Jeho nejstarší sluha José Palacios ho nalezl ve vaně, jak se vznáší v jejích očistných vodách, nahého a s otevřenýma očima, a domníval se, že se utopil. Věděl, že to je jeden z mnoha jeho způsobů přemýšlení, ale zdálo se, že stav vytržení, v němž ležel v vodě, přísluší někomu, kdo už není z tohoto světa. Neodvážil se přistoupit blíž, jen na něj tlumeným hlasem zavolal, neboť měl přikázáno vzbudit ho před pátou, aby se mohli vydat na cestu za úsvitu. Generál se probral z vytržení a v pološeru spatřil čiré modré oči, kadeřavé vlasy veverčí barvy a neohroženou důstojnost svého sluhy, neustále držícího v ruce hrneček s odvarem z vlčího máku s klovatinou. Generál se lehce přidržel okrajů vany a vymrštil se z léčivých vod rychlostí delfína, kterou by nikdo v tak vyhublém těle nečekal.
"Tak jde se," řekl. "Rychle, protože tady nás nikdo nechce."
"Tak jde se," řekl. "Rychle, protože tady nás nikdo nechce."
[Gabriel García Márquez, Generál ve svém labyrintu, 1989]
Žádné komentáře:
Okomentovat