V současné době v Česku asi těžko najdete aktivnějšího a povolanějšího propagátora a popularizátora myšlenek (post)analytické filozofie, než je profesor logiky a filosof Jaroslav Peregrin. Už od počátku devadesátých let, kdy vyšel jeho Úvod do analytické filosofie, svou až neuvěřitelnou publikační aktivitou pracuje na tom, aby se tento u nás do té doby víceméně opomíjený proud filozofické tradice dočkal náležitého uznání a zapustil v Česku kořeny. Kromě již zmíněného Úvodu totiž vydal Jaroslav Peregrin také vysokoškolská skripta Úvod do teoretické sémantiky, anglicky psanou monografii Doing Worlds with Words, svou zatím asi vrcholnou práci Význam a struktura (též anglicky jako Meaning and Structure), spíše techničtější monografii Logika a logiky a zatím poslední Kapitoly z analytické filosofie, které jsou svým způsobem revidující a rozšiřující reakcí na některé výtky týkající se právě jeho těsně porevolučního Úvodu. Kromě toho je Peregrin autorem mnoha u nás i v zahraničí publikovaných článků (např. v Organonu, Filosofickém časopise, Vesmíru, Slově a slovesnosti, Aluzi atd.), editorem několika sborníků (např. Truth and its Nature (if any), Obrat k jazyku: druhé kolo nebo Co je analytický výrok?) a velmi plodným překladatelem. Společně s Jiřím Fialou a Petrem Koťátkem má tak asi největší zásluhu na tom, že analytická a postanalytická filosofie mysli a jazyka si u nás nejen prostřednictvím překladů původních prací nachází stále více zastánců.V nakladatelství Triton vydaná knížka Filosofie a jazyk (eseje a úvahy) z tohoto Peregrinova profilu nijak nevybočuje. Představuje totiž výbor z autorových článků napsaných v posledních zhruba deseti letech, a jak je psáno na přebalu, "spojuje je idea filosofického výkladu různých aspektů fenoménu jazyka". Hned na začátku je přitom třeba zmínit, že díky Peregrinovu talentu podávat i složité věci srozumitelně, zábavně, a přitom bez velké simplifikace, je (snad až na jednu výjimku) určena i širšímu čtenářskému okruhu a že stojí za to si ji přečíst.
Deset Peregrinových článků je v knize rozděleno do tří větších kapitol - Co je to filosofie a co je to jazyk, Filosofické problémy vztahu jazyka a skutečnosti a Od logiky k myšlení - a představují tematicky poměrně širokou paletu otázek a problémů, které byly a stále jsou v (nejen analytické) filosofické tradici živé. K těm základním tématům z hlediska obecného a historického patří otázka postavení (a opodstatnění!) filosofie v současné době a její status vzhledem k přírodním vědám jako v podstatě paradigmatickému způsobu poznávání ve 20. století nebo často diskutovaný vztah analytické a tzv. kontinentální filosofie (k tomu viz také nedávno vydaný sborník Schizma filosofie 20. století). Tato témata traktuje Peregrin spíše esejisticky a úvahově, přičemž odpovědi jsou většinou jen načrtávány, a proto jsou na konci samy tak trochu mlhavé, podobně jako na začátku kladené otázky. Přesto se i tady snaží Peregrin dělat to, co činí dobrou filosofii tak (kupodivu?!) užitečnou a potřebnou: snaží se "čistit" pojmy a uvádět je do kontextů, které je potřeba brát v úvahu při snaze těmto pojmům rozumět. Pokouší se vidět různé trendy ve filosofické tradici co nejnepředpojatěji a zdůraznit slabé i silné stránky různých přístupů. Je proto dalek radikálního odmítání ve stylu Carnapovy reakce na Heideggerovu filosofii, stejně ale také "blouznivého básnění" bez důrazu na racionálně kontrolovatelnou argumentaci. Konečně jako propagátorovi wittgensteinovského pohledu na jazyk mu ani nic jiného nezbývá. Škoda jen, že právě těm citlivým bodům, které jsou tak často jablkem sváru mezi příznivci obou táborů, se věnuje spíš jen letmo, bez důkladnější analýzy pojmů jako např. racionalita, jasnost a vymezenost pojmu apod.
Přestože je Peregrin znamenitým vykladačem klasiků analytické a postanalytické filosofie, je na jeho přístupu přitažlivé, že se neomezuje pouze na interpretaci textů velikánů, jako byli Carnap, Quine nebo Davidson, ale že vždy dává najevo, jaký je jeho vlastní názor, jak se k dané problematice staví on. Proto i když recenzuje Pinkerovu knihu věnující se obhajobě chomskyánského pohledu na jazyk a lingvistiku, není popisný, ale opravdu kritický a hodnotící. To, že jsou mu cizí texty odrazovým můstkem k prezentaci vlastních názorů a teorií, je pozitivní, protože Peregrin neukazuje pouze to, co ví, ale hlavně to, co si myslí. A tím neupozaďuje recenzovaný text, ale vstupuje s ním do živého dialogu přesně tak, jak by to ve filosofii mělo být. A pokud se s nějakým přístupem ztotožní natolik, že s ním nijak zvlášť kriticky nepolemizuje, pak jej alespoň uvádí do zajímavých kontextů a poukazuje na nečekané paralely s přístupy, které nejsou nijak triviálně nasnadě (jako v případě hravé "zenové interpretace" Davidsonova filosofování).
Nejvlastnějším Peregrinovým tématem, které stojí v základech jeho zkoumání, je ale vztah pojmů na ose (nebo spíš ve vícerozměrné síti?) svět-(přirozený) jazyk-logika-myšlení, jejichž společný průsečíkem jsou otázky vztahující se k problematice významu (Peregrin se jako logik a jazykovědec věnuje otázkám - nejen formální - sémantiky), vědecké metodologie a modelu jako způsobu uchopení zkoumaného. Přestože ani tady neopouští Peregrin esejistickou rovinu a pro toho, kdo zná jeho práce, nepředstavují zde nabízené myšlenky nic zásadně nového, je důležité, že se snaží poukázat na častou záludnost a problematičnost některých našich zdánlivě zřejmých pohledů na vztah výše zmíněných pojmů, že se snaží demaskovat dřeň různých metafor, kterými je vykládáme, a připomínat nám, že mnoho palčivých filozofických i "filozofických" problémů má původ právě v pozapomenutí na modelovou podstatu modelů poznávaného jevu (například jazyka), případně v nevhodně zvolené nebo příliš doslovné metafoře. Tou může být podle Peregrina např. metafora jazyka jako nástroje označování něčeho mimojazykového (ke kterému je, jak říká kamarád Karel Šebela, logika jako model přirozeného jazyka odsouzena), představa pod jazykem ležící pravé logické formy, která může být objevena, apod. Proto v Peregrinově pojetí není logická analýza přirozeného jazyka (ergo v podstatě formální sémantika) objevováním, ale zpřehledňováním z hlediska pojmové soustavy logiky jako teorie vyplývání. Je tedy vytvořením obrazu, který může mít např. podobu sítě znázorňující vztahy mezi jednotlivými pojmy vzhledem k otázkám pravdivosti, ale s vědomím, že stále jde jen a pouze o výklad jednoho jevu pomocí jevu druhého, přičemž kritériem by mělo být, že vykládající konceptuální soustava bude v jistém ohledu jednodušší, a tím přehlednější než vykládaná. Zajímavou otázkou přitom zůstává například to, jaký je vztah těchto konceptuálních soustav z hlediska závislosti (tj. přirozeného jazyka a logiky), případně jestli je možné chopit se jiného sémantického modelu, který by nebyl v jistém ohledu tak zásadně ontologicky zavádějící, jak se o tom množinově-objektovém domnívá Peregrin. (A to například proto, že jazyk jako systém má dynamickou povahu, že další zajímavou otázkou je konstituování smyslu (ve smyslu lingvistické, nikoliv logické opozice význam-smysl) v řeči a hledání modelujícího schématu pro tak komplikovanou proceduru apod.) Podobných otázek se Jaroslav Peregrin dotýká ve statích zabývajících se vztahem logiky a myšlení (přičemž logiku chápe jako teorii vyplývání, tj. jako vědu o v podstatě intersubjektivním, zatímco myšlení je individuální proces), případně modelováním lidského myšlení v kognitivní vědě. Ve vztahu jazyka a světa pak stojí Peregrin asi nejblíže davidsonovské pozici, která se opírá o tzv. námitku proti třetím dogmatu empirismu (narážka na Quinovu veleslavnou stať Dvě dogmata empirismu) a která za toto třetí dogma považuje představu, že můžeme nějak smysluplně a jednoznačně (pevně) rozlišovat mezi schématem a obsahem (takové přesvědčení končí ve skepsi relativismu), případně (při interpretaci) mezi přesvědčeními a jazykovými významy.
Jediná stať v Peregrinově knize, kterou lze považovat za techničtější a specializovanější, se věnuje problematice jednoho paradoxu spojeného s pojmem nespadání pod sebe sama. Jde o problém, který se vynořil s Fregeho pokusem vybudovat nerozporný systém symbolické logiky a přes Russellův návrh řešení dospěl až do známého Gödelova důkazu o neúplnosti. Peregrin v článku poukazuje na podle jeho názoru mylné závěry, které ze zmíněného Gödelova objevu mnozí matematici vyvozují.
Přiznám se, že je pro mě těžké být k Peregrinově knize kritický nebo se k ní stavět nějak výrazně polemicky. Právě četba Peregrinových prací totiž do značné míry formovala můj pohled na analytickou a postanalytickou filozofii a spousta jeho názorů je mi prostě blízká. A to ať už se jedná o jeho pohled na problematiku kritérií pro hodnocení jednotlivých modelačních soustav sloužících k popisu přirozeného jazyka (jsou to zkrátka zpřehlednění) nebo o názor na povahu přirozeného jazyka a jeho vztahu ke světu a lidskému pozná(vá)ní.
To ale neznamená, že není možné o mnohém debatovat. Podnětem k zamyšlení může být třeba otázka, jak se tradice analytické filosofie - při svém důrazu na přesně vymezené a definované pojmy - vyrovnává s Davidsonovým postulátem, že pojem pravdy (kolem kterého se svět logiky a poznání otáčí) je primitivní ve smyslu základní, dále neanalyzovatelný. Stejně tak je otázkou, do jaké míry jsou opodstatněné některé z Peregrinových názorů na možnosti logické analýzy přirozeného jazyka (viz debatu v loňských číslech Filosofického časopisu). Ani jím častokrát obhajovaná tzv. filosofie přirozeného jazyka se nevyhne mnohým kritickým námitkám (především se strany logiků); problematickou se mi jeví také jeho analýza a následná kritika toho, co nazývá sémiotickým pohledem na přirozený jazyk (díky Vítku!:-)). Ve všech těchto případech jde už ale o otázky velmi speciální, kterými se Peregrin ve vybraných statích přímo nezabývá. Jak jsem už předeslal v úvodu, výbor se nese spíš v obecnějším úvahovém a esejistickém duchu a já jeho přednost vidím v tom, o co se Peregrin snaží ve většině svých pracích: o srozumitelné rozbíjení častých klišé našich úvah o něčem tak blízkém a zároveň tak obtížně uchopitelném, jako je přirozený jazyk. Jedinou vadou na kráse publikace Filosofie a jazyk je tak nejspíš nebetyčně hloupý (grafikův?) nápad "vyzdobit" úvodní stranu každé ze statí nějakým pod textem položeným obrázkem. Škoda, že kvůli tomu pak nemůžete několik prvních řádků téměř přečíst..
Žádné komentáře:
Okomentovat