Zář temného rytíře

Pokud si někdo (podobně jako já) myslel, že nikdo nemůže natočit Batmana srovnatelného s těmi, které stvořil Tim Burton, možná by měl (podobně jako já) vyrazit na Temného rytíře. Možná by...

Je čím dál těžší přistupovat k novým filmům nepředpojatě. Strategie, jak dostat diváky do kin, jsou stále agresivnější, mnohdy založené jen na kvantitě, často na řízeném dávkování informací, několika různě střižených trailerech (samo o sobě materiál na studii) apod. To, co se odehrávalo kolem Temného rytíře, bylo kvůli tragickým okolnostem provázejícím závěr natáčení něco nevídaného. A absolutní mánie po premiéře to jen potvrzovala. Nový Batman sice není nejlepším filmem všech dob, i když IMDB jej řadí na třetí místo v Top 250, Rotten Tomatoes nezůstávají o moc pozadu a českou CSFD z toho nevyjímaje (92 %). Přesto...

Temný rytíř je dechberoucí (doslova!) podívaná. Tíživá, ponurá, přitom civilní, s fantastickým scénářem a neskutečným výkonem Heatha Ledgera. Na celku je možná nejcennější suverenita a odvaha, se kterou dotáhl Christopher Nolan k rozpoznatelné osobitosti vlastní styl a pojetí batmanovského světa, tak nesměle naznačovaný v Batman Begins. Jeho Batman opustil makabrózně pohádkovou hravost Tima Burtona, jeho nadsázku, a vydal se směrem k současnému, chladnému technicistnímu thrilleru (viz barevné ladění snímku), přesto nepřišel o punc komixových kořenů. Nolan odvážně balancuje na průsečíku několika hran. Nebojí se až mytologizujícího patosu, v komixu typického a žádaného (závěrečných pár záběrů s finálním odjezdem Batmana do světla je na krev), přesto postavu Batmana (skvěle nenápadný Christian Bale) i děj v mnoha ohledech posouvá a aktualizuje. Sází na propracovaný scénář a akci a zároveň se pokouší o sdělování významů přesahujících zábavnou funkci akčního filmu. Při výstavbě postavy Jokera se mohl Nolan opřít o neuvěřitelný herecký výkon Heatha Ledgera a přišít Jokerovi na tvář úplně jinou masku než tu, kterou nosil Jack Nicholson (srovnatelnou, ne-li lepší). Nolanův/Ledgerův Joker v sobě nemá už ani ždibec teatrální noblesy, je to regulérní sociopat, ze kterého běhá mráz po zádech (scéna, v níž brázdí ulice v ukradeném taxíku, scéna z párty pro Denta apod.). Kritizovat Nolana za upozadění postavy Batmana není - navzdory opravdu zjevnému zaostření na Jokera - rozumné. Podle mého autorský záměr cíleně nutí diváka o Batmanovi více přemýšlet, celý postup paradoxně staví do popředí jeho postavu v rozměru "mimo akci", tlačí ho do undergroundu dějově i výrazem, nikoliv však obsahově. Děj snímku navíc výborně graduje s každou další scénou, prochází nepředvídatelnými, ale nikoliv vykonstruovanými zlomy a řadí se tak po bok takové akční klasiky, jako je např. Mannův Heat. Celkovou osudovou a neklidnou atmosféru podtrhuje nijak objevný, ale přesto kvalitní a trefný soudtrack (znepokojivé smyčce, případně ruchy), při jehož nasazování však mohl být Nolan nejspíš střídmější a pokusit se podpořit dramatický spád děje jinak. Stejně jako mohl Joker krapet míň osvětlovat vlastní pohnutky. Jenomže...
The Dark Knight je nejspíš Film letošního roku. Film, který je cenný tím, že řádně rozmazal už tak dost mlhavou hranici mezi prostorem vážného umění a špičkové zábavy. Dumám, co bude dál.

Letní filmy: jinak

Jako bych to tušil: je to jisté stejně jako je to smutné - každoroční vrchol mého kulturního kalendáře, tj. Vítkův liberecký filmový maraton letos bohužel neproběhne, a proto mi nezbývá, než se utěšovat, že jsem si začátkem července dopřál filmovou a festivalovou alternativu. Vyrazil jsem na legendární (a v jistých kruzích možná i kultovní) akci zvanou THS (Tradiční Horrorový Sraz). Teď, po odeznění všech příznaků (naštěstí dočasného) psychického vyšinutí (děkuji blízkým za trpělivost:)) a plně zotaven pobytem v šumavských hvozdech jsem snad schopen krátkého glosujícího připomenutí...

THS není pro slabé žaludky (první den jsem dumal, jestli se mi to náhodou nezdá). Má za sebou už pět ročníků (jejich obsah najdete u Apache ZDE), poslední dva v krajině téměř hororové a začíná to vypadat, že se dopracoval do stavu samoorganizující entity s distribuovaným vědomím. Vůbec nevadí, že Apache většinou není tam, kde se odehrává původní smysl setkání (i proto, že víte, kde Apache spolehlivě najdete). Nevadí ani, že určující teoretik filmového hororu Obitus schází také (najdete ho povětšinou s Apachem), ono to funguje nějak "samo" (a to je silná stránka takových systémů; jen by mě zajímalo, kolik lidí Apachovi nakonec nedalo ty slíbené a směšné dvě stovky na pronájem hororové hájenky...). A vlastně nevadí ani ta "mile gestapácká" obsluha "U Fašisty". I proto se mi na THS nakonec líbilo.
Přijel jsem jako naprostý laik filmového hororu, doufající, že debaty a projekce v sevření obitusovsko-apachovského tutorství mě brzy vybaví potřebnými základy. Jak už naznačuje výše uvedené, tutorství se nakonec zaměřilo spíš na konzumaci lihovin, ale to vlastně jen podtrhuje onu neučitelskou, samoorganizující se povahu procesu zvaného THS. Co jsem chtěl, to jsem viděl, a byl-li někdo poblíž mocen slova, i na debatu došlo. Občas sice prodchnutou duchem míjení se představ o tom, co to znamená dobrý film, ale budiž. Bylo zajímavé sledovat nesourodou skupinu lidí, kteří možná od filmu občas čekají něco úplně jiného než já a potvrzují tak neostrost hranic žánru, kteří ale zároveň o tom, co je baví, leckdy přemýšlejí a nejsou jen pasivními konzumenty prvoplánových "multiplexových oddechů".
Mini-skorodůkazem může být i závěrečné společné hodnocení promítnutých snímků, které Kordus slíbil vyvěsit do podsekce nového diskuzního fóra věnovaného hororu (myšlenka na ně povstala u jednoho zvlášť vydatného oběda při bouři živlů). Ze seznamu bude zřejmá rozsáhlost prostoru, ve kterém se současný horor pohybuje. Od fantastické a mezi žánry napjaté pohádky El laberinto del Fauno nebo výborné temné dětské fantazie Paperhouse přes klasický formát Diary of the Dead či 30 Days of Night až k exotice Primitif či humorné a parodické nadsázce Zombie Strippers nebo Behind the Mask: The Rise Of Leslie Vernon.
Poctivě přiznávám, že ze mě žádný poučený fanoušek ani znalec filmového hororu nebude. Literatura toho žánru je mi bližší a málokterý hororový film mě dokáže oslovit. Jejich instrumenty jen zřídka odhalí ty zdroje hrůzy, kterých si cením a které daleko přesahují prostý úlek, odpor nebo násilí (tak časté i v moderních literárních hororech). Zasmál jsem se u Behind the Mask, neuvěřitelných zombie striptérek (střílejících po sobě kulečníkové koule pomocí... no, hádejte) nebo Untold Story 2, ocenil jsem pár dobrý záběrů, kvalitně stylizované upíry a místy zajímavou atmosféru 30 dní dlouhé noci (podrobněji u Obituse) i The Signal (tamtéž), ale skutečný zážitek mi přinesly až (pokolikáté už viděný) Faunův labyrint, překvapivě dobrý Paperhouse nebo španělský Sirotčinec vystavěný v duchu Amenábarových famózních Těch druhých. (The Orphanage se u nás dostal do "áčkové" distribuce, a přestože navzdory tvrzením na plakátech jej Guillermo del Toro jen produkoval, nenechte si ho ujít.)
Ale jak říká Apache, THS má mnoho rozměrů. A už jen kvůli jím zmíněné debatě, která proběhla poslední večer a ve které jsme se přeli o Kuttnerovu povídku Byl to démon, Andersonův film Session 9 nebo Kubrickovo The Shining, kvůli debatě o zdrojích žánru a jeho vymezeních, která nás zaměstnávala cestou severomoravskými poli, nebo třeba jen kvůli tomu spaní pod širákem to prostě stále za to!

Letní filmy: lehce, ale kvalitně?

Léto přeje blockbusterům a oddechovějšímu žánru, o tom není pochyb. I na letošek je kvalitně přichystáno. Opomenu věci, na které se čeká, protože jsou uboze podbízivé a reklamně zdatné (Sex ve městě apod.) a zůstanu u filmových pochutin. Už v předstihu se na scéně objevilo nové dobrodružství Indiany Jonese (Indiana Jones and the Kingdom of the Crystal Skull), a přes mírné obavy z toho, jak se starý pán (sic!) popasuje po dvaceti letech s postavou tak neodolatelně přitažlivou, jako je drsný archeolog, stejně neodolám a vyrazím do kina. Nevěřím, že by to mohli Spielberg a spol. pokazit. Dalším kouskem, který rozbuší srdce fanouška odmítajícího si přiznat, že na šestákovou zábavu je už trochu starý, je pochopitelně také nové pokračování Batmana (The Dark Knight). Snad to není nevkusné, když přiznám, že se těším na výkon před nedávnem zesnulého Heatha Ledgera (jeho Joker skutečně děsí) a inteligentně podané temnoty Christophera Nolana. Podle dostupných střípků to celé vypadá skvěle...

To nejdůležitější má ale na svědomí někdo úplně jiný. Příští pátek (13. 6.) se v kinech objeví nový film M. Night Shyamalana The Happening. A nejde ponejvíc o to, že po kolísavé kvalitě jeho posledních snímků (byť třebas taková Vesnice si rozhodně nezaslouží odsudky, které se na ni častokrát sesypaly) se o Happening hovoří jako o poslední Shyamalanově šanci (fatalistickou nadsázku mají nejen média, ale i fanoušci v debatách prostě rádi). Jde o obsah traileru ve verzi určené pro diváky starší sedmnácti let... Přiznávám, jsem Shyamalanův fanoušek a skousnu i pro mnohé neskousnutelné Signs (podle mě vtipný kus) a poněkud lacinější shyamalanovské "filozofování", protože technicky je Shyamalan skvělý. Oficiální trailer nevybočuje z řady, na to, jak urežíruje Shyamalan Marka Wahlberga, jsem navíc upřímně zvědavý. Jenomže když jsem uviděl onu zmíněnou verzi "od sedmnácti výše", začal mi běhat mráz po zádech. Pokud nejde jen o epizodické momenty a kvalitně zavádějící mix, ale o záběry vystihující náladu a pojetí celého filmu, máme se na co těšit. Shyamalan nejspíš hrubě přitvrdil a přichází s hodně ostrou podívanou, u které není slovo horor nemístné! Pokud se nerozmělní a nespadne do pasti prvoplánového, stále opakovaného efektu, bude to pro mnoho diváků poněkud nečekaný a asi i šokující zážitek. Risknu to a přestanu krotit své naděje - nemůžu se dočkat!:)

Z věd o jazyce XX: O teorii informace/komunikace

Na základě krátkého Vítkova postu jsem vyrazil nedávno do hradeckého Centralu na nový film Juliana Schnabela Skafandr a motýl (Le Scaphandre et le papillon). Schnabela mohou čeští diváci znát jak díky Basquiatovi, tak smutnému a tragickému Before Night Falls (momentálně k dostání jako DVD v Levných knihách, hlavní roli ztvárnil čerstvý držitel Oskara Javier Bardem). Poslední Schnabelův film není vůbec jednoduchý. Vítek už psal o zajímavé a výrazné kameře, já přidám velice silný příběh/námět (vnitřní svět muže stiženého locked-in syndromem) nebo netriviální dějovou strukturu, nepodbízivý způsob vyprávění a kladení akcentů. Pokud v brzké době vyšetřím trochu času, zkusím stručně analyzovat významotvornost střídání funkcí kamery a jejího pohybu (např. jestli její užití ve funkci "objektivujícího oka" nějak koreluje s vnitřním stavem hrdiny apod.), dnes chci ale soustředit pozornost na jiný problém.

Děsivost locked-in syndromu spočívá mimo jiné v tom, že pacient je sice při vědomí a častokrát s plně zachovanými kognitivními funkcemi, zároveň je však bohužel quadriplegický a zbaven schopnosti produkovat mluvenou řeč (jazyková schopnost však zůstává neporušena!). Jean-Dominique Bauby, hrdina Schnabelova filmu, byl po mozkové příhodě úplně paralyzován a jediným komunikačním prostředkem mu bylo mrkání levým očním víčkem, jež využíval jako binární logické funkce TRUE/FALSE. Jeho řečová terapeutka se po mnoha "výzkumech a konzultacích" rozhodla, že odemkne Baubyho svět pomocí tabulky grafémů uspořádané na základě frekvence jednotlivých grafémů ve francouzštině (nebylo řečeno, zda-li na základě slovníku nebo statistického výzkumu korpusového typu). Komunikace ve směru Bauby-okolní svět probíhala tak, že Bauby vybíral pomocí mrknutí oka z řady vždy od začátku opakovaného výčtu frekvenčně řazených grafémů francouzštiny. Bauby tak za pomoci zapisovatelky dokonce napíše knihu, která "took about 200,000 blinks to write and each word took approximately two minutes".
Daná situace je velmi zajímavá z hlediska matematické a logizující i klasické lingvistiky a také neurolingvistiky (teorie informace a komunikace, teorie binárního kódování, problém vztahu mluvené a psané řeči ve vztahu k jazyku, afatické a neafatické poruchy atd.). V tomto postu se ale podrobněji zaměřím pouze na problematiku vztahu přirozeného jazyka (češtiny) a teorie informace. Zdá se, že komunikační kód, který zvolila terapeutka (v podání překrásné Marie-Josée Croze), je sice inspirován v základě správnou úvahou, ale představuje "pouhý" počátkek cesty k rozvinutí opravdu efektivního komunikačního prostředku. Je přitom nutné vzít v úvahu, že film nijak netematizuje způsob sestavení dané tabulky, takže se budeme pohybovat v rovině spekulací a instruktážních ilustrací. Ale minimálně zobrazované užívání tabulky trochu napoví a poslouží jako vstupní brána při exkurzu do světa (lingvistické) teorie informace.
V roce 1997, kdy se příběh francouzského žurnalisty J-D. Baubyho odehrál, již měla (nejen francouzská) lingvistika k dispozici velmi mnoho kvalitních údajů o tom, jaké jsou vlastnosti přirozeného jazyka nahlíženého z hlediska obecné teorie informace. Zájem lingvistů o výsledky matematiků pracujících na poli teorie informace a komunikace se totiž objevil záhy po publikování základní práce oboru, Shannonovy Mathematical Theory of Communication (Shannon, 1948). Podobně jako v případě aplikací matematických modelů v oblasti strojového překladu, i v případě teorie informace bylo počáteční nadšení zchlazeno složitostí problematiky, nesporné výsledky však dlouhodobý výzkum přeci jen přinesl. Ukázalo se, že modely přirozeného jazyka pojímaného jako kód (symbolický systém s určitými statisticky relevantními vlastnostmi jako jsou konexita jeho prvků, statistická struktura zprávy, množství informace apod.), které vycházejí např. z markovovských procesů, mohou nejen vypovědět mnoho teoreticky zajímavého o vlastnostech přirozených jazyků a průběhu našeho dorozumívání, ale mohou přinést i spoustu praktického využití (např. Baubyho případ).
Od počátku se výzkumy v oblasti přirozených jazyků týkaly aplikací klíčového pojmu teorie informace, entropie (průměrného množství informace na jeden symbol jazyka, vyjádřené konvenčně v bitech). Bylo vypracováno několik typů metod pro její zjišťování (viz např. Königová, 1965, podrobněji o některých pak v Shannon, 1964 a Newman - Waugh, 1964), jejichž vývoj odrážel uvědomování si, jak složité vztahy existují uvnitř přirozených jazyků i mezi nimi navzájem. A právě to, jak bylo ve Skafandru a motýlovi používáno pomocné tabulky, nám pomůže na některé z těchto vztahů poukázat.
Jak vyplývá z výše uvedeného, úkolem Baubyho terapeutky bylo vymyslet co nejefektivnější způsob, jak z minima pacientových možností vytěžit maximálně efektivní nástroj pro jeho možné vyjádření. Celkem pochopitelně usoudila, že nezbývá nic jiného, než směřovat svou snahu k vystavění kódu založeného na Baubyho schopnosti mrkat jedním okem. Zde se nabízí jako nejjednodušší poskytnout pacientovi tabulku s písmeny zakódovanými do tzv. Morseovy abecedy, samozřejmě - vzhledem k univerzálnímu charakteru morseovky - upravené pro potřeby daného přirozeného jazyka (tj. kódování by se přizpůsobilo statistickým vlastnostem grafémického systému francouzštiny, češtiny atd.). Pacient by pak prostě každé písmeno zakódoval a zapisovatelka by pouze převedla jeho sdělení do grafémické podoby. Tento postup by byl pochopitelně nejrychlejší, ale pro Baubyho také nejnamáhavější - vezmeme-li v úvahu, že základní česká abeceda (zredukovaná o samostatné grafémy pro dlouhé vokály a konsonanty s diakritikou!) vykazuje průměrné zatížení jednoho grafému zhruba 3 mrknutí oka, pak by průměrně dlouhé české slovo (cca 5 - 6 písmen) vyžadovalo 15-18 mrknutí (o tom, že skutečný údaj by nakonec byl přeci jen nižší, níže). Nespornou výhodou tohoto postupu tedy zůstává snadná technická proveditelnosti, největší rychlost kódování a nejspíš i menší kognitivní náročnost pro Baubyho paměť a plánování výpovědí (umožňovalo by to pohodlnější tvorbu v reálném čase), nevýhodou pak relativně velká fyzická náročnost celého procesu.
Další možnou metodou představuje využití binárně koncipovaného algoritmu, který by sloužil jako průvodce hláskovým systémem daného jazyka (co nejpřehledněji vztaženým k jeho grafémové podobě). Ten by byl v základu opřen o kombinaci statistických výzkumů (četnost jednotlivých skupin hlásek i hlásek samotných v textech daného jazyka) a funkčně upravených klasických klasifikací hláskového systému na základě fonologických kritérií. V zájmu co nejmenšího zatížení pacienta bychom při průchodu systémem kódovali NE jako NEMRKNUTÍ, ANO jako MRKNUTÍ. Tak by při opětovném vynechání kvantity byl vokál kódován maximálně dvěma mrknutími (a navíc velice rychle), stejně tak neznělý konsonant, znělý by byl kódován jen jedním mrknutím. Výhodou celého systému je opět jeho technická nenáročnost a při mírném snížení rychlosti vyvažující menší zatížení pacienta (max. počet mrknutí na znak by se snížil na dvě mrknutí, což by při první variantě z hlediska úspornosti překonávaly pouze dva grafémy a vyrovnávaly grafémy čtyři).
Oba výše uvedené modely pracují s principy teorie informace velmi omezeně. Opírají se především o statistická zjištění týkající se četnosti grafémů v textech jazyka (případně fonémů dle fonologických kategorií), při podrobnějším zpracování by pak využívaly zjištění o frekvenci výskytu symbolu v závislosti na pozici ve slově (o tom níže) a při praktické aplikaci by zároveň oba modely přirozeně pracovaly s prediktabilitou následujícího symbolu, jež by ovšem byla ukotvena "pouze" jako znalost v jazykovém povědomí zapisovatelky. K efektivnějšímu využití teorie informace by však nejspíš směřovaly až modely následujícího typu.
Jak už bylo uvedeno výše, teorii informace zajímá statistická struktura zprávy, a to vzhledem k pojmu entropie, což je neurčitost symbolu vyjádřitelná také jako jeho informační hodnota (a tak vztáhnutelná např. k pojmu redundance). Teorie informace mimo jiné zjišťuje, kolik informace připadá průměrně na jeden symbol kódu a jakými vlastnostmi kódu (a vztahy v něm) je tato míra informace ovlivněna. Vlastně ji zajímá předpověditelnost...
Základním východiskem, se kterým pracuje i tabulka z Baubyho případu, je fakt, že jednotlivé symboly se v textech jazyka nevyskytují se stejnou frekvencí. Pravděpodobnost, že se v textu objeví určitý symbol, je u různých symbolů různá. "Míra neurčitosti před obdržením symbolu tedy závisí na počtu možných symbolů a na jejich pravděpodobnostech." (Padučevová, 1965) V případě, že bychom sestavovali základní "baubyovskou tabulku", mohli bychom se řídit právě četnostmi výskytů symbolů v textech (spíš než ve slovníku). V takovém případě by na prvním místě v tabulce pro češtinu stál grafém O (nepočítáme mezeru), druhý by byl grafém E atd. (viz např. Králík, 1985), což by mělo zefektivnit a zrychlit celý proces vyjadřování. Na tomto principu byla vystavěna tabulka ve filmu a koneckonců by se o něj opíral navrhovaný "morseovský" přístup a částečně i přístup "fonologický". Průměrná hodnota neurčitosti H₁ = - [p(1)log₂p(1) + p(2)log₂p(2) + ... p(n)log₂p(n)], kde n je počet symbolů v abecedě a p jsou pravděpodobnosti prvního až n-tého symbolu. Problémem tohoto jednoduchého přístupu je, že cenou, kterou platí za svoji jednoduchost, je právě ignorování vztahů v systému symbolů (jejich konexity). Takovýto přístup totiž pojímá symboly ve zprávě jako nezávislé a nezpracovává fakt, že v jazyce musíme počítat s tzv. podmíněnou pravděpodobností. Tak jako se s určitou četností vyskytují v textech jazyka základní symboly, platí to i o jejich řetězcích (matematici mluví v případě přirozeného jazyka o složitých markovovských řetězcích). Můžeme tedy zkoumat vlastnosti digramů (H2), trigramů (H3) atd. To vše samozřejmě v závislosti na velikosti vzorku, z něhož dané informace získáváme (čím větší řetězce, tím více se přibližujeme zjišťování frekvence slov, tedy musíme pracovat skutečně s velkým korpusem dat). Zatímco pro zjištění četnosti jednoduchých nezávislých symbolů stačí relativně malý vzorek (Königová a spol. pracovali se vzorkem 20 000 grafémů, viz Königová, 1965), pro zjišťování digramů a trigramů by takový vzorek už nejspíš dostatečný nebyl. Takovýto model odpovídá více naší intuici, že po grafémech následují další grafémy s nestejnou pravděpodobností. Pokud budeme např. někomu předříkávat tabulku písmen a on odsouhlasí písmeno P, pak můžeme při novém kole prezentace grafémů P v češtině klidně vynechat a (za jisté situace) rovnou přikročit ke grafému O. Vylepšená tabulka by v naší úpravě tedy musela obsahovat "podtabulky" operující minimálně s markovovskými, v lepším případě však přímo se složitými markovovskými procesy. Tak bychom se vyhnuli tomu, že bychom nerespektovali vztahy konexity, které v daném kódu panují.
Tento přístup bychom mohli samozřejmě dále zjemňovat a efektivizovat. Je např. zcela zřejmé, že jinou tabulku bychom potřebovali pro začátky slova, jinou pro jeho zakončení apod. Ukazuje se, že pozice grafému ve slově zřetelně ovlivňuje pravděpodonost jeho výskytu. Přestože je např. O nejfrekventovanější grafém v českých textech, tabulka pro počáteční písmeno slova by ho obsahovala až kolem sedmé pozice (jeho frekvence je silně ovlivněna vysokou frekvencí předložky o, předpony o-, zakončením tvarů ukazovacích zájmen apod.) a obecně byl by relativně osamoceným vokálem, protože frekvence vokálů je vysoká především v zakončení slovních tvarů (díky bohaté flexi češtiny). Stejně tak se mění entropie počátečního písmene v závislosti na frekvenci slov v jazyce (o tom pro češtinu např. Těšitelová, 1965).
Další zjištění, které můžeme využít, je údaj o průměrné délce slova v grafémech. Vezmeme-li v úvahu, že jazyková sdělení jsou do značné míry redundandní (kontext pomáhá posluchači dourčovat prediktabilitu zakončení slov apod.) a zvážíme-li průměrnou délku českého slova, mohou nás do jisté míry zajímat jen statistické vlastnosti a vztahy omezené na zhruba první čtyři grafémy českých slov. Vždy se však pohybujeme v aproximaci a testování, tj. musíme vzít v úvahu např. slovotvorné vlastnosti češtiny - typy předpon, závislost na slovních druzích apod. Podíváme-li se na nejfrekventovanější počáteční grafémy češtiny, zjistíme, že jejich frekvence je dána silnou produktivností předpon, na jejichž počátku stojí. V takovém případě bychom tedy s frekvencí pouhých čtyř prvních grafémů vystačili jen těžko... Atd. atd.
Tento stručný pohled na jednu z praktických aplikací vysoce teoretického jazykovědného výzkumu není samozřejmě vyčerpávající a nejspíš ani nejaktuálnější. Věřím, že existují sofistikované softwarové nástroje, které by, opřené o podrobnější výzkum češtiny, pomohly řešit "Baubyho problém" mnohem elegantněji, než zde bylo naznačeno. Nebohá terapeutka by si za filmem naznačených podmínek mohla dovolit tak maximálně speciální tabulku pro každou pozici ve slově, což by nebylo úplně neefektivní, ale pořád značně krkolomné. Přes veškerou snahu se mi zatím nepodařilo zjistit nic o případném aktuálně probíhajícím lingvistickém výzkumu současné češtiny. Pokud o něm víte nebo máte v šupleti dobrý algoritmus, podělte se :)

Čermák, F. - Křen, M. a kol.: Frekvenční slovník. Praha 2004.
http://en.wikipedia.org/wiki/The_Diving_Bell_and_the_Butterfly (5. 4. 2008)
Königová, M.: Odhad entropie vyšších řádů. Informační bulletin pro otázky jazykovědné. Kvantitativní lingvistika, 6, 1965, s. 17-23.
Králík, J.: Kvantitativní charakteristiky českých grafémů. In: Těšitelová, M. a kol.: Kvantitativní charakteristiky současné češtiny. Praha 1985.
Newman, E. B. - Waugh, N. C.: Redundance textů ve třech jazycích. In: Doležel, L. (ed.): Teorie informace a jazykověda. Praha 1964.
Padučevová, J. V.: Možnosti zkoumání jazyka metodami teorie informace. In: Exaktní metody v jazykovědě. Praha 1965.
Shannon, C. E.: Mathematical theory of Communication. Bell System Technical Journal, Vol. 27, pp. 379–423, 623–656, 1948.
Shannon, C. E.: Predikce a entropie tištěné angličtiny. In: Doležel, L. (ed.): Teorie informace a jazykověda. Praha 1964.
Těšitelová, M.: O entropii počátečních písmen v češtině. Informační bulletin pro otázky jazykovědné. Kvantitativní lingvistika, 6, 1965, s. 31-37.

Nové filmy: Scottova žánrová odysea pokračuje

Restů se od posledních systematičtějších a pravidelnějších příspěvků na tomhle blogu nahromadilo tolik, že nemá cenu pokoušet se je nějak dohánět. Je to trochu škoda, protože o Vánocích byla trocha času číst a koukat na filmy a krok se současnou filmovou produkcí se snažím držet i teď, co jen to jde. Proto alespoň stručně připomenu, že už před Vánocemi vyšly Dějiny filmu Kristin Thompsonové a Davida Bordwella zacílené především na narativní strategie, což umožní, aby se zdejší diváci mohli kvalitně seznámit s "řečí" filmu jako specifického média. (A snad to donutí Terezu Brdečkovou, aby konečně přestala psát o filmu do Respektu a definitivně přenechala tuto práci zjevně mnohonásobně kompetentnějšímu Janu Gregorovi.)

Snad se dostanu k jednotlivým snímkům podrobněji (podobně jako u Tahle země není pro starý), i když ne všechno, co jsem viděl, stojí za podrobnější zmínku (např. I am Legend mě docela zklamal). Na druhou stranu Ti druzí (The Others; díky, Apači!), Persepolis nebo Východní přísliby (Eastern Promises) potěšily. Včera jsem si v klidu a trochu s odstupem znovu pustil se zvědavostí očekávanou a nakonec dost rozporuplně přijatou novinku Ridleyho Scotta American Gangster.
Výpravná epika o vzestupu a pádu černošského bosse Franka Lucase a jeho nenápadném lovci Richiem Robertsovi nepotvrdila toužebné očekávání další opuletní kroniky z rodu Kmotra, Tenkrát v Americe, Mafiánů nebo Casina. A to kvůli slabšímu scénáři, nepřesvědčivému Denzelu Washingtonovi (Crowe byl lepší!) a Scottově utápění se v dokonale zvládnutných finesách, které se však bez zajímavě vyprávěného příběhu stávají podružnostmi. Ridley Scott si dal opravdu záležet na tom, aby všechno vypadalo stylově adekvátně - např. skvěle využití škály "vybledlosti" barev, kostýmy, hudba nebo aby film bohatě pracoval s intertextovými odkazy fungujícími na úrovni obsahu i vztahu k žánru/tradici - reverzivně pojatá variace Kmotra, scorseseovské scény atd. To všechno bylo chytré, ale filmový zážitek to neumocňovalo, pouze na sebe upoutávalo pozornost. V těch lepších momentech totiž vyprávění představovalo eklektickou směsku, jejíž intelektuální hodnotu z hlediska vztahování se k tradici možná docení cinefilové (viz např. zasvěcenou a kvalitní mikroanalýzu na Markově blogu), která ale podle mého negenerovala žádné zajímavé významy a působila jako spíš samoúčelná, i když občas také příjmně vtipná/ironizující hra. Nesouhlasil bych s tvrzeními, že film neobsahoval žádné zapamatovatelné scény ("kostelní" scéna a scény následující, skvěle hudebně vygradované zastřelení Lucasova konkurenta na rušné ulici aj.). Podle mého se ale Scott až zbytečně příliš soustředil na vymezování svojí pozice v dějinách gansterského subžánru namísto toho, aby poutavě vyprávěl něco zajímavého. Není třeba kopírovat Scorseseho téměř sociologický pohled na fungování mafie nebo rozmáchlou osudovost Coppoly. "Stačí" jen vytěžit nabízející se témata a použít na vyjádření rozporuplných postav herce, který v sobě rozpory integruje, nikoliv je nevěrohodně slepuje (Washington). Držení hrdinů "od sebe" nenese žádné napětí, postavě Lucase chybí hloubka, kontext událostí plní jen úlohu kulis, nikoliv neoddělitelného rámce. Těžko věřit, že by chtěl Scott jen opisovat z klasiků, spíš bychom čekali, že se k nim nějak vyjádří (viz Markův blog) nebo je doplní. Nakonec však jeho rozmáchlá freska působí jen jako odrážení se mezi mantinely vyřčeného, které nedokáže navzdory zjevné snaze nijak inspirativně posunout.
Možná že zejména u filmů, které nějak pracují se žánrovostí, je o to důležitější přemýšlet, proč jsme nakonec nedostali to, co bychom díky rámci typických očekávání vázaných na žánr dostat měli/chtěli. Zároveň bychom ale neměli zapomínat, že stejně tak je důležité chtít vždycky víc než jen porušení zaběhnutého řádu věcí, které nenabízí zajímavější alternativu. V případ Scottova Amerického gangstera platí podle mého obojí.

Bratři Coenové a McCarthyho smutná vize

O Fantomu, filmovém internetovém měsíčníku, už jsem několikrát krátce psal. Je stále ambicióznější a respektovanější. I proto mě potěšila a zároveň pěkně vyděsila a znervóznila nabídka publikovat v něm. Nakonec jsem to zkusil, i když je to jen zlomek toho, co všechno by stálo za to rozebírat. Takže aspoň něco málo o bratrech Coenových a jejich novém filmu připomínajícím, že Tahle země není pro starý.

Od všeho trochu...

Věci se mají bohužel tak, že od začátku semestru se mi nedaří najít čas na trochu podrobnější psaní. A nerad bych svůj blog začal plnit řadou výkřiků do tmy nebo z něj udělal album pro filatelisty ducha. Přitom by bylo o čem psát - hlavou mi naštěstí prošlo leccos z lingvistiky, literatury, filmu i hudby. Jenže z nánosu valících se dnů vykukují spíš jen fragmenty a torza...

Už dlouho se mi nestalo, že bych měl rozečtených několik vcelku dobrých knih, mezi kterými bych přeskakoval a žádná mě nedokázala připoutat a donutit ke zhltnutí. Američtí bohové Neila Gaimana jsou napodruhé ještě lepší než kdysi dávno, ale přesto..., povídky z různých antologií splývají nepříjemně jedna s druhou, Utažení šroubu Henryho Jamese vypadá slibně, ale bylo by třeba ji prostě přečíst a ne nad ní usínat večer co večer a nehnout se tak prakticky z místa... Teprve včerejší pustá a tichá noc mě zlákala a já přečetl znova Machenovy Bílé lidi - jednu z nejpodivnější knih, jaká se mi kdy dostala do rukou. Artur Machen je spisovatelem zázraku, zázraku děsivého a potemnělého, spisovatelem svatosti a extáze hříchu, hororu kořenícího v archetypální přitažlivosti pohádek, zneklidňujících legend a mýtů a v pohledu za oponu přehledného světa, za kterou víří věci, na které se bojíme byť jen pomyslet. Podobně jako když jsem v létě četl jeho slavného Velikého boha Pana, zmocňovala se mě i včera pomalu hrůza živící se tušením a nejistotou. "Podoby" Zla, jež Machen vykreslí v příběhu malé dívky z Bílých lidí nebo záhadné ženy z Velikého boha Pana, jsou možná tím nejděsivějším, co jsem zatím v literatuře objevil, hlavně svou nadčasovostí... Sugestivnost a tematika jeho děl jej podle mého názoru jednoznačně spojuje s dalším velkým Mistrem vizí, Williamem Blakem. Machenova díla představují hrozivý škleb zastiňující valnou většině hororových povídek a románů. Když skládal Stephen King v povídce Crouch End poklonu Howardu P. Lovecraftovi, patřila možná daleko spíš Arthuru Machenovi, prvnímu mezi autory zla číhajícího u známých a rovných cest... Doufám, že Machena budu moct brzy představit podrobněji!
Od mého posledního filmového přehledu uběhlo už hodně času a mezi pestrou směsicí filmů, které jsem za tu dobu viděl - od příjemných retro vzpomínek, jako je postapokalyptická Planeta opic, až po výtečnou Pulp Fiction -, stojí za připomenutí dva momenty: Vítkům liberecký filmový maraton a báječný Faunův labyrint Guillerma del Tora (trailery).
Se svým psaním o filmech mám potíž - je především plné dojmů. Doufal jsem, že kvalitní rozbory z libereckého maratonu se co nejdřív objeví na Fantomu, ale chlapci byli poněkud zaneprázdnění plněním karlovarských závazků, takže zatím nezbývá než doufat a spokojit se s mou kratičkou upomínkou. Tématem maratonu byl méně známý Nový Hollywood, takže v seznamu filmů zazářila jména tehdy mladých a začínajících Martina Scorseseho, Briana de Palmy, ale také již známého Roberta Altmana a dalších. Pro mě jako fanouška a beznadějného filmového amatéra opět ohromný zážitek. Ať už šlo o rebelující a existencialistický Vanishing Point, ostře kritickou dlouhou metráž Nashvillu nebo odlehčenější The Long Goodbye, černou komedii Hi, mom!, první Scorseseho movie Who's That Knocking at My Door, Lumetovo Dog Day Afternoon, Schatzbergova Scarecrow, nebo Ashbyho The Last Detail. A zajímavý byl tento výběr nejen proto, že mi umožnil vhlédnout do začátků tvorby mých oblíbenců režírujících (de Palma, Scorsese) či hrajících (Pacino, de Niro, Nicholson), nebo proto, že jsem mohl vidět fimy kultovní (Vanishing Point) a slavné (Nashvill). Byl jsem nadšený hlavně z intenzity těch filmů, z jejich (neploché!) angažovanosti a efektu autenticity, které podporoval místy až polodokumentaristický styl, jinde skvělé herecké výkony (uchvátil mě hlavně Al Pacino), a především silná témata. Nejsilněji na mě zapůsobil svou vizualitou a silným závěrem Scarecrow. Mnohým z těchto filmů byla společné zajímavá směsice (černého) humoru a syrového dramatu (např. Hi, mom!, Dog Day Afternoon, ale i Nashvill), nejdůležitější byl ale pro mě pocit, že se koukám na pokusy o osobité vyjádření, na něco, co nemá jen "pobavit" a zaplácnout čas...
Loňské/letošní překvapení Guillerma del Tora - El laberinto del fauno, Faunův labyrint, je nejen tím druhým velkým zážitkem, ale zároveň je také svázáno s již zmiňovaným Arthurem Machenem, z jehož poetiky se Faunův labyrint vydatně (ale přiznaně) napájel! Na pohádkovém půdorysu vystavěný (a proto také typově čitelný, nikoliv povrchní) příběh malé dívenky Ofélie, dívky dvou světů, byl uchvacující nejen vizualitou a některými hereckými výkony, ale především tématem a prostotou jeho podání. Vyvážené propojení surovosti a snové pohádkovosti, jejichž průsečíkem byl Oféliin "svět" a její osud, je tou nejlepší pohádkou o pohádkách, jakou jsem kdy viděl. Neveselou, tragickou, okouzlující...
Nejen proto je fantastickým příslibem del Torův záměr konečně natočit Lovecraftovo At the Mountains of Madness!
Tenhle stručný přehled zmatku mých posledních dnů ukončním pár řádky týkajícími se věd o jazyce. Za zmínku stojí především dvě věci:
1) Česká kognitivní lingvistika se rozrostla o další práci, a sice Nádobu plnou řeči od Ireny Vaňkové z Ústavu českého jazyka a teorie komunikace FF UK v Praze. Po Co na srdci, to na jazyku, jež byla dílem autorského kolektivu a která byla první původní českou monografií s tématem kognitivní lingvistiky, jde o další významný přírůstek tohoto ve světě již dostatečně etablovaného přístupu ke zkoumání jazyka. Irena Vaňková se v duchu svých předchozích zkoumání snaží postihnout specifikum českého jazykového obrazu světa, v tomto případě metalingvisticky českého jazykového obrazu řeči jako základního způsobu našeho pobývání ve světě. Už samotný nápad zaměřit se na konceptualizaci řeči považuji za nesmírně zajímavý (Irena Vaňková mi svou prací"ukradla" nápad věnovat se tématu metaforizace jazyka:)), protože tento přístup tematizuje nejen specifika českého pojetí řeči, ale je zároveň studií metodologickou, tedy nahlédnutím vlastního oboru a jeho filosofických základů (viz citát George Lakoffa). Pokusím se co nejdřív nahlédnout až na dno Nádoby plné řeči a napsat na ni krátkou recenzi.
2) Druhou zajímavou událostí je konání konference Language, Communication and Cognition, která se uskuteční od 4. do 7. 8. 2008 v anglickém Brightonu. Už fakt, že mezi hlavní řečníky bude patřit George Lakoff (University of California v Berkeley), v současné době asi největší ikona kognitivní lingvistiky, nebo Michael Tommasello (Max Planck Institute for Evolutionary Anthropology v Lipsku), významný představitel výzkumu v oblasti osvojování jazyka, je příslibem mimořádně zajímavé události.
Naštěstí ani české aktivity v oblasti kognitivní vědy (včetně lingvistiky) nejsou zanedbatelné. Nedávno uskutečněná konference Kognice 2007, na které jsem se podílel jako spolupořadatel, může snad posloužit jako důkaz (krátká zpráva o ní je ZDE).
A mě zaměstnává vztah jazyka/řeči a kognice také čím dál víc. Snažím se proniknout hlouběji do základů oboru neuro- a psycholingvistiky a připravit první náčrt možného výzkumu. V současné době jsem vypsal diplomovou bakalářskou práci na téma Sclerosis multiplex a problém řeči/jazyka: základní přehled, která by měla přispět k základnímu zmapování této složité a v Česku zatím nepříliš probádané oblasti. Zároveň by tato práce měla být součástí většího souboru aktivit, jež by měly vyústit ve skutečný neuro- a psycholingvistický experimentální výzkum. Snad se věc podaří...

Do vedra II: Bébel

Tomáš Baldýnský napsal kdysi dávno v jedné své glose (která měla být však spíš poctou), že tak jako Amerika měla pár těch opravdových filmových chlapských hrdinů, i Evropa může několik skutečných mužů nabídnout. Přiznám se, že už nevím, byli-li dva nebo tři. Jeden z nich byl určitě Marcello Mastroianni, tím druhým Jean-Paul Belmondo.
Belmondo je zvláštní herec - mohl být obdivován především intelektuály umírajícími u filmů tzv. francouzské Nové vlny (Godard, Truffaut, Chabrol apod.), on začal ale vážné umění velice brzy kombinovat s účinkováním v lehkých žánrech komedie a krimi, z čehož nakonec povstala kariéra, kterou Baldýnský svou dobře vystřiženou poklonou oslavil. Ponejvíc suverénní, okouzlující, drsný, ale citlivý, častokrát ve filmech, které by bez jeho účasti nebyly ani z poloviny tak dobré (a nejspíš by občas byly i špatné). I přes všechna schémata dokázal Belmondo spoustě jak pírko lehkého braku jen svojí osobou vdechnout cosi z tíživého smutku a melancholie, ne přímo osudové, ale takové, kvůli které chodím občas do kina, abych s úsměvem zamáčkl slzu:)
Pro české fanoušky J-P.B. je výbornou zprávou, že vydavatelství Mido se před nějakou dobou odhodlalo a konečně na náš trh uvedlo první várku Belmondových filmů. Teď k nim přibyl další, v produkci Hollywood Classic Entertainment - oproti přeci jen nízkorozpočtovému Midu krásně vybavený Profesionál (Le Professionnel). V režii Georga Lautnera, s hudbou Ennia Morriconeho a s vynikajícím protivníkem v podání Roberta Hosseina, nejspíš nejlepší z Belmondových drsných kusů. Navzdory jednoduchému ději a občas trochu úsměvným dialogům zaujme bezesporu atmosférou (těžící notně z Morriconeho slavného titulního hudebního motivu) a hlavně celkovým skoro až bezútěšným laděním. Schéma dvou hlavních protihráčů není tak úžasně rozostřené jako například v mém dalším oblíbeném duelu, Mannově The Heat, daleko spíš je ostře převrácené, a možná proto - paradoxně(?) - syrovější a westernovější. Myslím, že do vedra je tenhle odpustitelně přepjatý, dojemný, vtipný a zároveň podivně smutný film jako dělaný. Já si ho pustil ještě ten večer, kdy jsem si ho koupil...

Čistě obrazově, žádná písmenka

Rok se s rokem sešel, Vítek Peřina zas do Hradce Králové zavítal, a já tak mohl udělat další (letos první a zřejmě jako každý rok pouze jediný) zářez na pažbě za návštěvu divadla. Jako vždy Naivního z Liberce. Ale popořádku je to jinak: nejprve dvakrát spíš zklamání, teprve potom ta trocha radosti "naživo".

Není to zase až tak dlouho, co jsem se na tomhle blogu rozplýval nad Flaubertovou Paní Bovaryovou a těšil se, že kromě románu můžu díky Levným knihám v brzku zakusit také její filmové zpracování od uznávaného francouzského režiséra Clauda Chabrola. To by bylo zklamání číslo jedna: vyhnu se srovnáním typu "tu knihu se do filmu dostat nepodařilo", spíš bych řekl, že intenzivní estetický zážitek z Flaubertova neuhánějícího, ale navýsost dramatického vyprávění, z úžasného stylu a zajímavých obrazů nenašel podle mého na filmovém pásu ekvivalent. Chabrolův film na mě působil jako sled obrazů, které ve mně nevyvolávaly pocit jejich kontinuity a možnost vcítění se; jednotlivé střípky životního osudů paní Emy se nespojily v dramatický obraz. Myslím, že Chabrol zvládl flaubertovský odstup a zprostředkování pocitu rozporuplnosti při interpretaci nitra Emy Bovaryové, tak trochu ale v mých očích zůstal pozadu s vypravěčským umem.
Ani druhý filmový zážitek potěšení nepřinesl. Jako beznadějně suchozemský pirát jsem i přes přetrpěnou Dead Man Chest neodolal vábení třetího dílu Pirátů z Karibiku: Na konci světa. A říct není moc co: film je to dlouhý, scénáristicky slátaný, avizované a slibné temnoty druhého dílu je míň než poskrovnu a pár pěkných intertextových odkazů, Deppových gagů, záběrů a závěrečná předlouhá námořní bitva ten pocit zoufalství z nastavované kaše zahnat nedokázaly. Nebylo to tak HROZNÉ, jak jsem se obával, ale dost hrozné na to, abych o tomto - doufejme posledním "karibském" - počinu talentovaného Gora Verbinského napsal něco pozitivního. Nafouklá bublina. Prázdná, jak už to tak bývá:(
Náladu mi spravilo až další divadelní představení souboru Naivního divadla z Liberce, které letos opět zavítalo na pravidelný divadelní festival v Hradci Králové (který jsem opět - až na obligátní návštěvu v Draku - zdrařile minul). O tom, že divadlo je mi jako umělecká forma vyjádření dost cizí (mea culpa!), jsem už psal a nechci se o tom nijak zvlášť šířit. K faktu, že mám slabost pro loutky, se stavím podobně. Po loňském skvělém Nadhasiči byla však příjemným vpádem do rutiny mých iracionalit letošní "bokovka" liberečáků nazvaná Pallaton (Až mi dojdou cigarety). Scénický melodram vystavěný na textech Mariana Pally byl po většinu času vtipnou studiovou oddechovkou o délce úměrné potenciálu takového typu představení. Jak poznamenávají sami tvůrci, "Pallaton má svým charakterem mnohem blíže ke scénickému čtení resp. přednesu za doprovodu živé muziky a zpěvu" a navazuje tak na předchozí podobné projekty v dramaturgii Vítka Peřiny, jako bylo Čekání na Bedřicha (Wernisch) nebo Léčba neklidem (Saki). Příjemný malý krůček na mojí nekonečné cestě za porozuměním tomu, co je na tom divadle tak znepokojivě zajímavého:)

Kdybych měl moře
Tak na ně hledím
Kdybych měl ženskou
Tak jí řeknu
Že ji mám rád
Ale co mám dělat
Doprdele
S polem?

Zhruba takové to bylo.

Letem světem

Tento post jsem rozepsal těsně po uveřejnění Cursus Finis Africae XVIII, a původně začínal slovy: "Filmů, které jsem v poslední době viděl, bylo bohužel daleko míň, než bych si přál. V kině jsem byl už před drahnou dobou a doma víc než jeden týdně nezvládnu. I to je někdy zázrak..." Od té doby se mnohé změnilo, a já musím s povděkem říct, že k lepšímu. Filmů jsem zhlédl dost a i s kinem jsem na tom už líp. Posuďte.

I když je hodně nových snímků, které bych rád viděl, neodpustil jsem si jeden návrat. Četa (Platoon) Olivera Stona je pro mě jedním z mála kusů, které se snesitelným patosem reflektují americkou zkušenost s válkou (v tomto případě ve Vietnamu) a svojí kvalitou značně převyšují většinu tzv. válečných filmů. Drama, které bylo životní nadějí (a nakonec asi i životní rolí) tehdy mladičkého Charlieho Sheena, není na rozdíl od neméně dobré Apocalypse Now F. F. Coppoly jungovským/filosofujícím ponorem zacíleným do nitra hlavních hrdinů, ale daleko více "ven" obráceným, civilnějším pohledem do plamenů vietnamského pekla. Zručně, odvážně a citlivě natočenou obžalobou a nahlas vyslovenou demýtizací hrdinství (byť občas trochu deklamativní), která v Sheenově postavě rozkrývá schizofrenii, již po sobě válka zanechává. Nevšední zážitek!

Trochu zklamáním pro mě byli poměrně dobře přijímaní Potomci lidí (Children of Men) Alfonsa Cuaróna (např. Harry Potter and the Prisoner of Azkaban). Sci-fi z neutěšené budoucnosti natočená podle předlohy známé detektivkářky P. D. Jamesové (ano, tvůrkyně inspektora Adama Dalglieshe!:)) mě zaujala jenom svou první polovinou. Přiznám se, že Clive Owen není zrovna ztělesněním MOJÍ představy dobrého herce, ale vzhledem k tomu, že o postavy samotné až tak nešlo (byť jakási psychologická linie naznačena byla), stačil na to alespoň svým vzhledem (lehce zanedbaný, prošedivělý a se strhanými rysy výborně zapadl do trochu trifidovské nálady snímku). První část, soustřeďující se na neokázalé, ale náladou a "kulisami" výstižné zachycení světa v téměr postapokalyptickém úpadku, vyvolaném záhadnou ztrátou schopnosti žen rodit děti, slibovala zajímavý zážitek. Druhá polovina však přinesla jenom průměrnou "skoroakční" podívanou, která kroužila bez zjevného nápadu tak dlouho, až dospěla k zešílení nezajímavému konci. Jeho potenciální otevřenost totiž už nepůsobila jako dobře promyšlený tah, ale jako nouzové východisko z bezradného bloudění.

S velkým očekáváním jsem si zato pouštěl nový film Sofie Coppolové, Marie Antoinette. Když jsem před nedávnem objevil jeho trailer, myslel jsem chvíli, že muselo dojít k nějaké chybě: ke scénám z očekávaného kostýmního dramatu vyhrávali The Strokes, New Order apod. Jak se později ukázalo, žádná chyba se nekonala - snímek jenom po svém lehce zapadl do režisérčiny předchozí tvorby, v níž zvuková složka vystavěná na kvalitní moderní hudbě hrála důležitou roli (nepřekonatelní Air v Smrti panen nebo zajímavý mix ve Ztraceno v překladu). Marie Antoinette je odvážný film. Vítek už se na svém blogu zmínil o jeho velmi rozporuplném přijetí (Cannes mě překvapilo!) a vystihl, v čem spočívá podivnost a netradičnost zpracování. Děj je téměř úplně vyvázán z historických souvislostí (jsou omezeny na nutné minimum) a s úžasnou lehkostí se soustředí jenom na titulní postavu. V náladových, až impresionismem dýchajících záběrech, bez verbalizované introspekce a dramatického psychologizování je zachycena pozvolná proměna v krátkém a tragickém životě mladé francouzské královny, která z historického hlediska zklamala snad ve všem. Schopnost evokování jakési tiché melancholie a vnitřního boje s životní prázdnotou prokázala Coppolová už v předchozí snímcích, zde s okouzlující Kirsten Dunst zariskovala a pokusila se tentýž aktuální pocit vyjádřit v dobových kulisách konce 18. století. Spojovníkem v čase a tématech i byly nejen krásné dlouhé záběry, ale právě i zmiňovaná hudba, která snímek skvěle "aktualizovala". Myslím, že určitým klouzáním po povrchu propojovala Coppolová neustále formu s obsahem a toto spojení nechala vyústit v lakonické poslední větě. Jedinečně a báječně.

Trochu thrillerově-hororového odlehčení jsem si chtěl dopřát u Ďáblova advokáta (Devil's Advocate) Taylora Hackforda (např. zajímavý Blood in, blood out). Velkým lákadlem byl především Al Pacino (který nakonec celý film držel nad hladinou pouhého průměru) a téma, od Keanu Reevse jsem moc nečekal (a ani se nedočkal). Snímek s dobrou hudbou mě zaujal především příjemně decentním, ale o to hrůznějším zobrazovaním zla (až na závěrečné scény, které jsou naopak čítankovým příkladem, jak via deklamativní proslovy celou tu uměřenost zničit) a famózním podáním skvělého Al Pacina. (Po shlédnutí jsem došel k závěru, že kdyby měl ďábel lidskou podobu, vypadal by jako Al Pacino, jenom za nocí by se občas měnil v Jacka Nicholsona:)). Poměrně chatrný scénář bohužel na konci nabyde takové kostrbatosti, že podivné pachuti z promarněné šance se nezbavíte ještě dlouho po závěrečných titulcích. Věčná škoda, nálada byla místy téměř kingovská.

Ne nepodobný dojem jsem nakonec měl i z druhého hororového thrilleru, natočeného tentokrát podle slavné komixové předlohy Alana Moora, Z pekla (From Hell). Zde byl kromě tématu samozřejmě lákadlem snad nejvytíženější herec současnosti (spolu s Leonardem di Capriem), Johnny Depp. Protože jsem Moora nečetl, moje očekávání se nesoustředilo na způsob adaptace, ale spíš na samotnou fabuli příběhu. A protože jsem čekal nějaké otevřené (ne?)vyústění, které by podpořilo tajemnost legendy o vrahu Whitechapelských prostitutek, byl jsem poněkud zklamán (ty zednáře a spol. zvládá snad opravdu jen ten Eco:)). Příjemně mě překvapily pokusy o formální ozvláštnění a až démonické vykreslení Jacka Rozparovače (notně podpořené výtvarně i hudebně), přesto všechno jsem se ale "nedostal" do příběhu a ve výsledku film vnímal spíš jako sled scén, nikoliv dramatické kontinuum děje. Deppovi role na absintu a opiu závislého detektiva sedla bez problémů, uměřeně nevyčníval z příběhu a stal se tak tajemnému Jackovi rovnoceným protihráčem. Marná sláva, Tim Burton to ale nebyl...

Můj návrat do kinosálových sedaček (netradičně multiplexových) zapříčinila nutnost - vidět další komixovou adaptaci, tentokrát Millerova 300 (u nás zřejmě s ohledem na apatické konzumenty distribuováno po polopatickým názvem 300: Bitva u Thermopyl), jinde než na několikametrovém plátně a s pořadně vyhuleným zvukem nemá cenu ani v nejmenším. Rozepisovat se o tomto zážitku není nijak zvlášť nutné: výtvarně a co se týče efektů opulentní až fantastické, scénáristicky a myšlenkově nulové (proboha, proč stopáž ku dvěma hodinám?!!!), herecky sympatické především ze strany Gerarda Butlera. Největším zážitkem (a jediným příjemným mrazivým překvapením) byla postava perského krále. (Doufám, že s pomocí efektů) zhruba 2,5 metru velký zlatý obr z hlasem dunivým jako hádské vodopády působil opravdu božsky. I přes toto zpestření jsem však po několikrát aplikované metodě "nastavovaná kaše" a finální scéně jak ze Statečného srdce s oddechem přivítal závěrečné titulky, jejichž kvalita kupodivu dala upomenout na ty slavné bondovské! Byla to ta z lepších částí filmu. Z tragiky toho bezesporu silného příběhu z historie "silou překypujícího národa" (Nietzsche) nebylo ve filmu zhola nic. A propos. Až tragikomická debata o proamerickém/probushovském vyznění "Třístovky" (nepopiratelně podpořená slaboduchými deklamovánkami ze sporých dialogů a monologů filmu) mě přivedla k malé úvaze: není to snad právě Al-Kajda, kdo v malém počtu a guerillovým způsobem vzdoruje dobře organizovanému přílivu amerických vojáků v Iráku?...

O svojí euforii nad fantastickým zmrtvýchvstáním Leonarda di Capria, za nímž stojí můj milovaný Martin Scorsese (Gangs of New York, The Aviator, The Departed), jsem mluvil snad s každým (odpusťte mi!:)). A i kvůli ní jsem s napětím očekával, jaký bude další di Capriův snímek - Krvavý diamant (Blood Diamond, režie Edward Zwick). Nu a zdá se, že Leonardo di Caprio naplňuje pověst nového Roberta de Nira i skrze účinkování ve filmech, o jejichž kvalitě je možné s úspěchem pochybovat. Upřímně, Blood Diamond mě příšerně zklamal. Syrovosti a umělecky ztvárněné autenticity při zachycení nepředstavitelného zoufalství a hrůz ze Sierry Leone (zkuste některé Šibíkovy série fotografií), ve kterou jsem tajně doufal, je ve filmu pomálu (ne že by tam nebyly - např. přestřelka mezi vládními vojáky a rebely a polodětskými milicemi R. U. F. je velmi dobře natočená), zato kombinace uhlazeně osvětové filantropie, romantiky a "national geographic" záběrů si divák s postupem času může užít čím dál víc. A čím dál tím hůř pro něj. Je téměř k vzteku, jak se tak silné téma mohlo v rukách tvůrců proměnit v klasický dobrodružný příběh s politickým pozadím, který ve výsledku mění to nejpodstatnější v pouhou kulisu filmových klišé, jež bohužel představují typickou polohu pohledu na bolestivá témata třetího světa. Při závěrečné scéně mi tedy nezbývalo než se modlit, aby tleskající zástupci bývalých kolonizátorů alespoň nepřichystali filmovému pars pro toto zmučené Afriky standing ovation. Bohužel se tak stalo...

S naprostou nejistotou a téměř nulovým očekáváním jsem si naopak pouštěl nejnovější bondovku Casino Royale. Patřím k těm, kteří mají z nějakého těžko vysvětlitelného (a obhájitelného:)) důvodu rádi ty úplně nejstarší Bondovy epizody (ještě se Seanem Connerym) a ty ostatní je téměř nezajímají. To přitom platilo i pro dnes už předposledního představitele Bonda, Pierce Brosnana. Ten sice zřejmě splňoval typové požadavky, myslím ale, že tak jen symbolizoval už jen těžko stravitelnou únavu z opakování. Příjemně mě proto překvapil trailer ke Casinu Royale, který sliboval daleko syrovější a temnější podívanou, než na kterou jsme byli zvyklí. Spory o obsazení Daniela Craiga do hlavní role mě pak jen utvrdily v tom, že by se zatuchlý svět Bondových dobrodružství mohl dočkat oživení. A v podstatě se tak stalo. I když je bondovka svým způsobem "žánr" s relativně pevnými konvencemi, domnívám se, že poslední Bond se pokusil prověřit jejich hranice. Především přibylo již avizované temnosti a i přes nezbytný nadhled a umírněný vtip se podařilo režisérovi Martinu Campbellovi a Danielu Craigovi (moc mile svým herectvím překvapil) rozkrýt v postavě agenta OO7 a jeho příběhu až jakýsi osudově-existenciální rozměr (pochopitelně v rámci možností daných látkou a stylovým zaměřením snímku). Craigův mírně ironický, ale zároveň podivně "zraněný" výraz ubírá Bondovi na jeho někdy až sebeparodicky blazeované aroganci a přetváří jeho postavu do zajímavější polohy lavírující mezi sebejistotou a pochybami. Přestože mi dělala při sledování problémy nevyváženost v tempu vypravování (ostrý začátek versus zdlouhavé scény v kasínu) a přes dojem z jisté násilnosti ve výstavbě struktury zápletky byl pro mě nový Bond příjemným filmovým překvapením!

Druhým kinozážitkem (podobně jako v případě 300 motivovaným především vizuálními přednostmi filmového plátna) je nová sci-fi Dannyho Boyla Sunshine. Film s výborným trailerem, lákavými obrazovými efekty, hudbou od Underworld a poměrně pozitivními recenzemi jsem si nechtěl nechat ujít. Mám rád science fiction, ale z filmového hlediska jsem v tomto směru téměř negramot. Viděl jsem sice Vesmírnou odyseu, jenže na výčet dalších obsahově závažnějších sci-fi snímků by mi hravě stačily prsty jedné ruky. A právě nesmělá srovnání Sunshine s Kubrickovým-Clarkovým sci-fi/losofickým esejem mě proto definitivně přiměla k výletu za město. Na jeho konci jsem byl bohuřel dost zklamaný. Film je opravdu vizuálně nádherný, Cillian Murphy má opravdu uhrančivě hezké oči a lehce si diváka získá, ale ani to nestačí na překousnutí k uzoufání zlého scénáře. Po nadějném začátku nesoucím se v duchu téměř meditativní atmosféry přichází sice logicky kolize posouvající děj, ty jsou ale s rostoucím časem nejen čím dál kostrbatější, ale především jejich ztvárnění posouvá film z roviny náladové úvahy (kterou chtěl možná původně být) do roviny laciného vyvražďováku, z níž už se až do konce přes několik hezkých scén nedostane. O jakémkoliv filosofickém obsahu nemůže být ani řeč, srovnání s Vesmírnou odyseou se v mých očích redukovalo na mluvící palubní počítač (na dobu takové precizní sémantické analýzy řeči si ale ještě počkáme;)), byť právě s touto aluzí se scénárista pokoušel místy docela hezky pracovat (někdy však také poněkud nelogicky!). Hezké Boylovy nápady (úžasně autenticky působily např. scény zevnitř skafandrů) se tak ztratily v hlušině nic neříkajího a čím dál "akčnějšího" příběhu o misi poslední naděje lidstva. Umírající slunce filmu nezachránilo ani víceméně antiheroické a spíš do nitra Murphyho postavy zacílené pojetí. Jestli za to promarnění šance mohly chybějící schopnosti nebo odvaha, to je otázkou....

Byť to sice chronologii mých filmových zážitků úplně neodpovídá, nechal jsem to nejzajímavější, trojici filmů Darrena Aronofského, stále ještě mladého (* 1969), mimořádně talentovaného režiséra zatím nepočetného, ale velmi ceněného díla, na úplný závěr. Myslím, že si zaslouží speciální pozornost.
O tvorbě Darrena Aronofském jsem slyšel donedávna všehovšudy jednou. To když se můj kolega a kamarád rozplýval nad "matematickým" snímkem Pí. Nedostatek času ale uklidil tento zážitek do dlouhodobé paměti a ten z ní vyplaval na světlo, když Vítek přišel zhruba před dvěma měsíci s dalším Aronofského snímkem, Fontánou. Pak zbývalo už jen pořídit Rekviem za sen...
Aronofsky natočil kromě dvou nedistribuovaných absolventských snímků již pouze tři výše zmíněné (jako scénárista a producent se však také podílel třeba na filmu Hlubina), a to v relativně krátkém časovém rozpětí. Jeho filmy mají možná právě proto hodně společného, zároveň v nich ale vnímám přeci jen určitý vývoj. Tím společným je zaměření na velmi obecná až filosofická témata a jejich mimořádně osobité a strhující režijní ztvárnění podpořené důrazem na formu a skvělou vizuální a zvukovou stránkou. Aronofsky se snaží mluvit především obrazem. Tím společným je však bohužel také jistá scénáristická schématičnost a deklamativnost, v případě Rekviemu za sen až plochost postav. Na Aronofského filmech je častokrát až příliš vidět, že jsou spíš nositeli určitých názorů a idejí než jen příběhy. Daleko více se podobají filmovým filosofickým esejům s poněkud čitelnou a jednoznačnou symbolikou. I přesto však stojí za vidění a v esteticko-emoční rovině představují ohromný zážitek!
Aronofského základním tématem je problém poznání, touhy po něm a nacházení limitů našich možností bytí ve světě, téma ne/překročitelnosti určité hranice a konfrontace jistých typů poznání s prostým vnímáním a plným bytím tady a teď. V Pí, velmi expresivním černobíle nasnímaném příběhu geniálního matematika Maxe Cohena, který se snaží jít ve stopách svého učitele a pokouší se nalézt konstantu vyjadřující jistý řád, uspořádanost světa, zachycuje Aronofsky se znalostí věci marný zápas o absolutní poznání (Boha Talmudu nebo matematicky vyjádřitelného řádu světa) ústící až do jakéhosi osvícení, do schopnosti splynutí s jedinečností okamžiku. Forma skvěle koresponduje s obsahovým sdělením, Aronofskému se navíc daří sugestivně vizualizovat vnitřní stav hlavního hrdiny příběhu. Není možné si nevšimnout, kolik pozornosti věnuje Aronofsky také zvukové a výtvarné stránce snímku (skvělá hudba Clinta Mansella v podání Kronos Quartet, všude se opakující spirály apod.). Podobné téma, ovšem podle mě v křehčí a intimnější podobě, se vrací v jeho zatím posledním filmu Fontáná (The Fountain). Ve třech zajímavě propojeným příbězích Aronofsky opět nastoluje mučivé téma touhy po určité absolutnosti (v poznání, ovládnutí chodu světa) a znova v konfrontaci se smířeným bytím hic et nunc. Boj o porozumění principu transcendence a nesmrtelnosti lidské bytosti v universu je zobrazen v nádherně propojených příbězích španělského konquistadora ze 16. století, současného vědce bojujícího svým výzkumem o život umírající manželky a poutníka Tomma ze 26. století na jeho cestě vesmírem do mlhoviny, která má být Xibalbou. Ve strhujícím finále této "sci-fi pro 21. století", pro režiséra tak příznačném, pak Aronofsky znovu přitakává "závěrům" Pí, podle mého je však celkový obraz filmu harmoničtější, a to pravděpodobně i díky nenápadným, ale příjemným výkonům Rachel Weiszové a Hugha Jackmana (ano, toho z X-menů!). O peripetiích a katastrofách provázejících natáčení a o rozporuplných ohlasech si můžete počíst např. na Wikipedii, pro mě ale zůstává Fontána nádherně jemnou, citlivou obrazovou básní.
Poslední film, který jsem od Aronofského viděl, je jeho asi nejslavnější snímek - Rekviem za sen (Requiem for a Dream). Myslím, že to, co o něm napsal Vítek, je výstižné: neuvěřitelně smutný, drásavý a tragický příběh o závislostech a zmařených snech. O tom, že cesta z kruhu drog se hledá těžko a že droga může být taky nablýskaná kabelová děvka. Strašlivý ve své beznaději. K formální dokonalosti mířící dílo, sice opět poněkud schematické co do obsahu a plošší scénáristicky, přesto úžasně sugestivně natočené. Skvělá herecká kreace Ellen Burstyn, úžásná gradace děje, famózní Mansellova hudba (proslavená Lux Aeterna; k poslechnutí zde) a krutý konec, který mi trochu připomněl hrůzu závěru Brazil. Sugestivní, děsivé, nádherné!!!

A to je vše.

Simpsonovi a intertextualita

Žijeme v ikonické době. Když svým studentům na hodinách Úvodu do obecné jazykovědy vysvětluji mimořádně zajímavý textový jev nazývaný intertextovost/intertextualita, používám proto častokrát jako příklady ukázky z různých filmů. Postmoderní filmaři (např. Jim Jarmusch) k tomu svou tvorbou přímo vyzývají, navíc je větší pravděpodobnost, že se budu moc o znalost takových "textů" při výkladu opřít. Opravdovou promyšlenou (!) pokladnicí odkazování a variací jsou ale např. i takoví The Simpsons, v nichž se to filmovou intertextualitou přímo hemží. Někdy je hravě samoúčelná, někdy promyšlená. Častokrát je explicitní, já mám ale rád především tu tichou, nenápadnou a skrytou. Když jsem dnes sledoval několik dílů 14. sezóny, už jsem neodolal, protože jsem v nich zaregistroval pár odkazů pro fajnšmekry (a šťastlivce:)). Byly nekřiklavé, a o to sympatičtější. Naštěstí jsem nebyl jediný, takže můžu nabídnout jeden z nich (Strong Arms of the Ma) v "youtube" verzi. Scéna citující Coppolova Kmotra (konkrétně první polovina ukázky) je naprosto úžasná. Když potom později Marge ve stejném dílu zdemoluje hospodu U Vočka, zazní nad obrazem absolutní zkázy a destrukce krátce hudební motiv ze Stoneova slavného Platoon (Četa) - Adagio pro housle Samuela Barbera. A významy se začínají proplétat....

Malá poznámka o důležitosti postmoderní archeologie

Nothing shockes me. I am scientist.

Indiana Jones
Anything goes.
Paul K. Feyerabend

Existuje několik filmů, které se občas dají vidět vždy. Neznám je bohužel všechny, ale měl jsem to štěstí alespoň s některými. Patří k nim například famózní Spielbergova a Lucasova trilogie o hrdinném archeologovi Indiana Jonesovi. A to navzdory tomu, že jednotlivé díly nejsou úplně vyrovnané.
Steven Spielberg je zajímavý režisér. Kdyby nikdy nenatočil nic jiného, slavný E. T. mu zařídil nesmrtelnost a věčné uznání. Přiznám se, že ne každý jeho film je mi úplně po chuti, ale u všech, které jsem viděl, jsem musel uznat - minimálně z diváckého hlediska - perfektně zvládnuté řemeslo. Kvůli němu jsem přežil dokonce poněkud slabý závěr jinak velmi dobrého Minority Report, s napětím očekávaného filmu podle veleslavného díla Philipa K. Dicka, jednoho z nejuznávanějších autorů sci-fi.
Steven Spielberg si potrpí na čistou práci a ve filmech, v nichž to jde, na entertainment, kvalitní zábavu ve velkém hollywoodském stylu. Patří tím, přes všechny – a mnohdy výrazné – odlišnosti, k podobnému druhu režisérů, jako mnou nedávno vychvalovaný Martin Scorsese. A i když je to podle mě Scorsese, kdo většinu zřetelně usiluje o podstatně silnější a hlubší sdělení, ta schopnost „bavit filmem“ je u obou režisérů podobná.
Fantastickým příkladem jako z učebnice je právě „jonesovská“ trilogie. Jako malý jsem měl nejraději její poslední díl – Indiana Jones a Poslední křížová výprava. Bylo v ní pro mě tehdy, podobně jako v dílu prvním – Indiana Jones a Dobyvatelé ztracené archy, cosi srozumitelně zábavného a přitom přitažlivě tajemného, nejspíš to s postmodernou tolik do souvislosti dávané alternativní „vykládání“ historie. Jenže tenkrát jsem netušil ani co to znamená „alternativní“, natož „postmoderna“. Před nedávnem jsem si proto opatřil celou trilogii, podíval se znova a trochu pozorněji.
Celá koncepce jonesovského příběhu je opravdu téměř jakýmsi popokulturním manifestem postmoderny. Ve své vícevrstevnatosti v sobě mixuje kupu žánrů a přístupů (dobrodružný akční film, komedii, horor, pohádku, melodrama, parodii...), vyžívá se v intertextuálních odkazech ať už popkulturních, nebo intelektuálních (naprosto fantastický „bondovský“ úvod druhého dílu, mnoho drobných intertextových vtípků), pracuje s fikčním "doplňováním" historie, převrací klišé vysokého a nízkého (už v samotné Jonesově postavě skvěle obsazené Harrisonem Fordem) a tak dál a tak dál – to všechno za kouzelného hudebního doprovodu Johna Williamse a zabaleno do strhující zábavy, která není vůbec hloupá, a to navzdory tomu, že nějaké hlubší poselství bychom hledali jen stěží. Jenže proč taky!...
I když je těžké v rámci trilogie srovnávat a vyzvedávat, "nejvyhranější" tvar podle mého nabízí prostřední díl série: Indiana Jones a Chrám zkázy. Již zmiňovaná dokonalá úvodní muzikálová scéna v baru (mimochodem, všimněte si, jak se ten bar jmenuje...) je ve své výstavbě fantastická. Celý zbylý děj pak skvělým způsobem demonstruje výše uvedené charakteristiky, a to se všemi filmovými finesami. Jestliže tedy první díl prověřil nosnost takové koncepce a nadchl její novostí, druhý ji, podle mého , v mnohém vybrousil téměř k dokonalosti. Ten třetí, natočený s pětiletým odstupem, pak sice občas jen – místy lépe, místy hůře – varioval osvědčené a původně tak svěží recepty, zase ale nabídl Jonesovi skvělého partnera v jeho filmovém otci (pro mě nezapomenutelně sebeparodující Sean Connery) a hlavně: stoje sám o sobě a za sebe ani on v žádném případě nenudil! I ten, kdo viděl předchozí dvě dobrodružství, si možné zklamání z „pouhého“ opakování mohl vynahradit například několika mimořádně vtipnými interními odkazy a variacemi.
Zkrátka a dobře Indiana Jones a... je pro mě ukázkovým příkladem vysoce kvalitního a chytrého filmu. Svým způsobem výzvou, abychom nelkali nad labyrintem našeho (post)moderního světa, a snažili se v něm vyznat novým způsobem. Například uvědoměním si, že opravdové poklady leží i jinde než jen v častokrát rutinně oprašovaných policích oficiálních a místy pěkně fádních muzeí (čehokoliv!). A že mísení dříve nemísitelného nemusí být někdy na škodu věci. I proto je občas třeba vydat se za dobrodružstvím, které může ušpinit. Kořist totiž někdy skutečně stojí za to!
Jak zpívá Willie Scott v úvodu Temple of Doom: „Anything goes“. Jen je potřeba chtít...