Festivalům prakticky čehokoliv se většinou vyhýbám, děsí mě davy lidí. Přesto bylo moje letošní léto filmové víc než ta předchozí. V hradeckém kině Central běžely Kim Ki-dukovy filmy a před koncem srpna jsem si dopřál i svou pravidelnou festivalovou výjimku - Vítkův liberecký víkendový filmový maraton. Obojí se vyvedlo náramně.
Ještě pořád kariérně mladý jihokorejský režisér Kim Ki-duk už je pár let nejen nadějí, ale nejspíš i hvězdou nejen asijského filmu. Důkazem jsou četná ocenění filmových kritiků, ale i divácký zájem a ohlas. Rozebírat Kim Ki-dukovu tvorbu by však bylo námětem pro obsažnější práci, a především pro povolanějšího znalce. Přesto si dovolím alespoň pár diváckých poznámek, ryze laických a spíš impresionistických. Budou hlavně o harmonii, střídmosti a uměřenosti.
Jednou z Kim Ki-dukových poznávacích značek bylo silné propojení vypjaté brutality s obdobně vypjatým citem - láskou a vášní. V promítané sérii filmů (Jaro, léto, podzim, zima... a zase jaro; 3-iron a Samaritánka) to sice svým způsobem platí také, ale Kim Ki-duk se přeci jen posunuje. Nebo možná jenom pokračuje... na svojí cestě směrem k harmonii. Nejstarším ze zmiňované trilogie je Jaro, léto, podzim, zima... a zase jaro, film s explicitně tematizovaným buddhistickým rozměrem. Příběh, rozdělen do ročních období spjatých paralelně s obdobími v životě člověka, zrcadlí v naprosté vyváženosti základní peripetie lidského bytí v mikrokosmu malého domku ukotveného uprostřed jezera, které leží daleko od moderního světa, v tichu lesa a hor. Kim Ki-duk vypráví uměřeně, bez zbytečností, téměř beze slov; ukazuje (v nejlepším slova smyslu) podstatné věci s takovou samozřejmostí, až by člověk uvěřil, že to jednoduché a samozřejmé i je. Jenže ani jedno z toho neplatí a v tom spočívá jeho obrovský vklad a talent. Vybírat a skládat příznačné, mluvit v obrazech naprosto samozřejmě o nesamozřejmém. Způsob, jakým Kim Ki-duk buduje ve filmu význam opravdu připomíná stavbu kruhu, který je konečně obsažen i v samotném názvu filmu. A tak v závěru máte přes všechny vzestupy a pády pocit harmonie a naplnění. Bez zbytečného patosu, očistně autentické.
3-iron je možná ještě silnější. Kim Ki-duk přesunul děj do města, ve kterém se to jemné prochvívání klidu a ticha hledá mnohem obtížněji. Přesto to dokázal v příběhu dvou mladých lidí, kteří mluví málo, ale cítí mnohem víc, žijí téměř jako duchové a oživují prázdnotu domů i duší. Kim Ki-duk zase především ukazuje, nechává mluvit obrazy místo lidí, protože mnoho slov častokrát neznamená vůbec nic. Kontrast mezi jeho hrdiny a jejich "protivníky" je zřejmý, přesto nepůsobí jeho ztvárnění schematicky. Jednorozměrnosti postav brání jejich vykreslení bez idealizace jejich konání. I zde dochází sluchu východní filosofie a jedno báječné překvapení na závěr. Ohromný zážitek.
Tuším poslední u nás zatím uváděný Kim Ki-dukův film (po Samaritánce natočil ještě Luk a Čas) jsem viděl v české předpremiéře. Samaritánka, prodchnutá opět náboženskou zkušeností, je příběhem o utrpení, hledání a vykoupení. Přes pomalé tempo v podstatě velmi dramatickým a místy až syrovým, tentokrát navíc s koncem, který mi připadá otevřenější a přeci jen tíživější než u předchozích snímků. A přestože mě zaujaly víc spíš Jaro... a 3-iron, i v případě Samaritánky jsem cítil ten podivný filmový ekvivalent vyvanutí...
Kim Ki-dukův jakoby netečný styl zachycování dějů mi učaroval. Fascinuje mě jeho schopnost komponovat obrazy způsobem, který udržuje dynamiku děje, nepotřebuje příliš slov a ve výsledku přináší jakési očištění, pocit, že všechno to předvedené zachycuje odlesk dokonalého celku v neuzavřených, nedokonalých a nikdy nedopověditelných jednotlivostech.
Vítkův liberecký filmový maraton nabízel podívanou dočista jinou. Na programu byly profily dvou hvězd (v tom nejlepším slova smyslu) současného Hollywoodu: Michaela Manna a Michaela N. Shyamalana.
Michael N. Shyamalan se proslavil především duchařským "hororem" Šestý smysl, promítaly se ale jeho filmy novější: Vyvolený (Unbreakable), Znamení (Signs) a Vesnice (The Village). Za nejlepší Shyamalanův film považuji Vyvoleného, výborný komixový kus s obligátní pointou, klasickou Shyamalanovou trade mark. Ta je ale pouze logickým vyvrcholením výborně natočeného příběhu, který nejenže tematizuje komix jako fenomén na pomezí výtvarného umění a literatury, ale sám staví na jeho principech a zároveň je velmi originálně modifikuje. Skutečný zážitek s dobrým Brucem Willisem a uhrančivě přesvědčivým Samuelem L. Jacksonem. Komix úplně jinak, než jsme zvyklí ze Supermanů, Spidermanů apod.
Od Znamení jsem po poměrně drsných recenzích moc neočekával, ale výsledek nakonec nebyl vůbec tak hrozný, jak by dávaly reakce kritiků tušit. Je pravda trochu otázkou, jak celý příběh divácky uchopit (hlavně spousta komediálních momentů asi motalo a rozohňovalo "shyamalanovcům" hlavy), přesto myslím, že stále převyšoval většinu současné produkce právě minimálně schopností nadhledu a snahou o jisté sdělení, o řemeslné kvalitě a vizualitě ani nemluvě. A to navzdory tomu, že právě v tomhle snímku se podle mě asi nejvíce projevila určitá Shyamalanova slabina - místy až příliš deklamativní a přeci jen trochu pseudofilosofující dialogy. Opravdu zvědavý jsem byl ale na Vesnici...
Po Signs snad nejrozporuplněji přijatý a taky dokola kritizovaný film mě pochopitelně lákal svým tématem a také "kulisami". A především v tomhle nezklamal. Vizuálně fantastický film (neuvěřitelné barvy!) s působivou atmosférou, kostýmy a podle mě zajímavou kamerou sice občas trochu tonul ve scénaristických saltech, ale jak správně poznamenal Vítek, o to tu zase až tak nešlo. Shyamalanovi podle mě vyšlo i obsazení a nezbytné (v tomto případě tolik kritizované) závěrečné "překvapení".
Zkrátka a dobře: můžeme pochybovat o myšlenkové hloubce Shyamalanových filmů, o jeho schopnosti napsat silný a výstižný dialog, ale těžko můžeme pochybovat o jeho originálním vidění, režijních nápadech a zručnosti. To samo o sobě pochopitelně nestačí na to, abychom vytvořili komplexní estetický zážitek a prožili pocit vrcholného umění. Stačí to ale na to, abychom v kině zažili něco nečekaného, vzrušujícího a v posledku krásného. A takové filmy mám rád.
Opravdu velkým překvapením pro mě - jakožto nepříliš dobrého znalce toho lepšího ze současného Hollywoodu - ale byly snímky Michaela Manna (jeho poslední snímek - Miami Vice - momentálně běží v kinech a sbírá velmi pochvalné kritiky). Z promítaných filmů jsem znal pouze Posledního Mohykána, což je, podle mě, sice pěkný, ale ne příliš zajímavě natočený film. O to víc mě zaskočil zbytek - Michael Mann předvádí, jak točit něco, co z nedostatku škatulek musím nazvat řádnou krimi-epikou. A právě zjevná chuť vyprávět příběh ho silně spojuje se Shyamalanem. Po dnes už přeci jen schematicky a naivně působícím Zloději (Thief), který ale pomáhal to schéma utvářet!, následovala přehlídka skvělých snímků Ali, Heat (Nelítostný souboj), The Insider (Insider: muž, který věděl příliš mnoho) a Collateral. Mann je především skvělý a precizní vypravěč, navíc má většinou šikovou ruku pří výběru hudby i herců. Proto mohou 165 minut dlouhý životopisný film o Muhammadu Alim i thrilleru více se blížící Insider působit zajímavěji než většina podobných "filmů dle skutečné události". Snad kromě "světle" působícího Aliho navíc zahaluje Mann svoje příběhy do tíživých a temných barev, nebojí se ubrat na tempu, když je to třeba, a svým postavám dokáže dát na žánr až nestandardně hluboký/znepokojivý rozměr. I tím překvapuje Tom Cruise v "existenciálním" thrilleru Collateral (scéna v jazzclubu, scéna s kojoty nebo závěrečný monolog T. C.), ale především dvojice Robert de Niro - Al Pacino v novodobém/city westernu Heat! Rozporuplnost a osudová přitažlivost dvou protikladných(?) hrdinů, zvýrazňovaná např. barevným laděním, propracovaná stavba a dynamika příběhu udělali z tohoto snímku možná nejlepší krimithriller v dosavadních dějinách filmu. Patos závěrečné scény je pak jen organickým a nanejvýš případným vrcholem, protože v předchozích skoro třech hodinách se Mannovi (a samozřejmě Pacinovi s de Nirem) podařilo vykreslit její protagonisty neuvěřitelně přesvědčivě. Jako harmonii protikladů, jako jedny z posledních svého druhu, výjimečných a tragických...
Proto myslím, že Mann je zkrátka ten, kdo dokáže povýšit umělecky okrajový žánr na skutečný zážitek, že je prostě jedním z těch tvůrců, kteří umí tradiční zpracovávat netradičně, opravdu budovat a určovat styl a vytvářet tak mimořádně zajímavou a vzrušující "zábavu". A to mě zajímá čím dál víc...
Letošní léto bylo zkrátka bohaté a přineslo tři obrovské zážitky: Kim Ki-duka, Michaela Manna a taky Al Pacina. Neodolal jsem a okamžitě si koupil Carlitovu cestu. Brian de Palma...
Jednou z Kim Ki-dukových poznávacích značek bylo silné propojení vypjaté brutality s obdobně vypjatým citem - láskou a vášní. V promítané sérii filmů (Jaro, léto, podzim, zima... a zase jaro; 3-iron a Samaritánka) to sice svým způsobem platí také, ale Kim Ki-duk se přeci jen posunuje. Nebo možná jenom pokračuje... na svojí cestě směrem k harmonii. Nejstarším ze zmiňované trilogie je Jaro, léto, podzim, zima... a zase jaro, film s explicitně tematizovaným buddhistickým rozměrem. Příběh, rozdělen do ročních období spjatých paralelně s obdobími v životě člověka, zrcadlí v naprosté vyváženosti základní peripetie lidského bytí v mikrokosmu malého domku ukotveného uprostřed jezera, které leží daleko od moderního světa, v tichu lesa a hor. Kim Ki-duk vypráví uměřeně, bez zbytečností, téměř beze slov; ukazuje (v nejlepším slova smyslu) podstatné věci s takovou samozřejmostí, až by člověk uvěřil, že to jednoduché a samozřejmé i je. Jenže ani jedno z toho neplatí a v tom spočívá jeho obrovský vklad a talent. Vybírat a skládat příznačné, mluvit v obrazech naprosto samozřejmě o nesamozřejmém. Způsob, jakým Kim Ki-duk buduje ve filmu význam opravdu připomíná stavbu kruhu, který je konečně obsažen i v samotném názvu filmu. A tak v závěru máte přes všechny vzestupy a pády pocit harmonie a naplnění. Bez zbytečného patosu, očistně autentické.
3-iron je možná ještě silnější. Kim Ki-duk přesunul děj do města, ve kterém se to jemné prochvívání klidu a ticha hledá mnohem obtížněji. Přesto to dokázal v příběhu dvou mladých lidí, kteří mluví málo, ale cítí mnohem víc, žijí téměř jako duchové a oživují prázdnotu domů i duší. Kim Ki-duk zase především ukazuje, nechává mluvit obrazy místo lidí, protože mnoho slov častokrát neznamená vůbec nic. Kontrast mezi jeho hrdiny a jejich "protivníky" je zřejmý, přesto nepůsobí jeho ztvárnění schematicky. Jednorozměrnosti postav brání jejich vykreslení bez idealizace jejich konání. I zde dochází sluchu východní filosofie a jedno báječné překvapení na závěr. Ohromný zážitek.
Tuším poslední u nás zatím uváděný Kim Ki-dukův film (po Samaritánce natočil ještě Luk a Čas) jsem viděl v české předpremiéře. Samaritánka, prodchnutá opět náboženskou zkušeností, je příběhem o utrpení, hledání a vykoupení. Přes pomalé tempo v podstatě velmi dramatickým a místy až syrovým, tentokrát navíc s koncem, který mi připadá otevřenější a přeci jen tíživější než u předchozích snímků. A přestože mě zaujaly víc spíš Jaro... a 3-iron, i v případě Samaritánky jsem cítil ten podivný filmový ekvivalent vyvanutí...
Kim Ki-dukův jakoby netečný styl zachycování dějů mi učaroval. Fascinuje mě jeho schopnost komponovat obrazy způsobem, který udržuje dynamiku děje, nepotřebuje příliš slov a ve výsledku přináší jakési očištění, pocit, že všechno to předvedené zachycuje odlesk dokonalého celku v neuzavřených, nedokonalých a nikdy nedopověditelných jednotlivostech.
Vítkův liberecký filmový maraton nabízel podívanou dočista jinou. Na programu byly profily dvou hvězd (v tom nejlepším slova smyslu) současného Hollywoodu: Michaela Manna a Michaela N. Shyamalana.
Michael N. Shyamalan se proslavil především duchařským "hororem" Šestý smysl, promítaly se ale jeho filmy novější: Vyvolený (Unbreakable), Znamení (Signs) a Vesnice (The Village). Za nejlepší Shyamalanův film považuji Vyvoleného, výborný komixový kus s obligátní pointou, klasickou Shyamalanovou trade mark. Ta je ale pouze logickým vyvrcholením výborně natočeného příběhu, který nejenže tematizuje komix jako fenomén na pomezí výtvarného umění a literatury, ale sám staví na jeho principech a zároveň je velmi originálně modifikuje. Skutečný zážitek s dobrým Brucem Willisem a uhrančivě přesvědčivým Samuelem L. Jacksonem. Komix úplně jinak, než jsme zvyklí ze Supermanů, Spidermanů apod.Od Znamení jsem po poměrně drsných recenzích moc neočekával, ale výsledek nakonec nebyl vůbec tak hrozný, jak by dávaly reakce kritiků tušit. Je pravda trochu otázkou, jak celý příběh divácky uchopit (hlavně spousta komediálních momentů asi motalo a rozohňovalo "shyamalanovcům" hlavy), přesto myslím, že stále převyšoval většinu současné produkce právě minimálně schopností nadhledu a snahou o jisté sdělení, o řemeslné kvalitě a vizualitě ani nemluvě. A to navzdory tomu, že právě v tomhle snímku se podle mě asi nejvíce projevila určitá Shyamalanova slabina - místy až příliš deklamativní a přeci jen trochu pseudofilosofující dialogy. Opravdu zvědavý jsem byl ale na Vesnici...
Po Signs snad nejrozporuplněji přijatý a taky dokola kritizovaný film mě pochopitelně lákal svým tématem a také "kulisami". A především v tomhle nezklamal. Vizuálně fantastický film (neuvěřitelné barvy!) s působivou atmosférou, kostýmy a podle mě zajímavou kamerou sice občas trochu tonul ve scénaristických saltech, ale jak správně poznamenal Vítek, o to tu zase až tak nešlo. Shyamalanovi podle mě vyšlo i obsazení a nezbytné (v tomto případě tolik kritizované) závěrečné "překvapení".
Zkrátka a dobře: můžeme pochybovat o myšlenkové hloubce Shyamalanových filmů, o jeho schopnosti napsat silný a výstižný dialog, ale těžko můžeme pochybovat o jeho originálním vidění, režijních nápadech a zručnosti. To samo o sobě pochopitelně nestačí na to, abychom vytvořili komplexní estetický zážitek a prožili pocit vrcholného umění. Stačí to ale na to, abychom v kině zažili něco nečekaného, vzrušujícího a v posledku krásného. A takové filmy mám rád.
Opravdu velkým překvapením pro mě - jakožto nepříliš dobrého znalce toho lepšího ze současného Hollywoodu - ale byly snímky Michaela Manna (jeho poslední snímek - Miami Vice - momentálně běží v kinech a sbírá velmi pochvalné kritiky). Z promítaných filmů jsem znal pouze Posledního Mohykána, což je, podle mě, sice pěkný, ale ne příliš zajímavě natočený film. O to víc mě zaskočil zbytek - Michael Mann předvádí, jak točit něco, co z nedostatku škatulek musím nazvat řádnou krimi-epikou. A právě zjevná chuť vyprávět příběh ho silně spojuje se Shyamalanem. Po dnes už přeci jen schematicky a naivně působícím Zloději (Thief), který ale pomáhal to schéma utvářet!, následovala přehlídka skvělých snímků Ali, Heat (Nelítostný souboj), The Insider (Insider: muž, který věděl příliš mnoho) a Collateral. Mann je především skvělý a precizní vypravěč, navíc má většinou šikovou ruku pří výběru hudby i herců. Proto mohou 165 minut dlouhý životopisný film o Muhammadu Alim i thrilleru více se blížící Insider působit zajímavěji než většina podobných "filmů dle skutečné události". Snad kromě "světle" působícího Aliho navíc zahaluje Mann svoje příběhy do tíživých a temných barev, nebojí se ubrat na tempu, když je to třeba, a svým postavám dokáže dát na žánr až nestandardně hluboký/znepokojivý rozměr. I tím překvapuje Tom Cruise v "existenciálním" thrilleru Collateral (scéna v jazzclubu, scéna s kojoty nebo závěrečný monolog T. C.), ale především dvojice Robert de Niro - Al Pacino v novodobém/city westernu Heat! Rozporuplnost a osudová přitažlivost dvou protikladných(?) hrdinů, zvýrazňovaná např. barevným laděním, propracovaná stavba a dynamika příběhu udělali z tohoto snímku možná nejlepší krimithriller v dosavadních dějinách filmu. Patos závěrečné scény je pak jen organickým a nanejvýš případným vrcholem, protože v předchozích skoro třech hodinách se Mannovi (a samozřejmě Pacinovi s de Nirem) podařilo vykreslit její protagonisty neuvěřitelně přesvědčivě. Jako harmonii protikladů, jako jedny z posledních svého druhu, výjimečných a tragických...
Proto myslím, že Mann je zkrátka ten, kdo dokáže povýšit umělecky okrajový žánr na skutečný zážitek, že je prostě jedním z těch tvůrců, kteří umí tradiční zpracovávat netradičně, opravdu budovat a určovat styl a vytvářet tak mimořádně zajímavou a vzrušující "zábavu". A to mě zajímá čím dál víc...
Letošní léto bylo zkrátka bohaté a přineslo tři obrovské zážitky: Kim Ki-duka, Michaela Manna a taky Al Pacina. Neodolal jsem a okamžitě si koupil Carlitovu cestu. Brian de Palma...
Žádné komentáře:
Okomentovat