Hrůza Zeleného děsu

Když jsem kdysi vymyslel název Cursus Finis Africae pro rubriku, v níž jsem chtěl představovat knihy, které jsou podle mého názoru nějak zajímavé a zároveň častokrát neprávem opomíjené nebo ostrakizované - zkrátka schované za dveřmi "na konci Afriky" -, nenapadlo mě, že jednou budu stát před otázkou, jestli se tím, co se chystám napsat, tak trochu nepřidávám na stranu "ctihodného" bratra Jorgeho, onoho samozvaného strážce Pravdy.
Po pečlivé úvaze ale věřím, že ne. Už tím, že knihy neskrývám v zapomnění za křivým zrcadlem, se od šíleného dominikána snad liším. Ale k věci.
Dnes bude moje představení tvorby dalšího významného autora hororu krátké. Povídky obsažené v souboru Zelený děs, který vydalo roku 1970 nakladatelství Dialog v edici Labyrint totiž nenapsal, navzdory tvrzení na obálce, Joseph Sheridan Le Fanu!
Otázky spojené s faktem existence různých verzí jednoho literárního díla (vymezení samo o sobě sice poněkud vágní, ale v prototypických případe srozumitelné a přijatelné) jsou častokrát zapeklité, a to nejen pro ty, které zajímá textologie. Abychom nemuseli chodit pro příklady daleko: co jenom sporů vyvolalo takové vydávání Slezských písní Petra Bezruče. (Spor o to, kdo je vlastně napsal, nebudu raději rozvádět!) Je jistě zajímavé uvažovat o tom, kterou verzi Slezských písní vlastně vydávat, když je Petr Bezruč několikrát upravoval. A přestože vlastně nevíme, jestli náhodou Petr Bezruč neupravoval text, který možná nenapsal, může nás toto nevědění paradoxně uklidňovat. Nakonec, stejně je pro vydávání za "kanonické" považováno znění před následnými výraznějšími Bezručovými zásahy. A kdo z nás ví, kolik slavných děl dostalo svou výslednou podobu díky zásadním redaktorským zásahům. Vždyť ani Asimov ty své slavné zákony robotiky nejspíš nevymyslel (sám tvrdil, že je vymyslel John W. Campbell). Navíc asi málokdo tuší, jak to bylo z jazykového a textového hlediska s vydáváním samotných originálů. S českou úpravou Zeleného děsu je to ale minimálně z určitého pohledu ještě trošku jiné. Tady totiž naprosto přesně víme, kdo upravoval co a že se tak dělo bez autorova souhlasu.
Projdeme-li anglický text Sheridanových povídek obsažených v souboru In a Glass Darkly, jež v české úpravě obsahuje Zelený děs, zjistíme, že Volákovy úpravy probíhaly především silným krácením originálu. Ivo Fencl na stránkách věnovaných knihám vyšlým v edici KOD (Knihy odvahy a dobrodružství) sice tvrdí, že oproti "starému českému překladu vydanému kdysi před válkou pod názvem V temném zrcadle" (konkrétně v Praze roku 1925 v překladu Františka Bommera; pozn. S. M.) jde v případě Zeleného děsu o vydání ve "zhuštěné, modernější a čtivější úpravě", ale tam zajímavá debata podle mne nekončí, nýbrž začíná.
Každý překlad beletrie je samozřejmě do značné míry tvůrčí interpretací, k tomu není nutné studovat Eca nebo Quina (s běžnou lidskou komunikací jsme na tom navíc - z hlediska principu - podobně). Jedná-li se o současný překlad textu staršího (La Fanu je autorem století devatenáctého), stojí ale navíc překladatel před otázkou, jak si poradit s nepochybnou proměnou nejen jazykových prostředků a způsobů vyjadřování (tj. obecně jazykových pravidel), ale kulturního prostředí jako celku. Protože teze, známá i ze strojového překladu, že text překládáme přes význam, je sice hezká, ale nikoliv triviální! A jeho kvalitu jako celku navíc těžko posoudit bez originálu. Překlad mezi jazyky je totiž v jistém smyslu převod mezi dvěma – někdy více, někdy méně – různými světy. A čím více vzdálené tyto světy kulturně jsou, tím více – zřejmě – píše překladatel vlastní knihu. Už „pouhá“ konotační funkce jazykových výrazů (konotační ve smyslu, v jakém s termínem „konotace“ nakládá např. kognitivně-kulturní lingvistika) představuje celý vesmír otázek a problémů...
V našem skromném případě však stačí porovnat překlady Evy Outratové a Josefa Voláka pod názvy Neodbytný duch, resp. Pronásledovatel. Přestože vycházejí zřejmě z jednoho anglického textu, jsou velmi rozdílné! A především - mnohé z pasáží, které Outratová přeložila, ve Volákově úpravě prostě chybí. Velmi podobně jsme na tom s povídkou Zelený děs (název originálu zní Green Tea...). Také v ní Volák notně krátil, což lze snadno zjistit porovnání s anglickým originálem [ZDE]. Že takový případ není bohužel v překladech hororů ojedinělý, dokazuje například i slovenský překlad Stokerova Draculy v podání Jozefa Kota. Za podobně odstrašující považuji také postupy, kdy se nepřekládá z jazyka originálu, ale z překladu originálu do jiného jazyka (minimálně jedno české vydání Frankensteina) aj. Horor jako jeden z "brakových" žánrů takové zacházení bohužel přímo přitahuje. O to cennější je pak fakt, že ty nejvýznamnější u nás dříve vydané antologie hororu obsahují překlady takový osobností, jako jsou Tomáš Korbař, Jan Zábrana, Jarmila Emmerová, Bohumil Mathesius apod.
V tomto kontextu proto katastrofou zůstává, že výše uvedeným způsobem byl "uveden" Joseph Sheridan Le Fanu do českých knihoven ještě několikrát. Až na čestné výjimky totiž i ostatní jeho práce prošly tzv. úpravou, tj. ve většině případů převyprávěním, krácením apod. Ať už se jedná o román Dům u hřbitova (Volák, 1972 a 1999), Hodinu smrti (Volák, 1999), Strýce Silase (Volák, 1974) nebo Prsty ze záhrobí (Carmilla) (přeložila Szekelyová, upravil Koestler, 1992, 1999). Naštěstí Carmillu máme i v normálním Korbařově překladu (samostatně 1992, 1989 v Půlnočních povídkách, 1970 a 1995 pak v Reji upírů), stejně tak by na tom mělo být Tajomstvo hrobu (Ľubimov,1975), Sirota z Knowlu (Krupa,1974) a již zmiňovaný soubor V temném zrcadle.
Motivace takových zásahů do originálu je celkem prostá: stojí za ní snaha text zatraktivnit pro současného čtenáře, stylově ho přiblížit dnešní podobě žánru, jehož charakteristiky jsou pochopitelně jiné než v devatenáctém století. A z hlediska čtenáře, který hledá jen další knihu k pobavení, je to opravdu víceméně jedno, jestli příběh napsal Sheridan Le Fanu nebo Josef Volák. Jeho přístup je totiž vlastně strukturalistický – zajímá ho pouze text a jeho estetická hodnota. Pro toho, kdo ale touží porozumět literatuře také jako specifické lidské aktivitě, která má svou komplikovanou historii se vším, co k tomu patří, je takový přístup nepřijatelný. Takový čtenář potřebuje číst text v podobě, v jaké vstoupil do literatury a v jaké ji ovlivňoval. Jenže upřímně: kolik nakladatelů věnovalo a věnuje tomuto žánru takovou péči a překládá horor pro ty, kteří o něm chtějí trochu přemýšlet?! Navíc tento požadavek klade na druhé straně nemalý nárok i na samotného čtenáře – pokud chce OPRAVDU porozumět danému autorovi a jeho místu v literární historii, měl by chtě nechtě jít až ad fontes. Přiznám se však, že i když mě hororová literatura zajímá i z tohoto hlediska, propátrávání se k různým textovým verzím literárního díla a meditování nad tím, která z nich je ta „pravá“, mi nikdy moc zábavné nepřišlo. I proto by mi ke štěstí stačil prostě dobrý překlad. Ale rozum velí ještě aspoň o krok dál – začít číst v originále!