Vymezit horor jako svébytnou oblast literatury je tak trochu problém. Jednak mám vážné pochybnosti o možnosti vymezit svébytné oblasti literatury obecně, jednak právě horor je kategorie natolik ukázkově vágní (stačí se podívat, co všechno se pod horor řadí), že mít ambice stanovit ostré hranice tohoto literárněvědného termínu je pokus veskrze marný. Jak známo, po ladné práci na charakterizaci intenze přicházejí značné problémy s extenzí/referencí. Daleko víc věřím principu rodinných podobností (Wittgenstein), případně teorii prototypů (Roschová). A to nejen ve filosofii jazyka, ale v kognitivních principech kategorizace vůbec. S hororem to není jiné.Antologie Přeludy a přízraky je téměř prototypickým příkladem takového dilematu. Přesto jí chci věnovat pár řádků, protože za pozornost jistě stojí. Konečně, cokoliv těžce uchopitelného přitahuje víc než věci (třebas i jen zdánlivě) jasné.
Soubor Přeludy a přízraky vyšel v roce 1991 v nakladatelství Mladá fronta (edice Máj) a za jeho uspořádáním stojí známý český literární teoretik Aleš Haman. K minule představené antologii Rej upírů má blízko nejen časovým zařazením jednotlivých povídek, ale také jednotícím - motivickým - klíčem výběru: tentokrát jím je téma přeludů a přízraků. A také lecčím jiným.
Kdo by čekal nějaké mimořádné objevy, bude nejspíš zklamán, protože Aleš Haman se nepouštěl do nijakých experimentů a postupoval podle oblíbeného vzoru: pár veleslavných jmen, která se vyskytují ve všech možných podobně zaměřených antologiích (Poe, Maupassant, Meyrink), doplněných autory, jejichž věhlas je v našich poměrech už menší (Villiers de l'Isle-Adam, G. A. Bécquer). A samozřejmě nesmí chybět autoři píšící česky (Neruda, Arbes). O tom, že pohnutky k uspořádání tohoto souboru nepramenily pouze z touhy vydat další antologii strašidelných povídek, se Aleš Haman stručně zmiňuje v kratičkém doslovu. Jeho zdůvodnění poukazují k některým velmi podstatným literárně historickým i teoretickým souvislostem. Tou první je zjištění, že to byly právě romantismus a novoromantismus, kdo "pozdvihl tuto dráždivou tématiku do oblasti 'vážné' literatury" (což nenápadně odkazuje mimo jiné také k debatě vedené na Vítkově blogu), druhou pak vysvětlení tohoto jevu, které Haman nachází v určité vícevrstevnatosti zmiňovaných textů, v jejich obecnějším a myšlenkově bohatém přesahu. Zmiňovaná antologie má tak skrze dva typické motivy představit ty prózy dané epochy, které svou schopností vzbuzovat strachuplné chvění můžeme řadit k hororové literatuře, jejichž autorům však zároveň nejde "jen o vyvolání hrůzy a děsu, o 'polechtání' čtenářových nervů". A místy se to podařilo báječně!
Šíří výběru pokrývá antologie v podstatě celé devatenácté století: od jeho počátků (např. Hoffmann) až po poslední dekádu (např. Meyrink). A přestože, jak bylo uvedeno výše, nepředstavují zvolená jména žádná zásadní překvapení, skýtají pestrou a zajímavou směsici různých literárních postupů korelujících z množstvím proudů, směrů a stylů, které po sobě 19. století v literatuře zanechalo. Středobodem představených povídek je pochopitelně literární tvorba z období romantismu a novoromantismu, reprezentovaná E. T. A. Hoffmannem, E. A. Poem nebo G. A. Bécquerem, stejně tak ale zahrnuje například přední představitele světového literárního realismu (A. P. Čechov, G. de Maupassant) či autory, kteří si takříkajíc budují žánry vlastní (Meyrink; oficiálně samozřejmě řazený mezi novoromantiky). Co výbor činí tak zajímavým je však především různorodost, s jakou je v něm téma přeludů a přízraků zpracováváno. Setkáme se s klasicky romantickými postupy a kulisami, které budou doslova evokovat prototypického českého romantika K. H. Máchu (Bécquer), s ozvuky lidové slovesnosti v povídce Zeyerově (a snad i Nerudově). V podstatě detektivní inspiraci najdeme samozřejmě u A. C. Doyla, silný psychologický rozměr mají pak povídky Maupassantovy a Čechovův Černý mnich. Ukázkovým exotickým příběhem s tajemstvím (postupem mimořádně oblíbeným) je Strašidelný dům Edwarda Bulvera-Lyttona, náladu téměř dekadentní zachycuje Věra Villierse de L'Isle-Adama. Autory pro svůj až příliš originální styl obtížně zařaditelné pak reprezentují E. A. Poe a G. Meyrink. A nemůže samozřejmě chybět zástupce specificky českého útvaru - romaneta - Jakub Arbes.
Protože výběr se soustředil především na významné představitele literatur svých zemí (a řečí), těžko hledat zásadní kvalitativní rozdíly. Přes z dnešního pohledu jistou "naivitu" vyprávění Paprsek luny dnes velmi ceněného španělského básníka G. A. Bécquera představuje klasické romantické motivy a právě skrze ně dobře ilustruje základní romantická schémata. Podobně povídka Edwarda Bulver-Lyttona sice zrovna nenadchne stylem ani promyšleností příběhu, přesto představuje pěknou ukázku oblíbeného motivu věky kráčejícího tajemného muže; žánrově na pomezí teprve se rodící detektivky a již zmíněhého exotického příběhu s tajemstvím. Arbesova povídka První noc u mrtvoly těží především ze strašidelné výchozí situace, přeci jen ale přílišná rozvláčnost vyprávění plného odboček nakonec trochu prohospodaří slibně rozehranou situaci, podobně Julius Zeyer ve své Vánoční povídce mistrovským stylem odkazuje k pohádkové strašidelnosti některých starých lidových balad (scény až erbenovské), bohužel místy na pozadí silně melodramatického příběhu o lásce ztracené a znova nalezené. Tematicky i postupem výstavby spíš na periferii (tématické, nikoliv kvalitativní) stojí Mumie č. 249 A. Conana Doyla, která zřetelně vyrůstá spíš z autorových detektivních příběhu, přesto je nádherně odlehčenou ukázkou suchého, ostrého a přesného britského stylu. Maupassantova Horla, součást mnoha hororových antologií, nemůže vzhledem ke svému obsahu chybět ani zde. Pravděpodobně neslavnější autorův strašidelný příběh je - podobně jako jeho druhá povídka On?, která je rovněž zastoupená v této antologii - především mistrovskou psychologickou hrou, sondou do mysli, kterou rozvrací nejistota hraničící se šílenstvím, a spolu s Čechovůvým Černým mnichem, který za přízračným motivem rozehrává brilantní psychologickou studii napsanou tím mírně ironickým ruským stylem, jejíž vyústění je tíživé až běda, představují opravdu skvostné kusy. Hoffmannův Don Juan je sice trochu autorovou exhibicí týkající se analýzy Mozartova slavného díla, i přes tyto (zasvěcené!) pasáže ale rámec příběhu dokonale evokuje jakousi fantastickou snovost a skrze divadelní kulisu nechává čtenáře vstoupit do podivného světa za oponou (podobně jako např. slavná scéna z Lynchova Mulholland Drive). Povídka Ty nemáš srdce! od Jana Nerudy mě pak svou stylistickou vybroušeností a schopností přesvědčivě vykreslit atmosféru opět jen utvrdila v dojmu, že v tomto autorovi měla česká literatura 19. století opravdu spisovatele světové úrovně. Trochu z řady vybočuje kromě Doyla i pozdněromanticky dekadentní Věra Villierse de l'Isle-Adama opírající se o klasické téma, ale zpracovávající jej v podivně bizarní, temný až morbidní příběh, díky čemuž ji považuji za jednu z nejzajímavějších povídek souboru. Dva opravdové vrcholy antologie ale podle mého názoru představují Rostliny dr. Cinderelly od Gustava Meyrinka a Ligeia E. A. Poea. Oba spojuje kromě vypravěčského mistrovství obou autorů a zjevného, až groteskního nadhledu také podivně halucinační atmosféra a především základní ingredience hororu - fantasktní děsivost ústící v beznaděj. V tom byli Poe i Meyerink absolutní mistři.
Přestože by vzhledem k jednotícímu tématu bylo tedy v případě této antologie asi na místě hovořit spíš o žánru tzv. ghost story, jsou podle mě Přeludy a přízraky dalším vydařeným příspěvkem k poznání a porozumění tomu, z jakých kořenů vyrůstala moderní hororová povídka. A - konečně - mohou představovat taky dobrou cestu, jak klasické autory trochu neklasicky zpřístupnit těm, pro které symbolizují jména jako Čechov, Neruda nebo Maupassant maximálně tak metry zaprášených relikvií v opuštěných zákoutích rodičovských knihoven . Což není málo.
Žádné komentáře:
Okomentovat