Letní drobnosti 1

První z letních pokusů resuscitovat tenhle blog naleznete ZDE. Jde o recenzi pro Naši řeč, která se pomalu (ale doufejme, že jistě) snaží stát opět zajímavým jazykovědným časopisem. Tedy pár slov o Rozhovorech s českými lingvisty.

Volání pro papíry o Wittgensteinovi a kachně!

Co mají společného Ludwig W. a kachna? Choval snad slavný filozof kachny nebo je měl rád se zelím a pěti? Nebo když "přepínáte" mody vidění, můžete střídavě vidět Ludwiga W. a Martina H.? Na některé z těchto otázek dá možná odpověď odborný filozofický seminář požádaný ve spolupráci katedrou filozofie FF ZČU a Filozofickým ústavem AV ČR. Na některé, doufejme, ne! :) Zvací plakát ZDE.

Cursus Finis Africae XXIX: Kam vede tahle cesta?

Tenhle blog spí i proto, že se snažím brát si víc k srdci slova Alexandra Sticha o tom, že bychom dnes měli možná trochu víc číst a trochu míň psát. Že je to pravda a že to zároveň ve světě pochybného "publish or perish" v podstatě znamená akademickou smrt, moudrý Stich nejspíš tušil. Mě zajímá to první, to druhé je mi vlastně ukradené. (Nedávno jsme dostali od jakéhosi prorektora mail plný rozumování o tom, jak musíme víc publikovat. Škoda že tam nebylo nic o tom, že by nám k tomu "někdo" vytvořil podmínky, které by něco takového jako kvalitní publikování umožňovaly...).

Tak čtu. Spousty prací odborných i beletristických. Něco z toho stojí za zmínku, něco míň. Jenže napsat poctivou recenzi toho či onoho zabere víc času, než je pro mě únosné. A nepodložené výkřiky do tmy ztrácí smysl. Proto mám jen pár postřehů ke knize, která mě zaujala za posledních pár měsíců nejvíc.
Mnozí kovaní scifisté asi museli skřípat zuby. Cormac McCarthy, v současnosti nejspíš nejuznávanější americký autor, svou poslední knihu (obdržela Pulitzerovu cenu za rok 2007) zasadil do kulis postapokalyptické Ameriky a vstoupil tak do tematického prostoru, z něhož doposud těžily modly vědeckofantastické literatury od Wyndhama po Dozoise. Důvodů měli zmínění scifisté nejspíš dost, protože nepodobnost s klasickou sci-fi byla místy až ostentativní. Jenže Cesta je (i navzdory tomu?) výborná! McCarthy není na pomezí post-moderních mutací klasických lehkých žánrů poprvé. Už v dávné minulosti ho zaujaly, jeho nedávná kniha Tahle země není pro starý skvěle proplétala western s thrillerem v temné "starozákonní" moralitě, Cestu pak McCarthy zahalil ještě větší temnotou a tíží, tentokrát v katastrofických kulisách odcházejícího lidstva.
Postkatastrofická science fiction má dlouhou a nesmírně bohatou tradici, takže na hodnocení celku si netroufám. Sám mám tuhle odnož sice rád, ale zatím jsem přečetl jen pár kusů, které mě opravdu zaujaly. Většinou se jedná o lyrizující povídky nebo romány ve stylu Dopisu od Kláry Connie Willisové, Kukel Johna Wyndhama nebo Milosrdenství od Gardnera Dozoise, které lze navzdory děsivosti tématu opravdu charakterizovat jako cosy-catastrophe stories (toto označení použil Brian Aldiss při charakteristice Dne trifidů). Samozřejmě bychom narazili i na daleko temnější vize (například v sociálně kriticky laděných pracích cyberpunku), ale ani navzdory tomu jsem zatím nečetl nic, co by tak přesvědčivě vzbuzovalo dojem bezútěšnosti a absolutního zmaru jako právě McCarthyho Cesta. Při charakteristice by bylo možné postavit ji do kontrastu práve s Dnem trifidů. Koneckonců, i ten motiv cesty je oběma pracím společný. Ale zatímco Wyndhamova cesta je cestou k sice nejistému, ale v jistém smyslu očišťujícímu začátku (lemovaná smrtí, která je zachycena spíš dobrodružně), McCarthyho cesta nikam nevede, je to cesta ke smrti, cesta přežívání a následného rozpadu. Pokud bychom uvěřili Aldissovi, že Den trifidů je cosy catastrophe, pak Cesta je vrcholným příkladem anti-cosy přístupu.
McCarthy zbavil své vyprávění naděje stejně jako jakékoliv barevnosti. Jeho příběh je černobílý hned v několika rovinách, což ale nijak neubírá na plasticitě zobrazovaného. Vyprávění Cesty je famózně odosobněné, téměř dokumentární, a to díky vybroušené stylizaci - jednoduchost, základnost zobrazovaného má svůj korelát v analogicky použité formě. Rozpad stávajících mechanismů společnosti není nijak vysvětlován ani tématizován, je pouze zachycován ve svých důsledcích a s přímočarou surovostí. Děj zachycující osamělost a ztracenost hlavních hrdinů ve vypleněném a na kusy roztrhaném světě ubíhá v zoufalství, bez zápletky. S děsivou monotónností cesty do zapomenutí. Vnější drama (bez efektů, a o to děsivější) koreluje se silným vnitřním dramatem postav, zredukovaným na to základní a určující. Svou stručnou a ve výrazu (např. v syntaxi) okleštěnou popisností soustřeďující se na ústřední dvojici, bez náznaku sentimentu, s otřásající tvrdostí jako by McCarthy opravoval Bradburyho ve stylu i obsahu - ne možná, ale určitě odcházíme!

Z věd o jazyce XXV: O vztahu filozofie a jazykovědy 2

In this section, I have delibarately introduced and emphasized some philosophical ideas which are rarely mentioned in introductions to semantics written by linguists. I have done this because, in my view, it is impossible to evaluate even the most down-to-earth and apparently unphilosophical works in descriptive semantics unless one has some notion of the general philosopical framework within which they are written. This holds true regardless of whether the authors themselves are aware of the philosophical origins or implications of their working principles.

[John Lyons: Linguistic Semantics, 1995]