Sci-fi o prázdninách vystřídal v mojí příruční knihovničce u postele především horor. Famózní Kingův opus To, kratší práce Machenovy a potom hlavně drobné prózy sebrané v různých antologiích, které u nás v posledních zhruba padesáti letech naštěstí vycházely a které se snažím průběžne kupovat v antikvariátech. To, že se u nás výbory tohoto typu objevovaly, je výsledkem poučené péče především dvou pánů, Tomáše Korbaře a Jana Zábrany. Mezi pořadateli takových antologií ale najdeme například i jméno Aleše Hamana (sic!). Pod dojmem tohoto zjištění a také faktu, že ve zmíněných výborech častokrát nacházíme velká jména z dějin světové literatury, by snad mohli i ti nejzatvrzelejší strážci "vyšší" kultury začít konečně přemýšlet nad tím, jestli jejich ohrnování nosu nad hororem nesvědčí spíš než o vybraném vkusu o předpojatosti pramenící z neschopnosti rozeznat kvalitu bez ohledu na žánr. Ale to je problém, který se zdaleka netýká jenom hororu a literatury.Pozornost se snažím upírat především k hororu staršímu, spjatému častokrát právě s autory, které proslavilo jejich dílo nehororové (např. Turgeněv, Maupassant, Neruda), případně k hororu klasickému (Poe, Lovecraft, Bierce apod.). Většina u nás dříve vydávaných antologií se soustředila především na tyto oblasti, soudobá zahraniční produkce v ní byla zastoupena - alespoň pokud je mi zatím známo - podstatně méně (snad až na Korbařovu Tichou hrůzu). Spekulovat nad tím, proč tomu tak je a proč se horor nakonec mohl nějak vyhnout obstrukcím kontrolované a cenzurované totalitní produkce, by nejspíš bylo na celou práci. Na jednu stranu je to žánr veskrze lidový a politicky nezaujatý (naopak děs a hrůza západní civilizace by mohly být dokonce solidní propagandou), na druhou stranu přeci jen horor jako žánr nejspíš neodpovídá představě o "kulturně-vzdělávací funkci umění" socialistického ražení. Tady někde je možná nosné hledat důvody právě zmíněného "kompromisu" - velká jména oficiálně uznávané literatury ve službách lehké (i když za nocí někdy pořádně tíživé) literatury. Takže jak kdo chce.
Začnu ale antologií, která mi v antikvariátu doslova utekla před nosem, Rejem upírů. Výbor je, jak je zřejmé už z názvu, tématický, obrácený je do historie. Vyšel u nás dokonce dvakrát, poprvé v roce 1970, velmi zajímavě graficky vypravený (jako malý kluk jsem se té knihy opravdu bál), druhé vydání z roku 1995 se "pyšní" obálkou, ve které byste neprodali ani nového Umberta Eca... Obsah je naštěstí lepší.
Upírská tématika je jedním z příkladů časově relativně(!) omezeného motivu. V počátcích moderní hororové povídky byla jedním ze základních a nosných motivických prvků (v souvislosti s jejím silným zakořeněním v lidovém povědomí prostřednictvím dlouhé ústní tradice), postupem času začal horor hledat zdroje hrůzy a děsu v oblastech jiných. Zajímavé a - myslím, že do jisté míry opodstatněné - vysvětlení nabízí Jan Zábrana, když v roce 1970 napsal, že "přestože vampyrismus je celá nauka, celý systém, je dnes ve své klasické podobě stěží použitelný, především proto, že víra v upíry se všemi atributy [...] vychází historicky z křesťanství, z náboženského výkladu světa, je s ním nerozulučně spjata a je možná a přijatelná pouze uvnitře uzavřeného systému věroučných konstant [...] Ve světe více či méně ateistickém ztrácejí upíři životnost a děsivost, neboť čtenář, který nevnímá osten rouhačství, zápasu o duši s nečistou silou, pro něhož náboženské dogma není už něčím jednoznačně závazným, nemůže už také dost dobře procítit hrůzu z jeho ohrožení či porušení". Jenže to ještě nebyla na světě například Kingova povídka Na dobrou noc nebo román Prokletí Salemu... Myslím, že "moderní" upíři sice musí děsit jinak, ale stále to dokážou.
Devatenácté století, které zmíněná antologie výběrově mapuje, bylo však ještě opravdu rejdištěm upírů. Zastoupení v ní je pestré, kvalita podle mě různorodá. Pro orientaci v žánru je důležité, že v něm najdeme základní a iniciační upírské povídky: Carmillu J. Sheridana Le Fanu a Polidoriho povídku Upír, možná první moderní upířinu; Polidori ji napsal na podkladě nedokončeného torza povídky svého tehdejšího pacienta, Lorda Byrona. Okolnosti jsou známé, historka pouze vstoupila do dějin spíš jako příběh noci, kdy povstal Shelleyové Frankenstein...
Výbor začíná Nerudovou krátkou povídkou Vampýr, fantastickou črtou na dvě strany. Čistý, krásný styl, paradoxně možná nejsilnější kus antologie. Stejně dobrý je i Turgeněv, klasicky východní upířina psaná s nadhledem i tíživou melancholií zároveň a krásným závěrem. Taky druhý Rus, A. K. Tolstoj, nezklamal. Ďáblův dům má v sobě přes všechno trochu křečovité a nakonec možná úplně nevytěžené žonglování se vztahy a zápletkami jakousi horečnatost nepříjemného snu, velmi sugestivní. Trochu mi připomněl Eliadovu Slečnu Kristýnu, výbornou povídku světoznámého orientalisty a antopologa. Svým způsobem byla zajímavá i Gautierova Mrtvá milenka, přestože po stylistické stránce jde svou deskriptivností místy až pod průměr. Gautier však očekávané schéma nechává vyznít příjemně ambivalentně, přesně v duchu romantismu, možná až "okořeněného" špetkou dekadence. Carmilla J. Sheridana Le Fanu i Stokerův Draculův host jsou povídky nevybočující z očekávání, byť zrovna nenadchnou. U Stokera nejde o žádnou velkou literaturu, jeho styl je ale poměrně osobitý, navíc umí využít klasické motivy a stvořit dramatický moment s působivou atmosférou. Carmilla naproti tomu působila místy až příliš popisně a rozvláčně, bez většího dramatického tahu; přesto patří ke klasice žánru. Neboť krev jest život Francis Marion Crawforda a Cyprianovo vyprávění E. T. A. Hoffmanna nezklamaly minimálně atmosférou halící prostý příběh lehce romantickým "oparem" (Crawford) a syrovostí závěru, zakotvenou zřejmě už v klasickém lidovém vyprávění (Hoffmann). Zklamáním pro mě naopak představoval Capuanův Noční návštěvník a již zmiňovaný Upír Johna Williama Polidoriho. Povídky s chatrným dějem, slabou pointou a především úplně nezvládnutou stylistickou stránkou a výstavbou nezaujaly téměř ničím. A nic na tom nemění ani fakt, že Polidori postavou Lorda Ruthvena údajně uvedl jako první do moderní anglické literatury upíra-aristokrata a že je považován za jednoho z tvůrců moderní upírské povídky. Napsána ve dvaceti letech má jeho povídka podle mého názoru hodnotu spíše historickou, než vyloženě uměleckou.
I přes určitou uměleckou nevyrovnanost jednotlivých povídek je dobré výbor Rej upírů znát. Umožňuje udělat si představu o vývoji (zde spíše kořenech) žánru a v případě autorů ne vyloženě hororových přímo vyzývá k srovnání s jejich dílem tzv. klasickým. Zároveň nechává zřetelně vystoupit to jednotící, co mají povídky společné (bez ohledu na primárně upírský motiv): ten děs z neuchopitelného, těžko vysvětlitelného a nezařaditelného do řádu světa. Ne nadarmo v nich častokrát balancujeme na hranici snu, v nejistotě o tom, co je skutečné a co ne. Nejděsivější není totiž to nejbrutálnější, ale to nejméně "viditelné"a jeho vnitřní transformace. Zajímavé je proto také sledovat zpracování tak častého milostného motivu (oblíbená romantická "rekvizita") v podivně dvojakou kombinaci bolestného citu ústícího až do hrůzy a šílenství. Právě rozpolcenost, ztráta předmětu touhy, jeho přerod v předmět děsu, dotek zlého rukou milovaného - to všechno a samozřejmě i mnohé jiné dává hororu hloubku a výraz něčeho víc než jen zábavy na noční večery. Tedy pokud máte fantazii...
Začnu ale antologií, která mi v antikvariátu doslova utekla před nosem, Rejem upírů. Výbor je, jak je zřejmé už z názvu, tématický, obrácený je do historie. Vyšel u nás dokonce dvakrát, poprvé v roce 1970, velmi zajímavě graficky vypravený (jako malý kluk jsem se té knihy opravdu bál), druhé vydání z roku 1995 se "pyšní" obálkou, ve které byste neprodali ani nového Umberta Eca... Obsah je naštěstí lepší.
Upírská tématika je jedním z příkladů časově relativně(!) omezeného motivu. V počátcích moderní hororové povídky byla jedním ze základních a nosných motivických prvků (v souvislosti s jejím silným zakořeněním v lidovém povědomí prostřednictvím dlouhé ústní tradice), postupem času začal horor hledat zdroje hrůzy a děsu v oblastech jiných. Zajímavé a - myslím, že do jisté míry opodstatněné - vysvětlení nabízí Jan Zábrana, když v roce 1970 napsal, že "přestože vampyrismus je celá nauka, celý systém, je dnes ve své klasické podobě stěží použitelný, především proto, že víra v upíry se všemi atributy [...] vychází historicky z křesťanství, z náboženského výkladu světa, je s ním nerozulučně spjata a je možná a přijatelná pouze uvnitře uzavřeného systému věroučných konstant [...] Ve světe více či méně ateistickém ztrácejí upíři životnost a děsivost, neboť čtenář, který nevnímá osten rouhačství, zápasu o duši s nečistou silou, pro něhož náboženské dogma není už něčím jednoznačně závazným, nemůže už také dost dobře procítit hrůzu z jeho ohrožení či porušení". Jenže to ještě nebyla na světě například Kingova povídka Na dobrou noc nebo román Prokletí Salemu... Myslím, že "moderní" upíři sice musí děsit jinak, ale stále to dokážou.
Devatenácté století, které zmíněná antologie výběrově mapuje, bylo však ještě opravdu rejdištěm upírů. Zastoupení v ní je pestré, kvalita podle mě různorodá. Pro orientaci v žánru je důležité, že v něm najdeme základní a iniciační upírské povídky: Carmillu J. Sheridana Le Fanu a Polidoriho povídku Upír, možná první moderní upířinu; Polidori ji napsal na podkladě nedokončeného torza povídky svého tehdejšího pacienta, Lorda Byrona. Okolnosti jsou známé, historka pouze vstoupila do dějin spíš jako příběh noci, kdy povstal Shelleyové Frankenstein...
Výbor začíná Nerudovou krátkou povídkou Vampýr, fantastickou črtou na dvě strany. Čistý, krásný styl, paradoxně možná nejsilnější kus antologie. Stejně dobrý je i Turgeněv, klasicky východní upířina psaná s nadhledem i tíživou melancholií zároveň a krásným závěrem. Taky druhý Rus, A. K. Tolstoj, nezklamal. Ďáblův dům má v sobě přes všechno trochu křečovité a nakonec možná úplně nevytěžené žonglování se vztahy a zápletkami jakousi horečnatost nepříjemného snu, velmi sugestivní. Trochu mi připomněl Eliadovu Slečnu Kristýnu, výbornou povídku světoznámého orientalisty a antopologa. Svým způsobem byla zajímavá i Gautierova Mrtvá milenka, přestože po stylistické stránce jde svou deskriptivností místy až pod průměr. Gautier však očekávané schéma nechává vyznít příjemně ambivalentně, přesně v duchu romantismu, možná až "okořeněného" špetkou dekadence. Carmilla J. Sheridana Le Fanu i Stokerův Draculův host jsou povídky nevybočující z očekávání, byť zrovna nenadchnou. U Stokera nejde o žádnou velkou literaturu, jeho styl je ale poměrně osobitý, navíc umí využít klasické motivy a stvořit dramatický moment s působivou atmosférou. Carmilla naproti tomu působila místy až příliš popisně a rozvláčně, bez většího dramatického tahu; přesto patří ke klasice žánru. Neboť krev jest život Francis Marion Crawforda a Cyprianovo vyprávění E. T. A. Hoffmanna nezklamaly minimálně atmosférou halící prostý příběh lehce romantickým "oparem" (Crawford) a syrovostí závěru, zakotvenou zřejmě už v klasickém lidovém vyprávění (Hoffmann). Zklamáním pro mě naopak představoval Capuanův Noční návštěvník a již zmiňovaný Upír Johna Williama Polidoriho. Povídky s chatrným dějem, slabou pointou a především úplně nezvládnutou stylistickou stránkou a výstavbou nezaujaly téměř ničím. A nic na tom nemění ani fakt, že Polidori postavou Lorda Ruthvena údajně uvedl jako první do moderní anglické literatury upíra-aristokrata a že je považován za jednoho z tvůrců moderní upírské povídky. Napsána ve dvaceti letech má jeho povídka podle mého názoru hodnotu spíše historickou, než vyloženě uměleckou.
I přes určitou uměleckou nevyrovnanost jednotlivých povídek je dobré výbor Rej upírů znát. Umožňuje udělat si představu o vývoji (zde spíše kořenech) žánru a v případě autorů ne vyloženě hororových přímo vyzývá k srovnání s jejich dílem tzv. klasickým. Zároveň nechává zřetelně vystoupit to jednotící, co mají povídky společné (bez ohledu na primárně upírský motiv): ten děs z neuchopitelného, těžko vysvětlitelného a nezařaditelného do řádu světa. Ne nadarmo v nich častokrát balancujeme na hranici snu, v nejistotě o tom, co je skutečné a co ne. Nejděsivější není totiž to nejbrutálnější, ale to nejméně "viditelné"a jeho vnitřní transformace. Zajímavé je proto také sledovat zpracování tak častého milostného motivu (oblíbená romantická "rekvizita") v podivně dvojakou kombinaci bolestného citu ústícího až do hrůzy a šílenství. Právě rozpolcenost, ztráta předmětu touhy, jeho přerod v předmět děsu, dotek zlého rukou milovaného - to všechno a samozřejmě i mnohé jiné dává hororu hloubku a výraz něčeho víc než jen zábavy na noční večery. Tedy pokud máte fantazii...
Žádné komentáře:
Okomentovat