Ve středu jsme si s
Vítkem po dni plném úmorného vedra a ještě úmornější práce v univerzitní knihovně řekli, že potřebujeme nějakou vtipnou, lehkou, ale přitom inteligentní komedii. Pustili jsme si proto
Allenův Hollywood Ending..., a to byla chyba. Z posledních patnácti Allenových filmů (ergo z posledních patnácti let jeho tvorby) jsem viděl většinu, i když nový
Match Point - Hra osudu zatím bohužel ne. Přiznávám, že možná až nekriticky obdivuju
Výstřely na Broadway nebo
Všichni říkají: Miluji tě a opravdovou slabost mám pro
Manhattan. I s vědomím nutného odstupu od hyperkritické síly takového "metru" byl pro mě Hollywood Ending zklamáním. Že Woody Allen v různých obdobích svojí tvorby točil filmy podle velmi podobného schématu, mi vůbec nevadilo, protože byly plné napaditých vtipů (na vysoké intelektuální úrovni; vůbec Allenovo předstírané shazování "vysoké kultury" bylo vždycky půvabně dvojsmyslné a většinou i svěží, a to jak v jeho tvorbě literární, tak filmové). Posledních pár filmů už jsem ale nevnímal jako různé variace na podobná témata, ale spíš jako variování schématu bez obsahu. Tak na mě působili
Darebáčci, Hollywood Ending, jen o trochu lepší se zdálo
Cokoliv, ještě o stupeň výš pro mě přeci jen stály Celebrity. Věřím tomu, že většina Allenových diváků vlastně doufá v osvědčený postup: dobré vtipy, fantastické dialogy (nebo monology?:-)), intelektuální narážky a pod tím vším tiše a na konci přeci jen výrazněji pulzující jakýsi melancholicky posmutnělý, ambivalentní, někdy možná i temný spodní proud. Čest výjimkám, sám nejsem zas až tak jiný. A přestože hned druhá scéna, ve které hasnoucí režisérská hvězda Val Waxman (Allen) uprostřed husté chumelenice telefonuje z Kanady a ptá se, jestli jsou losi masožravci, dává naději na "klasiku", po zbytek filmu podle mě Allen-tvůrce až na pár momentů tápe podobně jako jeho hlavní hrdina na filmovém plátně. Občas jsme se pobavili, ale ten harmonický tah Allenových vrcholných snímků ne a ne zachytit:(
V bezděčné narážce na závěr Hollywood Ending jsme si proto rozhodli spravit chuť francouzskou komedií
Blbec k večeři... a podařilo se to dokonale. Vtipná a s nadhledem napsaná "konverzačka" (
Francis Veber adaptoval vlastní divadelní hru) na téma vše kazící dobrosrdečný "hlupák" versus úspěšný, ale citově plochý muž z "lepší společnosti", která se téměř celá odehrává v jednom pařížském bytě, se podle mě směle vyrovná těm nejlepším a nejslavnějším francouzských komediím (Veber s nimi má bohaté zkušenosti, napsal scénář např. k Velkému blondýnovi s černou botou). V ústřední roli exceluje
Jacques Villeret,
který má díky dobrému scénáři a hlavně skvělým dialogům opravdu co hrát. A propos: slyšeli jste už někdy o
"Belgické zvukové"?:-)
Ale aby toho humoru nebylo příliš:
Taylor Hackford, autor úspěšného životopisného filmu o
Ray Charlesovi Ray nebo
Ďáblova advokáta, natočil v roce 1993 film o třech kamarádech žijících či spíš snažících se nějak přežívat v téměř apokalypticky vypadajícím East L. A. plném gangů a násilí mezi místními
Chicanos. Podivuhodně silně a autenticky působící film, ve kterém věci nevypadají černobíle, predikát "správný" je hodně kulturně relativní a naděje se zdá být až nepěkně daleko. Tak či onak:
"La Onda forever, homes!"
Ve středu jsme si s Vítkem po dni plném úmorného vedra a ještě úmornější práce v univerzitní knihovně řekli, že potřebujeme nějakou vtipnou, lehkou, ale přitom inteligentní komedii. Pustili jsme si proto Allenův Hollywood Ending..., a to byla chyba. Z posledních patnácti Allenových filmů (ergo z posledních patnácti let jeho tvorby) jsem viděl většinu, i když nový Match Point - Hra osudu zatím bohužel ne. Přiznávám, že možná až nekriticky obdivuju Výstřely na Broadway nebo Všichni říkají: Miluji tě a opravdovou slabost mám pro Manhattan. I s vědomím nutného odstupu od hyperkritické síly takového "metru" byl pro mě Hollywood Ending zklamáním. Že Woody Allen v různých obdobích svojí tvorby točil filmy podle velmi podobného schématu, mi vůbec nevadilo, protože byly plné napaditých vtipů (na vysoké intelektuální úrovni; vůbec Allenovo předstírané shazování "vysoké kultury" bylo vždycky půvabně dvojsmyslné a většinou i svěží, a to jak v jeho tvorbě literární, tak filmové). Posledních pár filmů už jsem ale nevnímal jako různé variace na podobná témata, ale spíš jako variování schématu bez obsahu. Tak na mě působili Darebáčci, Hollywood Ending, jen o trochu lepší se zdálo Cokoliv, ještě o stupeň výš pro mě přeci jen stály Celebrity. Věřím tomu, že většina Allenových diváků vlastně doufá v osvědčený postup: dobré vtipy, fantastické dialogy (nebo monology?:-)), intelektuální narážky a pod tím vším tiše a na konci přeci jen výrazněji pulzující jakýsi melancholicky posmutnělý, ambivalentní, někdy možná i temný spodní proud. Čest výjimkám, sám nejsem zas až tak jiný. A přestože hned druhá scéna, ve které hasnoucí režisérská hvězda Val Waxman (Allen) uprostřed husté chumelenice telefonuje z Kanady a ptá se, jestli jsou losi masožravci, dává naději na "klasiku", po zbytek filmu podle mě Allen-tvůrce až na pár momentů tápe podobně jako jeho hlavní hrdina na filmovém plátně. Občas jsme se pobavili, ale ten harmonický tah Allenových vrcholných snímků ne a ne zachytit:(
Žádné komentáře:
Okomentovat