úterý, července 31, 2007

O populární vědě

...Další možností by bylo nabídnout vám to, čemu se říká populárně vědecká přednáška, tj. přednáška, jež vás má přimět, abyste uvěřili, že rozumíte něčemu, čemu ve skutečnosti nerozumíte, a vyhovět něčemu, co je podle mne jednou z nejnižších tužeb moderních lidí, totiž povrchní zvědavostí na nejnovější vědecké objevy...

[Ludwig Wittgenstein, Přednáška o etice, 1929]

sobota, července 21, 2007

Do vedra II: Bébel

Tomáš Baldýnský napsal kdysi dávno v jedné své glose (která měla být však spíš poctou), že tak jako Amerika měla pár těch opravdových filmových chlapských hrdinů, i Evropa může několik skutečných mužů nabídnout. Přiznám se, že už nevím, byli-li dva nebo tři. Jeden z nich byl určitě Marcello Mastroianni, tím druhým Jean-Paul Belmondo.
Belmondo je zvláštní herec - mohl být obdivován především intelektuály umírajícími u filmů tzv. francouzské Nové vlny (Godard, Truffaut, Chabrol apod.), on začal ale vážné umění velice brzy kombinovat s účinkováním v lehkých žánrech komedie a krimi, z čehož nakonec povstala kariéra, kterou Baldýnský svou dobře vystřiženou poklonou oslavil. Ponejvíc suverénní, okouzlující, drsný, ale citlivý, častokrát ve filmech, které by bez jeho účasti nebyly ani z poloviny tak dobré (a nejspíš by občas byly i špatné). I přes všechna schémata dokázal Belmondo spoustě jak pírko lehkého braku jen svojí osobou vdechnout cosi z tíživého smutku a melancholie, ne přímo osudové, ale takové, kvůli které chodím občas do kina, abych s úsměvem zamáčkl slzu:)
Pro české fanoušky J-P.B. je výbornou zprávou, že vydavatelství Mido se před nějakou dobou odhodlalo a konečně na náš trh uvedlo první várku Belmondových filmů. Teď k nim přibyl další, v produkci Hollywood Classic Entertainment - oproti přeci jen nízkorozpočtovému Midu krásně vybavený Profesionál (Le Professionnel). V režii Georga Lautnera, s hudbou Ennia Morriconeho a s vynikajícím protivníkem v podání Roberta Hosseina, nejspíš nejlepší z Belmondových drsných kusů. Navzdory jednoduchému ději a občas trochu úsměvným dialogům zaujme bezesporu atmosférou (těžící notně z Morriconeho slavného titulního hudebního motivu) a hlavně celkovým skoro až bezútěšným laděním. Schéma dvou hlavních protihráčů není tak úžasně rozostřené jako například v mém dalším oblíbeném duelu, Mannově The Heat, daleko spíš je ostře převrácené, a možná proto - paradoxně(?) - syrovější a westernovější. Myslím, že do vedra je tenhle odpustitelně přepjatý, dojemný, vtipný a zároveň podivně smutný film jako dělaný. Já si ho pustil ještě ten večer, kdy jsem si ho koupil...

středa, července 18, 2007

Cursus Finis Africae XXIII: O temnotě osamělosti

Žádný živý organismus nemůže dlouho existovat jen v podmínkách naprosté reality, aniž by nezešílel; leckdo věří, že dokonce i skřivani a sarančata mají sny. Temný Hill House se tyčil osaměle na pozadí kopců a v útrobách skrýval šílenství; stál tam osmdesát let a možná tam bude stát ještě dalších osmdesát let. Stěny uvnitř stále směřovaly vzhůru, cihly úhledně zapadaly do sebe, podlahy byly pevné a dveře pečlivě zavřené; na trámech a kamenech Hill House nehybně leželo ticho, a kdokoliv kráčel směrem k němu, kráčel osamělý.

[Shirley Jackson, The Haunting of Hill House, 1959]

pondělí, července 16, 2007

Do vedra

Vzhledem k tomu, že se i letos naplňuje Vítkův bonmot o tom, že za okny už nás nečeká letní počasí, ale demoverze krematoria, nabízím tak jako loni opět něco lehčího a fotbalového. V takovém vedru do háje s vědou!:)

Ultimate funny goals compilation



Soccer goal miss



Unbelievable missed goal chances sad video



Football Heartbreaks



Top 50 Soccer Goals

neděle, července 01, 2007

Čistě obrazově, žádná písmenka

Rok se s rokem sešel, Vítek Peřina zas do Hradce Králové zavítal, a já tak mohl udělat další (letos první a zřejmě jako každý rok pouze jediný) zářez na pažbě za návštěvu divadla. Jako vždy Naivního z Liberce. Ale popořádku je to jinak: nejprve dvakrát spíš zklamání, teprve potom ta trocha radosti "naživo".
Není to zase až tak dlouho, co jsem se na tomhle blogu rozplýval nad Flaubertovou Paní Bovaryovou a těšil se, že kromě románu můžu díky Levným knihám v brzku zakusit také její filmové zpracování od uznávaného francouzského režiséra Clauda Chabrola. To by bylo zklamání číslo jedna: vyhnu se srovnáním typu "tu knihu se do filmu dostat nepodařilo", spíš bych řekl, že intenzivní estetický zážitek z Flaubertova neuhánějícího, ale navýsost dramatického vyprávění, z úžasného stylu a zajímavých obrazů nenašel podle mého na filmovém pásu ekvivalent. Chabrolův film na mě působil jako sled obrazů, které ve mně nevyvolávaly pocit jejich kontinuity a možnost vcítění se; jednotlivé střípky životního osudů paní Emy se nespojily v dramatický obraz. Myslím, že Chabrol zvládl flaubertovský odstup a zprostředkování pocitu rozporuplnosti při interpretaci nitra Emy Bovaryové, tak trochu ale v mých očích zůstal pozadu s vypravěčským umem.
Ani druhý filmový zážitek potěšení nepřinesl. Jako beznadějně suchozemský pirát jsem i přes přetrpěnou Dead Man Chest neodolal vábení třetího dílu Pirátů z Karibiku: Na konci světa. A říct není moc co: film je to dlouhý, scénáristicky slátaný, avizované a slibné temnoty druhého dílu je míň než poskrovnu a pár pěkných intertextových odkazů, Deppových gagů, záběrů a závěrečná předlouhá námořní bitva ten pocit zoufalství z nastavované kaše zahnat nedokázaly. Nebylo to tak HROZNÉ, jak jsem se obával, ale dost hrozné na to, abych o tomto - doufejme posledním "karibském" - počinu talentovaného Gora Verbinského napsal něco pozitivního. Nafouklá bublina. Prázdná, jak už to tak bývá:(
Náladu mi spravilo až další divadelní představení souboru Naivního divadla z Liberce, které letos opět zavítalo na pravidelný divadelní festival v Hradci Králové (který jsem opět - až na obligátní návštěvu v Draku - zdrařile minul). O tom, že divadlo je mi jako umělecká forma vyjádření dost cizí (mea culpa!), jsem už psal a nechci se o tom nijak zvlášť šířit. K faktu, že mám slabost pro loutky, se stavím podobně. Po loňském skvělém Nadhasiči byla však příjemným vpádem do rutiny mých iracionalit letošní "bokovka" liberečáků nazvaná Pallaton (Až mi dojdou cigarety). Scénický melodram vystavěný na textech Mariana Pally byl po většinu času vtipnou studiovou oddechovkou o délce úměrné potenciálu takového typu představení. Jak poznamenávají sami tvůrci, "Pallaton má svým charakterem mnohem blíže ke scénickému čtení resp. přednesu za doprovodu živé muziky a zpěvu" a navazuje tak na předchozí podobné projekty v dramaturgii Vítka Peřiny, jako bylo Čekání na Bedřicha (Wernisch) nebo Léčba neklidem (Saki). Příjemný malý krůček na mojí nekonečné cestě za porozuměním tomu, co je na tom divadle tak znepokojivě zajímavého:)
Kdybych měl moře
Tak na ně hledím
Kdybych měl ženskou
Tak jí řeknu
Že ji mám rád
Ale co mám dělat
Doprdele
S polem?

Zhruba takové to bylo.