Tak trochu ve stínu dvou slavných předlistopadových antologií hororu Tiché hrůzy a Lupičů mrtvol zůstává povídkový soubor Půlnoční povídky, který k vydání v roce 1989 připravily Zuzana Ceplová a Jarmila Rosíková. Svým způsobem oprávněně, přesto je podle mého názoru dobré se s ním seznámit. Je totiž poměrně obsáhlý, a přestože není nijak koncepčně výrazný, obsahuje pár skutečných stavebních kamenů hororové povídky.Budu se nejspíš opakovat, ale s vydáváním antologií hororu, a to nejen tím předlistopadovým a nejen tím naším, je tak trochu potíž. Antologie je svým způsobem úžasný "nástroj", v jehož moci je interpretačně představit dílo jednotlivce nebo skupiny autorů. A i když i poměrně náhodně uspořádáné uskupení literárních děl může obsahovat pravé poklady (příkladem budiž právě Půlnoční povídky), osobně preferuji existenci určité koncepce v pozadí takovýchto výborů. Vzato poctivě, síla Korbařova výboru byla především v pečlivém výběru a aktuálnosti nastřádaného materiálu, Zábranův projekt si s Korbařovým nezadal v pečlivosti výběru, navíc místy překračoval podvědomě běžně akceptované hranice hororu a ukazoval i jistý vývoj na časové ose. Z hlediska interpretačního a vědeckého je nejspíš dosud nepřekonaným dílem Adamovičův Hlas krve, na další podobně ambiciózní projekt si nejspíš ještě dlouho počkáme. Jako rozumný se však jeví i obyčejný model vydávání bestofek pro daný rok, případně danou epochu. Potřeba českého S. T. Joshiho je však neodiskutovatelná.
Půlnoční povídky jsou další z antologií, které pátrájí v bezesporu inspirativních dobách minulých a jejichž těžiště se nachází v 19. století. Zároveň, podobně jako mnoho jiných výborů, vybírají ze jmen povětšinou slavných a nepřekvapivých (čest výjimkám), u nás již mnohokrát představených. A že mají být především čtením na ukrácení noční chvíle, chválabohu alespoň nijak nezastírají. Seznámíme se tak s dalšími kusy z per Poea, Turgeněva, Gogola, Hoffmanna, Maupassanta, Puškina nebo Stevensona, což sice ani v roce 1989 jistě neuškodí, ale přeci jen v té době už bylo třeba kreslit mapy i jiných, neprobádaných oblastí. Jejich posledními kartografy byli totiž právě Korbař se Zábranou. Jako materiál pro hledání různých podob děsu však Půlnoční povídky poslouží velmi dobře. Zdá se, že to byl koneckonců možná ten hlavní "klíč" při výběru jednotlivých kusů!
K nespornému kladu antologie Půlnoční povídky patří to, co její editoři zmiňují na záložce: kromě toho, že míchali autory primárně hororové (Poe, James, Le Fanu, Blackwood) s těmi nehororovými (viz výše) - což je ale častý "mustr" takovýchto nakladatelských počinů - je jistě záslušné, že některé ze zařazených kusů vyšly v Půlnočních povídkách česky poprvé (zatím se mi nepodařilo identifikovat je všechny). I jen čistě informativní rozměr mnohých antologií je totiž nezbytným předpokladem pro seznamování českých čtenářů s kontextem hororové povídky (třebaže 19. století patří k těm oblastem prozkoumanějším). A Půlnoční povídky seznamují opravdu důkladně. Publikace o čtyřista šedesáti stranách obsahuje dvacet tři povětšinou velmi vydařených strašidelných příběhů z české, ruské, americké, francouzské, čínské, britské, irské, německé a švédské literatury. Tu českou zastupuje poměrně nepřekvapivě Jakub Arbes se svým až halucinačním příběhem (zajímavá atmosféra), odkazujícím k jeho tvorbě romanetové, a nepříliš hororový Nebožtík rytmistr Ignáta Hermanna. Důkazem, že i strašidelnost může být kulturně podmíněná, je Liščí svatba Pchu Sung-Linga (jeho povídku lze nalezt i ve Fantastických povídkách). Myslím, že v Číně musí mít liška nepříliš dobrou pověst, pokud chceme věřit, že je třeba se u čtení Liščí svatby bát... Poměrně dost příběhů se pohybuje na hranici humorných variací s hororovými prvky. Mezi takové patří Gogolova Májová noc aneb Utonulá (ovšem s famózní Gogolovou imaginací, prostoupená folklórními prvky ukotvujícími horor v lidových pohádkách, jako to předvedl např. i ve Viji), Puškinův Majitel pohřebního ústavu, Irwingův Ženichův duch (pod názvem Příšerný ženich také v antologii Stráž u mrtvého aj.), Turgeněvův Pes či Dickensovo Vyprávění o tom, jak skřeti unesli hrobníka. Jiné texty zase směřují spíše k detektivnímu thrilleru (Collins) nebo dobrodružnému vyprávění (Crawford, třebaže závěr jeho jinak spíše průměrného příběhu je přímo hororově strhující!). Stevensonův Skřítek v lahvi končí až nehororově šťastně, Bierceův Případ na mostě přes Soví řeku patří ke slavným povídkám a spíše než typickým hororem je krutou sondou do zmučené štvané duše. Ukotvením v pověstech a lidovém vyprávění řadí po bok Májové nociDovreskou čarodějnici Selmy Lagerlöfové, přestože její poetika i základní poloha jsou jiné. Jeden z klasiků hororové tvorby Guy de Mauppasant svou povídkou Zjevení nezklamal (byť jsem Maupassantovým hororům nikdy moc neholdoval), velice zajímavá byla i Venuše Illská Prospera Mérimée a pro mě trochu nevyzpytatelný E. T. A. Hoffmann svým Pískařem (obsah jeho povídek je vždy jakoby zahalen oparem šílenství, z něhož vystupuje ta ze znepokojivějších tváří děsu).
Kromě zmíněných více či méně zajímavých strašidelných příběhů však obsahuje antologie i několik opravdu silných hororů. Strašidelný ostrov Algernona Blackwooda sice možná není jeho nejlepší prózou, ale pečlivě budované napětí a závěrečná scéna jsou příkladem koncentrované hrůzy. Podobně je tomu i s Varováním zvědavcům Montague Rhodes Jamese, které označila autorka doslovu Magda Hájková jako "pouhou historku pro ukrácení volné chvíle" snad jen nedopatřením... Málokdo mě dokáže vyděsit tak jako M. R. James! Poeův Zánik domu Usherů a Carmilla Josepha Sheridana Le Fanu představují absolutní a základní klasiku, poněkud se vymykající zbytku souboru. Možná nejhvězdnějšími dílky jsou ale kratičké, opravdu černočerné a krutě vypointované povídky Opičí tlapka Williama Wymarka Jacobse a Otevřené dveře Hectora Hugha Munroa - Sakiho. Gradace napětí je v obou případech neuvěřitelná a děsivá, byť závěry vyznívají dost rozdílně. Zatímco Saki naplňuje pověst dahlovského škodolibce, Jacobs utáhne šroub definitivně....
Jak už jsem uvedl výše, Půlnoční povídky nejsou vystavěny na půdorysu nějaké editorské koncepce zaměřené na systematictější mapování hororové povídky. Úběžníkem je zjevně pestrost poloh, mix známého s méně známým a nejspíš také dostupnost materiálu. Těžko tedy hovořit o možnosti nějaké výraznější typologizace. V souboru nalezneme dost příkladů oblíbené ghost story (jedno z dominantních východisek tehdejší hororové produkce) v různých variacích, ilustraci návaznosti hororové povídky na útvary a motivy lidové slovesnosti, iniciační upírský příběh (rovněž vyrůstající z lidové tvorby), horor psychologizující a velmi sofistikovaný (směřující k moderní povídce), nestavějící na nijak výrazné pointě i naopak horory vysoce pointované!
Spíš než vnitřní "logiku" žánru je v tomto případě poměrně zajímavé sledovat, jak odráží některé z uvedených povídek obecněliterární kontext doby svého vzniku. Z Arbesova hororu dýchá sociálně kritický realismus, podobně je tomu u Charlese Dickense, Poe čerpá z gotického románu a vypořádává se s romantismem, Hoffmannova vypjatost romantismus téměř završuje. Gogol, ať v mnohém od Puškina odlišný, se tu s ním v parodické notě sbližuje apod.
Právě tento typ zkoumání je podle mého názoru totiž neméně důležitý. Je nepochybné, že horor je svébytný subkód literární tradice s vlastní historií, s vlastními klíčkovými autory, tématy a problémy. Zároveň je to ale součást literatury v širokém slova smyslu (a o interakci mezi mainstreamem a hororem není pochyb - Poe, Bradbury, King) a měl by být v tomto kontextu interpretován, hodnocen a analyzován. Knihy generují významy a mohou to dělat dobře nebo špatně. To je celé. Jedním z důsledků tohoto procesu může být čtenářův pocit napětí, strachu, ohrožení (hororovou knihu by měl provázet). Tím může, ale nemusí být pramen významů díla vyčerpán. Mezi dobrými horory najdeme díla, která "prostě jen" vyvolávají strach (a to skvěle, viz např. Bradburyho Emisara), stejně tak ale narazíme na knihy, u nichž je hrůza nikoliv cílem, ale průvodním jevem obsahu vícevrstevnatějšího (silné momenty próz Kingových a mnoha dalších). Zdá se, že děs je tedy nepochybnou podmínkou nutnou a někdy také postačující, že však v případě mnoha hororových knih není rozměrem jediným.
I z toho důvodu se mi jako trochu problematický jeví poměrně velký rozptyl Půlnočních povídek zasahující od opravdu děsícího Blackwoodova Strašidelného ostrova nebo Jacobsovy Opičí tlapky přes Collinsovo Cestovatelovo vyprávění o děsivě podivné posteli až k Odojevského Pohádce o mrtvém těle, patřícím neznámo komu nebo Puškinovu Majiteli pohřebního ústavu. Je sice dokumentem obtížné vymezitelnosti kategorie horor (co detektivka, thriller, expresionismus...?), přesto lze podle mého názoru za horor jen stěží považovat něco, co jenom baví, ale neděsí (byť vybaveno klasickými hororovými rekvizitami). Horor má vzbuzovat hrůzu, a to ať už útokem na naši pudovost nebo tím, že bude zasahovat složitější a komplexnější vrstvy našeho vědomí. Měl by nás zaplavovat strachem, i když je neodiskutovatelné, že tato naše zkušenost je před leckteré konstatny vysoce individuální. A právě pro tuto nevyzpytatelnou individuálnost obsahů děsu možná stojí za zvážení, jestli se nepokusit najít oporu pro ukotvení pojmu horor také ve formální a stylové stránce díla. Špatně vykreslených čarodějnic se nebojí nikdo ... i malá holčička brodící se sněhem ke svému otci může však přinést nejednu bezesnou noc!
