pátek, dubna 13, 2007

Simpsonovi a intertextualita

Žijeme v ikonické době. Když svým studentům na hodinách Úvodu do obecné jazykovědy vysvětluji mimořádně zajímavý textový jev nazývaný intertextovost/intertextualita, používám proto častokrát jako příklady ukázky z různých filmů. Postmoderní filmaři (např. Jim Jarmusch) k tomu svou tvorbou přímo vyzývají, navíc je větší pravděpodobnost, že se budu moc o znalost takových "textů" při výkladu opřít. Opravdovou promyšlenou (!) pokladnicí odkazování a variací jsou ale např. i takoví The Simpsons, v nichž se to filmovou intertextualitou přímo hemží. Někdy je hravě samoúčelná, někdy promyšlená. Častokrát je explicitní, já mám ale rád především tu tichou, nenápadnou a skrytou. Když jsem dnes sledoval několik dílů 14. sezóny, už jsem neodolal, protože jsem v nich zaregistroval pár odkazů pro fajnšmekry (a šťastlivce:)). Byly nekřiklavé, a o to sympatičtější. Naštěstí jsem nebyl jediný, takže můžu nabídnout jeden z nich (Strong Arms of the Ma) v "youtube" verzi. Scéna citující Coppolova Kmotra (konkrétně první polovina ukázky) je naprosto úžasná. Když potom později Marge ve stejném dílu zdemoluje hospodu U Vočka, zazní nad obrazem absolutní zkázy a destrukce krátce hudební motiv ze Stoneova slavného Platoon (Četa) - Adagio pro housle Samuela Barbera. A významy se začínají proplétat....

2 komentáře:

Czina řekl(a)...

fascinující. my jsme si intertextualitu ověřovali na Někdo to rád horké a na klasických amerických muzikálech, jako Američan v paříži a Zpívání v dešti. Ovšem bez pana Etlíka (dramaturga Ypsilonky) bysme to nikdy nepochytili. On má tuhle oblast dokonale zmapovanou.

Unknown řekl(a)...

Intertextualita je opravdu moc zajímavý jev, propojující problematiku literárněvědnou s lingvistickou (což považuju za ohromně důležitý poznatek a argument). Navíc má mnoho podob - od pouhého přihlášení se k něčemu přes poctu až po variaci původních významů citovaného. Samozřejmě to není jen záležitost postmoderny (takové jevy jsou staré jako vyprávění samo:)), ale ta v ní nalezla mimořádné zalíbení a hodně pracuje právě s tím posledním z mnou vyjmenovaných modů intertextuality (ale o tom by věděl víc Vítek. Například můj oblíbenec Tim Burton s ní nakládá skvěle: nejen že se hlásí k tradici starých hororů (a skládá jim citacemi mnohdy poctu), ale zároveň skrze intertextová propojení variuje původní významy jednotlivých scén. Když se například ve Střihorukém Edwardovi mihne Edwardův stín na zdi, odkazuje Burton k stěžejnímu hororu počátku kinematografie, Murnauovu Nosferatu, jenomže obrací význam původní scény - z monstra se stává oběť, role se vyměňují. Vizuálně nádherné, myšlenkově bohaté:) A tak dál a tak dál... jsme obklopení texty, sami můžeme být texty a metafora světa jako knihy je... no, Eco to umí říct líp:)