Kognitivní lingvistika patří k pomezním jazykovědným oborům, které se začaly konstituovat ve druhé polovině 20. století a které dnes tvoří velmi podstatnou část "portfolia" jazykovědného zkoumání. Zdroje, inspirace a šíře záběru kognitivní lingvistiky by vydaly na samostatnou a velmi obsáhlou studii (výbornou přehledovou zkratku nabízí např. doslov Dominika Lukeše k Lakoffově knize Oheň, ženy a nebezpečné věci), s únosnou mírou simplifikace ale můžeme kognitivní lingvistiku považovat za jednu z odnoží kognitivní vědy. U jejího zrodu stál mimojiné snad nejvlivnější lingvista druhé poloviny 20. století, Noam Chomsky, a v jím vytýčeném prostoru zpočátku fungovala ve vztahu ke kognitivní vědě jako jakási věda zahrnutá (Chomsky pojímal lingvistiku jako součást kognitivní psychologie). Postupem času se ale vyprofilovala v do jisté míry samostatný obor s vlastním předmětem studia, metodologiemi a problémy. V současné době se v kognitivní lingvistice můžeme setkat s mnoha různými přístupy na škále od výpočetních modelů neuronových sítí až po kognitivní lingvistiku kulturního ražení. V českém prostředí se především zásluhou aktivit Ireny Vaňkové pomalu etabluje varianta opírající se o iniciační texty George Lakoffa, polskou kulturní lingvistiku a fenomenologicko-hermeneutickou tradici evropské filosofie, reprezentovanou Heideggerem, Patočkou nebo Gadamerem (viz článek I. V.), na Slovensku se naopak čile rozvíjí spíše odnož matematicko-komputační. Recenze na Lakoffovy práce i slovenský sborník Jazyk a kognicia se tu brzy objeví, teď jen malá novinka z oboru.
Při výuce obecné jazykovědy se běžně zdůrazňuje, že jazyk je ze znakového hlediska symbolický arbitrární systém (to první v peircovském, to druhé v saussurovském duchu). Jak Peirce tak de Saussure jsou si však vědomi pouhé přibližnosti tohoto tvrzení (viz Kurs obecné lingvistiky a Grammaticu Speculativu) - oba shodně poukazují na neabsolutnost tohoto pojetí, Saussure hovoří spíš o výjimkách, Peirce dokonce každý znak považuje za konglomerát s převahou jednoho "typu" z jeho známé triády ikona, index, symbol. Do evropské lingvistické tradice, která se opírala především o de Saussurův odkaz, poprvé vnesl téma ikoničnosti přirozeného jazyka - tedy pokud je mi známo - až Roman Jakobson, znalec a propagátor inspirátora moderní semiotiky, Ch. S. Peirce. Zjednodušeně řečeno, Jakobson se pokusil v návaznosti na Peirce, ale i na základě vlastních zjištění z oblasti jazykovědy a literární vědy, poukázat na to, že jazyk a komunikace přirozeným jazykem vykazují v mnoha aspektech formy ikonický vztah k obsahové stránce sdělení; že zkrátka jazykem v některých případech skutečně ukazujeme, napodobujeme apod., jak to činí ikonické znaky. Blíže k tomu viz např. jeho stať Hledání podstaty jazyka (ve vynikajícím sborníku Dvanáct esejů o jazyce) nebo studii Světly Čmejrkové Jakobsonovo Veni, vidi, vici v časopise Slovo a slovesnost (Čmejrková, S.: Jakobsonovo Veni, vidi, vici, aneb ikoničnost v jazyce. In: Slovo a slovesnost 57, 3, 1996, 177-190; tam je i další literatura). V rámci kognitivní lingvistiky tuto myšlenku systematicky rozpracovali Mark Johnson a George Lakoff v jejich veleslavné knize Metaphors We Live By z roku 1980 (česky Metafory, kterými žijeme, Host, Brno 2002).
Jednou z oblastí, na které je možné tyto vlastnosti jazyka a řeči demonstrovat, je oblast prozódie. To, že prozódické aspekty sdělení přináší v komunikaci cenné informace a značně se podílejí na konstituci významu promluvy, je ve vědě o jazyce známá věc. Intonační průběh, důraz apod. napovídají mnohé i o rozpoložení mluvčího, mají tedy také hodnotu pragmatickou v užším slova smyslu. A zatímco Jakobson a po něm i Johnson s Lakoffem pracovali "jen" s analýzou textů a komunikačních událostí (což už dnes u Lakoffa zdaleka neplatí), tým z oddělení psychologie Chicagské univerzity pod vedením Howarda Nusbauma v souladu s dnešními postupy zkusil tuto teorii testovat experimentálně. Testované subjekty měly za úkol popisovat pohybující se tečku na obrazovce monitoru, která místy zrychlovala svůj pohyb, v jiném experimentu pak střídavě stoupala a klesala. Při vyhodnocování modulace hlasu bylo zjištěno, že při zrychlování pohybu popisovaného objektu i při jeho stoupání/klesání docházelo k ikonickým jevům v oblasti hlasového projevu: mluvčí projev zrychlovali a stejně tak stoupala/klesala frekvence hlasového signálu (zhruba v rozpětí + - 6 Hz). Vezmeme-li v úvahu, že lidský hlas se pohybuje v rozpětí zhruba 100-4000 Hz, může se zdát taková odchylka nepatrná. Určitý hlasový standard každého mluvčího a statistická pravidelnost dosažených výsledků však naznačují relevantnost takových zjištění. A co je nejpodstatnější, při dalším experimentálním ověřování opodstatněnosti vyvozených závěrů dokázali členové jiné testovací skupiny z poslechu výpovědí subjektů první skupiny určit, jak se pozorovaný objekt choval. Podobné experimenty byly rovněž provedeny se čtením textu. Profesor Howard Nusbaum - domnívám se, že ne nepřípadně - považuje tyto jevy za v podstatě "mluvená gesta". Zdá se tedy, že v komunikaci pomocí přirozeného jazyka v určitých oblastech odkazované skutečnosti takříkajíc "zobrazujeme". Koneckonců, stačí se zamyslet nad tak běžným básnickým prostředkem, jako je synestézie. I když se to tedy nemusí zdát úplně zřejmé, někde tudy vede jedna z cest k poznání lidské mysli.
Při výuce obecné jazykovědy se běžně zdůrazňuje, že jazyk je ze znakového hlediska symbolický arbitrární systém (to první v peircovském, to druhé v saussurovském duchu). Jak Peirce tak de Saussure jsou si však vědomi pouhé přibližnosti tohoto tvrzení (viz Kurs obecné lingvistiky a Grammaticu Speculativu) - oba shodně poukazují na neabsolutnost tohoto pojetí, Saussure hovoří spíš o výjimkách, Peirce dokonce každý znak považuje za konglomerát s převahou jednoho "typu" z jeho známé triády ikona, index, symbol. Do evropské lingvistické tradice, která se opírala především o de Saussurův odkaz, poprvé vnesl téma ikoničnosti přirozeného jazyka - tedy pokud je mi známo - až Roman Jakobson, znalec a propagátor inspirátora moderní semiotiky, Ch. S. Peirce. Zjednodušeně řečeno, Jakobson se pokusil v návaznosti na Peirce, ale i na základě vlastních zjištění z oblasti jazykovědy a literární vědy, poukázat na to, že jazyk a komunikace přirozeným jazykem vykazují v mnoha aspektech formy ikonický vztah k obsahové stránce sdělení; že zkrátka jazykem v některých případech skutečně ukazujeme, napodobujeme apod., jak to činí ikonické znaky. Blíže k tomu viz např. jeho stať Hledání podstaty jazyka (ve vynikajícím sborníku Dvanáct esejů o jazyce) nebo studii Světly Čmejrkové Jakobsonovo Veni, vidi, vici v časopise Slovo a slovesnost (Čmejrková, S.: Jakobsonovo Veni, vidi, vici, aneb ikoničnost v jazyce. In: Slovo a slovesnost 57, 3, 1996, 177-190; tam je i další literatura). V rámci kognitivní lingvistiky tuto myšlenku systematicky rozpracovali Mark Johnson a George Lakoff v jejich veleslavné knize Metaphors We Live By z roku 1980 (česky Metafory, kterými žijeme, Host, Brno 2002).
Jednou z oblastí, na které je možné tyto vlastnosti jazyka a řeči demonstrovat, je oblast prozódie. To, že prozódické aspekty sdělení přináší v komunikaci cenné informace a značně se podílejí na konstituci významu promluvy, je ve vědě o jazyce známá věc. Intonační průběh, důraz apod. napovídají mnohé i o rozpoložení mluvčího, mají tedy také hodnotu pragmatickou v užším slova smyslu. A zatímco Jakobson a po něm i Johnson s Lakoffem pracovali "jen" s analýzou textů a komunikačních událostí (což už dnes u Lakoffa zdaleka neplatí), tým z oddělení psychologie Chicagské univerzity pod vedením Howarda Nusbauma v souladu s dnešními postupy zkusil tuto teorii testovat experimentálně. Testované subjekty měly za úkol popisovat pohybující se tečku na obrazovce monitoru, která místy zrychlovala svůj pohyb, v jiném experimentu pak střídavě stoupala a klesala. Při vyhodnocování modulace hlasu bylo zjištěno, že při zrychlování pohybu popisovaného objektu i při jeho stoupání/klesání docházelo k ikonickým jevům v oblasti hlasového projevu: mluvčí projev zrychlovali a stejně tak stoupala/klesala frekvence hlasového signálu (zhruba v rozpětí + - 6 Hz). Vezmeme-li v úvahu, že lidský hlas se pohybuje v rozpětí zhruba 100-4000 Hz, může se zdát taková odchylka nepatrná. Určitý hlasový standard každého mluvčího a statistická pravidelnost dosažených výsledků však naznačují relevantnost takových zjištění. A co je nejpodstatnější, při dalším experimentálním ověřování opodstatněnosti vyvozených závěrů dokázali členové jiné testovací skupiny z poslechu výpovědí subjektů první skupiny určit, jak se pozorovaný objekt choval. Podobné experimenty byly rovněž provedeny se čtením textu. Profesor Howard Nusbaum - domnívám se, že ne nepřípadně - považuje tyto jevy za v podstatě "mluvená gesta". Zdá se tedy, že v komunikaci pomocí přirozeného jazyka v určitých oblastech odkazované skutečnosti takříkajíc "zobrazujeme". Koneckonců, stačí se zamyslet nad tak běžným básnickým prostředkem, jako je synestézie. I když se to tedy nemusí zdát úplně zřejmé, někde tudy vede jedna z cest k poznání lidské mysli.
Žádné komentáře:
Okomentovat