Jak napsal jednou Vítek, je to smutný pohled dívat se na svůj dlouho pořádně neaktualizovaný blog. Zavalila mě spousta neodkladné práce: ke klasické výuce a snaze načítat literaturu k disertaci přibylo organizování tří konferencí a především příprava projektu akreditace nového studijního oboru. Žít se v tom zmatku a spěchu dalo, psát ale ne. Přitom je o čem. Přečetl jsem pár zajímavých povídek (většinou kolem druhé v noci), jeden fantastický román (v podobném čase, jen těch nocí bylo víc), viděl výborné i slušné filmy, zjistil pár moc zajímavých věcí z oboru a začal pracovat na jednom (snad nadějném) projektu. Takže popořádku.
Už dávno bohužel neplatí, že knihy, které kupuju, stíhám beze zbytku číst. Dvě nově koupené dvoumetrové knihovny, které pohltily po bytě se kupící hromady svazků, jsou mi němým svědkem, ale alespoň je z čeho vybírat. O odborné literatuře raději pomlčím, úplně stačí beletrie. Jako bych tušil dny příští, zmlsaný Kingovými Nezbytnými věcmi a Marquézovými Sto roky samoty jsem zatoužil po na dlouho zřejmě posledním románovém tvaru. Když jsem v antikvariátu uviděl Simmonsovy Hyperion a Pád Hyperionu, ani jsem se nedíval na ceny.
Dan Simmons patří k zázračným dětem moderní sci-fi a o hyperionské tetralogii, nazývané někdy Hyperion Cantos (součástí je kromě zmíněných ještě Endymion a Vzestup Endymionu), toho bylo úměrně tomu řečeno. Katapultovala ho to mezi hvězdy žánru a myslím, že v případě samotného Hyperionu zcela právem. Kniha získala v roce 1990 Huga a proklamované srovnání s Dunou Franka Herberta (mojí asi nejoblíbenější sci-fi) zase tak moc nekulhá (byť jsou to knihy jinak po čertech rozdílné).
"Na planetě zvané Hyperion, mimo dosah zákonů Hegemonie Člověka, čeká bytost zvaná Štír. Někteří ho uctívají. Někteří se ho bojí. A někteří přísahají, že ho zničí. V údolí Hrobek Času se obrovské Artefakty s neznámým obsahem pohybují proti proudu času. Štír čeká. V předvečer Armaggeddonu, kdy se celá Galaxie připravuje k válce, se sedm poutníků vydává na poslední Pouť na Hyperion, aby nalezli odpovědi na nevyřešené hádanky svých životů. Každý v sobě nese zoufalou naději - a strašné tajemství. A jeden z nich možná drží v rukou osud celého lidstva..."
Je zvláštní, že v tom krátkém textu z přebalu se kupodivu opravdu podařilo zachytit hlavní rysy rozsáhlé Simmonsovy knihy: podivně zneklidňující tajemství (Štír, Hrobky Času, Artefakty), oduševnělou básnivost a lyričnost jeho jazyka (odkaz na Hyperion anglického básníka Johna Keatse, motiv několika poutníků), patos (osud lidstva v předvečer blížícího se Armaggeddonu) i rozmáchlou a propracovanou epičnost příběhu (rozprostřeného po různých koutech celé Galaxie). Toto neuvěřitelně tajemné a vzrušující, monumentálně rozvržené divadlo osudů, které Dan Simmons rozehrál, mě dokonale uchvátilo. Poučen klasickou literaturou vytvořil Simmons intelektuálně bohaté a pečlivě promyšlené drama plné nápadů, zajímavých postav, napsané bohatým jazykem autora s neméně bohatou imaginací. Šest příběhů vyprávěných cestou k Hrobkám Času zrcadlí šest zvláštních osudů, které kladeny přes sebe vytvářejí stále ostřejší, ale o nic méně zahadnější obraz nad-příběhu, do nějž jsou osudově vpleteny. Simmons ohromně organicky mísí cosi neuchopitelně archaického, křehkého a melancholického (skrze Keatsovu postavu, básníkovy vzpomínky na starou Zemi, cestování kololodí nebo Yggdrasillem novodobých Templářů) s cyberpunkovými i "zlatými" sci-fi motivy a dokáže hlubokému a místy meditativnímu a filosofujícímu dílu dát strhující dějovost. Domnívám se, že především díky své nevšední obraznosti, velkému intelektuálnímu zázemí a schopnosti vystavět skvělou zápletku tak dokázal napsat jeden z nejlepších sci-fi románů, jaké kdy vznikly.
Druhým románem, shodou okolností také koncipovaným jako soubor propojených povídek (byť na jiném základu), bylo o téměř 40 let starší Město Cliffora D. Simaka (vyšlo u nás už jednou pod názvem Když ještě žili lidé). Simak patří svojí tvorbou do období přelomu Zlatého věku sci-fi a jeho jméno je spojováno především s Astounding Johna W. Campbella. Město (1952) však v sobě už nenese technologický optimismus 40. let, ale ztělesňuje rozvoj sci-fi směrem k hranicím ambiciózní literatury s filosofujícím přesahem. I když mě ne všechny povídky ze souboru zaujaly, myslím, že je z Simakova Města patrné přerod, kterým žánr v té době procházel, a minimálně proto je dobré Město znát. Přestože Simak pracuje s mým oblíbeným motivem "kroniky" světa/krajiny opouštěných člověkem, nedokázal jsem se do jeho povídek pořádně "začíst". I přes zajímavé nápady se mi nakonec svět Města zdál příliš bezbarvý a jeho hrdinové byli až příliš figurami fabule spíš než živými bytostmi.
Většinou však zbýval čas jen na povídky. Stejnojmenné Město (antologie Tunel do věčnosti), tentokrát však od Raye Bradburyho, je půvabně ledovou hříčkou o trpělivě očekávané pomstě a působí opravdu jako chirurgický řez. Bradbury je prostě stylistický kouzelník. Konečně jsem přečetl také jednu z nejslavnějších povídek Roberta Heinleina - svižně, zručně a jistě napsan Cesty se musí hýbat (antologie Síň slávy: nejlepší sci-fi povídky 1929-1946). Z Heinleinových kusů vystupuje zjevné zvládnutí řemesla, smysl pro vtip, promyšlenost a jakási podivně přitažlivá jistota. Tu vtěluje do svých hrdinů (např. také v Měsíc je drsná milenka), ale podporuje ji i úsečným, "propočítaným" akčním stylem psaní. Zkrátka Heinlein je naprosto oprávněně jedním z oněch starých Mistrů!
Podobně svěže působila i povídka dalšího z příslušníků éry Zlatého věku (byť trochu mladšího), Larryho Nivena. Neutronová hvězda, oceněná v roce 1967 Hugem, stylově odpovídá tzv. hard sci-fi, ale i přes technický akcent neztrácí nic na vtipu, výborně načasovaných pointách a motivech a skvělém závěru. Pokud Hugo Gernsback toužil po sci-fi představující vědu v hávu dobrodružství, měl by z Nivenových kusů radost (stejně skvělý je také např. Nivenův Nestálý měsíc; Hugo 1972).
Zaujala mě i povídka Roberta Sheckleyho Zvedá se vítr z antologie Tunel do věčnosti. Výborně vypointované (ani ne tak nápadem, jako tím nevyřčeným) krátké drama s poměrně jednoduchou zápletkou je sice důkazem především Sheckleyho řemeslné zručnosti, ale pro mě taky potvrzením, že Robert Sheckley je doma někde na pomezí žánru sci-fi a hororově laděné černé grotesky (viz např. jeho famózní kratičkou novelu Strach v noci).
Přiznám se, že mě příliš nezaujala mezi scifisty slavná Aréna Fredrica Browna (řazené mezi nejlepší povídky sci-fi do roku 1964) ani Nemesis dalšího z velkých jmen, A. C. Clarka. Obě mi vyznívaly příliš do ztracena a chyběl mi v nich moment napětí nebo překvapení, který by kompenzoval myšlenkovou... no, řekněme střídmost. Což především u Clarka překvapí.
Zajímavé pro mě bylo seznamování s dílem Henryho Kuttnera, velmi záhy zesnulého, nadaného autora (např. slavné Chrudošiví jsou Borolové) volně přecházejícího, tak jako mnoho další autorů, mezi sci-fi a hororem. Jeho vynikající povídka Byl to démon mě zaujala už před delším časem, a přestože ani Zlo, které známe, ani Absolon (obě z Čarovného světa Henry Kuttnera) nedosáhly oné hrůznosti, dokázal i v nich Kuttner (skrze jinak poměrně jednoduché zápletky) zachytit ten děs z prchavých zatmění zla dobývajícího se do našich myslí nebo deroucího se z nich ven...
Klasický horor jsem naopak na čas odložil, a to s jedinou výjimkou - stále víc a víc se mi pod kůži zarývá psaní Edgara Allana Poea. Jeho promyšlené a dobře na efekt spočtené novelky jsou nejen klasikou žánru, ale také vzrušujícím učebním textem dobré hororové povídky. Slavný Sud vína amontilladského nebo povídky Předčasný pohřeb či Muž z davu (jako vystřižená od Richarda Weinera) žhnou uhrančivou silou chorých myslí, něčím, co jsem v podobné intenzitě nalezl zatím jen v některých povídkách pozdějších autorů východní Evropy: Eliadeho, A. K. Tolstého a Turgeněva. Poe nejspíš jako první dokázal sloučit směsici z lidových báchorek a klasické literatury a přetavit ji do dekadentně se šklebícího výrazu, majícího sice pevný tvar, a zároveň cosi neopakovatelně neuchopitelného. Jako by pro Poea fin de ciecle nastalo o půl století dříve...
Trochu nesoustavné, ale možná už to nikdy nebude lepší. U postele se povalují Kingovo Osvícení, antologie Vlak do pekla, Asimovovy Nadace a Nadace a říše, antologie Na vrcholu zlatého věku, k tomu Celistvá teorie lingvistických popisů, Neuropsychologie a Význam a komunikace.... Příště o filmech!
Dan Simmons patří k zázračným dětem moderní sci-fi a o hyperionské tetralogii, nazývané někdy Hyperion Cantos (součástí je kromě zmíněných ještě Endymion a Vzestup Endymionu), toho bylo úměrně tomu řečeno. Katapultovala ho to mezi hvězdy žánru a myslím, že v případě samotného Hyperionu zcela právem. Kniha získala v roce 1990 Huga a proklamované srovnání s Dunou Franka Herberta (mojí asi nejoblíbenější sci-fi) zase tak moc nekulhá (byť jsou to knihy jinak po čertech rozdílné).
"Na planetě zvané Hyperion, mimo dosah zákonů Hegemonie Člověka, čeká bytost zvaná Štír. Někteří ho uctívají. Někteří se ho bojí. A někteří přísahají, že ho zničí. V údolí Hrobek Času se obrovské Artefakty s neznámým obsahem pohybují proti proudu času. Štír čeká. V předvečer Armaggeddonu, kdy se celá Galaxie připravuje k válce, se sedm poutníků vydává na poslední Pouť na Hyperion, aby nalezli odpovědi na nevyřešené hádanky svých životů. Každý v sobě nese zoufalou naději - a strašné tajemství. A jeden z nich možná drží v rukou osud celého lidstva..."
Je zvláštní, že v tom krátkém textu z přebalu se kupodivu opravdu podařilo zachytit hlavní rysy rozsáhlé Simmonsovy knihy: podivně zneklidňující tajemství (Štír, Hrobky Času, Artefakty), oduševnělou básnivost a lyričnost jeho jazyka (odkaz na Hyperion anglického básníka Johna Keatse, motiv několika poutníků), patos (osud lidstva v předvečer blížícího se Armaggeddonu) i rozmáchlou a propracovanou epičnost příběhu (rozprostřeného po různých koutech celé Galaxie). Toto neuvěřitelně tajemné a vzrušující, monumentálně rozvržené divadlo osudů, které Dan Simmons rozehrál, mě dokonale uchvátilo. Poučen klasickou literaturou vytvořil Simmons intelektuálně bohaté a pečlivě promyšlené drama plné nápadů, zajímavých postav, napsané bohatým jazykem autora s neméně bohatou imaginací. Šest příběhů vyprávěných cestou k Hrobkám Času zrcadlí šest zvláštních osudů, které kladeny přes sebe vytvářejí stále ostřejší, ale o nic méně zahadnější obraz nad-příběhu, do nějž jsou osudově vpleteny. Simmons ohromně organicky mísí cosi neuchopitelně archaického, křehkého a melancholického (skrze Keatsovu postavu, básníkovy vzpomínky na starou Zemi, cestování kololodí nebo Yggdrasillem novodobých Templářů) s cyberpunkovými i "zlatými" sci-fi motivy a dokáže hlubokému a místy meditativnímu a filosofujícímu dílu dát strhující dějovost. Domnívám se, že především díky své nevšední obraznosti, velkému intelektuálnímu zázemí a schopnosti vystavět skvělou zápletku tak dokázal napsat jeden z nejlepších sci-fi románů, jaké kdy vznikly.
Druhým románem, shodou okolností také koncipovaným jako soubor propojených povídek (byť na jiném základu), bylo o téměř 40 let starší Město Cliffora D. Simaka (vyšlo u nás už jednou pod názvem Když ještě žili lidé). Simak patří svojí tvorbou do období přelomu Zlatého věku sci-fi a jeho jméno je spojováno především s Astounding Johna W. Campbella. Město (1952) však v sobě už nenese technologický optimismus 40. let, ale ztělesňuje rozvoj sci-fi směrem k hranicím ambiciózní literatury s filosofujícím přesahem. I když mě ne všechny povídky ze souboru zaujaly, myslím, že je z Simakova Města patrné přerod, kterým žánr v té době procházel, a minimálně proto je dobré Město znát. Přestože Simak pracuje s mým oblíbeným motivem "kroniky" světa/krajiny opouštěných člověkem, nedokázal jsem se do jeho povídek pořádně "začíst". I přes zajímavé nápady se mi nakonec svět Města zdál příliš bezbarvý a jeho hrdinové byli až příliš figurami fabule spíš než živými bytostmi.
Většinou však zbýval čas jen na povídky. Stejnojmenné Město (antologie Tunel do věčnosti), tentokrát však od Raye Bradburyho, je půvabně ledovou hříčkou o trpělivě očekávané pomstě a působí opravdu jako chirurgický řez. Bradbury je prostě stylistický kouzelník. Konečně jsem přečetl také jednu z nejslavnějších povídek Roberta Heinleina - svižně, zručně a jistě napsan Cesty se musí hýbat (antologie Síň slávy: nejlepší sci-fi povídky 1929-1946). Z Heinleinových kusů vystupuje zjevné zvládnutí řemesla, smysl pro vtip, promyšlenost a jakási podivně přitažlivá jistota. Tu vtěluje do svých hrdinů (např. také v Měsíc je drsná milenka), ale podporuje ji i úsečným, "propočítaným" akčním stylem psaní. Zkrátka Heinlein je naprosto oprávněně jedním z oněch starých Mistrů!
Podobně svěže působila i povídka dalšího z příslušníků éry Zlatého věku (byť trochu mladšího), Larryho Nivena. Neutronová hvězda, oceněná v roce 1967 Hugem, stylově odpovídá tzv. hard sci-fi, ale i přes technický akcent neztrácí nic na vtipu, výborně načasovaných pointách a motivech a skvělém závěru. Pokud Hugo Gernsback toužil po sci-fi představující vědu v hávu dobrodružství, měl by z Nivenových kusů radost (stejně skvělý je také např. Nivenův Nestálý měsíc; Hugo 1972).
Zaujala mě i povídka Roberta Sheckleyho Zvedá se vítr z antologie Tunel do věčnosti. Výborně vypointované (ani ne tak nápadem, jako tím nevyřčeným) krátké drama s poměrně jednoduchou zápletkou je sice důkazem především Sheckleyho řemeslné zručnosti, ale pro mě taky potvrzením, že Robert Sheckley je doma někde na pomezí žánru sci-fi a hororově laděné černé grotesky (viz např. jeho famózní kratičkou novelu Strach v noci).
Přiznám se, že mě příliš nezaujala mezi scifisty slavná Aréna Fredrica Browna (řazené mezi nejlepší povídky sci-fi do roku 1964) ani Nemesis dalšího z velkých jmen, A. C. Clarka. Obě mi vyznívaly příliš do ztracena a chyběl mi v nich moment napětí nebo překvapení, který by kompenzoval myšlenkovou... no, řekněme střídmost. Což především u Clarka překvapí.
Zajímavé pro mě bylo seznamování s dílem Henryho Kuttnera, velmi záhy zesnulého, nadaného autora (např. slavné Chrudošiví jsou Borolové) volně přecházejícího, tak jako mnoho další autorů, mezi sci-fi a hororem. Jeho vynikající povídka Byl to démon mě zaujala už před delším časem, a přestože ani Zlo, které známe, ani Absolon (obě z Čarovného světa Henry Kuttnera) nedosáhly oné hrůznosti, dokázal i v nich Kuttner (skrze jinak poměrně jednoduché zápletky) zachytit ten děs z prchavých zatmění zla dobývajícího se do našich myslí nebo deroucího se z nich ven...
Klasický horor jsem naopak na čas odložil, a to s jedinou výjimkou - stále víc a víc se mi pod kůži zarývá psaní Edgara Allana Poea. Jeho promyšlené a dobře na efekt spočtené novelky jsou nejen klasikou žánru, ale také vzrušujícím učebním textem dobré hororové povídky. Slavný Sud vína amontilladského nebo povídky Předčasný pohřeb či Muž z davu (jako vystřižená od Richarda Weinera) žhnou uhrančivou silou chorých myslí, něčím, co jsem v podobné intenzitě nalezl zatím jen v některých povídkách pozdějších autorů východní Evropy: Eliadeho, A. K. Tolstého a Turgeněva. Poe nejspíš jako první dokázal sloučit směsici z lidových báchorek a klasické literatury a přetavit ji do dekadentně se šklebícího výrazu, majícího sice pevný tvar, a zároveň cosi neopakovatelně neuchopitelného. Jako by pro Poea fin de ciecle nastalo o půl století dříve...
Trochu nesoustavné, ale možná už to nikdy nebude lepší. U postele se povalují Kingovo Osvícení, antologie Vlak do pekla, Asimovovy Nadace a Nadace a říše, antologie Na vrcholu zlatého věku, k tomu Celistvá teorie lingvistických popisů, Neuropsychologie a Význam a komunikace.... Příště o filmech!
Žádné komentáře:
Okomentovat