Zuzana Lapčíková hrála v Hradci už potřetí během posledních tří měsíců, ale dostal jsem se na ni teprve v sobotu v rámci XII. mezinárodního festivalu Divadlo evropských regionů. Bylo to lehké, vzdušné, uvolněné - jako celý ten sobotní večer. S Emilem Viklickým, v malém amfiteátru u Klicperova divadla. Improvizovalo se jenom mírně, písničky byly jako obvykle "krásné, ale smutné jak sviňa", hráno s úctou duši "původní" skladby (co to u lidovky znamená původní, to je otázka), ale taky s nápadem, jak ji obohatit a ozvlášnit. Zvlášť když nazapomněli na moji oblíbenou Na osice... Tohle spojení lidovky a jazzu; myslím, že tam je hodně společného. Kdyz pominu to, že jazz má kořeny v černošské "lidové" tvorbě, obojí je hodně emoční záležitost (ale to nejspíš každá solidní hudba), která "útočí" na tu hodně hlubokou, zasutou archetypální paměť. I když Milana Kunderu dvakrát nemusím, to, co v Žertu napsal o lidové písni, mě kdysi dávno oslovilo...
Spolu s ad hoc projektem Domácí lékař tak nabízí Zuzana Lapčíková asi to nejlepší domácí uchopení lidové tvorby, jaké jsem zatím slyšel... Zítra si půjdu koupit Strom života.
Spolu s ad hoc projektem Domácí lékař tak nabízí Zuzana Lapčíková asi to nejlepší domácí uchopení lidové tvorby, jaké jsem zatím slyšel... Zítra si půjdu koupit Strom života.
Žádné komentáře:
Okomentovat