V předmluvě k Bradburyho povídce Temní byli a zlatoocí v antologii Mistrovské kusy - Nejlepší SF 20. století (Laser, 2003) charakterizuje O. S. Card žánr science fiction jako "moderní mytologii odrážející věčné lidské sny a obavy". I když tomu už pomalu začínám rozumět, ve sci-fi se pořád ještě nevyznám. Možná proto, že ve věku, kdy stvořitelé/dobyvatelé nových světů obvykle hltají všemožná vědeckofantastická dobrodružství, představovala pro mě sci-fi maximálně Bulyčovova Alenka z planety země (četl jsem ji jako malý snad pětkrát, je skvělá). Naše knihovna byla plná Jiráska a Star Trek mi přišel ukrutně umělý. Pak se ale odněkud (bůhví odkud) vynořilo několik Bradburyho (Marťanská kronika, 451 stupňů Fahrenheita) a Asimovových (Já, robot) kusů, Piknik u cesty bratrů Strugackých a význam Cardova výroku začínal dostávat přeci jen konkrétnější obrysy. Před půl rokem jsem se rozhodl zaostřit rázněji, nejspíš i proto, že při prozkoumávání klasiků hororu jsem zjišťoval, že hranice mezi těmito žánry je častokrát spíš jen knihovnická. Mám štěstí, můj přítel a kolega Dan F. je největší odborník na sci-fi, kterého jsem kdy potkal, a skříň v naší pracovně nejde pro samou sci-fi pomalu dovřít. Čtu antologie, pomáhají mi jako lešení (Quinův příměr), ze kterého se můžu začít rozhlížet. Začal jsem Mistrovskými kusy, Nejmenším vesmírem (Polaris, 1992) a před měsícem jsem za 15 korun koupil Wyndhamův Den trifidů.
Když neznáte jména, požíváte výhody čtenáře TEXTŮ, nikoliv "historie". Z hlediska odborné reflexe je to nepřípustné, z pohledu čtenáře luxus maximální svobody. A zaujatý čtenář stejně začne pomalu putovat na druhou stranu. Mistrovské kusy jsou rozděleny na Zlatý věk, Novou vlnu a Střední generaci. O kritériu nemá cenu debatovat, je to odvěký problém liternární historie a Card o něm dobře ví. De gustibus non est disputandum. Zaujala mě hned Říkejte mi Joe (Anderson), byť jsem čekal silnější závěr, a naprosto vykolejila - doslova: málem jsem zapomněl vystoupit z vlaku - Všechny tvé stíny (Heinlein). Biggleův Písňotepec působil klasicky, mírně melodramaticky. Věřím, že by to byla ideální předloha pro takového Spielberga (poté, co jsem viděl, jak naložil s Minority Report, jsem si téměř jistý). Asimovova povídka O čem sní roboti, napsaná stroze a úsporně, měla obvyklý filosofující podtext a silnou pointu. Pro tohle mám Asimova rád (byť z čistě literárního hlediska není podle mě Asimov žádný přeborník). Clarkova i Blishova věc byly spíš lehčího ražení. Zajímavý je Strugeonův Létající talíř osamělosti. Jediné, co mě ze zlatého věku zvlášť nezaujalo, byla Hamiltonova Devoluce. Působila na mě až verneovsky (nechápu, proč ten archaizující překlad), dala mi vzpomenout na Lovecrafta, na to byla ale pramálo bizarní. Přesto měla v sobě cosi kouzelně pionýrského:-) Novou vlnu otevřel Bradbury, pro kterého mám možná nekritickou slabost. Temní byli a zlatoocí je další z "marťanských" krátkých próz, jejichž prostá lyričnost, kráčející v osudově samozřejmém tempu, je odzbrojující. Vystavěno dokonale. V "Tikrátorovi" dokázal Ellison formálně stvořit na malém prostoru svébytný svět, loutkový jako ten, o kterém je řeč v obsahu; s až poetistickým nádechem. Dech mi vyrazila Ursula K. Le Guinová svým Ti, kteří odcházejí z Omelas. Ale k Ursule se vrátíme. Nezaujal Aldiss (Kdo nahradí člověka?). Střední generaci ještě pročítám, fantastický byl Sníh (Crowley), jak říká Dan: povídka o komplexnosti, Turisté (Goldsteinová), jemně vykreslená povídka o cizinci v cizí zemi, zaujala mě i Tváře mene (Fowlerová), velmi ženská. Naopak trochu zklamáním byla Jedna (Effinger). Zdá se, že výběr je to reprezentativní a do jisté míry určující.
Sborník Nejmenší vesmír (s předmluvou Petra Kotrleho) je nepoměrně méně ambiciózním výběrem, ale myslím, že vůbec ne nekvalitním. Obsahuje, zdá se klasické, kusy z Cardova výběru (Bradbury, Sturgeon, Ellison), z těch ostatních mě nejvíc zaujala Cesta kříže a draka (George R. R. Martin) a také Pátrání po svatém Aquinovi (A. Boucher). Uplně ale nadchla...Ursula K. Le Guinová svým Mohutněji než impéria a pomaleji, povídkou o průzkumné vesmírné výpravě, jejímž členem je i člověk s mimořádnou schopností detekovat přítomnosti jakéhokoliv vědomí a která narazí na planetu....celek, organismus...něco. Víc napsat nemůžu. Právě silný psychologizující a filosofující prvek povídek Le Guinové (ale i Bradburyho, Asimova, Sturgeona a dalších) jasně poukazuje na to, čím dobrá sci-fi zjevně je: cestou do mnohých vesmírů, ale hlavně do toho největšího - do vesmíru lidského nitra. Proto ta novodobá mytologie.
Wyndhamův Den trifidů pak představuje jinou polohu mytologického. Je o novém začátku, o prvotním aktu, který se odehrává v situaci přehodnocování všech zažitých hodnot a obvyklých starostí. Střídmě vyprávěný příběh na pomezí delší povídky a kratšího románu s aktuálním i obecným rozměrem mě upoutal především plastičností obrazu a nesmlouvavostí obsahu. Líčením mezní situace obrovské katastrofy, zdánlivě spějící k totálnímu zmaru, která však v sobě zároveň obsahuje ambivalentí pocit radosti z nové naděje, z možnosti nového začátku. Myslím, že nebude zase až tak nepřípadné považovat Wyndhamův Den trifidů za dílo v jistém smyslu existenciální.
V posledních dvou měsících jsem znova dostal chuť číst... minulý týden jsem koupil za 50 korun Herbertovu Dunu a za šedesát Lemovu Solaris...
Když neznáte jména, požíváte výhody čtenáře TEXTŮ, nikoliv "historie". Z hlediska odborné reflexe je to nepřípustné, z pohledu čtenáře luxus maximální svobody. A zaujatý čtenář stejně začne pomalu putovat na druhou stranu. Mistrovské kusy jsou rozděleny na Zlatý věk, Novou vlnu a Střední generaci. O kritériu nemá cenu debatovat, je to odvěký problém liternární historie a Card o něm dobře ví. De gustibus non est disputandum. Zaujala mě hned Říkejte mi Joe (Anderson), byť jsem čekal silnější závěr, a naprosto vykolejila - doslova: málem jsem zapomněl vystoupit z vlaku - Všechny tvé stíny (Heinlein). Biggleův Písňotepec působil klasicky, mírně melodramaticky. Věřím, že by to byla ideální předloha pro takového Spielberga (poté, co jsem viděl, jak naložil s Minority Report, jsem si téměř jistý). Asimovova povídka O čem sní roboti, napsaná stroze a úsporně, měla obvyklý filosofující podtext a silnou pointu. Pro tohle mám Asimova rád (byť z čistě literárního hlediska není podle mě Asimov žádný přeborník). Clarkova i Blishova věc byly spíš lehčího ražení. Zajímavý je Strugeonův Létající talíř osamělosti. Jediné, co mě ze zlatého věku zvlášť nezaujalo, byla Hamiltonova Devoluce. Působila na mě až verneovsky (nechápu, proč ten archaizující překlad), dala mi vzpomenout na Lovecrafta, na to byla ale pramálo bizarní. Přesto měla v sobě cosi kouzelně pionýrského:-) Novou vlnu otevřel Bradbury, pro kterého mám možná nekritickou slabost. Temní byli a zlatoocí je další z "marťanských" krátkých próz, jejichž prostá lyričnost, kráčející v osudově samozřejmém tempu, je odzbrojující. Vystavěno dokonale. V "Tikrátorovi" dokázal Ellison formálně stvořit na malém prostoru svébytný svět, loutkový jako ten, o kterém je řeč v obsahu; s až poetistickým nádechem. Dech mi vyrazila Ursula K. Le Guinová svým Ti, kteří odcházejí z Omelas. Ale k Ursule se vrátíme. Nezaujal Aldiss (Kdo nahradí člověka?). Střední generaci ještě pročítám, fantastický byl Sníh (Crowley), jak říká Dan: povídka o komplexnosti, Turisté (Goldsteinová), jemně vykreslená povídka o cizinci v cizí zemi, zaujala mě i Tváře mene (Fowlerová), velmi ženská. Naopak trochu zklamáním byla Jedna (Effinger). Zdá se, že výběr je to reprezentativní a do jisté míry určující.
Sborník Nejmenší vesmír (s předmluvou Petra Kotrleho) je nepoměrně méně ambiciózním výběrem, ale myslím, že vůbec ne nekvalitním. Obsahuje, zdá se klasické, kusy z Cardova výběru (Bradbury, Sturgeon, Ellison), z těch ostatních mě nejvíc zaujala Cesta kříže a draka (George R. R. Martin) a také Pátrání po svatém Aquinovi (A. Boucher). Uplně ale nadchla...Ursula K. Le Guinová svým Mohutněji než impéria a pomaleji, povídkou o průzkumné vesmírné výpravě, jejímž členem je i člověk s mimořádnou schopností detekovat přítomnosti jakéhokoliv vědomí a která narazí na planetu....celek, organismus...něco. Víc napsat nemůžu. Právě silný psychologizující a filosofující prvek povídek Le Guinové (ale i Bradburyho, Asimova, Sturgeona a dalších) jasně poukazuje na to, čím dobrá sci-fi zjevně je: cestou do mnohých vesmírů, ale hlavně do toho největšího - do vesmíru lidského nitra. Proto ta novodobá mytologie.
Wyndhamův Den trifidů pak představuje jinou polohu mytologického. Je o novém začátku, o prvotním aktu, který se odehrává v situaci přehodnocování všech zažitých hodnot a obvyklých starostí. Střídmě vyprávěný příběh na pomezí delší povídky a kratšího románu s aktuálním i obecným rozměrem mě upoutal především plastičností obrazu a nesmlouvavostí obsahu. Líčením mezní situace obrovské katastrofy, zdánlivě spějící k totálnímu zmaru, která však v sobě zároveň obsahuje ambivalentí pocit radosti z nové naděje, z možnosti nového začátku. Myslím, že nebude zase až tak nepřípadné považovat Wyndhamův Den trifidů za dílo v jistém smyslu existenciální.
V posledních dvou měsících jsem znova dostal chuť číst... minulý týden jsem koupil za 50 korun Herbertovu Dunu a za šedesát Lemovu Solaris...
