sobota, března 07, 2009

Cursus Finis Africae XXIX: Kam vede tahle cesta?

Tenhle blog spí i proto, že se snažím brát si víc k srdci slova Alexandra Sticha o tom, že bychom dnes měli možná trochu víc číst a trochu míň psát. Že je to pravda a že to zároveň ve světě pochybného "publish or perish" v podstatě znamená akademickou smrt, moudrý Stich nejspíš tušil. Mě zajímá to první, to druhé je mi vlastně ukradené. (Nedávno jsme dostali od jakéhosi prorektora mail plný rozumování o tom, jak musíme víc publikovat. Škoda že tam nebylo nic o tom, že by nám k tomu "někdo" vytvořil podmínky, které by něco takového jako kvalitní publikování umožňovaly...).
Tak čtu. Spousty prací odborných i beletristických. Něco z toho stojí za zmínku, něco míň. Jenže napsat poctivou recenzi toho či onoho zabere víc času, než je pro mě únosné. A nepodložené výkřiky do tmy ztrácí smysl. Proto mám jen pár postřehů ke knize, která mě zaujala za posledních pár měsíců nejvíc.
Mnozí kovaní scifisté asi museli skřípat zuby. Cormac McCarthy, v současnosti nejspíš nejuznávanější americký autor, svou poslední knihu (obdržela Pulitzerovu cenu za rok 2007) zasadil do kulis postapokalyptické Ameriky a vstoupil tak do tematického prostoru, z něhož doposud těžily modly vědeckofantastické literatury od Wyndhama po Dozoise. Důvodů měli zmínění scifisté nejspíš dost, protože nepodobnost s klasickou sci-fi byla místy až ostentativní. Jenže Cesta je (i navzdory tomu?) výborná! McCarthy není na pomezí post-moderních mutací klasických lehkých žánrů poprvé. Už v dávné minulosti ho zaujaly, jeho nedávná kniha Tahle země není pro starý skvěle proplétala western s thrillerem v temné "starozákonní" moralitě, Cestu pak McCarthy zahalil ještě větší temnotou a tíží, tentokrát v katastrofických kulisách odcházejícího lidstva.
Postkatastrofická science fiction má dlouhou a nesmírně bohatou tradici, takže na hodnocení celku si netroufám. Sám mám tuhle odnož sice rád, ale zatím jsem přečetl jen pár kusů, které mě opravdu zaujaly. Většinou se jedná o lyrizující povídky nebo romány ve stylu Dopisu od Kláry Connie Willisové, Kukel Johna Wyndhama nebo Milosrdenství od Gardnera Dozoise, které lze navzdory děsivosti tématu opravdu charakterizovat jako cosy-catastrophe stories (toto označení použil Brian Aldiss při charakteristice Dne trifidů). Samozřejmě bychom narazili i na daleko temnější vize (například v sociálně kriticky laděných pracích cyberpunku), ale ani navzdory tomu jsem zatím nečetl nic, co by tak přesvědčivě vzbuzovalo dojem bezútěšnosti a absolutního zmaru jako právě McCarthyho Cesta. Při charakteristice by bylo možné postavit ji do kontrastu práve s Dnem trifidů. Koneckonců, i ten motiv cesty je oběma pracím společný. Ale zatímco Wyndhamova cesta je cestou k sice nejistému, ale v jistém smyslu očišťujícímu začátku (lemovaná smrtí, která je zachycena spíš dobrodružně), McCarthyho cesta nikam nevede, je to cesta ke smrti, cesta přežívání a následného rozpadu. Pokud bychom uvěřili Aldissovi, že Den trifidů je cosy catastrophe, pak Cesta je vrcholným příkladem anti-cosy přístupu.
McCarthy zbavil své vyprávění naděje stejně jako jakékoliv barevnosti. Jeho příběh je černobílý hned v několika rovinách, což ale nijak neubírá na plasticitě zobrazovaného. Vyprávění Cesty je famózně odosobněné, téměř dokumentární, a to díky vybroušené stylizaci - jednoduchost, základnost zobrazovaného má svůj korelát v analogicky použité formě. Rozpad stávajících mechanismů společnosti není nijak vysvětlován ani tématizován, je pouze zachycován ve svých důsledcích a s přímočarou surovostí. Děj zachycující osamělost a ztracenost hlavních hrdinů ve vypleněném a na kusy roztrhaném světě ubíhá v zoufalství, bez zápletky. S děsivou monotónností cesty do zapomenutí. Vnější drama (bez efektů, a o to děsivější) koreluje se silným vnitřním dramatem postav, zredukovaným na to základní a určující. Svou stručnou a ve výrazu (např. v syntaxi) okleštěnou popisností soustřeďující se na ústřední dvojici, bez náznaku sentimentu, s otřásající tvrdostí jako by McCarthy opravoval Bradburyho ve stylu i obsahu - ne možná, ale určitě odcházíme!

2 komentáře:

Anonymní řekl(a)...

díky za tenhle post. také se řídím pravidlem: více číst a méně publikovat. myslím, že tohle stojí za přečtení: http://www.learned.cz/files/prednasky/lze.ridit.vedu.pdf
zdraví r.

Unknown řekl(a)...

Díky za komentář. To pravidlo je hezké, ale v akademickém světě nás zabije, to je ti doufám jasné:(
Na odkaz mrknu. Až projde recenzním řízením moje recenze (absurdní, že?!:)), pověsím sem zmínku o Rozhovorech s českými lingvisty:) Měj se dobře a vydrž!