Martin Scorsese: Mafie jako theatrum mundi (a jiné)

V poslední době jsem se znova (pokolikáté už?!) zakoukal - tak i tak - do filmů Martina Scorseseho. Začal jsem Casinem, téměř tříhodinovým opulentním opusem plným blyštivých šperků, zářicích neonů, kufrů peněz, moci, a také rostoucího zmaru a zkázy, pokračoval podobně střiženými Mafiány (Goodfellas), v nichž ubylo lesku, Las Vegas se změnilo v New York a zločin dostal tu nejspíš všednější, zároveň ale daleko více šokující a až "neuvěřitelně" civilní tvář, kterou jí dokáže dát tak osobitě právě Scorsese, a smyčkou se přes Letce (The Aviator) a Zuřícího býka (Raging Bull) dostal ke Skryté identitě (The Departed), zatím poslednímu filmu, který Scorsese uvedl do kin.

Z jeho pestré tvorby jsem měl to štěstí vidět převážnou část: neunikl mi ani Kundun, Taxikář (Taxi Diver), Gangy New Yorku (Gangs of New York), Počítání mrtvých (Bringing Out the Dead) nebo Poslední pokušení Ježíše Krista (The Last Temptation of Christ). Vypadá to, že mám pro Scorseseho slabost, především pro jeho pojetí filmu a s tím související způsob vyprávění. Nechci (a neumím) se pouštět do podrobnějších uměnovědních studií (pro ty viz např. listopadové číslo Fantomu, které bylo celé věnováno právě Martinu Scorsesemu), rád bych utrousil jen pár poznámek, opět čistě osobních.
Scorsese pro mě představuje - přes mírně rozdílnou kvalitu svých snímků - ideál hollywoodského filmu, jeden z mála těch realizovaných, které si divák vysní. Těch, které spojují zábavu (nebo spíš lehkost a "švih" vyprávění) a zároveň hloubku, jež ovšem netrčí na všechny strany, jak se to častokrát stává u filmů s ambicí "myšlenkové závažnosti a zásadnosti sdělení"...
Kdysi mě při jedné hospodské debatě s lidmi znalými napadlo, že mi Scorseseho filmy přijdou jako sociologické studie v tom nejlepším slova smyslu. Např. už samotný začátek Casina nebo Mafiánů: dopodrobna z pohledu (a hlasem) vědoucího vypravěče jsou v nich komentovány mechanismy, vazby, vztahy a propletence, kterými se bude celý film zabývat. Vše precizní a svižné - maximálně analytické (výborný střih, který Scorsesemu zajiš'tuje už drahně let Thelma Schoonmakerová). A protože je Scorsese velmi dobrý vypravěč příběhů lidí, o které mu - zdá se - jde především, vyrůstají i jeho postavy přirozeně z koloběhu událostí, protože teprve jejich věrohodné zachycení dává postavám v literatuře a filmu, podle mého názoru, životaschopnost. Pečlivé promýšlení formy, která vyprávění vtiskuje jeho umělecký tvar, je naštěstí zřetelné nejen ze Scorseseho vlastních komentářů k průběhu natáčení (viz třeba bonusový disk k Letci), ale z filmů samotných. Skvělým (možná však nadinterpretačním, kdo ví) příkladem pro mě zůstává i po několika shlédnutích první - ještě předtitulková - scéna z Casina, kterou vyprávění začíná z hlediska časové posloupnosti událostí "od konce" a je snímána kamerou z pravé strany. Ve chvíli, kdy vyprávění dospěje zpátky do tohoto bodu, je stejná scéna snímána přibližující se kamerou zleva a tak je i formálně naznačeno opsání a de facto uzavření kruhu příběhu. Naprosto výtečné, nenápadné, a přitom jaksi samozřejmé.
Přiznám se, že přestože výraz "strhující" charakterizuje většinu mnou shlédnutých Scorseseho snímků, největší slabost mám pro ty mafiánské (hlavně Casino a Mafiáni). A to nejen díky režijnímu mistrovství a fantastické dvojici v podobě podivně mlčenlivého a nesmírně zajímavého herectví Roberta de Nira a excentrického projevu Joe Pesciho. Scorsese v nich pracuje s knižní předlohou, takže nedokážu říct, jestli jsou obsahové akcenty dílem jeho, nebo autora knih, Nicholase Pileggiho. Bez ohledu na to mě fascinuje především zachycení těch neúprosných mechanismů, které mafiánský život hrdinů provázejí. To nutné směřování k tragédii, které si její hrdinové zpočátku vůbec neuvědomují a kterému později nedokážou - zcela lidsky - čelit. Scorseseho cesta ke kořenům (explicitně tematizovaná v Ganzích New Yorku) poodhaluje v jistém smyslu obyčejnost a všednost a hlubokou zakořeněnost fungování toho, co nazýváme mafií. A přitom ji ani ne tak symbolizují, jako "ikonizují" nikoliv nutně mužové velkého světa, ale hlavně ti strýcové v teplákových soupravách, které každý den můžete potkat u trafiky na rohu a kteří milují svoje děti, jimž chystají po návratu z noční práce pancakes s javorovým sirupem (fantastický Joe Pesci v Casinu), a svoje matky, jež své "nezbedné" synky láskyplně - a vědoucně(!) - peskují (stejně fantastický J. P. v Mafiánech). Ambivalence, s jakou Scorsese své příběhy vypráví, jim pak dodává cosi, co z nedostatku lepšího vyjádření nazývám opravdovostí jeho filmů. Stojí za ní schopnost ukázat sice v lehkém tempu hudby (u něj tak výrazného výrazového prvku) , ale nelítostně děsivý pád hrdinů a zároveň si s nostalgií povzdechnout nad tím, nad čím si v jiném kontextu s vytříbenou hravostí povzdechl i Vladislav Vančura v Markétě Lazarové: nad krutými, ale opravdovými časy, kdy všechno nebylo správné, ale byla v tom krev a síla života a přirozený řád, ať už jej ustanovil Bůh nebo tradice.
Bylo by toho hodně, čeho si stojí za to u Scorseseho všimnout (zdůrazněné provázanosti média knihy a filmu, obracení se na diváka apod.). Stejně tak je také zajímavé sledovat, jak s "jeho" "odkazem" naložil - a jak jej svým způsobem doplnil - Jim Jarmusch svým Ghost Dogem. Zatímco Scorseseho mafiánští staříci a strýcové jsou právě díky zdánlivé obyčejnosti kontrastující s brutalitou jejich životů spíš děsiví (byť jejich postavy nikdy neztrácejí trochu tragikomický nádech), ti Jarmuschovi jsou vlastně už jen směšní. Směšní pro svět, do kterého už nepatří, který se změnil v pro ně nepřehlednou tříšť bez pochopitelných pravidel a starého řádu. Možná by stálo za to porovnat, jak rozdílně a přitom podobně tito dva skvělí filmaři skrze podobná "šestáková" témata vyprávějí závažně, a přitom zábavně o světě. O tom, který odchází a možná už se nikdy nevrátí, i o tom, který jej nahrazuje. To bude ale muset udělat někdo povolanější.