"Jen si na mě zkoušej svoje triky, stará čarodějnice," vyzýval ji Paul. "Kde máš svůj gom džabbár? Pokus se nahlédnout do toho místa, kam se pohlédnout neodvážíš! Zjistíš, že se z něho na tebe budu dívat!"
Že je Duna Franka Herberta kultovní sci-fi román, je skoro tak jisté, jako že všichni staří mládenci jsou neženatí. Vím, o čem mluvím, protože poté, co jsem ji dočetl, jsem měl čas si to dobře rozmyslet. A Quina taky znám.
Brian Aldiss zařadil ve své historii science fiction (Trillion Year Spree, 1986) Franka Herberta mezi jednoho ze sedmi "dinosaurů" současné americké sci-fi, což je vzhledem k tomu, co Brian Aldiss pro sci-fi znamená, samo o sobě projevem významného uznání. Je přitom jasné, že to muselo být především díky Duně. Za tu konečně dostal Herbert v roce 1966 Huga i Nebulu (tehdy vyhlašovanou poprvé). A ne dost na tom, v roce 1984 Dunu zfilmoval tehdy už neodvratně ke kultovnosti a slávě směřující David Lynch. Takže čím je Duna tak přitažlivá?
Ondřej Neff dává ve svém doslovu k prvnímu českému vydání (Nakladatelství Svoboda, 1988) úspěch Herbertova románu do souvislosti s téměř souběžným americkým vydáním Tolkienova Pána prstenů a s tehdejší náladou ve světě sci-fi literatury, která jako předzvěst věcí budoucích vždy citlivě reaguje na ty současné. Myslím, že je na tom dost pravdy, ale tím podstatným je především kvalita, nápaditost a strhující barvitost příběhu o pouštní planetě Arrakisu zvané Duna, o Paulu Muad'Dibovi Atreidovi, fantastickém plánu planetárních rozměrů, světě daleké budoucnosti a mnohém dalším (což s Neffovými argumenty souvisí). Mnohovrstevnatost románu, zahrnujícího obrovské množství motivů a témat, je výsledkem pečlivé propracovanosti, "drobnokresebné důkladnosti v líčení ekologických, sociálních, historických, psychologických a náboženských reálií" (Neff) a Herbertovy schopnosti vytvořit tak celistvý a komplexní obraz mohutné románové šíře, který ani na chvilku nenudí. Je vyprávěn s patřičným patosem, který mu spolu se zvláštně působícím spojením budoucího (osídlení vesmíru, laserové zbraně, supermoderní technika) a minulého (impérium, šlechtické rody, vražedné dýky, retrouniformy) dodává až podivně mytický ráz a rozměr, téměř podobu mytologie budoucího. Herbert díky své schopnosti nevšední imaginace vystavěl příběh, která působí mimořádně uvěřitelně a který myšlenky rodí, nikoliv deklamuje. Pokud bych se měl přeci jen pokusit zobecnit, čím především pro mě Duna je, pak nejspíš fantasticky beletrizovanou teorií systémů (v nejlepší smyslu slova "beletrizovaný") a příběhem o neuvěřitelně komplikovaném světě lidské psýché a vědomí. Jde o román psychologický (vnitřní monolog jako častný prostředek k nahlédnutní do vnitřního světa lidského myšlení, změněné stavy vědomí ústící až do něčeho jako vědomí kolektivní), strategický (neustálá kombinatorika možností, že jde o "další úskoky v úskocích jiných úskoků"), ekologický (s trochu komplikovanějším pohledem na ekologii, než jaký nabízí běžná představa o významu výrazu "ekologie"), sociologický a hlavně báječně vyprávěný. Herbert dokázal rozsáhlý tvar vystavět vyváženě, snad možná jen plně nevyužil potenciálu některých postav (Hawata, Idaha, Hallecka), které do příběhu nadějně vstoupí, ale pak jím sotva znatelně procházejí, pokud ho přímo neopustí. Maximální koncentrace na osudy Paula Atreida tak některé postavy možná až příliš upozaďuje, ale konečně, o to plastičtější je až tíživě osudový příběh toho, který je nadějí i zhoubou současně...
To Heinleinův román Měsíc je drsná milenka (The Moon is a Harsch Mistress) je něco úplně jiného. Jeho nejspíš nejúznávanější příběh (spolu s Cizincem v cizí zemi), který vypráví o měsíční vzpouře řízené starým profesorem, jednorukým opravářem počítačů, půvabnou revolucionářkou a supervýkonným počítačem Mikem, připomíná svým nedbale suveréním, ale zároveň odlehčeným tónem spíš detektivku z drsné školy. Je vyprávěný s chladnou, ironickou tvrdostí a smyslem pro ostrý vtip, takže jde vlastně především o dobrou zábavu. Tedy až do té chvíle, než začnete mít neodbytný pocit, že to ten Heinlein myslí vlastně vážně a že pokud by k něčemu takovému došlo, chtěli byste být rozhodně na té straně, na které je on. Podobně jako v Pohlových & Kornbluthových Obchodnících s vesmírem (The Space Merchants) i zde je silně tématizována sociální problematika (autorita a centralismus vs individualismus a liberalismus), byť z podstatně odlišných úhlů a s akcentací jiných jevů. A právě u/dystopismus budoucího (které je ale vyústěním současného!:-)) je jedno z nejsilnějších témat, které podle mě může literatura sci-fi nabídnout: vztah jedince a společnosti, citlivé body kultury, "testování" alternativ apod. Heinleinův román tak na jednu stranu působí jako nápaditý a skvěle vyprávěný dobrodružný příběh, na druhou stranu jde o nepokrytý manifest práva na sebeurčení jednotlivce a komunity, která takové právo podporuje. Měsíc je drsná milenka je tak asi nejpolitičtější sci-fi román, který jsem zatím četl. Obsahuje varování, kam až může vést centralismus moci a sociální inženýrství, zároveň ale přináší alternativu, která je prosta iluzí a přikrášlování - alternativu světa, který je stejně solidární jako nebezpečný, světa, který je permanentní výzvou, a proto zůstává zajímavý. A když je vám navíc pouhých 100 let a máte ještě leccos před sebou...
Jestliže Heinlein nabízel především alternativu a zaměřoval se na ni, Obchodníci s vesmírem analyzují budoucí společnost, která velebí jen jediného boha, a tím je Prodej. Ukazují, kam může dokráčet kultura, která vyrobí totalitu naruby - totalitu trhu, reklamy a obrovských korporací; společnost, kde je demokracie redukována na mechanismus bez obsahu, kde v parlamentu zasedají zástupci komerčních firem a z občanů se stávají konzumenti vyžívající se především v reklamách. I když samotný příběh není nijak překvapivě vystavěný a občas působí trochu deklamativně, přeci jen zanechává "nepříjemně děsivou pachuť" věrohodnosti. Je zjevně příbuzný Huxleyho Konce civilizace (Brave New World, anglicky zde ) nebo Bradburyho 451 stupňů Fahrenheita (Fahrenheit 451), i když jejich literárních kvalit a vypravěčské přesvědčivosti přeci jen asi nedosahuje a svým vyzněním zůstává zhruba někde mezi těmito dvěma opusy. Pro mě tak zůstává zajímavý především kvůli trošku upozaděnému, ale přeci jen důležitému "lingvistickému" motivu moci a síly slova (jímž vládne především hlavní hrdina příběhu).
Na stole leží Clarkovo Setkání s Rámou (Randezvous with Rama) a 2001: Vesmírná odysea (2001: A Space Odyssey) a Aldissův Skleník (Hothouse), včera jsem koupil Heinleinovy Dveře do léta (The Door into Summer) a Dvojníka (Double Star). Bude to hezká předehra pro Hyperion:-)
Že je Duna Franka Herberta kultovní sci-fi román, je skoro tak jisté, jako že všichni staří mládenci jsou neženatí. Vím, o čem mluvím, protože poté, co jsem ji dočetl, jsem měl čas si to dobře rozmyslet. A Quina taky znám.
Brian Aldiss zařadil ve své historii science fiction (Trillion Year Spree, 1986) Franka Herberta mezi jednoho ze sedmi "dinosaurů" současné americké sci-fi, což je vzhledem k tomu, co Brian Aldiss pro sci-fi znamená, samo o sobě projevem významného uznání. Je přitom jasné, že to muselo být především díky Duně. Za tu konečně dostal Herbert v roce 1966 Huga i Nebulu (tehdy vyhlašovanou poprvé). A ne dost na tom, v roce 1984 Dunu zfilmoval tehdy už neodvratně ke kultovnosti a slávě směřující David Lynch. Takže čím je Duna tak přitažlivá?
Ondřej Neff dává ve svém doslovu k prvnímu českému vydání (Nakladatelství Svoboda, 1988) úspěch Herbertova románu do souvislosti s téměř souběžným americkým vydáním Tolkienova Pána prstenů a s tehdejší náladou ve světě sci-fi literatury, která jako předzvěst věcí budoucích vždy citlivě reaguje na ty současné. Myslím, že je na tom dost pravdy, ale tím podstatným je především kvalita, nápaditost a strhující barvitost příběhu o pouštní planetě Arrakisu zvané Duna, o Paulu Muad'Dibovi Atreidovi, fantastickém plánu planetárních rozměrů, světě daleké budoucnosti a mnohém dalším (což s Neffovými argumenty souvisí). Mnohovrstevnatost románu, zahrnujícího obrovské množství motivů a témat, je výsledkem pečlivé propracovanosti, "drobnokresebné důkladnosti v líčení ekologických, sociálních, historických, psychologických a náboženských reálií" (Neff) a Herbertovy schopnosti vytvořit tak celistvý a komplexní obraz mohutné románové šíře, který ani na chvilku nenudí. Je vyprávěn s patřičným patosem, který mu spolu se zvláštně působícím spojením budoucího (osídlení vesmíru, laserové zbraně, supermoderní technika) a minulého (impérium, šlechtické rody, vražedné dýky, retrouniformy) dodává až podivně mytický ráz a rozměr, téměř podobu mytologie budoucího. Herbert díky své schopnosti nevšední imaginace vystavěl příběh, která působí mimořádně uvěřitelně a který myšlenky rodí, nikoliv deklamuje. Pokud bych se měl přeci jen pokusit zobecnit, čím především pro mě Duna je, pak nejspíš fantasticky beletrizovanou teorií systémů (v nejlepší smyslu slova "beletrizovaný") a příběhem o neuvěřitelně komplikovaném světě lidské psýché a vědomí. Jde o román psychologický (vnitřní monolog jako častný prostředek k nahlédnutní do vnitřního světa lidského myšlení, změněné stavy vědomí ústící až do něčeho jako vědomí kolektivní), strategický (neustálá kombinatorika možností, že jde o "další úskoky v úskocích jiných úskoků"), ekologický (s trochu komplikovanějším pohledem na ekologii, než jaký nabízí běžná představa o významu výrazu "ekologie"), sociologický a hlavně báječně vyprávěný. Herbert dokázal rozsáhlý tvar vystavět vyváženě, snad možná jen plně nevyužil potenciálu některých postav (Hawata, Idaha, Hallecka), které do příběhu nadějně vstoupí, ale pak jím sotva znatelně procházejí, pokud ho přímo neopustí. Maximální koncentrace na osudy Paula Atreida tak některé postavy možná až příliš upozaďuje, ale konečně, o to plastičtější je až tíživě osudový příběh toho, který je nadějí i zhoubou současně...
To Heinleinův román Měsíc je drsná milenka (The Moon is a Harsch Mistress) je něco úplně jiného. Jeho nejspíš nejúznávanější příběh (spolu s Cizincem v cizí zemi), který vypráví o měsíční vzpouře řízené starým profesorem, jednorukým opravářem počítačů, půvabnou revolucionářkou a supervýkonným počítačem Mikem, připomíná svým nedbale suveréním, ale zároveň odlehčeným tónem spíš detektivku z drsné školy. Je vyprávěný s chladnou, ironickou tvrdostí a smyslem pro ostrý vtip, takže jde vlastně především o dobrou zábavu. Tedy až do té chvíle, než začnete mít neodbytný pocit, že to ten Heinlein myslí vlastně vážně a že pokud by k něčemu takovému došlo, chtěli byste být rozhodně na té straně, na které je on. Podobně jako v Pohlových & Kornbluthových Obchodnících s vesmírem (The Space Merchants) i zde je silně tématizována sociální problematika (autorita a centralismus vs individualismus a liberalismus), byť z podstatně odlišných úhlů a s akcentací jiných jevů. A právě u/dystopismus budoucího (které je ale vyústěním současného!:-)) je jedno z nejsilnějších témat, které podle mě může literatura sci-fi nabídnout: vztah jedince a společnosti, citlivé body kultury, "testování" alternativ apod. Heinleinův román tak na jednu stranu působí jako nápaditý a skvěle vyprávěný dobrodružný příběh, na druhou stranu jde o nepokrytý manifest práva na sebeurčení jednotlivce a komunity, která takové právo podporuje. Měsíc je drsná milenka je tak asi nejpolitičtější sci-fi román, který jsem zatím četl. Obsahuje varování, kam až může vést centralismus moci a sociální inženýrství, zároveň ale přináší alternativu, která je prosta iluzí a přikrášlování - alternativu světa, který je stejně solidární jako nebezpečný, světa, který je permanentní výzvou, a proto zůstává zajímavý. A když je vám navíc pouhých 100 let a máte ještě leccos před sebou...
Jestliže Heinlein nabízel především alternativu a zaměřoval se na ni, Obchodníci s vesmírem analyzují budoucí společnost, která velebí jen jediného boha, a tím je Prodej. Ukazují, kam může dokráčet kultura, která vyrobí totalitu naruby - totalitu trhu, reklamy a obrovských korporací; společnost, kde je demokracie redukována na mechanismus bez obsahu, kde v parlamentu zasedají zástupci komerčních firem a z občanů se stávají konzumenti vyžívající se především v reklamách. I když samotný příběh není nijak překvapivě vystavěný a občas působí trochu deklamativně, přeci jen zanechává "nepříjemně děsivou pachuť" věrohodnosti. Je zjevně příbuzný Huxleyho Konce civilizace (Brave New World, anglicky zde ) nebo Bradburyho 451 stupňů Fahrenheita (Fahrenheit 451), i když jejich literárních kvalit a vypravěčské přesvědčivosti přeci jen asi nedosahuje a svým vyzněním zůstává zhruba někde mezi těmito dvěma opusy. Pro mě tak zůstává zajímavý především kvůli trošku upozaděnému, ale přeci jen důležitému "lingvistickému" motivu moci a síly slova (jímž vládne především hlavní hrdina příběhu).
Na stole leží Clarkovo Setkání s Rámou (Randezvous with Rama) a 2001: Vesmírná odysea (2001: A Space Odyssey) a Aldissův Skleník (Hothouse), včera jsem koupil Heinleinovy Dveře do léta (The Door into Summer) a Dvojníka (Double Star). Bude to hezká předehra pro Hyperion:-)
Žádné komentáře:
Okomentovat