Z věd o jazyce XXIV: O vztahu filozofie a jazykovědy

K folklóru každé disciplíny patří, že její provozovatelé si jednou za čas položí otázku po vhodnosti jimi používaných metod, po možných podobách budoucího směřování daného oboru a debatují o cílech, kterých by chtěli dosáhnout. Filozofie v tom nepředstavuje výjimku. To, co ji odlišuje, je cosi „navíc“, dodatečná otázka – snad pouze filozofové se v určitých intervalech zajímají o to, jestli vůbec má smysl jejich obor provozovat, jestli je nějak opodstatnitelná a smysluplně vymezitelná jeho pozice v oblasti lidského poznání. Čím je filozofie přínosná? V kontextu zjevně panující a stále rostoucí interdisciplinarity charakterizující vědní prostor počátku 21. století je pochopitelné, že výše uvedené typy otázek jsou kladeny stále častěji. Tak jsem si také zamudroval. V psané podobě ZDE.

Cursus Finis Africae XXVIII: Slovo a příběh

Především by to trvalo moc dlouho; moje jméno pořád roste a žiju už náramně dlouho. Takže moje jméno je jako příběh. Opravdová jména vám řeknou celý příběh věci, ke které patří; tak je to v mém jazyku, ve staré entštině, jak byste ji nazvali.

(J. R. R. Tolkien, Dvě věže)

Rybář v sobě zjevně nese všechny možnosti své činnosti, vše, co je možné čekat od jeho chování; jeho vložení do diskurzivní izotopie z něj činí tematickou roli, která může být využita pro vyprávění...

(A-J. Gremais, Les actants, les acteurs, les figures)

Zář temného rytíře

Pokud si někdo (podobně jako já) myslel, že nikdo nemůže natočit Batmana srovnatelného s těmi, které stvořil Tim Burton, možná by měl (podobně jako já) vyrazit na Temného rytíře. Možná by...

Je čím dál těžší přistupovat k novým filmům nepředpojatě. Strategie, jak dostat diváky do kin, jsou stále agresivnější, mnohdy založené jen na kvantitě, často na řízeném dávkování informací, několika různě střižených trailerech (samo o sobě materiál na studii) apod. To, co se odehrávalo kolem Temného rytíře, bylo kvůli tragickým okolnostem provázejícím závěr natáčení něco nevídaného. A absolutní mánie po premiéře to jen potvrzovala. Nový Batman sice není nejlepším filmem všech dob, i když IMDB jej řadí na třetí místo v Top 250, Rotten Tomatoes nezůstávají o moc pozadu a českou CSFD z toho nevyjímaje (92 %). Přesto...

Temný rytíř je dechberoucí (doslova!) podívaná. Tíživá, ponurá, přitom civilní, s fantastickým scénářem a neskutečným výkonem Heatha Ledgera. Na celku je možná nejcennější suverenita a odvaha, se kterou dotáhl Christopher Nolan k rozpoznatelné osobitosti vlastní styl a pojetí batmanovského světa, tak nesměle naznačovaný v Batman Begins. Jeho Batman opustil makabrózně pohádkovou hravost Tima Burtona, jeho nadsázku, a vydal se směrem k současnému, chladnému technicistnímu thrilleru (viz barevné ladění snímku), přesto nepřišel o punc komixových kořenů. Nolan odvážně balancuje na průsečíku několika hran. Nebojí se až mytologizujícího patosu, v komixu typického a žádaného (závěrečných pár záběrů s finálním odjezdem Batmana do světla je na krev), přesto postavu Batmana (skvěle nenápadný Christian Bale) i děj v mnoha ohledech posouvá a aktualizuje. Sází na propracovaný scénář a akci a zároveň se pokouší o sdělování významů přesahujících zábavnou funkci akčního filmu. Při výstavbě postavy Jokera se mohl Nolan opřít o neuvěřitelný herecký výkon Heatha Ledgera a přišít Jokerovi na tvář úplně jinou masku než tu, kterou nosil Jack Nicholson (srovnatelnou, ne-li lepší). Nolanův/Ledgerův Joker v sobě nemá už ani ždibec teatrální noblesy, je to regulérní sociopat, ze kterého běhá mráz po zádech (scéna, v níž brázdí ulice v ukradeném taxíku, scéna z párty pro Denta apod.). Kritizovat Nolana za upozadění postavy Batmana není - navzdory opravdu zjevnému zaostření na Jokera - rozumné. Podle mého autorský záměr cíleně nutí diváka o Batmanovi více přemýšlet, celý postup paradoxně staví do popředí jeho postavu v rozměru "mimo akci", tlačí ho do undergroundu dějově i výrazem, nikoliv však obsahově. Děj snímku navíc výborně graduje s každou další scénou, prochází nepředvídatelnými, ale nikoliv vykonstruovanými zlomy a řadí se tak po bok takové akční klasiky, jako je např. Mannův Heat. Celkovou osudovou a neklidnou atmosféru podtrhuje nijak objevný, ale přesto kvalitní a trefný soudtrack (znepokojivé smyčce, případně ruchy), při jehož nasazování však mohl být Nolan nejspíš střídmější a pokusit se podpořit dramatický spád děje jinak. Stejně jako mohl Joker krapet míň osvětlovat vlastní pohnutky. Jenomže...
The Dark Knight je nejspíš Film letošního roku. Film, který je cenný tím, že řádně rozmazal už tak dost mlhavou hranici mezi prostorem vážného umění a špičkové zábavy. Dumám, co bude dál.

Ubuntu - kniha a odkazy

Přestože jsem - řečeno slangem informatiků - spíš lama, už více než dva roky používám na domácím PC i na notebooku namísto Windows linuxovou distribuci Ubuntu. Její výhody i nevýhody pro běžného uživatele jsou zřejmé: je zadarmo (legálně!), funguje bezvadně (kancelář, internet, média, hry atp.) a nemusíte se bát virů ani spyware, za což zaplatíte "pouze" většími nároky na uživatelskou gramotnost. Právě nutnost trochu se učit a přemýšlet o tom, "jak to funguje", je však pro značnou část řadových uživatelů nepříjemností, která je od přechodu z návykových Windows na linuxové distribuce odrazuje. Koneckonců, nebýt mých kamarádů, kteří Ubuntu dobře rozumí, nejspíš bych nikdy podobnou anabázi neriskoval (o mých častých a z hlediska znalců jistě mírně slaboduchých dotazech by mohli vyprávět celé hodiny hrůzostrašné historky). Jedním z důvodů, proč zatím zůstává Ubuntu (a linux obecně) spíše doménou informatiků a nevelké skupiny nadšenců, byl tak až donedávna prostý fakt: absence kvalitní publikace napsané srozumitelně i pro ryzí amatéry/začátečníky, kteří sice nemohou (nebo nechtějí, případně nemají čas) dumat nad tajemstvími syntaxe příkazového řádku, ale zároveň by rádi vyzkoušeli alternativu k té drahé/nelegální/pořád zavirované věci, která oživuje jejich domácí počítač. Pravda, bylo možné pročítat LinuxExpres nebo ABClinuxu, případně se dopátrat nějaké "příručky" stvořené v OOffice či využít některou z webových stránek věnovaných Ubuntu (viz novou položku v pravém sidebaru blogu), ale pochybuji, že by měli zmínění laici dost trpělivosti a nadšení (čest výjimkám!). A právě pro takovou skupinu je určena nedávno vydaná kniha vydavatelství Computer Press Ubuntu: Praktická příručka uživatele Linuxu, která by mohla začít situaci napravovat. Obsahuje totiž základní informace, které potřebuje obyčejný uživatel k tomu, aby zvládl pochopit, cože to Ubuntu vlastně je, aby ho dokázal sám nainstalovat (součástí příručky jsou i instalační DVD s Ubuntu 8.04 CZ, ovladači, aplikacemi, hrami, offline verzí WikiUbuntu a PDF verzí knihy samotné) a také snadno používat, případně řešit problémy, které se mohou tu a tam vyskytnout. Věřím, že právě toto je rozumná cesta, jak zbavovat OS s linuxovým základem nádechu esoteriky a kabalistické tajemnosti v myslích lam, jako jsem já:) Stojí to za to!
Slovo ubuntu pochází z jazyka Zulu a do angličtiny je volně překládáno jako humanity. Vhodně tak odkazuje k některým myšlenkám, které stály v základech celého projektu. Odměnou za nainstalování a šíření popularity Ubuntu vám tak nakonec může být nejen kvalitní operační systém, ale třeba i vědomí, že jste podpořili dobrou věc. To už záleží na vás.
Rychlou uživatelskou příručku od Filipa Domince a kol. naleznete ve formátu PDF ZDE.

Letní filmy: jinak

Jako bych to tušil: je to jisté stejně jako je to smutné - každoroční vrchol mého kulturního kalendáře, tj. Vítkův liberecký filmový maraton letos bohužel neproběhne, a proto mi nezbývá, než se utěšovat, že jsem si začátkem července dopřál filmovou a festivalovou alternativu. Vyrazil jsem na legendární (a v jistých kruzích možná i kultovní) akci zvanou THS (Tradiční Horrorový Sraz). Teď, po odeznění všech příznaků (naštěstí dočasného) psychického vyšinutí (děkuji blízkým za trpělivost:)) a plně zotaven pobytem v šumavských hvozdech jsem snad schopen krátkého glosujícího připomenutí...

THS není pro slabé žaludky (první den jsem dumal, jestli se mi to náhodou nezdá). Má za sebou už pět ročníků (jejich obsah najdete u Apache ZDE), poslední dva v krajině téměř hororové a začíná to vypadat, že se dopracoval do stavu samoorganizující entity s distribuovaným vědomím. Vůbec nevadí, že Apache většinou není tam, kde se odehrává původní smysl setkání (i proto, že víte, kde Apache spolehlivě najdete). Nevadí ani, že určující teoretik filmového hororu Obitus schází také (najdete ho povětšinou s Apachem), ono to funguje nějak "samo" (a to je silná stránka takových systémů; jen by mě zajímalo, kolik lidí Apachovi nakonec nedalo ty slíbené a směšné dvě stovky na pronájem hororové hájenky...). A vlastně nevadí ani ta "mile gestapácká" obsluha "U Fašisty". I proto se mi na THS nakonec líbilo.
Přijel jsem jako naprostý laik filmového hororu, doufající, že debaty a projekce v sevření obitusovsko-apachovského tutorství mě brzy vybaví potřebnými základy. Jak už naznačuje výše uvedené, tutorství se nakonec zaměřilo spíš na konzumaci lihovin, ale to vlastně jen podtrhuje onu neučitelskou, samoorganizující se povahu procesu zvaného THS. Co jsem chtěl, to jsem viděl, a byl-li někdo poblíž mocen slova, i na debatu došlo. Občas sice prodchnutou duchem míjení se představ o tom, co to znamená dobrý film, ale budiž. Bylo zajímavé sledovat nesourodou skupinu lidí, kteří možná od filmu občas čekají něco úplně jiného než já a potvrzují tak neostrost hranic žánru, kteří ale zároveň o tom, co je baví, leckdy přemýšlejí a nejsou jen pasivními konzumenty prvoplánových "multiplexových oddechů".
Mini-skorodůkazem může být i závěrečné společné hodnocení promítnutých snímků, které Kordus slíbil vyvěsit do podsekce nového diskuzního fóra věnovaného hororu (myšlenka na ně povstala u jednoho zvlášť vydatného oběda při bouři živlů). Ze seznamu bude zřejmá rozsáhlost prostoru, ve kterém se současný horor pohybuje. Od fantastické a mezi žánry napjaté pohádky El laberinto del Fauno nebo výborné temné dětské fantazie Paperhouse přes klasický formát Diary of the Dead či 30 Days of Night až k exotice Primitif či humorné a parodické nadsázce Zombie Strippers nebo Behind the Mask: The Rise Of Leslie Vernon.
Poctivě přiznávám, že ze mě žádný poučený fanoušek ani znalec filmového hororu nebude. Literatura toho žánru je mi bližší a málokterý hororový film mě dokáže oslovit. Jejich instrumenty jen zřídka odhalí ty zdroje hrůzy, kterých si cením a které daleko přesahují prostý úlek, odpor nebo násilí (tak časté i v moderních literárních hororech). Zasmál jsem se u Behind the Mask, neuvěřitelných zombie striptérek (střílejících po sobě kulečníkové koule pomocí... no, hádejte) nebo Untold Story 2, ocenil jsem pár dobrý záběrů, kvalitně stylizované upíry a místy zajímavou atmosféru 30 dní dlouhé noci (podrobněji u Obituse) i The Signal (tamtéž), ale skutečný zážitek mi přinesly až (pokolikáté už viděný) Faunův labyrint, překvapivě dobrý Paperhouse nebo španělský Sirotčinec vystavěný v duchu Amenábarových famózních Těch druhých. (The Orphanage se u nás dostal do "áčkové" distribuce, a přestože navzdory tvrzením na plakátech jej Guillermo del Toro jen produkoval, nenechte si ho ujít.)
Ale jak říká Apache, THS má mnoho rozměrů. A už jen kvůli jím zmíněné debatě, která proběhla poslední večer a ve které jsme se přeli o Kuttnerovu povídku Byl to démon, Andersonův film Session 9 nebo Kubrickovo The Shining, kvůli debatě o zdrojích žánru a jeho vymezeních, která nás zaměstnávala cestou severomoravskými poli, nebo třeba jen kvůli tomu spaní pod širákem to prostě stále za to!

Mají vás vaši blízcí rádi?:)

Před několika málo dny jsem na THS vedl u piva, kofoly, Jamesona a smaženého sýra rozhovor s člověkem, kterého znají čtenáři ČSFD jako tajemného d-corsa. A kromě hororu (o tom vlastně řeč téměř nebyla) jsme si povídali například o blogování - o jeho smyslu, perspektivách a tak podobně. Zkrátka hospodsky jsme mudrovali. Ono - v tom parném dni nebylo divu. Dušoval jsem se při tom, že nejsem z těch, kteří by blog používali jako veřejný "soukromý" deníček (většinou je to nuda), že mi jde o něco jiného. Od popularizace přes sebekázeň až po jakýsi těžko definovatelný pocit nesvázanosti pravidly akademické obce (sic!) atd atd. Věřím, že až na tyto řádky a pár jiných v některých minulých příspěvcích se mi to daří:) Ne že bych se nesnažil o osobní pohled, jen nepíšu o osobních věcech mého osobního života. Dnes udělám malou výjimku, byť i ona snad může vykročit za hranice mojí maličkosti. Snad mě někdo nesepse tak jako nedávno nějací šílenci Obituse na jeho vlastním blogu. Rád bych totiž poděkoval. Proto taky ten podivný název.

Moji blízcí mi nadělili k mým ehmcátým narozeninám pěkné dárky. Dan vyslyšel moji prosbu, že se mi přes veškerou snahu nedostává pořádného románu, a podaroval mě proslavenou knihou Petera Hoega Cit slečny Smilly pro sníh. Nevím, jestli ho k tomu vedla moje nedávná SMSka, kde jsme definoval svou potřebu zhruba jako touhu po sci-fi, která bude obsahovat hutnou dobrodružnou epiku se ždibcem romantiky, ale ne hloupou, zato s řádným přesahem - něco mezi Herbertovou Dunou a Crowleyho povídkou Sníh, nebo je to náhoda. Uvidíme. Snad v tom nebude jen ten sníh...
Vítek zase umně skloubil moji slabost pro promrzlý Island a hororové příběhy, když mě obdaroval souborem Mrtvému nože netřeba - starými i novějšími příběhy, které jsou kouzelné nejenom tím, že činí čtenáře vnímavějším k tradičním vyprávěcím postupům, odlišným od těch, jež známe z moderní literatury. Po laponských, grónských, tichomořských a podobných "pohádkách" už snad trochu rozumím a těším se o to víc.
S největším překvapením ale přišla moje milá - pamětlivá toho, jak moc mě baví, když spolu posloucháme rozhlasové dramatizace, a také mojí nepřehlédnutelné obsese brakovými žánry zakoupila mluvené slovo, o jehož existenci jsem neměl ani ponětí. Věděl jsem sice, že je možné si poslechout v angličtině Kingovu Temnou věž, ale nikdy mě nenapadlo pátrat po "čtení z hororu" v češtině... Takže pozor sci-fi a hororoví maniaci - na CD je možné koupit výbor z Poea Jáma a kyvadlo a jiné povídky, povídku Růže pro Algernon Daniela Keyese nebo - světe div se - minisoubor hororových povídek Guy de Maupassanta Strach. Ve výborné kvalitě! O všech zmíněných autorech už jsem na blogu psal a ručím za ně hlavou (byť u Maupassanta je nutné zvyknout si na jeho "bezpointový" styl soustředěný hlavně na psýché postav a atmosféru příběhu - úvodní Horská chata je ukázkovým příkladem).
Takže ještě jednou a velmi osobně: Díky!

Z věd o jazyce XXIII: Co to znamená, že je jazyk jako hra?

"Proč hrajete tak rád šachy?"
"Protože je to jediná věc na světě, kde vidím všechny faktory a rozumím všem pravidlům."

[Robert A. Heinlein, Oni, 1941]

"Teze I
... Tak jako se pravidla šachu aplikují na to, k čemu dochází v průběhu šachové partie, a určují, 'jak se to počítá' (např. jako mat, malá rošáda nebo jednoduše jako tah jezdce z B1 na A3), jazyková pravidla se aplikují na promluvy a dávají jako out-put jejich význam..."

"Souhrnně řečeno, Saussurova známá srovnání jazyka s hrou v šachy nemají s Tezí I vesměs co dělat. Tvrzení, že jazyk je systém, který 'zná jen svůj vlastní řád', bychom neměli přejít bez komentáře. Měli bychom je jednoznačně odmítnout, pokud má implikovat, že jazyk je autonomní, v sobě završený systém pravidel, jejich určitost nezávisí na mimojazykových faktech."

[Petr Koťátko, Interpretace a subjektivita, 2006]

Nová sekce

Nestíhám přispívat na blog o všem, o čem bych rád. Proto jsem alespoň přidal do pravého sidebaru sekci Co právě čtu. Pro možnou inspiraci. Řazeno abecedně, nikoliv dle preferencí.
Právě toho čtu hodně:)

O entropii

Everyone dates the demise of our neighbourhood from the suicides of the Lisbon girls. People saw their clairvoyance in the wiped-out elms, the harsh sunlight and the continuing decline of our auto industry. Even then, as teenagers, we tried to put the pieces together. We still can't. Now whenever we run into each other at lunches or parties, we find ourselves going over the evidence one more time. All to understand those five girls, who, after all these years, we can't get out of our minds [...] So much has been said about the girls over the years. But we have never found an answer. It didn't matter in the end how old they had been, or that they were girls. But only that we had loved them, and that they hadn't heard us calling, still do not hear us calling them out of those rooms where they went to be alone for all time, and where we will never find the pieces to put them back together.

[The Virgin Suicides]

V tu chvíli jsem pochopil.
"Pomůžu ti ho dostavět," řekl jsem.
Dostál jsem slovu. Pomalu, docela pomalu jsem hrad dokončil, pak jsem vstal, otočil se a odcházel, abych neviděl, jak se rozpadá ve vlnách, jako se rozpadá všechno...

[Ray Bradbury, Jezero]

Letní filmy: lehce, ale kvalitně?

Léto přeje blockbusterům a oddechovějšímu žánru, o tom není pochyb. I na letošek je kvalitně přichystáno. Opomenu věci, na které se čeká, protože jsou uboze podbízivé a reklamně zdatné (Sex ve městě apod.) a zůstanu u filmových pochutin. Už v předstihu se na scéně objevilo nové dobrodružství Indiany Jonese (Indiana Jones and the Kingdom of the Crystal Skull), a přes mírné obavy z toho, jak se starý pán (sic!) popasuje po dvaceti letech s postavou tak neodolatelně přitažlivou, jako je drsný archeolog, stejně neodolám a vyrazím do kina. Nevěřím, že by to mohli Spielberg a spol. pokazit. Dalším kouskem, který rozbuší srdce fanouška odmítajícího si přiznat, že na šestákovou zábavu je už trochu starý, je pochopitelně také nové pokračování Batmana (The Dark Knight). Snad to není nevkusné, když přiznám, že se těším na výkon před nedávnem zesnulého Heatha Ledgera (jeho Joker skutečně děsí) a inteligentně podané temnoty Christophera Nolana. Podle dostupných střípků to celé vypadá skvěle...

To nejdůležitější má ale na svědomí někdo úplně jiný. Příští pátek (13. 6.) se v kinech objeví nový film M. Night Shyamalana The Happening. A nejde ponejvíc o to, že po kolísavé kvalitě jeho posledních snímků (byť třebas taková Vesnice si rozhodně nezaslouží odsudky, které se na ni častokrát sesypaly) se o Happening hovoří jako o poslední Shyamalanově šanci (fatalistickou nadsázku mají nejen média, ale i fanoušci v debatách prostě rádi). Jde o obsah traileru ve verzi určené pro diváky starší sedmnácti let... Přiznávám, jsem Shyamalanův fanoušek a skousnu i pro mnohé neskousnutelné Signs (podle mě vtipný kus) a poněkud lacinější shyamalanovské "filozofování", protože technicky je Shyamalan skvělý. Oficiální trailer nevybočuje z řady, na to, jak urežíruje Shyamalan Marka Wahlberga, jsem navíc upřímně zvědavý. Jenomže když jsem uviděl onu zmíněnou verzi "od sedmnácti výše", začal mi běhat mráz po zádech. Pokud nejde jen o epizodické momenty a kvalitně zavádějící mix, ale o záběry vystihující náladu a pojetí celého filmu, máme se na co těšit. Shyamalan nejspíš hrubě přitvrdil a přichází s hodně ostrou podívanou, u které není slovo horor nemístné! Pokud se nerozmělní a nespadne do pasti prvoplánového, stále opakovaného efektu, bude to pro mnoho diváků poněkud nečekaný a asi i šokující zážitek. Risknu to a přestanu krotit své naděje - nemůžu se dočkat!:)

Z věd o jazyce XXI: O významu

Lingvistika je hledání významu.

[B. L. Whorf]

Jazykové konvence mohou jen usnadnit shodu komunikativní intence a interpretace (jsou prostředkem komunikativního komfortu, ne zdrojem významu).

[P. Koťátko, parafráze intencionalistického postoje v otázce povahy významu promluvy]

Cursus Finis Africae XXVII: O jiném typu hrůzy

"My nepřekračujeme vzdálenosti, my se jim vyhýbáme."

Jack Finney, O ztracených lidech, 1995

Z věd o jazyce XX: O teorii informace/komunikace

Na základě krátkého Vítkova postu jsem vyrazil nedávno do hradeckého Centralu na nový film Juliana Schnabela Skafandr a motýl (Le Scaphandre et le papillon). Schnabela mohou čeští diváci znát jak díky Basquiatovi, tak smutnému a tragickému Before Night Falls (momentálně k dostání jako DVD v Levných knihách, hlavní roli ztvárnil čerstvý držitel Oskara Javier Bardem). Poslední Schnabelův film není vůbec jednoduchý. Vítek už psal o zajímavé a výrazné kameře, já přidám velice silný příběh/námět (vnitřní svět muže stiženého locked-in syndromem) nebo netriviální dějovou strukturu, nepodbízivý způsob vyprávění a kladení akcentů. Pokud v brzké době vyšetřím trochu času, zkusím stručně analyzovat významotvornost střídání funkcí kamery a jejího pohybu (např. jestli její užití ve funkci "objektivujícího oka" nějak koreluje s vnitřním stavem hrdiny apod.), dnes chci ale soustředit pozornost na jiný problém.

Děsivost locked-in syndromu spočívá mimo jiné v tom, že pacient je sice při vědomí a častokrát s plně zachovanými kognitivními funkcemi, zároveň je však bohužel quadriplegický a zbaven schopnosti produkovat mluvenou řeč (jazyková schopnost však zůstává neporušena!). Jean-Dominique Bauby, hrdina Schnabelova filmu, byl po mozkové příhodě úplně paralyzován a jediným komunikačním prostředkem mu bylo mrkání levým očním víčkem, jež využíval jako binární logické funkce TRUE/FALSE. Jeho řečová terapeutka se po mnoha "výzkumech a konzultacích" rozhodla, že odemkne Baubyho svět pomocí tabulky grafémů uspořádané na základě frekvence jednotlivých grafémů ve francouzštině (nebylo řečeno, zda-li na základě slovníku nebo statistického výzkumu korpusového typu). Komunikace ve směru Bauby-okolní svět probíhala tak, že Bauby vybíral pomocí mrknutí oka z řady vždy od začátku opakovaného výčtu frekvenčně řazených grafémů francouzštiny. Bauby tak za pomoci zapisovatelky dokonce napíše knihu, která "took about 200,000 blinks to write and each word took approximately two minutes".
Daná situace je velmi zajímavá z hlediska matematické a logizující i klasické lingvistiky a také neurolingvistiky (teorie informace a komunikace, teorie binárního kódování, problém vztahu mluvené a psané řeči ve vztahu k jazyku, afatické a neafatické poruchy atd.). V tomto postu se ale podrobněji zaměřím pouze na problematiku vztahu přirozeného jazyka (češtiny) a teorie informace. Zdá se, že komunikační kód, který zvolila terapeutka (v podání překrásné Marie-Josée Croze), je sice inspirován v základě správnou úvahou, ale představuje "pouhý" počátkek cesty k rozvinutí opravdu efektivního komunikačního prostředku. Je přitom nutné vzít v úvahu, že film nijak netematizuje způsob sestavení dané tabulky, takže se budeme pohybovat v rovině spekulací a instruktážních ilustrací. Ale minimálně zobrazované užívání tabulky trochu napoví a poslouží jako vstupní brána při exkurzu do světa (lingvistické) teorie informace.
V roce 1997, kdy se příběh francouzského žurnalisty J-D. Baubyho odehrál, již měla (nejen francouzská) lingvistika k dispozici velmi mnoho kvalitních údajů o tom, jaké jsou vlastnosti přirozeného jazyka nahlíženého z hlediska obecné teorie informace. Zájem lingvistů o výsledky matematiků pracujících na poli teorie informace a komunikace se totiž objevil záhy po publikování základní práce oboru, Shannonovy Mathematical Theory of Communication (Shannon, 1948). Podobně jako v případě aplikací matematických modelů v oblasti strojového překladu, i v případě teorie informace bylo počáteční nadšení zchlazeno složitostí problematiky, nesporné výsledky však dlouhodobý výzkum přeci jen přinesl. Ukázalo se, že modely přirozeného jazyka pojímaného jako kód (symbolický systém s určitými statisticky relevantními vlastnostmi jako jsou konexita jeho prvků, statistická struktura zprávy, množství informace apod.), které vycházejí např. z markovovských procesů, mohou nejen vypovědět mnoho teoreticky zajímavého o vlastnostech přirozených jazyků a průběhu našeho dorozumívání, ale mohou přinést i spoustu praktického využití (např. Baubyho případ).
Od počátku se výzkumy v oblasti přirozených jazyků týkaly aplikací klíčového pojmu teorie informace, entropie (průměrného množství informace na jeden symbol jazyka, vyjádřené konvenčně v bitech). Bylo vypracováno několik typů metod pro její zjišťování (viz např. Königová, 1965, podrobněji o některých pak v Shannon, 1964 a Newman - Waugh, 1964), jejichž vývoj odrážel uvědomování si, jak složité vztahy existují uvnitř přirozených jazyků i mezi nimi navzájem. A právě to, jak bylo ve Skafandru a motýlovi používáno pomocné tabulky, nám pomůže na některé z těchto vztahů poukázat.
Jak vyplývá z výše uvedeného, úkolem Baubyho terapeutky bylo vymyslet co nejefektivnější způsob, jak z minima pacientových možností vytěžit maximálně efektivní nástroj pro jeho možné vyjádření. Celkem pochopitelně usoudila, že nezbývá nic jiného, než směřovat svou snahu k vystavění kódu založeného na Baubyho schopnosti mrkat jedním okem. Zde se nabízí jako nejjednodušší poskytnout pacientovi tabulku s písmeny zakódovanými do tzv. Morseovy abecedy, samozřejmě - vzhledem k univerzálnímu charakteru morseovky - upravené pro potřeby daného přirozeného jazyka (tj. kódování by se přizpůsobilo statistickým vlastnostem grafémického systému francouzštiny, češtiny atd.). Pacient by pak prostě každé písmeno zakódoval a zapisovatelka by pouze převedla jeho sdělení do grafémické podoby. Tento postup by byl pochopitelně nejrychlejší, ale pro Baubyho také nejnamáhavější - vezmeme-li v úvahu, že základní česká abeceda (zredukovaná o samostatné grafémy pro dlouhé vokály a konsonanty s diakritikou!) vykazuje průměrné zatížení jednoho grafému zhruba 3 mrknutí oka, pak by průměrně dlouhé české slovo (cca 5 - 6 písmen) vyžadovalo 15-18 mrknutí (o tom, že skutečný údaj by nakonec byl přeci jen nižší, níže). Nespornou výhodou tohoto postupu tedy zůstává snadná technická proveditelnosti, největší rychlost kódování a nejspíš i menší kognitivní náročnost pro Baubyho paměť a plánování výpovědí (umožňovalo by to pohodlnější tvorbu v reálném čase), nevýhodou pak relativně velká fyzická náročnost celého procesu.
Další možnou metodou představuje využití binárně koncipovaného algoritmu, který by sloužil jako průvodce hláskovým systémem daného jazyka (co nejpřehledněji vztaženým k jeho grafémové podobě). Ten by byl v základu opřen o kombinaci statistických výzkumů (četnost jednotlivých skupin hlásek i hlásek samotných v textech daného jazyka) a funkčně upravených klasických klasifikací hláskového systému na základě fonologických kritérií. V zájmu co nejmenšího zatížení pacienta bychom při průchodu systémem kódovali NE jako NEMRKNUTÍ, ANO jako MRKNUTÍ. Tak by při opětovném vynechání kvantity byl vokál kódován maximálně dvěma mrknutími (a navíc velice rychle), stejně tak neznělý konsonant, znělý by byl kódován jen jedním mrknutím. Výhodou celého systému je opět jeho technická nenáročnost a při mírném snížení rychlosti vyvažující menší zatížení pacienta (max. počet mrknutí na znak by se snížil na dvě mrknutí, což by při první variantě z hlediska úspornosti překonávaly pouze dva grafémy a vyrovnávaly grafémy čtyři).
Oba výše uvedené modely pracují s principy teorie informace velmi omezeně. Opírají se především o statistická zjištění týkající se četnosti grafémů v textech jazyka (případně fonémů dle fonologických kategorií), při podrobnějším zpracování by pak využívaly zjištění o frekvenci výskytu symbolu v závislosti na pozici ve slově (o tom níže) a při praktické aplikaci by zároveň oba modely přirozeně pracovaly s prediktabilitou následujícího symbolu, jež by ovšem byla ukotvena "pouze" jako znalost v jazykovém povědomí zapisovatelky. K efektivnějšímu využití teorie informace by však nejspíš směřovaly až modely následujícího typu.
Jak už bylo uvedeno výše, teorii informace zajímá statistická struktura zprávy, a to vzhledem k pojmu entropie, což je neurčitost symbolu vyjádřitelná také jako jeho informační hodnota (a tak vztáhnutelná např. k pojmu redundance). Teorie informace mimo jiné zjišťuje, kolik informace připadá průměrně na jeden symbol kódu a jakými vlastnostmi kódu (a vztahy v něm) je tato míra informace ovlivněna. Vlastně ji zajímá předpověditelnost...
Základním východiskem, se kterým pracuje i tabulka z Baubyho případu, je fakt, že jednotlivé symboly se v textech jazyka nevyskytují se stejnou frekvencí. Pravděpodobnost, že se v textu objeví určitý symbol, je u různých symbolů různá. "Míra neurčitosti před obdržením symbolu tedy závisí na počtu možných symbolů a na jejich pravděpodobnostech." (Padučevová, 1965) V případě, že bychom sestavovali základní "baubyovskou tabulku", mohli bychom se řídit právě četnostmi výskytů symbolů v textech (spíš než ve slovníku). V takovém případě by na prvním místě v tabulce pro češtinu stál grafém O (nepočítáme mezeru), druhý by byl grafém E atd. (viz např. Králík, 1985), což by mělo zefektivnit a zrychlit celý proces vyjadřování. Na tomto principu byla vystavěna tabulka ve filmu a koneckonců by se o něj opíral navrhovaný "morseovský" přístup a částečně i přístup "fonologický". Průměrná hodnota neurčitosti H₁ = - [p(1)log₂p(1) + p(2)log₂p(2) + ... p(n)log₂p(n)], kde n je počet symbolů v abecedě a p jsou pravděpodobnosti prvního až n-tého symbolu. Problémem tohoto jednoduchého přístupu je, že cenou, kterou platí za svoji jednoduchost, je právě ignorování vztahů v systému symbolů (jejich konexity). Takovýto přístup totiž pojímá symboly ve zprávě jako nezávislé a nezpracovává fakt, že v jazyce musíme počítat s tzv. podmíněnou pravděpodobností. Tak jako se s určitou četností vyskytují v textech jazyka základní symboly, platí to i o jejich řetězcích (matematici mluví v případě přirozeného jazyka o složitých markovovských řetězcích). Můžeme tedy zkoumat vlastnosti digramů (H2), trigramů (H3) atd. To vše samozřejmě v závislosti na velikosti vzorku, z něhož dané informace získáváme (čím větší řetězce, tím více se přibližujeme zjišťování frekvence slov, tedy musíme pracovat skutečně s velkým korpusem dat). Zatímco pro zjištění četnosti jednoduchých nezávislých symbolů stačí relativně malý vzorek (Königová a spol. pracovali se vzorkem 20 000 grafémů, viz Königová, 1965), pro zjišťování digramů a trigramů by takový vzorek už nejspíš dostatečný nebyl. Takovýto model odpovídá více naší intuici, že po grafémech následují další grafémy s nestejnou pravděpodobností. Pokud budeme např. někomu předříkávat tabulku písmen a on odsouhlasí písmeno P, pak můžeme při novém kole prezentace grafémů P v češtině klidně vynechat a (za jisté situace) rovnou přikročit ke grafému O. Vylepšená tabulka by v naší úpravě tedy musela obsahovat "podtabulky" operující minimálně s markovovskými, v lepším případě však přímo se složitými markovovskými procesy. Tak bychom se vyhnuli tomu, že bychom nerespektovali vztahy konexity, které v daném kódu panují.
Tento přístup bychom mohli samozřejmě dále zjemňovat a efektivizovat. Je např. zcela zřejmé, že jinou tabulku bychom potřebovali pro začátky slova, jinou pro jeho zakončení apod. Ukazuje se, že pozice grafému ve slově zřetelně ovlivňuje pravděpodonost jeho výskytu. Přestože je např. O nejfrekventovanější grafém v českých textech, tabulka pro počáteční písmeno slova by ho obsahovala až kolem sedmé pozice (jeho frekvence je silně ovlivněna vysokou frekvencí předložky o, předpony o-, zakončením tvarů ukazovacích zájmen apod.) a obecně byl by relativně osamoceným vokálem, protože frekvence vokálů je vysoká především v zakončení slovních tvarů (díky bohaté flexi češtiny). Stejně tak se mění entropie počátečního písmene v závislosti na frekvenci slov v jazyce (o tom pro češtinu např. Těšitelová, 1965).
Další zjištění, které můžeme využít, je údaj o průměrné délce slova v grafémech. Vezmeme-li v úvahu, že jazyková sdělení jsou do značné míry redundandní (kontext pomáhá posluchači dourčovat prediktabilitu zakončení slov apod.) a zvážíme-li průměrnou délku českého slova, mohou nás do jisté míry zajímat jen statistické vlastnosti a vztahy omezené na zhruba první čtyři grafémy českých slov. Vždy se však pohybujeme v aproximaci a testování, tj. musíme vzít v úvahu např. slovotvorné vlastnosti češtiny - typy předpon, závislost na slovních druzích apod. Podíváme-li se na nejfrekventovanější počáteční grafémy češtiny, zjistíme, že jejich frekvence je dána silnou produktivností předpon, na jejichž počátku stojí. V takovém případě bychom tedy s frekvencí pouhých čtyř prvních grafémů vystačili jen těžko... Atd. atd.
Tento stručný pohled na jednu z praktických aplikací vysoce teoretického jazykovědného výzkumu není samozřejmě vyčerpávající a nejspíš ani nejaktuálnější. Věřím, že existují sofistikované softwarové nástroje, které by, opřené o podrobnější výzkum češtiny, pomohly řešit "Baubyho problém" mnohem elegantněji, než zde bylo naznačeno. Nebohá terapeutka by si za filmem naznačených podmínek mohla dovolit tak maximálně speciální tabulku pro každou pozici ve slově, což by nebylo úplně neefektivní, ale pořád značně krkolomné. Přes veškerou snahu se mi zatím nepodařilo zjistit nic o případném aktuálně probíhajícím lingvistickém výzkumu současné češtiny. Pokud o něm víte nebo máte v šupleti dobrý algoritmus, podělte se :)

Čermák, F. - Křen, M. a kol.: Frekvenční slovník. Praha 2004.
http://en.wikipedia.org/wiki/The_Diving_Bell_and_the_Butterfly (5. 4. 2008)
Königová, M.: Odhad entropie vyšších řádů. Informační bulletin pro otázky jazykovědné. Kvantitativní lingvistika, 6, 1965, s. 17-23.
Králík, J.: Kvantitativní charakteristiky českých grafémů. In: Těšitelová, M. a kol.: Kvantitativní charakteristiky současné češtiny. Praha 1985.
Newman, E. B. - Waugh, N. C.: Redundance textů ve třech jazycích. In: Doležel, L. (ed.): Teorie informace a jazykověda. Praha 1964.
Padučevová, J. V.: Možnosti zkoumání jazyka metodami teorie informace. In: Exaktní metody v jazykovědě. Praha 1965.
Shannon, C. E.: Mathematical theory of Communication. Bell System Technical Journal, Vol. 27, pp. 379–423, 623–656, 1948.
Shannon, C. E.: Predikce a entropie tištěné angličtiny. In: Doležel, L. (ed.): Teorie informace a jazykověda. Praha 1964.
Těšitelová, M.: O entropii počátečních písmen v češtině. Informační bulletin pro otázky jazykovědné. Kvantitativní lingvistika, 6, 1965, s. 31-37.

Nové filmy: Scottova žánrová odysea pokračuje

Restů se od posledních systematičtějších a pravidelnějších příspěvků na tomhle blogu nahromadilo tolik, že nemá cenu pokoušet se je nějak dohánět. Je to trochu škoda, protože o Vánocích byla trocha času číst a koukat na filmy a krok se současnou filmovou produkcí se snažím držet i teď, co jen to jde. Proto alespoň stručně připomenu, že už před Vánocemi vyšly Dějiny filmu Kristin Thompsonové a Davida Bordwella zacílené především na narativní strategie, což umožní, aby se zdejší diváci mohli kvalitně seznámit s "řečí" filmu jako specifického média. (A snad to donutí Terezu Brdečkovou, aby konečně přestala psát o filmu do Respektu a definitivně přenechala tuto práci zjevně mnohonásobně kompetentnějšímu Janu Gregorovi.)

Snad se dostanu k jednotlivým snímkům podrobněji (podobně jako u Tahle země není pro starý), i když ne všechno, co jsem viděl, stojí za podrobnější zmínku (např. I am Legend mě docela zklamal). Na druhou stranu Ti druzí (The Others; díky, Apači!), Persepolis nebo Východní přísliby (Eastern Promises) potěšily. Včera jsem si v klidu a trochu s odstupem znovu pustil se zvědavostí očekávanou a nakonec dost rozporuplně přijatou novinku Ridleyho Scotta American Gangster.
Výpravná epika o vzestupu a pádu černošského bosse Franka Lucase a jeho nenápadném lovci Richiem Robertsovi nepotvrdila toužebné očekávání další opuletní kroniky z rodu Kmotra, Tenkrát v Americe, Mafiánů nebo Casina. A to kvůli slabšímu scénáři, nepřesvědčivému Denzelu Washingtonovi (Crowe byl lepší!) a Scottově utápění se v dokonale zvládnutných finesách, které se však bez zajímavě vyprávěného příběhu stávají podružnostmi. Ridley Scott si dal opravdu záležet na tom, aby všechno vypadalo stylově adekvátně - např. skvěle využití škály "vybledlosti" barev, kostýmy, hudba nebo aby film bohatě pracoval s intertextovými odkazy fungujícími na úrovni obsahu i vztahu k žánru/tradici - reverzivně pojatá variace Kmotra, scorseseovské scény atd. To všechno bylo chytré, ale filmový zážitek to neumocňovalo, pouze na sebe upoutávalo pozornost. V těch lepších momentech totiž vyprávění představovalo eklektickou směsku, jejíž intelektuální hodnotu z hlediska vztahování se k tradici možná docení cinefilové (viz např. zasvěcenou a kvalitní mikroanalýzu na Markově blogu), která ale podle mého negenerovala žádné zajímavé významy a působila jako spíš samoúčelná, i když občas také příjmně vtipná/ironizující hra. Nesouhlasil bych s tvrzeními, že film neobsahoval žádné zapamatovatelné scény ("kostelní" scéna a scény následující, skvěle hudebně vygradované zastřelení Lucasova konkurenta na rušné ulici aj.). Podle mého se ale Scott až zbytečně příliš soustředil na vymezování svojí pozice v dějinách gansterského subžánru namísto toho, aby poutavě vyprávěl něco zajímavého. Není třeba kopírovat Scorseseho téměř sociologický pohled na fungování mafie nebo rozmáchlou osudovost Coppoly. "Stačí" jen vytěžit nabízející se témata a použít na vyjádření rozporuplných postav herce, který v sobě rozpory integruje, nikoliv je nevěrohodně slepuje (Washington). Držení hrdinů "od sebe" nenese žádné napětí, postavě Lucase chybí hloubka, kontext událostí plní jen úlohu kulis, nikoliv neoddělitelného rámce. Těžko věřit, že by chtěl Scott jen opisovat z klasiků, spíš bychom čekali, že se k nim nějak vyjádří (viz Markův blog) nebo je doplní. Nakonec však jeho rozmáchlá freska působí jen jako odrážení se mezi mantinely vyřčeného, které nedokáže navzdory zjevné snaze nijak inspirativně posunout.
Možná že zejména u filmů, které nějak pracují se žánrovostí, je o to důležitější přemýšlet, proč jsme nakonec nedostali to, co bychom díky rámci typických očekávání vázaných na žánr dostat měli/chtěli. Zároveň bychom ale neměli zapomínat, že stejně tak je důležité chtít vždycky víc než jen porušení zaběhnutého řádu věcí, které nenabízí zajímavější alternativu. V případ Scottova Amerického gangstera platí podle mého obojí.

Z věd o jazyce XIX: O češtině dnes

"Česká komise UNESCO, Univerzita Karlova v Praze a Akademie věd ČR uspořádaly u příležitosti vyhlášení 21. února organizací UNESCO Mezinárodním dnem mateřského jazyka kolokvium s názvem Potřebujeme češtinu? A jakou?" Vystoupily na něm významné postavy současné české lingvistiky jako Petr Sgall (propagátor velmi nekonvenčních přístupů k pojímání vztahu spisovné češtiny a jejích nespisovných útvarů), Jiří Kraus (přední český badatel v oblasti rétoriky), Oldřich Uličný (badatel v oblasti jazykové kultury), Jana Hoffmannová (propagátorka komunikačně orientovaných lingvistických modelů) apod. Kompletní zvukový záznam kolokvia si díky záslužnému projektu ČRo Leonardo můžete stáhnout ZDE, několik dní předtím uvedené Vstupte s prof. Jiřím Krausem pak ZDE. Posouzení kvality příspěvků z hlediska jejich obsahu i způsobu prezentace ponechám na vás...

Bratři Coenové a McCarthyho smutná vize

O Fantomu, filmovém internetovém měsíčníku, už jsem několikrát krátce psal. Je stále ambicióznější a respektovanější. I proto mě potěšila a zároveň pěkně vyděsila a znervóznila nabídka publikovat v něm. Nakonec jsem to zkusil, i když je to jen zlomek toho, co všechno by stálo za to rozebírat. Takže aspoň něco málo o bratrech Coenových a jejich novém filmu připomínajícím, že Tahle země není pro starý.

Z věd o jazyce XVIII: O čtení

Po nahlédnutí do literatury o čtenářských dovednostech by se nezasvěcený člověk mohl domnívat, že cílem čtení je konvertovat tištěný text do řeči. Ovšemže tomu tak není: cílem čtení je porozumět textu (a snad ho i vychutnat)".

[R. Ellis]

Čeští studenti jsou podprůměrní čtenáři [...] České děti totiž mají velké problémy pochopit text, analyzovat ho a vybrat z něj podstatné věci. Mnohem lépe tuto dovednost - čtenářskou gramotnost - zvládají malí Finové či Britové. I v mezinárodním srovnání jsou Češi až na 26. místě z 56 zemí, které v loňském roce porovnávala OECD ve svém průzkumu PISA. To testuje patnáctileté žáky v dovednostech, které člověk uplatní v životě. Právě čtenářská gramotnost je jednou z nejdůležitějších schopností, kterou by si člověk měl odnést už ze základní školy.

[HN.IHNED.CZ 24. 1. 2008]