Poctivě přiznávám, že název příspěvku měl původně být tak trochu oslím můstek, jehož hlavní funkcí bylo spojit krátká vyprávění o dvou knihách, které jinak spojuje snad jen to, že obě se odehrávají v malých městech, jsou dobré a přečetl jsem je v nedávné době. Nakonec toho ale možná bude víc, co Marquézových Sto roků samoty s Kingovými Nezbytnými věcmi pojí... Moje prozkoumávání románové tvorby současného krále světového hororu Stephena Kinga pokračovalo románem z počátku devadesátých let a stalo se další oporou k upevnění přesvědčení, že Kingovo psaní si zaslouží podrobnější reflexi.
Nezbytné věci (Needful Things, 1991) stojí na konci druhého desetiletí Kingovy tvorby a představují svým způsobem v mnohém jakousi syntézu jeho předchozí práce – Prokletím Salemu počínaje a To konče. Syntézu především proto, že se v nich King pokusil zhustit a koncentrovat leccos z toho, čím už se zabýval ve svých předchozích dílech. Z tohoto úhlu pohledu bychom Nezbytné věci mohli dokonce považovat za ztělesnění jejich samotného tématu, tj. věčného návratu. Že jde o věčný návrat a nekonečnost zla, to u Kinga nepřekvapí ani v nejmenším.Zdánlivě prostá kostra příběhu o tom, co způsobí tajemný cizinec otevřením jednoho podivného krámku v malém městečku Castle Rock, je ve skutečnosti těžkou zkouškou autorských schopností. Pavučina, kterou totiž musí King následně začít zaplétat (a dumat přitom o správném načasování), je pekelně hustá. To proto, že by měla vystihnout spletitost vztahů mezi obyvateli malého městečka, kde se téměř všichni navzájem znají a kde leckteré vlákno bylo utkáno dávno před tím, než by byli mnozí ochotni připustit. Je to nakonec jednoduché: pan Leland Gaunt vlastně nemusí nic, než je pořádně napnout a pak na pár z nich zadrnkat. Funguje to jako domino, jako z učebnice strukturalismu a teorie systémů..., protože dozrál čas. Větší část Kingovy knihy je pak cestou k jeho kořenům, k uzlům, kterými je síť ukotvena v tom malém městě ve státě Maine.
O některých hlavních konstantách Kingovy tvorby už jsem psal dříve a myslím, že většina z nich je přítomna i v Nezbytných věcech. Je jí například Kingovo možná až mírně obsesivní téma vyrovnání se z vlastní minulostí, s tím, co jsme učinili na cestě k dnešku, čím jsme vytvářeli sebe sama, nyní se ohlížejícího. Desítky charakterů, které King ve svých románech mimořádně pečlivě vykresloval, představují portréty různých podob tohoto vyrovnání se. Pociťovaná potřeba nějak uchopit svoji minulost, abychom mohli opravdu žít budoucnost, tak patrná už z Prokletí Salemu, Řbitova zvířátek, To nebo mnohých povídek, je jedním z hlavních témat Nezbytných věcí. A právě minulost kontrastující s přítomností, sen a touha, kterou přítomná a žitá skutečnost „zrcadlí“ jen v prázdném a ošklivém šklebu, je trnem v srdcích všech, na který nabízí pan Gaunt jedovatý „lék“. Řadím tak Nezbytné věci ke Kingovým románům o duši Ameriky. Je dalším z vyprávění, v nichž je městečko zrcadlem světa, ve kterém je až příliš všední prázdnoty, zklamání a nesplněných snů, za které by dali jejich „majitelé“ cokoliv. Klidně by za ně prodali i duši...
King je opět dobrým sociologem i psychologem. Svou jednoduchou, ale plastickou kresbou vztahů a jednotlivých postav nahlíží bez přetvářky, ale zároveň s určitým pro něj charakteristickým pochopením za fasádu amerického snu. Rozehraje svou tradiční hru se spoustou lidských osudů, a přestože jsem měl občas pocit, že místy už začíná zaměňovat prostředek za účel a že se rozmělňuje, výsledkem je i v tomto případě po většinu času strhující čtení. To, jak v průběhu příběhu konfrontuje dva hlavní hrdiny, jak dokáže gradovat děj, doslova zaplavit čtenáře závěrem (oblíbená Kingova paralela přírodního a lidského běsnění), a finální scéna mě nakonec stejně nadchly. V kruhu své vlastní tvorby na pomezí magie a realismu King opět vypráví o kruhu věčného návratu zla, té možná nadpřirozené síly, která se ale živí až příliš lidskou slabostí a pýchou. A také o vzdoru temnotám...
Přes všechnu úctu ale přeci jen King není Márquezem, Nezbytné věci Sto roky samoty a Castle Rock Macondem. Světoznámý kolumbijský spisovatel Gabriel García Márquez napsal svůj nejslavnější román v roce 1967. V roce 1982 za něj a svá další díla dostal Nobelovu cenu a já se jej pokusil v roce 2003 přečíst. Dostal jsem se tehdy téměř do tří čtvrtin a pak jsem byl nucen knihu na dlouhý čas odložit. Tentokrát jsem nedostal nejmenší šanci skončit jinde než na poslední stránce.
Ta kronika vesnice, městečka, města, trosek, Maconda zachycující sto let jeho bytí v příběhu rodiny Buendíů se tak neuvěřitelně nepodobá ničemu, co jsem kdy četl od jiných autorů, že jakékoliv přirovnání začíná být hloupé, jen co se připlete „na jazyk“. Ze všeho nejvíc připomíná Sto roků samoty říční proud, který se vzdouvá, utichá, slábne, sílí, stáčí se do vírů, ale nemizí, dokud nezavřete oči. Márquez vytvořil mýtus, který je v čase ukotvený tak přesvědčivě, že může nebo spíš musí být nadčasový. Čerpá z dávné tradice a transformuje ji do postmoderního sebereflektujícího vyprávění. Píše dějiny jedné rodiny a jednoho malého bodu, který po většinu své existence ani nebyl na mapě, ale skrze něj píše dějiny své země, svého kontinentu a občas i celého světa. Myslím, že právě tím je jeho příběh tak neuvěřitelně působivý – nese uvnitř jednotlivého mnohé. Prochází tam a zpátky světem kouzel a světem všednosti s takovou samozřejmostí, že nakonec vytváří tu legendární magickou realitu. Marquéz putuje časem v kruzích, mísí vznešené a pudově zvířecí, staví labyrint, sleduje střetávání světů jako dávný kronikář a hlavně... píše o jakési tíži a samotě, osudové opuštěnosti, proti které se nedá postavit nic, dokonce ani to, že přestavíte v celém domě nábytek a znova nabílíte všechny stěny vápnem... Přesto je, podle mě, prostý sentimentu. A to i když vypráví o světě nerozdělujícím příběhy na vědecké a pohádkové, který však mizí v nenávratnu.
Márquézův styl vyprávění, dobře rozpoznatelný ve většině jeho próz, a přitom stále ohromující, není snadno popsatelný. Je až děsivě samozřejmý, uhánějící stále dál bez viditelných zaškobrtnutí, těkající ale přesto suverénně zvládaný. Větná stavba (rozvitá souvětí prokládaná kratšími útvary) zní neuvěřitelně rytmizovaně a harmonicky (Vítek mě upozornil na to, že někteří kritici hovoří o výrazné zvukové rytmizaci originálu). Text jako by na sebe nabaloval další a další části a vzápětí odbočil a začal nanovo. Připomíná tak trochu jízdu rozvětvenou řekou, která se místy dělí na několik ramen, aby se po chvíli zase slila v mohutný tok a tak pořád dokola. Většina řek má ale široké ústí... Zkoušel jsem přijít na to, jak Márquézův postup schematizovat, jak zachytit tu zdánlivou neuspořádanost, za kterou je cítit pevný řád. Nepodařilo se mi to (co na to naratologové?). Svět Marquézovy knihy je pestrý, jazykově bohatý, má v sobě osudový patos i tragédii a ve své magii nakonec působí neuvěřitelně přesvědčivě. To věčné míšení a opakování jmen připomínající kruh, který se nakonec ukáže být spíš spirálou, zaměnitelnost (a přitom živost) jednotlivých postav – to všechno nádherně podtrhuje jednu z hlavních myšlenek příběhu...
Myslím, že chce-li člověk alespoň koutkem oka zahlédnout duši Jižní Ameriky, symbolizované pro evropského čtenáře spíš exotikou, narkotiky a v poslední době jedním nepoučitelným revolucionářem, měl by číst Márquézovy knihy. No a ten, kdo chce vidět její mladší severní sestru, může sáhnout třeba po Kingovi. Magie skutečnost nezastírá. Spíš naopak!
