Čistě obrazově, žádná písmenka

Rok se s rokem sešel, Vítek Peřina zas do Hradce Králové zavítal, a já tak mohl udělat další (letos první a zřejmě jako každý rok pouze jediný) zářez na pažbě za návštěvu divadla. Jako vždy Naivního z Liberce. Ale popořádku je to jinak: nejprve dvakrát spíš zklamání, teprve potom ta trocha radosti "naživo".

Není to zase až tak dlouho, co jsem se na tomhle blogu rozplýval nad Flaubertovou Paní Bovaryovou a těšil se, že kromě románu můžu díky Levným knihám v brzku zakusit také její filmové zpracování od uznávaného francouzského režiséra Clauda Chabrola. To by bylo zklamání číslo jedna: vyhnu se srovnáním typu "tu knihu se do filmu dostat nepodařilo", spíš bych řekl, že intenzivní estetický zážitek z Flaubertova neuhánějícího, ale navýsost dramatického vyprávění, z úžasného stylu a zajímavých obrazů nenašel podle mého na filmovém pásu ekvivalent. Chabrolův film na mě působil jako sled obrazů, které ve mně nevyvolávaly pocit jejich kontinuity a možnost vcítění se; jednotlivé střípky životního osudů paní Emy se nespojily v dramatický obraz. Myslím, že Chabrol zvládl flaubertovský odstup a zprostředkování pocitu rozporuplnosti při interpretaci nitra Emy Bovaryové, tak trochu ale v mých očích zůstal pozadu s vypravěčským umem.
Ani druhý filmový zážitek potěšení nepřinesl. Jako beznadějně suchozemský pirát jsem i přes přetrpěnou Dead Man Chest neodolal vábení třetího dílu Pirátů z Karibiku: Na konci světa. A říct není moc co: film je to dlouhý, scénáristicky slátaný, avizované a slibné temnoty druhého dílu je míň než poskrovnu a pár pěkných intertextových odkazů, Deppových gagů, záběrů a závěrečná předlouhá námořní bitva ten pocit zoufalství z nastavované kaše zahnat nedokázaly. Nebylo to tak HROZNÉ, jak jsem se obával, ale dost hrozné na to, abych o tomto - doufejme posledním "karibském" - počinu talentovaného Gora Verbinského napsal něco pozitivního. Nafouklá bublina. Prázdná, jak už to tak bývá:(
Náladu mi spravilo až další divadelní představení souboru Naivního divadla z Liberce, které letos opět zavítalo na pravidelný divadelní festival v Hradci Králové (který jsem opět - až na obligátní návštěvu v Draku - zdrařile minul). O tom, že divadlo je mi jako umělecká forma vyjádření dost cizí (mea culpa!), jsem už psal a nechci se o tom nijak zvlášť šířit. K faktu, že mám slabost pro loutky, se stavím podobně. Po loňském skvělém Nadhasiči byla však příjemným vpádem do rutiny mých iracionalit letošní "bokovka" liberečáků nazvaná Pallaton (Až mi dojdou cigarety). Scénický melodram vystavěný na textech Mariana Pally byl po většinu času vtipnou studiovou oddechovkou o délce úměrné potenciálu takového typu představení. Jak poznamenávají sami tvůrci, "Pallaton má svým charakterem mnohem blíže ke scénickému čtení resp. přednesu za doprovodu živé muziky a zpěvu" a navazuje tak na předchozí podobné projekty v dramaturgii Vítka Peřiny, jako bylo Čekání na Bedřicha (Wernisch) nebo Léčba neklidem (Saki). Příjemný malý krůček na mojí nekonečné cestě za porozuměním tomu, co je na tom divadle tak znepokojivě zajímavého:)

Kdybych měl moře
Tak na ně hledím
Kdybych měl ženskou
Tak jí řeknu
Že ji mám rád
Ale co mám dělat
Doprdele
S polem?

Zhruba takové to bylo.