sobota, ledna 13, 2007

Malá poznámka o důležitosti postmoderní archeologie

Nothing shockes me. I am scientist.
Indiana Jones
Anything goes.
Paul K. Feyerabend

Existuje několik filmů, které se občas dají vidět vždy. Neznám je bohužel všechny, ale měl jsem to štěstí alespoň s některými. Patří k nim například famózní Spielbergova a Lucasova trilogie o hrdinném archeologovi Indiana Jonesovi. A to navzdory tomu, že jednotlivé díly nejsou úplně vyrovnané.
Steven Spielberg je zajímavý režisér. Kdyby nikdy nenatočil nic jiného, slavný E. T. mu zařídil nesmrtelnost a věčné uznání. Přiznám se, že ne každý jeho film je mi úplně po chuti, ale u všech, které jsem viděl, jsem musel uznat - minimálně z diváckého hlediska - perfektně zvládnuté řemeslo. Kvůli němu jsem přežil dokonce poněkud slabý závěr jinak velmi dobrého Minority Report, s napětím očekávaného filmu podle veleslavného díla Philipa K. Dicka, jednoho z nejuznávanějších autorů sci-fi.
Steven Spielberg si potrpí na čistou práci a ve filmech, v nichž to jde, na entertainment, kvalitní zábavu ve velkém hollywoodském stylu. Patří tím, přes všechny – a mnohdy výrazné – odlišnosti, k podobnému druhu režisérů, jako mnou nedávno vychvalovaný Martin Scorsese. A i když je to podle mě Scorsese, kdo většinu zřetelně usiluje o podstatně silnější a hlubší sdělení, ta schopnost „bavit filmem“ je u obou režisérů podobná.
Fantastickým příkladem jako z učebnice je právě „jonesovská“ trilogie. Jako malý jsem měl nejraději její poslední díl – Indiana Jones a Poslední křížová výprava. Bylo v ní pro mě tehdy, podobně jako v dílu prvním – Indiana Jones a Dobyvatelé ztracené archy, cosi srozumitelně zábavného a přitom přitažlivě tajemného, nejspíš to s postmodernou tolik do souvislosti dávané alternativní „vykládání“ historie. Jenže tenkrát jsem netušil ani co to znamená „alternativní“, natož „postmoderna“. Před nedávnem jsem si proto opatřil celou trilogii, podíval se znova a trochu pozorněji.
Celá koncepce jonesovského příběhu je opravdu téměř jakýmsi popokulturním manifestem postmoderny. Ve své vícevrstevnatosti v sobě mixuje kupu žánrů a přístupů (dobrodružný akční film, komedii, horor, pohádku, melodrama, parodii...), vyžívá se v intertextuálních odkazech ať už popkulturních, nebo intelektuálních (naprosto fantastický „bondovský“ úvod druhého dílu, mnoho drobných intertextových vtípků), pracuje s fikčním "doplňováním" historie, převrací klišé vysokého a nízkého (už v samotné Jonesově postavě skvěle obsazené Harrisonem Fordem) a tak dál a tak dál – to všechno za kouzelného hudebního doprovodu Johna Williamse a zabaleno do strhující zábavy, která není vůbec hloupá, a to navzdory tomu, že nějaké hlubší poselství bychom hledali jen stěží. Jenže proč taky!...
I když je těžké v rámci trilogie srovnávat a vyzvedávat, "nejvyhranější" tvar podle mého nabízí prostřední díl série: Indiana Jones a Chrám zkázy. Již zmiňovaná dokonalá úvodní muzikálová scéna v baru (mimochodem, všimněte si, jak se ten bar jmenuje...) je ve své výstavbě fantastická. Celý zbylý děj pak skvělým způsobem demonstruje výše uvedené charakteristiky, a to se všemi filmovými finesami. Jestliže tedy první díl prověřil nosnost takové koncepce a nadchl její novostí, druhý ji, podle mého , v mnohém vybrousil téměř k dokonalosti. Ten třetí, natočený s pětiletým odstupem, pak sice občas jen – místy lépe, místy hůře – varioval osvědčené a původně tak svěží recepty, zase ale nabídl Jonesovi skvělého partnera v jeho filmovém otci (pro mě nezapomenutelně sebeparodující Sean Connery) a hlavně: stoje sám o sobě a za sebe ani on v žádném případě nenudil! I ten, kdo viděl předchozí dvě dobrodružství, si možné zklamání z „pouhého“ opakování mohl vynahradit například několika mimořádně vtipnými interními odkazy a variacemi.
Zkrátka a dobře Indiana Jones a... je pro mě ukázkovým příkladem vysoce kvalitního a chytrého filmu. Svým způsobem výzvou, abychom nelkali nad labyrintem našeho (post)moderního světa, a snažili se v něm vyznat novým způsobem. Například uvědoměním si, že opravdové poklady leží i jinde než jen v častokrát rutinně oprašovaných policích oficiálních a místy pěkně fádních muzeí (čehokoliv!). A že mísení dříve nemísitelného nemusí být někdy na škodu věci. I proto je občas třeba vydat se za dobrodružstvím, které může ušpinit. Kořist totiž někdy skutečně stojí za to!
Jak zpívá Willie Scott v úvodu Temple of Doom: „Anything goes“. Jen je potřeba chtít...

2 komentáře:

Anonymní řekl(a)...

Čtyřka nezklame, ale pozor, tentokrát je nutno jít podruhé, abyste pak chodili už dál a dál (u předchozích dílů jste začali nadšeně chodit znovu už po prvním shlédnutí). Moýná ale chybuji, že nezohleňuji těch 20 let, o které jsem zestárl. Ivo Fencl

subcommandante marcos řekl(a)...

Dnes bezim do kina, abych to overil!:)