Ještě před prázdninami jsem nahlédl také do nepovídkové tvorby několika velikánů sci-fi, konkrétně do Aldisse (Skleník), Clarka (Setkání s Rámou) a Martina (Křídla snů, pozn.: společně s Lisou Tuttleovou), nejpříjemnější bylo ale překvapení na závěr. A to přitom nebylo ani románové, ani tak "hvězdné".
O Aldissovi toho bylo napsáno spousta, je považován za jednoho z nejvýznamnějších autorů žánru. Mně po pár povídkách a jednom románu zatím nepřesvědčil. Ne o tom, že by byl dobrý autor, spíš o tom, že by měl být považován za špičku. Nedostal se mi - pravda - zatím do ruky Nonstop, který je charakterizován jako jedno z jeho základních děl. Takže to možná zlomí on. Skleník sice přináší zajímavou "futuristickou" vizi života na planetě Zemi poté, co se zastaví její rotace kolem vlastní osy, příjemně na začátku zapůsobí zručným vyprávěním a nápaditou imaginací (Aldiss si s vykreslením opravdu vyhrál), všechny tyto vklady se ale postupně rozmělňují v jakoby bezradném "nastavování" příběhu, příběhu upadající do deklamace bez dramatického spádu, který nakonec vyústí v trochu nudnou, byť z logiky vyprávění plynoucí pointu. Po počátečním zájmu a naději trochu zklamání.
Velmi podobné to bylo i A. C. Clarkem v případě Setkání s Rámou. Nadějně začínající příběh psaný zhuštěným úsporným stylem, rozdělený do krátkých kapitol, nakonec vyšumí v epizodkách, které sice místy otvírají spoustu dveří k zajímavým otázkám, ale nakonec pokaždé jenom nakouknou. Chytré, v posledku však vedoucí k nádechu, zatajení dechu... a zklamanému vydechnutí. A to až do samého konce, ať už se vypravěč "tváří" jakkoliv ambivalentně a tajemně. Ústřední motiv, který - myslím - odpovídá duchu Clarkovy tvorby, je sice zpočátku krásně rozvíjen, ale podobně jako Aldiss se nakonec Clark utápí v "technice" a deskriptivnosti. Příběh místy rozhodně nepostrádá napětí, protože jeho hnacím motorem je neustálé vyrovnávání se s neznámým a obtížně uchopitelným JINÝM (to jej dělá tak trochu příbuzným Lemovy Solaris), ale hloubka mnohých myšlenek nenachází v Clarkově případě, podle mě, adekvátně kvalitní literární zpracování. Setkání s Rámou tak nakonec připomíná hodně všední setkání s někým, kdo by přitom mohl ukázat, že je opravdu nevšední.
Křídla snů mají v této trojici trošku zvláštní postavení. I přes zakotvení v blíže neurčené, ale zdá se že vzdálené budoucnosti, mají daleko blíže k pohádce než ke sci-fi literatuře. Český název odkazuje k hlavnímu motivickému prvku příběhu, zatímco originální název (Windhaven), který se vztahuje ke jménu planety, na které se děj odehrává, akcentuje šíři plochy a délku jeho času, dává tušit jeho tak trochu "kronikářský" charakter. Vyprávění George R. R. Martina a Lisy Tuttleové mě zaujalo rozhodně víc, než předchozí dvě knihy, byť v tomto případě se mi věřejně diskutovatelné důvody formulují těžko a stále ve mně zůstává podivná nejistota. Snad jakási snová pohádkovost, možná větší plasticita postav, prostředí a osudů. I přes existenci pasáží a motivů, které občas vyzněly trochu zbytečně do ztracena, je vzhledem k šíři příběhu možné jej považovat za zdařilý. A koneckonců - ne každá postava musí být zapletena do osidel vyprávění spoustou pevných vláken. Není to tak ani v životě (i když otázka, kdo koho napodobuje, zůstává stále otevřená;)). A tak jako člověk nečeká pointy v kronikách, neměl by je čekat ani tady. Křídla snů ukazují na pozadí času jeden lidský osud, který dokázal přeměnit sen ve skutečnost. A i když jsou obrazy příběhu občas lehce barotiskově kolorované, přesto je většinu času vyprávěn s ostrou přímostí a nelítostnou nejednoznačností uvnitř jeho hrdinů.
Po matných hvězdách a troše naděje schované pod křídly snů mě ale opravdu zaujal a potěšil autor nerománový a známý spíš jako špičkový a uznávaný editor: Gardner Dozois. Soubor jeho povídek Tanec s Ježíšem (název originálu ovšem zní Geodesiac Dreams!) pro mě našel Dan v Levných knihách, konkrétně v sekci "Poslední kusy" (Kč 49,-!) Poměrně obsáhlá předmluva další ikony sci-fi komunity, Roberta Silverberga, je tak neuvěřitelně adorující, že vzbuzuje nedůvěru i mimořádné očekávání zároveň. A nutno dodat, že to první se nakonec rozplyne (což neznamená, že bych si předmluvu ke knize představoval zrovna takto), a to druhé je víceméně naplněno. Tanec s Ježíšem je vlastně první Dozoisova "bestofka" a obsahuje např. jeho velmi ceněné prózy Usmiřovatel (Peacemaker) a Ranní dítě (Morning Child) - obě dostaly Nebulu. O Dozoisovi je známo, že publikuje málo, ale že to málo je většinou velmi kvalitní, ceněn je především kvůli svým schopnostem stylistickým (a na obálce jsou připomínány i jeho kvalitní, často šokující pointy). Podle mého názoru je ale relevantní spíš to první, než to druhé. Zatímco síla a šokující tvrdost pointy přichází hlavně v Ranním dítěti nebo povídce Apres Moi a její hloubka pak například ve Zvláštním ránu, Dozoisovy prózy (a tyto tři nevyjímaje) jsou zajímavé opravdu především zvládnutým vyprávěním a stylistickou vytříbeností (jak jen to u překladu lze posoudit), někdy už směřující možná až lehce k manýře. Společným tématem většiny - podle mě velmi vyrovnaných - próz je zachycení mezní situace/etapy, často v kulisách na pomezí (a mnohdy už za ním) apokalyptické budoucnosti. Dozoisova schopnost pečlivé kresby prostředí (vnějšího i vnitřního) umožňuje zachytit atmosféru příběhu s nevšední intenzitou. Řečeno jeho vlastními slovy z povídky Království u moře: jako by se "pohyboval na pomezí snu, kde se všechno zdá logické a zázraky se dějí". Je proto pro mě dalším příjemným objevem. Objevem autora, jemuž v tomto literárním proudu, který tak častokrát adoruje hlavně nápad a myšlenkovou kostru příběhu, záleží také na způsobu psaní. I proto se Dozoisovi daří mistrně mazat hranice mezi žánry a pomáhat tak budovat ten jeden opravdu důležitý - kvalitní povídku!
O Aldissovi toho bylo napsáno spousta, je považován za jednoho z nejvýznamnějších autorů žánru. Mně po pár povídkách a jednom románu zatím nepřesvědčil. Ne o tom, že by byl dobrý autor, spíš o tom, že by měl být považován za špičku. Nedostal se mi - pravda - zatím do ruky Nonstop, který je charakterizován jako jedno z jeho základních děl. Takže to možná zlomí on. Skleník sice přináší zajímavou "futuristickou" vizi života na planetě Zemi poté, co se zastaví její rotace kolem vlastní osy, příjemně na začátku zapůsobí zručným vyprávěním a nápaditou imaginací (Aldiss si s vykreslením opravdu vyhrál), všechny tyto vklady se ale postupně rozmělňují v jakoby bezradném "nastavování" příběhu, příběhu upadající do deklamace bez dramatického spádu, který nakonec vyústí v trochu nudnou, byť z logiky vyprávění plynoucí pointu. Po počátečním zájmu a naději trochu zklamání.
Velmi podobné to bylo i A. C. Clarkem v případě Setkání s Rámou. Nadějně začínající příběh psaný zhuštěným úsporným stylem, rozdělený do krátkých kapitol, nakonec vyšumí v epizodkách, které sice místy otvírají spoustu dveří k zajímavým otázkám, ale nakonec pokaždé jenom nakouknou. Chytré, v posledku však vedoucí k nádechu, zatajení dechu... a zklamanému vydechnutí. A to až do samého konce, ať už se vypravěč "tváří" jakkoliv ambivalentně a tajemně. Ústřední motiv, který - myslím - odpovídá duchu Clarkovy tvorby, je sice zpočátku krásně rozvíjen, ale podobně jako Aldiss se nakonec Clark utápí v "technice" a deskriptivnosti. Příběh místy rozhodně nepostrádá napětí, protože jeho hnacím motorem je neustálé vyrovnávání se s neznámým a obtížně uchopitelným JINÝM (to jej dělá tak trochu příbuzným Lemovy Solaris), ale hloubka mnohých myšlenek nenachází v Clarkově případě, podle mě, adekvátně kvalitní literární zpracování. Setkání s Rámou tak nakonec připomíná hodně všední setkání s někým, kdo by přitom mohl ukázat, že je opravdu nevšední.
Křídla snů mají v této trojici trošku zvláštní postavení. I přes zakotvení v blíže neurčené, ale zdá se že vzdálené budoucnosti, mají daleko blíže k pohádce než ke sci-fi literatuře. Český název odkazuje k hlavnímu motivickému prvku příběhu, zatímco originální název (Windhaven), který se vztahuje ke jménu planety, na které se děj odehrává, akcentuje šíři plochy a délku jeho času, dává tušit jeho tak trochu "kronikářský" charakter. Vyprávění George R. R. Martina a Lisy Tuttleové mě zaujalo rozhodně víc, než předchozí dvě knihy, byť v tomto případě se mi věřejně diskutovatelné důvody formulují těžko a stále ve mně zůstává podivná nejistota. Snad jakási snová pohádkovost, možná větší plasticita postav, prostředí a osudů. I přes existenci pasáží a motivů, které občas vyzněly trochu zbytečně do ztracena, je vzhledem k šíři příběhu možné jej považovat za zdařilý. A koneckonců - ne každá postava musí být zapletena do osidel vyprávění spoustou pevných vláken. Není to tak ani v životě (i když otázka, kdo koho napodobuje, zůstává stále otevřená;)). A tak jako člověk nečeká pointy v kronikách, neměl by je čekat ani tady. Křídla snů ukazují na pozadí času jeden lidský osud, který dokázal přeměnit sen ve skutečnost. A i když jsou obrazy příběhu občas lehce barotiskově kolorované, přesto je většinu času vyprávěn s ostrou přímostí a nelítostnou nejednoznačností uvnitř jeho hrdinů.
Po matných hvězdách a troše naděje schované pod křídly snů mě ale opravdu zaujal a potěšil autor nerománový a známý spíš jako špičkový a uznávaný editor: Gardner Dozois. Soubor jeho povídek Tanec s Ježíšem (název originálu ovšem zní Geodesiac Dreams!) pro mě našel Dan v Levných knihách, konkrétně v sekci "Poslední kusy" (Kč 49,-!) Poměrně obsáhlá předmluva další ikony sci-fi komunity, Roberta Silverberga, je tak neuvěřitelně adorující, že vzbuzuje nedůvěru i mimořádné očekávání zároveň. A nutno dodat, že to první se nakonec rozplyne (což neznamená, že bych si předmluvu ke knize představoval zrovna takto), a to druhé je víceméně naplněno. Tanec s Ježíšem je vlastně první Dozoisova "bestofka" a obsahuje např. jeho velmi ceněné prózy Usmiřovatel (Peacemaker) a Ranní dítě (Morning Child) - obě dostaly Nebulu. O Dozoisovi je známo, že publikuje málo, ale že to málo je většinou velmi kvalitní, ceněn je především kvůli svým schopnostem stylistickým (a na obálce jsou připomínány i jeho kvalitní, často šokující pointy). Podle mého názoru je ale relevantní spíš to první, než to druhé. Zatímco síla a šokující tvrdost pointy přichází hlavně v Ranním dítěti nebo povídce Apres Moi a její hloubka pak například ve Zvláštním ránu, Dozoisovy prózy (a tyto tři nevyjímaje) jsou zajímavé opravdu především zvládnutým vyprávěním a stylistickou vytříbeností (jak jen to u překladu lze posoudit), někdy už směřující možná až lehce k manýře. Společným tématem většiny - podle mě velmi vyrovnaných - próz je zachycení mezní situace/etapy, často v kulisách na pomezí (a mnohdy už za ním) apokalyptické budoucnosti. Dozoisova schopnost pečlivé kresby prostředí (vnějšího i vnitřního) umožňuje zachytit atmosféru příběhu s nevšední intenzitou. Řečeno jeho vlastními slovy z povídky Království u moře: jako by se "pohyboval na pomezí snu, kde se všechno zdá logické a zázraky se dějí". Je proto pro mě dalším příjemným objevem. Objevem autora, jemuž v tomto literárním proudu, který tak častokrát adoruje hlavně nápad a myšlenkovou kostru příběhu, záleží také na způsobu psaní. I proto se Dozoisovi daří mistrně mazat hranice mezi žánry a pomáhat tak budovat ten jeden opravdu důležitý - kvalitní povídku!
