Nové filmy: Scottova žánrová odysea pokračuje

Restů se od posledních systematičtějších a pravidelnějších příspěvků na tomhle blogu nahromadilo tolik, že nemá cenu pokoušet se je nějak dohánět. Je to trochu škoda, protože o Vánocích byla trocha času číst a koukat na filmy a krok se současnou filmovou produkcí se snažím držet i teď, co jen to jde. Proto alespoň stručně připomenu, že už před Vánocemi vyšly Dějiny filmu Kristin Thompsonové a Davida Bordwella zacílené především na narativní strategie, což umožní, aby se zdejší diváci mohli kvalitně seznámit s "řečí" filmu jako specifického média. (A snad to donutí Terezu Brdečkovou, aby konečně přestala psát o filmu do Respektu a definitivně přenechala tuto práci zjevně mnohonásobně kompetentnějšímu Janu Gregorovi.)

Snad se dostanu k jednotlivým snímkům podrobněji (podobně jako u Tahle země není pro starý), i když ne všechno, co jsem viděl, stojí za podrobnější zmínku (např. I am Legend mě docela zklamal). Na druhou stranu Ti druzí (The Others; díky, Apači!), Persepolis nebo Východní přísliby (Eastern Promises) potěšily. Včera jsem si v klidu a trochu s odstupem znovu pustil se zvědavostí očekávanou a nakonec dost rozporuplně přijatou novinku Ridleyho Scotta American Gangster.
Výpravná epika o vzestupu a pádu černošského bosse Franka Lucase a jeho nenápadném lovci Richiem Robertsovi nepotvrdila toužebné očekávání další opuletní kroniky z rodu Kmotra, Tenkrát v Americe, Mafiánů nebo Casina. A to kvůli slabšímu scénáři, nepřesvědčivému Denzelu Washingtonovi (Crowe byl lepší!) a Scottově utápění se v dokonale zvládnutných finesách, které se však bez zajímavě vyprávěného příběhu stávají podružnostmi. Ridley Scott si dal opravdu záležet na tom, aby všechno vypadalo stylově adekvátně - např. skvěle využití škály "vybledlosti" barev, kostýmy, hudba nebo aby film bohatě pracoval s intertextovými odkazy fungujícími na úrovni obsahu i vztahu k žánru/tradici - reverzivně pojatá variace Kmotra, scorseseovské scény atd. To všechno bylo chytré, ale filmový zážitek to neumocňovalo, pouze na sebe upoutávalo pozornost. V těch lepších momentech totiž vyprávění představovalo eklektickou směsku, jejíž intelektuální hodnotu z hlediska vztahování se k tradici možná docení cinefilové (viz např. zasvěcenou a kvalitní mikroanalýzu na Markově blogu), která ale podle mého negenerovala žádné zajímavé významy a působila jako spíš samoúčelná, i když občas také příjmně vtipná/ironizující hra. Nesouhlasil bych s tvrzeními, že film neobsahoval žádné zapamatovatelné scény ("kostelní" scéna a scény následující, skvěle hudebně vygradované zastřelení Lucasova konkurenta na rušné ulici aj.). Podle mého se ale Scott až zbytečně příliš soustředil na vymezování svojí pozice v dějinách gansterského subžánru namísto toho, aby poutavě vyprávěl něco zajímavého. Není třeba kopírovat Scorseseho téměř sociologický pohled na fungování mafie nebo rozmáchlou osudovost Coppoly. "Stačí" jen vytěžit nabízející se témata a použít na vyjádření rozporuplných postav herce, který v sobě rozpory integruje, nikoliv je nevěrohodně slepuje (Washington). Držení hrdinů "od sebe" nenese žádné napětí, postavě Lucase chybí hloubka, kontext událostí plní jen úlohu kulis, nikoliv neoddělitelného rámce. Těžko věřit, že by chtěl Scott jen opisovat z klasiků, spíš bychom čekali, že se k nim nějak vyjádří (viz Markův blog) nebo je doplní. Nakonec však jeho rozmáchlá freska působí jen jako odrážení se mezi mantinely vyřčeného, které nedokáže navzdory zjevné snaze nijak inspirativně posunout.
Možná že zejména u filmů, které nějak pracují se žánrovostí, je o to důležitější přemýšlet, proč jsme nakonec nedostali to, co bychom díky rámci typických očekávání vázaných na žánr dostat měli/chtěli. Zároveň bychom ale neměli zapomínat, že stejně tak je důležité chtít vždycky víc než jen porušení zaběhnutého řádu věcí, které nenabízí zajímavější alternativu. V případ Scottova Amerického gangstera platí podle mého obojí.