Věci se mají bohužel tak, že od začátku semestru se mi nedaří najít čas na trochu podrobnější psaní. A nerad bych svůj blog začal plnit řadou výkřiků do tmy nebo z něj udělal album pro filatelisty ducha. Přitom by bylo o čem psát - hlavou mi naštěstí prošlo leccos z lingvistiky, literatury, filmu i hudby. Jenže z nánosu valících se dnů vykukují spíš jen fragmenty a torza...
Už dlouho se mi nestalo, že bych měl rozečtených několik vcelku dobrých knih, mezi kterými bych přeskakoval a žádná mě nedokázala připoutat a donutit ke zhltnutí. Američtí bohové Neila Gaimana jsou napodruhé ještě lepší než kdysi dávno, ale přesto..., povídky z různých antologií splývají nepříjemně jedna s druhou, Utažení šroubu Henryho Jamese vypadá slibně, ale bylo by třeba ji prostě přečíst a ne nad ní usínat večer co večer a nehnout se tak prakticky z místa... Teprve včerejší pustá a tichá noc mě zlákala a já přečetl znova Machenovy Bílé lidi - jednu z nejpodivnější knih, jaká se mi kdy dostala do rukou. Artur Machen je spisovatelem zázraku, zázraku děsivého a potemnělého, spisovatelem svatosti a extáze hříchu, hororu kořenícího v archetypální přitažlivosti pohádek, zneklidňujících legend a mýtů a v pohledu za oponu přehledného světa, za kterou víří věci, na které se bojíme byť jen pomyslet. Podobně jako když jsem v létě četl jeho slavného Velikého boha Pana, zmocňovala se mě i včera pomalu hrůza živící se tušením a nejistotou. "Podoby" Zla, jež Machen vykreslí v příběhu malé dívky z Bílých lidí nebo záhadné ženy z Velikého boha Pana, jsou možná tím nejděsivějším, co jsem zatím v literatuře objevil, hlavně svou nadčasovostí... Sugestivnost a tematika jeho děl jej podle mého názoru jednoznačně spojuje s dalším velkým Mistrem vizí, Williamem Blakem. Machenova díla představují hrozivý škleb zastiňující valnou většině hororových povídek a románů. Když skládal Stephen King v povídce Crouch End poklonu Howardu P. Lovecraftovi, patřila možná daleko spíš Arthuru Machenovi, prvnímu mezi autory zla číhajícího u známých a rovných cest... Doufám, že Machena budu moct brzy představit podrobněji!
Od mého posledního filmového přehledu uběhlo už hodně času a mezi pestrou směsicí filmů, které jsem za tu dobu viděl - od příjemných retro vzpomínek, jako je postapokalyptická Planeta opic, až po výtečnou Pulp Fiction -, stojí za připomenutí dva momenty: Vítkům liberecký filmový maraton a báječný Faunův labyrint Guillerma del Tora (trailery).Se svým psaním o filmech mám potíž - je především plné dojmů. Doufal jsem, že kvalitní rozbory z libereckého maratonu se co nejdřív objeví na Fantomu, ale chlapci byli poněkud zaneprázdnění plněním karlovarských závazků, takže zatím nezbývá než doufat a spokojit se s mou kratičkou upomínkou. Tématem maratonu byl méně známý Nový Hollywood, takže v seznamu filmů zazářila jména tehdy mladých a začínajících Martina Scorseseho, Briana de Palmy, ale také již známého Roberta Altmana a dalších. Pro mě jako fanouška a beznadějného filmového amatéra opět ohromný zážitek. Ať už šlo o rebelující a existencialistický Vanishing Point, ostře kritickou dlouhou metráž Nashvillu nebo odlehčenější The Long Goodbye, černou komedii Hi, mom!, první Scorseseho movie Who's That Knocking at My Door, Lumetovo Dog Day Afternoon, Schatzbergova Scarecrow, nebo Ashbyho The Last Detail. A zajímavý byl tento výběr nejen proto, že mi umožnil vhlédnout do začátků tvorby mých oblíbenců režírujících (de Palma, Scorsese) či hrajících (Pacino, de Niro, Nicholson), nebo proto, že jsem mohl vidět fimy kultovní (Vanishing Point) a slavné (Nashvill). Byl jsem nadšený hlavně z intenzity těch filmů, z jejich (neploché!) angažovanosti a efektu autenticity, které podporoval místy až polodokumentaristický styl, jinde skvělé herecké výkony (uchvátil mě hlavně Al Pacino), a především silná témata. Nejsilněji na mě zapůsobil svou vizualitou a silným závěrem Scarecrow. Mnohým z těchto filmů byla společné zajímavá směsice (černého) humoru a syrového dramatu (např. Hi, mom!, Dog Day Afternoon, ale i Nashvill), nejdůležitější byl ale pro mě pocit, že se koukám na pokusy o osobité vyjádření, na něco, co nemá jen "pobavit" a zaplácnout čas...
Loňské/letošní překvapení Guillerma del Tora - El laberinto del fauno, Faunův labyrint, je nejen tím druhým velkým zážitkem, ale zároveň je také svázáno s již zmiňovaným Arthurem Machenem, z jehož poetiky se Faunův labyrint vydatně (ale přiznaně) napájel! Na pohádkovém půdorysu vystavěný (a proto také typově čitelný, nikoliv povrchní) příběh malé dívenky Ofélie, dívky dvou světů, byl uchvacující nejen vizualitou a některými hereckými výkony, ale především tématem a prostotou jeho podání. Vyvážené propojení surovosti a snové pohádkovosti, jejichž průsečíkem byl Oféliin "svět" a její osud, je tou nejlepší pohádkou o pohádkách, jakou jsem kdy viděl. Neveselou, tragickou, okouzlující...
Nejen proto je fantastickým příslibem del Torův záměr konečně natočit Lovecraftovo At the Mountains of Madness!
Tenhle stručný přehled zmatku mých posledních dnů ukončním pár řádky týkajícími se věd o jazyce. Za zmínku stojí především dvě věci:1) Česká kognitivní lingvistika se rozrostla o další práci, a sice Nádobu plnou řeči od Ireny Vaňkové z Ústavu českého jazyka a teorie komunikace FF UK v Praze. Po Co na srdci, to na jazyku, jež byla dílem autorského kolektivu a která byla první původní českou monografií s tématem kognitivní lingvistiky, jde o další významný přírůstek tohoto ve světě již dostatečně etablovaného přístupu ke zkoumání jazyka. Irena Vaňková se v duchu svých předchozích zkoumání snaží postihnout specifikum českého jazykového obrazu světa, v tomto případě metalingvisticky českého jazykového obrazu řeči jako základního způsobu našeho pobývání ve světě. Už samotný nápad zaměřit se na konceptualizaci řeči považuji za nesmírně zajímavý (Irena Vaňková mi svou prací"ukradla" nápad věnovat se tématu metaforizace jazyka:)), protože tento přístup tematizuje nejen specifika českého pojetí řeči, ale je zároveň studií metodologickou, tedy nahlédnutím vlastního oboru a jeho filosofických základů (viz citát George Lakoffa). Pokusím se co nejdřív nahlédnout až na dno Nádoby plné řeči a napsat na ni krátkou recenzi.
2) Druhou zajímavou událostí je konání konference Language, Communication and Cognition, která se uskuteční od 4. do 7. 8. 2008 v anglickém Brightonu. Už fakt, že mezi hlavní řečníky bude patřit George Lakoff (University of California v Berkeley), v současné době asi největší ikona kognitivní lingvistiky, nebo Michael Tommasello (Max Planck Institute for Evolutionary Anthropology v Lipsku), významný představitel výzkumu v oblasti osvojování jazyka, je příslibem mimořádně zajímavé události.
Naštěstí ani české aktivity v oblasti kognitivní vědy (včetně lingvistiky) nejsou zanedbatelné. Nedávno uskutečněná konference Kognice 2007, na které jsem se podílel jako spolupořadatel, může snad posloužit jako důkaz (krátká zpráva o ní je ZDE).
A mě zaměstnává vztah jazyka/řeči a kognice také čím dál víc. Snažím se proniknout hlouběji do základů oboru neuro- a psycholingvistiky a připravit první náčrt možného výzkumu. V současné době jsem vypsal diplomovou bakalářskou práci na téma Sclerosis multiplex a problém řeči/jazyka: základní přehled, která by měla přispět k základnímu zmapování této složité a v Česku zatím nepříliš probádané oblasti. Zároveň by tato práce měla být součástí většího souboru aktivit, jež by měly vyústit ve skutečný neuro- a psycholingvistický experimentální výzkum. Snad se věc podaří...
