pondělí, dubna 30, 2007

Cursus Finis Africae XIX: O několika hororových antologiích popáté

Jednou ze dvou jednoznačně nejlepších předlistopadových hororových antologií, které se mi zatím dostaly do ruky, je mnou již několikrát zmiňovaný výbor "světových horrorů" Lupiči mrtvol. Uspořádal jej Jan Zábrana a napsat o Lupičích mrtvol cokoliv zajímavého je nesmírně těžké. Důvod je prostý a paradoxní zároveň: je to kniha velmi dobře "udělaná" a téměř všechno podstatné do ní vepsal svou předmluvou i medailonky jednotlivých autorů sám editor. Navíc téměř na den přesně před rokem o ní pár výstižných řádků přidal na web blogující znalec hororu Apache, takže já připojím jen pár vlastních postřehů. Snad budou k věci.
Lupiči mrtvol vyšli v roce 1970 a patří do té skupiny antologií, které neobsahují pouze specialisty žánru (byť těch tu pár také je, a přímo zásadních), ale snaží se rovněž "problematizovat" jeho hranice zařazením autorů, kteří si získali slávu na poli jiném (a často kritiky uznávanějším). Tímto pojetím tak stojí "proti" druhé z věží tehdejší hororové produkce - Tiché hrůze Tomáše Korbaře, která loví pouze v temných hororových tůních.
Zasádní přínos Lupičů mrtvol přitom spočívá rovnou měrou nejen ve vybraných autorech/dílech, ale také v pečlivé Zábranově práci komentářové, která je sice malým, ale důležitým pilířem pro přemostění mezer, jichž je ve zdejším literárním povědomí o hororu pořád víc než dost. Úvodní studie nazvaná trefně Rozkoš z hrůzy je téměř iniciačním vymezením souřadnic hororu v prostoru (obecně-) literární produkce a tradice a zároveň pokusem o zhuštěné nalezení jeho esenciálních vlastností (pokud jste metafyzici aristotelské provenience) nebo prostě jen - nejspíš kulturně podmíněných - charakteristik (to pokud jste quineovci). Kromě toho Zábrana naznačí možnosti typologie motivů a různých topoi hororové tvorby v synchronním i diachronním pohledu, což je předmět mimořádně zajímavý. Brilantním shrnutím této snahy je ale nakonec hlavně jeho gnómicky prostý výrok: "Dobrý horor se snaží vyvolat hrůzu, nikoliv žaludeční nevolnost." Myslím, že tím je vytýčena jedna z mála ostrých hranic tohoto jinak po čertech amébovitého literárního organismu.
Jak bylo již řečeno výše, v Lupičích mrtvol se setkává pozoruhodná směsice autorů: hybridnímu výběru poskytuje oporu pouze časová osa, dle níž jsou jednotliví představení autoři řazeni. Že ale přitom nemůže jít o nějaké dějiny hororu jako žánru, je již z výše řečeného doufám jasné. Koneckonců, na druhé straně "slovo horror neznamená nic víc a nic méně než hrůza, děs".
V kořenech sbírky tedy pevně dlí mistři zakladatelé Edgar Allan Poe, Ambrose Bierce nebo třeba Robert Louis Stevenson, za kmenové autory lze považovat Howarda Phillipse Lovecrafta nebo později Raye Douglase Bradburyho, tak trochu čerstvými letorosty jsou pak Roald Dahl či William F. Nolan (i když chronologie tvorby je tu poněkud relativní). A do této nosné "konstrukce" jsou Zábranou nečekaně, zato umně vpleteni autoři "nehororoví", jako jsou např. Ivan Bunin, Virginia Woolfová nebo William Faulkner. Že toto potvrzení výše zmiňovaného Zábranova citátu o významu slova "horror" funguje báječně, posoudíte nejlépe na základě vlastních prožitků. Zde je můj aperitiv (s omluvou všem, kdo už četli Zábranovy medailonky!).

Berenice E. A. Poea není povídkou zas až tak populární (lépe řečeno nakladatelsky recyklovanou), to jí ale neubírá na síle. Myslím, že příběh o poněkud patologickém citovém vztahu nese základní atributy Poeova mistrovství (především horečnatost Poeových "vypravěčů" mi přijde mimořádně sugestivní), a to včetně rozkošné pointy. Je až s podivem, jak dokáže tento "normovač" lehkých žánrů ve svých textech propojit strhující šílenství jednajících postav s chladnou logikou vyprávění. Sám jsem hledal cestu k Poeovi dlouho, ale věřím, že v posledních měsících jsem ji definitivně našel.

Další klasik, Ambrose Bierce, je zastoupen hned dvěma kratšími texty: Tajemstvím Macargerovy rokle a miniaturou Jedné letní noci (obsažené také ve výboru Oči plné děsu). Obě vystihují Biercovu zálibu v černěhumorné duchařině (nečekejte žádné netradiční motivy, spíš zaujme autorův typický "point of view" hraničící až s cynismem). Přiznám se, že i když mi ne vše od mistra Ambrose je vždy pochuti, některé jeho texty mám rád. Nedosahuje sice literární velikosti Poea (jak o tom konečně píše v předmluvě i Jan Zábrana), v hrůzných nápadech se mu ale leckdy vyrovná! Bierce chce především šokovat (zejména v Jedné letní noci), v lepších textech mu ale není proti mysli trocha toho poctivého strašení. A Macargerova rokle je jen dalším důkazem toho, že hrůza není jen záležitostí okamžiku setkání s nevysvětlitelným (jež může být relativizováno poukazem na selhání chladného rozumu), ale že může být ještě s odstupem gradována. Třeba skrze objektivní potvrzení daných skutečností. A v hrůze na druhou je pan Bierce mistrem!

Prvním nehororovým autorem, který ovšem za svého života napsal i notně strašidelných kusů, je čtenářům (nejen podobných výborů) dobře známý Guy de Maupassant. Pro tento výbor původně připravovaná povídka Horla (asi nejlepší Maupassantův horor, je obsažen v antologii Fantastické povídky) byla nakonec z dobrých důvodů nahrazena Zločincovou rukou a Zpovědí, a i když patří autor k Mistrům literatury, ani jeden z textů mě příliš nenadchnul. Zločincova ruka nenabídla k všednímu motivu nic příliš zajímavého, Zpověď alespoň zaujala podivným chladem a jakousi téměř přestylizovanou zvrhlostí. Horle se ale ani tak zdaleka nevyrovná.

Titulní povídka z pera "dobrodruha" R. L. Stevensona je klasickým strašidelným příběhem o vině a trestu (oblíbené to Stevensonovo téma) s půvabnou pointou, již nemožno přiblížit nejen kvůli dobrému vkusu... Dýchají z ní všechny ty bryčky, cylindry a plynové lampy, ale je cítit také notně zatuchlého vzduchu piteven, laboratoří šílených vědců a Londýna čekajícího na svého Jacka Rozparovače. A abych nezapomněl - těch půvabně mrazivých lidových historek o hřbitovech a umrlcích.

Jedním z autorů, pro které mám v hororovém ranku slabost, je Hektor Hugh Munro, známý více jako Saki. Čeští čtenáři mají možnost se s ním seznámit v několika výborech z jeho tvorby (např. Léčba neklidem nebo Kruté šprýmy) a také v několika hororových antologiích (kromě této ukázku z jeho tvorby obsahují také např. Půlnoční povídky). Tento mistr stylu, nápadu, schopnosti gradovaného napětí a ukrutné, slastně kruté pointy nezklamal ani v černohumorné (pro něj tak příznačné) skazce Sredni Vaštar. Takže pozor, upjaté staré panny vychovatelky. Bučení mlčenlivého "vola" hýbe i malými příběhy!

Zábranův široký rozhled umožnil uvést do vybrané společnosti také jednoho nositele Nobelovy ceny za literaturu - Rusa Ivana Bunina, ceněného především kvůli "bohatosti jazyka" a mistrovskému stylu, čehož potvrzením může být i kratičká Strašná povídka. Jen letmo načrtnutá situace jedné noci. Jenomže načrtnutá mistrovsky... a ten konec:) Mám pro ruské strašidelnosti slabost - hororové texty Gogola, Turgeněva apod. žhnou podivně uhrančivou silou, je v nich něco vzpírajícího se chladné západní religiozitě; zřetelně v nich pociťuji ten svár s východním mysticizmem a pohanstvím. Buninova povídka není sice z tohoto rodu (navíc je situována do jeho exilu ve Francii), i ona má v sobě ale cosi z té zlověstné iracionality lidské duše, kterou jsou moje oblíbené texty tak prostoupeny. Bunin má pravdu: "Přece jen to nejstrašnější na světě je člověk, jeho duše." Zkuste třeba Andrejevovu Fixní ideu!

Jestliže Buninova přítomnost byla nečekaná, zařazení Virginie Woolfové, synonyma pro literární impresionismus a autorskou smetánku, je přímo šokující. Zároveň je ale důkazem neuvěřitelného Zábranova citu, skrze který sám naplňuje jím zmiňovaný požadavek na pozorného čtenáře. Textově Woolfová nepřekvapí, protože ke klasickému hororu má její Dáma v zrcadle: odraz nepředstavitelně daleko. Jenomže hrůza se může skrývat v malých střípcích, z nichž složený obraz naplní následně děsem.
Tento fantastický záblesk vhledu do jedné duše (provedený jinak než u Bunina) je školou nejen pro autora, ale i pro čtenáře.

Vybrat také nějaký Lovecraftův text do hororové antologie je poměrně nesnadné, i když důvody jsou pochopitelně naprosto odlišné: jednak je představování Lovecrafta nošením sov do Atén (ale zkuste ho opomenout!), jednak si "pan Weird" liboval častokrát v rozsáhlejších textech. Hrůzný stařec je proto jakýmsi kompromisem, podle mého názoru však trochu zavádějícím, protože Lovecraftova síla leží v jiných kusech. Hrůzný stařec představuje spíš takovou hříčku. Nikoliv však lehkou. Pokud ale chcete poznat Lovecraftovu sílu, sáhněte spíš po některém z toho mála u nás vydaných výborů z jeho díla (zhruba tři jsou slušné) nebo třeba po antologii Dotek zla.

Dalším literárním šokem jsou Růže pro Emili nikoho menšího než W. Faulknera. Famózní text spěje kronikářsky pomalu, ale neúprosně k rozuzlení, které je děsivé ve své neodvratnosti, před níž nejspíš podvědomí mnohých z nás tak dlouho zavíralo oči, až se mu podařilo pomyšlení na ni prostě vytěsnit. I proto je pointa takovým šokem. Přitom je celý příběh vyprávěn až s jakýmsi odstupem, jenom se v něm, jak napsal Zábrana, dějí občas podivné věci. A Faulkner je tak dalším důkazem toho, že když se hororového tématu zmocní velikán literatury, dá často zapomenout na mnohé uznávané ikony žánru.

Povídka Muž, který měl rád Dickense je kapitolou z románu Hrst prachu svého času velmi populárního autora (sic!) satirických a temně humorných textů Evelyn Waugha. Děsivě černý příběh o ztraceném cestovateli představuje sice mírně očekávatelnou, ale o nic strašnější noční můru, jejíž pointa je hrůzná především svou otevřeností...

Uznávaný autor žánru, Ray Bradbury, je zastoupen hned třemi kratšími texty - Větrem, Emisarem a Kostlivcem - a všechny jsou výborné (všechny u nás vyšly také v jiných výborech). Osobně mám nejradějí Vítr - ten šíleně se stupňující dialog mezi mužem a jeho kamarádem uvězněným v domě, kolem kterého se zvedá vítr. O tom, že je Bradbury fantastickým vypravěčem s nepřekonatelně poetickým viděním světa, jsem už několikrát psal. O tom, že dokáže být rozkošně krutý, také. Takže teď jen pro doplnění: má taky neuvěřitelné nápady!

Malý svět Lewise Stillmana ve své době velmi nadějného, ale nakonec u nás nepříliš známého Williama F. Nolana (další jeho text vyšel také v antologii Dotek zla) má sice v rodokmenu science fiction, ale pečlivě budovanou atmosférou ohrožení a stále oddalovaným i když neodvratným rozluštěním hrozivého tajemství (pro čtenáře, nikoliv pro postavu!) směřuje k hororu. Pokud chcete vědět, proč se Lewis Stillman plíží jedním nesmírným hřbitovem, zaplatíte hodně. Obzvlášť proto, že tím hřbitovem je Los Angeles. Jedna z pointových perel, pro mě z rodiny Kuttnerova fantastického Byl to démon!

Představovat Roalda Dahla naproti tomu nemá smysl. I když jeho povídky zařazované do podobných antologií jsou si svým způsobem podobné, nikdy nezklamou. Jsou černohumorné, výborně napsané a mají pointu, nad kterou mě většinou přepadne, kupodivu, smích. Jenom je trochu hysterický. Myslím, že přesně takový, jakému by propadla leckterá postava jeho příběhů. Třeba ona tichá milá paní ze Skopce na porážku.

Pro tehdejšího (a leckterého dnešního) čtenáře (včetně Jana Zábrany) bylo a bude velkou neznámou jméno Stephena Grendona. Jak už ale prozradil na svém blogu Apache, je to pouze jeden z pseudonymů Augusta Williama Derletha, blízkého přítele a spolupracovníka Lovecraftova a následného pečovatele o mistrům odkaz (založil např. slavné nakladatelství Arkham House). Derleth je dalším z okruhu autorů tzv. Cthulhu Mythos, přestože jeho do výboru zařazená povídka Pán z Prahy mi připomněla spíš klasickou ghost story v duchu Montague Rhodes Jamese. Podobně jako James ani Grendon se nesnaží skrývat to, co je zřejmé, pouze vypráví příběh. A právě někde v tom kontrastu zřetelného "klidu" vyprávění a jeho děsivého obsahu se skrývá klíč k ne/příjemnému chvění. Grendon sice nedosahuje kvality nejlepších Jamesových kusů, přesto je jeho příběh solidní variací v žánru duchařské povídky.

Pauline C. Smithová představuje už polohu soudobějšího hororového mainstreamu (např. tematicky). Její "sousedská" povídka (vyšla u nás také později v jedné z "hitchcockovských" antologií) sice není žádným strhujícím kusem, neoplývá šokující pointou, není odvážným literárním experimentem. Je "pouze" dobře rozepsanou zprávou z černé kroniky. Věcnou. Ale její síla spočívá právě v oné klidné, všední věcnosti, protože ta jí dodává ona postupně se otvírající ústa čtenářova:) Nečekejte skvost, ale... nakonec, může se to stát i vám....

Na závěr svého výboru zařadil Jan Zábrana dnes už vousatou klasiku, Langelaanovu Mouchu, horor s (nejen) frankensteinovským rozměrem. Známý příběh o vědci, který doplatil na svou posedlost výzkumem, není ani tak soustředěn filosofujícím směrem (byť kdo chce, může si takové poselství mezi řádky klidně najít!), daleko spíš v sobě umně kombinuje spektrum literárních odvětví s cílem vyvolat napětí a koncentrovat hrůzu upřením pozornosti na marný zápas s děsivou situací. A jak to tak bývá, nejkrutější je samotný závěr!

Textem, kterým jsem čtení Lupičů mrtvol zakončil, je kapitola z románu Kůže italského publicisty a spisovatele Curzia Malaparta (vlastním jménem Kurta Ericha Suckerta). Chronologicky jí sice náleží místo mezi Faulknerem a Waughem, kam ji Zábrana také zařadil, zasáhla mě ovšem natolik, že jsem se rozhodl zdůraznit ji umístěním na závěr tohoto malého přehledu. Přiznám se, že tak jako Zábrana dlouho váhal s jejím uvedením ve sbírce hororových textů (z důvodů především etických), váhal jsem i já s jejím přečtením (z důvodů pochybností ne nepodobných těm Zábranovým). Curzia Malaparta proslavily jeho dva romány - Kaput a Kůže, které jsou jakousi reflexí Evropy druhé světové války. První, napsaný z pohledu německé strany, se dokonce dostal na Index Librorum Prohibitorum katolické církve (jak příznačné). Otřesnost zážitků z Ukrajiny, kam se jako korespondent Malaparte za války dostal, pak našla umělecký tvar i ve zmíněném textu Černý vítr. Fascinující je především lyrizující jazyk a obsah, do kterého tak brutálně vpadne téměř surreálná scéna, na kterou jsme sice od úvodu vzrůstající temnotou připravováni, která je však natolik neuvěřitelná, že šok z ní není ničím zmenšen, naopak je možná takovou "přípravou" ještě umocněn. Propojení "ruské lyriky" s brutální neurvalostí doby dalo Malapartově textu až osudově apokalyptický nádech.

Hrůza má prostě miliony tváří. A i když jednou z nich je podle mě i obálka Lupičů mrtvol (bohužel), nenechte se odradit. Myslím, že nebudete litovat. I když, jak se to vezme...:)

7 komentářů:

Zarw řekl(a)...

Hele, dělám ti tu v tom pěkný bordel :-)

Tedy po naprosto bezrozměrném Malém světě L. S. jsem se namátkou s/pustila do Kostlivce (přičemž se mi pořád vybavovala povídka Egana Učím se být sám sebou), akorát mi nějak nešlo dohromady, jakým způsobem je zde vyřešena ona propojenost mezi těmi dvěma H., jakým způsobem ono vnitřní já deroucí se skrze kůži napovrch vidí a slyší... ale závěr mě opravdu nemile překvapil... chybí mi tam stránka :-)
Přes tajemnou Dámu v zrcadle, která je opravdu tajemná už jen svou přítomností v knize a taky tím, čím vším se "odívá" (tak jako my), a Hrůzného starce (lahve se zavěšeným olovem?... nevím no) jsem se zarazila až o Růži pro Emilii. Jen kdyby mě medailonek předem neinformoval o úplně skvělém dvojím rozuzlení, které bylo i přesto úplně skvělé... jako celá povídka.

subcommandante marcos řekl(a)...

A bezrozměrný Malý svět L. S. má znamenat co? Plochý doufám ne (to by byly rozměry dva):) Lovecraft bývá lepší. Poslední stránku Kostlivce dodám:)

Zarw řekl(a)...

... bezrozměrný... jen tam, kde je; všude a nikde; pohybující se s ním, uvnitř něj... ne plochý, ohraničený smrtí

Apache řekl(a)...

Malý svět L.S., Moucha a Skopec na porážku jsou pro mě tři (asi) nejlepší povídky z Lupičů mrtvol. Ale mám velmi rád také Vítr a Pána z Prahy, a taky pár dalších povídek... Co vám tady budu vyprávět. :-)

subcommandante marcos řekl(a)...

No, v Lupičích těžko hodnotit - velmi vydařené věci. Vyloženě nezklamalo nic - dokonce ani ti Lide od vedle nebyli spatne napsani:)

Anonymní řekl(a)...
Tento komentář byl odstraněn administrátorem blogu.
Anonymní řekl(a)...

Yes indeed, in some moments I can phrase that I acquiesce in with you, but you may be considering other options.
to the article there is still a suspect as you did in the downgrade delivery of this solicitation www.google.com/ie?as_q=m²convert professional 2.015 ?
I noticed the utter you suffer with not used. Or you functioning the pitch-dark methods of helping of the resource. I possess a week and do necheg