Ubuntu - kniha a odkazy

Přestože jsem - řečeno slangem informatiků - spíš lama, už více než dva roky používám na domácím PC i na notebooku namísto Windows linuxovou distribuci Ubuntu. Její výhody i nevýhody pro běžného uživatele jsou zřejmé: je zadarmo (legálně!), funguje bezvadně (kancelář, internet, média, hry atp.) a nemusíte se bát virů ani spyware, za což zaplatíte "pouze" většími nároky na uživatelskou gramotnost. Právě nutnost trochu se učit a přemýšlet o tom, "jak to funguje", je však pro značnou část řadových uživatelů nepříjemností, která je od přechodu z návykových Windows na linuxové distribuce odrazuje. Koneckonců, nebýt mých kamarádů, kteří Ubuntu dobře rozumí, nejspíš bych nikdy podobnou anabázi neriskoval (o mých častých a z hlediska znalců jistě mírně slaboduchých dotazech by mohli vyprávět celé hodiny hrůzostrašné historky). Jedním z důvodů, proč zatím zůstává Ubuntu (a linux obecně) spíše doménou informatiků a nevelké skupiny nadšenců, byl tak až donedávna prostý fakt: absence kvalitní publikace napsané srozumitelně i pro ryzí amatéry/začátečníky, kteří sice nemohou (nebo nechtějí, případně nemají čas) dumat nad tajemstvími syntaxe příkazového řádku, ale zároveň by rádi vyzkoušeli alternativu k té drahé/nelegální/pořád zavirované věci, která oživuje jejich domácí počítač. Pravda, bylo možné pročítat LinuxExpres nebo ABClinuxu, případně se dopátrat nějaké "příručky" stvořené v OOffice či využít některou z webových stránek věnovaných Ubuntu (viz novou položku v pravém sidebaru blogu), ale pochybuji, že by měli zmínění laici dost trpělivosti a nadšení (čest výjimkám!). A právě pro takovou skupinu je určena nedávno vydaná kniha vydavatelství Computer Press Ubuntu: Praktická příručka uživatele Linuxu, která by mohla začít situaci napravovat. Obsahuje totiž základní informace, které potřebuje obyčejný uživatel k tomu, aby zvládl pochopit, cože to Ubuntu vlastně je, aby ho dokázal sám nainstalovat (součástí příručky jsou i instalační DVD s Ubuntu 8.04 CZ, ovladači, aplikacemi, hrami, offline verzí WikiUbuntu a PDF verzí knihy samotné) a také snadno používat, případně řešit problémy, které se mohou tu a tam vyskytnout. Věřím, že právě toto je rozumná cesta, jak zbavovat OS s linuxovým základem nádechu esoteriky a kabalistické tajemnosti v myslích lam, jako jsem já:) Stojí to za to!
Slovo ubuntu pochází z jazyka Zulu a do angličtiny je volně překládáno jako humanity. Vhodně tak odkazuje k některým myšlenkám, které stály v základech celého projektu. Odměnou za nainstalování a šíření popularity Ubuntu vám tak nakonec může být nejen kvalitní operační systém, ale třeba i vědomí, že jste podpořili dobrou věc. To už záleží na vás.
Rychlou uživatelskou příručku od Filipa Domince a kol. naleznete ve formátu PDF ZDE.

Mají vás vaši blízcí rádi?:)

Před několika málo dny jsem na THS vedl u piva, kofoly, Jamesona a smaženého sýra rozhovor s člověkem, kterého znají čtenáři ČSFD jako tajemného d-corsa. A kromě hororu (o tom vlastně řeč téměř nebyla) jsme si povídali například o blogování - o jeho smyslu, perspektivách a tak podobně. Zkrátka hospodsky jsme mudrovali. Ono - v tom parném dni nebylo divu. Dušoval jsem se při tom, že nejsem z těch, kteří by blog používali jako veřejný "soukromý" deníček (většinou je to nuda), že mi jde o něco jiného. Od popularizace přes sebekázeň až po jakýsi těžko definovatelný pocit nesvázanosti pravidly akademické obce (sic!) atd atd. Věřím, že až na tyto řádky a pár jiných v některých minulých příspěvcích se mi to daří:) Ne že bych se nesnažil o osobní pohled, jen nepíšu o osobních věcech mého osobního života. Dnes udělám malou výjimku, byť i ona snad může vykročit za hranice mojí maličkosti. Snad mě někdo nesepse tak jako nedávno nějací šílenci Obituse na jeho vlastním blogu. Rád bych totiž poděkoval. Proto taky ten podivný název.

Moji blízcí mi nadělili k mým ehmcátým narozeninám pěkné dárky. Dan vyslyšel moji prosbu, že se mi přes veškerou snahu nedostává pořádného románu, a podaroval mě proslavenou knihou Petera Hoega Cit slečny Smilly pro sníh. Nevím, jestli ho k tomu vedla moje nedávná SMSka, kde jsme definoval svou potřebu zhruba jako touhu po sci-fi, která bude obsahovat hutnou dobrodružnou epiku se ždibcem romantiky, ale ne hloupou, zato s řádným přesahem - něco mezi Herbertovou Dunou a Crowleyho povídkou Sníh, nebo je to náhoda. Uvidíme. Snad v tom nebude jen ten sníh...
Vítek zase umně skloubil moji slabost pro promrzlý Island a hororové příběhy, když mě obdaroval souborem Mrtvému nože netřeba - starými i novějšími příběhy, které jsou kouzelné nejenom tím, že činí čtenáře vnímavějším k tradičním vyprávěcím postupům, odlišným od těch, jež známe z moderní literatury. Po laponských, grónských, tichomořských a podobných "pohádkách" už snad trochu rozumím a těším se o to víc.
S největším překvapením ale přišla moje milá - pamětlivá toho, jak moc mě baví, když spolu posloucháme rozhlasové dramatizace, a také mojí nepřehlédnutelné obsese brakovými žánry zakoupila mluvené slovo, o jehož existenci jsem neměl ani ponětí. Věděl jsem sice, že je možné si poslechout v angličtině Kingovu Temnou věž, ale nikdy mě nenapadlo pátrat po "čtení z hororu" v češtině... Takže pozor sci-fi a hororoví maniaci - na CD je možné koupit výbor z Poea Jáma a kyvadlo a jiné povídky, povídku Růže pro Algernon Daniela Keyese nebo - světe div se - minisoubor hororových povídek Guy de Maupassanta Strach. Ve výborné kvalitě! O všech zmíněných autorech už jsem na blogu psal a ručím za ně hlavou (byť u Maupassanta je nutné zvyknout si na jeho "bezpointový" styl soustředěný hlavně na psýché postav a atmosféru příběhu - úvodní Horská chata je ukázkovým příkladem).
Takže ještě jednou a velmi osobně: Díky!

Nové filmy: Scottova žánrová odysea pokračuje

Restů se od posledních systematičtějších a pravidelnějších příspěvků na tomhle blogu nahromadilo tolik, že nemá cenu pokoušet se je nějak dohánět. Je to trochu škoda, protože o Vánocích byla trocha času číst a koukat na filmy a krok se současnou filmovou produkcí se snažím držet i teď, co jen to jde. Proto alespoň stručně připomenu, že už před Vánocemi vyšly Dějiny filmu Kristin Thompsonové a Davida Bordwella zacílené především na narativní strategie, což umožní, aby se zdejší diváci mohli kvalitně seznámit s "řečí" filmu jako specifického média. (A snad to donutí Terezu Brdečkovou, aby konečně přestala psát o filmu do Respektu a definitivně přenechala tuto práci zjevně mnohonásobně kompetentnějšímu Janu Gregorovi.)

Snad se dostanu k jednotlivým snímkům podrobněji (podobně jako u Tahle země není pro starý), i když ne všechno, co jsem viděl, stojí za podrobnější zmínku (např. I am Legend mě docela zklamal). Na druhou stranu Ti druzí (The Others; díky, Apači!), Persepolis nebo Východní přísliby (Eastern Promises) potěšily. Včera jsem si v klidu a trochu s odstupem znovu pustil se zvědavostí očekávanou a nakonec dost rozporuplně přijatou novinku Ridleyho Scotta American Gangster.
Výpravná epika o vzestupu a pádu černošského bosse Franka Lucase a jeho nenápadném lovci Richiem Robertsovi nepotvrdila toužebné očekávání další opuletní kroniky z rodu Kmotra, Tenkrát v Americe, Mafiánů nebo Casina. A to kvůli slabšímu scénáři, nepřesvědčivému Denzelu Washingtonovi (Crowe byl lepší!) a Scottově utápění se v dokonale zvládnutných finesách, které se však bez zajímavě vyprávěného příběhu stávají podružnostmi. Ridley Scott si dal opravdu záležet na tom, aby všechno vypadalo stylově adekvátně - např. skvěle využití škály "vybledlosti" barev, kostýmy, hudba nebo aby film bohatě pracoval s intertextovými odkazy fungujícími na úrovni obsahu i vztahu k žánru/tradici - reverzivně pojatá variace Kmotra, scorseseovské scény atd. To všechno bylo chytré, ale filmový zážitek to neumocňovalo, pouze na sebe upoutávalo pozornost. V těch lepších momentech totiž vyprávění představovalo eklektickou směsku, jejíž intelektuální hodnotu z hlediska vztahování se k tradici možná docení cinefilové (viz např. zasvěcenou a kvalitní mikroanalýzu na Markově blogu), která ale podle mého negenerovala žádné zajímavé významy a působila jako spíš samoúčelná, i když občas také příjmně vtipná/ironizující hra. Nesouhlasil bych s tvrzeními, že film neobsahoval žádné zapamatovatelné scény ("kostelní" scéna a scény následující, skvěle hudebně vygradované zastřelení Lucasova konkurenta na rušné ulici aj.). Podle mého se ale Scott až zbytečně příliš soustředil na vymezování svojí pozice v dějinách gansterského subžánru namísto toho, aby poutavě vyprávěl něco zajímavého. Není třeba kopírovat Scorseseho téměř sociologický pohled na fungování mafie nebo rozmáchlou osudovost Coppoly. "Stačí" jen vytěžit nabízející se témata a použít na vyjádření rozporuplných postav herce, který v sobě rozpory integruje, nikoliv je nevěrohodně slepuje (Washington). Držení hrdinů "od sebe" nenese žádné napětí, postavě Lucase chybí hloubka, kontext událostí plní jen úlohu kulis, nikoliv neoddělitelného rámce. Těžko věřit, že by chtěl Scott jen opisovat z klasiků, spíš bychom čekali, že se k nim nějak vyjádří (viz Markův blog) nebo je doplní. Nakonec však jeho rozmáchlá freska působí jen jako odrážení se mezi mantinely vyřčeného, které nedokáže navzdory zjevné snaze nijak inspirativně posunout.
Možná že zejména u filmů, které nějak pracují se žánrovostí, je o to důležitější přemýšlet, proč jsme nakonec nedostali to, co bychom díky rámci typických očekávání vázaných na žánr dostat měli/chtěli. Zároveň bychom ale neměli zapomínat, že stejně tak je důležité chtít vždycky víc než jen porušení zaběhnutého řádu věcí, které nenabízí zajímavější alternativu. V případ Scottova Amerického gangstera platí podle mého obojí.

Od všeho trochu...

Věci se mají bohužel tak, že od začátku semestru se mi nedaří najít čas na trochu podrobnější psaní. A nerad bych svůj blog začal plnit řadou výkřiků do tmy nebo z něj udělal album pro filatelisty ducha. Přitom by bylo o čem psát - hlavou mi naštěstí prošlo leccos z lingvistiky, literatury, filmu i hudby. Jenže z nánosu valících se dnů vykukují spíš jen fragmenty a torza...

Už dlouho se mi nestalo, že bych měl rozečtených několik vcelku dobrých knih, mezi kterými bych přeskakoval a žádná mě nedokázala připoutat a donutit ke zhltnutí. Američtí bohové Neila Gaimana jsou napodruhé ještě lepší než kdysi dávno, ale přesto..., povídky z různých antologií splývají nepříjemně jedna s druhou, Utažení šroubu Henryho Jamese vypadá slibně, ale bylo by třeba ji prostě přečíst a ne nad ní usínat večer co večer a nehnout se tak prakticky z místa... Teprve včerejší pustá a tichá noc mě zlákala a já přečetl znova Machenovy Bílé lidi - jednu z nejpodivnější knih, jaká se mi kdy dostala do rukou. Artur Machen je spisovatelem zázraku, zázraku děsivého a potemnělého, spisovatelem svatosti a extáze hříchu, hororu kořenícího v archetypální přitažlivosti pohádek, zneklidňujících legend a mýtů a v pohledu za oponu přehledného světa, za kterou víří věci, na které se bojíme byť jen pomyslet. Podobně jako když jsem v létě četl jeho slavného Velikého boha Pana, zmocňovala se mě i včera pomalu hrůza živící se tušením a nejistotou. "Podoby" Zla, jež Machen vykreslí v příběhu malé dívky z Bílých lidí nebo záhadné ženy z Velikého boha Pana, jsou možná tím nejděsivějším, co jsem zatím v literatuře objevil, hlavně svou nadčasovostí... Sugestivnost a tematika jeho děl jej podle mého názoru jednoznačně spojuje s dalším velkým Mistrem vizí, Williamem Blakem. Machenova díla představují hrozivý škleb zastiňující valnou většině hororových povídek a románů. Když skládal Stephen King v povídce Crouch End poklonu Howardu P. Lovecraftovi, patřila možná daleko spíš Arthuru Machenovi, prvnímu mezi autory zla číhajícího u známých a rovných cest... Doufám, že Machena budu moct brzy představit podrobněji!
Od mého posledního filmového přehledu uběhlo už hodně času a mezi pestrou směsicí filmů, které jsem za tu dobu viděl - od příjemných retro vzpomínek, jako je postapokalyptická Planeta opic, až po výtečnou Pulp Fiction -, stojí za připomenutí dva momenty: Vítkům liberecký filmový maraton a báječný Faunův labyrint Guillerma del Tora (trailery).
Se svým psaním o filmech mám potíž - je především plné dojmů. Doufal jsem, že kvalitní rozbory z libereckého maratonu se co nejdřív objeví na Fantomu, ale chlapci byli poněkud zaneprázdnění plněním karlovarských závazků, takže zatím nezbývá než doufat a spokojit se s mou kratičkou upomínkou. Tématem maratonu byl méně známý Nový Hollywood, takže v seznamu filmů zazářila jména tehdy mladých a začínajících Martina Scorseseho, Briana de Palmy, ale také již známého Roberta Altmana a dalších. Pro mě jako fanouška a beznadějného filmového amatéra opět ohromný zážitek. Ať už šlo o rebelující a existencialistický Vanishing Point, ostře kritickou dlouhou metráž Nashvillu nebo odlehčenější The Long Goodbye, černou komedii Hi, mom!, první Scorseseho movie Who's That Knocking at My Door, Lumetovo Dog Day Afternoon, Schatzbergova Scarecrow, nebo Ashbyho The Last Detail. A zajímavý byl tento výběr nejen proto, že mi umožnil vhlédnout do začátků tvorby mých oblíbenců režírujících (de Palma, Scorsese) či hrajících (Pacino, de Niro, Nicholson), nebo proto, že jsem mohl vidět fimy kultovní (Vanishing Point) a slavné (Nashvill). Byl jsem nadšený hlavně z intenzity těch filmů, z jejich (neploché!) angažovanosti a efektu autenticity, které podporoval místy až polodokumentaristický styl, jinde skvělé herecké výkony (uchvátil mě hlavně Al Pacino), a především silná témata. Nejsilněji na mě zapůsobil svou vizualitou a silným závěrem Scarecrow. Mnohým z těchto filmů byla společné zajímavá směsice (černého) humoru a syrového dramatu (např. Hi, mom!, Dog Day Afternoon, ale i Nashvill), nejdůležitější byl ale pro mě pocit, že se koukám na pokusy o osobité vyjádření, na něco, co nemá jen "pobavit" a zaplácnout čas...
Loňské/letošní překvapení Guillerma del Tora - El laberinto del fauno, Faunův labyrint, je nejen tím druhým velkým zážitkem, ale zároveň je také svázáno s již zmiňovaným Arthurem Machenem, z jehož poetiky se Faunův labyrint vydatně (ale přiznaně) napájel! Na pohádkovém půdorysu vystavěný (a proto také typově čitelný, nikoliv povrchní) příběh malé dívenky Ofélie, dívky dvou světů, byl uchvacující nejen vizualitou a některými hereckými výkony, ale především tématem a prostotou jeho podání. Vyvážené propojení surovosti a snové pohádkovosti, jejichž průsečíkem byl Oféliin "svět" a její osud, je tou nejlepší pohádkou o pohádkách, jakou jsem kdy viděl. Neveselou, tragickou, okouzlující...
Nejen proto je fantastickým příslibem del Torův záměr konečně natočit Lovecraftovo At the Mountains of Madness!
Tenhle stručný přehled zmatku mých posledních dnů ukončním pár řádky týkajícími se věd o jazyce. Za zmínku stojí především dvě věci:
1) Česká kognitivní lingvistika se rozrostla o další práci, a sice Nádobu plnou řeči od Ireny Vaňkové z Ústavu českého jazyka a teorie komunikace FF UK v Praze. Po Co na srdci, to na jazyku, jež byla dílem autorského kolektivu a která byla první původní českou monografií s tématem kognitivní lingvistiky, jde o další významný přírůstek tohoto ve světě již dostatečně etablovaného přístupu ke zkoumání jazyka. Irena Vaňková se v duchu svých předchozích zkoumání snaží postihnout specifikum českého jazykového obrazu světa, v tomto případě metalingvisticky českého jazykového obrazu řeči jako základního způsobu našeho pobývání ve světě. Už samotný nápad zaměřit se na konceptualizaci řeči považuji za nesmírně zajímavý (Irena Vaňková mi svou prací"ukradla" nápad věnovat se tématu metaforizace jazyka:)), protože tento přístup tematizuje nejen specifika českého pojetí řeči, ale je zároveň studií metodologickou, tedy nahlédnutím vlastního oboru a jeho filosofických základů (viz citát George Lakoffa). Pokusím se co nejdřív nahlédnout až na dno Nádoby plné řeči a napsat na ni krátkou recenzi.
2) Druhou zajímavou událostí je konání konference Language, Communication and Cognition, která se uskuteční od 4. do 7. 8. 2008 v anglickém Brightonu. Už fakt, že mezi hlavní řečníky bude patřit George Lakoff (University of California v Berkeley), v současné době asi největší ikona kognitivní lingvistiky, nebo Michael Tommasello (Max Planck Institute for Evolutionary Anthropology v Lipsku), významný představitel výzkumu v oblasti osvojování jazyka, je příslibem mimořádně zajímavé události.
Naštěstí ani české aktivity v oblasti kognitivní vědy (včetně lingvistiky) nejsou zanedbatelné. Nedávno uskutečněná konference Kognice 2007, na které jsem se podílel jako spolupořadatel, může snad posloužit jako důkaz (krátká zpráva o ní je ZDE).
A mě zaměstnává vztah jazyka/řeči a kognice také čím dál víc. Snažím se proniknout hlouběji do základů oboru neuro- a psycholingvistiky a připravit první náčrt možného výzkumu. V současné době jsem vypsal diplomovou bakalářskou práci na téma Sclerosis multiplex a problém řeči/jazyka: základní přehled, která by měla přispět k základnímu zmapování této složité a v Česku zatím nepříliš probádané oblasti. Zároveň by tato práce měla být součástí většího souboru aktivit, jež by měly vyústit ve skutečný neuro- a psycholingvistický experimentální výzkum. Snad se věc podaří...

Do vedra II: Bébel

Tomáš Baldýnský napsal kdysi dávno v jedné své glose (která měla být však spíš poctou), že tak jako Amerika měla pár těch opravdových filmových chlapských hrdinů, i Evropa může několik skutečných mužů nabídnout. Přiznám se, že už nevím, byli-li dva nebo tři. Jeden z nich byl určitě Marcello Mastroianni, tím druhým Jean-Paul Belmondo.
Belmondo je zvláštní herec - mohl být obdivován především intelektuály umírajícími u filmů tzv. francouzské Nové vlny (Godard, Truffaut, Chabrol apod.), on začal ale vážné umění velice brzy kombinovat s účinkováním v lehkých žánrech komedie a krimi, z čehož nakonec povstala kariéra, kterou Baldýnský svou dobře vystřiženou poklonou oslavil. Ponejvíc suverénní, okouzlující, drsný, ale citlivý, častokrát ve filmech, které by bez jeho účasti nebyly ani z poloviny tak dobré (a nejspíš by občas byly i špatné). I přes všechna schémata dokázal Belmondo spoustě jak pírko lehkého braku jen svojí osobou vdechnout cosi z tíživého smutku a melancholie, ne přímo osudové, ale takové, kvůli které chodím občas do kina, abych s úsměvem zamáčkl slzu:)
Pro české fanoušky J-P.B. je výbornou zprávou, že vydavatelství Mido se před nějakou dobou odhodlalo a konečně na náš trh uvedlo první várku Belmondových filmů. Teď k nim přibyl další, v produkci Hollywood Classic Entertainment - oproti přeci jen nízkorozpočtovému Midu krásně vybavený Profesionál (Le Professionnel). V režii Georga Lautnera, s hudbou Ennia Morriconeho a s vynikajícím protivníkem v podání Roberta Hosseina, nejspíš nejlepší z Belmondových drsných kusů. Navzdory jednoduchému ději a občas trochu úsměvným dialogům zaujme bezesporu atmosférou (těžící notně z Morriconeho slavného titulního hudebního motivu) a hlavně celkovým skoro až bezútěšným laděním. Schéma dvou hlavních protihráčů není tak úžasně rozostřené jako například v mém dalším oblíbeném duelu, Mannově The Heat, daleko spíš je ostře převrácené, a možná proto - paradoxně(?) - syrovější a westernovější. Myslím, že do vedra je tenhle odpustitelně přepjatý, dojemný, vtipný a zároveň podivně smutný film jako dělaný. Já si ho pustil ještě ten večer, kdy jsem si ho koupil...

Do vedra

Vzhledem k tomu, že se i letos naplňuje Vítkův bonmot o tom, že za okny už nás nečeká letní počasí, ale demoverze krematoria, nabízím tak jako loni opět něco lehčího a fotbalového. V takovém vedru do háje s vědou!:)

Ultimate funny goals compilation



Soccer goal miss



Unbelievable missed goal chances sad video



Football Heartbreaks



Top 50 Soccer Goals

Čistě obrazově, žádná písmenka

Rok se s rokem sešel, Vítek Peřina zas do Hradce Králové zavítal, a já tak mohl udělat další (letos první a zřejmě jako každý rok pouze jediný) zářez na pažbě za návštěvu divadla. Jako vždy Naivního z Liberce. Ale popořádku je to jinak: nejprve dvakrát spíš zklamání, teprve potom ta trocha radosti "naživo".

Není to zase až tak dlouho, co jsem se na tomhle blogu rozplýval nad Flaubertovou Paní Bovaryovou a těšil se, že kromě románu můžu díky Levným knihám v brzku zakusit také její filmové zpracování od uznávaného francouzského režiséra Clauda Chabrola. To by bylo zklamání číslo jedna: vyhnu se srovnáním typu "tu knihu se do filmu dostat nepodařilo", spíš bych řekl, že intenzivní estetický zážitek z Flaubertova neuhánějícího, ale navýsost dramatického vyprávění, z úžasného stylu a zajímavých obrazů nenašel podle mého na filmovém pásu ekvivalent. Chabrolův film na mě působil jako sled obrazů, které ve mně nevyvolávaly pocit jejich kontinuity a možnost vcítění se; jednotlivé střípky životního osudů paní Emy se nespojily v dramatický obraz. Myslím, že Chabrol zvládl flaubertovský odstup a zprostředkování pocitu rozporuplnosti při interpretaci nitra Emy Bovaryové, tak trochu ale v mých očích zůstal pozadu s vypravěčským umem.
Ani druhý filmový zážitek potěšení nepřinesl. Jako beznadějně suchozemský pirát jsem i přes přetrpěnou Dead Man Chest neodolal vábení třetího dílu Pirátů z Karibiku: Na konci světa. A říct není moc co: film je to dlouhý, scénáristicky slátaný, avizované a slibné temnoty druhého dílu je míň než poskrovnu a pár pěkných intertextových odkazů, Deppových gagů, záběrů a závěrečná předlouhá námořní bitva ten pocit zoufalství z nastavované kaše zahnat nedokázaly. Nebylo to tak HROZNÉ, jak jsem se obával, ale dost hrozné na to, abych o tomto - doufejme posledním "karibském" - počinu talentovaného Gora Verbinského napsal něco pozitivního. Nafouklá bublina. Prázdná, jak už to tak bývá:(
Náladu mi spravilo až další divadelní představení souboru Naivního divadla z Liberce, které letos opět zavítalo na pravidelný divadelní festival v Hradci Králové (který jsem opět - až na obligátní návštěvu v Draku - zdrařile minul). O tom, že divadlo je mi jako umělecká forma vyjádření dost cizí (mea culpa!), jsem už psal a nechci se o tom nijak zvlášť šířit. K faktu, že mám slabost pro loutky, se stavím podobně. Po loňském skvělém Nadhasiči byla však příjemným vpádem do rutiny mých iracionalit letošní "bokovka" liberečáků nazvaná Pallaton (Až mi dojdou cigarety). Scénický melodram vystavěný na textech Mariana Pally byl po většinu času vtipnou studiovou oddechovkou o délce úměrné potenciálu takového typu představení. Jak poznamenávají sami tvůrci, "Pallaton má svým charakterem mnohem blíže ke scénickému čtení resp. přednesu za doprovodu živé muziky a zpěvu" a navazuje tak na předchozí podobné projekty v dramaturgii Vítka Peřiny, jako bylo Čekání na Bedřicha (Wernisch) nebo Léčba neklidem (Saki). Příjemný malý krůček na mojí nekonečné cestě za porozuměním tomu, co je na tom divadle tak znepokojivě zajímavého:)

Kdybych měl moře
Tak na ně hledím
Kdybych měl ženskou
Tak jí řeknu
Že ji mám rád
Ale co mám dělat
Doprdele
S polem?

Zhruba takové to bylo.

Nová sekce

Rozhodl jsem se přidat do sidebaru Tortugy Bay novou sekci: ARTeFACT for these days. V ní by se měly v nepravidelných, ale relativně krátkých intervalech střídat různé objekty/útvary ze světa všech možných druhů umění - básně, videa, písňové texty, fotografie, obrazy... Na rozdíl od klasických sekcí blogu bude ale obsah ARTeFACT for these days pomíjivý jako mandaly tibetských mnichů - jediným archivem vzpomínek zůstane nakonce jen seznam ARTeFACTů... Herakleitovské. Jako všechno.

Belgičtí hudebníci opravdu existují!:-)

Nejzajímavější hudební objev, který jsem v posledních dnech učinil, je tvorba belgického muzikuse Marca Moulina. Šokem bylo především zjištění, že tu svěže a mimořádně moderně znějící hudbu má na svědomí šedesátiletý pamětník, který svou první kapelu dával dohromady v roce 1961! Album Top Secret, o kterém je řeč, pochází z roku 2002 a nabízí směsici taneční muziky, zajímavé elektroniky a jazzu. Výborný zvuk, někdy jednoduché, někdy jen zdánlivě jednoduché (a někdy komplikované) výrazné "taneční" rytmické podklady, do toho jazzující směsice nástrojů (sám Moulin je klávesista) a občasný ženský vokál. Dohromady skvěle kompaktní útvar z rodiny čítající Jazzanovu, Llorcu nebo poslední desky Herbie Hancocka. Okamžitě začínám pátrat po Moulinových následných deskách Entertainment a I am You. Na ukázku jeden klip z Youtube (píseň Silver pochází z alba Entertainment) . Myslím, že je výstižný (i tou svou lehce sexy atmosférou). A tenhle pán je ještě uznávaný humorista!:)

Digging the Grave

Před několika lety jsem s pár přáteli páchal guerillovou činnost na poli česko-slovenského hororu. Základnou nám byl i-netový magazín Hlboký hrob, který "sa počas svojej existencie venoval predovšetkým vydávaniu pôvodnej tvorby z oblasti humoru a hororu (ideálne kombinácii oboch) vo forme poézie, poviedok, komiksov, hudby a mnohých ďalších; bol organizátorom troch (ukončených) ročníkov literárnej súťaže Béla," měl svoji recenzní rubriku, sekci věnovanou recepci hororu v pohádkách a mytologiích celého světa atd. atd. Ve své době byl v rámci žánru uznávaným periodikem, a to navzdory (nebo snad díky?) své zjevné svébytnosti (viz např. - personálně však trochu zavádějící - hodnocení A. Kudláče na serveru Pevnost). Postupem času (někdy v průběhu roku 2004) se však naše aktivity začaly z různých důvodů přesouvat jinam a HH zmizel v tichém a smutném zapomnění, podobně jako Béla Lugosi v půvabném snímku Tima Burtona Ed Wood. V současné době však v rámci občanského sdružení Mastodont pracujeme na nové verzi Hlbokého hrobu, snad trochu sofistikovanější, každopádně jiné. Symbolickým mostem mezi starým a novým Hrobem se stala před nedávnem vydaná povídková sbírka Neželané dedičstvo po neobľúbenom strýkovi, která má zachytit ducha Hrobu v letech jeho první slávy:)

So: Nevermind the grave, here is Mastodont!

The Arcade Fire

Můj osobní hudební objev roku. Kanadští the Arcade Fire s hudbou pro mě tak těžko vymezitelnou, že mě jako přirování napadá jenom to nejlepší z Davida Bowieho. A pro Tunnels mám slabost...

Proč je dobré mít Koťátka

Pro ty, kterým je nad slunce jasnější, že lingvistika, filosofie a literární věda spolu souvisí, ale kteří zároveň ví, že zůstat u pouhého konstatování je málo a místo něj je třeba pracovat na nějakém pokusu o integraci poznatků, příjemná zpráva: vyšla kniha Petra Koťátka Interpretace a subjektivita. "Hlavním tématem knihy je vztah mezi vnější podmíněností myšlenkových a komunikativních aktů a jejich subjektivitou [...] Autor vstupuje do diskusí probíhajících v současné analytické filosofii mysli a filosofii jazyka, zejména do sporu mezi internalistickou a externalistickou konstrukcí obsahu propozičních postojů [...] a mezi individualistickým a konvencionalistickým pojetím významů promluv. [...] Zabývá se i specifickou podobou, kterou má spor mezi individualisty a konvencionalisty ve sféře literární interpretace. [...] Součástí knihy je výkladový slovník pojmů filosofie jazyka, které hrají klíčovou roli v autorově argumentaci." (z textu na přebalu).
Pro české lingvisty je nejvyšší čas dostát názvu své disciplíny a začít ji konečně chápat jako vědu o jazyce. Se vším, co k jazyku patří.
Recenze nové Koťátkovy knihy se objeví zde nebo v některém z čísel on-line dvouměsíčníku pro sémiotiku Crabtree.

Crabtree strikes back!

Po několika týdnech dohadů jestli, kde, jak a kdy nakonec padlo rozumné rozhodnutí a začaly práce na přípravě vydání prvního čísla nového na sémiotiku se orientujícího i-časopisu. Ponese jméno známého polyglota, znalce snad všech světových jazyků, strážníka Crabtreeho ze seriálu 'Allo 'Allo!, šéfredaktorem se stal Vítek a první příspěvky budou k dispozici kolem poloviny listopadu na adrese http://www.crabtree.cz (přesné datum vydání ještě nebylo stanoveno). Těšte se, budeme se snažit!

foto redakce

Nový Fantom

Na webu se objevilo nové - tuším, že osmadvacáté - číslo Fantoma a je věnováno současnému Hollywoodu. Další ukázka toho, že kvalitní rozbory kinematografie se už dávno nevěnují jen Tarkovskému, Ejzenštejnovi a Antonionimu:) Shyamalan, Mann, Soderberg, současný hollywoodský horor a tak dál. Čtěte!

Strom života: Moravské lidové písně o stromech

Jak jsem napsal, tak jsem udělal: koupil jsem si Zuzany Lapčíkové a spol. album Strom života. A dobře tak, deska je to výborná. Nijak zvlášť nevybočuje ze směru, kterým Lapčíková už pár let kráčí - ruku v ruce s klasikou a jazzem vstříc lidové písni. Do stopáže něco přes 70 minut se vešlo 37 skladeb, ale ono jde v podstatě o jakousi koláž motivů z lidových písní, jejichž jednotícím prvkem jsou příběhy vážící se ke stromům v běhu ročních dob. Proto je taky booklet - mimochodem z recyklovaného papíru jako "kapsa" pěkně vypravený - rozdělen obsahově ne podle písní, ale na části Jaro, Léto, Podzim a Zima. Lapčíková brala od Janáčka, z lidu, přispěli tradičně také Emil Viklický a Petr Růžička, tentokrát navíc výrazně i Miroslav Minks; předmluvou Antonín Buček, velmi osobním "doslovem" pak Miloš Štědroň. Album není tak jednoznačně "najazzlé" jako Prší déšt, místy působí víc lidověji, spíš blíž některým věcem z Moravských písní milostných. Na rozdíl od nich mi ale přijde přeci jen prostší a lidovější. A díky té kolážovosti působí i trochu pestřeji. Co je ale na lidovce a jejích lapčíkovsko-viklických úpravách vždy zajímavé (a nechybí to ani tentokrát), je zaposlouchávat se do různých variant a variací jednoho tématu, ať už textových nebo hudebních. Folkloristé, etnografové a kognitivní lingvisté by měli pospíšit. Mizí to pomalu, ale mizí...

Stálo mě to slabých 200 korun českých, a navíc 40 z nich šlo do veřejné sbírky Strom života Nadace partnerství určené k podpoře výsadby stromů apod. Užitečný a dobrý kup!

Sborník Hra, věda a filosofie

Brzy vyjde další z výborných sborníků, který připravují členové skupiny analytické filosofie AV ČR v rámci pravidelně pořádaných mezioborových konferencí. Tentokrát je společným tématem vztah mezi pojmy Hra, věda a filosofie. Obsah sborníku je k nahlédnutí zde (formát DOC). Recenze se tu objeví, jak jen to bude možné.

Konference a soutěže

Blíží se konec semestru, a proto začne většina akademické obce s roustoucí frekvencí objíždět všechny možné (a často obskurní) konference, případně soutěže. Mnohdy bez ohledu na vypsaná témata a relevantnost vlastních příspěvků...Bohužel! Dva lingvistické sedánky pořádá i Katedra bohemistiky UP: 15. - 17. 5. Konferenci mladých lingvistů (připravujeme s Danem F. workshop na téma: Mluva afatiků - hranice normality) a 26. 4. soutěž Student a věda (Vítek bude mít příspěvek o ne/existujicí sémiotické koncepci v díle V. Mathesia:-)). Mladí lingvisté mají letos ambiciózní téma: Svět za slovy a jejich tvary, svět za spojením slov, uvidíme, kolik účastníků se o něj alespoň otře. Pokouším se připravit příspěvek zabývající se porovnáním de Saussurovy (sémantické?) koncepce vztahu mezi jazykem a světem (zejména otázkou vztahu struktury jazyka a světa a vymezením vztahu mezi termíny hodnota, význam a pojem) s danešovsko-dokulilovskou koncepcí, která by měla na de Saussura po svém navazovat. Premisou (impulsem) jsou problémy v samotných předpokladech jejich teorií/konstrukcí, inspirací jsou některá zjištění tzv. analytických (např. Quine, Rorty, Davidson) i "neanalytických" filosofů (Derrida). Závěrem by měla být výzva k dynamičtějšímu pohledu na jazyk/řeč a způsoby jejich popisu a poohlédnutí se po metodologiích, které by to umožňovaly (při zachování racionality a exaktnosti takového popisu). Uvidíme. Koncept příspěvku se tu snad brzy objeví...