tortuga bay

Letní drobnosti 1

2009-07-17T22:27:00.003+02:00

První z letních pokusů resuscitovat tenhle blog naleznete ZDE. Jde o recenzi pro Naši řeč, která se pomalu (ale doufejme, že jistě) snaží stát opět zajímavým jazykovědným časopisem. Tedy pár slov o Rozhovorech s českými lingvisty.

Volání pro papíry o Wittgensteinovi a kachně!

2009-03-29T13:07:00.003+02:00

Co mají společného Ludwig W. a kachna? Choval snad slavný filozof kachny nebo je měl rád se zelím a pěti? Nebo když "přepínáte" mody vidění, můžete střídavě vidět Ludwiga W. a Martina H.? Na některé z těchto otázek dá možná odpověď odborný filozofický seminář požádaný ve spolupráci katedrou filozofie FF ZČU a Filozofickým ústavem AV ČR. Na některé, doufejme, ne! :) Zvací plakát ZDE.

Cursus Finis Africae XXIX: Kam vede tahle cesta?

2009-03-07T18:00:00.000+01:00

Tenhle blog spí i proto, že se snažím brát si víc k srdci slova Alexandra Sticha o tom, že bychom dnes měli možná trochu víc číst a trochu míň psát. Že je to pravda a že to zároveň ve světě pochybného "publish or perish" v podstatě znamená akademickou smrt, moudrý Stich nejspíš tušil. Mě zajímá to první, to druhé je mi vlastně ukradené. (Nedávno jsme dostali od jakéhosi prorektora mail plný rozumování o tom, jak musíme víc publikovat. Škoda že tam nebylo nic o tom, že by nám k tomu "někdo" vytvořil podmínky, které by něco takového jako kvalitní publikování umožňovaly...).

Tak čtu. Spousty prací odborných i beletristických. Něco z toho stojí za zmínku, něco míň. Jenže napsat poctivou recenzi toho či onoho zabere víc času, než je pro mě únosné. A nepodložené výkřiky do tmy ztrácí smysl. Proto mám jen pár postřehů ke knize, která mě zaujala za posledních pár měsíců nejvíc.
Mnozí kovaní scifisté asi museli skřípat zuby. Cormac McCarthy, v současnosti nejspíš nejuznávanější americký autor, svou poslední knihu (obdržela Pulitzerovu cenu za rok 2007) zasadil do kulis postapokalyptické Ameriky a vstoupil tak do tematického prostoru, z něhož doposud těžily modly vědeckofantastické literatury od Wyndhama po Dozoise. Důvodů měli zmínění scifisté nejspíš dost, protože nepodobnost s klasickou sci-fi byla místy až ostentativní. Jenže Cesta je (i navzdory tomu?) výborná! McCarthy není na pomezí post-moderních mutací klasických lehkých žánrů poprvé. Už v dávné minulosti ho zaujaly, jeho nedávná kniha Tahle země není pro starý skvěle proplétala western s thrillerem v temné "starozákonní" moralitě, Cestu pak McCarthy zahalil ještě větší temnotou a tíží, tentokrát v katastrofických kulisách odcházejícího lidstva.
Postkatastrofická science fiction má dlouhou a nesmírně bohatou tradici, takže na hodnocení celku si netroufám. Sám mám tuhle odnož sice rád, ale zatím jsem přečetl jen pár kusů, které mě opravdu zaujaly. Většinou se jedná o lyrizující povídky nebo romány ve stylu Dopisu od Kláry Connie Willisové, Kukel Johna Wyndhama nebo Milosrdenství od Gardnera Dozoise, které lze navzdory děsivosti tématu opravdu charakterizovat jako cosy-catastrophe stories (toto označení použil Brian Aldiss při charakteristice Dne trifidů). Samozřejmě bychom narazili i na daleko temnější vize (například v sociálně kriticky laděných pracích cyberpunku), ale ani navzdory tomu jsem zatím nečetl nic, co by tak přesvědčivě vzbuzovalo dojem bezútěšnosti a absolutního zmaru jako právě McCarthyho Cesta. Při charakteristice by bylo možné postavit ji do kontrastu práve s Dnem trifidů. Koneckonců, i ten motiv cesty je oběma pracím společný. Ale zatímco Wyndhamova cesta je cestou k sice nejistému, ale v jistém smyslu očišťujícímu začátku (lemovaná smrtí, která je zachycena spíš dobrodružně), McCarthyho cesta nikam nevede, je to cesta ke smrti, cesta přežívání a následného rozpadu. Pokud bychom uvěřili Aldissovi, že Den trifidů je cosy catastrophe, pak Cesta je vrcholným příkladem anti-cosy přístupu.
McCarthy zbavil své vyprávění naděje stejně jako jakékoliv barevnosti. Jeho příběh je černobílý hned v několika rovinách, což ale nijak neubírá na plasticitě zobrazovaného. Vyprávění Cesty je famózně odosobněné, téměř dokumentární, a to díky vybroušené stylizaci - jednoduchost, základnost zobrazovaného má svůj korelát v analogicky použité formě. Rozpad stávajících mechanismů společnosti není nijak vysvětlován ani tématizován, je pouze zachycován ve svých důsledcích a s přímočarou surovostí. Děj zachycující osamělost a ztracenost hlavních hrdinů ve vypleněném a na kusy roztrhaném světě ubíhá v zoufalství, bez zápletky. S děsivou monotónností cesty do zapomenutí. Vnější drama (bez efektů, a o to děsivější) koreluje se silným vnitřním dramatem postav, zredukovaným na to základní a určující. Svou stručnou a ve výrazu (např. v syntaxi) okleštěnou popisností soustřeďující se na ústřední dvojici, bez náznaku sentimentu, s otřásající tvrdostí jako by McCarthy opravoval Bradburyho ve stylu i obsahu - ne možná, ale určitě odcházíme!

Z věd o jazyce XXV: O vztahu filozofie a jazykovědy 2

2009-02-06T12:36:00.004+01:00

In this section, I have delibarately introduced and emphasized some philosophical ideas which are rarely mentioned in introductions to semantics written by linguists. I have done this because, in my view, it is impossible to evaluate even the most down-to-earth and apparently unphilosophical works in descriptive semantics unless one has some notion of the general philosopical framework within which they are written. This holds true regardless of whether the authors themselves are aware of the philosophical origins or implications of their working principles.

[John Lyons: Linguistic Semantics, 1995]

Z věd o jazyce XXIV: O vztahu filozofie a jazykovědy

2008-12-09T11:21:00.003+01:00

K folklóru každé disciplíny patří, že její provozovatelé si jednou za čas položí otázku po vhodnosti jimi používaných metod, po možných podobách budoucího směřování daného oboru a debatují o cílech, kterých by chtěli dosáhnout. Filozofie v tom nepředstavuje výjimku. To, co ji odlišuje, je cosi „navíc“, dodatečná otázka – snad pouze filozofové se v určitých intervalech zajímají o to, jestli vůbec má smysl jejich obor provozovat, jestli je nějak opodstatnitelná a smysluplně vymezitelná jeho pozice v oblasti lidského poznání. Čím je filozofie přínosná? V kontextu zjevně panující a stále rostoucí interdisciplinarity charakterizující vědní prostor počátku 21. století je pochopitelné, že výše uvedené typy otázek jsou kladeny stále častěji. Tak jsem si také zamudroval. V psané podobě ZDE.

Cursus Finis Africae XXVIII: Slovo a příběh

2008-11-30T11:02:00.002+01:00

Především by to trvalo moc dlouho; moje jméno pořád roste a žiju už náramně dlouho. Takže moje jméno je jako příběh. Opravdová jména vám řeknou celý příběh věci, ke které patří; tak je to v mém jazyku, ve staré entštině, jak byste ji nazvali.

(J. R. R. Tolkien, Dvě věže)

Rybář v sobě zjevně nese všechny možnosti své činnosti, vše, co je možné čekat od jeho chování; jeho vložení do diskurzivní izotopie z něj činí tematickou roli, která může být využita pro vyprávění...

(A-J. Gremais, Les actants, les acteurs, les figures)

Zář temného rytíře

2008-09-19T21:37:00.010+02:00

Pokud si někdo (podobně jako já) myslel, že nikdo nemůže natočit Batmana srovnatelného s těmi, které stvořil Tim Burton, možná by měl (podobně jako já) vyrazit na Temného rytíře. Možná by...

Je čím dál těžší přistupovat k novým filmům nepředpojatě. Strategie, jak dostat diváky do kin, jsou stále agresivnější, mnohdy založené jen na kvantitě, často na řízeném dávkování informací, několika různě střižených trailerech (samo o sobě materiál na studii) apod. To, co se odehrávalo kolem Temného rytíře, bylo kvůli tragickým okolnostem provázejícím závěr natáčení něco nevídaného. A absolutní mánie po premiéře to jen potvrzovala. Nový Batman sice není nejlepším filmem všech dob, i když IMDB jej řadí na třetí místo v Top 250, Rotten Tomatoes nezůstávají o moc pozadu a českou CSFD z toho nevyjímaje (92 %). Přesto...

Temný rytíř je dechberoucí (doslova!) podívaná. Tíživá, ponurá, přitom civilní, s fantastickým scénářem a neskutečným výkonem Heatha Ledgera. Na celku je možná nejcennější suverenita a odvaha, se kterou dotáhl Christopher Nolan k rozpoznatelné osobitosti vlastní styl a pojetí batmanovského světa, tak nesměle naznačovaný v Batman Begins. Jeho Batman opustil makabrózně pohádkovou hravost Tima Burtona, jeho nadsázku, a vydal se směrem k současnému, chladnému technicistnímu thrilleru (viz barevné ladění snímku), přesto nepřišel o punc komixových kořenů. Nolan odvážně balancuje na průsečíku několika hran. Nebojí se až mytologizujícího patosu, v komixu typického a žádaného (závěrečných pár záběrů s finálním odjezdem Batmana do světla je na krev), přesto postavu Batmana (skvěle nenápadný Christian Bale) i děj v mnoha ohledech posouvá a aktualizuje. Sází na propracovaný scénář a akci a zároveň se pokouší o sdělování významů přesahujících zábavnou funkci akčního filmu. Při výstavbě postavy Jokera se mohl Nolan opřít o neuvěřitelný herecký výkon Heatha Ledgera a přišít Jokerovi na tvář úplně jinou masku než tu, kterou nosil Jack Nicholson (srovnatelnou, ne-li lepší). Nolanův/Ledgerův Joker v sobě nemá už ani ždibec teatrální noblesy, je to regulérní sociopat, ze kterého běhá mráz po zádech (scéna, v níž brázdí ulice v ukradeném taxíku, scéna z párty pro Denta apod.). Kritizovat Nolana za upozadění postavy Batmana není - navzdory opravdu zjevnému zaostření na Jokera - rozumné. Podle mého autorský záměr cíleně nutí diváka o Batmanovi více přemýšlet, celý postup paradoxně staví do popředí jeho postavu v rozměru "mimo akci", tlačí ho do undergroundu dějově i výrazem, nikoliv však obsahově. Děj snímku navíc výborně graduje s každou další scénou, prochází nepředvídatelnými, ale nikoliv vykonstruovanými zlomy a řadí se tak po bok takové akční klasiky, jako je např. Mannův Heat. Celkovou osudovou a neklidnou atmosféru podtrhuje nijak objevný, ale přesto kvalitní a trefný soudtrack (znepokojivé smyčce, případně ruchy), při jehož nasazování však mohl být Nolan nejspíš střídmější a pokusit se podpořit dramatický spád děje jinak. Stejně jako mohl Joker krapet míň osvětlovat vlastní pohnutky. Jenomže...
The Dark Knight je nejspíš Film letošního roku. Film, který je cenný tím, že řádně rozmazal už tak dost mlhavou hranici mezi prostorem vážného umění a špičkové zábavy. Dumám, co bude dál.

Ubuntu - kniha a odkazy

2008-08-17T21:14:00.009+02:00

Přestože jsem - řečeno slangem informatiků - spíš lama, už více než dva roky používám na domácím PC i na notebooku namísto Windows linuxovou distribuci Ubuntu. Její výhody i nevýhody pro běžného uživatele jsou zřejmé: je zadarmo (legálně!), funguje bezvadně (kancelář, internet, média, hry atp.) a nemusíte se bát virů ani spyware, za což zaplatíte "pouze" většími nároky na uživatelskou gramotnost. Právě nutnost trochu se učit a přemýšlet o tom, "jak to funguje", je však pro značnou část řadových uživatelů nepříjemností, která je od přechodu z návykových Windows na linuxové distribuce odrazuje. Koneckonců, nebýt mých kamarádů, kteří Ubuntu dobře rozumí, nejspíš bych nikdy podobnou anabázi neriskoval (o mých častých a z hlediska znalců jistě mírně slaboduchých dotazech by mohli vyprávět celé hodiny hrůzostrašné historky). Jedním z důvodů, proč zatím zůstává Ubuntu (a linux obecně) spíše doménou informatiků a nevelké skupiny nadšenců, byl tak až donedávna prostý fakt: absence kvalitní publikace napsané srozumitelně i pro ryzí amatéry/začátečníky, kteří sice nemohou (nebo nechtějí, případně nemají čas) dumat nad tajemstvími syntaxe příkazového řádku, ale zároveň by rádi vyzkoušeli alternativu k té drahé/nelegální/pořád zavirované věci, která oživuje jejich domácí počítač. Pravda, bylo možné pročítat LinuxExpres nebo ABClinuxu, případně se dopátrat nějaké "příručky" stvořené v OOffice či využít některou z webových stránek věnovaných Ubuntu (viz novou položku v pravém sidebaru blogu), ale pochybuji, že by měli zmínění laici dost trpělivosti a nadšení (čest výjimkám!). A právě pro takovou skupinu je určena nedávno vydaná kniha vydavatelství Computer Press Ubuntu: Praktická příručka uživatele Linuxu, která by mohla začít situaci napravovat. Obsahuje totiž základní informace, které potřebuje obyčejný uživatel k tomu, aby zvládl pochopit, cože to Ubuntu vlastně je, aby ho dokázal sám nainstalovat (součástí příručky jsou i instalační DVD s Ubuntu 8.04 CZ, ovladači, aplikacemi, hrami, offline verzí WikiUbuntu a PDF verzí knihy samotné) a také snadno používat, případně řešit problémy, které se mohou tu a tam vyskytnout. Věřím, že právě toto je rozumná cesta, jak zbavovat OS s linuxovým základem nádechu esoteriky a kabalistické tajemnosti v myslích lam, jako jsem já:) Stojí to za to!
Slovo ubuntu pochází z jazyka Zulu a do angličtiny je volně překládáno jako humanity. Vhodně tak odkazuje k některým myšlenkám, které stály v základech celého projektu. Odměnou za nainstalování a šíření popularity Ubuntu vám tak nakonec může být nejen kvalitní operační systém, ale třeba i vědomí, že jste podpořili dobrou věc. To už záleží na vás.
Rychlou uživatelskou příručku od Filipa Domince a kol. naleznete ve formátu PDF ZDE.

Letní filmy: jinak

2008-08-06T20:10:00.013+02:00

Jako bych to tušil: je to jisté stejně jako je to smutné - každoroční vrchol mého kulturního kalendáře, tj. Vítkův liberecký filmový maraton letos bohužel neproběhne, a proto mi nezbývá, než se utěšovat, že jsem si začátkem července dopřál filmovou a festivalovou alternativu. Vyrazil jsem na legendární (a v jistých kruzích možná i kultovní) akci zvanou THS (Tradiční Horrorový Sraz). Teď, po odeznění všech příznaků (naštěstí dočasného) psychického vyšinutí (děkuji blízkým za trpělivost:)) a plně zotaven pobytem v šumavských hvozdech jsem snad schopen krátkého glosujícího připomenutí...

THS není pro slabé žaludky (první den jsem dumal, jestli se mi to náhodou nezdá). Má za sebou už pět ročníků (jejich obsah najdete u Apache ZDE), poslední dva v krajině téměř hororové a začíná to vypadat, že se dopracoval do stavu samoorganizující entity s distribuovaným vědomím. Vůbec nevadí, že Apache většinou není tam, kde se odehrává původní smysl setkání (i proto, že víte, kde Apache spolehlivě najdete). Nevadí ani, že určující teoretik filmového hororu Obitus schází také (najdete ho povětšinou s Apachem), ono to funguje nějak "samo" (a to je silná stránka takových systémů; jen by mě zajímalo, kolik lidí Apachovi nakonec nedalo ty slíbené a směšné dvě stovky na pronájem hororové hájenky...). A vlastně nevadí ani ta "mile gestapácká" obsluha "U Fašisty". I proto se mi na THS nakonec líbilo.
Přijel jsem jako naprostý laik filmového hororu, doufající, že debaty a projekce v sevření obitusovsko-apachovského tutorství mě brzy vybaví potřebnými základy. Jak už naznačuje výše uvedené, tutorství se nakonec zaměřilo spíš na konzumaci lihovin, ale to vlastně jen podtrhuje onu neučitelskou, samoorganizující se povahu procesu zvaného THS. Co jsem chtěl, to jsem viděl, a byl-li někdo poblíž mocen slova, i na debatu došlo. Občas sice prodchnutou duchem míjení se představ o tom, co to znamená dobrý film, ale budiž. Bylo zajímavé sledovat nesourodou skupinu lidí, kteří možná od filmu občas čekají něco úplně jiného než já a potvrzují tak neostrost hranic žánru, kteří ale zároveň o tom, co je baví, leckdy přemýšlejí a nejsou jen pasivními konzumenty prvoplánových "multiplexových oddechů".
Mini-skorodůkazem může být i závěrečné společné hodnocení promítnutých snímků, které Kordus slíbil vyvěsit do podsekce nového diskuzního fóra věnovaného hororu (myšlenka na ně povstala u jednoho zvlášť vydatného oběda při bouři živlů). Ze seznamu bude zřejmá rozsáhlost prostoru, ve kterém se současný horor pohybuje. Od fantastické a mezi žánry napjaté pohádky El laberinto del Fauno nebo výborné temné dětské fantazie Paperhouse přes klasický formát Diary of the Dead či 30 Days of Night až k exotice Primitif či humorné a parodické nadsázce Zombie Strippers nebo Behind the Mask: The Rise Of Leslie Vernon.
Poctivě přiznávám, že ze mě žádný poučený fanoušek ani znalec filmového hororu nebude. Literatura toho žánru je mi bližší a málokterý hororový film mě dokáže oslovit. Jejich instrumenty jen zřídka odhalí ty zdroje hrůzy, kterých si cením a které daleko přesahují prostý úlek, odpor nebo násilí (tak časté i v moderních literárních hororech). Zasmál jsem se u Behind the Mask, neuvěřitelných zombie striptérek (střílejících po sobě kulečníkové koule pomocí... no, hádejte) nebo Untold Story 2, ocenil jsem pár dobrý záběrů, kvalitně stylizované upíry a místy zajímavou atmosféru 30 dní dlouhé noci (podrobněji u Obituse) i The Signal (tamtéž), ale skutečný zážitek mi přinesly až (pokolikáté už viděný) Faunův labyrint, překvapivě dobrý Paperhouse nebo španělský Sirotčinec vystavěný v duchu Amenábarových famózních Těch druhých. (The Orphanage se u nás dostal do "áčkové" distribuce, a přestože navzdory tvrzením na plakátech jej Guillermo del Toro jen produkoval, nenechte si ho ujít.)
Ale jak říká Apache, THS má mnoho rozměrů. A už jen kvůli jím zmíněné debatě, která proběhla poslední večer a ve které jsme se přeli o Kuttnerovu povídku Byl to démon, Andersonův film Session 9 nebo Kubrickovo The Shining, kvůli debatě o zdrojích žánru a jeho vymezeních, která nás zaměstnávala cestou severomoravskými poli, nebo třeba jen kvůli tomu spaní pod širákem to prostě stále za to!

Mají vás vaši blízcí rádi?:)

2008-07-22T20:43:00.012+02:00

Před několika málo dny jsem na THS vedl u piva, kofoly, Jamesona a smaženého sýra rozhovor s člověkem, kterého znají čtenáři ČSFD jako tajemného d-corsa. A kromě hororu (o tom vlastně řeč téměř nebyla) jsme si povídali například o blogování - o jeho smyslu, perspektivách a tak podobně. Zkrátka hospodsky jsme mudrovali. Ono - v tom parném dni nebylo divu. Dušoval jsem se při tom, že nejsem z těch, kteří by blog používali jako veřejný "soukromý" deníček (většinou je to nuda), že mi jde o něco jiného. Od popularizace přes sebekázeň až po jakýsi těžko definovatelný pocit nesvázanosti pravidly akademické obce (sic!) atd atd. Věřím, že až na tyto řádky a pár jiných v některých minulých příspěvcích se mi to daří:) Ne že bych se nesnažil o osobní pohled, jen nepíšu o osobních věcech mého osobního života. Dnes udělám malou výjimku, byť i ona snad může vykročit za hranice mojí maličkosti. Snad mě někdo nesepse tak jako nedávno nějací šílenci Obituse na jeho vlastním blogu. Rád bych totiž poděkoval. Proto taky ten podivný název.

Moji blízcí mi nadělili k mým ehmcátým narozeninám pěkné dárky. Dan vyslyšel moji prosbu, že se mi přes veškerou snahu nedostává pořádného románu, a podaroval mě proslavenou knihou Petera Hoega Cit slečny Smilly pro sníh. Nevím, jestli ho k tomu vedla moje nedávná SMSka, kde jsme definoval svou potřebu zhruba jako touhu po sci-fi, která bude obsahovat hutnou dobrodružnou epiku se ždibcem romantiky, ale ne hloupou, zato s řádným přesahem - něco mezi Herbertovou Dunou a Crowleyho povídkou Sníh, nebo je to náhoda. Uvidíme. Snad v tom nebude jen ten sníh...
Vítek zase umně skloubil moji slabost pro promrzlý Island a hororové příběhy, když mě obdaroval souborem Mrtvému nože netřeba - starými i novějšími příběhy, které jsou kouzelné nejenom tím, že činí čtenáře vnímavějším k tradičním vyprávěcím postupům, odlišným od těch, jež známe z moderní literatury. Po laponských, grónských, tichomořských a podobných "pohádkách" už snad trochu rozumím a těším se o to víc.
S největším překvapením ale přišla moje milá - pamětlivá toho, jak moc mě baví, když spolu posloucháme rozhlasové dramatizace, a také mojí nepřehlédnutelné obsese brakovými žánry zakoupila mluvené slovo, o jehož existenci jsem neměl ani ponětí. Věděl jsem sice, že je možné si poslechout v angličtině Kingovu Temnou věž, ale nikdy mě nenapadlo pátrat po "čtení z hororu" v češtině... Takže pozor sci-fi a hororoví maniaci - na CD je možné koupit výbor z Poea Jáma a kyvadlo a jiné povídky, povídku Růže pro Algernon Daniela Keyese nebo - světe div se - minisoubor hororových povídek Guy de Maupassanta Strach. Ve výborné kvalitě! O všech zmíněných autorech už jsem na blogu psal a ručím za ně hlavou (byť u Maupassanta je nutné zvyknout si na jeho "bezpointový" styl soustředěný hlavně na psýché postav a atmosféru příběhu - úvodní Horská chata je ukázkovým příkladem).
Takže ještě jednou a velmi osobně: Díky!

Z věd o jazyce XXIII: Co to znamená, že je jazyk jako hra?

2008-06-26T21:07:00.003+02:00

"Proč hrajete tak rád šachy?"
"Protože je to jediná věc na světě, kde vidím všechny faktory a rozumím všem pravidlům."

[Robert A. Heinlein, Oni, 1941]

"Teze I
... Tak jako se pravidla šachu aplikují na to, k čemu dochází v průběhu šachové partie, a určují, 'jak se to počítá' (např. jako mat, malá rošáda nebo jednoduše jako tah jezdce z B1 na A3), jazyková pravidla se aplikují na promluvy a dávají jako out-put jejich význam..."

"Souhrnně řečeno, Saussurova známá srovnání jazyka s hrou v šachy nemají s Tezí I vesměs co dělat. Tvrzení, že jazyk je systém, který 'zná jen svůj vlastní řád', bychom neměli přejít bez komentáře. Měli bychom je jednoznačně odmítnout, pokud má implikovat, že jazyk je autonomní, v sobě završený systém pravidel, jejich určitost nezávisí na mimojazykových faktech."

[Petr Koťátko, Interpretace a subjektivita, 2006]

Nová sekce

2008-06-18T15:07:00.004+02:00

Nestíhám přispívat na blog o všem, o čem bych rád. Proto jsem alespoň přidal do pravého sidebaru sekci Co právě čtu. Pro možnou inspiraci. Řazeno abecedně, nikoliv dle preferencí.
Právě toho čtu hodně:)

O entropii

2008-06-13T21:06:00.003+02:00

Everyone dates the demise of our neighbourhood from the suicides of the Lisbon girls. People saw their clairvoyance in the wiped-out elms, the harsh sunlight and the continuing decline of our auto industry. Even then, as teenagers, we tried to put the pieces together. We still can't. Now whenever we run into each other at lunches or parties, we find ourselves going over the evidence one more time. All to understand those five girls, who, after all these years, we can't get out of our minds [...] So much has been said about the girls over the years. But we have never found an answer. It didn't matter in the end how old they had been, or that they were girls. But only that we had loved them, and that they hadn't heard us calling, still do not hear us calling them out of those rooms where they went to be alone for all time, and where we will never find the pieces to put them back together.

[The Virgin Suicides]

V tu chvíli jsem pochopil.
"Pomůžu ti ho dostavět," řekl jsem.
Dostál jsem slovu. Pomalu, docela pomalu jsem hrad dokončil, pak jsem vstal, otočil se a odcházel, abych neviděl, jak se rozpadá ve vlnách, jako se rozpadá všechno...

[Ray Bradbury, Jezero]

Letní filmy: lehce, ale kvalitně?

2008-06-06T11:42:00.006+02:00

Léto přeje blockbusterům a oddechovějšímu žánru, o tom není pochyb. I na letošek je kvalitně přichystáno. Opomenu věci, na které se čeká, protože jsou uboze podbízivé a reklamně zdatné (Sex ve městě apod.) a zůstanu u filmových pochutin. Už v předstihu se na scéně objevilo nové dobrodružství Indiany Jonese (Indiana Jones and the Kingdom of the Crystal Skull), a přes mírné obavy z toho, jak se starý pán (sic!) popasuje po dvaceti letech s postavou tak neodolatelně přitažlivou, jako je drsný archeolog, stejně neodolám a vyrazím do kina. Nevěřím, že by to mohli Spielberg a spol. pokazit. Dalším kouskem, který rozbuší srdce fanouška odmítajícího si přiznat, že na šestákovou zábavu je už trochu starý, je pochopitelně také nové pokračování Batmana (The Dark Knight). Snad to není nevkusné, když přiznám, že se těším na výkon před nedávnem zesnulého Heatha Ledgera (jeho Joker skutečně děsí) a inteligentně podané temnoty Christophera Nolana. Podle dostupných střípků to celé vypadá skvěle...

To nejdůležitější má ale na svědomí někdo úplně jiný. Příští pátek (13. 6.) se v kinech objeví nový film M. Night Shyamalana The Happening. A nejde ponejvíc o to, že po kolísavé kvalitě jeho posledních snímků (byť třebas taková Vesnice si rozhodně nezaslouží odsudky, které se na ni častokrát sesypaly) se o Happening hovoří jako o poslední Shyamalanově šanci (fatalistickou nadsázku mají nejen média, ale i fanoušci v debatách prostě rádi). Jde o obsah traileru ve verzi určené pro diváky starší sedmnácti let... Přiznávám, jsem Shyamalanův fanoušek a skousnu i pro mnohé neskousnutelné Signs (podle mě vtipný kus) a poněkud lacinější shyamalanovské "filozofování", protože technicky je Shyamalan skvělý. Oficiální trailer nevybočuje z řady, na to, jak urežíruje Shyamalan Marka Wahlberga, jsem navíc upřímně zvědavý. Jenomže když jsem uviděl onu zmíněnou verzi "od sedmnácti výše", začal mi běhat mráz po zádech. Pokud nejde jen o epizodické momenty a kvalitně zavádějící mix, ale o záběry vystihující náladu a pojetí celého filmu, máme se na co těšit. Shyamalan nejspíš hrubě přitvrdil a přichází s hodně ostrou podívanou, u které není slovo horor nemístné! Pokud se nerozmělní a nespadne do pasti prvoplánového, stále opakovaného efektu, bude to pro mnoho diváků poněkud nečekaný a asi i šokující zážitek. Risknu to a přestanu krotit své naděje - nemůžu se dočkat!:)

Z věd o jazyce XXI: O významu

2008-06-04T13:13:00.003+02:00

Lingvistika je hledání významu.

[B. L. Whorf]

Jazykové konvence mohou jen usnadnit shodu komunikativní intence a interpretace (jsou prostředkem komunikativního komfortu, ne zdrojem významu).

[P. Koťátko, parafráze intencionalistického postoje v otázce povahy významu promluvy]

Cursus Finis Africae XXVII: O jiném typu hrůzy

2008-04-11T21:44:00.003+02:00

"My nepřekračujeme vzdálenosti, my se jim vyhýbáme."

Jack Finney, O ztracených lidech, 1995

Z věd o jazyce XX: O teorii informace/komunikace

2008-03-08T15:07:00.020+01:00

Na základě krátkého Vítkova postu jsem vyrazil nedávno do hradeckého Centralu na nový film Juliana Schnabela Skafandr a motýl (Le Scaphandre et le papillon). Schnabela mohou čeští diváci znát jak díky Basquiatovi, tak smutnému a tragickému Before Night Falls (momentálně k dostání jako DVD v Levných knihách, hlavní roli ztvárnil čerstvý držitel Oskara Javier Bardem). Poslední Schnabelův film není vůbec jednoduchý. Vítek už psal o zajímavé a výrazné kameře, já přidám velice silný příběh/námět (vnitřní svět muže stiženého locked-in syndromem) nebo netriviální dějovou strukturu, nepodbízivý způsob vyprávění a kladení akcentů. Pokud v brzké době vyšetřím trochu času, zkusím stručně analyzovat významotvornost střídání funkcí kamery a jejího pohybu (např. jestli její užití ve funkci "objektivujícího oka" nějak koreluje s vnitřním stavem hrdiny apod.), dnes chci ale soustředit pozornost na jiný problém.

Děsivost locked-in syndromu spočívá mimo jiné v tom, že pacient je sice při vědomí a častokrát s plně zachovanými kognitivními funkcemi, zároveň je však bohužel quadriplegický a zbaven schopnosti produkovat mluvenou řeč (jazyková schopnost však zůstává neporušena!). Jean-Dominique Bauby, hrdina Schnabelova filmu, byl po mozkové příhodě úplně paralyzován a jediným komunikačním prostředkem mu bylo mrkání levým očním víčkem, jež využíval jako binární logické funkce TRUE/FALSE. Jeho řečová terapeutka se po mnoha "výzkumech a konzultacích" rozhodla, že odemkne Baubyho svět pomocí tabulky grafémů uspořádané na základě frekvence jednotlivých grafémů ve francouzštině (nebylo řečeno, zda-li na základě slovníku nebo statistického výzkumu korpusového typu). Komunikace ve směru Bauby-okolní svět probíhala tak, že Bauby vybíral pomocí mrknutí oka z řady vždy od začátku opakovaného výčtu frekvenčně řazených grafémů francouzštiny. Bauby tak za pomoci zapisovatelky dokonce napíše knihu, která "took about 200,000 blinks to write and each word took approximately two minutes".
Daná situace je velmi zajímavá z hlediska matematické a logizující i klasické lingvistiky a také neurolingvistiky (teorie informace a komunikace, teorie binárního kódování, problém vztahu mluvené a psané řeči ve vztahu k jazyku, afatické a neafatické poruchy atd.). V tomto postu se ale podrobněji zaměřím pouze na problematiku vztahu přirozeného jazyka (češtiny) a teorie informace. Zdá se, že komunikační kód, který zvolila terapeutka (v podání překrásné Marie-Josée Croze), je sice inspirován v základě správnou úvahou, ale představuje "pouhý" počátkek cesty k rozvinutí opravdu efektivního komunikačního prostředku. Je přitom nutné vzít v úvahu, že film nijak netematizuje způsob sestavení dané tabulky, takže se budeme pohybovat v rovině spekulací a instruktážních ilustrací. Ale minimálně zobrazované užívání tabulky trochu napoví a poslouží jako vstupní brána při exkurzu do světa (lingvistické) teorie informace.
V roce 1997, kdy se příběh francouzského žurnalisty J-D. Baubyho odehrál, již měla (nejen francouzská) lingvistika k dispozici velmi mnoho kvalitních údajů o tom, jaké jsou vlastnosti přirozeného jazyka nahlíženého z hlediska obecné teorie informace. Zájem lingvistů o výsledky matematiků pracujících na poli teorie informace a komunikace se totiž objevil záhy po publikování základní práce oboru, Shannonovy Mathematical Theory of Communication (Shannon, 1948). Podobně jako v případě aplikací matematických modelů v oblasti strojového překladu, i v případě teorie informace bylo počáteční nadšení zchlazeno složitostí problematiky, nesporné výsledky však dlouhodobý výzkum přeci jen přinesl. Ukázalo se, že modely přirozeného jazyka pojímaného jako kód (symbolický systém s určitými statisticky relevantními vlastnostmi jako jsou konexita jeho prvků, statistická struktura zprávy, množství informace apod.), které vycházejí např. z markovovských procesů, mohou nejen vypovědět mnoho teoreticky zajímavého o vlastnostech přirozených jazyků a průběhu našeho dorozumívání, ale mohou přinést i spoustu praktického využití (např. Baubyho případ).
Od počátku se výzkumy v oblasti přirozených jazyků týkaly aplikací klíčového pojmu teorie informace, entropie (průměrného množství informace na jeden symbol jazyka, vyjádřené konvenčně v bitech). Bylo vypracováno několik typů metod pro její zjišťování (viz např. Königová, 1965, podrobněji o některých pak v Shannon, 1964 a Newman - Waugh, 1964), jejichž vývoj odrážel uvědomování si, jak složité vztahy existují uvnitř přirozených jazyků i mezi nimi navzájem. A právě to, jak bylo ve Skafandru a motýlovi používáno pomocné tabulky, nám pomůže na některé z těchto vztahů poukázat.
Jak vyplývá z výše uvedeného, úkolem Baubyho terapeutky bylo vymyslet co nejefektivnější způsob, jak z minima pacientových možností vytěžit maximálně efektivní nástroj pro jeho možné vyjádření. Celkem pochopitelně usoudila, že nezbývá nic jiného, než směřovat svou snahu k vystavění kódu založeného na Baubyho schopnosti mrkat jedním okem. Zde se nabízí jako nejjednodušší poskytnout pacientovi tabulku s písmeny zakódovanými do tzv. Morseovy abecedy, samozřejmě - vzhledem k univerzálnímu charakteru morseovky - upravené pro potřeby daného přirozeného jazyka (tj. kódování by se přizpůsobilo statistickým vlastnostem grafémického systému francouzštiny, češtiny atd.). Pacient by pak prostě každé písmeno zakódoval a zapisovatelka by pouze převedla jeho sdělení do grafémické podoby. Tento postup by byl pochopitelně nejrychlejší, ale pro Baubyho také nejnamáhavější - vezmeme-li v úvahu, že základní česká abeceda (zredukovaná o samostatné grafémy pro dlouhé vokály a konsonanty s diakritikou!) vykazuje průměrné zatížení jednoho grafému zhruba 3 mrknutí oka, pak by průměrně dlouhé české slovo (cca 5 - 6 písmen) vyžadovalo 15-18 mrknutí (o tom, že skutečný údaj by nakonec byl přeci jen nižší, níže). Nespornou výhodou tohoto postupu tedy zůstává snadná technická proveditelnosti, největší rychlost kódování a nejspíš i menší kognitivní náročnost pro Baubyho paměť a plánování výpovědí (umožňovalo by to pohodlnější tvorbu v reálném čase), nevýhodou pak relativně velká fyzická náročnost celého procesu.
Další možnou metodou představuje využití binárně koncipovaného algoritmu, který by sloužil jako průvodce hláskovým systémem daného jazyka (co nejpřehledněji vztaženým k jeho grafémové podobě). Ten by byl v základu opřen o kombinaci statistických výzkumů (četnost jednotlivých skupin hlásek i hlásek samotných v textech daného jazyka) a funkčně upravených klasických klasifikací hláskového systému na základě fonologických kritérií. V zájmu co nejmenšího zatížení pacienta bychom při průchodu systémem kódovali NE jako NEMRKNUTÍ, ANO jako MRKNUTÍ. Tak by při opětovném vynechání kvantity byl vokál kódován maximálně dvěma mrknutími (a navíc velice rychle), stejně tak neznělý konsonant, znělý by byl kódován jen jedním mrknutím. Výhodou celého systému je opět jeho technická nenáročnost a při mírném snížení rychlosti vyvažující menší zatížení pacienta (max. počet mrknutí na znak by se snížil na dvě mrknutí, což by při první variantě z hlediska úspornosti překonávaly pouze dva grafémy a vyrovnávaly grafémy čtyři).
Oba výše uvedené modely pracují s principy teorie informace velmi omezeně. Opírají se především o statistická zjištění týkající se četnosti grafémů v textech jazyka (případně fonémů dle fonologických kategorií), při podrobnějším zpracování by pak využívaly zjištění o frekvenci výskytu symbolu v závislosti na pozici ve slově (o tom níže) a při praktické aplikaci by zároveň oba modely přirozeně pracovaly s prediktabilitou následujícího symbolu, jež by ovšem byla ukotvena "pouze" jako znalost v jazykovém povědomí zapisovatelky. K efektivnějšímu využití teorie informace by však nejspíš směřovaly až modely následujícího typu.
Jak už bylo uvedeno výše, teorii informace zajímá statistická struktura zprávy, a to vzhledem k pojmu entropie, což je neurčitost symbolu vyjádřitelná také jako jeho informační hodnota (a tak vztáhnutelná např. k pojmu redundance). Teorie informace mimo jiné zjišťuje, kolik informace připadá průměrně na jeden symbol kódu a jakými vlastnostmi kódu (a vztahy v něm) je tato míra informace ovlivněna. Vlastně ji zajímá předpověditelnost...
Základním východiskem, se kterým pracuje i tabulka z Baubyho případu, je fakt, že jednotlivé symboly se v textech jazyka nevyskytují se stejnou frekvencí. Pravděpodobnost, že se v textu objeví určitý symbol, je u různých symbolů různá. "Míra neurčitosti před obdržením symbolu tedy závisí na počtu možných symbolů a na jejich pravděpodobnostech." (Padučevová, 1965) V případě, že bychom sestavovali základní "baubyovskou tabulku", mohli bychom se řídit právě četnostmi výskytů symbolů v textech (spíš než ve slovníku). V takovém případě by na prvním místě v tabulce pro češtinu stál grafém O (nepočítáme mezeru), druhý by byl grafém E atd. (viz např. Králík, 1985), což by mělo zefektivnit a zrychlit celý proces vyjadřování. Na tomto principu byla vystavěna tabulka ve filmu a koneckonců by se o něj opíral navrhovaný "morseovský" přístup a částečně i přístup "fonologický". Průměrná hodnota neurčitosti H₁= - [p(1)log₂p(1) + p(2)log₂p(2) + ... p(n)log₂p(n)], kde n je počet symbolů v abecedě a p jsou pravděpodobnosti prvního až n-tého symbolu. Problémem tohoto jednoduchého přístupu je, že cenou, kterou platí za svoji jednoduchost, je právě ignorování vztahů v systému symbolů (jejich konexity). Takovýto přístup totiž pojímá symboly ve zprávě jako nezávislé a nezpracovává fakt, že v jazyce musíme počítat s tzv. podmíněnou pravděpodobností. Tak jako se s určitou četností vyskytují v textech jazyka základní symboly, platí to i o jejich řetězcích (matematici mluví v případě přirozeného jazyka o složitých markovovských řetězcích). Můžeme tedy zkoumat vlastnosti digramů (H2), trigramů (H3) atd. To vše samozřejmě v závislosti na velikosti vzorku, z něhož dané informace získáváme (čím větší řetězce, tím více se přibližujeme zjišťování frekvence slov, tedy musíme pracovat skutečně s velkým korpusem dat). Zatímco pro zjištění četnosti jednoduchých nezávislých symbolů stačí relativně malý vzorek (Königová a spol. pracovali se vzorkem 20 000 grafémů, viz Königová, 1965), pro zjišťování digramů a trigramů by takový vzorek už nejspíš dostatečný nebyl. Takovýto model odpovídá více naší intuici, že po grafémech následují další grafémy s nestejnou pravděpodobností. Pokud budeme např. někomu předříkávat tabulku písmen a on odsouhlasí písmeno P, pak můžeme při novém kole prezentace grafémů P v češtině klidně vynechat a (za jisté situace) rovnou přikročit ke grafému O. Vylepšená tabulka by v naší úpravě tedy musela obsahovat "podtabulky" operující minimálně s markovovskými, v lepším případě však přímo se složitými markovovskými procesy. Tak bychom se vyhnuli tomu, že bychom nerespektovali vztahy konexity, které v daném kódu panují.
Tento přístup bychom mohli samozřejmě dále zjemňovat a efektivizovat. Je např. zcela zřejmé, že jinou tabulku bychom potřebovali pro začátky slova, jinou pro jeho zakončení apod. Ukazuje se, že pozice grafému ve slově zřetelně ovlivňuje pravděpodonost jeho výskytu. Přestože je např. O nejfrekventovanější grafém v českých textech, tabulka pro počáteční písmeno slova by ho obsahovala až kolem sedmé pozice (jeho frekvence je silně ovlivněna vysokou frekvencí předložky o, předpony o-, zakončením tvarů ukazovacích zájmen apod.) a obecně byl by relativně osamoceným vokálem, protože frekvence vokálů je vysoká především v zakončení slovních tvarů (díky bohaté flexi češtiny). Stejně tak se mění entropie počátečního písmene v závislosti na frekvenci slov v jazyce (o tom pro češtinu např. Těšitelová, 1965).
Další zjištění, které můžeme využít, je údaj o průměrné délce slova v grafémech. Vezmeme-li v úvahu, že jazyková sdělení jsou do značné míry redundandní (kontext pomáhá posluchači dourčovat prediktabilitu zakončení slov apod.) a zvážíme-li průměrnou délku českého slova, mohou nás do jisté míry zajímat jen statistické vlastnosti a vztahy omezené na zhruba první čtyři grafémy českých slov. Vždy se však pohybujeme v aproximaci a testování, tj. musíme vzít v úvahu např. slovotvorné vlastnosti češtiny - typy předpon, závislost na slovních druzích apod. Podíváme-li se na nejfrekventovanější počáteční grafémy češtiny, zjistíme, že jejich frekvence je dána silnou produktivností předpon, na jejichž počátku stojí. V takovém případě bychom tedy s frekvencí pouhých čtyř prvních grafémů vystačili jen těžko... Atd. atd.
Tento stručný pohled na jednu z praktických aplikací vysoce teoretického jazykovědného výzkumu není samozřejmě vyčerpávající a nejspíš ani nejaktuálnější. Věřím, že existují sofistikované softwarové nástroje, které by, opřené o podrobnější výzkum češtiny, pomohly řešit "Baubyho problém" mnohem elegantněji, než zde bylo naznačeno. Nebohá terapeutka by si za filmem naznačených podmínek mohla dovolit tak maximálně speciální tabulku pro každou pozici ve slově, což by nebylo úplně neefektivní, ale pořád značně krkolomné. Přes veškerou snahu se mi zatím nepodařilo zjistit nic o případném aktuálně probíhajícím lingvistickém výzkumu současné češtiny. Pokud o něm víte nebo máte v šupleti dobrý algoritmus, podělte se :)

Čermák, F. - Křen, M. a kol.: Frekvenční slovník. Praha 2004.
http://en.wikipedia.org/wiki/The_Diving_Bell_and_the_Butterfly (5. 4. 2008)
Königová, M.: Odhad entropie vyšších řádů. Informační bulletin pro otázky jazykovědné. Kvantitativní lingvistika, 6, 1965, s. 17-23.
Králík, J.: Kvantitativní charakteristiky českých grafémů. In: Těšitelová, M. a kol.: Kvantitativní charakteristiky současné češtiny. Praha 1985.
Newman, E. B. - Waugh, N. C.: Redundance textů ve třech jazycích. In: Doležel, L. (ed.): Teorie informace a jazykověda. Praha 1964.
Padučevová, J. V.: Možnosti zkoumání jazyka metodami teorie informace. In: Exaktní metody v jazykovědě. Praha 1965.
Shannon, C. E.: Mathematical theory of Communication. Bell System Technical Journal, Vol. 27, pp. 379–423, 623–656, 1948.
Shannon, C. E.: Predikce a entropie tištěné angličtiny. In: Doležel, L. (ed.): Teorie informace a jazykověda. Praha 1964.
Těšitelová, M.: O entropii počátečních písmen v češtině. Informační bulletin pro otázky jazykovědné. Kvantitativní lingvistika, 6, 1965, s. 31-37.

Nové filmy: Scottova žánrová odysea pokračuje

2008-03-01T15:48:00.012+01:00

Restů se od posledních systematičtějších a pravidelnějších příspěvků na tomhle blogu nahromadilo tolik, že nemá cenu pokoušet se je nějak dohánět. Je to trochu škoda, protože o Vánocích byla trocha času číst a koukat na filmy a krok se současnou filmovou produkcí se snažím držet i teď, co jen to jde. Proto alespoň stručně připomenu, že už před Vánocemi vyšly Dějiny filmu Kristin Thompsonové a Davida Bordwella zacílené především na narativní strategie, což umožní, aby se zdejší diváci mohli kvalitně seznámit s "řečí" filmu jako specifického média. (A snad to donutí Terezu Brdečkovou, aby konečně přestala psát o filmu do Respektu a definitivně přenechala tuto práci zjevně mnohonásobně kompetentnějšímu Janu Gregorovi.)

Snad se dostanu k jednotlivým snímkům podrobněji (podobně jako u Tahle země není pro starý), i když ne všechno, co jsem viděl, stojí za podrobnější zmínku (např. I am Legend mě docela zklamal). Na druhou stranu Ti druzí (The Others; díky, Apači!), Persepolis nebo Východní přísliby (Eastern Promises) potěšily. Včera jsem si v klidu a trochu s odstupem znovu pustil se zvědavostí očekávanou a nakonec dost rozporuplně přijatou novinku Ridleyho Scotta American Gangster.
Výpravná epika o vzestupu a pádu černošského bosse Franka Lucase a jeho nenápadném lovci Richiem Robertsovi nepotvrdila toužebné očekávání další opuletní kroniky z rodu Kmotra, Tenkrát v Americe, Mafiánů nebo Casina. A to kvůli slabšímu scénáři, nepřesvědčivému Denzelu Washingtonovi (Crowe byl lepší!) a Scottově utápění se v dokonale zvládnutných finesách, které se však bez zajímavě vyprávěného příběhu stávají podružnostmi. Ridley Scott si dal opravdu záležet na tom, aby všechno vypadalo stylově adekvátně - např. skvěle využití škály "vybledlosti" barev, kostýmy, hudba nebo aby film bohatě pracoval s intertextovými odkazy fungujícími na úrovni obsahu i vztahu k žánru/tradici - reverzivně pojatá variace Kmotra, scorseseovské scény atd. To všechno bylo chytré, ale filmový zážitek to neumocňovalo, pouze na sebe upoutávalo pozornost. V těch lepších momentech totiž vyprávění představovalo eklektickou směsku, jejíž intelektuální hodnotu z hlediska vztahování se k tradici možná docení cinefilové (viz např. zasvěcenou a kvalitní mikroanalýzu na Markově blogu), která ale podle mého negenerovala žádné zajímavé významy a působila jako spíš samoúčelná, i když občas také příjmně vtipná/ironizující hra. Nesouhlasil bych s tvrzeními, že film neobsahoval žádné zapamatovatelné scény ("kostelní" scéna a scény následující, skvěle hudebně vygradované zastřelení Lucasova konkurenta na rušné ulici aj.). Podle mého se ale Scott až zbytečně příliš soustředil na vymezování svojí pozice v dějinách gansterského subžánru namísto toho, aby poutavě vyprávěl něco zajímavého. Není třeba kopírovat Scorseseho téměř sociologický pohled na fungování mafie nebo rozmáchlou osudovost Coppoly. "Stačí" jen vytěžit nabízející se témata a použít na vyjádření rozporuplných postav herce, který v sobě rozpory integruje, nikoliv je nevěrohodně slepuje (Washington). Držení hrdinů "od sebe" nenese žádné napětí, postavě Lucase chybí hloubka, kontext událostí plní jen úlohu kulis, nikoliv neoddělitelného rámce. Těžko věřit, že by chtěl Scott jen opisovat z klasiků, spíš bychom čekali, že se k nim nějak vyjádří (viz Markův blog) nebo je doplní. Nakonec však jeho rozmáchlá freska působí jen jako odrážení se mezi mantinely vyřčeného, které nedokáže navzdory zjevné snaze nijak inspirativně posunout.
Možná že zejména u filmů, které nějak pracují se žánrovostí, je o to důležitější přemýšlet, proč jsme nakonec nedostali to, co bychom díky rámci typických očekávání vázaných na žánr dostat měli/chtěli. Zároveň bychom ale neměli zapomínat, že stejně tak je důležité chtít vždycky víc než jen porušení zaběhnutého řádu věcí, které nenabízí zajímavější alternativu. V případ Scottova Amerického gangstera platí podle mého obojí.

Z věd o jazyce XIX: O češtině dnes

2008-03-01T15:17:00.005+01:00

"Česká komise UNESCO, Univerzita Karlova v Praze a Akademie věd ČR uspořádaly u příležitosti vyhlášení 21. února organizací UNESCO Mezinárodním dnem mateřského jazyka kolokvium s názvem Potřebujeme češtinu? A jakou?" Vystoupily na něm významné postavy současné české lingvistiky jako Petr Sgall (propagátor velmi nekonvenčních přístupů k pojímání vztahu spisovné češtiny a jejích nespisovných útvarů), Jiří Kraus (přední český badatel v oblasti rétoriky), Oldřich Uličný (badatel v oblasti jazykové kultury), Jana Hoffmannová (propagátorka komunikačně orientovaných lingvistických modelů) apod. Kompletní zvukový záznam kolokvia si díky záslužnému projektu ČRo Leonardo můžete stáhnout ZDE, několik dní předtím uvedené Vstupte s prof. Jiřím Krausem pak ZDE. Posouzení kvality příspěvků z hlediska jejich obsahu i způsobu prezentace ponechám na vás...

Bratři Coenové a McCarthyho smutná vize

2008-02-22T21:50:00.003+01:00

O Fantomu, filmovém internetovém měsíčníku, už jsem několikrát krátce psal. Je stále ambicióznější a respektovanější. I proto mě potěšila a zároveň pěkně vyděsila a znervóznila nabídka publikovat v něm. Nakonec jsem to zkusil, i když je to jen zlomek toho, co všechno by stálo za to rozebírat. Takže aspoň něco málo o bratrech Coenových a jejich novém filmu připomínajícím, že Tahle země není pro starý.

Z věd o jazyce XVIII: O čtení

2008-02-05T19:24:00.000+01:00

Po nahlédnutí do literatury o čtenářských dovednostech by se nezasvěcený člověk mohl domnívat, že cílem čtení je konvertovat tištěný text do řeči. Ovšemže tomu tak není: cílem čtení je porozumět textu (a snad ho i vychutnat)".

[R. Ellis]

Čeští studenti jsou podprůměrní čtenáři [...] České děti totiž mají velké problémy pochopit text, analyzovat ho a vybrat z něj podstatné věci. Mnohem lépe tuto dovednost - čtenářskou gramotnost - zvládají malí Finové či Britové. I v mezinárodním srovnání jsou Češi až na 26. místě z 56 zemí, které v loňském roce porovnávala OECD ve svém průzkumu PISA. To testuje patnáctileté žáky v dovednostech, které člověk uplatní v životě. Právě čtenářská gramotnost je jednou z nejdůležitějších schopností, kterou by si člověk měl odnést už ze základní školy.

[HN.IHNED.CZ 24. 1. 2008]

O některých hororových antologiích poosmé: stará dobrá hororová práce

2007-11-22T20:38:00.000+01:00

Tak trochu ve stínu dvou slavných předlistopadových antologií hororu Tiché hrůzy a Lupičů mrtvol zůstává povídkový soubor Půlnoční povídky, který k vydání v roce 1989 připravily Zuzana Ceplová a Jarmila Rosíková. Svým způsobem oprávněně, přesto je podle mého názoru dobré se s ním seznámit. Je totiž poměrně obsáhlý, a přestože není nijak koncepčně výrazný, obsahuje pár skutečných stavebních kamenů hororové povídky.
Budu se nejspíš opakovat, ale s vydáváním antologií hororu, a to nejen tím předlistopadovým a nejen tím naším, je tak trochu potíž. Antologie je svým způsobem úžasný "nástroj", v jehož moci je interpretačně představit dílo jednotlivce nebo skupiny autorů. A i když i poměrně náhodně uspořádáné uskupení literárních děl může obsahovat pravé poklady (příkladem budiž právě Půlnoční povídky), osobně preferuji existenci určité koncepce v pozadí takovýchto výborů. Vzato poctivě, síla Korbařova výboru byla především v pečlivém výběru a aktuálnosti nastřádaného materiálu, Zábranův projekt si s Korbařovým nezadal v pečlivosti výběru, navíc místy překračoval podvědomě běžně akceptované hranice hororu a ukazoval i jistý vývoj na časové ose. Z hlediska interpretačního a vědeckého je nejspíš dosud nepřekonaným dílem Adamovičův Hlas krve, na další podobně ambiciózní projekt si nejspíš ještě dlouho počkáme. Jako rozumný se však jeví i obyčejný model vydávání bestofek pro daný rok, případně danou epochu. Potřeba českého S. T. Joshiho je však neodiskutovatelná.
Půlnoční povídky jsou další z antologií, které pátrájí v bezesporu inspirativních dobách minulých a jejichž těžiště se nachází v 19. století. Zároveň, podobně jako mnoho jiných výborů, vybírají ze jmen povětšinou slavných a nepřekvapivých (čest výjimkám), u nás již mnohokrát představených. A že mají být především čtením na ukrácení noční chvíle, chválabohu alespoň nijak nezastírají. Seznámíme se tak s dalšími kusy z per Poea, Turgeněva, Gogola, Hoffmanna, Maupassanta, Puškina nebo Stevensona, což sice ani v roce 1989 jistě neuškodí, ale přeci jen v té době už bylo třeba kreslit mapy i jiných, neprobádaných oblastí. Jejich posledními kartografy byli totiž právě Korbař se Zábranou. Jako materiál pro hledání různých podob děsu však Půlnoční povídky poslouží velmi dobře. Zdá se, že to byl koneckonců možná ten hlavní "klíč" při výběru jednotlivých kusů!
K nespornému kladu antologie Půlnoční povídky patří to, co její editoři zmiňují na záložce: kromě toho, že míchali autory primárně hororové (Poe, James, Le Fanu, Blackwood) s těmi nehororovými (viz výše) - což je ale častý "mustr" takovýchto nakladatelských počinů - je jistě záslušné, že některé ze zařazených kusů vyšly v Půlnočních povídkách česky poprvé (zatím se mi nepodařilo identifikovat je všechny). I jen čistě informativní rozměr mnohých antologií je totiž nezbytným předpokladem pro seznamování českých čtenářů s kontextem hororové povídky (třebaže 19. století patří k těm oblastem prozkoumanějším). A Půlnoční povídky seznamují opravdu důkladně. Publikace o čtyřista šedesáti stranách obsahuje dvacet tři povětšinou velmi vydařených strašidelných příběhů z české, ruské, americké, francouzské, čínské, britské, irské, německé a švédské literatury. Tu českou zastupuje poměrně nepřekvapivě Jakub Arbes se svým až halucinačním příběhem (zajímavá atmosféra), odkazujícím k jeho tvorbě romanetové, a nepříliš hororový Nebožtík rytmistr Ignáta Hermanna. Důkazem, že i strašidelnost může být kulturně podmíněná, je Liščí svatba Pchu Sung-Linga (jeho povídku lze nalezt i ve Fantastických povídkách). Myslím, že v Číně musí mít liška nepříliš dobrou pověst, pokud chceme věřit, že je třeba se u čtení Liščí svatby bát... Poměrně dost příběhů se pohybuje na hranici humorných variací s hororovými prvky. Mezi takové patří Gogolova Májová noc aneb Utonulá (ovšem s famózní Gogolovou imaginací, prostoupená folklórními prvky ukotvujícími horor v lidových pohádkách, jako to předvedl např. i ve Viji), Puškinův Majitel pohřebního ústavu, Irwingův Ženichův duch (pod názvem Příšerný ženich také v antologii Stráž u mrtvého aj.), Turgeněvův Pes či Dickensovo Vyprávění o tom, jak skřeti unesli hrobníka. Jiné texty zase směřují spíše k detektivnímu thrilleru (Collins) nebo dobrodružnému vyprávění (Crawford, třebaže závěr jeho jinak spíše průměrného příběhu je přímo hororově strhující!). Stevensonův Skřítek v lahvi končí až nehororově šťastně, Bierceův Případ na mostě přes Soví řeku patří ke slavným povídkám a spíše než typickým hororem je krutou sondou do zmučené štvané duše. Ukotvením v pověstech a lidovém vyprávění řadí po bok Májové nociDovreskou čarodějnici Selmy Lagerlöfové, přestože její poetika i základní poloha jsou jiné. Jeden z klasiků hororové tvorby Guy de Mauppasant svou povídkou Zjevení nezklamal (byť jsem Maupassantovým hororům nikdy moc neholdoval), velice zajímavá byla i Venuše Illská Prospera Mérimée a pro mě trochu nevyzpytatelný E. T. A. Hoffmann svým Pískařem (obsah jeho povídek je vždy jakoby zahalen oparem šílenství, z něhož vystupuje ta ze znepokojivějších tváří děsu).
Kromě zmíněných více či méně zajímavých strašidelných příběhů však obsahuje antologie i několik opravdu silných hororů. Strašidelný ostrov Algernona Blackwooda sice možná není jeho nejlepší prózou, ale pečlivě budované napětí a závěrečná scéna jsou příkladem koncentrované hrůzy. Podobně je tomu i s Varováním zvědavcům Montague Rhodes Jamese, které označila autorka doslovu Magda Hájková jako "pouhou historku pro ukrácení volné chvíle" snad jen nedopatřením... Málokdo mě dokáže vyděsit tak jako M. R. James! Poeův Zánik domu Usherů a Carmilla Josepha Sheridana Le Fanu představují absolutní a základní klasiku, poněkud se vymykající zbytku souboru. Možná nejhvězdnějšími dílky jsou ale kratičké, opravdu černočerné a krutě vypointované povídky Opičí tlapka Williama Wymarka Jacobse a Otevřené dveře Hectora Hugha Munroa - Sakiho. Gradace napětí je v obou případech neuvěřitelná a děsivá, byť závěry vyznívají dost rozdílně. Zatímco Saki naplňuje pověst dahlovského škodolibce, Jacobs utáhne šroub definitivně....
Jak už jsem uvedl výše, Půlnoční povídky nejsou vystavěny na půdorysu nějaké editorské koncepce zaměřené na systematictější mapování hororové povídky. Úběžníkem je zjevně pestrost poloh, mix známého s méně známým a nejspíš také dostupnost materiálu. Těžko tedy hovořit o možnosti nějaké výraznější typologizace. V souboru nalezneme dost příkladů oblíbené ghost story (jedno z dominantních východisek tehdejší hororové produkce) v různých variacích, ilustraci návaznosti hororové povídky na útvary a motivy lidové slovesnosti, iniciační upírský příběh (rovněž vyrůstající z lidové tvorby), horor psychologizující a velmi sofistikovaný (směřující k moderní povídce), nestavějící na nijak výrazné pointě i naopak horory vysoce pointované!
Spíš než vnitřní "logiku" žánru je v tomto případě poměrně zajímavé sledovat, jak odráží některé z uvedených povídek obecněliterární kontext doby svého vzniku. Z Arbesova hororu dýchá sociálně kritický realismus, podobně je tomu u Charlese Dickense, Poe čerpá z gotického románu a vypořádává se s romantismem, Hoffmannova vypjatost romantismus téměř završuje. Gogol, ať v mnohém od Puškina odlišný, se tu s ním v parodické notě sbližuje apod.
Právě tento typ zkoumání je podle mého názoru totiž neméně důležitý. Je nepochybné, že horor je svébytný subkód literární tradice s vlastní historií, s vlastními klíčkovými autory, tématy a problémy. Zároveň je to ale součást literatury v širokém slova smyslu (a o interakci mezi mainstreamem a hororem není pochyb - Poe, Bradbury, King) a měl by být v tomto kontextu interpretován, hodnocen a analyzován. Knihy generují významy a mohou to dělat dobře nebo špatně. To je celé. Jedním z důsledků tohoto procesu může být čtenářův pocit napětí, strachu, ohrožení (hororovou knihu by měl provázet). Tím může, ale nemusí být pramen významů díla vyčerpán. Mezi dobrými horory najdeme díla, která "prostě jen" vyvolávají strach (a to skvěle, viz např. Bradburyho Emisara), stejně tak ale narazíme na knihy, u nichž je hrůza nikoliv cílem, ale průvodním jevem obsahu vícevrstevnatějšího (silné momenty próz Kingových a mnoha dalších). Zdá se, že děs je tedy nepochybnou podmínkou nutnou a někdy také postačující, že však v případě mnoha hororových knih není rozměrem jediným.
I z toho důvodu se mi jako trochu problematický jeví poměrně velký rozptyl Půlnočních povídek zasahující od opravdu děsícího Blackwoodova Strašidelného ostrova nebo Jacobsovy Opičí tlapky přes Collinsovo Cestovatelovo vyprávění o děsivě podivné posteli až k Odojevského Pohádce o mrtvém těle, patřícím neznámo komu nebo Puškinovu Majiteli pohřebního ústavu. Je sice dokumentem obtížné vymezitelnosti kategorie horor (co detektivka, thriller, expresionismus...?), přesto lze podle mého názoru za horor jen stěží považovat něco, co jenom baví, ale neděsí (byť vybaveno klasickými hororovými rekvizitami). Horor má vzbuzovat hrůzu, a to ať už útokem na naši pudovost nebo tím, že bude zasahovat složitější a komplexnější vrstvy našeho vědomí. Měl by nás zaplavovat strachem, i když je neodiskutovatelné, že tato naše zkušenost je před leckteré konstatny vysoce individuální. A právě pro tuto nevyzpytatelnou individuálnost obsahů děsu možná stojí za zvážení, jestli se nepokusit najít oporu pro ukotvení pojmu horor také ve formální a stylové stránce díla. Špatně vykreslených čarodějnic se nebojí nikdo ... i malá holčička brodící se sněhem ke svému otci může však přinést nejednu bezesnou noc!

Od všeho trochu...

2007-10-19T23:00:00.000+02:00

Věci se mají bohužel tak, že od začátku semestru se mi nedaří najít čas na trochu podrobnější psaní. A nerad bych svůj blog začal plnit řadou výkřiků do tmy nebo z něj udělal album pro filatelisty ducha. Přitom by bylo o čem psát - hlavou mi naštěstí prošlo leccos z lingvistiky, literatury, filmu i hudby. Jenže z nánosu valících se dnů vykukují spíš jen fragmenty a torza...

Už dlouho se mi nestalo, že bych měl rozečtených několik vcelku dobrých knih, mezi kterými bych přeskakoval a žádná mě nedokázala připoutat a donutit ke zhltnutí. Američtí bohové Neila Gaimana jsou napodruhé ještě lepší než kdysi dávno, ale přesto..., povídky z různých antologií splývají nepříjemně jedna s druhou, Utažení šroubu Henryho Jamese vypadá slibně, ale bylo by třeba ji prostě přečíst a ne nad ní usínat večer co večer a nehnout se tak prakticky z místa... Teprve včerejší pustá a tichá noc mě zlákala a já přečetl znova Machenovy Bílé lidi - jednu z nejpodivnější knih, jaká se mi kdy dostala do rukou. Artur Machen je spisovatelem zázraku, zázraku děsivého a potemnělého, spisovatelem svatosti a extáze hříchu, hororu kořenícího v archetypální přitažlivosti pohádek, zneklidňujících legend a mýtů a v pohledu za oponu přehledného světa, za kterou víří věci, na které se bojíme byť jen pomyslet. Podobně jako když jsem v létě četl jeho slavného Velikého boha Pana, zmocňovala se mě i včera pomalu hrůza živící se tušením a nejistotou. "Podoby" Zla, jež Machen vykreslí v příběhu malé dívky z Bílých lidí nebo záhadné ženy z Velikého boha Pana, jsou možná tím nejděsivějším, co jsem zatím v literatuře objevil, hlavně svou nadčasovostí... Sugestivnost a tematika jeho děl jej podle mého názoru jednoznačně spojuje s dalším velkým Mistrem vizí, Williamem Blakem. Machenova díla představují hrozivý škleb zastiňující valnou většině hororových povídek a románů. Když skládal Stephen King v povídce Crouch End poklonu Howardu P. Lovecraftovi, patřila možná daleko spíš Arthuru Machenovi, prvnímu mezi autory zla číhajícího u známých a rovných cest... Doufám, že Machena budu moct brzy představit podrobněji!
Od mého posledního filmového přehledu uběhlo už hodně času a mezi pestrou směsicí filmů, které jsem za tu dobu viděl - od příjemných retro vzpomínek, jako je postapokalyptická Planeta opic, až po výtečnou Pulp Fiction -, stojí za připomenutí dva momenty: Vítkům liberecký filmový maraton a báječný Faunův labyrint Guillerma del Tora (trailery).
Se svým psaním o filmech mám potíž - je především plné dojmů. Doufal jsem, že kvalitní rozbory z libereckého maratonu se co nejdřív objeví na Fantomu, ale chlapci byli poněkud zaneprázdnění plněním karlovarských závazků, takže zatím nezbývá než doufat a spokojit se s mou kratičkou upomínkou. Tématem maratonu byl méně známý Nový Hollywood, takže v seznamu filmů zazářila jména tehdy mladých a začínajících Martina Scorseseho, Briana de Palmy, ale také již známého Roberta Altmana a dalších. Pro mě jako fanouška a beznadějného filmového amatéra opět ohromný zážitek. Ať už šlo o rebelující a existencialistický Vanishing Point, ostře kritickou dlouhou metráž Nashvillu nebo odlehčenější The Long Goodbye, černou komedii Hi, mom!, první Scorseseho movie Who's That Knocking at My Door, Lumetovo Dog Day Afternoon, Schatzbergova Scarecrow, nebo Ashbyho The Last Detail. A zajímavý byl tento výběr nejen proto, že mi umožnil vhlédnout do začátků tvorby mých oblíbenců režírujících (de Palma, Scorsese) či hrajících (Pacino, de Niro, Nicholson), nebo proto, že jsem mohl vidět fimy kultovní (Vanishing Point) a slavné (Nashvill). Byl jsem nadšený hlavně z intenzity těch filmů, z jejich (neploché!) angažovanosti a efektu autenticity, které podporoval místy až polodokumentaristický styl, jinde skvělé herecké výkony (uchvátil mě hlavně Al Pacino), a především silná témata. Nejsilněji na mě zapůsobil svou vizualitou a silným závěrem Scarecrow. Mnohým z těchto filmů byla společné zajímavá směsice (černého) humoru a syrového dramatu (např. Hi, mom!, Dog Day Afternoon, ale i Nashvill), nejdůležitější byl ale pro mě pocit, že se koukám na pokusy o osobité vyjádření, na něco, co nemá jen "pobavit" a zaplácnout čas...
Loňské/letošní překvapení Guillerma del Tora - El laberinto del fauno, Faunův labyrint, je nejen tím druhým velkým zážitkem, ale zároveň je také svázáno s již zmiňovaným Arthurem Machenem, z jehož poetiky se Faunův labyrint vydatně (ale přiznaně) napájel! Na pohádkovém půdorysu vystavěný (a proto také typově čitelný, nikoliv povrchní) příběh malé dívenky Ofélie, dívky dvou světů, byl uchvacující nejen vizualitou a některými hereckými výkony, ale především tématem a prostotou jeho podání. Vyvážené propojení surovosti a snové pohádkovosti, jejichž průsečíkem byl Oféliin "svět" a její osud, je tou nejlepší pohádkou o pohádkách, jakou jsem kdy viděl. Neveselou, tragickou, okouzlující...
Nejen proto je fantastickým příslibem del Torův záměr konečně natočit Lovecraftovo At the Mountains of Madness!
Tenhle stručný přehled zmatku mých posledních dnů ukončním pár řádky týkajícími se věd o jazyce. Za zmínku stojí především dvě věci:
1) Česká kognitivní lingvistika se rozrostla o další práci, a sice Nádobu plnou řeči od Ireny Vaňkové z Ústavu českého jazyka a teorie komunikace FF UK v Praze. Po Co na srdci, to na jazyku, jež byla dílem autorského kolektivu a která byla první původní českou monografií s tématem kognitivní lingvistiky, jde o další významný přírůstek tohoto ve světě již dostatečně etablovaného přístupu ke zkoumání jazyka. Irena Vaňková se v duchu svých předchozích zkoumání snaží postihnout specifikum českého jazykového obrazu světa, v tomto případě metalingvisticky českého jazykového obrazu řeči jako základního způsobu našeho pobývání ve světě. Už samotný nápad zaměřit se na konceptualizaci řeči považuji za nesmírně zajímavý (Irena Vaňková mi svou prací"ukradla" nápad věnovat se tématu metaforizace jazyka:)), protože tento přístup tematizuje nejen specifika českého pojetí řeči, ale je zároveň studií metodologickou, tedy nahlédnutím vlastního oboru a jeho filosofických základů (viz citát George Lakoffa). Pokusím se co nejdřív nahlédnout až na dno Nádoby plné řeči a napsat na ni krátkou recenzi.
2) Druhou zajímavou událostí je konání konference Language, Communication and Cognition, která se uskuteční od 4. do 7. 8. 2008 v anglickém Brightonu. Už fakt, že mezi hlavní řečníky bude patřit George Lakoff (University of California v Berkeley), v současné době asi největší ikona kognitivní lingvistiky, nebo Michael Tommasello (Max Planck Institute for Evolutionary Anthropology v Lipsku), významný představitel výzkumu v oblasti osvojování jazyka, je příslibem mimořádně zajímavé události.
Naštěstí ani české aktivity v oblasti kognitivní vědy (včetně lingvistiky) nejsou zanedbatelné. Nedávno uskutečněná konference Kognice 2007, na které jsem se podílel jako spolupořadatel, může snad posloužit jako důkaz (krátká zpráva o ní je ZDE).
A mě zaměstnává vztah jazyka/řeči a kognice také čím dál víc. Snažím se proniknout hlouběji do základů oboru neuro- a psycholingvistiky a připravit první náčrt možného výzkumu. V současné době jsem vypsal diplomovou bakalářskou práci na téma Sclerosis multiplex a problém řeči/jazyka: základní přehled, která by měla přispět k základnímu zmapování této složité a v Česku zatím nepříliš probádané oblasti. Zároveň by tato práce měla být součástí většího souboru aktivit, jež by měly vyústit ve skutečný neuro- a psycholingvistický experimentální výzkum. Snad se věc podaří...

Filosofický blog

2007-10-11T19:26:00.000+02:00

I když to většinou nedělám, chtěl bych upozornit na nově přidaný link v sidebaru tohoto blogu. Sekci Blogs and homepages jsem doplnil o web s názvem El Picho, pravděpodobně nejvtipnější filosofický web, na jaký jsem kdy narazil (a zároveň velmi kvalitní a fundovaný!). Má ho na svědomí ... ale co, zjistěte si sami, kdože je to Ištván Tračník!...

Z věd o jazyce XVII: Základní pojmy analytické filosofie

2007-10-05T21:53:00.000+02:00

Analytická filosofie se definitivně usídlila v našich zemích. Filosofický proud, který je někdy s lehkou nadsázkou definován jako filosofie pofregovská (rozuměj jím inspirovaná a na něj navazující), má za sebou už více než 100 let existence. Za tu dobu prošla mnohými proměnami, zvraty a vydobyla si ve světě pozici jednoho z hlavních proudů současného filosofického myšlení. V Česku se ji sice už od padesátých let snažil propagovat např. Ladislav Tondl a pod rouškou problematické buržoazní filosofie vědy pronikla k českému čtenáři např. ve formě sborníků Filosofie vědy nebo výborů z prací Russellových či Carnapových. Oficiálně však pěstována nebyla - na to nejspíš nebyla dost marxistická. Přesto se dočkala reflexe - právě na půdě logiky, lingvistiky apod. Od 90. let se situace začala výrazně měnit a analytická filosofie začala být soustavnou péčí těch, kteří o ní věděli a soukromě se jí zabývali, popularizována. Dnes už je běžně provozována na stránkách Filosofického časopisu nebo slovenského Organonu F (na rozdělení Česka a Slovenska se v této oblasti naštěstí moc "nehrálo"), ve Filosofickém ústavu AV ČR existuje samostatné oddělení analytické filosofie a skupina věnující se logice se pouze jinak jmenuje, protože dvě oddělení analytické filosofie by nepůsobila dobře:) Jako jisté završení této integrace analytické filosofie do českého filosofického myšlení lez vnímat nedávné vydaní slovníku Základní pojmy analytické filosofie jazyka a mysli. Je signálem, že prostor existuje a je na čase poskytnout orientaci těm, kteří do něj chtějí vstoupit. Je jich naštěstí zřejmě víc a víc...
Recenzi, kterou jsem sepsal spolu s Lukášem Zámečníkem z olomoucké katedry filosofie a která vyjde v dalším čísle časopisu Aluze si můžete přečíst ve formátu HTML [ZDE].

Cursus finis Africae XXIV: O ragnaröku

2007-10-01T18:14:00.000+02:00

"Něco ti povím," prohlásil, jako by do té chvíle mlčel. "Chodíš po šibeničním vrchu, kolem krku ti visí smyčka a na každým rameni ti sedí havrana a čeká, až ti bude moct vyklovat voči. A šibenice je strom s dlouhýma kořenama, páč roste z pekla až do nebe, a náš svět je jenom větev, na který se ten provaz houpe."

[Neil Gaiman, Američtí bohové, 2001]

Z věd o jazyce XVI: Neurolingvistika a psycholingvistika 2

2007-09-04T17:07:00.000+02:00

O psycholingvistice a neurolingvistice, dvou tzv. pomezních oborech, které mě momentálně mimořádně zajímají, jsem na tomto blogu už několikrát psal. Zatímco ve světě mají psycho- i neurolingvistika už svou bohatou historii a je možné je bezesporu zahrnout do stále zajímavějšího "balíku" tzv. kognitivních věd, v Česku se jim přes bouřlivý rozvoj v posledních letech zatím příliš nedaří. Signifikantní je především fakt, že až na výjimky se jejich tematice podrobněji věnují především specialisté z oboru psychologie a neurologie (zejména logopedie), lingvisté pomálu. V recenzi na velmi dobrou knihu britského psycholingvisty Gerryho T. M. Altmana jsem připomněl i lingvistické snahy zejména Ivy Nebeské a Jana Průchy, jednalo se však o vzácné "anomálie" v českém jazykovědném myšlení, navíc v případě Ivy Nebeské záhy orientované spíše komunikačně-pragmatickým směrem než soustředěné na experimentální tradici. Neurolingvistika na tom je v českých zemích ještě hůř. Jediným lingvistou, který však zase vstoupil do povědomí obou těchto oborů, byl již před lety všestraný Rus Roman O. Jakobson, a to zejména svými pracemi věnujícími se vývoji řeči u dětí a pracemi o afáziích, jež byly zase inspirovány výzkumy slavného ruského neuropsychologa Alexandra R. Luriji.

V posledních letech se sice v Česku objevilo pár nadějných psycholingvistů, ti však téměř bez výjimky okamžitě zmizeli za hranicemi, protože nikde jinde se vstoupit kvalitně do problému nedalo (Denisa Bordag, Barbara Schmiedtová, Filip Smolík), neurolingvistika se probírá ještě pomaleji...
Předzvěstí lepších časů by mohla být (doufám!) bohulibá snaha několika Mladých (studentů Univerzity Karlovy v Praze, pracovníků Ústavu pro jazyk český a pracovníků Psychologického ústavu), kterým se letos podařilo zorganizovat Letní školu lingvistiky v Dačicích. Ta se totiž věnovala právě tématům psycho- a neurolingvistickým a jejím cílem bylo poskytnout mladým badatelům v této oblasti možnost uvést své kolegy do problematiky (a tak obory zpopularizovat), případně se vzájemně seznámit s vlastními aktuálně probíhajícími výzkumy.
Nepodobalo se to žádným podobným "konferencím", které jsem zatím zažil (ať už z hlediska kvality a zajímavosti přednášek, nebo s ohledem na kvalitu sekce "posterové", rozuměj hospodské:)). Zkrátka - povedlo se to dokonale...
Moje maličkost ve spolupráci s kolegou Danem Faltýnkem přispěla workshopem na téma Popis mluvy afatiků. Prezentaci první - obecné části naleznete ve formátu ppt [ZDE]. Pár mých dalších fotografií pak [ZDE].

O některých hororových antologiích posedmé: silný hlas - Hlas krve

2007-08-16T10:15:00.000+02:00

Existují v podstatě dva typy výborů z literární tvorby a oba jsou nepochybně legitimní: v jednom případě může editor prostě sebrat do svazků povídky známé, oblíbené a žádané, vzhledem k právům pro vydavatele dostupné apod., v tom druhém je sestavování vedeno hlubší „logikou“ a ono samo má mít jistou literárněvědnou sdělnou hodnotu, jednotící prvek, který je netriviální a spočívá v mapování daného výseku z literárního prostoru. Ten první je snazší a nejspíš dominantní, ten druhý osobně považuji za zajímavější a přínosnější. Že jsou oba okleštěny ekonomicky, je – bohužel – nepochybná věc. Konečně i vydávání knih je byznys a v případě hororu, zřejmě nejúspěšnějšího z „lehkých brakových“ žánrů současnosti, nadprůměrně výnosný.

V období do roku 1989 u nás vyšly jen dvě hororové antologie – Korbařova Tichá hrůza a Zábranovi Lupiči mrtvol, obě však naštěstí zároveň patřily do výše zmíněné druhé skupiny a splnily důležitou úlohu – učily českého čtenáře chápat, co je to kvalitní literární horor. Tichá hrůza byla nevšedním zjevením proto, že umožnila zahlédnout alespoň zlomek soudobé (!) západní (!) hororové produkce, Lupiči mrtvol pak díky Zábranově široké literární erudici především pomáhali pozvednout ve čtenářových očích horor do vyšších pater literární tvorby, respektive ukázali, že kvalitní autoři v ní mohou nalézt místo i využitím tohoto výrazového prostředku.
V porevoluční době se pak k těmto dvěma klenotům svým významem přidala i třetí opravdu velká česká hororová antologie: Ivanem Adamovičem uspořádaný výbor Hlas krve (Najáda, 1996). Ta totiž obohatila průkopnickou práci předchozích editorů o další nezanedbatelný rozměr. Zatímco Tomáš Korbař se pokusil „úvést v tomto prvním českém výboru […] pokud možno co největší počet možných variací“ a Jan Zábrana prostě pečlivě vysbíral perly hrůzy bez ohledu na urozenost autorského původu, Hlas krve představuje Adamovičův pokus o vytvoření co nejkomplexnějšího průvodce hororem jako specifickým literárním žánrem, tedy skutečnou antologii z dějin anglo-amerického hororu! Je přitom sice nutné dodat, že nejde o pokus první - už antologie Dotek zla, vydaná v roce 1992 tehdy začínajícím nakladatelstvím Polaris, představuje jakýsi malý kapesní bedekr tohoto typu. Ale přestože jde o čin nesporně zasloužilý, přeci jen rozsahově příliš skromný a limitovaný (pouhých třináct, i když bezesporu výstavních, povídek proti sedmadvaceti hlasům Adamovičovým).
Každá přednost něco stojí. Téměř všechny výbory, jejichž editor je veden cílem provést čtenáře dějinami žánru, nesou na zádech obsah a odkaz svých více či méně promyšlených předchůdců. Limity rozsahové a finanční jsou nepříjemně kvalitními mazadly selekčního mechanismu, jehož neúprosnost budeme muset možná navždy omlouvat frázemi o vhodném doplnění již vydaného a podobnými drobnými lžmi. Ani Hlas krve není výjimkou a Ivan Adamovič to s nepředstíraným smutkem v jinak značně stylizované předmluvě konstatuje. Nenajdeme v něm tak např. Poea, Machena, Jamese, Bierce, Blackwooda, Dunsanyho, Dahla, Koontze, Martina a další a další, což sice zatemňuje některé podstatné úseky v dějinách žánru, ale i navzdory tomu jde o výbor vysoce reprezentativní a instruktivní. Minimálně na české poměry.
Do linie korbařovsko-zábranovské editora řadí nejen nezpochybnitelná erudice, ale také právě výše zmíněná existence zřetelného úběžníku výběru a oceněníhodná ambice tímto činem sdělovat a jistém smyslu i interpretovat daný literární proud. Neklamným indexem toho je vkomponování kvalitních a nepovšechných medailonků jednotlivých autorů, které mají na rozdíl od těch Zábranových spíše faktografický/bio- a bibliografický ráz (než aby tvořily téměr srovnatelnou a integrální součást textového celku antologie), ale svým obsahem jsou pro českého čtenáře mimořádně přínosné (což se zdaleka netýká jenom novějších autorů). Malým bonbónkem jinak vcelku jednoduché chronologické kompozice je pak zarámování prologem, který obstarává současný muž číslo jedna světového hororu Stephen King, a nekrologem, jímž byl poctěn zřejmě největší kandidát na Kingova nástupce, Brit žijící v Hollywoodu Clive Barker.
Nebudu se pokoušet recenzovat jednotlivé povídky, protože tak bylo učiněno již několikrát jinde, Adamovič podle mě až na výjimky (Hullová, Hopkins, Vogt, Brown) nešlápl vedle a vzhledem k vysokému počtu zařazených prací by to bylo i neúnosné. Mezi Praotci hrůzy tradičně dominuje H. P. Lovecraft, ale rovněž Dickensova povídka, Hlas ve tmě Williama H. Hodgsona a zejména místy pekelně hrůzostrašní Holubi z pekel conanovce Roberta E. Howarda (evokující na prvních stranách hodně mrazivý slasher, později kombinující různé postupy) z nich dělají možná nejsilnější generaci hororového rodu. Mezi Otci strachu při vší úctě k ostatním zřetelně vystupují Shirley Jacksonová (zřejmě spíš Matka strachu:)), Henry Kuttner (zařazený hned dvakrát) a jeden z opravdových pilířů hororu, Ray Bradbury. Syny děsu, nejpočetnější pokolení, jsou pak vesměs žijící ikony jako na hranici mezi Otci a Syny se nacházející Richard Matheson nebo třeba Ramsey Campbell a Brian Lumley, které doplňuje silná střední „subgenerace“ reprezentovaná Joe R. Lansdalem, Darrellem Schweitzerem či T. E. D. Kleinem; a Adamovič nezapomněl ani na pár slibných Mladých, jako např. v současné době už několika „stokery“ oceněného Briana A. Hopkinse a hlavně obrovský tehdejší talent a dnes již také uznávanou osobnost hororu Thomase Ligottiho!
Ohromně důležité je, že podobně jako Korbařovi podařilo se i Adamovičovi postihnout pestrost hrůzy a malou typologii jejích zdrojů, tj. uměleckých motivů, jejichž cesta časem v mnoha případech podtrhuje značnou univerzálnost našich strachů, aniž by tím byl popřen interní vývoj žánru na rovině nejen formální, ale i obsahové. V antologii se tak nesčetněkrát setkáme s různými variacemi hlavně v Británii populárního subžánru duchařské povídky (ghost story), jehož nesmrtelnost snad může dosvědčit i v současné době neobvykle rozsáhlá řada povídkových sbírek vydávaných nakladatelstvím Mladá Fronta v edici Ikaros (Skotské duchařské historky, Irské duchařské historky, Anglické duchařské historky a připravované Viktoriánské duchařské historky) – v podání Charlese Dickense poznáme ghost story v její zřejmě nejklasičtější a nejsilnější podobě (kterou zatím zřejmě nepřekonatelně ovládl v antologii bohužel nezařazený Montague Rhodes James), u Theodora Sturgeona, autora proslaveného především vysoce sofistikovanou sci-fi tvorbou, pak v její příjemně odlehčené variantě. Klasický i méně klasický mytologický a mytologizující rozměr nalezneme u možná nejuznávanější postavy žánru H. P. Lovecrafta (i když jeho Krysy ve zdech nejsou z tohoto hlediska úplně typické a jako většina Lovecraftovy tvorby jen těžko zařaditelné), E. L. Whitea, téměř moderně pohádkový u A. E. van Vogta nebo u jeho ženy E. Mayne Hullové a v přímé návaznosti na Lovecraftovu tvorbu pak také u mladších autorů Ramseyho Campbella nebo významného současného autora T. E. D. Kleina. Mimochodem, právě Adamovičem trochu omlouvané „protěžování“ lovecraftovské linie považuji za naprosto oprávněné a opodstatněně podtrhující mimořádné postavení tohoto autora v klubu spisovatelů hororu (viz např. právě Campbellem iniciovanou antologii New Tales of the Cthulhu Mythos). Špičkový psychologický horor představuje ve slavné povídce Byl to démon Henry Kuttner nebo v mrazivé Loterii možná největší dáma hororu, Shirley Jacksonová. Expanzi zdrojů hrůzy do lidských myslí a jeho civilnější tvář potvrzují v jistých variantách i povídky Darrella Schweitzera (současný Senior editor obnovených Weird Tales), Stephena Kinga nebo jednoho ze zakládajících členů Horror Writers Association Roberta McCammona. Jistou variantu sci-fi hororu reprezentují v antologii kupodivu ženy – na zajímavém nápadu a atmosféře založená Jeho rostlinná manželka Pat Murphyové nebo postapokalyptické Nákupy Carol T. Nobleové. Možnosti lyrizující a fantasktní odnože hororu nejlépe ilustruje Mrtvý muž Raye Bradburyho mající vyjímečnou atmosféru a nádherný závěr, ale také nečekaně Joe R. Lansdale svou imaginativní Rybí nocí. Thrillerový rozměr je rozložen na celé časové ose body označenými jmény Roberta Howarda, Roberta Blocha (oblíbené téma Jacka Rozparovače) a v silně intelektualizované variantě u Cliva Barkera (jeho povídka je zajímavá i tím, že v jednom z plánů tematizuje samotný literární žánr hororu!). Lumleyho povídka Cesta domů zase zajímavě variuje jinak známé téma ztrácejících se míst, skvělý Richard Matheson vytěžil maximum z rovněž již použitého tématu izolované komunity (o několik desítek let později ho podobně kvalitně napodobil King svými Dětmi kukuřice), k znepokojující lovecraftovské bizarnosti má blízko Hodgsonův Hlas ve tmě (koneckonců je známo, že Lovecraft Hodgsona obdivoval).
Stejně pestrá je i paleta motivů: od pomsty přes nadpřirozeno, prokletí, izolací deformovanou societu, postkatastrofický nebo třeba alternativní svět, pohřbení zaživa atd. atd. Vzato kolem a kolem lze dost možná tuto antologii číst jako materiálový dodatek ke slavné Lovecraftově studii Nadpřirozeno a hrůza v literatuře, protože i když je nutně pouze výběrová, postihuje zřejmě základy hrůzostrašné literatury a zároven naznačuje také tendence v jejím vývoji. Snad jen milovníci upírských příběhů zůstanou nenasyceni....
Není úplně snadné vyzdvihovat mezi mistry NADmistry a věřím, že to ani není třeba. Literární schopnosti Raye Bradburyho, H. P. Lovecrafta, Charlese Dickense nebo Henryho Kuttnera už dostatečně prověřil čas, většina ostatních představuje pak kandidáty na když ne tak výsadní, pak jistě minimálně nezanedbatelná místa v dějinách hororové literatury. Richard Matheson, Brian Lumley nebo Stephen King a Clive Barker už pomalu ale jistě zaujímají své pozice úhelných kamenů žánru. Proto si na závěr dovolím spíš jednu malou a čistě osobní poznámku nekomentující intersubjektivní literární prostor, ale mou limitovanou zkušenost: asi největších zjevení a zároveň objev pro mě představovala tvorba tří autorů: Shirley Jacksonové, Thomase Ligottiho a mnou zatím opomíjeného Cliva Barkera – ve všech třech případech mě zaujala především vysoká stylistická úroveň daných textů, schopnost pracovat mimořádně účinně s napětím a skvěle evokovat atmosféru příběhu. Loterie Shirley Jacksonové je úžasnou studijí zvrácenosti lidského davu, Ligottiho Dovádění pak až halucinační sondou do lidské mysli se sice očekávatelnou, ale přesto strašlivou pointou. Barkerův příběh mě zase zaujal mrazivou konfrontací syrově skutečného s nadskutečným, jež nakonec ústí v podivnou symbiózu založenou na principu podobném tomu, který ukazuje i Jacksonová.
Zdá se, že moderní horor opravdu čím dál víc připomíná starou pravdu – přes všechnu hrůzu, která se skrývá v jiných prostorech, v hlubinách vesmíru, pralesů, moří nebo času, je možná tím nejstrašnějším místem hlubina nás samých....

O populární vědě

2007-07-31T12:57:00.000+02:00

...Další možností by bylo nabídnout vám to, čemu se říká populárně vědecká přednáška, tj. přednáška, jež vás má přimět, abyste uvěřili, že rozumíte něčemu, čemu ve skutečnosti nerozumíte, a vyhovět něčemu, co je podle mne jednou z nejnižších tužeb moderních lidí, totiž povrchní zvědavostí na nejnovější vědecké objevy...

[Ludwig Wittgenstein, Přednáška o etice, 1929]

Do vedra II: Bébel

2007-07-21T00:12:00.001+02:00

Tomáš Baldýnský napsal kdysi dávno v jedné své glose (která měla být však spíš poctou), že tak jako Amerika měla pár těch opravdových filmových chlapských hrdinů, i Evropa může několik skutečných mužů nabídnout. Přiznám se, že už nevím, byli-li dva nebo tři. Jeden z nich byl určitě Marcello Mastroianni, tím druhým Jean-Paul Belmondo.
Belmondo je zvláštní herec - mohl být obdivován především intelektuály umírajícími u filmů tzv. francouzské Nové vlny (Godard, Truffaut, Chabrol apod.), on začal ale vážné umění velice brzy kombinovat s účinkováním v lehkých žánrech komedie a krimi, z čehož nakonec povstala kariéra, kterou Baldýnský svou dobře vystřiženou poklonou oslavil. Ponejvíc suverénní, okouzlující, drsný, ale citlivý, častokrát ve filmech, které by bez jeho účasti nebyly ani z poloviny tak dobré (a nejspíš by občas byly i špatné). I přes všechna schémata dokázal Belmondo spoustě jak pírko lehkého braku jen svojí osobou vdechnout cosi z tíživého smutku a melancholie, ne přímo osudové, ale takové, kvůli které chodím občas do kina, abych s úsměvem zamáčkl slzu:)
Pro české fanoušky J-P.B. je výbornou zprávou, že vydavatelství Mido se před nějakou dobou odhodlalo a konečně na náš trh uvedlo první várku Belmondových filmů. Teď k nim přibyl další, v produkci Hollywood Classic Entertainment - oproti přeci jen nízkorozpočtovému Midu krásně vybavený Profesionál (Le Professionnel). V režii Georga Lautnera, s hudbou Ennia Morriconeho a s vynikajícím protivníkem v podání Roberta Hosseina, nejspíš nejlepší z Belmondových drsných kusů. Navzdory jednoduchému ději a občas trochu úsměvným dialogům zaujme bezesporu atmosférou (těžící notně z Morriconeho slavného titulního hudebního motivu) a hlavně celkovým skoro až bezútěšným laděním. Schéma dvou hlavních protihráčů není tak úžasně rozostřené jako například v mém dalším oblíbeném duelu, Mannově The Heat, daleko spíš je ostře převrácené, a možná proto - paradoxně(?) - syrovější a westernovější. Myslím, že do vedra je tenhle odpustitelně přepjatý, dojemný, vtipný a zároveň podivně smutný film jako dělaný. Já si ho pustil ještě ten večer, kdy jsem si ho koupil...

Cursus Finis Africae XXIII: O temnotě osamělosti

2007-07-18T12:12:00.000+02:00

Žádný živý organismus nemůže dlouho existovat jen v podmínkách naprosté reality, aniž by nezešílel; leckdo věří, že dokonce i skřivani a sarančata mají sny. Temný Hill House se tyčil osaměle na pozadí kopců a v útrobách skrýval šílenství; stál tam osmdesát let a možná tam bude stát ještě dalších osmdesát let. Stěny uvnitř stále směřovaly vzhůru, cihly úhledně zapadaly do sebe, podlahy byly pevné a dveře pečlivě zavřené; na trámech a kamenech Hill House nehybně leželo ticho, a kdokoliv kráčel směrem k němu, kráčel osamělý.

[Shirley Jackson, The Haunting of Hill House, 1959]

Do vedra

2007-07-16T22:42:00.000+02:00

Vzhledem k tomu, že se i letos naplňuje Vítkův bonmot o tom, že za okny už nás nečeká letní počasí, ale demoverze krematoria, nabízím tak jako loni opět něco lehčího a fotbalového. V takovém vedru do háje s vědou!:)

Ultimate funny goals compilation

Soccer goal miss

Unbelievable missed goal chances sad video

Football Heartbreaks

Top 50 Soccer Goals

Čistě obrazově, žádná písmenka

2007-07-01T18:35:00.000+02:00

Rok se s rokem sešel, Vítek Peřina zas do Hradce Králové zavítal, a já tak mohl udělat další (letos první a zřejmě jako každý rok pouze jediný) zářez na pažbě za návštěvu divadla. Jako vždy Naivního z Liberce. Ale popořádku je to jinak: nejprve dvakrát spíš zklamání, teprve potom ta trocha radosti "naživo".

Není to zase až tak dlouho, co jsem se na tomhle blogu rozplýval nad Flaubertovou Paní Bovaryovou a těšil se, že kromě románu můžu díky Levným knihám v brzku zakusit také její filmové zpracování od uznávaného francouzského režiséra Clauda Chabrola. To by bylo zklamání číslo jedna: vyhnu se srovnáním typu "tu knihu se do filmu dostat nepodařilo", spíš bych řekl, že intenzivní estetický zážitek z Flaubertova neuhánějícího, ale navýsost dramatického vyprávění, z úžasného stylu a zajímavých obrazů nenašel podle mého na filmovém pásu ekvivalent. Chabrolův film na mě působil jako sled obrazů, které ve mně nevyvolávaly pocit jejich kontinuity a možnost vcítění se; jednotlivé střípky životního osudů paní Emy se nespojily v dramatický obraz. Myslím, že Chabrol zvládl flaubertovský odstup a zprostředkování pocitu rozporuplnosti při interpretaci nitra Emy Bovaryové, tak trochu ale v mých očích zůstal pozadu s vypravěčským umem.
Ani druhý filmový zážitek potěšení nepřinesl. Jako beznadějně suchozemský pirát jsem i přes přetrpěnou Dead Man Chest neodolal vábení třetího dílu Pirátů z Karibiku: Na konci světa. A říct není moc co: film je to dlouhý, scénáristicky slátaný, avizované a slibné temnoty druhého dílu je míň než poskrovnu a pár pěkných intertextových odkazů, Deppových gagů, záběrů a závěrečná předlouhá námořní bitva ten pocit zoufalství z nastavované kaše zahnat nedokázaly. Nebylo to tak HROZNÉ, jak jsem se obával, ale dost hrozné na to, abych o tomto - doufejme posledním "karibském" - počinu talentovaného Gora Verbinského napsal něco pozitivního. Nafouklá bublina. Prázdná, jak už to tak bývá:(
Náladu mi spravilo až další divadelní představení souboru Naivního divadla z Liberce, které letos opět zavítalo na pravidelný divadelní festival v Hradci Králové (který jsem opět - až na obligátní návštěvu v Draku - zdrařile minul). O tom, že divadlo je mi jako umělecká forma vyjádření dost cizí (mea culpa!), jsem už psal a nechci se o tom nijak zvlášť šířit. K faktu, že mám slabost pro loutky, se stavím podobně. Po loňském skvělém Nadhasiči byla však příjemným vpádem do rutiny mých iracionalit letošní "bokovka" liberečáků nazvaná Pallaton (Až mi dojdou cigarety). Scénický melodram vystavěný na textech Mariana Pally byl po většinu času vtipnou studiovou oddechovkou o délce úměrné potenciálu takového typu představení. Jak poznamenávají sami tvůrci, "Pallaton má svým charakterem mnohem blíže ke scénickému čtení resp. přednesu za doprovodu živé muziky a zpěvu" a navazuje tak na předchozí podobné projekty v dramaturgii Vítka Peřiny, jako bylo Čekání na Bedřicha (Wernisch) nebo Léčba neklidem (Saki). Příjemný malý krůček na mojí nekonečné cestě za porozuměním tomu, co je na tom divadle tak znepokojivě zajímavého:)

Kdybych měl moře
Tak na ně hledím
Kdybych měl ženskou
Tak jí řeknu
Že ji mám rád
Ale co mám dělat
Doprdele
S polem?

Zhruba takové to bylo.

Four Winds Bar III: O jednom klaunovi...

2007-06-30T18:58:00.000+02:00

Tuhle písničku Sufjana Stevense mám moc rád. I kvůli dost mrazivému textu, inspirovanému bohužel skutečnými událostmi. A ten závěr je do Four Winds Bar jako dělaný.

John Wayne Gacy, jr.

His father was a drinker
And his mother cried in bed
Folding John Wayne's T-shirts
When the swingset hit his head
The neighbors they adored him
For his humor and his conversation
Look underneath the house there
Find the few living things
Rotting fast in their sleep of the dead
Twenty-seven people, even more
They were boys with their cars, summer jobs
Oh my God

Are you one of them?

He dressed up like a clown for them
With his face paint white and red
And on his best behavior
In a dark room on the bed he kissed them all
He'd kill ten thousand people
With a sleight of his hand
Running far, running fast to the dead
He took of all their clothes for them
He put a cloth on their lips
Quiet hands, quiet kiss
On the mouth

And in my best behavior
I am really just like him
Look beneath the floorboards
For the secrets I have hid

Z věd o jazyce XV: 45. kongres komputační lingvistiky

2007-06-30T18:02:00.000+02:00

Přestože se matematické a komputační lingvistice nevěnuji, už párkrát jsem se ve svých příspěvcích vkradl do krámu algebraikům a statistikům jazyka. Polehčující okolností mi snad může být, že především proto, abych vyjádřil obdiv jejich práci. Myslím, že jejich směřování k exaktnosti může být vzorem každému, kdo se o otázky jazyka a jazykovědy zajímá. Přitažlivé mi přitom připadá zejména budování určitého (častokrát obecného) modelu jazyka zapojené do širšího - interdisciplinárního kontextu a orientované k aplikovatelnosti. Číst si v textech takto uvažujících lingvistů může být pro ty "nematematické" v mnohém inspirativní, protože lingvistika už nesmí být pro příště izolovanou vědou. A fakt, že i tzv. počítačová jazykověda má své problémy, nejasnosti a slabá místa, představuje hlavně výzvu, nikoliv důvody k odmítání. Domnívám se totiž, že jazykověda stojí stejně jako mnoho jiných věd před výzvou k nacházení trans-jazyka pro popis světa, člověka a jeho místo v něm nevyjímaje. Jak říká Gerry Altmann (mimochodem lingvista poučený komputačními modely), "jazyk je okno, z něhož se můžeme vyklonit a dotknout se svých myslí". Dokážeme-li toto naše rozumění modelovat do fungující podoby "jazykových uživatelů", tím lépe pro nás.

Komputační lingvistika je jedním z oborů, který vznikl na přelomu polovin 20. století a který tuto modelační ambici má. Stejně tak má své už neopomenutelné místo v tradici české jazykovědy. I proto se letošní 45th Annual Meeting of the Association for Computational Linguistics konal v Praze. V jeho velmi obsáhlém programu naleznete příspěvky zahrnující strojový překlad, modelování jazyka, otázky týkající se parsingu, strojového "učení" atd. Na oficiálních stránkách konference jsou k nahlédnutí i abstrakty jednotlivých příspěvků, a to i těch, které byly součástí studentských workshopů. Krátké představení konference slovy šéfa jejího organizačního týmu Prof. PhDr. Evy Hajičové, DrSc., naleznete na stránkách Českého rozhlasu Leonardo, kde je rovněž odkaz na oficiální stránky konference.
No a pro ty, kterým zní spojení matematická a komputační lingvistika hrozivě, mám jeden tip: je jím delší rozhovor (zde ve formátu MP3) s již zmiňovanou Evou Hajičovou, který zazněl 26. 9. 2006 v rozhlasovém pořadu Vstupte! Možná během něj zjistíte, že i lingvistika může být zajímavou a užitečnou vědou s velkým V:-)

Cursus Finis Africae XXI: O některých hororových antologiích pošesté (netradiční intermezzo)

2007-06-29T18:55:00.000+02:00

Před nedávnem jsem na blogu avizoval, že jednou z prvních akcí nově vzniklého občanského hnutí Mastodont bylo instalování malého rovu nad již zesnulým Hlbokým hrobem v podobě vydání antologie Neželané dedičstvo po neoblúbenom strýkovi. Toto kvalitně koncipované ohlédnutí, které editorsky připravil literární redaktor tehdejšího HH Michal Spáda, se už dočkalo několika pozitivních kritických ohlasů (např. v Hostinci U starého elfa) a myslím, že malá recenze bude příjemným intermezzem mého seriálu o česko-slovenských hororových antologiích.
Po jistou dobu mezi horormany oblíbená zkratka HH znamenala sice Hlboký hrob, ale už od počátků fungování časopisu bylo jeho redaktorům jasné, že to, co je spojuje, je mimo jiné vnímání HH také jako zkratky za spojení horor & humor, tj. jakási forma nadhledu nad tímto mimořádně objemným a populárním odvětvím současné literární produkce (který mu tak často chybí). V podobném duchu koncipoval Michal Spáda i "strýkovskou" antologii. Na rozdíl od mnoha jiných výborů, které mají představit to nejlepší z..., Neželané dedičstvo po neoblúbenom strýkovi chce být spíš co nejvěrnějším zrcadlem Hlbokého hrobu jako specifického fenoménu na tehdejší i-časopisecké scéně. Klíčem výběru tedy Michalovi Spádovi nebyla jen kvalita povídek, ale zároveň i pestrost postihující "podstatu" Hrobu se všemi jeho zvláštnostmi. I proto je nedílnou součástí antologie série minimedailonů jednotlivých kusů a jejich autorů (téměř povinná součást každého poctivějšího pokusu o podobný počin), které jsou však zároveň také promyšleně vystavěným průvodcem světem HH.
Sbírka obsahuje devět povídek od sedmi autorů, kteří významně pomáhali formovat tvar Hrobu; dvakrát jsou v ní přitom zastoupeni Miroslav Šustek a Dušan D. Fabian. U prvního je tím jednak reflektován jeho iniciační vztah k HH, jednak ukázány různé rozměry jeho tvorby, dvojí zařazení Dušana Fabiána je pak v podstatě logickým zhodnocením jeho místa na současné slovenské scéně hororu a fantastiky.
Úvodní Šustekova Acherontia atropos přináší variaci na hororovou klasiku v duchu strašidelných povídek 19. století. Na krátké ploše je úsporným, ale překvapivě "vypsaným" stylem rozehrán mikropříběh s kvalitní atmosférou a hrůzně dobrou pointou jako z Jacobsovy Opičí tlapky. Otevřít sbírku Šustekovou povídkou bylo tak nejen symbolické, ale z hlediska čtenářova navnazení taky velmi povedené. Současný horor jako žánr je sice někde jinde, toto příjemné "retro" je přesto mimořádně vydatným a osvěžujícím připomenutím starých mistrů, kteří literární horor vybudovali.
Z podobných pramenů čerpá i druhá povídka Eště mi zostáva pár dní života od Marka Ciglana. Michal Spáda vymezuje její pozici někde mezi starými příběhy slavných Weird Tales a tradicí suchého britského humoru. Faktem je, že Marek Ciglan variuje dobře známé (téměř klasické!) schéma zejména v první polovině povídky poměrně zručně, její druhá část je kvalitativně horší, navíc "díky" svému názvu nemůže těžit z napětí před pointou. Přesto je podle mě standardním průměrem, který dokáže zaujmout.
Naprosto svérázný útvar vybočující z konvencí žánru naopak představuje stylisticky opulentní hříčka Gabriela Plesky pod názvem Muž, který měl místo mozku klíště. Černá a jazykově mimořádně zajímavá "mravoučná" groteska. Navíc pěkně vymyšlená a současně první náznak toho dvojsmyslného H&H. Bát se sice nebudete, ale literatury a vtipu užijete dostatek. Poučené a jazykově vytříbené.
Jak už jsem naznačil výše, jedním ze dvou autorů, které ve sborníku představují dvě jejich dílka, je Dušan "Duke" Fabian. Prvním z jeho textů je revidovaná verze povídky Cesta k novej identite, jak správně poznamenáva M. Spáda "lovecraftovsky ladený príbeh", ovšem velmi konkrétně zakotvený v současných reáliích. S Lovecraftem má přitom společnou nejen tematiku, ale i základní způsob kompozice příběhu a pojetí hlavního hrdiny. Fabianovo psaní mi vždycky dá upomenout také na Neila Gaimana, především svým stylovým pojetím, ve kterém je jaksi záhadně skloubena poetičnost s civilností až syrovostí výrazu. Navíc dokáže mít originální nápad a to, co Michal Spáda nazval schopnost psát sugestivně. Co je ale nejpodstatnější, Cesta k novej identite sice stojí na ramenou velikánů, ale zjevně jen proto, že autor hledá svou vlastní cestu.
Michal Löwy, autor výtvarné stránky Neželaného dedičstva přispěl do sborníku nejen svými zajímavými (a kvalitními!) ilustracemi, ale také povídkou Snáď sa niekedy dozvieme odpoveď. Kratičkým, ale uhánějícím a nekompromisně bláznivým textem, který nedokážu charakterizovat jinak než jako ujetou kombinaci staré grotesky a hororové parodie (navíc okořeněnou metatextovými komentáři:)), která přesně ví, kde je její místo. Když už vám text neutkví v paměti díky své literární kvalitě, zahákne se minimálně háčkem půvabné bizarnosti. I takový byl Hlboký hrob a jeho milovníci!:)
Nebývá příliš obvyklé, aby editor zařadil do sborníku svoji vlastní povídku, v tomto případě je to však nejen ospravedlnitelné, ale dokonce žádoucí: Koniec leta Michala Spády je totiž podle mého názoru literárním vrcholem celé sbírky. Michal Spáda už delší dobu představuje jeden ze spících a dostatečně nevyužitých potenciálů scény česko-slovenské literární fantastiky. Jestli tím touží získat pověst středoevropského Teda Chianga nebo Gardnera Dozoise, jsem zatím nezjistil, nepopiratelný ale zůstává fakt, že podobně jako dva výše zmínění autoři publikuje spíš sporadicky, ale zato ve vysoké kvalitě. Jeho osobitá poetika je sice poučená lyrickým psaním Raye Bradburyho, fantastickou (až dětskou) imaginací filmů Tima Burtona a tíživou melancholií hudby The Cure, ale ve svém výsledku osobitá a kouzelná. Jako nemnoho autorů dokáže umně skloubit i konfrontovat něžnou pohádkovou atmosféru a obraznost s krutostí a zlověstností, která ale skrze magický kontext jeho próz nabývá naprosto nevšedních podob a významů. Pokud má slovenská literární scéna mladý talent obcházející na hranicích světa magického realismu, je jím autor Konca leta - povídky s takovým KONCEM, o kterém se vám nejspíš ani nesnilo!
Také Michal Jedinák není už na slovenské literární scéně autorem neznámým. Uspěl v literární soutěži HH Béla, publikoval knihu Nie celkom rozprávky, účastní se mnoha různých čtení a pravidelně publikuje např. ve Fantázii. Jakožto autorovi, který svou kvalitní tvorbou přispěl k uznání, jehož se HH časem dostalo, mu pochopitelně patří i místo v tomto sborníku. Povídka Nočná hudba je z rodu těch, které děsí nejen zlověstným obsahem, ale jejichž autoři při vyvolávání hrůzy sází ani ne tak na pointu jako na pozvolna budovanou atmosféru. K tomu použil Michal Jedinák vhodné kulisy a postupnou, neukvapenou gradaci děje, přiznám se ale, že to vše bylo v mých očích příliš často přebíjeno přepjatým patosem, pro nějž autor nenašel literárně dostatečně vhodný rámec, aby jej opodstatnil. Z povídky je zřejmé, že Michal Jedinák zná psát, ale taky že přepjatost může být svůdně nebezpečná.
Předposlední povídkou sbírky je její nejobsáhlejší text, druhá Fabiánova povídka pojmenovaná mnohovrstevnatě Na dne. V příběhu o tíži a prokletí starých hříchů, jež nesmyjou ani miliony litrů vody, lze najít některé Fabianovy oblíbené postupy a témata (rekapitulující vypravěč v první osobě, prostupování různých světů, těžko vysvětlitelné přeludy apod.). Tak jako jeho předchozí povídka, je i tato životnou a tvůrčí (rozuměj obohacující) variací klasických "ghost" hororů o pomstě ze záhrobí (např. můj oblíbený Montague R. James), navíc napsanou zručně. Je sympatické, že Fabian se nesnaží jen děsit vnějškovitými kulisami (i když jeho nápady jsou zajímavé a schopnost nevšední obraznosti a evokování atmosféry zřejmá), jeho práce je náročnější, ale také sofistikovanější - ukazuje, jak se děsivé události zrcadlí uvnitř jeho postav. A to dokáže podat s nevšední přesvědčivostí. Tímto přístupem se tak řadí k tradici počínající v hororu už E. A. Poem a pokračující H. P. Lovecraftem nebo velkým mistrem nadpřirozeného fantastična A. Blackwoodem. Podobně jako jeho další povídky (Migréna, Tri čierne útorky) i příběh Na dne ukazuje, že Fabianovi rozumí děsu a hrůze jako něčemu, co je kvalitou prožitku vlastního nitra. Věci a děje nejsou strašné, strašné je to, co musíme nosit uvnitř.
Kruh sbírky uzavírá svojí druhou povídkou Miroslav Šustek, a to povídkou ještě stokrát zběsilejší než jsou ty Pleskova a Löwyho dohromady - Noc na Orgazburgu. Po Fabianově čistém hororu znenadání vpadneme do gejzíru duchařských obscéností, které jsou ale uchopeny brilantním (!) stylem a představují druhou významnou polohu Šustekova psaní - parodii, která vychází z podrobné znalosti parodovaného. Tento porn-horror:) je neuvěřitelně vtipnou a naprosto šílenou historkou o tom, co vás může potkat na hradech za "strašidla". "Pán Frayer si nevdojak spomenul na názov hradu. 'ORGAZBURG!' zopakoval nahlas jeho meno a poškrábal sa v rozkroku." I toto byste vykopali z Hlbokého hrobu.
Takže teď už jen najít klidné místo a můžete se začíst do příběhů o strašné pomstě, klíštatech na mozku, halloweenovém muži nebo třeba o vodách jedné slovenské přehrady. Ručím za to, že nebudete litovat. A těm, co už četli, nezbývá než doufat, že poučeni vydáním této knížečky Mastodonti vychytají zrádné technické nedostatky provázející většinu začátků a jejich další vydavatelský počin bude zase o kousek lepší. Je zjevné, že s rozpoznáním kvalitního a zajímavého potíže nemají!

Neželané dedičstvo po neoblúbenom strýkovi vyšlo v nakladatelství Artis Omnis a informace o tom, jak a kde se k němu dostat, najdete na stránkách OZ Mastodont.

Z věd o jazyce XIV: literatura a filosofie jazyka 1

2007-06-09T21:35:00.000+02:00

„Je-li úlohou filosofie zlomit moc slova nad lidským duchem prostřednictvím odhalení omylů, které se týkají vztahů pojmů a které v důsledku užití jazyka vznikají často téměř nevyhnutelně, a to tím, že osvobodí myšlenky od toho, čím je zatěžuje čistě povaha výrazových prostředků, pak by mohlo být moje pojmové písmo, dále rozpracované pro tyto účely, filosofům užitečným nástrojem.“

[Gottlob Frege, Pojmové písmo, 1879]

"A jak jste, pane starosto, dospěl k tomu pozoruhodnému závěru?"
"To bylo poměrně jednoduché. Stačilo použít onoho prostředku, na který se často zapomíná - zdravého rozumu. Abyste věděli, existuje oblast lidského vědění známá jako symbolická logika, a ta se dá použít k odstranění všelijakého zbytečného balastu, který zamořuje lidský jazyk."
"A co s ní má být?"
"Já jsem ji použil."

[Isaac Asimov, Nadace, 1951]

Cursus Finis Africae XX: sci-fi - horor - klasika

2007-06-05T17:36:00.000+02:00

V minulých týdnech jsem navzdory přívalu práce (obhajoby diplomek, konference atd.) splatil dva zásadní literární dluhy a zažil jedno velmi příjemné překvapení a jedno velké zklamání.

Nejprve to zklamání. Britský autor John Wyndham je spolu s Brianem Aldissem nepochybně nejslavnější ostrovan ve světě sci-fi. Od Aldisse ho ale v mých očích doposud odlišovala jedna zásadní věc - z Wyndhama jsem byl nadšený. Den trifidů mě uchvátil a dodnes jej považuju ze jeden z nejlepší sci-fi románů, které jsem četl. Proto jsem byl ohromně zvědavý na další Wyndhamovu knihu - Kukly. Zatímco ve Dni trifidů však Wyndham dostal nejen výborný nápad, ale dokázal ho i přesvědčivě zpracovat v napínavý a a realisticky vykreslený příběh (navzdory slovu fiction:)), v Kuklách zůstalo jen u dobrého nápadu. Přestože (nebo možná právě protože) mám slabost pro postapokalyptická témata mísící v sobě hrůzu z konce s nadějí nového začátku na pozadí zajímavých sociovizí, Wyndhamovy Kukly nenabídly kromě něj nic než jen mdlé čtení upadající místy až k deklamativnosti. Ani tentokrát se sice nepřiklonil k lákavé (a tak zrádné) možnosti pestře líčit svět po rozsáhlé a fatální katastrofě, v Kuklách však mikrosvět hrdinů nikam nespěl, Wyndham pouze rozmělňoval základní motiv a vyprávění pomalu bez stopy dramatických impulzů dospělo k očekávanému konci.
Se science fiction souvisí také jedna ze dvou zmíněných "splátek". Isaac Asimov patří (podobně jako např. Larry Niven) k autorům tzv. hard sci-fi, o nichž je známo, že vědecko-technologický rozměr příběhu je pro ně stejně důležitý jako ty ostatní a velmi dbají na to, aby povídky byly po této stránce korektní. Tato linie science fiction zažila roky svojí největší slávy už před bezmála půl stoletím a Asimov byl (podobně jako např. Larry Niven:)) tenkrát u toho. O svém vztahu k následujícím revolucím v žánru se navíc s odzbrojující upřímností přiznal v předmluvě k antologii pořádané Harlanem Ellisonem (Nebezpečné vize). Přes to všechno nelze jeho tvorbu naštěstí redukovat na pouhou "techmenštinu". Asimovovy práce totiž nepostrádají mimořádný etický a filosofující rozměr. Soubor povídek Já, robot - to je popkulturní učebnice etiky a epistemologie. A podobně je na tom i jeho neslavnější práce a můj velký dluh, román Nadace. Příběh z rodu budoucí historie rozprostřený v ohromném prostoru a dlouhém čase nesoucí obě konstanty Asimovova psaní: důkladnou promyšlenost a po výtce průměrnou literární úroveň. Je skvělé sledovat Asimovovy nápady a myšlenkovou závažnost, je ale zároveň tak trochu utrpením prokousávat se jeho nepříliš zajímavým stylem, topornými dialogy a nepřesvědčivou schematičností postav (které jsou na kratší ploše jeho povídek daleko snáz snesitelné). Asimov je nejspíš opravdu autorem na rozhraní dvou epoch. Ale víte, jak je to s kronikami zajímavých časů... Nadace a Říše už čeká.
Ani velmi příjemné překvapení nemá k science fiction až tak daleko, byť bychom jeho autora hledali mezi slavnými postavami žánru sci-fi marně. Algernon Blackwood si totiž vydobyl nesmrtelnou slávu jinde - na poli literárního hororu a nadpřirozena. Pro mnoho čtenářů dnes tato zajímavá literární postava spíš podřimuje ve stínu H. P. Lovecrafta nebo Arthura Machena, a to navzdory tomu, že jde bezpochyby a předního autora světa mrazivé fikce. V Česku je jeho tvorba dostupná pouze ve formě povídek roztroušených po antologiích, slovenští čtenáři mají to štěstí, že u nich relativně nedávno vyšla povídková sbírka Pikestaffov prípad obsahující pět výborných kusů, u nás zatím nepublikovaných (nové, i když hrozně vypadající vydání mě stálo jen něco kolem 100 Sk:)). Podobně jako povídky jiného Angličana a vrstevníka, Montague R. Jamese, vyznačují se i ty Blackwoodovy mile staromódním viktoriánským nádechem. Zatímco James ale děsí ponejvíc skrze duchy překonávajíc věky a nebezpečné síly tajemných rituálů (tj. zdroje mrazení představuje jako vědomě konající a katastrofu způsobující entity), Blackwood podobného účinu dosahuje ještě o stupeň rafinovaněji: tím, že bez konkretizace, zato s poetickou přesvědčivostí "pouze" ukazuje existenci jiného "prostoru"; předvádí, že skutečnost se nevyčerpává v nám běžně dostupných rozměrech všedních dní. Hýří báječným nápady, nebojí se však ani "klasických" motivů a doslova o něm platí slova H. P. Lovecrafta dosvědčující jeho minuciózní přesnost, s kterou "zaznamenáva náznaky nadprizrodzena v obyčajných veciach a skúsenostiach". Povídky Muž, ktorý bol Miliganom nebo titulní Pikestaffov prípad lze nepochybně považovat za perly sofistikovaného hororu. Po mých mírných rozpacích s Blackwoodovy povídky zařazené do antologie Půlnoční povídky jsem si tak rád poopravil názor na tohoto autora. Nebo rovnou - mistra hrůzy.
Ten nejsilnější literární zážitek mi ale způsobil autor z úplně jiného světa - Gustave Flaubert. Paní Bovaryová, kniha tak klasická, že ji dnes čte už asi jen málokdo. A když na ní vystavěl jednu ze svých neuvěřitelně vtipných povídek Woody Allen, definitivně jsem pochopil, že už není zbytí. Flaubert je autorem realistické tradice - nastupující generace naturalistů v něm vidí svého předchůdce a učitele (Pechar). A ať už se v odhadu Flaubertových intencí francouzští naturalisté mýlí či nikoliv, nezpochybnitelný pro mě zůstává skvělý styl jeho prózy. I přes pro dnešního čtenáře možná trochu rozvláčné popisy má Flaubertova próza (díky silnému "pnutí") v podstatě strhujicí děj, v němž vnitřní, tragicky neklidný svět paní Bovaryové nejen zrcadlí ten autorův ("Paní Bovaryová jsem já", Flaubert), ale také ostře vystupuje jako výrazná figura na pozadí nudně měšťácké společnosti. Flaubertovi se podařilo vytvořit v paní Bovaryové postavu nejednoznačnou, komplikovanou, ale životnou a uvěřitelnou. Dokázal do ní vnést i s odstupem svého vypravěče intenzivní tragičnost bez náznaku "romantického" sentimentu a "soucitu". Napohled nezúčastněně, deskriptivně a ohromně přesvědčivě. Paní Bovaryová je pro mě jednou z mála knih, u nichž si znova čtu některé odstavce a (pošetile) dumám, jak je možné najít tak správně TA slova. Scéna, v níž se Léon zmocní paní Bovaryové za divoké jízdy městem, je až do svého konce téměř osudově démonická. V devadesátých letech natočil Paní Bovaryovou slavný Claude Chabrol (před ním např. také Jean Renoir aj.), letos film vydaly na DVD Levné knihy i s kratičkou, ale zasvěcenou předmluvou Aleny Prokopové. Už čeká v přehrávači a já čekám, jak si Chabrol poradil s tak nevšedním stylem a interpretací paní Emy. Uvidíme.

Z věd o jazyce XIII: co modelujeme čím?

2007-05-25T11:26:00.000+02:00

Jako generativní gramatika není modelem jazykového chování, tak na druhé straně Markovův model není modelem gramatiky jazyka.

[Jan Průcha, Problémy teorie psycholingvistiky, 1970]

Nová sekce

2007-05-24T19:15:00.000+02:00

Rozhodl jsem se přidat do sidebaru Tortugy Bay novou sekci: ARTeFACT for these days. V ní by se měly v nepravidelných, ale relativně krátkých intervalech střídat různé objekty/útvary ze světa všech možných druhů umění - básně, videa, písňové texty, fotografie, obrazy... Na rozdíl od klasických sekcí blogu bude ale obsah ARTeFACT for these days pomíjivý jako mandaly tibetských mnichů - jediným archivem vzpomínek zůstane nakonce jen seznam ARTeFACTů... Herakleitovské. Jako všechno.

Z věd o jazyce XII: status slova

2007-05-07T09:24:00.000+02:00

Slovo je bytostně psychickou kategorií.

[Jerry A. Fodor, Psychosemantics: The Problem of Meaning in the Philosophy of Mind, 1987]

Letem světem

2007-05-06T22:26:00.000+02:00

Tento post jsem rozepsal těsně po uveřejnění Cursus Finis Africae XVIII, a původně začínal slovy: "Filmů, které jsem v poslední době viděl, bylo bohužel daleko míň, než bych si přál. V kině jsem byl už před drahnou dobou a doma víc než jeden týdně nezvládnu. I to je někdy zázrak..." Od té doby se mnohé změnilo, a já musím s povděkem říct, že k lepšímu. Filmů jsem zhlédl dost a i s kinem jsem na tom už líp. Posuďte.

I když je hodně nových snímků, které bych rád viděl, neodpustil jsem si jeden návrat. Četa (Platoon) Olivera Stona je pro mě jedním z mála kusů, které se snesitelným patosem reflektují americkou zkušenost s válkou (v tomto případě ve Vietnamu) a svojí kvalitou značně převyšují většinu tzv. válečných filmů. Drama, které bylo životní nadějí (a nakonec asi i životní rolí) tehdy mladičkého Charlieho Sheena, není na rozdíl od neméně dobré Apocalypse Now F. F. Coppoly jungovským/filosofujícím ponorem zacíleným do nitra hlavních hrdinů, ale daleko více "ven" obráceným, civilnějším pohledem do plamenů vietnamského pekla. Zručně, odvážně a citlivě natočenou obžalobou a nahlas vyslovenou demýtizací hrdinství (byť občas trochu deklamativní), která v Sheenově postavě rozkrývá schizofrenii, již po sobě válka zanechává. Nevšední zážitek!

Trochu zklamáním pro mě byli poměrně dobře přijímaní Potomci lidí (Children of Men) Alfonsa Cuaróna (např. Harry Potter and the Prisoner of Azkaban). Sci-fi z neutěšené budoucnosti natočená podle předlohy známé detektivkářky P. D. Jamesové (ano, tvůrkyně inspektora Adama Dalglieshe!:)) mě zaujala jenom svou první polovinou. Přiznám se, že Clive Owen není zrovna ztělesněním MOJÍ představy dobrého herce, ale vzhledem k tomu, že o postavy samotné až tak nešlo (byť jakási psychologická linie naznačena byla), stačil na to alespoň svým vzhledem (lehce zanedbaný, prošedivělý a se strhanými rysy výborně zapadl do trochu trifidovské nálady snímku). První část, soustřeďující se na neokázalé, ale náladou a "kulisami" výstižné zachycení světa v téměr postapokalyptickém úpadku, vyvolaném záhadnou ztrátou schopnosti žen rodit děti, slibovala zajímavý zážitek. Druhá polovina však přinesla jenom průměrnou "skoroakční" podívanou, která kroužila bez zjevného nápadu tak dlouho, až dospěla k zešílení nezajímavému konci. Jeho potenciální otevřenost totiž už nepůsobila jako dobře promyšlený tah, ale jako nouzové východisko z bezradného bloudění.

S velkým očekáváním jsem si zato pouštěl nový film Sofie Coppolové, Marie Antoinette. Když jsem před nedávnem objevil jeho trailer, myslel jsem chvíli, že muselo dojít k nějaké chybě: ke scénám z očekávaného kostýmního dramatu vyhrávali The Strokes, New Order apod. Jak se později ukázalo, žádná chyba se nekonala - snímek jenom po svém lehce zapadl do režisérčiny předchozí tvorby, v níž zvuková složka vystavěná na kvalitní moderní hudbě hrála důležitou roli (nepřekonatelní Air v Smrti panen nebo zajímavý mix ve Ztraceno v překladu). Marie Antoinette je odvážný film. Vítek už se na svém blogu zmínil o jeho velmi rozporuplném přijetí (Cannes mě překvapilo!) a vystihl, v čem spočívá podivnost a netradičnost zpracování. Děj je téměř úplně vyvázán z historických souvislostí (jsou omezeny na nutné minimum) a s úžasnou lehkostí se soustředí jenom na titulní postavu. V náladových, až impresionismem dýchajících záběrech, bez verbalizované introspekce a dramatického psychologizování je zachycena pozvolná proměna v krátkém a tragickém životě mladé francouzské královny, která z historického hlediska zklamala snad ve všem. Schopnost evokování jakési tiché melancholie a vnitřního boje s životní prázdnotou prokázala Coppolová už v předchozí snímcích, zde s okouzlující Kirsten Dunst zariskovala a pokusila se tentýž aktuální pocit vyjádřit v dobových kulisách konce 18. století. Spojovníkem v čase a tématech i byly nejen krásné dlouhé záběry, ale právě i zmiňovaná hudba, která snímek skvěle "aktualizovala". Myslím, že určitým klouzáním po povrchu propojovala Coppolová neustále formu s obsahem a toto spojení nechala vyústit v lakonické poslední větě. Jedinečně a báječně.

Trochu thrillerově-hororového odlehčení jsem si chtěl dopřát u Ďáblova advokáta (Devil's Advocate) Taylora Hackforda (např. zajímavý Blood in, blood out). Velkým lákadlem byl především Al Pacino (který nakonec celý film držel nad hladinou pouhého průměru) a téma, od Keanu Reevse jsem moc nečekal (a ani se nedočkal). Snímek s dobrou hudbou mě zaujal především příjemně decentním, ale o to hrůznějším zobrazovaním zla (až na závěrečné scény, které jsou naopak čítankovým příkladem, jak via deklamativní proslovy celou tu uměřenost zničit) a famózním podáním skvělého Al Pacina. (Po shlédnutí jsem došel k závěru, že kdyby měl ďábel lidskou podobu, vypadal by jako Al Pacino, jenom za nocí by se občas měnil v Jacka Nicholsona:)). Poměrně chatrný scénář bohužel na konci nabyde takové kostrbatosti, že podivné pachuti z promarněné šance se nezbavíte ještě dlouho po závěrečných titulcích. Věčná škoda, nálada byla místy téměř kingovská.

Ne nepodobný dojem jsem nakonec měl i z druhého hororového thrilleru, natočeného tentokrát podle slavné komixové předlohy Alana Moora, Z pekla (From Hell). Zde byl kromě tématu samozřejmě lákadlem snad nejvytíženější herec současnosti (spolu s Leonardem di Capriem), Johnny Depp. Protože jsem Moora nečetl, moje očekávání se nesoustředilo na způsob adaptace, ale spíš na samotnou fabuli příběhu. A protože jsem čekal nějaké otevřené (ne?)vyústění, které by podpořilo tajemnost legendy o vrahu Whitechapelských prostitutek, byl jsem poněkud zklamán (ty zednáře a spol. zvládá snad opravdu jen ten Eco:)). Příjemně mě překvapily pokusy o formální ozvláštnění a až démonické vykreslení Jacka Rozparovače (notně podpořené výtvarně i hudebně), přesto všechno jsem se ale "nedostal" do příběhu a ve výsledku film vnímal spíš jako sled scén, nikoliv dramatické kontinuum děje. Deppovi role na absintu a opiu závislého detektiva sedla bez problémů, uměřeně nevyčníval z příběhu a stal se tak tajemnému Jackovi rovnoceným protihráčem. Marná sláva, Tim Burton to ale nebyl...

Můj návrat do kinosálových sedaček (netradičně multiplexových) zapříčinila nutnost - vidět další komixovou adaptaci, tentokrát Millerova 300 (u nás zřejmě s ohledem na apatické konzumenty distribuováno po polopatickým názvem 300: Bitva u Thermopyl), jinde než na několikametrovém plátně a s pořadně vyhuleným zvukem nemá cenu ani v nejmenším. Rozepisovat se o tomto zážitku není nijak zvlášť nutné: výtvarně a co se týče efektů opulentní až fantastické, scénáristicky a myšlenkově nulové (proboha, proč stopáž ku dvěma hodinám?!!!), herecky sympatické především ze strany Gerarda Butlera. Největším zážitkem (a jediným příjemným mrazivým překvapením) byla postava perského krále. (Doufám, že s pomocí efektů) zhruba 2,5 metru velký zlatý obr z hlasem dunivým jako hádské vodopády působil opravdu božsky. I přes toto zpestření jsem však po několikrát aplikované metodě "nastavovaná kaše" a finální scéně jak ze Statečného srdce s oddechem přivítal závěrečné titulky, jejichž kvalita kupodivu dala upomenout na ty slavné bondovské! Byla to ta z lepších částí filmu. Z tragiky toho bezesporu silného příběhu z historie "silou překypujícího národa" (Nietzsche) nebylo ve filmu zhola nic. A propos. Až tragikomická debata o proamerickém/probushovském vyznění "Třístovky" (nepopiratelně podpořená slaboduchými deklamovánkami ze sporých dialogů a monologů filmu) mě přivedla k malé úvaze: není to snad právě Al-Kajda, kdo v malém počtu a guerillovým způsobem vzdoruje dobře organizovanému přílivu amerických vojáků v Iráku?...

O svojí euforii nad fantastickým zmrtvýchvstáním Leonarda di Capria, za nímž stojí můj milovaný Martin Scorsese (Gangs of New York, The Aviator, The Departed), jsem mluvil snad s každým (odpusťte mi!:)). A i kvůli ní jsem s napětím očekával, jaký bude další di Capriův snímek - Krvavý diamant (Blood Diamond, režie Edward Zwick). Nu a zdá se, že Leonardo di Caprio naplňuje pověst nového Roberta de Nira i skrze účinkování ve filmech, o jejichž kvalitě je možné s úspěchem pochybovat. Upřímně, Blood Diamond mě příšerně zklamal. Syrovosti a umělecky ztvárněné autenticity při zachycení nepředstavitelného zoufalství a hrůz ze Sierry Leone (zkuste některé Šibíkovy série fotografií), ve kterou jsem tajně doufal, je ve filmu pomálu (ne že by tam nebyly - např. přestřelka mezi vládními vojáky a rebely a polodětskými milicemi R. U. F. je velmi dobře natočená), zato kombinace uhlazeně osvětové filantropie, romantiky a "national geographic" záběrů si divák s postupem času může užít čím dál víc. A čím dál tím hůř pro něj. Je téměř k vzteku, jak se tak silné téma mohlo v rukách tvůrců proměnit v klasický dobrodružný příběh s politickým pozadím, který ve výsledku mění to nejpodstatnější v pouhou kulisu filmových klišé, jež bohužel představují typickou polohu pohledu na bolestivá témata třetího světa. Při závěrečné scéně mi tedy nezbývalo než se modlit, aby tleskající zástupci bývalých kolonizátorů alespoň nepřichystali filmovému pars pro toto zmučené Afriky standing ovation. Bohužel se tak stalo...

S naprostou nejistotou a téměř nulovým očekáváním jsem si naopak pouštěl nejnovější bondovku Casino Royale. Patřím k těm, kteří mají z nějakého těžko vysvětlitelného (a obhájitelného:)) důvodu rádi ty úplně nejstarší Bondovy epizody (ještě se Seanem Connerym) a ty ostatní je téměř nezajímají. To přitom platilo i pro dnes už předposledního představitele Bonda, Pierce Brosnana. Ten sice zřejmě splňoval typové požadavky, myslím ale, že tak jen symbolizoval už jen těžko stravitelnou únavu z opakování. Příjemně mě proto překvapil trailer ke Casinu Royale, který sliboval daleko syrovější a temnější podívanou, než na kterou jsme byli zvyklí. Spory o obsazení Daniela Craiga do hlavní role mě pak jen utvrdily v tom, že by se zatuchlý svět Bondových dobrodružství mohl dočkat oživení. A v podstatě se tak stalo. I když je bondovka svým způsobem "žánr" s relativně pevnými konvencemi, domnívám se, že poslední Bond se pokusil prověřit jejich hranice. Především přibylo již avizované temnosti a i přes nezbytný nadhled a umírněný vtip se podařilo režisérovi Martinu Campbellovi a Danielu Craigovi (moc mile svým herectvím překvapil) rozkrýt v postavě agenta OO7 a jeho příběhu až jakýsi osudově-existenciální rozměr (pochopitelně v rámci možností daných látkou a stylovým zaměřením snímku). Craigův mírně ironický, ale zároveň podivně "zraněný" výraz ubírá Bondovi na jeho někdy až sebeparodicky blazeované aroganci a přetváří jeho postavu do zajímavější polohy lavírující mezi sebejistotou a pochybami. Přestože mi dělala při sledování problémy nevyváženost v tempu vypravování (ostrý začátek versus zdlouhavé scény v kasínu) a přes dojem z jisté násilnosti ve výstavbě struktury zápletky byl pro mě nový Bond příjemným filmovým překvapením!

Druhým kinozážitkem (podobně jako v případě 300 motivovaným především vizuálními přednostmi filmového plátna) je nová sci-fi Dannyho Boyla Sunshine. Film s výborným trailerem, lákavými obrazovými efekty, hudbou od Underworld a poměrně pozitivními recenzemi jsem si nechtěl nechat ujít. Mám rád science fiction, ale z filmového hlediska jsem v tomto směru téměř negramot. Viděl jsem sice Vesmírnou odyseu, jenže na výčet dalších obsahově závažnějších sci-fi snímků by mi hravě stačily prsty jedné ruky. A právě nesmělá srovnání Sunshine s Kubrickovým-Clarkovým sci-fi/losofickým esejem mě proto definitivně přiměla k výletu za město. Na jeho konci jsem byl bohuřel dost zklamaný. Film je opravdu vizuálně nádherný, Cillian Murphy má opravdu uhrančivě hezké oči a lehce si diváka získá, ale ani to nestačí na překousnutí k uzoufání zlého scénáře. Po nadějném začátku nesoucím se v duchu téměř meditativní atmosféry přichází sice logicky kolize posouvající děj, ty jsou ale s rostoucím časem nejen čím dál kostrbatější, ale především jejich ztvárnění posouvá film z roviny náladové úvahy (kterou chtěl možná původně být) do roviny laciného vyvražďováku, z níž už se až do konce přes několik hezkých scén nedostane. O jakémkoliv filosofickém obsahu nemůže být ani řeč, srovnání s Vesmírnou odyseou se v mých očích redukovalo na mluvící palubní počítač (na dobu takové precizní sémantické analýzy řeči si ale ještě počkáme;)), byť právě s touto aluzí se scénárista pokoušel místy docela hezky pracovat (někdy však také poněkud nelogicky!). Hezké Boylovy nápady (úžasně autenticky působily např. scény zevnitř skafandrů) se tak ztratily v hlušině nic neříkajího a čím dál "akčnějšího" příběhu o misi poslední naděje lidstva. Umírající slunce filmu nezachránilo ani víceméně antiheroické a spíš do nitra Murphyho postavy zacílené pojetí. Jestli za to promarnění šance mohly chybějící schopnosti nebo odvaha, to je otázkou....

Byť to sice chronologii mých filmových zážitků úplně neodpovídá, nechal jsem to nejzajímavější, trojici filmů Darrena Aronofského, stále ještě mladého (* 1969), mimořádně talentovaného režiséra zatím nepočetného, ale velmi ceněného díla, na úplný závěr. Myslím, že si zaslouží speciální pozornost.
O tvorbě Darrena Aronofském jsem slyšel donedávna všehovšudy jednou. To když se můj kolega a kamarád rozplýval nad "matematickým" snímkem Pí. Nedostatek času ale uklidil tento zážitek do dlouhodobé paměti a ten z ní vyplaval na světlo, když Vítek přišel zhruba před dvěma měsíci s dalším Aronofského snímkem, Fontánou. Pak zbývalo už jen pořídit Rekviem za sen...
Aronofsky natočil kromě dvou nedistribuovaných absolventských snímků již pouze tři výše zmíněné (jako scénárista a producent se však také podílel třeba na filmu Hlubina), a to v relativně krátkém časovém rozpětí. Jeho filmy mají možná právě proto hodně společného, zároveň v nich ale vnímám přeci jen určitý vývoj. Tím společným je zaměření na velmi obecná až filosofická témata a jejich mimořádně osobité a strhující režijní ztvárnění podpořené důrazem na formu a skvělou vizuální a zvukovou stránkou. Aronofsky se snaží mluvit především obrazem. Tím společným je však bohužel také jistá scénáristická schématičnost a deklamativnost, v případě Rekviemu za sen až plochost postav. Na Aronofského filmech je častokrát až příliš vidět, že jsou spíš nositeli určitých názorů a idejí než jen příběhy. Daleko více se podobají filmovým filosofickým esejům s poněkud čitelnou a jednoznačnou symbolikou. I přesto však stojí za vidění a v esteticko-emoční rovině představují ohromný zážitek!
Aronofského základním tématem je problém poznání, touhy po něm a nacházení limitů našich možností bytí ve světě, téma ne/překročitelnosti určité hranice a konfrontace jistých typů poznání s prostým vnímáním a plným bytím tady a teď. V Pí, velmi expresivním černobíle nasnímaném příběhu geniálního matematika Maxe Cohena, který se snaží jít ve stopách svého učitele a pokouší se nalézt konstantu vyjadřující jistý řád, uspořádanost světa, zachycuje Aronofsky se znalostí věci marný zápas o absolutní poznání (Boha Talmudu nebo matematicky vyjádřitelného řádu světa) ústící až do jakéhosi osvícení, do schopnosti splynutí s jedinečností okamžiku. Forma skvěle koresponduje s obsahovým sdělením, Aronofskému se navíc daří sugestivně vizualizovat vnitřní stav hlavního hrdiny příběhu. Není možné si nevšimnout, kolik pozornosti věnuje Aronofsky také zvukové a výtvarné stránce snímku (skvělá hudba Clinta Mansella v podání Kronos Quartet, všude se opakující spirály apod.). Podobné téma, ovšem podle mě v křehčí a intimnější podobě, se vrací v jeho zatím posledním filmu Fontáná (The Fountain). Ve třech zajímavě propojeným příbězích Aronofsky opět nastoluje mučivé téma touhy po určité absolutnosti (v poznání, ovládnutí chodu světa) a znova v konfrontaci se smířeným bytím hic et nunc. Boj o porozumění principu transcendence a nesmrtelnosti lidské bytosti v universu je zobrazen v nádherně propojených příbězích španělského konquistadora ze 16. století, současného vědce bojujícího svým výzkumem o život umírající manželky a poutníka Tomma ze 26. století na jeho cestě vesmírem do mlhoviny, která má být Xibalbou. Ve strhujícím finále této "sci-fi pro 21. století", pro režiséra tak příznačném, pak Aronofsky znovu přitakává "závěrům" Pí, podle mého je však celkový obraz filmu harmoničtější, a to pravděpodobně i díky nenápadným, ale příjemným výkonům Rachel Weiszové a Hugha Jackmana (ano, toho z X-menů!). O peripetiích a katastrofách provázejících natáčení a o rozporuplných ohlasech si můžete počíst např. na Wikipedii, pro mě ale zůstává Fontána nádherně jemnou, citlivou obrazovou básní.
Poslední film, který jsem od Aronofského viděl, je jeho asi nejslavnější snímek - Rekviem za sen (Requiem for a Dream). Myslím, že to, co o něm napsal Vítek, je výstižné: neuvěřitelně smutný, drásavý a tragický příběh o závislostech a zmařených snech. O tom, že cesta z kruhu drog se hledá těžko a že droga může být taky nablýskaná kabelová děvka. Strašlivý ve své beznaději. K formální dokonalosti mířící dílo, sice opět poněkud schematické co do obsahu a plošší scénáristicky, přesto úžasně sugestivně natočené. Skvělá herecká kreace Ellen Burstyn, úžásná gradace děje, famózní Mansellova hudba (proslavená Lux Aeterna; k poslechnutí zde) a krutý konec, který mi trochu připomněl hrůzu závěru Brazil. Sugestivní, děsivé, nádherné!!!

A to je vše.

Belgičtí hudebníci opravdu existují!:-)

2007-05-03T20:13:00.000+02:00

Nejzajímavější hudební objev, který jsem v posledních dnech učinil, je tvorba belgického muzikuse Marca Moulina. Šokem bylo především zjištění, že tu svěže a mimořádně moderně znějící hudbu má na svědomí šedesátiletý pamětník, který svou první kapelu dával dohromady v roce 1961! Album Top Secret, o kterém je řeč, pochází z roku 2002 a nabízí směsici taneční muziky, zajímavé elektroniky a jazzu. Výborný zvuk, někdy jednoduché, někdy jen zdánlivě jednoduché (a někdy komplikované) výrazné "taneční" rytmické podklady, do toho jazzující směsice nástrojů (sám Moulin je klávesista) a občasný ženský vokál. Dohromady skvěle kompaktní útvar z rodiny čítající Jazzanovu, Llorcu nebo poslední desky Herbie Hancocka. Okamžitě začínám pátrat po Moulinových následných deskách Entertainment a I am You. Na ukázku jeden klip z Youtube (píseň Silver pochází z alba Entertainment) . Myslím, že je výstižný (i tou svou lehce sexy atmosférou). A tenhle pán je ještě uznávaný humorista!:)

Cursus Finis Africae XIX: O několika hororových antologiích popáté

2007-04-30T13:07:00.000+02:00

Jednou ze dvou jednoznačně nejlepších předlistopadových hororových antologií, které se mi zatím dostaly do ruky, je mnou již několikrát zmiňovaný výbor "světových horrorů" Lupiči mrtvol. Uspořádal jej Jan Zábrana a napsat o Lupičích mrtvol cokoliv zajímavého je nesmírně těžké. Důvod je prostý a paradoxní zároveň: je to kniha velmi dobře "udělaná" a téměř všechno podstatné do ní vepsal svou předmluvou i medailonky jednotlivých autorů sám editor. Navíc téměř na den přesně před rokem o ní pár výstižných řádků přidal na web blogující znalec hororu Apache, takže já připojím jen pár vlastních postřehů. Snad budou k věci.

Lupiči mrtvol vyšli v roce 1970 a patří do té skupiny antologií, které neobsahují pouze specialisty žánru (byť těch tu pár také je, a přímo zásadních), ale snaží se rovněž "problematizovat" jeho hranice zařazením autorů, kteří si získali slávu na poli jiném (a často kritiky uznávanějším). Tímto pojetím tak stojí "proti" druhé z věží tehdejší hororové produkce - Tiché hrůze Tomáše Korbaře, která loví pouze v temných hororových tůních.
Zasádní přínos Lupičů mrtvol přitom spočívá rovnou měrou nejen ve vybraných autorech/dílech, ale také v pečlivé Zábranově práci komentářové, která je sice malým, ale důležitým pilířem pro přemostění mezer, jichž je ve zdejším literárním povědomí o hororu pořád víc než dost. Úvodní studie nazvaná trefně Rozkoš z hrůzy je téměř iniciačním vymezením souřadnic hororu v prostoru (obecně-) literární produkce a tradice a zároveň pokusem o zhuštěné nalezení jeho esenciálních vlastností (pokud jste metafyzici aristotelské provenience) nebo prostě jen - nejspíš kulturně podmíněných - charakteristik (to pokud jste quineovci). Kromě toho Zábrana naznačí možnosti typologie motivů a různých topoi hororové tvorby v synchronním i diachronním pohledu, což je předmět mimořádně zajímavý. Brilantním shrnutím této snahy je ale nakonec hlavně jeho gnómicky prostý výrok: "Dobrý horor se snaží vyvolat hrůzu, nikoliv žaludeční nevolnost." Myslím, že tím je vytýčena jedna z mála ostrých hranic tohoto jinak po čertech amébovitého literárního organismu.
Jak bylo již řečeno výše, v Lupičích mrtvol se setkává pozoruhodná směsice autorů: hybridnímu výběru poskytuje oporu pouze časová osa, dle níž jsou jednotliví představení autoři řazeni. Že ale přitom nemůže jít o nějaké dějiny hororu jako žánru, je již z výše řečeného doufám jasné. Koneckonců, na druhé straně "slovo horror neznamená nic víc a nic méně než hrůza, děs".
V kořenech sbírky tedy pevně dlí mistři zakladatelé Edgar Allan Poe, Ambrose Bierce nebo třeba Robert Louis Stevenson, za kmenové autory lze považovat Howarda Phillipse Lovecrafta nebo později Raye Douglase Bradburyho, tak trochu čerstvými letorosty jsou pak Roald Dahl či William F. Nolan (i když chronologie tvorby je tu poněkud relativní). A do této nosné "konstrukce" jsou Zábranou nečekaně, zato umně vpleteni autoři "nehororoví", jako jsou např. Ivan Bunin, Virginia Woolfová nebo William Faulkner. Že toto potvrzení výše zmiňovaného Zábranova citátu o významu slova "horror" funguje báječně, posoudíte nejlépe na základě vlastních prožitků. Zde je můj aperitiv (s omluvou všem, kdo už četli Zábranovy medailonky!).

Berenice E. A. Poea není povídkou zas až tak populární (lépe řečeno nakladatelsky recyklovanou), to jí ale neubírá na síle. Myslím, že příběh o poněkud patologickém citovém vztahu nese základní atributy Poeova mistrovství (především horečnatost Poeových "vypravěčů" mi přijde mimořádně sugestivní), a to včetně rozkošné pointy. Je až s podivem, jak dokáže tento "normovač" lehkých žánrů ve svých textech propojit strhující šílenství jednajících postav s chladnou logikou vyprávění. Sám jsem hledal cestu k Poeovi dlouho, ale věřím, že v posledních měsících jsem ji definitivně našel.

Další klasik, Ambrose Bierce, je zastoupen hned dvěma kratšími texty: Tajemstvím Macargerovy rokle a miniaturou Jedné letní noci (obsažené také ve výboru Oči plné děsu). Obě vystihují Biercovu zálibu v černěhumorné duchařině (nečekejte žádné netradiční motivy, spíš zaujme autorův typický "point of view" hraničící až s cynismem). Přiznám se, že i když mi ne vše od mistra Ambrose je vždy pochuti, některé jeho texty mám rád. Nedosahuje sice literární velikosti Poea (jak o tom konečně píše v předmluvě i Jan Zábrana), v hrůzných nápadech se mu ale leckdy vyrovná! Bierce chce především šokovat (zejména v Jedné letní noci), v lepších textech mu ale není proti mysli trocha toho poctivého strašení. A Macargerova rokle je jen dalším důkazem toho, že hrůza není jen záležitostí okamžiku setkání s nevysvětlitelným (jež může být relativizováno poukazem na selhání chladného rozumu), ale že může být ještě s odstupem gradována. Třeba skrze objektivní potvrzení daných skutečností. A v hrůze na druhou je pan Bierce mistrem!

Prvním nehororovým autorem, který ovšem za svého života napsal i notně strašidelných kusů, je čtenářům (nejen podobných výborů) dobře známý Guy de Maupassant. Pro tento výbor původně připravovaná povídka Horla (asi nejlepší Maupassantův horor, je obsažen v antologii Fantastické povídky) byla nakonec z dobrých důvodů nahrazena Zločincovou rukou a Zpovědí, a i když patří autor k Mistrům literatury, ani jeden z textů mě příliš nenadchnul. Zločincova ruka nenabídla k všednímu motivu nic příliš zajímavého, Zpověď alespoň zaujala podivným chladem a jakousi téměř přestylizovanou zvrhlostí. Horle se ale ani tak zdaleka nevyrovná.

Titulní povídka z pera "dobrodruha" R. L. Stevensona je klasickým strašidelným příběhem o vině a trestu (oblíbené to Stevensonovo téma) s půvabnou pointou, již nemožno přiblížit nejen kvůli dobrému vkusu... Dýchají z ní všechny ty bryčky, cylindry a plynové lampy, ale je cítit také notně zatuchlého vzduchu piteven, laboratoří šílených vědců a Londýna čekajícího na svého Jacka Rozparovače. A abych nezapomněl - těch půvabně mrazivých lidových historek o hřbitovech a umrlcích.

Jedním z autorů, pro které mám v hororovém ranku slabost, je Hektor Hugh Munro, známý více jako Saki. Čeští čtenáři mají možnost se s ním seznámit v několika výborech z jeho tvorby (např. Léčba neklidem nebo Kruté šprýmy) a také v několika hororových antologiích (kromě této ukázku z jeho tvorby obsahují také např. Půlnoční povídky). Tento mistr stylu, nápadu, schopnosti gradovaného napětí a ukrutné, slastně kruté pointy nezklamal ani v černohumorné (pro něj tak příznačné) skazce Sredni Vaštar. Takže pozor, upjaté staré panny vychovatelky. Bučení mlčenlivého "vola" hýbe i malými příběhy!

Zábranův široký rozhled umožnil uvést do vybrané společnosti také jednoho nositele Nobelovy ceny za literaturu - Rusa Ivana Bunina, ceněného především kvůli "bohatosti jazyka" a mistrovskému stylu, čehož potvrzením může být i kratičká Strašná povídka. Jen letmo načrtnutá situace jedné noci. Jenomže načrtnutá mistrovsky... a ten konec:) Mám pro ruské strašidelnosti slabost - hororové texty Gogola, Turgeněva apod. žhnou podivně uhrančivou silou, je v nich něco vzpírajícího se chladné západní religiozitě; zřetelně v nich pociťuji ten svár s východním mysticizmem a pohanstvím. Buninova povídka není sice z tohoto rodu (navíc je situována do jeho exilu ve Francii), i ona má v sobě ale cosi z té zlověstné iracionality lidské duše, kterou jsou moje oblíbené texty tak prostoupeny. Bunin má pravdu: "Přece jen to nejstrašnější na světě je člověk, jeho duše." Zkuste třeba Andrejevovu Fixní ideu!

Jestliže Buninova přítomnost byla nečekaná, zařazení Virginie Woolfové, synonyma pro literární impresionismus a autorskou smetánku, je přímo šokující. Zároveň je ale důkazem neuvěřitelného Zábranova citu, skrze který sám naplňuje jím zmiňovaný požadavek na pozorného čtenáře. Textově Woolfová nepřekvapí, protože ke klasickému hororu má její Dáma v zrcadle: odraz nepředstavitelně daleko. Jenomže hrůza se může skrývat v malých střípcích, z nichž složený obraz naplní následně děsem.
Tento fantastický záblesk vhledu do jedné duše (provedený jinak než u Bunina) je školou nejen pro autora, ale i pro čtenáře.

Vybrat také nějaký Lovecraftův text do hororové antologie je poměrně nesnadné, i když důvody jsou pochopitelně naprosto odlišné: jednak je představování Lovecrafta nošením sov do Atén (ale zkuste ho opomenout!), jednak si "pan Weird" liboval častokrát v rozsáhlejších textech. Hrůzný stařec je proto jakýmsi kompromisem, podle mého názoru však trochu zavádějícím, protože Lovecraftova síla leží v jiných kusech. Hrůzný stařec představuje spíš takovou hříčku. Nikoliv však lehkou. Pokud ale chcete poznat Lovecraftovu sílu, sáhněte spíš po některém z toho mála u nás vydaných výborů z jeho díla (zhruba tři jsou slušné) nebo třeba po antologii Dotek zla.

Dalším literárním šokem jsou Růže pro Emili nikoho menšího než W. Faulknera. Famózní text spěje kronikářsky pomalu, ale neúprosně k rozuzlení, které je děsivé ve své neodvratnosti, před níž nejspíš podvědomí mnohých z nás tak dlouho zavíralo oči, až se mu podařilo pomyšlení na ni prostě vytěsnit. I proto je pointa takovým šokem. Přitom je celý příběh vyprávěn až s jakýmsi odstupem, jenom se v něm, jak napsal Zábrana, dějí občas podivné věci. A Faulkner je tak dalším důkazem toho, že když se hororového tématu zmocní velikán literatury, dá často zapomenout na mnohé uznávané ikony žánru.

Povídka Muž, který měl rád Dickense je kapitolou z románu Hrst prachu svého času velmi populárního autora (sic!) satirických a temně humorných textů Evelyn Waugha. Děsivě černý příběh o ztraceném cestovateli představuje sice mírně očekávatelnou, ale o nic strašnější noční můru, jejíž pointa je hrůzná především svou otevřeností...

Uznávaný autor žánru, Ray Bradbury, je zastoupen hned třemi kratšími texty - Větrem, Emisarem a Kostlivcem - a všechny jsou výborné (všechny u nás vyšly také v jiných výborech). Osobně mám nejradějí Vítr - ten šíleně se stupňující dialog mezi mužem a jeho kamarádem uvězněným v domě, kolem kterého se zvedá vítr. O tom, že je Bradbury fantastickým vypravěčem s nepřekonatelně poetickým viděním světa, jsem už několikrát psal. O tom, že dokáže být rozkošně krutý, také. Takže teď jen pro doplnění: má taky neuvěřitelné nápady!

Malý svět Lewise Stillmana ve své době velmi nadějného, ale nakonec u nás nepříliš známého Williama F. Nolana (další jeho text vyšel také v antologii Dotek zla) má sice v rodokmenu science fiction, ale pečlivě budovanou atmosférou ohrožení a stále oddalovaným i když neodvratným rozluštěním hrozivého tajemství (pro čtenáře, nikoliv pro postavu!) směřuje k hororu. Pokud chcete vědět, proč se Lewis Stillman plíží jedním nesmírným hřbitovem, zaplatíte hodně. Obzvlášť proto, že tím hřbitovem je Los Angeles. Jedna z pointových perel, pro mě z rodiny Kuttnerova fantastického Byl to démon!

Představovat Roalda Dahla naproti tomu nemá smysl. I když jeho povídky zařazované do podobných antologií jsou si svým způsobem podobné, nikdy nezklamou. Jsou černohumorné, výborně napsané a mají pointu, nad kterou mě většinou přepadne, kupodivu, smích. Jenom je trochu hysterický. Myslím, že přesně takový, jakému by propadla leckterá postava jeho příběhů. Třeba ona tichá milá paní ze Skopce na porážku.

Pro tehdejšího (a leckterého dnešního) čtenáře (včetně Jana Zábrany) bylo a bude velkou neznámou jméno Stephena Grendona. Jak už ale prozradil na svém blogu Apache, je to pouze jeden z pseudonymů Augusta Williama Derletha, blízkého přítele a spolupracovníka Lovecraftova a následného pečovatele o mistrům odkaz (založil např. slavné nakladatelství Arkham House). Derleth je dalším z okruhu autorů tzv. Cthulhu Mythos, přestože jeho do výboru zařazená povídka Pán z Prahy mi připomněla spíš klasickou ghost story v duchu Montague Rhodes Jamese. Podobně jako James ani Grendon se nesnaží skrývat to, co je zřejmé, pouze vypráví příběh. A právě někde v tom kontrastu zřetelného "klidu" vyprávění a jeho děsivého obsahu se skrývá klíč k ne/příjemnému chvění. Grendon sice nedosahuje kvality nejlepších Jamesových kusů, přesto je jeho příběh solidní variací v žánru duchařské povídky.

Pauline C. Smithová představuje už polohu soudobějšího hororového mainstreamu (např. tematicky). Její "sousedská" povídka (vyšla u nás také později v jedné z "hitchcockovských" antologií) sice není žádným strhujícím kusem, neoplývá šokující pointou, není odvážným literárním experimentem. Je "pouze" dobře rozepsanou zprávou z černé kroniky. Věcnou. Ale její síla spočívá právě v oné klidné, všední věcnosti, protože ta jí dodává ona postupně se otvírající ústa čtenářova:) Nečekejte skvost, ale... nakonec, může se to stát i vám....

Na závěr svého výboru zařadil Jan Zábrana dnes už vousatou klasiku, Langelaanovu Mouchu, horor s (nejen) frankensteinovským rozměrem. Známý příběh o vědci, který doplatil na svou posedlost výzkumem, není ani tak soustředěn filosofujícím směrem (byť kdo chce, může si takové poselství mezi řádky klidně najít!), daleko spíš v sobě umně kombinuje spektrum literárních odvětví s cílem vyvolat napětí a koncentrovat hrůzu upřením pozornosti na marný zápas s děsivou situací. A jak to tak bývá, nejkrutější je samotný závěr!

Textem, kterým jsem čtení Lupičů mrtvol zakončil, je kapitola z románu Kůže italského publicisty a spisovatele Curzia Malaparta (vlastním jménem Kurta Ericha Suckerta). Chronologicky jí sice náleží místo mezi Faulknerem a Waughem, kam ji Zábrana také zařadil, zasáhla mě ovšem natolik, že jsem se rozhodl zdůraznit ji umístěním na závěr tohoto malého přehledu. Přiznám se, že tak jako Zábrana dlouho váhal s jejím uvedením ve sbírce hororových textů (z důvodů především etických), váhal jsem i já s jejím přečtením (z důvodů pochybností ne nepodobných těm Zábranovým). Curzia Malaparta proslavily jeho dva romány - Kaput a Kůže, které jsou jakousi reflexí Evropy druhé světové války. První, napsaný z pohledu německé strany, se dokonce dostal na Index Librorum Prohibitorum katolické církve (jak příznačné). Otřesnost zážitků z Ukrajiny, kam se jako korespondent Malaparte za války dostal, pak našla umělecký tvar i ve zmíněném textu Černý vítr. Fascinující je především lyrizující jazyk a obsah, do kterého tak brutálně vpadne téměř surreálná scéna, na kterou jsme sice od úvodu vzrůstající temnotou připravováni, která je však natolik neuvěřitelná, že šok z ní není ničím zmenšen, naopak je možná takovou "přípravou" ještě umocněn. Propojení "ruské lyriky" s brutální neurvalostí doby dalo Malapartově textu až osudově apokalyptický nádech.

Hrůza má prostě miliony tváří. A i když jednou z nich je podle mě i obálka Lupičů mrtvol (bohužel), nenechte se odradit. Myslím, že nebudete litovat. I když, jak se to vezme...:)

Studie, eseje, recenze XII: Problémy sémantiky

2007-04-20T19:36:00.000+02:00

Dnes se skrze pavučiny internetu a obvody obrazovek monitorů rozzářilo do světa druhé (téměř kompletní) číslo on-line dvouměsíčníku pro sémiotiku Crabtree. Zahalené v novém designu obsahuje studii Vítka Gvoždiaka o Peircově klasifikaci znaků, práci Michala Kříže Strukturalita struktury, recenzi Dana Faltýnka na knihu Člověk - řeč - poznání autora Jana Kořenského a recenzi knihy Ladislava Tondla Problémy sémantiky, kterou jsem sepsal já (zde ke stažení ve formátu [PDF] ). V pondělí zkompletuje číslo překlad jedné ze studií Jurije Lotmana v podání Nadi Brázdilové. Pokud zabrousíte, přeju příjemné počtení.

...Jak už bylo řečeno, jádrem Tondlovy práce je problematika sémantická traktována optikou formalizovaných jazyků logiky, ale autorovým skutečným vkladem je, podle mého názoru, pokus o permanentní interakci a integraci logické sémantiky s širší oblastí sémiotiky a teorie informace a kybernetiky – to vše pod zorným úhlem procesů komunikace! Významným impulzem a inspiračním zdrojem jsou mu především výsledky Carnapovy, zejména jeho pojem sémantické informace. Právě tuto dimenzi – dimenzi vztahu významu, informace a komunikace se Tondl pokouší sám rozpracovávat...

Z věd o jazyce XI: O člověku, stroji a rozumění

2007-04-20T13:50:00.000+02:00

Centrálu tvoří počítač s velkou schopností učit se. Příliš průhledné, běžné, často se vyskytující přirovnání nebo kryptonymy má v paměti nepochybně zkatalogizované. Postačí, aby se daná narážka objevila dvakrát, třikrát v různých kontextech - a už ji počítač pochopí. Šifrovaný jazyk, který zde používají lidé pro sdělování důvěrných informací, musí být proto dynamickým, proměnlivým, trvale neexistujícím, ale vznikajícím a mizejícím během hovoru, efemérním, dočasným systémem narážek, odvolávajícím se na paměť a erudici, pronikavost a schopnost asociovat. Mohou jej tedy užívat pouze lidé, jejichž inteligenci se není schopen vyrovnat ani dokonalý umělý systém.

[Janusz A. Zajdel, Edenie, 1984]

Z věd o jazyce X: O cestě k významům 1

2007-04-16T23:31:00.000+02:00

V psychologii může člověk behaviouristou být nebo nebýt, ale v lingvistice nemá na vybranou.

[Willard Van Orman Quine, Hledání pravdy, 1990]

Simpsonovi a intertextualita

2007-04-13T17:49:00.000+02:00

Žijeme v ikonické době. Když svým studentům na hodinách Úvodu do obecné jazykovědy vysvětluji mimořádně zajímavý textový jev nazývaný intertextovost/intertextualita, používám proto častokrát jako příklady ukázky z různých filmů. Postmoderní filmaři (např. Jim Jarmusch) k tomu svou tvorbou přímo vyzývají, navíc je větší pravděpodobnost, že se budu moc o znalost takových "textů" při výkladu opřít. Opravdovou promyšlenou (!) pokladnicí odkazování a variací jsou ale např. i takoví The Simpsons, v nichž se to filmovou intertextualitou přímo hemží. Někdy je hravě samoúčelná, někdy promyšlená. Častokrát je explicitní, já mám ale rád především tu tichou, nenápadnou a skrytou. Když jsem dnes sledoval několik dílů 14. sezóny, už jsem neodolal, protože jsem v nich zaregistroval pár odkazů pro fajnšmekry (a šťastlivce:)). Byly nekřiklavé, a o to sympatičtější. Naštěstí jsem nebyl jediný, takže můžu nabídnout jeden z nich (Strong Arms of the Ma) v "youtube" verzi. Scéna citující Coppolova Kmotra (konkrétně první polovina ukázky) je naprosto úžasná. Když potom později Marge ve stejném dílu zdemoluje hospodu U Vočka, zazní nad obrazem absolutní zkázy a destrukce krátce hudební motiv ze Stoneova slavného Platoon (Četa) - Adagio pro housle Samuela Barbera. A významy se začínají proplétat....

Four Winds Bar II: O těch z hvězd

2007-04-13T14:02:00.000+02:00

Tímhle textem možná měla rubrika Four Winds Bar začínat. Už letitá píseň Astronomy od hodně podivné americké kapely Blue Öyster Cult je, jak napsal Apache v jednom článku na svém blogu, "úžasně melodická kompozice, vznosný hymnus plný zneklidňujících (lovecraftovských) obrazů". Weird, weird tale.....

Clock strikes twelve and moondrops burst
Out at you from their hiding place
Like acid and oil on a madman’s face
His reason tends to fly away
Like lesser birds on the four winds
Like silver scrapes in May
And now the sands become a crust
Most of you have gone away

Come Susie dear, let’s take a walk
Just out there upon the beach
I know you’ll soon be married
And you’ll want to know where winds come from
Well it’s never said at all
On that map that Carrie reads
Behind the clock back there you know
At the Four Winds Bar

Four winds at the Four Winds Bar
Two doors bought and windows barred
One door to let to take you in
The other one just mirrors it

Hellish glare and inference
The other one’s a duplicate
The Queenly flux, eternal light
Or the light that never warms
Yes, the light that never, never warms
Or the light that never
Never warms
Never warms
Never warms

The clock strikes twelve and moondrops burst
Out at you from their hiding place
Miss Carrie nurse and Susie dear
Would find themselves at the Four Winds Bar

It’s the nexus of the crisis
And the origin of storms
Just the place to hopelessly
Encounter time and then came me

Call me Desdinova
Eternal light
These gravely digs of mine
Will surely prove a sight
And don’t forget my dog
Fixed and consequent

Astronomy
A star

Digging the Grave

2007-04-05T14:59:00.000+02:00

Před několika lety jsem s pár přáteli páchal guerillovou činnost na poli česko-slovenského hororu. Základnou nám byl i-netový magazín Hlboký hrob, který "sa počas svojej existencie venoval predovšetkým vydávaniu pôvodnej tvorby z oblasti humoru a hororu (ideálne kombinácii oboch) vo forme poézie, poviedok, komiksov, hudby a mnohých ďalších; bol organizátorom troch (ukončených) ročníkov literárnej súťaže Béla," měl svoji recenzní rubriku, sekci věnovanou recepci hororu v pohádkách a mytologiích celého světa atd. atd. Ve své době byl v rámci žánru uznávaným periodikem, a to navzdory (nebo snad díky?) své zjevné svébytnosti (viz např. - personálně však trochu zavádějící - hodnocení A. Kudláče na serveru Pevnost). Postupem času (někdy v průběhu roku 2004) se však naše aktivity začaly z různých důvodů přesouvat jinam a HH zmizel v tichém a smutném zapomnění, podobně jako Béla Lugosi v půvabném snímku Tima Burtona Ed Wood. V současné době však v rámci občanského sdružení Mastodont pracujeme na nové verzi Hlbokého hrobu, snad trochu sofistikovanější, každopádně jiné. Symbolickým mostem mezi starým a novým Hrobem se stala před nedávnem vydaná povídková sbírka Neželané dedičstvo po neobľúbenom strýkovi, která má zachytit ducha Hrobu v letech jeho první slávy:)

So: Nevermind the grave, here is Mastodont!

Cursus finis Africae XVIII: sci-fi, sci-fi...sci-fi

2007-04-01T10:51:00.000+02:00

Jak napsal jednou Vítek, je to smutný pohled dívat se na svůj dlouho pořádně neaktualizovaný blog. Zavalila mě spousta neodkladné práce: ke klasické výuce a snaze načítat literaturu k disertaci přibylo organizování tří konferencí a především příprava projektu akreditace nového studijního oboru. Žít se v tom zmatku a spěchu dalo, psát ale ne. Přitom je o čem. Přečetl jsem pár zajímavých povídek (většinou kolem druhé v noci), jeden fantastický román (v podobném čase, jen těch nocí bylo víc), viděl výborné i slušné filmy, zjistil pár moc zajímavých věcí z oboru a začal pracovat na jednom (snad nadějném) projektu. Takže popořádku.

Už dávno bohužel neplatí, že knihy, které kupuju, stíhám beze zbytku číst. Dvě nově koupené dvoumetrové knihovny, které pohltily po bytě se kupící hromady svazků, jsou mi němým svědkem, ale alespoň je z čeho vybírat. O odborné literatuře raději pomlčím, úplně stačí beletrie. Jako bych tušil dny příští, zmlsaný Kingovými Nezbytnými věcmi a Marquézovými Sto roky samoty jsem zatoužil po na dlouho zřejmě posledním románovém tvaru. Když jsem v antikvariátu uviděl Simmonsovy Hyperion a Pád Hyperionu, ani jsem se nedíval na ceny.
Dan Simmons patří k zázračným dětem moderní sci-fi a o hyperionské tetralogii, nazývané někdy Hyperion Cantos (součástí je kromě zmíněných ještě Endymion a Vzestup Endymionu), toho bylo úměrně tomu řečeno. Katapultovala ho to mezi hvězdy žánru a myslím, že v případě samotného Hyperionu zcela právem. Kniha získala v roce 1990 Huga a proklamované srovnání s Dunou Franka Herberta (mojí asi nejoblíbenější sci-fi) zase tak moc nekulhá (byť jsou to knihy jinak po čertech rozdílné).

"Na planetě zvané Hyperion, mimo dosah zákonů Hegemonie Člověka, čeká bytost zvaná Štír. Někteří ho uctívají. Někteří se ho bojí. A někteří přísahají, že ho zničí. V údolí Hrobek Času se obrovské Artefakty s neznámým obsahem pohybují proti proudu času. Štír čeká. V předvečer Armaggeddonu, kdy se celá Galaxie připravuje k válce, se sedm poutníků vydává na poslední Pouť na Hyperion, aby nalezli odpovědi na nevyřešené hádanky svých životů. Každý v sobě nese zoufalou naději - a strašné tajemství. A jeden z nich možná drží v rukou osud celého lidstva..."

Je zvláštní, že v tom krátkém textu z přebalu se kupodivu opravdu podařilo zachytit hlavní rysy rozsáhlé Simmonsovy knihy: podivně zneklidňující tajemství (Štír, Hrobky Času, Artefakty), oduševnělou básnivost a lyričnost jeho jazyka (odkaz na Hyperion anglického básníka Johna Keatse, motiv několika poutníků), patos (osud lidstva v předvečer blížícího se Armaggeddonu) i rozmáchlou a propracovanou epičnost příběhu (rozprostřeného po různých koutech celé Galaxie). Toto neuvěřitelně tajemné a vzrušující, monumentálně rozvržené divadlo osudů, které Dan Simmons rozehrál, mě dokonale uchvátilo. Poučen klasickou literaturou vytvořil Simmons intelektuálně bohaté a pečlivě promyšlené drama plné nápadů, zajímavých postav, napsané bohatým jazykem autora s neméně bohatou imaginací. Šest příběhů vyprávěných cestou k Hrobkám Času zrcadlí šest zvláštních osudů, které kladeny přes sebe vytvářejí stále ostřejší, ale o nic méně zahadnější obraz nad-příběhu, do nějž jsou osudově vpleteny. Simmons ohromně organicky mísí cosi neuchopitelně archaického, křehkého a melancholického (skrze Keatsovu postavu, básníkovy vzpomínky na starou Zemi, cestování kololodí nebo Yggdrasillem novodobých Templářů) s cyberpunkovými i "zlatými" sci-fi motivy a dokáže hlubokému a místy meditativnímu a filosofujícímu dílu dát strhující dějovost. Domnívám se, že především díky své nevšední obraznosti, velkému intelektuálnímu zázemí a schopnosti vystavět skvělou zápletku tak dokázal napsat jeden z nejlepších sci-fi románů, jaké kdy vznikly.
Druhým románem, shodou okolností také koncipovaným jako soubor propojených povídek (byť na jiném základu), bylo o téměř 40 let starší Město Cliffora D. Simaka (vyšlo u nás už jednou pod názvem Když ještě žili lidé). Simak patří svojí tvorbou do období přelomu Zlatého věku sci-fi a jeho jméno je spojováno především s Astounding Johna W. Campbella. Město (1952) však v sobě už nenese technologický optimismus 40. let, ale ztělesňuje rozvoj sci-fi směrem k hranicím ambiciózní literatury s filosofujícím přesahem. I když mě ne všechny povídky ze souboru zaujaly, myslím, že je z Simakova Města patrné přerod, kterým žánr v té době procházel, a minimálně proto je dobré Město znát. Přestože Simak pracuje s mým oblíbeným motivem "kroniky" světa/krajiny opouštěných člověkem, nedokázal jsem se do jeho povídek pořádně "začíst". I přes zajímavé nápady se mi nakonec svět Města zdál příliš bezbarvý a jeho hrdinové byli až příliš figurami fabule spíš než živými bytostmi.
Většinou však zbýval čas jen na povídky. Stejnojmenné Město (antologie Tunel do věčnosti), tentokrát však od Raye Bradburyho, je půvabně ledovou hříčkou o trpělivě očekávané pomstě a působí opravdu jako chirurgický řez. Bradbury je prostě stylistický kouzelník. Konečně jsem přečetl také jednu z nejslavnějších povídek Roberta Heinleina - svižně, zručně a jistě napsan Cesty se musí hýbat (antologie Síň slávy: nejlepší sci-fi povídky 1929-1946). Z Heinleinových kusů vystupuje zjevné zvládnutí řemesla, smysl pro vtip, promyšlenost a jakási podivně přitažlivá jistota. Tu vtěluje do svých hrdinů (např. také v Měsíc je drsná milenka), ale podporuje ji i úsečným, "propočítaným" akčním stylem psaní. Zkrátka Heinlein je naprosto oprávněně jedním z oněch starých Mistrů!
Podobně svěže působila i povídka dalšího z příslušníků éry Zlatého věku (byť trochu mladšího), Larryho Nivena. Neutronová hvězda, oceněná v roce 1967 Hugem, stylově odpovídá tzv. hard sci-fi, ale i přes technický akcent neztrácí nic na vtipu, výborně načasovaných pointách a motivech a skvělém závěru. Pokud Hugo Gernsback toužil po sci-fi představující vědu v hávu dobrodružství, měl by z Nivenových kusů radost (stejně skvělý je také např. Nivenův Nestálý měsíc; Hugo 1972).
Zaujala mě i povídka Roberta Sheckleyho Zvedá se vítr z antologie Tunel do věčnosti. Výborně vypointované (ani ne tak nápadem, jako tím nevyřčeným) krátké drama s poměrně jednoduchou zápletkou je sice důkazem především Sheckleyho řemeslné zručnosti, ale pro mě taky potvrzením, že Robert Sheckley je doma někde na pomezí žánru sci-fi a hororově laděné černé grotesky (viz např. jeho famózní kratičkou novelu Strach v noci).
Přiznám se, že mě příliš nezaujala mezi scifisty slavná Aréna Fredrica Browna (řazené mezi nejlepší povídky sci-fi do roku 1964) ani Nemesis dalšího z velkých jmen, A. C. Clarka. Obě mi vyznívaly příliš do ztracena a chyběl mi v nich moment napětí nebo překvapení, který by kompenzoval myšlenkovou... no, řekněme střídmost. Což především u Clarka překvapí.
Zajímavé pro mě bylo seznamování s dílem Henryho Kuttnera, velmi záhy zesnulého, nadaného autora (např. slavné Chrudošiví jsou Borolové) volně přecházejícího, tak jako mnoho další autorů, mezi sci-fi a hororem. Jeho vynikající povídka Byl to démon mě zaujala už před delším časem, a přestože ani Zlo, které známe, ani Absolon (obě z Čarovného světa Henry Kuttnera) nedosáhly oné hrůznosti, dokázal i v nich Kuttner (skrze jinak poměrně jednoduché zápletky) zachytit ten děs z prchavých zatmění zla dobývajícího se do našich myslí nebo deroucího se z nich ven...
Klasický horor jsem naopak na čas odložil, a to s jedinou výjimkou - stále víc a víc se mi pod kůži zarývá psaní Edgara Allana Poea. Jeho promyšlené a dobře na efekt spočtené novelky jsou nejen klasikou žánru, ale také vzrušujícím učebním textem dobré hororové povídky. Slavný Sud vína amontilladského nebo povídky Předčasný pohřeb či Muž z davu (jako vystřižená od Richarda Weinera) žhnou uhrančivou silou chorých myslí, něčím, co jsem v podobné intenzitě nalezl zatím jen v některých povídkách pozdějších autorů východní Evropy: Eliadeho, A. K. Tolstého a Turgeněva. Poe nejspíš jako první dokázal sloučit směsici z lidových báchorek a klasické literatury a přetavit ji do dekadentně se šklebícího výrazu, majícího sice pevný tvar, a zároveň cosi neopakovatelně neuchopitelného. Jako by pro Poea fin de ciecle nastalo o půl století dříve...
Trochu nesoustavné, ale možná už to nikdy nebude lepší. U postele se povalují Kingovo Osvícení, antologie Vlak do pekla, Asimovovy Nadace a Nadace a říše, antologie Na vrcholu zlatého věku, k tomu Celistvá teorie lingvistických popisů, Neuropsychologie a Význam a komunikace.... Příště o filmech!

The Arcade Fire

2007-03-22T20:43:00.000+01:00

Můj osobní hudební objev roku. Kanadští the Arcade Fire s hudbou pro mě tak těžko vymezitelnou, že mě jako přirování napadá jenom to nejlepší z Davida Bowieho. A pro Tunnels mám slabost...

Four Winds Bar I: O ubohém Edwardovi

2007-03-16T17:26:00.000+01:00

Někdy se prostě text povede. A když to podá Tom Waits, tak nějak divně se vám stáhne hrdlo a trochu to zamrazí ... a pak se pousmějete...

Poor Edward

Did you hear the news about Edward?
On the back of his head he had another face
Was it a woman's face or a young girl?
They said to remove it would kill him
So poor Edward was doomed
The face could laugh and cry
It was his devil twin
And at night she spoke to him
Things heard only in hell
But they were impossible to separate
Chained together for life
Finally the bell tolled his doom
He took a suite of rooms
And hung himself and her from the balcony irons
Some still believe he was freed from her

But I knew her too well
I say she drove him to suicide
And took poor Edward to hell

Cursus Finis Africae XVII: Sto roků a jeden týden ve dvou městech

2007-02-24T20:34:00.000+01:00

Poctivě přiznávám, že název příspěvku měl původně být tak trochu oslím můstek, jehož hlavní funkcí bylo spojit krátká vyprávění o dvou knihách, které jinak spojuje snad jen to, že obě se odehrávají v malých městech, jsou dobré a přečetl jsem je v nedávné době. Nakonec toho ale možná bude víc, co Marquézových Sto roků samoty s Kingovými Nezbytnými věcmi pojí...

Moje prozkoumávání románové tvorby současného krále světového hororu Stephena Kinga pokračovalo románem z počátku devadesátých let a stalo se další oporou k upevnění přesvědčení, že Kingovo psaní si zaslouží podrobnější reflexi.

Nezbytné věci (Needful Things, 1991) stojí na konci druhého desetiletí Kingovy tvorby a představují svým způsobem v mnohém jakousi syntézu jeho předchozí práce – Prokletím Salemu počínaje a To konče. Syntézu především proto, že se v nich King pokusil zhustit a koncentrovat leccos z toho, čím už se zabýval ve svých předchozích dílech. Z tohoto úhlu pohledu bychom Nezbytné věci mohli dokonce považovat za ztělesnění jejich samotného tématu, tj. věčného návratu. Že jde o věčný návrat a nekonečnost zla, to u Kinga nepřekvapí ani v nejmenším.
Zdánlivě prostá kostra příběhu o tom, co způsobí tajemný cizinec otevřením jednoho podivného krámku v malém městečku Castle Rock, je ve skutečnosti těžkou zkouškou autorských schopností. Pavučina, kterou totiž musí King následně začít zaplétat (a dumat přitom o správném načasování), je pekelně hustá. To proto, že by měla vystihnout spletitost vztahů mezi obyvateli malého městečka, kde se téměř všichni navzájem znají a kde leckteré vlákno bylo utkáno dávno před tím, než by byli mnozí ochotni připustit. Je to nakonec jednoduché: pan Leland Gaunt vlastně nemusí nic, než je pořádně napnout a pak na pár z nich zadrnkat. Funguje to jako domino, jako z učebnice strukturalismu a teorie systémů..., protože dozrál čas. Větší část Kingovy knihy je pak cestou k jeho kořenům, k uzlům, kterými je síť ukotvena v tom malém městě ve státě Maine.
O některých hlavních konstantách Kingovy tvorby už jsem psal dříve a myslím, že většina z nich je přítomna i v Nezbytných věcech. Je jí například Kingovo možná až mírně obsesivní téma vyrovnání se z vlastní minulostí, s tím, co jsme učinili na cestě k dnešku, čím jsme vytvářeli sebe sama, nyní se ohlížejícího. Desítky charakterů, které King ve svých románech mimořádně pečlivě vykresloval, představují portréty různých podob tohoto vyrovnání se. Pociťovaná potřeba nějak uchopit svoji minulost, abychom mohli opravdu žít budoucnost, tak patrná už z Prokletí Salemu, Řbitova zvířátek, To nebo mnohých povídek, je jedním z hlavních témat Nezbytných věcí. A právě minulost kontrastující s přítomností, sen a touha, kterou přítomná a žitá skutečnost „zrcadlí“ jen v prázdném a ošklivém šklebu, je trnem v srdcích všech, na který nabízí pan Gaunt jedovatý „lék“. Řadím tak Nezbytné věci ke Kingovým románům o duši Ameriky. Je dalším z vyprávění, v nichž je městečko zrcadlem světa, ve kterém je až příliš všední prázdnoty, zklamání a nesplněných snů, za které by dali jejich „majitelé“ cokoliv. Klidně by za ně prodali i duši...
King je opět dobrým sociologem i psychologem. Svou jednoduchou, ale plastickou kresbou vztahů a jednotlivých postav nahlíží bez přetvářky, ale zároveň s určitým pro něj charakteristickým pochopením za fasádu amerického snu. Rozehraje svou tradiční hru se spoustou lidských osudů, a přestože jsem měl občas pocit, že místy už začíná zaměňovat prostředek za účel a že se rozmělňuje, výsledkem je i v tomto případě po většinu času strhující čtení. To, jak v průběhu příběhu konfrontuje dva hlavní hrdiny, jak dokáže gradovat děj, doslova zaplavit čtenáře závěrem (oblíbená Kingova paralela přírodního a lidského běsnění), a finální scéna mě nakonec stejně nadchly. V kruhu své vlastní tvorby na pomezí magie a realismu King opět vypráví o kruhu věčného návratu zla, té možná nadpřirozené síly, která se ale živí až příliš lidskou slabostí a pýchou. A také o vzdoru temnotám...
Přes všechnu úctu ale přeci jen King není Márquezem, Nezbytné věci Sto roky samoty a Castle Rock Macondem. Světoznámý kolumbijský spisovatel Gabriel García Márquez napsal svůj nejslavnější román v roce 1967. V roce 1982 za něj a svá další díla dostal Nobelovu cenu a já se jej pokusil v roce 2003 přečíst. Dostal jsem se tehdy téměř do tří čtvrtin a pak jsem byl nucen knihu na dlouhý čas odložit. Tentokrát jsem nedostal nejmenší šanci skončit jinde než na poslední stránce.
Ta kronika vesnice, městečka, města, trosek, Maconda zachycující sto let jeho bytí v příběhu rodiny Buendíů se tak neuvěřitelně nepodobá ničemu, co jsem kdy četl od jiných autorů, že jakékoliv přirovnání začíná být hloupé, jen co se připlete „na jazyk“. Ze všeho nejvíc připomíná Sto roků samoty říční proud, který se vzdouvá, utichá, slábne, sílí, stáčí se do vírů, ale nemizí, dokud nezavřete oči. Márquez vytvořil mýtus, který je v čase ukotvený tak přesvědčivě, že může nebo spíš musí být nadčasový. Čerpá z dávné tradice a transformuje ji do postmoderního sebereflektujícího vyprávění. Píše dějiny jedné rodiny a jednoho malého bodu, který po většinu své existence ani nebyl na mapě, ale skrze něj píše dějiny své země, svého kontinentu a občas i celého světa. Myslím, že právě tím je jeho příběh tak neuvěřitelně působivý – nese uvnitř jednotlivého mnohé. Prochází tam a zpátky světem kouzel a světem všednosti s takovou samozřejmostí, že nakonec vytváří tu legendární magickou realitu. Marquéz putuje časem v kruzích, mísí vznešené a pudově zvířecí, staví labyrint, sleduje střetávání světů jako dávný kronikář a hlavně... píše o jakési tíži a samotě, osudové opuštěnosti, proti které se nedá postavit nic, dokonce ani to, že přestavíte v celém domě nábytek a znova nabílíte všechny stěny vápnem... Přesto je, podle mě, prostý sentimentu. A to i když vypráví o světě nerozdělujícím příběhy na vědecké a pohádkové, který však mizí v nenávratnu.
Márquézův styl vyprávění, dobře rozpoznatelný ve většině jeho próz, a přitom stále ohromující, není snadno popsatelný. Je až děsivě samozřejmý, uhánějící stále dál bez viditelných zaškobrtnutí, těkající ale přesto suverénně zvládaný. Větná stavba (rozvitá souvětí prokládaná kratšími útvary) zní neuvěřitelně rytmizovaně a harmonicky (Vítek mě upozornil na to, že někteří kritici hovoří o výrazné zvukové rytmizaci originálu). Text jako by na sebe nabaloval další a další části a vzápětí odbočil a začal nanovo. Připomíná tak trochu jízdu rozvětvenou řekou, která se místy dělí na několik ramen, aby se po chvíli zase slila v mohutný tok a tak pořád dokola. Většina řek má ale široké ústí... Zkoušel jsem přijít na to, jak Márquézův postup schematizovat, jak zachytit tu zdánlivou neuspořádanost, za kterou je cítit pevný řád. Nepodařilo se mi to (co na to naratologové?). Svět Marquézovy knihy je pestrý, jazykově bohatý, má v sobě osudový patos i tragédii a ve své magii nakonec působí neuvěřitelně přesvědčivě. To věčné míšení a opakování jmen připomínající kruh, který se nakonec ukáže být spíš spirálou, zaměnitelnost (a přitom živost) jednotlivých postav – to všechno nádherně podtrhuje jednu z hlavních myšlenek příběhu...
Myslím, že chce-li člověk alespoň koutkem oka zahlédnout duši Jižní Ameriky, symbolizované pro evropského čtenáře spíš exotikou, narkotiky a v poslední době jedním nepoučitelným revolucionářem, měl by číst Márquézovy knihy. No a ten, kdo chce vidět její mladší severní sestru, může sáhnout třeba po Kingovi. Magie skutečnost nezastírá. Spíš naopak!

Studie, eseje, recenze XI: O počátcích filosofie jazyka

2007-02-16T20:17:00.000+01:00

Zdá se, že během dneška bude konečně první číslo on-line měsíčníku Crabtree úplné. Musím se přiznat, že za průtahy s kompletací může především moje neschopnost dopsat článek o Platónově Kratylovi. Nakonec se to ale podařilo...

Síla obrazů Platónova Kratyla by měla být především úvedením do tohoto Platónova dialogu. Pokusil jsem se ukázat, jak tematicky bohatý je pro ty, které zajímá filosofie jazyka a problematika (nejen jazykového) znaku. Trochu pečlivější čtení totiž může za jednoduchou a běžnou interpretací tohoto Platónova dialogu tzv. středního období ukázat spoustu závažných filosofických otázek týkajících se našeho jazyka, poznání a našeho vztahování se ke světu. Jestli se mi podařilo to alespoň naznačit, můžete posoudit [ZDE] a samozřejmě v prvním čísle Crabtree!

Cursus finis Africae XVI: O začátcích II

2007-02-03T21:04:00.000+01:00

Jeho nejstarší sluha José Palacios ho nalezl ve vaně, jak se vznáší v jejích očistných vodách, nahého a s otevřenýma očima, a domníval se, že se utopil. Věděl, že to je jeden z mnoha jeho způsobů přemýšlení, ale zdálo se, že stav vytržení, v němž ležel v vodě, přísluší někomu, kdo už není z tohoto světa. Neodvážil se přistoupit blíž, jen na něj tlumeným hlasem zavolal, neboť měl přikázáno vzbudit ho před pátou, aby se mohli vydat na cestu za úsvitu. Generál se probral z vytržení a v pološeru spatřil čiré modré oči, kadeřavé vlasy veverčí barvy a neohroženou důstojnost svého sluhy, neustále držícího v ruce hrneček s odvarem z vlčího máku s klovatinou. Generál se lehce přidržel okrajů vany a vymrštil se z léčivých vod rychlostí delfína, kterou by nikdo v tak vyhublém těle nečekal.
"Tak jde se," řekl. "Rychle, protože tady nás nikdo nechce."

[Gabriel García Márquez, Generál ve svém labyrintu, 1989]

Malá poznámka o důležitosti postmoderní archeologie

2007-01-13T19:15:00.000+01:00

Nothing shockes me. I am scientist.

Indiana Jones
Anything goes.
Paul K. Feyerabend

Existuje několik filmů, které se občas dají vidět vždy. Neznám je bohužel všechny, ale měl jsem to štěstí alespoň s některými. Patří k nim například famózní Spielbergova a Lucasova trilogie o hrdinném archeologovi Indiana Jonesovi. A to navzdory tomu, že jednotlivé díly nejsou úplně vyrovnané.
Steven Spielberg je zajímavý režisér. Kdyby nikdy nenatočil nic jiného, slavný E. T. mu zařídil nesmrtelnost a věčné uznání. Přiznám se, že ne každý jeho film je mi úplně po chuti, ale u všech, které jsem viděl, jsem musel uznat - minimálně z diváckého hlediska - perfektně zvládnuté řemeslo. Kvůli němu jsem přežil dokonce poněkud slabý závěr jinak velmi dobrého Minority Report, s napětím očekávaného filmu podle veleslavného díla Philipa K. Dicka, jednoho z nejuznávanějších autorů sci-fi.
Steven Spielberg si potrpí na čistou práci a ve filmech, v nichž to jde, na entertainment, kvalitní zábavu ve velkém hollywoodském stylu. Patří tím, přes všechny – a mnohdy výrazné – odlišnosti, k podobnému druhu režisérů, jako mnou nedávno vychvalovaný Martin Scorsese. A i když je to podle mě Scorsese, kdo většinu zřetelně usiluje o podstatně silnější a hlubší sdělení, ta schopnost „bavit filmem“ je u obou režisérů podobná.
Fantastickým příkladem jako z učebnice je právě „jonesovská“ trilogie. Jako malý jsem měl nejraději její poslední díl – Indiana Jones a Poslední křížová výprava. Bylo v ní pro mě tehdy, podobně jako v dílu prvním – Indiana Jones a Dobyvatelé ztracené archy, cosi srozumitelně zábavného a přitom přitažlivě tajemného, nejspíš to s postmodernou tolik do souvislosti dávané alternativní „vykládání“ historie. Jenže tenkrát jsem netušil ani co to znamená „alternativní“, natož „postmoderna“. Před nedávnem jsem si proto opatřil celou trilogii, podíval se znova a trochu pozorněji.
Celá koncepce jonesovského příběhu je opravdu téměř jakýmsi popokulturním manifestem postmoderny. Ve své vícevrstevnatosti v sobě mixuje kupu žánrů a přístupů (dobrodružný akční film, komedii, horor, pohádku, melodrama, parodii...), vyžívá se v intertextuálních odkazech ať už popkulturních, nebo intelektuálních (naprosto fantastický „bondovský“ úvod druhého dílu, mnoho drobných intertextových vtípků), pracuje s fikčním "doplňováním" historie, převrací klišé vysokého a nízkého (už v samotné Jonesově postavě skvěle obsazené Harrisonem Fordem) a tak dál a tak dál – to všechno za kouzelného hudebního doprovodu Johna Williamse a zabaleno do strhující zábavy, která není vůbec hloupá, a to navzdory tomu, že nějaké hlubší poselství bychom hledali jen stěží. Jenže proč taky!...
I když je těžké v rámci trilogie srovnávat a vyzvedávat, "nejvyhranější" tvar podle mého nabízí prostřední díl série: Indiana Jones a Chrám zkázy. Již zmiňovaná dokonalá úvodní muzikálová scéna v baru (mimochodem, všimněte si, jak se ten bar jmenuje...) je ve své výstavbě fantastická. Celý zbylý děj pak skvělým způsobem demonstruje výše uvedené charakteristiky, a to se všemi filmovými finesami. Jestliže tedy první díl prověřil nosnost takové koncepce a nadchl její novostí, druhý ji, podle mého , v mnohém vybrousil téměř k dokonalosti. Ten třetí, natočený s pětiletým odstupem, pak sice občas jen – místy lépe, místy hůře – varioval osvědčené a původně tak svěží recepty, zase ale nabídl Jonesovi skvělého partnera v jeho filmovém otci (pro mě nezapomenutelně sebeparodující Sean Connery) a hlavně: stoje sám o sobě a za sebe ani on v žádném případě nenudil! I ten, kdo viděl předchozí dvě dobrodružství, si možné zklamání z „pouhého“ opakování mohl vynahradit například několika mimořádně vtipnými interními odkazy a variacemi.
Zkrátka a dobře Indiana Jones a... je pro mě ukázkovým příkladem vysoce kvalitního a chytrého filmu. Svým způsobem výzvou, abychom nelkali nad labyrintem našeho (post)moderního světa, a snažili se v něm vyznat novým způsobem. Například uvědoměním si, že opravdové poklady leží i jinde než jen v častokrát rutinně oprašovaných policích oficiálních a místy pěkně fádních muzeí (čehokoliv!). A že mísení dříve nemísitelného nemusí být někdy na škodu věci. I proto je občas třeba vydat se za dobrodružstvím, které může ušpinit. Kořist totiž někdy skutečně stojí za to!
Jak zpívá Willie Scott v úvodu Temple of Doom: „Anything goes“. Jen je potřeba chtít...

Hrůza Zeleného děsu

2006-12-31T17:42:00.000+01:00

Když jsem kdysi vymyslel název Cursus Finis Africae pro rubriku, v níž jsem chtěl představovat knihy, které jsou podle mého názoru nějak zajímavé a zároveň častokrát neprávem opomíjené nebo ostrakizované - zkrátka schované za dveřmi "na konci Afriky" -, nenapadlo mě, že jednou budu stát před otázkou, jestli se tím, co se chystám napsat, tak trochu nepřidávám na stranu "ctihodného" bratra Jorgeho, onoho samozvaného strážce Pravdy.
Po pečlivé úvaze ale věřím, že ne. Už tím, že knihy neskrývám v zapomnění za křivým zrcadlem, se od šíleného dominikána snad liším. Ale k věci.
Dnes bude moje představení tvorby dalšího významného autora hororu krátké. Povídky obsažené v souboru Zelený děs, který vydalo roku 1970 nakladatelství Dialog v edici Labyrint totiž nenapsal, navzdory tvrzení na obálce, Joseph Sheridan Le Fanu!
Otázky spojené s faktem existence různých verzí jednoho literárního díla (vymezení samo o sobě sice poněkud vágní, ale v prototypických případe srozumitelné a přijatelné) jsou častokrát zapeklité, a to nejen pro ty, které zajímá textologie. Abychom nemuseli chodit pro příklady daleko: co jenom sporů vyvolalo takové vydávání Slezských písní Petra Bezruče. (Spor o to, kdo je vlastně napsal, nebudu raději rozvádět!) Je jistě zajímavé uvažovat o tom, kterou verzi Slezských písní vlastně vydávat, když je Petr Bezruč několikrát upravoval. A přestože vlastně nevíme, jestli náhodou Petr Bezruč neupravoval text, který možná nenapsal, může nás toto nevědění paradoxně uklidňovat. Nakonec, stejně je pro vydávání za "kanonické" považováno znění před následnými výraznějšími Bezručovými zásahy. A kdo z nás ví, kolik slavných děl dostalo svou výslednou podobu díky zásadním redaktorským zásahům. Vždyť ani Asimov ty své slavné zákony robotiky nejspíš nevymyslel (sám tvrdil, že je vymyslel John W. Campbell). Navíc asi málokdo tuší, jak to bylo z jazykového a textového hlediska s vydáváním samotných originálů. S českou úpravou Zeleného děsu je to ale minimálně z určitého pohledu ještě trošku jiné. Tady totiž naprosto přesně víme, kdo upravoval co a že se tak dělo bez autorova souhlasu.
Projdeme-li anglický text Sheridanových povídek obsažených v souboru In a Glass Darkly, jež v české úpravě obsahuje Zelený děs, zjistíme, že Volákovy úpravy probíhaly především silným krácením originálu. Ivo Fencl na stránkách věnovaných knihám vyšlým v edici KOD (Knihy odvahy a dobrodružství) sice tvrdí, že oproti "starému českému překladu vydanému kdysi před válkou pod názvem V temném zrcadle" (konkrétně v Praze roku 1925 v překladu Františka Bommera; pozn. S. M.) jde v případě Zeleného děsu o vydání ve "zhuštěné, modernější a čtivější úpravě", ale tam zajímavá debata podle mne nekončí, nýbrž začíná.
Každý překlad beletrie je samozřejmě do značné míry tvůrčí interpretací, k tomu není nutné studovat Eca nebo Quina (s běžnou lidskou komunikací jsme na tom navíc - z hlediska principu - podobně). Jedná-li se o současný překlad textu staršího (La Fanu je autorem století devatenáctého), stojí ale navíc překladatel před otázkou, jak si poradit s nepochybnou proměnou nejen jazykových prostředků a způsobů vyjadřování (tj. obecně jazykových pravidel), ale kulturního prostředí jako celku. Protože teze, známá i ze strojového překladu, že text překládáme přes význam, je sice hezká, ale nikoliv triviální! A jeho kvalitu jako celku navíc těžko posoudit bez originálu. Překlad mezi jazyky je totiž v jistém smyslu převod mezi dvěma – někdy více, někdy méně – různými světy. A čím více vzdálené tyto světy kulturně jsou, tím více – zřejmě – píše překladatel vlastní knihu. Už „pouhá“ konotační funkce jazykových výrazů (konotační ve smyslu, v jakém s termínem „konotace“ nakládá např. kognitivně-kulturní lingvistika) představuje celý vesmír otázek a problémů...
V našem skromném případě však stačí porovnat překlady Evy Outratové a Josefa Voláka pod názvy Neodbytný duch, resp. Pronásledovatel. Přestože vycházejí zřejmě z jednoho anglického textu, jsou velmi rozdílné! A především - mnohé z pasáží, které Outratová přeložila, ve Volákově úpravě prostě chybí. Velmi podobně jsme na tom s povídkou Zelený děs (název originálu zní Green Tea...). Také v ní Volák notně krátil, což lze snadno zjistit porovnání s anglickým originálem [ZDE]. Že takový případ není bohužel v překladech hororů ojedinělý, dokazuje například i slovenský překlad Stokerova Draculy v podání Jozefa Kota. Za podobně odstrašující považuji také postupy, kdy se nepřekládá z jazyka originálu, ale z překladu originálu do jiného jazyka (minimálně jedno české vydání Frankensteina) aj. Horor jako jeden z "brakových" žánrů takové zacházení bohužel přímo přitahuje. O to cennější je pak fakt, že ty nejvýznamnější u nás dříve vydané antologie hororu obsahují překlady takový osobností, jako jsou Tomáš Korbař, Jan Zábrana, Jarmila Emmerová, Bohumil Mathesius apod.
V tomto kontextu proto katastrofou zůstává, že výše uvedeným způsobem byl "uveden" Joseph Sheridan Le Fanu do českých knihoven ještě několikrát. Až na čestné výjimky totiž i ostatní jeho práce prošly tzv. úpravou, tj. ve většině případů převyprávěním, krácením apod. Ať už se jedná o román Dům u hřbitova (Volák, 1972 a 1999), Hodinu smrti (Volák, 1999), Strýce Silase (Volák, 1974) nebo Prsty ze záhrobí (Carmilla) (přeložila Szekelyová, upravil Koestler, 1992, 1999). Naštěstí Carmillu máme i v normálním Korbařově překladu (samostatně 1992, 1989 v Půlnočních povídkách, 1970 a 1995 pak v Reji upírů), stejně tak by na tom mělo být Tajomstvo hrobu (Ľubimov,1975), Sirota z Knowlu (Krupa,1974) a již zmiňovaný soubor V temném zrcadle.
Motivace takových zásahů do originálu je celkem prostá: stojí za ní snaha text zatraktivnit pro současného čtenáře, stylově ho přiblížit dnešní podobě žánru, jehož charakteristiky jsou pochopitelně jiné než v devatenáctém století. A z hlediska čtenáře, který hledá jen další knihu k pobavení, je to opravdu víceméně jedno, jestli příběh napsal Sheridan Le Fanu nebo Josef Volák. Jeho přístup je totiž vlastně strukturalistický – zajímá ho pouze text a jeho estetická hodnota. Pro toho, kdo ale touží porozumět literatuře také jako specifické lidské aktivitě, která má svou komplikovanou historii se vším, co k tomu patří, je takový přístup nepřijatelný. Takový čtenář potřebuje číst text v podobě, v jaké vstoupil do literatury a v jaké ji ovlivňoval. Jenže upřímně: kolik nakladatelů věnovalo a věnuje tomuto žánru takovou péči a překládá horor pro ty, kteří o něm chtějí trochu přemýšlet?! Navíc tento požadavek klade na druhé straně nemalý nárok i na samotného čtenáře – pokud chce OPRAVDU porozumět danému autorovi a jeho místu v literární historii, měl by chtě nechtě jít až ad fontes. Přiznám se však, že i když mě hororová literatura zajímá i z tohoto hlediska, propátrávání se k různým textovým verzím literárního díla a meditování nad tím, která z nich je ta „pravá“, mi nikdy moc zábavné nepřišlo. I proto by mi ke štěstí stačil prostě dobrý překlad. Ale rozum velí ještě aspoň o krok dál – začít číst v originále!

Martin Scorsese: Mafie jako theatrum mundi (a jiné)

2006-12-30T09:38:00.000+01:00

V poslední době jsem se znova (pokolikáté už?!) zakoukal - tak i tak - do filmů Martina Scorseseho. Začal jsem Casinem, téměř tříhodinovým opulentním opusem plným blyštivých šperků, zářicích neonů, kufrů peněz, moci, a také rostoucího zmaru a zkázy, pokračoval podobně střiženými Mafiány (Goodfellas), v nichž ubylo lesku, Las Vegas se změnilo v New York a zločin dostal tu nejspíš všednější, zároveň ale daleko více šokující a až "neuvěřitelně" civilní tvář, kterou jí dokáže dát tak osobitě právě Scorsese, a smyčkou se přes Letce (The Aviator) a Zuřícího býka (Raging Bull) dostal ke Skryté identitě (The Departed), zatím poslednímu filmu, který Scorsese uvedl do kin.

Z jeho pestré tvorby jsem měl to štěstí vidět převážnou část: neunikl mi ani Kundun, Taxikář (Taxi Diver), Gangy New Yorku (Gangs of New York), Počítání mrtvých (Bringing Out the Dead) nebo Poslední pokušení Ježíše Krista (The Last Temptation of Christ). Vypadá to, že mám pro Scorseseho slabost, především pro jeho pojetí filmu a s tím související způsob vyprávění. Nechci (a neumím) se pouštět do podrobnějších uměnovědních studií (pro ty viz např. listopadové číslo Fantomu, které bylo celé věnováno právě Martinu Scorsesemu), rád bych utrousil jen pár poznámek, opět čistě osobních.
Scorsese pro mě představuje - přes mírně rozdílnou kvalitu svých snímků - ideál hollywoodského filmu, jeden z mála těch realizovaných, které si divák vysní. Těch, které spojují zábavu (nebo spíš lehkost a "švih" vyprávění) a zároveň hloubku, jež ovšem netrčí na všechny strany, jak se to častokrát stává u filmů s ambicí "myšlenkové závažnosti a zásadnosti sdělení"...
Kdysi mě při jedné hospodské debatě s lidmi znalými napadlo, že mi Scorseseho filmy přijdou jako sociologické studie v tom nejlepším slova smyslu. Např. už samotný začátek Casina nebo Mafiánů: dopodrobna z pohledu (a hlasem) vědoucího vypravěče jsou v nich komentovány mechanismy, vazby, vztahy a propletence, kterými se bude celý film zabývat. Vše precizní a svižné - maximálně analytické (výborný střih, který Scorsesemu zajiš'tuje už drahně let Thelma Schoonmakerová). A protože je Scorsese velmi dobrý vypravěč příběhů lidí, o které mu - zdá se - jde především, vyrůstají i jeho postavy přirozeně z koloběhu událostí, protože teprve jejich věrohodné zachycení dává postavám v literatuře a filmu, podle mého názoru, životaschopnost. Pečlivé promýšlení formy, která vyprávění vtiskuje jeho umělecký tvar, je naštěstí zřetelné nejen ze Scorseseho vlastních komentářů k průběhu natáčení (viz třeba bonusový disk k Letci), ale z filmů samotných. Skvělým (možná však nadinterpretačním, kdo ví) příkladem pro mě zůstává i po několika shlédnutích první - ještě předtitulková - scéna z Casina, kterou vyprávění začíná z hlediska časové posloupnosti událostí "od konce" a je snímána kamerou z pravé strany. Ve chvíli, kdy vyprávění dospěje zpátky do tohoto bodu, je stejná scéna snímána přibližující se kamerou zleva a tak je i formálně naznačeno opsání a de facto uzavření kruhu příběhu. Naprosto výtečné, nenápadné, a přitom jaksi samozřejmé.
Přiznám se, že přestože výraz "strhující" charakterizuje většinu mnou shlédnutých Scorseseho snímků, největší slabost mám pro ty mafiánské (hlavně Casino a Mafiáni). A to nejen díky režijnímu mistrovství a fantastické dvojici v podobě podivně mlčenlivého a nesmírně zajímavého herectví Roberta de Nira a excentrického projevu Joe Pesciho. Scorsese v nich pracuje s knižní předlohou, takže nedokážu říct, jestli jsou obsahové akcenty dílem jeho, nebo autora knih, Nicholase Pileggiho. Bez ohledu na to mě fascinuje především zachycení těch neúprosných mechanismů, které mafiánský život hrdinů provázejí. To nutné směřování k tragédii, které si její hrdinové zpočátku vůbec neuvědomují a kterému později nedokážou - zcela lidsky - čelit. Scorseseho cesta ke kořenům (explicitně tematizovaná v Ganzích New Yorku) poodhaluje v jistém smyslu obyčejnost a všednost a hlubokou zakořeněnost fungování toho, co nazýváme mafií. A přitom ji ani ne tak symbolizují, jako "ikonizují" nikoliv nutně mužové velkého světa, ale hlavně ti strýcové v teplákových soupravách, které každý den můžete potkat u trafiky na rohu a kteří milují svoje děti, jimž chystají po návratu z noční práce pancakes s javorovým sirupem (fantastický Joe Pesci v Casinu), a svoje matky, jež své "nezbedné" synky láskyplně - a vědoucně(!) - peskují (stejně fantastický J. P. v Mafiánech). Ambivalence, s jakou Scorsese své příběhy vypráví, jim pak dodává cosi, co z nedostatku lepšího vyjádření nazývám opravdovostí jeho filmů. Stojí za ní schopnost ukázat sice v lehkém tempu hudby (u něj tak výrazného výrazového prvku) , ale nelítostně děsivý pád hrdinů a zároveň si s nostalgií povzdechnout nad tím, nad čím si v jiném kontextu s vytříbenou hravostí povzdechl i Vladislav Vančura v Markétě Lazarové: nad krutými, ale opravdovými časy, kdy všechno nebylo správné, ale byla v tom krev a síla života a přirozený řád, ať už jej ustanovil Bůh nebo tradice.
Bylo by toho hodně, čeho si stojí za to u Scorseseho všimnout (zdůrazněné provázanosti média knihy a filmu, obracení se na diváka apod.). Stejně tak je také zajímavé sledovat, jak s "jeho" "odkazem" naložil - a jak jej svým způsobem doplnil - Jim Jarmusch svým Ghost Dogem. Zatímco Scorseseho mafiánští staříci a strýcové jsou právě díky zdánlivé obyčejnosti kontrastující s brutalitou jejich životů spíš děsiví (byť jejich postavy nikdy neztrácejí trochu tragikomický nádech), ti Jarmuschovi jsou vlastně už jen směšní. Směšní pro svět, do kterého už nepatří, který se změnil v pro ně nepřehlednou tříšť bez pochopitelných pravidel a starého řádu. Možná by stálo za to porovnat, jak rozdílně a přitom podobně tito dva skvělí filmaři skrze podobná "šestáková" témata vyprávějí závažně, a přitom zábavně o světě. O tom, který odchází a možná už se nikdy nevrátí, i o tom, který jej nahrazuje. To bude ale muset udělat někdo povolanější.

Cursus finis Africae XV: O několika hororových antologiích počtvrté

2006-12-27T20:25:00.000+01:00

Kniha Oči plné děsu, kterou bych dnes rád představil, do série o hororových antologiích – technicky vzato – nepatří. Vždyť co je to za antologii, když v ní najdeme povídky od pouhých dvou autorů?! Přesto myslím, že důvody proto, aby se v ní objevila, jsou zásadní. Antologie mají většinou podle určitého zvoleného klíče představit tvorbu několika jistým způsobem významných autorů. A přestože „více“ v tomto případě znamená „pouze dva“, o jejich významu není možné pochybovat. V očích plných děsu se totiž nezrcadlí nikdo menší než Ambrose Bierce a Montague Rhodes James, dva z absolutních klasiků žánru hororové literatury!

V jistém ohledu těžko si představit odlišnější autorské typy tvořící ve stejné době na jednom poli, přesto jeden spojovník za všechny. Ambrose Bierce stejně jako Montague R. James byli svým psaní v mnohém průkopníky a vzory pro následující generace autorů – Bierce svou černohumorným cynismem a ostrým, úsporným stylem, James pak schopností doslova se dotýkat ve svých povídkách esence žánru takzvané ghost story.
Ambrose Bierce je v českém prostředí relativně(!) známou postavou. Důvodem je do značné míry jeho zajímavý životní osud a také fakt, že zasáhl do amerických dějin významně nejen jako hororový spisovatel svérázného stylu a imaginace, ale především jako nepřehlédnutelný žurnalista (jeho jméno je úzce spojeno s články a známými sloupky v novinách tehdejšího tiskového magnáta W. R. Hearsta; viz veleslavný snímek Občas Kane) a autor proslaveného Ďáblova slovníku (Devil's Dictionary). Své místo v americké literární historii mu zajistila také ojedinělá otevřenost, s jakou pojednával ve svých povídkách o hrůzách občanské války, které se sám aktivně jako důstojník zúčastnil. Navíc závěr jeho života nebyl o nic méně podivný – Ambrose Bierce zmizel někdy během roku 1914 v Mexiku. Navždy. Z jeho tvorby u nás vyšla už v roce 1909 sbírka Uprostřed života: povídky o vojínech a civilistech, v roce 1966 výbor Moxonův pán a jiné povídky, ve slovenštině pak roku 1974 Mních a katova dcéra a konečně v roce 1996 Ďáblův slovník. Jednotlivé povídky se občas objevují v různých výborech (např. Stráž u mrtvého, kde je titulní povídkou právě ta Biercova).
Montague Rhodes James je naopak spisovatelem nepoměrně menší (minimálně popkulturní) proslulosti. Přesto patří uznávaný odborník v oblasti středověké kultury a literatury, v letech 1893-1908 ředitel Fitzwilliam Museum v Cambridge k jedněm z nejrespektovanějších autorů v oblasti duchařských povídek. Je autorem několika povídkových sbírek s touto tematikou a o jeho vlivu na vývoj moderního hororu může svědčit například obdiv, kterému se těšil u dalšího mistra žánru, H. P. Lovecrafta (viz jeho studii Nadpřirozená hrůza v literatuře). Webové stránky zasvěcené jeho osobnosti a dílu pak obsahují bezpočet odkazů na odborné studie, které podrobně mapují význam a pozici M. R. Jamese v dějinách britské (nejen hororové) literatury. Čeští čtenáři se kromě této „miniantologie“ mohou s jeho tvorbou seznámit už pouze v později vydané sbírce Výstraha zvědavcům (Odeon 1997), roztroušeně pak také na webu (např. v jednom z prvních čísel Hlbokého hrobu), a i právě proto zůstávají Oči plné děsu v tomto ohledu skutkem důležitým a průkopnickým.
Jak již bylo naznačeno výše, oba autory pojí především významná pozice v dějinách hororové literatury britské, resp. americké (proto je nutné vnímat vydání Očí plných děsu jako mimořádně záslužný počin) a také fakt, že byli v podstatě současníky. Na tomto pozadí je ale zároveň možné v jejich tvorbě místy nacházet kontrasty, které by se s nadsázkou daly zjednodušit do hesla Nový dravý svět versus stará dobrá Anglie. Zatímco Biercův styl nese v mnoha případech novinový „rozměr“ a je charakteristický maximální zkratkou ústící do kruté pointy, James je sice daleko méně razantní, ale jeho nezbytný suchý úsměšek je v jistém slova smyslu více rafinovaný a mnohem decentnější (ovšem o nic méně poťouchlý!). Proto také Biercovy historky – o nic jiného nejde – připomínají častokrát především ostré černé anekdoty (zde je možné vnímat spřízněnost s dalším mistrem černé grotesky, Roaldem Dahlem), zatímco Jamesovy povídky mají cosi z té poklidné noblesy viktoriánské Anglie – jsou vyprávěny v pomalém tempu s důrazem na důkladné vylíčení veškerých detailů. Jejich síla tak nespočívá v šoku, krutosti pointy a momentu nenadálého překvapení, ale v postupné gradaci napětí, které má předem vytušitelný zdroj a motiv, obojí ale zůstává v posledku neuchopitelné a zahalené tajemstvím. James věrný své profesi těží především z historické látky a z motivu skutečností přežívajících z dávné minulosti do dnešních dní, Bierce je veskrze obrácen k současnosti.
Zmíněný sborník ale tento protiklad do jisté míry relativizuje. Biercovy povídky (ze sbírky Can Such Thing Be, 1893) svými motivy a stylem překračují tuto zažitou představu o jeho tvorbě, některé z povídek Jamesových (Oči plné děsu obsahují kompletně jeho neslavnější sbírku povídek Ghost Stories of an Antiquary, 1905) vybočují z příjemně šimrajících duchařských příběhů směrem k místy velmi vypjaté obraznosti, bizarnosti a téměř zvrácenosti. Stereotypní představu o Biercově tvorbě tak naplňují např. kruté a zároveň mimořádně lehce psané „žerty“ Bezedný hrob, Pohřeb Johna Mortonsona, Město zesnulých nebo Jedné letní noci, tu o Jamesově pak Jasan nebo Třináctka. Ke klasičtějším duchařským příběhům se Bierce přiklání k povídkách Hodinky Johna Bartina, Říše neskutečna či Prostřední prst pravé nohy. Nejzajímavější a zároveň také obtížně zařaditelné jsou ale skvělé kusy Moxonův pán, Zakleté údolí a Zabedněné okno. Ubývá v nich kousavého nadhledu (byť naštěstí nikdy nezmizí úplně) a ten je nahrazován soustředěnějším budováním atmosféry a mimořádně zdařilými pointami. James překonává hranice poklidné duchařské povídky v Ztraceném srdci, slavném Hraběti Magnusovi nebo „Jen hvízdni, můj hochu, a budu tu hned“. Děsivou obrazností a hrůzností závěrů některých povídek, tak ostře kontrastující s poklidným tempem celého vyprávění, dosahuje – podle mého názoru – mimořádného efektu. Absence pointy je v nich bohatě „vykoupena“ zručně napsanou „podivností“ jednotlivých příběhů, James zkrátka nešokuje, ale v lepších kusech poctivě děsí!
I když tedy najdeme na obou stranách i několik povídek, který o mnoho nepřevyšují průměrnou zábavu, ty nejskvělejší kusy z Biercova a Jamesova pera představují pevné pilíře žánru moderní hororové povídky a je třeba je znát. Soubor Oči plné děsu poslouží k seznámení náramně dobře.

Studie, eseje, recenze X: O složitostech mlčení

2006-12-23T20:27:00.001+01:00

Mlčení je prazvláštní činnost, z jazykovědného hlediska mimořádně zajímavá. Popsat a nějak analyzovat tuto všední aktivitu, které se věnujeme naprosto běžně a častokrát nevědomky (např. já se snažím, aby to každý den bylo minimálně osm hodin v kuse), není totiž zase tak snadné, jak by se na první pohled mohlo zdát. A když do toho někdo ještě začne plést Boha...
Zkrátka: před nějakým časem vyšla ve Slově a slovesnosti stať, jejíž autor si dal za úkol poreferovat o tom, jakže se to má s mlčením a komunikací s Bohem. A taky jak se to má s přirozeným jazykem. Bohužel se mi zdála dost špatná. Proto jsem napsal repliku, kterou teď nabízím k přečtení [ZDE]. Text Romana Göttlichera, na který je můj článek reakcí, si můžete přečíst pod názvem Komunikace, mlčení a řeč v křesťanství v prvním čísle čtyřiašedesátého ročníku Slova a slovesnosti (rok 2003) na stranách 31-39.

Cursus finis Africae XIV: O začátcích

2006-12-14T18:48:00.000+01:00

V druhé polovině minulého století žil muž vědy, vynikající znalec každého odvětví přírodozpytu, který nedlouho před počátkem našeho příběhu okusil duchovní sblížení přitažlivější než jakékoli chemické. Ponechal laboratoř v péči svého asistenta, očistil svou ušlechtilou tvář od kouře pece, smyl si skvrny od kyselin s prstů a přesvědčil krásnou ženu, aby se stala jeho manželkou.

[Nathaniel Hawthorne, Mateřské znaménko, 1835]

Proč je dobré mít Koťátka

2006-12-13T12:27:00.000+01:00

Pro ty, kterým je nad slunce jasnější, že lingvistika, filosofie a literární věda spolu souvisí, ale kteří zároveň ví, že zůstat u pouhého konstatování je málo a místo něj je třeba pracovat na nějakém pokusu o integraci poznatků, příjemná zpráva: vyšla kniha Petra Koťátka Interpretace a subjektivita. "Hlavním tématem knihy je vztah mezi vnější podmíněností myšlenkových a komunikativních aktů a jejich subjektivitou [...] Autor vstupuje do diskusí probíhajících v současné analytické filosofii mysli a filosofii jazyka, zejména do sporu mezi internalistickou a externalistickou konstrukcí obsahu propozičních postojů [...] a mezi individualistickým a konvencionalistickým pojetím významů promluv. [...] Zabývá se i specifickou podobou, kterou má spor mezi individualisty a konvencionalisty ve sféře literární interpretace. [...] Součástí knihy je výkladový slovník pojmů filosofie jazyka, které hrají klíčovou roli v autorově argumentaci." (z textu na přebalu).
Pro české lingvisty je nejvyšší čas dostát názvu své disciplíny a začít ji konečně chápat jako vědu o jazyce. Se vším, co k jazyku patří.
Recenze nové Koťátkovy knihy se objeví zde nebo v některém z čísel on-line dvouměsíčníku pro sémiotiku Crabtree.

Z věd o jazyce IX: Strojový překlad, lidská řeč a ministerstvo obrany

2006-11-30T12:07:00.000+01:00

Před nedávnem se objevila v Lidových novinách v sekci Věda zpráva s názvem Nejlepší překladatel se opičí o tom, že kvalita strojového překladu se zase o kousek přiblížila tomu dobře provedenému lidskému. Což o to, podobné zprávy o novinkách ze světa vědy se v tisku objevují poměrně často. Jejich problém ale spočívá především ve skutečnosti, že v mnoha případech se jedná o přejaté zprávy o zprávách (o jiných zprávách atd.). Výsledkem pak mnohdy bývá, že informační hodnota takového článku je kvůli velkému zjednodušení buď velmi nízká nebo i zavádějící. S danou zprávou je to ale v určitém ohledu trochu jiné. Zaujala mě především díky dvěma úzce souvisejícím faktům: za prvé se v ní operuje s termínem, který může nepoučeným konotovat představy, které nejsou úplně přesné (přestože je užití tohoto termínu z technického hlediska korektní a náležité!), za druhé se tu možná implicitně říká něco o jazyce a řeči obecně, tj. nejen z hlediska jejich počítačového zpracování, běžnému smrtelníkovi i tak dost vzdáleného. O co tedy jde.

I letos vyhlásila agentura DARPA (což je mimochodem zkratka pro The Defense Advanced Research Projects Agency, tj. agenturu ministerstva obrany USA, která má na starosti vědecký výzkum aplikovatelný v oblasti vojenství) soutěž o nejlepší program strojového překladu textů. Není to v žádném případě poprvé, kdy je de facto lingvistický projekt financován ze zdrojů určených na obranu a vojenský výzkum. Klasickým příkladem jsou například slavné Chomského Syntaktické struktury, které financovaly organizace americkým letectvem počínaje a námořnictvem konče. Oblast počítačového zpracování jazyka a automatizovaného překladu je totiž už od počátku svého vývoje mimořádně pečlivě sledována právě vojenskými kruhy a v dnešní době je k ní opět obracena pozornost v souvislosti s fenoménem terorismu. Počátky strojového překladu, které můžeme datovat již do prvních roků padesátých let dvacátého století, totiž zcela nepochybně souvisely s tzv. studenou válkou a tehdejším vědecko-technickým soupeřením světových mocností.
Na vlastním výzkumu možností strojového překladu se záhy začalo pracovat i v tehdejším Československu. Z lingvistů se na něm podílela především skupina organizovaná kolem Petra Sgalla, osobnosti, která je v české lingvistice téměř synonymem pro algebraickou jazykovědu. V průběhu téměř padesáti let dosáhl tento tým (J. Panevová, E. Hajičová, E. Buráňová, S. Machová atd. atd.) mnoha úspěchů a uznání nejen v kontextu domácím - kde vlastně ani nebylo možné hovořit o nějaké alternativě - ale i v zahraničí. Přes všechny obrovské naděje, které byly v počátcích strojové lingvistiky do tohoto oboru vkládány, a o to větší pády, jež po vystřízlivění z těchto představ následovaly, se podařilo výzkum na tomto poli u nás nejen zachovat, ale i rozvinout a vybudovat tak silnou tradici, která je nesena několika významnými pracovišti, jako jsou například Ústav teoretické a komputační lingvistiky, Ústav formální a aplikované lingvistiky nebo Ústav českého národního korpusu.
Přestože zájem o strojovou lingvistiku byl motivován především praktickými cíli, je tato oblast mimořádně zajímavá z hlediska teoretické jazykovědy. Pokus zpracovat systém jazyka formálně za pomoci matematicko-informatických metod položil před jazykovědce ohromnou výzvu. V duchu Chomského návrhů je možné říct, že přišla chvíle, kdy lingvisté museli při popisu jazyka explicitně vyjádřit mnohé z toho, co bylo předpokládáno jako samozřejmé, že museli jasně a schematicky formulovat základní strukturní vlastnosti jazyků a soubory pravidel, o něž se může následná produkce řeči opřít - to všechno samozřejmě ve smyslu modelů "černé skříňky" a s omezením na to, co Chomsky definoval jako jazykovou kompetenci. Později, v souvislosti s tzv. pragmatickým nebo také komunikačním obratem v jazykovědě, se pochopitelně začal zájem části lingvistů modelujících jazykovou kompetenci pomocí matematických nástrojů obracet i k problémům spjatým s jeho užíváním, což byl jeden z procesů, který pomáhal formovat mosty k transdisciplinárním zkoumáním v rámci kognitivní vědy.
Z obecného hlediska je důležité především to, že v pozadí těchto snah stojí samozřejmě implicitně úvaha, co přesně je těmito postupy modelováno a jaké nároky, případně předpoklady adekvátnosti na tyto modely klást. Můžeme si například položit otázku, do jaké míry pouze vytváříme algoritmická schémata, která na základě požadavku co největší efektivity a mohutnosti dokáží analyzovat lineární vstup v podobě jazykového kódu a pomocí implementovaných "rozhodovacích" procedur je desambiguovat, vytvořit významový "zápis" v jazyce sloužícím jako terra comparationis a syntetizovat jej do jazyka cílového, a do jaké míry modelujeme chování lidského překladatele. Od chvíle, kdy Chomsky před téměř padesáti lety vyhlásil svůj program jako snahu o integraci lingvistiky s kognitivní psychologií, se odpovědi různí...
S touto problematikou souvisí právě otázky vztahující se k již zmiňovanému článku. V tom se totiž tvrdí, že "do praxe totiž míří nová generace programů, která se nezatěžuje větným rozborem, ale sází na hrubou sílu a velké slovníky vzorových textů". To je tvrzení přinejmenším nepřesné a zároveň i nechtěně zavádějící. Z textu se bohužel nedozvíme podrobněji, jak celý proces funguje, zjistíme jen, že "princip je jednoduchý: program na začátku o cizím jazyce „neví“ nic. Ale dostane k dispozici velké množství textů ve zdrojovém a v cílovém jazyce a pak si v nich sám najde pravidla. Například v případě překladu z arabštiny do angličtiny stroj opakovaně srovnává řetězce textu v arabštině s jejich anglickými protějšky a postupně vytvoří hrubý překlad. Následně text vyladí s využitím vzorů „odkoukaných“ z učebních anglických textů, čímž napodobí slovosled přirozeného jazyka. Není potřeba programovat algoritmy simulující gramatická pravidla, což je velmi náročné, málo efektivní a hlavně - musí se vytvářet pro každý jazyk zvlášť". To je ale nejen těžko pochopitelné, ale zamlčuje to jisté předpoklady.
Tvrzení, že "program na začátku o cizím jazyce „neví“ nic" by bylo nutné asi poopravit v tom smyslu, že program neobsahuje sice žádnou konkrétní implementaci gramatických pravidel daných jazyků, ale nejspíš procedury, jak taková pravidla vytvářet (ve smyslu "nacházet" v textu data a na jejich základě je generovat). To znamená, že počítač není lockovská tabula rasa, ale obsahuje algoritmy pro tvorbu pravidel na základě statistických dat. Ty defacto modelují kognitivní bázi pro zpracovávání jistého typu informací. Vytváří statistické korelace na základě srovnání textů z paralelních korpusů. Vybaven těmito statistickými korelacemi (charakteristickými zřejmě v této fázi pro určitý omezený typ textů, ale potenciálně využitelný i mimo rámec jejich okruhu) poté přistupuje k neznámému textu ve zdrojovém jazyce a pokouší se vytvořit jeho zobrazení v jazyce cílovém. Jen takto dokážu rozumět tvrzení, že "například v případě překladu z arabštiny do angličtiny stroj opakovaně srovnává řetězce textu v arabštině s jejich anglickými protějšky a postupně vytvoří hrubý překlad". Program se tedy opírá o zákonitosti formulované v teorii informace a na jejich základě analyzuje zdrojový text a generuje text cílový. Poznámku o vylaďování slovosledu, které se v případě statisticky zpracovávaného překlad opravdu užívá, by asi bylo vhodné také upřesnit, protože slovosled není v mnoha jazycích záležitostí libovolnou, ale je součástí jazykových pravidel, tedy nikoliv pouze otázkou stylistickou. (Ani čeština není - na rozdíl od toho, co se obvykle tvrdí - v otázce slovosledu absolutně bez omezení: i zde má slovosled sémanticko-gramatickou distinktivní funkci.)
V čem má zmiňovaný článek naprostou pravdu, je tvrzení, že klasický algoritmizovaný překlad postavený na implementaci jazykové struktury ve formě pravidel (rule-based či transfer-based machine translation) je jednak mimořádně náročný, jednak je nutné zpracovávat jej pro každý jazyk zvlášť. Není přitom nutné zpracovávat převodní pravidla vždy pro dvojici jazyků, ale pouze ve vztahu k jazyku převodnímu, který by měl představovat univerzální reprezentaci daných vět. Nutné je ale dodat, že i odborníci věnující se tomuto typu strojového překladu uznávají, že v mnoha případech je ideální kombinovat tuto metodu právě s metodou statistickou.
Obrovská výhoda statistického strojového překladu je v jeho relativně univerzální použitelnosti, snazší přípravě, ale například i ve schopnosti poradit si s jevy známými z teorie komunikace, jako je přítomnost šumu apod. Zatímco detaily jsou už otázkou pro odborníky, je možné zamyslet se nad obecnou otázkou nechtěně položenou v úvodu komentovaného článku: je výraz hrubá síla vhodný pro charakteristiku takového typu překladu? Nejprve je třeba říct, že se jedná o termín běžně užívaný v informatice a má charakterizovat taková řešení, která se opírají o velké datové databáze, tj. ne o implementaci hotových pravidel. Je pravdou, že takový překlad je také možné chápat jako primárně formální nebo čistě syntaktický v širokém smyslu slova - hledá se korelace ve smyslu substituce elementu za element na základě jejich formy, případně kontextového okolí. Takový přístup nebuduje něco jako sémantickou bázi, pracuje s pravděpodobností výskytu apod. Je omezen stanoveným korpusem, ze kterého se program "učí". Potud je konotace výrazu hrubá síla nejspíš správná. Vzato ale ze druhé strany - významem slova je dle Wittgensteina, vlivného filosofa jazyka, způsob jeho užívání v jazykových hrách, tj. znát význam znamená náležitě užívat jazykové výrazy - adekvátně situaci. Evidence je čistě behaviorální - pokud je jazykový výraz "tam, kde má být", mluvčí jej použil správně - ve shodě s jeho významem. Počítačový program, který produkuje texty, jež jsou v tomto smyslu adekvátní, ovládá v jistém slova smyslu určité aspekty významu jazykových výrazů. A tu se nám může vynořit z hloubek jazyka otázka: nejsou statistické metody - úspěšně aplikované ve výzkumu překladu - při vysvětlování principů učení se jazyku (čili v jistém ohledu schopnosti smysluplné komunikace v určité skupině, de Saussurovy langage) vhodnějším východiskem než představa o vrozené univerzální gramatice. Nejsou experimenty s trénováním umělých neuronových sítí a jejich zatím skromné, ale přesto nadějné výsledky pobídkou k cestě tímto směrem? A není spojení "hrubá síla" právě proto tak symptomaticky dvojznačné?...
Mnozí si to nemyslí a uvádějí pro to pádné důvody. O tom ale až příště.

Cursus finis Africae XIII: O několika hororových antologiích potřetí

2006-11-18T00:06:00.000+01:00

Ve zdejším způsobu vydávání zahraničních hororů (především v podobě hororových antologií) v letech předlistopadových lze vypozorovat určité tendence, které mohou vést k opodstatněnému názoru, že i ono bylo v době totality významně ovlivněno vnějšími okolnostmi a podléhalo – tak jako celá tehdejší literární tvorba – určitému výběrovému klíči, který se neopíral o měřítka pouze kvalitativní. Prohlédneme-li tehdejší produkci, zjistíme, že horor byl stále spíš pouze okrajovým žánrem, byť je z definice řazen do literatury masové, populární, lidové, tj. toho typu písemnictví, které chrlí tiskárny v obrovských nákladech, aby ukojily (častokrát pudovou) potřebu čtenářů po vzrušující formě oddechu. Za jediný relativně prosperující „brak“ bylo lze v našich poměrech považovat nejspíš detektivku. Pátrání po důvodech takové ostrakizace by bylo nejspíš vhodné začít u tehdejších editorů těch nečetných výjimek z pravidla (bohužel mnohdy již nežijících), myslím ale, že by nebylo přílišnou spekulací uvažovat o takových důvodech, jako byla neexistence svobodného trhu (který by reagoval pružně na poptávku po takové produkci), představa „kompetentních“ činitelů o výchovné, vzdělávací a společensky uvědomující funkci literatury jako jejích funkcích primárních, nekompetentní zaměňování estetického a hezkého apod. na jedné straně, naproti tomu vědomí, že určitá míra „pokleslé“ oddechovosti je i v literární produkci nutná na straně druhé. Dejte jim chléb a hry...

Důkazem změny této smutné skutečnosti v podstatně veselejší budiž postupná proměna schématu a koncepce tvorby výborů z hororu po listopadu 1989. Jednak z pochopitelných důvodů ohromně narostla produkce literatury tohoto typu (nárůst počtu titulů byl ale jev charakteristický pro celou literární scénu), především ale začaly být postupně uplatňovány zásadně odlišné „klíče“ vydávání a tvorby hororových antologií. Typickým dokumentem o takovém stádiu přechodu s jeho klady i zápory je další z představených antologií v tomto cyklu – Dotek zla.
Pokud se podíváme do hororových antologií jako jsou Přeludy a přízraky, Stráž u mrtvého nebo Fantastické povídky, zjistíme, že v autorském složení dominují spíš spisovatelé, kteří nejsou žádnými hororovými specialisty. Oblíbeným příkladem budiž opětovné zařazování Guy de Maupassanta, ale například i Jana Nerudy. Zároveň se v nich objevují autoři, kteří sice nedosáhli světového věhlasu, ale ve své domácí literární tradici mají přeci jen jisté postavení. (Že existují i výbory zahrnující i autory polo/zapomenuté, o tom někdy příště.) Základním úběžníkem je ale zařazení autorů primárně nehororových. Určitou výjimku představuje jednak Korbařův skvělý výbor Tichá hrůza, jednak Zábranovi Lupiči mrtvol, byť i v něm se setkáme například se jménem Virginie Woolfové nebo Williama Faulknera. Zcela specifickou antologii pak představuje výbor Mrtví jsou nenasytní, který skvěle mapuje vývoj německé strašidelné povídky od konce 18. století až po Meyrinka. Kromě Tiché hrůzy a Lupičů mrtvol však v produkci zcela absentuje tehdejší aktuální tvorba mistrů hororu. Takový přístup má samozřejmě své opodstatnění: představuje hororovou literaturu ve světle literárních velikánů minulosti, což ji do jisté míry vytahuje z bahnité části čtenářského povědomí o žánru a dodává jí od/lesku kvalitní tvorby a zároveň představuje málo známou produkci velkých postav světové literatury, takže nabízí v podstatě kvalitní oddech kombinovaný s funkcí téměř didaktickou. Navíc se takový přístup implicitně hlásí k tendenci započaté již v dílech poetismu a surrealismu a zcela akceptované postmodernou, tj. k systematickému stírání hranic mezi vysokým a nízkým v literatuře. Přeci jen se ale těžko zbavit dojmu, že po několika instruktivních výletech do kvalitního podloží, v němž také kořenila moderní hororová povídka, by bylo nanejvýš vhodné trochu komplexněji představit její podobu současnou a zároveň se zaměřit na tvorbu autorů, kteří nepíší horor jako „bokovku“ své seriózní tvorby, ale kteří se mu věnují systematičtěji.
Antologie Dotek zla vydaná na počátku devadesátých let (1992) nakladatelstvím Polaris ve speciální sérii (obsahovala podobně zaměřenou antologii fantasy a antologii sci-fi) je podle mého názoru kvalitním a významným počinem stojícím svou funkcí na přechodu mezi dvěma obdobími. Výběrem autorů přináší informativní průřez od počátků až po relativní současnost, zároveň už ale neomylně loví především v temných vodách specifické hororové tradice. Představuje tak skutečnou antologie hororu jako žánru a její editoři se snaží představit výběr klasického, neznámého i aktuálního.
Autorské složení se proto také v jistém ohledu liší od toho zavedeného. Editoři citlivě přihlédli k tradici vydávání hororových antologií u nás a nezařadili např. Poea, protože – přes jeho nezpochybnitelné místo v dějinách hororu – je u nás již dostatečně známý (vycházel pravidelně od druhé poloviny předminulého století); ze současných hvězd žánru se ve výboru neobjevuje např. Stephen King. Naopak byl symbolicky na počátek umístěn H. P. Lovecraft jako postava pro dějiny moderního hororu neméně významná. Při sestavení antologie bylo užito několika klíčů výběru: historický vývoje hororové povídky (výběrově - antologie není obsáhlá), zařazení autorů z oblasti sci-fi (Polaris se profiluje spíše tímto směrem) a konečně představení modernějších autorů (tak nutné a vítané). Kromě již zmiňovaného Lovecrafta se jsou v ní tedy zahrnuti Anthony Vercoe, Nathaniel Hawthorne, Robert Sheckley, John Collier, Roald Dahl, Arthur Porges, Henry Slesar, William F. Nolan, Ray Bradbury, Anne Goringová, Marcus Gold a Brian Lumley.
Úvodní povídka Věc na prahu dveří (The Thing on the Doorstep)od H. P. Lovecrafta je pro autora téměř typická: bizarní situace popisovaná v jakoby horečnatém stavu a vystavěná na motivu něčeho tak neskutečně děsivého a stěží uvěřitelného, že vypravěč uvažuje o vlastním možném šílenství (oblíbený Lovecraftův prostředek). Celou povídkou prostupuje motiv vědomí hrůzné skutečnosti, kterou druzí netuší, odhalování tajemných sil čerpajících z okultních praktik sahajících nazpět hluboko v čase. Je krásným úvodem do nanejvýš podivného (a právě proto možná tak přitažlivého) světa jeho tvorby, která se sice vydatně napájela Poem, Lordem Dunsanym nebo Arthurem Machenem, a přeci je ve svém výsledném tvaru nanejvýš osobitá.
Následující Mouchy (Flies) Anthony Vecroa jsou naproti tomu ukázkovým příkladem anglické duchařské povídky, byť příkladem nanejvýš vzorným, a proto vhodným. Také zde má pochybnost o duševní příčetnosti hlavního hrdiny důležitou roli, přesto jde – alespoň vzhledem k fabuli – o příběh velmi typický. Pokud ale máte rádi klasický neuspěchaný styl vyprávění, slabost pro nevysvětlitelné zážitky a víru, že místa mají paměť, budete spokojeni.
Za naprosto zásadní považuji zařazení Hawthornovy povídky Mladý hospodář Brown (Young Goodman Brown). Že jde o skvělou volbu může podpořit snad i tvrzení Stephena Kinga, jednoho z předních autorů žánru, který tuto povídku označil za jednu z nejlepších povídek americké literatury vůbec! Její informační role spočívá v představení důležitého motivu hororových povídek – problému čarodějnictví a satanismu. Způsob, jakým ale tento významný autor světové literatury 19. století zachytil puritánskou Novou Anglii s jejími traumaty (moc dobře o nich věděl; zde je navíc možné vypozorovat jasnou spřízněnost s Kingem i Lovecraftem), fantastická scéna setkání s ďáblem v lese, mimořádně tíživý závěr, motiv tajemných obřadů a nečistých sil, ale především pronikavý pohled do temnoty „zbožných“ duší, to vše činí z tohoto dílka jeden z největších literárních zážitků nejen tohoto výboru! Tolik ke kořenům.
Představení novější podoby hororové povídky výtečně zahajuje Robert Sheckley, autor známý především svou sci-fi tvorbou, který dokázal svým Strachem v noci (Fear in the Night) na neuvěřitelně kratičké ploše (tři a půl strany) brilantně vystavět situaci nočního rozhovoru traumatizované ženy a jejího manžela. Zdrojem děsu je tu lidská psýché se svými těžko uchopitelnými hnutími a zlověstnými motivy.
Večerní prvosenka (Evening Primrose) u nás méně známého Johna Colliera je pro změnu stylisticky zajímavou črtou připomínající místy lyrickou báseň v próze. Vtipně zvolená varianta motivu, který mnozí z nás nejspíš důvěrně znají z vlastního dětství (jaké by to bylo trávit noci v – po rušném dni vyprázdněném – obchodním domě), se v Collierově zpracování neredukuje jen na vylíčení příběhu, ale využívá možnosti představit svět bizarních postav, to vše s možným myšlenkovým přesahem.
Právě opačnou cestou se pro změnu vydá Arthur Porges v povídce Druhý debut (The Second Debut). Jeho příběh těží především z nápadu, kterému ale podle mě chybí výraznější literární zpracování a ani pointa není dostatečně šokující nebo zajímavá.
Jedním z těch autorů, kteří se do antologie dostali, a přitom je jejich tvorba u nás dostatečně známá, je i Roald Dahl. Jeho typický černý humor ústící do až groteskních situací ho sbližuje s místy podobně naladěným Ambrosem Biercem (do výboru nezařazeným). Povídka Prase (Pig) je podle mě mistrnou ukázkou Dahlova talentu být hrůzný a poťouchle ironický zároveň. Od počátku stylově mistrný a s neuvěřitelnou lehkostí vyprávěný příběh směřuje k tak kruté a neočekávané pointě, že označení černý humor už snad ani není na místě...
Dvojí proměna (Sea Change) Henryho Slesara, dalšího uznávaného autora moderního hororu, působí podobným dojmem jako povídka Porgesova. Poněkud okatě vystavěnou zápletku se sice nedaří ozvláštnit pokusem o psychologický ponor, přesto ve mně po přečtení zůstal trochu mrazivý pocit. Ve srovnání s Dahlovým ledovcem však znamenal pouze lehký sněhový poprašek.
Jménem, které ale stojí za zapamatování, je podle mého názoru William F. Nolan. Jeho povídka Malý svět Louise Stillmana se objevila už v Zábranových Lupičích mrtvol a jeho opětovná účast v dalším výboru potvrzuje, že jde o autora talentovaného. Halloweenový muž (The Halloween Man), příběh malé holčičky, která se bojí tzv. Halloweenového muže – zloděje dětských duší, je podle mého velmi dobrá povídka s kvalitně budovanou atmosféra a děsivou pointou (ta možná mohla být kratší). Velmi působivé.
Představovat Raye Bradburyho nemá příliš smysl, je ikonou žánru, a zcela po právu. Jeho povídky se vyznačují mimořádnou stylistickou kvalitou, fantasticky poetickým viděním světa a pokaždé z nich dýchá cosi lyrického, co neustále upomíná na to nejarchetypálnější z beletrie – schopnosti nahlížet věci originálně a umět je zahalit patřičnou dávkou tajemství. Povídka Hrobník (The Handler) – exkurze do podivného světa pana Benedicta – je jednou ze jeho bizarních libůstek, která sice nedosahuje kvalit Malého vraha, Davu nebo Větru, ale přesto důkladně dokumentuje, proč je Bradbury tak vysoce ceněným autorem.
Poslední tři autoři pak představují relativně současný britský horor. Mimořádně zajímavé zpracování upírského tématu nalezneme v povídce Anne Goringové Hantu-Hantu. Klasickému schématu dokázala díky exotickému prostředí, využití génia loci (a kultury) a závěrečným až halucinačním scénám dodat působivé ozvláštnění. Marcus Gold ve své povídce Sup (The Vulture) vystačí s nadhozenou extrémní situací, kterou rozvíjí sice barvitě a napínavě, ale jíž chybí přeci jen výraznější nápad. Naprosto konkrétní ohrožení využívá spíš momentu napětí než děsu. Soubor pak uzavírá další ze známějších postav hororu – Brian Lumley. Editoři polarisovských výborů jej zařadili i do antologie sci-fi (Tencí lidé ve výboru Nejmenší vesmír), ale obě povídky jednoznačně inklinují k hororu. Ta s názvem Slunce, moře a tichý křik (The Sun, the Sea and the Silent Scream) je zajímavě rozehraným příběhem lehce spřízněným s Goringové Hantu-Hantu, kterému nelze upřít zajímavou atmosféru a solidně budované napětí. Děs, který v postupných náznacích mohutní, čerpá svou sílu z toho, co Petr Caha v doslovu trochu nešťastně nazval „selháním některých v člověku zakořeněných zásad“. Hodilo by se spíš říct anticipací nebo očekávání. Každopádně jde o povídku v konturách umírněnou, těžící především z atmosféry, ve výsledku velmi dobrou. A dojít k poslední větě stojí věru za to! Bez ní by byla povídka poloviční.
Celý – a nutno dodat, že povedený – soubor pak uzavírá ministudie Petra Cahy, u antologií věc vítaná. Kromě pokusu o nastínění možných variant žánru také upozorňuje na kořeny a některé typické prvky moderního anglo-amerického hororu (topos města, změna témat) a neopomene se vyjádřit k předrevoluční situaci v našich zemích. Za cenou považuji především zmínku o vývoji, kterým žánr prochází, a tradici, z níž čerpá a ke které se může vždy vracet. Bylo by jistě zajímavé věnovat se analýze toho, jak rozdílně vypadá konfrontace s děsivým a hrůzným v moderním světě techniky (vytěsnění děsivého na periférii, do exotických dálek, transformace jeho podoby) a například ve světě Hawthornovy Nové Anglie 18. a 19. století. Neméně zajímavé by jistě bylo i zamyšlení se nad současnými variacemi starých motivů (Goringové Hantu-Hantu, Kingovo Prokletí Salemu nebo Prokletí jeruzalémské) a různými podobami univerzální hrozby temných sil skrytých za tenkou vrstvou našeho otupeného vnímání (Lovecraftova tvorba, Crouch End Stephena Kinga nebo Machenovo Vnitřní světlo). Inu, „jsme do té míry prosáklí materialismem, že bychom určitě nepoznali skutečné zlo, kdybychom se sním náhodou setkali. Ve skutečnosti chodí Vladaři Pekel nepozorováni mezi námi“ (Machen). Co může být hrůznějšího?!...

Z věd o jazyce VIII: O filosofických kořenech lingvistiky

2006-10-29T22:25:00.000+01:00

Filosofie je důležitá. Záleží na ní víc, než si mnozí lidé uvědomují, protože filosofické myšlenky, které se vyvinuly během staletí, vstupují do naší kultury v podobě světového názoru a ovlivňují nás tisíci různými způsoby. Na filosofii záleží také v akademickém světě, protože pojmové rámce, na nichž jsou založeny celé akademické disciplíny, mají obvykle své kořeny ve filosofii. Tyto kořeny jsou tak hluboké, že si je obvykle nikdo neuvědomuje. Zcela jistě to platí v mé disciplíně, lingvistice, ve které jsou klasická teorie kategorií a s ní spojené filosofické předpoklady natolik zažité, že se alternativní teorie zdají nemyslitelné. Jedním z mých cílů je ukázat, že klasická teorie kategorií není pro zkoumání přirozeného jazyka ani dalších aspektů myšlení dostačující a že potřebujeme nové filosofické předpoklady, abychom mohli vysvětlit jazykové jevy a další aspekty našeho kogntivního systému.

[G. Lakoff, Ženy, oheň a nebezpečné věci ]

Crabtree strikes back!

2006-10-26T17:32:00.000+02:00

Po několika týdnech dohadů jestli, kde, jak a kdy nakonec padlo rozumné rozhodnutí a začaly práce na přípravě vydání prvního čísla nového na sémiotiku se orientujícího i-časopisu. Ponese jméno známého polyglota, znalce snad všech světových jazyků, strážníka Crabtreeho ze seriálu 'Allo 'Allo!, šéfredaktorem se stal Vítek a první příspěvky budou k dispozici kolem poloviny listopadu na adrese http://www.crabtree.cz (přesné datum vydání ještě nebylo stanoveno). Těšte se, budeme se snažit!

foto redakce

Cursus Finis Africae XII: Král hororu

2006-10-20T20:03:00.000+02:00

„Dobrý horor se snaží vyvolat hrůzu, nikoliv žaludeční nevolnost.“

Jan Zábrana
„Věděl, co je to smrt? Jistě. Ta chvíle, kdy člověka dostanou příšery.“
Stephen King, Prokletí Salemu, 1975

Stephen King patří k nejprodávanějším a nejpřekládanějším autorům současnosti. Má mnoho fanklubů (včetně českého), spousty (občas poněkud fanatických) obdivovatelů a smůlu na filmové adaptace svých děl (až na Kubrickovo fantastické Shining prakticky nekoukatelné). Bývá hostem mnoha významných veřejných čtení a debat o literatuře (nedávno např. s Johnem Irvingem a J. K. Rowlingovou). Patří k uznávaným osobnostem světové literatury bez ohledu na žánry, a přestože – podobně jako mnoho jiných výborných autorů – možná nikdy nevstoupí do vybrané společnosti klubu „seriózního“ čtení, nic to nemění na faktu, že jeho dílo už dávno přesáhlo hranice okruhu hororové literatury. Ti, kteří je čtou, vědí své.
V našich krajích sice není o překlady z jeho více než třicetileté tvorby nouze, jejich kvalita však občas značně kolísá. To už ale patří – bohužel – skoro ke specifiku tohoto a podobných „typů“ literatury. Na otázku, jestli se jednou dočkáme kvalitních editorů a překladatelů, se raději nebudu pokoušet odpovídat. Je prostě lepší být polyglot...
Jde o věci zajímavější. Před časem jsem při pročítání výborné antologie Lupiči mrtvol narazil u portrétu jednoho ze zahrnutých autorů na obrat, který mě přiměl k tomuto pokusu o stručné naznačení důvodů, proč považuji Kinga za výborného literáta. Jan Zábrana, spolu s Tomášem Korbařem klíčová editorská postava, která v minulých desetiletích zpřístupňovala kvalitní hororovou literaturu, hovoří v miniprofilu George Langelaana o tom, že v jeho novele „můžeme sledovat několik základních odnoží pokleslé literatury“. V předmluvě ji pak charakterizuje také jako oddechovou nebo triviální; obecně bývá horor zahrnován do literatury tzv. lehké. Domnívám se, že King sice takový být umí (a to mistrně), ale ve svých vrcholných dílech jde daleko za limity, které horor vymezují jako žánr vyvolávajíc „jenom“ pocit děsu a hrůzy. Je jedním z těch autorů, kteří skrze nelítostné nahlížení do temnoty lidských duší ukazují i duši nás všech a také – což už je otázka teritoriální – tu velkou duši, duši Ameriky. Nejspíš proto, že v nevšedních příbězích všedních životů také ona nabývá často děsivých podob. Některé z jeho prací tak zřetelně opouštějí půdu „pocitů hrůzy“ a neomylně směřují do oblastí, kde se z lehkého čtení stává literatura bohatá ve své hloubce i komplexnosti a která od autora vyžaduje výborné vypravěčství jako podmínku nutnou, nikoliv však postačující.
King je především vypravěč epického rozmachu a lyrického vidění. Dokáže sice pracovat s mistrnou zkratkou na malé ploše (některé jeho povídky představují perly oslňující imaginace), ale v románovém rozměru se okamžitě stává kronikářem se zálibou ve tkaní příběhů. Když na adresu dalšího velkého románu malých žánrů – Amerických bohů podotkl, že Neil Gaiman je „prostě pokladnice příběhů“, byla to výstižné nejen pro Gaimana. Je přitom půvabně příznačné, že Gaimanovi Američtí bohové jsou magickorealistickým románem boje o duši Nového světa. King je realista s podobnými sklony.
Zajímavě mi podoby Kingova psaní vystoupily při konfrontaci několika románů z první poloviny jeho tvorby: Prokletí Salemu, Řbitova zviřátek a jeho životního opusu To. Letošní léto totiž nebylo jen filmové, ale také hororové.
Prokletí Salemu (Salem's Lot) je druhým Kingovým románem a výbornou ukázkou toho, jak může vypadat kniha talentovaného autora v začátcích jeho kariéry. Narativní struktura je poměrně prostá, i když už naznačující cestu, po níž se King později vydal v Tom. Především ale formálně zrcadlí jádro Kingova psaní o hrůze a děsu, odráží jeho hledání kulis, ale i zdrojů děsu ve všední skutečnosti plné traumat a nikoliv snových životů obyvatel zapadlých amerických maloměst. Svým tvrdým a naprosto otevřeným líčením temných spodních (a častokrát i explicitně povrchových a povrchních) proudů vyvěrajících v materiální zajištěnosti Ameriky posledních desetiletí, které mísí s magickou přítomností čehosi neuchopitelného (a zlého) místy připomíná tvorbu dalšího diagnostika duše Ameriky, Davida Lynche (především jeho Modrý samet). Prostý příběh, který nepokrytě odkazuje k „té krásné pohádce“ Brama Stokera, k Drákulovi, nese většinu hlavních indicií pozdější Kingovy tvorby: autobiografičnost, génius loci Nové Anglie, zálibu v jistém typu „kronikářství“, téma dětství a uplývajícího času, smrti a smrtelnosti, starého zla, zájem o vnitřní svět hrdinů příběhu, zálibu v odkazech ke klasické literatuře a k symptomatickým kulturním konstantám, oblibu citátů – to vše halí do příběhů, kde hrůza nenápadně vyrůstá ze všedních dnů a zase se z nich ztrácí, nebo – ještě lépe – se v nich rozpouští. Rozhodně ale nemizí...
Kingova vlastní verze Drákuly – ještě několikrát v jeho tvorbě reflektovaná a odkazovaná (Prokletí jeruzalémské ve sbírce Noční směna a Na dobrou noc ve sbírce Mrtví se někdy vracejí) – je zcela nepochybně kritickou společensko-kulturní metaforou, ale v první řadě skvěle hrůzostrašným příběhem o tušení zlého a blížící se katastrofě. Způsob, jakým King variuje klasické téma, je svým způsobem pádnou odpovědí na Zábranovu námitku, že téma vampyrismu už je pro současnou dobu použitelné jen stěží. Leccos je teprve naznačeno, místy je řečeno více nebo méně, než by možná bylo vhodné, občas působí Kingova snaha vymanit se z okovů žánru trochu křečovitě a nevyzrále, ale v základu má Kingovo vyprávění hlavní předpoklady dobrého hororu: nosný příběh, schopnost vytvořit plastický obraz a atmosféru, umění dobře dávkovaného napětí a přítomnost čehosi zlého, co se vzpírá řádu našeho světa, něčeho těžko uchopitelného, pradávného, téměř věčného, daleko přesahujícího „nepatrnost“ individuálního života. A ještě cosi navíc. Právě náhlý vpád zle magického světa – zde „pohádkového“ Drákuly – do prosté a jisté všednosti světa vyšlapaných cest totiž způsobuje otřes, který skýtá téma širší, než je jen akce a dobře evokovaná hrůza. A King výborně ukazuje, že tomu rozumí. V Prokletí Salemu zatím pouze v náznacích.
Řbitov zviřátek (Pet Sematary) dělí od Prokletí zhruba 10 let zkušeností, a především několik dalších rozsáhlejších prací. Bývá označován za Kingův vůbec nejděsivější román, s čímž lze v určitém ohledu souhlasit. Tím ohledem je první plán příběhu, který opravdu už od začátku směřuje neodvratně ke katastrofě, jež je hrůzná až běda. Je drásavý, protože dává naději, kterou vzápětí surově odnímá. Jenomže King není ani tady autorem jednoho „plánu“. V příběhu mladého lékaře, který se právě s rodinou přistěhoval do velkého domu v Nové Anglii, a jeho o generaci staršího souseda, který mu byl za pár měsíců téměř otcem, rozehrává King nejen svou „hru“ o pohřbívání, okořeněnou indiánskou magií, ale i příběh o touze, umírání a děsivě křehké hranici mezi štěstím, spokojeností a šílenstvím. Vypravěčsky je King už dál, příběh ve svém užším zaměření působí soudržněji. Ve vztahu k tomu, co mělo ale přijít tři roky poté, jde stále ještě o pouhou předehru. Mělo přijít To.
Shrnout více než tisíc stran dlouhý Kingův životní opus je na malé ploše nemožné. Příběh, který v něm King rozehrává, a způsob, jakým to dělá, mě definitivně přesvědčily, že King se právě stal velkým autorem. Do mimořádné šíře rozvržené vyprávění o dětství a zapomnění, kronika provinčního městečka Derry, které je Tím zlem, s nímž se vrátili bojovat dospělí, kteří ho už jednou jako děti málem porazili, je fantastickým a strhujícím příběhem. V některých pasážích možná trošku upovídanějším (King si občas libuje v metatextu a gnómičnosti), ale jako celek ohromujícím. Nikam nespěchá, protože vracení se v čase je obtížné, a cyklickým pohybem mezi minulostí a přítomností tká jemné a čím dál bohatější pavučiny spojující dospělé a děti, jimiž kdysi dávno byli. Vypráví o cestě, která vede opravdu dopředu jen tím, že na ní opíšeme kruh. O tom, že jediné, co nás může zachránit, je touha, která je nejpodstatnějším pojítkem mezí tím, čím jsme byli, a tím, čím jsme nebo můžeme být. Pokud se vám tedy stane, že někdo v debatě zareaguje slovy King, ten píše ty horory, že? Tak to já nečtu, tak ho s klidným svědomím odkažte na To. Dostane se mu do ruky skvěle napsaný román o těch nejzákladnějších lidských věcech, jako je smrtelnost, dětství, blednutí vzpomínek a touha porazit zlo, které do našeho světa bohužel patří, ať se nám to líbí, nebo ne! Román o tom, co může člověk zahlédnout, když se kolem čtyřicítky jednoho dne trochu víc zahledí do vlastního nitra a zatím nepříliš dobře chápe, že některé věci se už nikdy nevrátí...
King je prostě Vypravěč příběhů. Občas banálních, občas trochu nepatřičně přemoudřelých, ale někdy také úchvatných a strhujících. A to je na něm nejcennější: i přes svou občasnou mnohomluvnost a potřebu sdělovat „obecné“ pravdy má schopnost – řečeno s Guy de Maupassantem – ukazovat postavy, jak ve svém životním kontextu jednají, nechat myšlenky z příběhů vystupovat, nepřipojovat je k nim. Myslím, že o nic jiného v dobré literatuře nejde.

Studie, eseje, recenze IX: Od zvuku k významu

2006-10-08T19:54:00.001+02:00

Zadáte-li v katalogu kterékoliv jen trochu větší knihovny heslo lingvistika, pravděpodobně se vám stane, že obdržíte výpis, který bude kromě kategorie lingvistika obsahovat i více či méně pestrou nabídku různých specializovaných hesel: lingvistika komputační, historická, teoretická, srovnávací... Jedním z momentálně nejprogresivnějších oborů je lingvistika kognitivní. Odhlédneme-li od faktu, že i ji je možné diferencovat podle inspiračních zdrojů, používaných postupů a jiných kritérií, nepochybnou zůstává její úzká souvislost s oborem zvaným psycholingvistika. Odlišit v současné době tyto dva obory je už v mnohém nesnadné a snaha by to byla navíc zbytečná. Jejich podstatným pojítkem totiž zůstává cíl porozumět tomu, jak člověk používá jazyk, jaké psychické/kognitivní procesy toto užívání podmiňují a zahrnují. A přestože kognitivní vědu a psychologii zajímají spíš mysl a mozek, na jejich přínosnosti pro vědu o jazyce to nic nemění. Spíš naopak. Jeden takový netradiční úvod do psycholingvistiky sepsal i Gerry T. M. Altmann. Pár řádků o ní najdete zde ve formátu [PDF].

Nový Fantom

2006-09-29T22:07:00.000+02:00

Na webu se objevilo nové - tuším, že osmadvacáté - číslo Fantoma a je věnováno současnému Hollywoodu. Další ukázka toho, že kvalitní rozbory kinematografie se už dávno nevěnují jen Tarkovskému, Ejzenštejnovi a Antonionimu:) Shyamalan, Mann, Soderberg, současný hollywoodský horor a tak dál. Čtěte!

Studie, eseje, recenze VIII: Metafory významu

2006-09-25T11:04:00.002+02:00

Výrazy typu "když říkám...myslím tím", "tahle věta má význam..." nebo "rozumím, cos tím myslel" užíváme tak často, že nám při běžné konverzaci přijdou naprosto bezproblémové. Ve chvíli, kdy ale podrobíme pojmy významu, rozumění apod. podrobnější analýze, zjistíme, že jejich postavení ve struktuře našeho jazyka, myšlení a poznání je mimořádně komplikované; a vyznat se v té spletitosti není vůbec snadné. Co to znamená, že něčemu rozumím? Jak chápat a pojímat významy jazykových výrazů? Kde je "hledat"? Co slova vlastně označují? A označují vůbec něco? To jsou otázky, které si kladou jazykověda, filosofie jazyka i vědy zabývající se lidským poznáváním v podstatě od svých počátků. Odpovědí je nepřeberně, otázek vždy minimálně o jednu víc.
Každý komplexnější popis přirozeného jazyka a pokus o tvorbu jeho modelu na tyto otázky přinejmenším implicitně odpovídá a de facto vstupuje samovolně do oblastí mimo "čistou" jazykovědu. V současné interdisciplinárně orientované vědě by se proto lingvistika při formulování svých teorií měla co nejvíce snažit o využitelnost svých poznatků i mimo vlastní obor. Otázky jazyka jsou úzce spjaty s problémy týkající se lidské kognice, s tím, jaké mentální mohutnosti a principy nám umožňují používat jazyk, komunikovat, dorozumět se, jak takové procesy vypadají atd. Jednu z možností, jak do těchto mechanismů nahlížet, nabízí studování řečových poruch, např. afázií. A přesně o tom by měla být má disertační práce: měla by mapovat využitelnost teorií slovního významu formulovaných v české jazykovědě druhé poloviny 20. století při zkoumání lidské kognice a některých typů afázií. Úvod k ní a krátké vybrané pasáže naleznete ve formátu PDF [ZDE].
(Za jakékoliv připomínky, námitky a tipy budu vděčný, směřujte je prosím do comments:))

Cursus Finis Africae XI: O několika hororových antologiích podruhé

2006-09-23T19:31:00.000+02:00

Vymezit horor jako svébytnou oblast literatury je tak trochu problém. Jednak mám vážné pochybnosti o možnosti vymezit svébytné oblasti literatury obecně, jednak právě horor je kategorie natolik ukázkově vágní (stačí se podívat, co všechno se pod horor řadí), že mít ambice stanovit ostré hranice tohoto literárněvědného termínu je pokus veskrze marný. Jak známo, po ladné práci na charakterizaci intenze přicházejí značné problémy s extenzí/referencí. Daleko víc věřím principu rodinných podobností (Wittgenstein), případně teorii prototypů (Roschová). A to nejen ve filosofii jazyka, ale v kognitivních principech kategorizace vůbec. S hororem to není jiné.
Antologie Přeludy a přízraky je téměř prototypickým příkladem takového dilematu. Přesto jí chci věnovat pár řádků, protože za pozornost jistě stojí. Konečně, cokoliv těžce uchopitelného přitahuje víc než věci (třebas i jen zdánlivě) jasné.
Soubor Přeludy a přízraky vyšel v roce 1991 v nakladatelství Mladá fronta (edice Máj) a za jeho uspořádáním stojí známý český literární teoretik Aleš Haman. K minule představené antologii Rej upírů má blízko nejen časovým zařazením jednotlivých povídek, ale také jednotícím - motivickým - klíčem výběru: tentokrát jím je téma přeludů a přízraků. A také lecčím jiným.
Kdo by čekal nějaké mimořádné objevy, bude nejspíš zklamán, protože Aleš Haman se nepouštěl do nijakých experimentů a postupoval podle oblíbeného vzoru: pár veleslavných jmen, která se vyskytují ve všech možných podobně zaměřených antologiích (Poe, Maupassant, Meyrink), doplněných autory, jejichž věhlas je v našich poměrech už menší (Villiers de l'Isle-Adam, G. A. Bécquer). A samozřejmě nesmí chybět autoři píšící česky (Neruda, Arbes). O tom, že pohnutky k uspořádání tohoto souboru nepramenily pouze z touhy vydat další antologii strašidelných povídek, se Aleš Haman stručně zmiňuje v kratičkém doslovu. Jeho zdůvodnění poukazují k některým velmi podstatným literárně historickým i teoretickým souvislostem. Tou první je zjištění, že to byly právě romantismus a novoromantismus, kdo "pozdvihl tuto dráždivou tématiku do oblasti 'vážné' literatury" (což nenápadně odkazuje mimo jiné také k debatě vedené na Vítkově blogu), druhou pak vysvětlení tohoto jevu, které Haman nachází v určité vícevrstevnatosti zmiňovaných textů, v jejich obecnějším a myšlenkově bohatém přesahu. Zmiňovaná antologie má tak skrze dva typické motivy představit ty prózy dané epochy, které svou schopností vzbuzovat strachuplné chvění můžeme řadit k hororové literatuře, jejichž autorům však zároveň nejde "jen o vyvolání hrůzy a děsu, o 'polechtání' čtenářových nervů". A místy se to podařilo báječně!
Šíří výběru pokrývá antologie v podstatě celé devatenácté století: od jeho počátků (např. Hoffmann) až po poslední dekádu (např. Meyrink). A přestože, jak bylo uvedeno výše, nepředstavují zvolená jména žádná zásadní překvapení, skýtají pestrou a zajímavou směsici různých literárních postupů korelujících z množstvím proudů, směrů a stylů, které po sobě 19. století v literatuře zanechalo. Středobodem představených povídek je pochopitelně literární tvorba z období romantismu a novoromantismu, reprezentovaná E. T. A. Hoffmannem, E. A. Poem nebo G. A. Bécquerem, stejně tak ale zahrnuje například přední představitele světového literárního realismu (A. P. Čechov, G. de Maupassant) či autory, kteří si takříkajíc budují žánry vlastní (Meyrink; oficiálně samozřejmě řazený mezi novoromantiky). Co výbor činí tak zajímavým je však především různorodost, s jakou je v něm téma přeludů a přízraků zpracováváno. Setkáme se s klasicky romantickými postupy a kulisami, které budou doslova evokovat prototypického českého romantika K. H. Máchu (Bécquer), s ozvuky lidové slovesnosti v povídce Zeyerově (a snad i Nerudově). V podstatě detektivní inspiraci najdeme samozřejmě u A. C. Doyla, silný psychologický rozměr mají pak povídky Maupassantovy a Čechovův Černý mnich. Ukázkovým exotickým příběhem s tajemstvím (postupem mimořádně oblíbeným) je Strašidelný dům Edwarda Bulvera-Lyttona, náladu téměř dekadentní zachycuje Věra Villierse de L'Isle-Adama. Autory pro svůj až příliš originální styl obtížně zařaditelné pak reprezentují E. A. Poe a G. Meyrink. A nemůže samozřejmě chybět zástupce specificky českého útvaru - romaneta - Jakub Arbes.
Protože výběr se soustředil především na významné představitele literatur svých zemí (a řečí), těžko hledat zásadní kvalitativní rozdíly. Přes z dnešního pohledu jistou "naivitu" vyprávění Paprsek luny dnes velmi ceněného španělského básníka G. A. Bécquera představuje klasické romantické motivy a právě skrze ně dobře ilustruje základní romantická schémata. Podobně povídka Edwarda Bulver-Lyttona sice zrovna nenadchne stylem ani promyšleností příběhu, přesto představuje pěknou ukázku oblíbeného motivu věky kráčejícího tajemného muže; žánrově na pomezí teprve se rodící detektivky a již zmíněhého exotického příběhu s tajemstvím. Arbesova povídka První noc u mrtvoly těží především ze strašidelné výchozí situace, přeci jen ale přílišná rozvláčnost vyprávění plného odboček nakonec trochu prohospodaří slibně rozehranou situaci, podobně Julius Zeyer ve své Vánoční povídce mistrovským stylem odkazuje k pohádkové strašidelnosti některých starých lidových balad (scény až erbenovské), bohužel místy na pozadí silně melodramatického příběhu o lásce ztracené a znova nalezené. Tematicky i postupem výstavby spíš na periferii (tématické, nikoliv kvalitativní) stojí Mumie č. 249 A. Conana Doyla, která zřetelně vyrůstá spíš z autorových detektivních příběhu, přesto je nádherně odlehčenou ukázkou suchého, ostrého a přesného britského stylu. Maupassantova Horla, součást mnoha hororových antologií, nemůže vzhledem ke svému obsahu chybět ani zde. Pravděpodobně neslavnější autorův strašidelný příběh je - podobně jako jeho druhá povídka On?, která je rovněž zastoupená v této antologii - především mistrovskou psychologickou hrou, sondou do mysli, kterou rozvrací nejistota hraničící se šílenstvím, a spolu s Čechovůvým Černým mnichem, který za přízračným motivem rozehrává brilantní psychologickou studii napsanou tím mírně ironickým ruským stylem, jejíž vyústění je tíživé až běda, představují opravdu skvostné kusy. Hoffmannův Don Juan je sice trochu autorovou exhibicí týkající se analýzy Mozartova slavného díla, i přes tyto (zasvěcené!) pasáže ale rámec příběhu dokonale evokuje jakousi fantastickou snovost a skrze divadelní kulisu nechává čtenáře vstoupit do podivného světa za oponou (podobně jako např. slavná scéna z Lynchova Mulholland Drive). Povídka Ty nemáš srdce! od Jana Nerudy mě pak svou stylistickou vybroušeností a schopností přesvědčivě vykreslit atmosféru opět jen utvrdila v dojmu, že v tomto autorovi měla česká literatura 19. století opravdu spisovatele světové úrovně. Trochu z řady vybočuje kromě Doyla i pozdněromanticky dekadentní Věra Villierse de l'Isle-Adama opírající se o klasické téma, ale zpracovávající jej v podivně bizarní, temný až morbidní příběh, díky čemuž ji považuji za jednu z nejzajímavějších povídek souboru. Dva opravdové vrcholy antologie ale podle mého názoru představují Rostliny dr. Cinderelly od Gustava Meyrinka a Ligeia E. A. Poea. Oba spojuje kromě vypravěčského mistrovství obou autorů a zjevného, až groteskního nadhledu také podivně halucinační atmosféra a především základní ingredience hororu - fantasktní děsivost ústící v beznaděj. V tom byli Poe i Meyerink absolutní mistři.
Přestože by vzhledem k jednotícímu tématu bylo tedy v případě této antologie asi na místě hovořit spíš o žánru tzv. ghost story, jsou podle mě Přeludy a přízraky dalším vydařeným příspěvkem k poznání a porozumění tomu, z jakých kořenů vyrůstala moderní hororová povídka. A - konečně - mohou představovat taky dobrou cestu, jak klasické autory trochu neklasicky zpřístupnit těm, pro které symbolizují jména jako Čechov, Neruda nebo Maupassant maximálně tak metry zaprášených relikvií v opuštěných zákoutích rodičovských knihoven . Což není málo.

Cursus Finis Africae X: Hey hou, let's go!

2006-09-23T17:44:00.000+02:00

... Hřbitov byl pěkně umístěný mezi několika mírnými pahorky, rozdělený alejemi stromů (teď za soumraku působily jejich stíny jako hluboké, temné a tiché vody zatopených lomů) a osázený několika osamělými smutečními vrbami. Žádný klid tu nebyl...

[Stephen King, Řbitov zviřátek, 1983]

... And the night when the moon is bright
Someone cries, something ain't right...

[The Ramones, Pet Sematary, 1989]

Noam Chomsky o jazyce... trochu jinak:)

2006-09-14T13:50:00.000+02:00

Generativní gramatika představuje jednu z nejpropracovanějších a nejuznávanějších současných jazykovědných teorií - nebo ještě lépe, jeden ze základních lingvistických modelů přirozeného jazyka. Opírá se o vysoce formalizovaný aparát a implikuje mnoho netriviálních tvrzení o podstatě lidské schopnosti řeči obecně. Přesto - existují nepopiratelné důkazy, že i přes všechnu exaktnost a složitost není matematická lingvistika jen suchopárná věda a že její čelní představitelé si v některých situacích nezadají s Peterem Sellersem. Jedním z nich je podle mě interview Aliho G s Noamem Chomskym [ZDE]

Cursus Finis Africae IX: O dětech, touze a smrtelnosti

2006-09-08T14:11:00.000+02:00

Nemusíš se ohlížet, abys ty děti viděl; část tvé mysli je uvidí už jednou provždy, bude s nimi žít už jednou provždy, bude je mít ráda už jednou provždy. Nejsou třeba tou nejlepší částí tvé bytosti, ale bývaly schránkou se vším, čím ses mohl stát.
Děti, mám vás rád. Mám vás tolik rád.
A proto odjeď, odjeď dřív, než poslední paprsky slunce zapadnou pod obzor, ujeď Derry, ujeď vzpomínkám... ale ne touze. Ta zůstane, zářivá kamej toho všeho, čím jsme byli a v co jsme jako děti věřili, toho, co nám zářilo v očích i ve chvílích, kdy jsme bloudili a nocí vál vítr.
Odjeď a snaž si podržet úsměv. Pusť si na rádiu rokenrol a jeď vstříc životu se vší odvahou, kterou najdeš, a se vší vírou, již dáš dohromady.
Mluv pravdu, buď statečný, vydrž.
Všechno ostatní je temnota.

[Stephen King, To, 1985]