sobota, listopadu 18, 2006

Cursus finis Africae XIII: O několika hororových antologiích potřetí

Ve zdejším způsobu vydávání zahraničních hororů (především v podobě hororových antologií) v letech předlistopadových lze vypozorovat určité tendence, které mohou vést k opodstatněnému názoru, že i ono bylo v době totality významně ovlivněno vnějšími okolnostmi a podléhalo – tak jako celá tehdejší literární tvorba – určitému výběrovému klíči, který se neopíral o měřítka pouze kvalitativní. Prohlédneme-li tehdejší produkci, zjistíme, že horor byl stále spíš pouze okrajovým žánrem, byť je z definice řazen do literatury masové, populární, lidové, tj. toho typu písemnictví, které chrlí tiskárny v obrovských nákladech, aby ukojily (častokrát pudovou) potřebu čtenářů po vzrušující formě oddechu. Za jediný relativně prosperující „brak“ bylo lze v našich poměrech považovat nejspíš detektivku. Pátrání po důvodech takové ostrakizace by bylo nejspíš vhodné začít u tehdejších editorů těch nečetných výjimek z pravidla (bohužel mnohdy již nežijících), myslím ale, že by nebylo přílišnou spekulací uvažovat o takových důvodech, jako byla neexistence svobodného trhu (který by reagoval pružně na poptávku po takové produkci), představa „kompetentních“ činitelů o výchovné, vzdělávací a společensky uvědomující funkci literatury jako jejích funkcích primárních, nekompetentní zaměňování estetického a hezkého apod. na jedné straně, naproti tomu vědomí, že určitá míra „pokleslé“ oddechovosti je i v literární produkci nutná na straně druhé. Dejte jim chléb a hry...
Důkazem změny této smutné skutečnosti v podstatně veselejší budiž postupná proměna schématu a koncepce tvorby výborů z hororu po listopadu 1989. Jednak z pochopitelných důvodů ohromně narostla produkce literatury tohoto typu (nárůst počtu titulů byl ale jev charakteristický pro celou literární scénu), především ale začaly být postupně uplatňovány zásadně odlišné „klíče“ vydávání a tvorby hororových antologií. Typickým dokumentem o takovém stádiu přechodu s jeho klady i zápory je další z představených antologií v tomto cyklu – Dotek zla.
Pokud se podíváme do hororových antologií jako jsou Přeludy a přízraky, Stráž u mrtvého nebo Fantastické povídky, zjistíme, že v autorském složení dominují spíš spisovatelé, kteří nejsou žádnými hororovými specialisty. Oblíbeným příkladem budiž opětovné zařazování Guy de Maupassanta, ale například i Jana Nerudy. Zároveň se v nich objevují autoři, kteří sice nedosáhli světového věhlasu, ale ve své domácí literární tradici mají přeci jen jisté postavení. (Že existují i výbory zahrnující i autory polo/zapomenuté, o tom někdy příště.) Základním úběžníkem je ale zařazení autorů primárně nehororových. Určitou výjimku představuje jednak Korbařův skvělý výbor Tichá hrůza, jednak Zábranovi Lupiči mrtvol, byť i v něm se setkáme například se jménem Virginie Woolfové nebo Williama Faulknera. Zcela specifickou antologii pak představuje výbor Mrtví jsou nenasytní, který skvěle mapuje vývoj německé strašidelné povídky od konce 18. století až po Meyrinka. Kromě Tiché hrůzy a Lupičů mrtvol však v produkci zcela absentuje tehdejší aktuální tvorba mistrů hororu. Takový přístup má samozřejmě své opodstatnění: představuje hororovou literaturu ve světle literárních velikánů minulosti, což ji do jisté míry vytahuje z bahnité části čtenářského povědomí o žánru a dodává jí od/lesku kvalitní tvorby a zároveň představuje málo známou produkci velkých postav světové literatury, takže nabízí v podstatě kvalitní oddech kombinovaný s funkcí téměř didaktickou. Navíc se takový přístup implicitně hlásí k tendenci započaté již v dílech poetismu a surrealismu a zcela akceptované postmodernou, tj. k systematickému stírání hranic mezi vysokým a nízkým v literatuře. Přeci jen se ale těžko zbavit dojmu, že po několika instruktivních výletech do kvalitního podloží, v němž také kořenila moderní hororová povídka, by bylo nanejvýš vhodné trochu komplexněji představit její podobu současnou a zároveň se zaměřit na tvorbu autorů, kteří nepíší horor jako „bokovku“ své seriózní tvorby, ale kteří se mu věnují systematičtěji.
Antologie Dotek zla vydaná na počátku devadesátých let (1992) nakladatelstvím Polaris ve speciální sérii (obsahovala podobně zaměřenou antologii fantasy a antologii sci-fi) je podle mého názoru kvalitním a významným počinem stojícím svou funkcí na přechodu mezi dvěma obdobími. Výběrem autorů přináší informativní průřez od počátků až po relativní současnost, zároveň už ale neomylně loví především v temných vodách specifické hororové tradice. Představuje tak skutečnou antologie hororu jako žánru a její editoři se snaží představit výběr klasického, neznámého i aktuálního.
Autorské složení se proto také v jistém ohledu liší od toho zavedeného. Editoři citlivě přihlédli k tradici vydávání hororových antologií u nás a nezařadili např. Poea, protože – přes jeho nezpochybnitelné místo v dějinách hororu – je u nás již dostatečně známý (vycházel pravidelně od druhé poloviny předminulého století); ze současných hvězd žánru se ve výboru neobjevuje např. Stephen King. Naopak byl symbolicky na počátek umístěn H. P. Lovecraft jako postava pro dějiny moderního hororu neméně významná. Při sestavení antologie bylo užito několika klíčů výběru: historický vývoje hororové povídky (výběrově - antologie není obsáhlá), zařazení autorů z oblasti sci-fi (Polaris se profiluje spíše tímto směrem) a konečně představení modernějších autorů (tak nutné a vítané). Kromě již zmiňovaného Lovecrafta se jsou v ní tedy zahrnuti Anthony Vercoe, Nathaniel Hawthorne, Robert Sheckley, John Collier, Roald Dahl, Arthur Porges, Henry Slesar, William F. Nolan, Ray Bradbury, Anne Goringová, Marcus Gold a Brian Lumley.
Úvodní povídka Věc na prahu dveří (The Thing on the Doorstep)od H. P. Lovecrafta je pro autora téměř typická: bizarní situace popisovaná v jakoby horečnatém stavu a vystavěná na motivu něčeho tak neskutečně děsivého a stěží uvěřitelného, že vypravěč uvažuje o vlastním možném šílenství (oblíbený Lovecraftův prostředek). Celou povídkou prostupuje motiv vědomí hrůzné skutečnosti, kterou druzí netuší, odhalování tajemných sil čerpajících z okultních praktik sahajících nazpět hluboko v čase. Je krásným úvodem do nanejvýš podivného (a právě proto možná tak přitažlivého) světa jeho tvorby, která se sice vydatně napájela Poem, Lordem Dunsanym nebo Arthurem Machenem, a přeci je ve svém výsledném tvaru nanejvýš osobitá.
Následující Mouchy (Flies) Anthony Vecroa jsou naproti tomu ukázkovým příkladem anglické duchařské povídky, byť příkladem nanejvýš vzorným, a proto vhodným. Také zde má pochybnost o duševní příčetnosti hlavního hrdiny důležitou roli, přesto jde – alespoň vzhledem k fabuli – o příběh velmi typický. Pokud ale máte rádi klasický neuspěchaný styl vyprávění, slabost pro nevysvětlitelné zážitky a víru, že místa mají paměť, budete spokojeni.
Za naprosto zásadní považuji zařazení Hawthornovy povídky Mladý hospodář Brown (Young Goodman Brown). Že jde o skvělou volbu může podpořit snad i tvrzení Stephena Kinga, jednoho z předních autorů žánru, který tuto povídku označil za jednu z nejlepších povídek americké literatury vůbec! Její informační role spočívá v představení důležitého motivu hororových povídek – problému čarodějnictví a satanismu. Způsob, jakým ale tento významný autor světové literatury 19. století zachytil puritánskou Novou Anglii s jejími traumaty (moc dobře o nich věděl; zde je navíc možné vypozorovat jasnou spřízněnost s Kingem i Lovecraftem), fantastická scéna setkání s ďáblem v lese, mimořádně tíživý závěr, motiv tajemných obřadů a nečistých sil, ale především pronikavý pohled do temnoty „zbožných“ duší, to vše činí z tohoto dílka jeden z největších literárních zážitků nejen tohoto výboru! Tolik ke kořenům.
Představení novější podoby hororové povídky výtečně zahajuje Robert Sheckley, autor známý především svou sci-fi tvorbou, který dokázal svým Strachem v noci (Fear in the Night) na neuvěřitelně kratičké ploše (tři a půl strany) brilantně vystavět situaci nočního rozhovoru traumatizované ženy a jejího manžela. Zdrojem děsu je tu lidská psýché se svými těžko uchopitelnými hnutími a zlověstnými motivy.
Večerní prvosenka (Evening Primrose) u nás méně známého Johna Colliera je pro změnu stylisticky zajímavou črtou připomínající místy lyrickou báseň v próze. Vtipně zvolená varianta motivu, který mnozí z nás nejspíš důvěrně znají z vlastního dětství (jaké by to bylo trávit noci v – po rušném dni vyprázdněném – obchodním domě), se v Collierově zpracování neredukuje jen na vylíčení příběhu, ale využívá možnosti představit svět bizarních postav, to vše s možným myšlenkovým přesahem.
Právě opačnou cestou se pro změnu vydá Arthur Porges v povídce Druhý debut (The Second Debut). Jeho příběh těží především z nápadu, kterému ale podle mě chybí výraznější literární zpracování a ani pointa není dostatečně šokující nebo zajímavá.
Jedním z těch autorů, kteří se do antologie dostali, a přitom je jejich tvorba u nás dostatečně známá, je i Roald Dahl. Jeho typický černý humor ústící do až groteskních situací ho sbližuje s místy podobně naladěným Ambrosem Biercem (do výboru nezařazeným). Povídka Prase (Pig) je podle mě mistrnou ukázkou Dahlova talentu být hrůzný a poťouchle ironický zároveň. Od počátku stylově mistrný a s neuvěřitelnou lehkostí vyprávěný příběh směřuje k tak kruté a neočekávané pointě, že označení černý humor už snad ani není na místě...
Dvojí proměna (Sea Change) Henryho Slesara, dalšího uznávaného autora moderního hororu, působí podobným dojmem jako povídka Porgesova. Poněkud okatě vystavěnou zápletku se sice nedaří ozvláštnit pokusem o psychologický ponor, přesto ve mně po přečtení zůstal trochu mrazivý pocit. Ve srovnání s Dahlovým ledovcem však znamenal pouze lehký sněhový poprašek.
Jménem, které ale stojí za zapamatování, je podle mého názoru William F. Nolan. Jeho povídka Malý svět Louise Stillmana se objevila už v Zábranových Lupičích mrtvol a jeho opětovná účast v dalším výboru potvrzuje, že jde o autora talentovaného. Halloweenový muž (The Halloween Man), příběh malé holčičky, která se bojí tzv. Halloweenového muže – zloděje dětských duší, je podle mého velmi dobrá povídka s kvalitně budovanou atmosféra a děsivou pointou (ta možná mohla být kratší). Velmi působivé.
Představovat Raye Bradburyho nemá příliš smysl, je ikonou žánru, a zcela po právu. Jeho povídky se vyznačují mimořádnou stylistickou kvalitou, fantasticky poetickým viděním světa a pokaždé z nich dýchá cosi lyrického, co neustále upomíná na to nejarchetypálnější z beletrie – schopnosti nahlížet věci originálně a umět je zahalit patřičnou dávkou tajemství. Povídka Hrobník (The Handler) – exkurze do podivného světa pana Benedicta – je jednou ze jeho bizarních libůstek, která sice nedosahuje kvalit Malého vraha, Davu nebo Větru, ale přesto důkladně dokumentuje, proč je Bradbury tak vysoce ceněným autorem.
Poslední tři autoři pak představují relativně současný britský horor. Mimořádně zajímavé zpracování upírského tématu nalezneme v povídce Anne Goringové Hantu-Hantu. Klasickému schématu dokázala díky exotickému prostředí, využití génia loci (a kultury) a závěrečným až halucinačním scénám dodat působivé ozvláštnění. Marcus Gold ve své povídce Sup (The Vulture) vystačí s nadhozenou extrémní situací, kterou rozvíjí sice barvitě a napínavě, ale jíž chybí přeci jen výraznější nápad. Naprosto konkrétní ohrožení využívá spíš momentu napětí než děsu. Soubor pak uzavírá další ze známějších postav hororu – Brian Lumley. Editoři polarisovských výborů jej zařadili i do antologie sci-fi (Tencí lidé ve výboru Nejmenší vesmír), ale obě povídky jednoznačně inklinují k hororu. Ta s názvem Slunce, moře a tichý křik (The Sun, the Sea and the Silent Scream) je zajímavě rozehraným příběhem lehce spřízněným s Goringové Hantu-Hantu, kterému nelze upřít zajímavou atmosféru a solidně budované napětí. Děs, který v postupných náznacích mohutní, čerpá svou sílu z toho, co Petr Caha v doslovu trochu nešťastně nazval „selháním některých v člověku zakořeněných zásad“. Hodilo by se spíš říct anticipací nebo očekávání. Každopádně jde o povídku v konturách umírněnou, těžící především z atmosféry, ve výsledku velmi dobrou. A dojít k poslední větě stojí věru za to! Bez ní by byla povídka poloviční.
Celý – a nutno dodat, že povedený – soubor pak uzavírá ministudie Petra Cahy, u antologií věc vítaná. Kromě pokusu o nastínění možných variant žánru také upozorňuje na kořeny a některé typické prvky moderního anglo-amerického hororu (topos města, změna témat) a neopomene se vyjádřit k předrevoluční situaci v našich zemích. Za cenou považuji především zmínku o vývoji, kterým žánr prochází, a tradici, z níž čerpá a ke které se může vždy vracet. Bylo by jistě zajímavé věnovat se analýze toho, jak rozdílně vypadá konfrontace s děsivým a hrůzným v moderním světě techniky (vytěsnění děsivého na periférii, do exotických dálek, transformace jeho podoby) a například ve světě Hawthornovy Nové Anglie 18. a 19. století. Neméně zajímavé by jistě bylo i zamyšlení se nad současnými variacemi starých motivů (Goringové Hantu-Hantu, Kingovo Prokletí Salemu nebo Prokletí jeruzalémské) a různými podobami univerzální hrozby temných sil skrytých za tenkou vrstvou našeho otupeného vnímání (Lovecraftova tvorba, Crouch End Stephena Kinga nebo Machenovo Vnitřní světlo). Inu, „jsme do té míry prosáklí materialismem, že bychom určitě nepoznali skutečné zlo, kdybychom se sním náhodou setkali. Ve skutečnosti chodí Vladaři Pekel nepozorováni mezi námi“ (Machen). Co může být hrůznějšího?!...

1 komentář:

osh řekl(a)...

uffff, maro, to je dlooooooooooouhy