středa, prosince 27, 2006

Cursus finis Africae XV: O několika hororových antologiích počtvrté

Kniha Oči plné děsu, kterou bych dnes rád představil, do série o hororových antologiích – technicky vzato – nepatří. Vždyť co je to za antologii, když v ní najdeme povídky od pouhých dvou autorů?! Přesto myslím, že důvody proto, aby se v ní objevila, jsou zásadní. Antologie mají většinou podle určitého zvoleného klíče představit tvorbu několika jistým způsobem významných autorů. A přestože „více“ v tomto případě znamená „pouze dva“, o jejich významu není možné pochybovat. V očích plných děsu se totiž nezrcadlí nikdo menší než Ambrose Bierce a Montague Rhodes James, dva z absolutních klasiků žánru hororové literatury!
V jistém ohledu těžko si představit odlišnější autorské typy tvořící ve stejné době na jednom poli, přesto jeden spojovník za všechny. Ambrose Bierce stejně jako Montague R. James byli svým psaní v mnohém průkopníky a vzory pro následující generace autorů – Bierce svou černohumorným cynismem a ostrým, úsporným stylem, James pak schopností doslova se dotýkat ve svých povídkách esence žánru takzvané ghost story.
Ambrose Bierce je v českém prostředí relativně(!) známou postavou. Důvodem je do značné míry jeho zajímavý životní osud a také fakt, že zasáhl do amerických dějin významně nejen jako hororový spisovatel svérázného stylu a imaginace, ale především jako nepřehlédnutelný žurnalista (jeho jméno je úzce spojeno s články a známými sloupky v novinách tehdejšího tiskového magnáta W. R. Hearsta; viz veleslavný snímek Občas Kane) a autor proslaveného Ďáblova slovníku (Devil's Dictionary). Své místo v americké literární historii mu zajistila také ojedinělá otevřenost, s jakou pojednával ve svých povídkách o hrůzách občanské války, které se sám aktivně jako důstojník zúčastnil. Navíc závěr jeho života nebyl o nic méně podivný – Ambrose Bierce zmizel někdy během roku 1914 v Mexiku. Navždy. Z jeho tvorby u nás vyšla už v roce 1909 sbírka Uprostřed života: povídky o vojínech a civilistech, v roce 1966 výbor Moxonův pán a jiné povídky, ve slovenštině pak roku 1974 Mních a katova dcéra a konečně v roce 1996 Ďáblův slovník. Jednotlivé povídky se občas objevují v různých výborech (např. Stráž u mrtvého, kde je titulní povídkou právě ta Biercova).
Montague Rhodes James je naopak spisovatelem nepoměrně menší (minimálně popkulturní) proslulosti. Přesto patří uznávaný odborník v oblasti středověké kultury a literatury, v letech 1893-1908 ředitel Fitzwilliam Museum v Cambridge k jedněm z nejrespektovanějších autorů v oblasti duchařských povídek. Je autorem několika povídkových sbírek s touto tematikou a o jeho vlivu na vývoj moderního hororu může svědčit například obdiv, kterému se těšil u dalšího mistra žánru, H. P. Lovecrafta (viz jeho studii Nadpřirozená hrůza v literatuře). Webové stránky zasvěcené jeho osobnosti a dílu pak obsahují bezpočet odkazů na odborné studie, které podrobně mapují význam a pozici M. R. Jamese v dějinách britské (nejen hororové) literatury. Čeští čtenáři se kromě této „miniantologie“ mohou s jeho tvorbou seznámit už pouze v později vydané sbírce Výstraha zvědavcům (Odeon 1997), roztroušeně pak také na webu (např. v jednom z prvních čísel Hlbokého hrobu), a i právě proto zůstávají Oči plné děsu v tomto ohledu skutkem důležitým a průkopnickým.
Jak již bylo naznačeno výše, oba autory pojí především významná pozice v dějinách hororové literatury britské, resp. americké (proto je nutné vnímat vydání Očí plných děsu jako mimořádně záslužný počin) a také fakt, že byli v podstatě současníky. Na tomto pozadí je ale zároveň možné v jejich tvorbě místy nacházet kontrasty, které by se s nadsázkou daly zjednodušit do hesla Nový dravý svět versus stará dobrá Anglie. Zatímco Biercův styl nese v mnoha případech novinový „rozměr“ a je charakteristický maximální zkratkou ústící do kruté pointy, James je sice daleko méně razantní, ale jeho nezbytný suchý úsměšek je v jistém slova smyslu více rafinovaný a mnohem decentnější (ovšem o nic méně poťouchlý!). Proto také Biercovy historky – o nic jiného nejde – připomínají častokrát především ostré černé anekdoty (zde je možné vnímat spřízněnost s dalším mistrem černé grotesky, Roaldem Dahlem), zatímco Jamesovy povídky mají cosi z té poklidné noblesy viktoriánské Anglie – jsou vyprávěny v pomalém tempu s důrazem na důkladné vylíčení veškerých detailů. Jejich síla tak nespočívá v šoku, krutosti pointy a momentu nenadálého překvapení, ale v postupné gradaci napětí, které má předem vytušitelný zdroj a motiv, obojí ale zůstává v posledku neuchopitelné a zahalené tajemstvím. James věrný své profesi těží především z historické látky a z motivu skutečností přežívajících z dávné minulosti do dnešních dní, Bierce je veskrze obrácen k současnosti.
Zmíněný sborník ale tento protiklad do jisté míry relativizuje. Biercovy povídky (ze sbírky Can Such Thing Be, 1893) svými motivy a stylem překračují tuto zažitou představu o jeho tvorbě, některé z povídek Jamesových (Oči plné děsu obsahují kompletně jeho neslavnější sbírku povídek Ghost Stories of an Antiquary, 1905) vybočují z příjemně šimrajících duchařských příběhů směrem k místy velmi vypjaté obraznosti, bizarnosti a téměř zvrácenosti. Stereotypní představu o Biercově tvorbě tak naplňují např. kruté a zároveň mimořádně lehce psané „žerty“ Bezedný hrob, Pohřeb Johna Mortonsona, Město zesnulých nebo Jedné letní noci, tu o Jamesově pak Jasan nebo Třináctka. Ke klasičtějším duchařským příběhům se Bierce přiklání k povídkách Hodinky Johna Bartina, Říše neskutečna či Prostřední prst pravé nohy. Nejzajímavější a zároveň také obtížně zařaditelné jsou ale skvělé kusy Moxonův pán, Zakleté údolí a Zabedněné okno. Ubývá v nich kousavého nadhledu (byť naštěstí nikdy nezmizí úplně) a ten je nahrazován soustředěnějším budováním atmosféry a mimořádně zdařilými pointami. James překonává hranice poklidné duchařské povídky v Ztraceném srdci, slavném Hraběti Magnusovi nebo „Jen hvízdni, můj hochu, a budu tu hned“. Děsivou obrazností a hrůzností závěrů některých povídek, tak ostře kontrastující s poklidným tempem celého vyprávění, dosahuje – podle mého názoru – mimořádného efektu. Absence pointy je v nich bohatě „vykoupena“ zručně napsanou „podivností“ jednotlivých příběhů, James zkrátka nešokuje, ale v lepších kusech poctivě děsí!
I když tedy najdeme na obou stranách i několik povídek, který o mnoho nepřevyšují průměrnou zábavu, ty nejskvělejší kusy z Biercova a Jamesova pera představují pevné pilíře žánru moderní hororové povídky a je třeba je znát. Soubor Oči plné děsu poslouží k seznámení náramně dobře.

3 komentáře:

subcommandante marcos řekl(a)...

Po dopsání tohoto článku jsem narazil na Jamesovu povídku Varování zvědavcům v antologii Půlnoční povídky. Možná bude ještě nějaká jeho povídka někde k nalezení časopisecky, kromě uvedených ale u nás jiný samostatný výbor nevyšel, zdá se.

Anonymní řekl(a)...

Ivo Fencl: Pár doplňujících postřehů o Biercovi také v mém článku na Psu =

http://neviditelnypes.lidovky.cz/literatura-jen-dalsi-zmizely-ambrose-bierce-fzv-/p_kultura.asp?c=A080514_105043_p_kultura_wag

Sláva mu.

subcommandante marcos řekl(a)...

Díky za ně! Promýšlím jeden projekt, ke kterému bys měl mnohé co říct. Pokud to dokážu dotáhnout dostatečně daleko, ozvu se!