pátek, září 29, 2006

Nový Fantom


Na webu se objevilo nové - tuším, že osmadvacáté - číslo Fantoma a je věnováno současnému Hollywoodu. Další ukázka toho, že kvalitní rozbory kinematografie se už dávno nevěnují jen Tarkovskému, Ejzenštejnovi a Antonionimu:) Shyamalan, Mann, Soderberg, současný hollywoodský horor a tak dál. Čtěte!

pondělí, září 25, 2006

Studie, eseje, recenze VIII: Metafory významu

Výrazy typu "když říkám...myslím tím", "tahle věta má význam..." nebo "rozumím, cos tím myslel" užíváme tak často, že nám při běžné konverzaci přijdou naprosto bezproblémové. Ve chvíli, kdy ale podrobíme pojmy významu, rozumění apod. podrobnější analýze, zjistíme, že jejich postavení ve struktuře našeho jazyka, myšlení a poznání je mimořádně komplikované; a vyznat se v té spletitosti není vůbec snadné. Co to znamená, že něčemu rozumím? Jak chápat a pojímat významy jazykových výrazů? Kde je "hledat"? Co slova vlastně označují? A označují vůbec něco? To jsou otázky, které si kladou jazykověda, filosofie jazyka i vědy zabývající se lidským poznáváním v podstatě od svých počátků. Odpovědí je nepřeberně, otázek vždy minimálně o jednu víc.
Každý komplexnější popis přirozeného jazyka a pokus o tvorbu jeho modelu na tyto otázky přinejmenším implicitně odpovídá a de facto vstupuje samovolně do oblastí mimo "čistou" jazykovědu. V současné interdisciplinárně orientované vědě by se proto lingvistika při formulování svých teorií měla co nejvíce snažit o využitelnost svých poznatků i mimo vlastní obor. Otázky jazyka jsou úzce spjaty s problémy týkající se lidské kognice, s tím, jaké mentální mohutnosti a principy nám umožňují používat jazyk, komunikovat, dorozumět se, jak takové procesy vypadají atd. Jednu z možností, jak do těchto mechanismů nahlížet, nabízí studování řečových poruch, např. afázií. A přesně o tom by měla být má disertační práce: měla by mapovat využitelnost teorií slovního významu formulovaných v české jazykovědě druhé poloviny 20. století při zkoumání lidské kognice a některých typů afázií. Úvod k ní a krátké vybrané pasáže naleznete ve formátu PDF [ZDE].
(Za jakékoliv připomínky, námitky a tipy budu vděčný, směřujte je prosím do comments:))

sobota, září 23, 2006

Cursus Finis Africae XI: O několika hororových antologiích podruhé

Vymezit horor jako svébytnou oblast literatury je tak trochu problém. Jednak mám vážné pochybnosti o možnosti vymezit svébytné oblasti literatury obecně, jednak právě horor je kategorie natolik ukázkově vágní (stačí se podívat, co všechno se pod horor řadí), že mít ambice stanovit ostré hranice tohoto literárněvědného termínu je pokus veskrze marný. Jak známo, po ladné práci na charakterizaci intenze přicházejí značné problémy s extenzí/referencí. Daleko víc věřím principu rodinných podobností (Wittgenstein), případně teorii prototypů (Roschová). A to nejen ve filosofii jazyka, ale v kognitivních principech kategorizace vůbec. S hororem to není jiné.
Antologie Přeludy a přízraky je téměř prototypickým příkladem takového dilematu. Přesto jí chci věnovat pár řádků, protože za pozornost jistě stojí. Konečně, cokoliv těžce uchopitelného přitahuje víc než věci (třebas i jen zdánlivě) jasné.
Soubor Přeludy a přízraky vyšel v roce 1991 v nakladatelství Mladá fronta (edice Máj) a za jeho uspořádáním stojí známý český literární teoretik Aleš Haman. K minule představené antologii Rej upírů má blízko nejen časovým zařazením jednotlivých povídek, ale také jednotícím - motivickým - klíčem výběru: tentokrát jím je téma přeludů a přízraků. A také lecčím jiným.
Kdo by čekal nějaké mimořádné objevy, bude nejspíš zklamán, protože Aleš Haman se nepouštěl do nijakých experimentů a postupoval podle oblíbeného vzoru: pár veleslavných jmen, která se vyskytují ve všech možných podobně zaměřených antologiích (Poe, Maupassant, Meyrink), doplněných autory, jejichž věhlas je v našich poměrech už menší (Villiers de l'Isle-Adam, G. A. Bécquer). A samozřejmě nesmí chybět autoři píšící česky (Neruda, Arbes). O tom, že pohnutky k uspořádání tohoto souboru nepramenily pouze z touhy vydat další antologii strašidelných povídek, se Aleš Haman stručně zmiňuje v kratičkém doslovu. Jeho zdůvodnění poukazují k některým velmi podstatným literárně historickým i teoretickým souvislostem. Tou první je zjištění, že to byly právě romantismus a novoromantismus, kdo "pozdvihl tuto dráždivou tématiku do oblasti 'vážné' literatury" (což nenápadně odkazuje mimo jiné také k debatě vedené na Vítkově blogu), druhou pak vysvětlení tohoto jevu, které Haman nachází v určité vícevrstevnatosti zmiňovaných textů, v jejich obecnějším a myšlenkově bohatém přesahu. Zmiňovaná antologie má tak skrze dva typické motivy představit ty prózy dané epochy, které svou schopností vzbuzovat strachuplné chvění můžeme řadit k hororové literatuře, jejichž autorům však zároveň nejde "jen o vyvolání hrůzy a děsu, o 'polechtání' čtenářových nervů". A místy se to podařilo báječně!
Šíří výběru pokrývá antologie v podstatě celé devatenácté století: od jeho počátků (např. Hoffmann) až po poslední dekádu (např. Meyrink). A přestože, jak bylo uvedeno výše, nepředstavují zvolená jména žádná zásadní překvapení, skýtají pestrou a zajímavou směsici různých literárních postupů korelujících z množstvím proudů, směrů a stylů, které po sobě 19. století v literatuře zanechalo. Středobodem představených povídek je pochopitelně literární tvorba z období romantismu a novoromantismu, reprezentovaná E. T. A. Hoffmannem, E. A. Poem nebo G. A. Bécquerem, stejně tak ale zahrnuje například přední představitele světového literárního realismu (A. P. Čechov, G. de Maupassant) či autory, kteří si takříkajíc budují žánry vlastní (Meyrink; oficiálně samozřejmě řazený mezi novoromantiky). Co výbor činí tak zajímavým je však především různorodost, s jakou je v něm téma přeludů a přízraků zpracováváno. Setkáme se s klasicky romantickými postupy a kulisami, které budou doslova evokovat prototypického českého romantika K. H. Máchu (Bécquer), s ozvuky lidové slovesnosti v povídce Zeyerově (a snad i Nerudově). V podstatě detektivní inspiraci najdeme samozřejmě u A. C. Doyla, silný psychologický rozměr mají pak povídky Maupassantovy a Čechovův Černý mnich. Ukázkovým exotickým příběhem s tajemstvím (postupem mimořádně oblíbeným) je Strašidelný dům Edwarda Bulvera-Lyttona, náladu téměř dekadentní zachycuje Věra Villierse de L'Isle-Adama. Autory pro svůj až příliš originální styl obtížně zařaditelné pak reprezentují E. A. Poe a G. Meyrink. A nemůže samozřejmě chybět zástupce specificky českého útvaru - romaneta - Jakub Arbes.
Protože výběr se soustředil především na významné představitele literatur svých zemí (a řečí), těžko hledat zásadní kvalitativní rozdíly. Přes z dnešního pohledu jistou "naivitu" vyprávění Paprsek luny dnes velmi ceněného španělského básníka G. A. Bécquera představuje klasické romantické motivy a právě skrze ně dobře ilustruje základní romantická schémata. Podobně povídka Edwarda Bulver-Lyttona sice zrovna nenadchne stylem ani promyšleností příběhu, přesto představuje pěknou ukázku oblíbeného motivu věky kráčejícího tajemného muže; žánrově na pomezí teprve se rodící detektivky a již zmíněhého exotického příběhu s tajemstvím. Arbesova povídka První noc u mrtvoly těží především ze strašidelné výchozí situace, přeci jen ale přílišná rozvláčnost vyprávění plného odboček nakonec trochu prohospodaří slibně rozehranou situaci, podobně Julius Zeyer ve své Vánoční povídce mistrovským stylem odkazuje k pohádkové strašidelnosti některých starých lidových balad (scény až erbenovské), bohužel místy na pozadí silně melodramatického příběhu o lásce ztracené a znova nalezené. Tematicky i postupem výstavby spíš na periferii (tématické, nikoliv kvalitativní) stojí Mumie č. 249 A. Conana Doyla, která zřetelně vyrůstá spíš z autorových detektivních příběhu, přesto je nádherně odlehčenou ukázkou suchého, ostrého a přesného britského stylu. Maupassantova Horla, součást mnoha hororových antologií, nemůže vzhledem ke svému obsahu chybět ani zde. Pravděpodobně neslavnější autorův strašidelný příběh je - podobně jako jeho druhá povídka On?, která je rovněž zastoupená v této antologii - především mistrovskou psychologickou hrou, sondou do mysli, kterou rozvrací nejistota hraničící se šílenstvím, a spolu s Čechovůvým Černým mnichem, který za přízračným motivem rozehrává brilantní psychologickou studii napsanou tím mírně ironickým ruským stylem, jejíž vyústění je tíživé až běda, představují opravdu skvostné kusy. Hoffmannův Don Juan je sice trochu autorovou exhibicí týkající se analýzy Mozartova slavného díla, i přes tyto (zasvěcené!) pasáže ale rámec příběhu dokonale evokuje jakousi fantastickou snovost a skrze divadelní kulisu nechává čtenáře vstoupit do podivného světa za oponou (podobně jako např. slavná scéna z Lynchova Mulholland Drive). Povídka Ty nemáš srdce! od Jana Nerudy mě pak svou stylistickou vybroušeností a schopností přesvědčivě vykreslit atmosféru opět jen utvrdila v dojmu, že v tomto autorovi měla česká literatura 19. století opravdu spisovatele světové úrovně. Trochu z řady vybočuje kromě Doyla i pozdněromanticky dekadentní Věra Villierse de l'Isle-Adama opírající se o klasické téma, ale zpracovávající jej v podivně bizarní, temný až morbidní příběh, díky čemuž ji považuji za jednu z nejzajímavějších povídek souboru. Dva opravdové vrcholy antologie ale podle mého názoru představují Rostliny dr. Cinderelly od Gustava Meyrinka a Ligeia E. A. Poea. Oba spojuje kromě vypravěčského mistrovství obou autorů a zjevného, až groteskního nadhledu také podivně halucinační atmosféra a především základní ingredience hororu - fantasktní děsivost ústící v beznaděj. V tom byli Poe i Meyerink absolutní mistři.
Přestože by vzhledem k jednotícímu tématu bylo tedy v případě této antologie asi na místě hovořit spíš o žánru tzv. ghost story, jsou podle mě Přeludy a přízraky dalším vydařeným příspěvkem k poznání a porozumění tomu, z jakých kořenů vyrůstala moderní hororová povídka. A - konečně - mohou představovat taky dobrou cestu, jak klasické autory trochu neklasicky zpřístupnit těm, pro které symbolizují jména jako Čechov, Neruda nebo Maupassant maximálně tak metry zaprášených relikvií v opuštěných zákoutích rodičovských knihoven . Což není málo.


Cursus Finis Africae X: Hey hou, let's go!

... Hřbitov byl pěkně umístěný mezi několika mírnými pahorky, rozdělený alejemi stromů (teď za soumraku působily jejich stíny jako hluboké, temné a tiché vody zatopených lomů) a osázený několika osamělými smutečními vrbami. Žádný klid tu nebyl...

[Stephen King, Řbitov zviřátek, 1983]

... And the night when the moon is bright
Someone cries, something ain't right...

[The Ramones, Pet Sematary, 1989]

čtvrtek, září 14, 2006

Noam Chomsky o jazyce... trochu jinak:)

Generativní gramatika představuje jednu z nejpropracovanějších a nejuznávanějších současných jazykovědných teorií - nebo ještě lépe, jeden ze základních lingvistických modelů přirozeného jazyka. Opírá se o vysoce formalizovaný aparát a implikuje mnoho netriviálních tvrzení o podstatě lidské schopnosti řeči obecně. Přesto - existují nepopiratelné důkazy, že i přes všechnu exaktnost a složitost není matematická lingvistika jen suchopárná věda a že její čelní představitelé si v některých situacích nezadají s Peterem Sellersem. Jedním z nich je podle mě interview Aliho G s Noamem Chomskym [ZDE]

pátek, září 08, 2006

Cursus Finis Africae IX: O dětech, touze a smrtelnosti

Nemusíš se ohlížet, abys ty děti viděl; část tvé mysli je uvidí už jednou provždy, bude s nimi žít už jednou provždy, bude je mít ráda už jednou provždy. Nejsou třeba tou nejlepší částí tvé bytosti, ale bývaly schránkou se vším, čím ses mohl stát.
Děti, mám vás rád. Mám vás tolik rád.
A proto odjeď, odjeď dřív, než poslední paprsky slunce zapadnou pod obzor, ujeď Derry, ujeď vzpomínkám... ale ne touze. Ta zůstane, zářivá kamej toho všeho, čím jsme byli a v co jsme jako děti věřili, toho, co nám zářilo v očích i ve chvílích, kdy jsme bloudili a nocí vál vítr.
Odjeď a snaž si podržet úsměv. Pusť si na rádiu rokenrol a jeď vstříc životu se vší odvahou, kterou najdeš, a se vší vírou, již dáš dohromady.
Mluv pravdu, buď statečný, vydrž.
Všechno ostatní je temnota.

[Stephen King, To, 1985]

středa, září 06, 2006

Supi útočí reloaded

Poopravil jsem a lehce doplnil mou noticku z 12. srpna Současná komunistická rétorika - ukázka: přidal jsem údaje o autorovi kritizované ukázky a oživil mrtvý link na ni. "Enjoy"...

pondělí, září 04, 2006

Olomouc má pátý antikvariát - Dantikvariát

Olomouc má nový antikvariát, tentokrát i s webovými stránkami a možností on-line nákupu. Po Praze si Dan Kurovec otevřel antikvariát i na Ostružnické 5. (Link na něj trvale zůstane v nově vytvořené sekci Links: Antikvariáty.)

pátek, září 01, 2006

Letní filmy: harmonie protikladů(?)

Festivalům prakticky čehokoliv se většinou vyhýbám, děsí mě davy lidí. Přesto bylo moje letošní léto filmové víc než ta předchozí. V hradeckém kině Central běžely Kim Ki-dukovy filmy a před koncem srpna jsem si dopřál i svou pravidelnou festivalovou výjimku - Vítkův liberecký víkendový filmový maraton. Obojí se vyvedlo náramně.
Ještě pořád kariérně mladý jihokorejský režisér Kim Ki-duk už je pár let nejen nadějí, ale nejspíš i hvězdou nejen asijského filmu. Důkazem jsou četná ocenění filmových kritiků, ale i divácký zájem a ohlas. Rozebírat Kim Ki-dukovu tvorbu by však bylo námětem pro obsažnější práci, a především pro povolanějšího znalce. Přesto si dovolím alespoň pár diváckých poznámek, ryze laických a spíš impresionistických. Budou hlavně o harmonii, střídmosti a uměřenosti.
Jednou z Kim Ki-dukových poznávacích značek bylo silné propojení vypjaté brutality s obdobně vypjatým citem - láskou a vášní. V promítané sérii filmů (Jaro, léto, podzim, zima... a zase jaro; 3-iron a Samaritánka) to sice svým způsobem platí také, ale Kim Ki-duk se přeci jen posunuje. Nebo možná jenom pokračuje... na svojí cestě směrem k harmonii. Nejstarším ze zmiňované trilogie je Jaro, léto, podzim, zima... a zase jaro, film s explicitně tematizovaným buddhistickým rozměrem. Příběh, rozdělen do ročních období spjatých paralelně s obdobími v životě člověka, zrcadlí v naprosté vyváženosti základní peripetie lidského bytí v mikrokosmu malého domku ukotveného uprostřed jezera, které leží daleko od moderního světa, v tichu lesa a hor. Kim Ki-duk vypráví uměřeně, bez zbytečností, téměř beze slov; ukazuje (v nejlepším slova smyslu) podstatné věci s takovou samozřejmostí, až by člověk uvěřil, že to jednoduché a samozřejmé i je. Jenže ani jedno z toho neplatí a v tom spočívá jeho obrovský vklad a talent. Vybírat a skládat příznačné, mluvit v obrazech naprosto samozřejmě o nesamozřejmém. Způsob, jakým Kim Ki-duk buduje ve filmu význam opravdu připomíná stavbu kruhu, který je konečně obsažen i v samotném názvu filmu. A tak v závěru máte přes všechny vzestupy a pády pocit harmonie a naplnění. Bez zbytečného patosu, očistně autentické.
3-iron je možná ještě silnější. Kim Ki-duk přesunul děj do města, ve kterém se to jemné prochvívání klidu a ticha hledá mnohem obtížněji. Přesto to dokázal v příběhu dvou mladých lidí, kteří mluví málo, ale cítí mnohem víc, žijí téměř jako duchové a oživují prázdnotu domů i duší. Kim Ki-duk zase především ukazuje, nechává mluvit obrazy místo lidí, protože mnoho slov častokrát neznamená vůbec nic. Kontrast mezi jeho hrdiny a jejich "protivníky" je zřejmý, přesto nepůsobí jeho ztvárnění schematicky. Jednorozměrnosti postav brání jejich vykreslení bez idealizace jejich konání. I zde dochází sluchu východní filosofie a jedno báječné překvapení na závěr. Ohromný zážitek.
Tuším poslední u nás zatím uváděný Kim Ki-dukův film (po Samaritánce natočil ještě Luk a Čas) jsem viděl v české předpremiéře. Samaritánka, prodchnutá opět náboženskou zkušeností, je příběhem o utrpení, hledání a vykoupení. Přes pomalé tempo v podstatě velmi dramatickým a místy až syrovým, tentokrát navíc s koncem, který mi připadá otevřenější a přeci jen tíživější než u předchozích snímků. A přestože mě zaujaly víc spíš Jaro... a 3-iron, i v případě Samaritánky jsem cítil ten podivný filmový ekvivalent vyvanutí...
Kim Ki-dukův jakoby netečný styl zachycování dějů mi učaroval. Fascinuje mě jeho schopnost komponovat obrazy způsobem, který udržuje dynamiku děje, nepotřebuje příliš slov a ve výsledku přináší jakési očištění, pocit, že všechno to předvedené zachycuje odlesk dokonalého celku v neuzavřených, nedokonalých a nikdy nedopověditelných jednotlivostech.
Vítkův liberecký filmový maraton nabízel podívanou dočista jinou. Na programu byly profily dvou hvězd (v tom nejlepším slova smyslu) současného Hollywoodu: Michaela Manna a Michaela N. Shyamalana.
Michael N. Shyamalan se proslavil především duchařským "hororem" Šestý smysl, promítaly se ale jeho filmy novější: Vyvolený (Unbreakable), Znamení (Signs) a Vesnice (The Village). Za nejlepší Shyamalanův film považuji Vyvoleného, výborný komixový kus s obligátní pointou, klasickou Shyamalanovou trade mark. Ta je ale pouze logickým vyvrcholením výborně natočeného příběhu, který nejenže tematizuje komix jako fenomén na pomezí výtvarného umění a literatury, ale sám staví na jeho principech a zároveň je velmi originálně modifikuje. Skutečný zážitek s dobrým Brucem Willisem a uhrančivě přesvědčivým Samuelem L. Jacksonem. Komix úplně jinak, než jsme zvyklí ze Supermanů, Spidermanů apod.
Od Znamení jsem po poměrně drsných recenzích moc neočekával, ale výsledek nakonec nebyl vůbec tak hrozný, jak by dávaly reakce kritiků tušit. Je pravda trochu otázkou, jak celý příběh divácky uchopit (hlavně spousta komediálních momentů asi motalo a rozohňovalo "shyamalanovcům" hlavy), přesto myslím, že stále převyšoval většinu současné produkce právě minimálně schopností nadhledu a snahou o jisté sdělení, o řemeslné kvalitě a vizualitě ani nemluvě. A to navzdory tomu, že právě v tomhle snímku se podle mě asi nejvíce projevila určitá Shyamalanova slabina - místy až příliš deklamativní a přeci jen trochu pseudofilosofující dialogy. Opravdu zvědavý jsem byl ale na Vesnici...
Po Signs snad nejrozporuplněji přijatý a taky dokola kritizovaný film mě pochopitelně lákal svým tématem a také "kulisami". A především v tomhle nezklamal. Vizuálně fantastický film (neuvěřitelné barvy!) s působivou atmosférou, kostýmy a podle mě zajímavou kamerou sice občas trochu tonul ve scénaristických saltech, ale jak správně poznamenal Vítek, o to tu zase až tak nešlo. Shyamalanovi podle mě vyšlo i obsazení a nezbytné (v tomto případě tolik kritizované) závěrečné "překvapení".
Zkrátka a dobře: můžeme pochybovat o myšlenkové hloubce Shyamalanových filmů, o jeho schopnosti napsat silný a výstižný dialog, ale těžko můžeme pochybovat o jeho originálním vidění, režijních nápadech a zručnosti. To samo o sobě pochopitelně nestačí na to, abychom vytvořili komplexní estetický zážitek a prožili pocit vrcholného umění. Stačí to ale na to, abychom v kině zažili něco nečekaného, vzrušujícího a v posledku krásného. A takové filmy mám rád.
Opravdu velkým překvapením pro mě - jakožto nepříliš dobrého znalce toho lepšího ze současného Hollywoodu - ale byly snímky Michaela Manna (jeho poslední snímek - Miami Vice - momentálně běží v kinech a sbírá velmi pochvalné kritiky). Z promítaných filmů jsem znal pouze Posledního Mohykána, což je, podle mě, sice pěkný, ale ne příliš zajímavě natočený film. O to víc mě zaskočil zbytek - Michael Mann předvádí, jak točit něco, co z nedostatku škatulek musím nazvat řádnou krimi-epikou. A právě zjevná chuť vyprávět příběh ho silně spojuje se Shyamalanem. Po dnes už přeci jen schematicky a naivně působícím Zloději (Thief), který ale pomáhal to schéma utvářet!, následovala přehlídka skvělých snímků Ali, Heat (Nelítostný souboj), The Insider (Insider: muž, který věděl příliš mnoho) a Collateral. Mann je především skvělý a precizní vypravěč, navíc má většinou šikovou ruku pří výběru hudby i herců. Proto mohou 165 minut dlouhý životopisný film o Muhammadu Alim i thrilleru více se blížící Insider působit zajímavěji než většina podobných "filmů dle skutečné události". Snad kromě "světle" působícího Aliho navíc zahaluje Mann svoje příběhy do tíživých a temných barev, nebojí se ubrat na tempu, když je to třeba, a svým postavám dokáže dát na žánr až nestandardně hluboký/znepokojivý rozměr. I tím překvapuje Tom Cruise v "existenciálním" thrilleru Collateral (scéna v jazzclubu, scéna s kojoty nebo závěrečný monolog T. C.), ale především dvojice Robert de Niro - Al Pacino v novodobém/city westernu Heat! Rozporuplnost a osudová přitažlivost dvou protikladných(?) hrdinů, zvýrazňovaná např. barevným laděním, propracovaná stavba a dynamika příběhu udělali z tohoto snímku možná nejlepší krimithriller v dosavadních dějinách filmu. Patos závěrečné scény je pak jen organickým a nanejvýš případným vrcholem, protože v předchozích skoro třech hodinách se Mannovi (a samozřejmě Pacinovi s de Nirem) podařilo vykreslit její protagonisty neuvěřitelně přesvědčivě. Jako harmonii protikladů, jako jedny z posledních svého druhu, výjimečných a tragických...
Proto myslím, že Mann je zkrátka ten, kdo dokáže povýšit umělecky okrajový žánr na skutečný zážitek, že je prostě jedním z těch tvůrců, kteří umí tradiční zpracovávat netradičně, opravdu budovat a určovat styl a vytvářet tak mimořádně zajímavou a vzrušující "zábavu". A to mě zajímá čím dál víc...
Letošní léto bylo zkrátka bohaté a přineslo tři obrovské zážitky: Kim Ki-duka, Michaela Manna a taky Al Pacina. Neodolal jsem a okamžitě si koupil Carlitovu cestu. Brian de Palma...