Letní drobnosti 1

První z letních pokusů resuscitovat tenhle blog naleznete ZDE. Jde o recenzi pro Naši řeč, která se pomalu (ale doufejme, že jistě) snaží stát opět zajímavým jazykovědným časopisem. Tedy pár slov o Rozhovorech s českými lingvisty.

Volání pro papíry o Wittgensteinovi a kachně!

Co mají společného Ludwig W. a kachna? Choval snad slavný filozof kachny nebo je měl rád se zelím a pěti? Nebo když "přepínáte" mody vidění, můžete střídavě vidět Ludwiga W. a Martina H.? Na některé z těchto otázek dá možná odpověď odborný filozofický seminář požádaný ve spolupráci katedrou filozofie FF ZČU a Filozofickým ústavem AV ČR. Na některé, doufejme, ne! :) Zvací plakát ZDE.

Cursus Finis Africae XXIX: Kam vede tahle cesta?

Tenhle blog spí i proto, že se snažím brát si víc k srdci slova Alexandra Sticha o tom, že bychom dnes měli možná trochu víc číst a trochu míň psát. Že je to pravda a že to zároveň ve světě pochybného "publish or perish" v podstatě znamená akademickou smrt, moudrý Stich nejspíš tušil. Mě zajímá to první, to druhé je mi vlastně ukradené. (Nedávno jsme dostali od jakéhosi prorektora mail plný rozumování o tom, jak musíme víc publikovat. Škoda že tam nebylo nic o tom, že by nám k tomu "někdo" vytvořil podmínky, které by něco takového jako kvalitní publikování umožňovaly...).

Tak čtu. Spousty prací odborných i beletristických. Něco z toho stojí za zmínku, něco míň. Jenže napsat poctivou recenzi toho či onoho zabere víc času, než je pro mě únosné. A nepodložené výkřiky do tmy ztrácí smysl. Proto mám jen pár postřehů ke knize, která mě zaujala za posledních pár měsíců nejvíc.
Mnozí kovaní scifisté asi museli skřípat zuby. Cormac McCarthy, v současnosti nejspíš nejuznávanější americký autor, svou poslední knihu (obdržela Pulitzerovu cenu za rok 2007) zasadil do kulis postapokalyptické Ameriky a vstoupil tak do tematického prostoru, z něhož doposud těžily modly vědeckofantastické literatury od Wyndhama po Dozoise. Důvodů měli zmínění scifisté nejspíš dost, protože nepodobnost s klasickou sci-fi byla místy až ostentativní. Jenže Cesta je (i navzdory tomu?) výborná! McCarthy není na pomezí post-moderních mutací klasických lehkých žánrů poprvé. Už v dávné minulosti ho zaujaly, jeho nedávná kniha Tahle země není pro starý skvěle proplétala western s thrillerem v temné "starozákonní" moralitě, Cestu pak McCarthy zahalil ještě větší temnotou a tíží, tentokrát v katastrofických kulisách odcházejícího lidstva.
Postkatastrofická science fiction má dlouhou a nesmírně bohatou tradici, takže na hodnocení celku si netroufám. Sám mám tuhle odnož sice rád, ale zatím jsem přečetl jen pár kusů, které mě opravdu zaujaly. Většinou se jedná o lyrizující povídky nebo romány ve stylu Dopisu od Kláry Connie Willisové, Kukel Johna Wyndhama nebo Milosrdenství od Gardnera Dozoise, které lze navzdory děsivosti tématu opravdu charakterizovat jako cosy-catastrophe stories (toto označení použil Brian Aldiss při charakteristice Dne trifidů). Samozřejmě bychom narazili i na daleko temnější vize (například v sociálně kriticky laděných pracích cyberpunku), ale ani navzdory tomu jsem zatím nečetl nic, co by tak přesvědčivě vzbuzovalo dojem bezútěšnosti a absolutního zmaru jako právě McCarthyho Cesta. Při charakteristice by bylo možné postavit ji do kontrastu práve s Dnem trifidů. Koneckonců, i ten motiv cesty je oběma pracím společný. Ale zatímco Wyndhamova cesta je cestou k sice nejistému, ale v jistém smyslu očišťujícímu začátku (lemovaná smrtí, která je zachycena spíš dobrodružně), McCarthyho cesta nikam nevede, je to cesta ke smrti, cesta přežívání a následného rozpadu. Pokud bychom uvěřili Aldissovi, že Den trifidů je cosy catastrophe, pak Cesta je vrcholným příkladem anti-cosy přístupu.
McCarthy zbavil své vyprávění naděje stejně jako jakékoliv barevnosti. Jeho příběh je černobílý hned v několika rovinách, což ale nijak neubírá na plasticitě zobrazovaného. Vyprávění Cesty je famózně odosobněné, téměř dokumentární, a to díky vybroušené stylizaci - jednoduchost, základnost zobrazovaného má svůj korelát v analogicky použité formě. Rozpad stávajících mechanismů společnosti není nijak vysvětlován ani tématizován, je pouze zachycován ve svých důsledcích a s přímočarou surovostí. Děj zachycující osamělost a ztracenost hlavních hrdinů ve vypleněném a na kusy roztrhaném světě ubíhá v zoufalství, bez zápletky. S děsivou monotónností cesty do zapomenutí. Vnější drama (bez efektů, a o to děsivější) koreluje se silným vnitřním dramatem postav, zredukovaným na to základní a určující. Svou stručnou a ve výrazu (např. v syntaxi) okleštěnou popisností soustřeďující se na ústřední dvojici, bez náznaku sentimentu, s otřásající tvrdostí jako by McCarthy opravoval Bradburyho ve stylu i obsahu - ne možná, ale určitě odcházíme!

Z věd o jazyce XXV: O vztahu filozofie a jazykovědy 2

In this section, I have delibarately introduced and emphasized some philosophical ideas which are rarely mentioned in introductions to semantics written by linguists. I have done this because, in my view, it is impossible to evaluate even the most down-to-earth and apparently unphilosophical works in descriptive semantics unless one has some notion of the general philosopical framework within which they are written. This holds true regardless of whether the authors themselves are aware of the philosophical origins or implications of their working principles.

[John Lyons: Linguistic Semantics, 1995]

Z věd o jazyce XXIV: O vztahu filozofie a jazykovědy

K folklóru každé disciplíny patří, že její provozovatelé si jednou za čas položí otázku po vhodnosti jimi používaných metod, po možných podobách budoucího směřování daného oboru a debatují o cílech, kterých by chtěli dosáhnout. Filozofie v tom nepředstavuje výjimku. To, co ji odlišuje, je cosi „navíc“, dodatečná otázka – snad pouze filozofové se v určitých intervalech zajímají o to, jestli vůbec má smysl jejich obor provozovat, jestli je nějak opodstatnitelná a smysluplně vymezitelná jeho pozice v oblasti lidského poznání. Čím je filozofie přínosná? V kontextu zjevně panující a stále rostoucí interdisciplinarity charakterizující vědní prostor počátku 21. století je pochopitelné, že výše uvedené typy otázek jsou kladeny stále častěji. Tak jsem si také zamudroval. V psané podobě ZDE.

Cursus Finis Africae XXVIII: Slovo a příběh

Především by to trvalo moc dlouho; moje jméno pořád roste a žiju už náramně dlouho. Takže moje jméno je jako příběh. Opravdová jména vám řeknou celý příběh věci, ke které patří; tak je to v mém jazyku, ve staré entštině, jak byste ji nazvali.

(J. R. R. Tolkien, Dvě věže)

Rybář v sobě zjevně nese všechny možnosti své činnosti, vše, co je možné čekat od jeho chování; jeho vložení do diskurzivní izotopie z něj činí tematickou roli, která může být využita pro vyprávění...

(A-J. Gremais, Les actants, les acteurs, les figures)

Zář temného rytíře

Pokud si někdo (podobně jako já) myslel, že nikdo nemůže natočit Batmana srovnatelného s těmi, které stvořil Tim Burton, možná by měl (podobně jako já) vyrazit na Temného rytíře. Možná by...

Je čím dál těžší přistupovat k novým filmům nepředpojatě. Strategie, jak dostat diváky do kin, jsou stále agresivnější, mnohdy založené jen na kvantitě, často na řízeném dávkování informací, několika různě střižených trailerech (samo o sobě materiál na studii) apod. To, co se odehrávalo kolem Temného rytíře, bylo kvůli tragickým okolnostem provázejícím závěr natáčení něco nevídaného. A absolutní mánie po premiéře to jen potvrzovala. Nový Batman sice není nejlepším filmem všech dob, i když IMDB jej řadí na třetí místo v Top 250, Rotten Tomatoes nezůstávají o moc pozadu a českou CSFD z toho nevyjímaje (92 %). Přesto...

Temný rytíř je dechberoucí (doslova!) podívaná. Tíživá, ponurá, přitom civilní, s fantastickým scénářem a neskutečným výkonem Heatha Ledgera. Na celku je možná nejcennější suverenita a odvaha, se kterou dotáhl Christopher Nolan k rozpoznatelné osobitosti vlastní styl a pojetí batmanovského světa, tak nesměle naznačovaný v Batman Begins. Jeho Batman opustil makabrózně pohádkovou hravost Tima Burtona, jeho nadsázku, a vydal se směrem k současnému, chladnému technicistnímu thrilleru (viz barevné ladění snímku), přesto nepřišel o punc komixových kořenů. Nolan odvážně balancuje na průsečíku několika hran. Nebojí se až mytologizujícího patosu, v komixu typického a žádaného (závěrečných pár záběrů s finálním odjezdem Batmana do světla je na krev), přesto postavu Batmana (skvěle nenápadný Christian Bale) i děj v mnoha ohledech posouvá a aktualizuje. Sází na propracovaný scénář a akci a zároveň se pokouší o sdělování významů přesahujících zábavnou funkci akčního filmu. Při výstavbě postavy Jokera se mohl Nolan opřít o neuvěřitelný herecký výkon Heatha Ledgera a přišít Jokerovi na tvář úplně jinou masku než tu, kterou nosil Jack Nicholson (srovnatelnou, ne-li lepší). Nolanův/Ledgerův Joker v sobě nemá už ani ždibec teatrální noblesy, je to regulérní sociopat, ze kterého běhá mráz po zádech (scéna, v níž brázdí ulice v ukradeném taxíku, scéna z párty pro Denta apod.). Kritizovat Nolana za upozadění postavy Batmana není - navzdory opravdu zjevnému zaostření na Jokera - rozumné. Podle mého autorský záměr cíleně nutí diváka o Batmanovi více přemýšlet, celý postup paradoxně staví do popředí jeho postavu v rozměru "mimo akci", tlačí ho do undergroundu dějově i výrazem, nikoliv však obsahově. Děj snímku navíc výborně graduje s každou další scénou, prochází nepředvídatelnými, ale nikoliv vykonstruovanými zlomy a řadí se tak po bok takové akční klasiky, jako je např. Mannův Heat. Celkovou osudovou a neklidnou atmosféru podtrhuje nijak objevný, ale přesto kvalitní a trefný soudtrack (znepokojivé smyčce, případně ruchy), při jehož nasazování však mohl být Nolan nejspíš střídmější a pokusit se podpořit dramatický spád děje jinak. Stejně jako mohl Joker krapet míň osvětlovat vlastní pohnutky. Jenomže...
The Dark Knight je nejspíš Film letošního roku. Film, který je cenný tím, že řádně rozmazal už tak dost mlhavou hranici mezi prostorem vážného umění a špičkové zábavy. Dumám, co bude dál.