Poslední tři večery jsem si konečně v klidu pustil poslední (vlastně první) epizody kultovní space opery režiséra
George Lucase Star Wars:
Skrytou hrozbu,
Útok klonů a
Pomstu Sithů. Svým způsobem jsem si to užil, přestože scénář je podle mě slabý, postavy ploché a bez větší věrohodnosti (jejich "vývoj" občas přípomíná spíš salto mortale než psychiku), dialogy jsou častokrát klišovité nebo nicneříkající, herecké výkony nevýrazné (ale hlavně proto, že vlastně nemají moc co hrát; např.
Ian McDiarmid v postavě senátora Palpatina, která skrývá tak lákavý potenciál dvojtvářnosti, nebo
Hayden Christensen v ambivalencí se zmítající postavě Anakina Skywalkera). Naproti tomu trilogie uchvacuje fascinujícím vizuálním/počítačovým zpracováním (prostě sen!), byť místy trošku vzbuzujícím dojem až "sterilního" obrazu, obrovskou a nádhernou výpravou, zejména v oblasti
kostýmů a některých interiérů. Přes až neodpustitelnou slabost zpracování děje ale vykazuje nová série přeci
jen postupně stoupající úroveň - první díl na mě působil rozpačitě, druhý jako nevýrazný most, zato ten třetí už naznačuje vzrůstající sílu a temnotu obsahovou i vizuální (stačí sledovat "barevnost" interiérů, kostýmů a prostředí vůbec), jako je tomu např. ve slavné
Epizodě V: Empire Strikes Back. Pro ty, kteří si zamilovali starou trilogii, navíc naštěstí všechny tři díly obsahují několik momentů, které jsou prostě fantastické a troufám si tvrdit, že na tom má obrovský podíl i výborná hudba
Johna Williamse. Bylo pro mě úžasné sledovat, jakým způsobem se dá intertextuální odkazování vytvářet pomocí jemných hudebních náznaků (např. v Epizodě II, když se Anakin v dialogu s Padmé po smrti jeho matky rozzuří - to mě přikovalo do křesla). A tím se dostávám k jádru té - pro mě - možná nejzajímavější věci: Hvězdné války vytvořili zvláštní fenomén
zajímavý z hlediska interpretace díla (textu v širokém slova smyslu). Rozdělily diváky na ty, kteří "staré" epizody viděli, a na ty, kteří se s celým tím obrovských příběhem seznámí dle logiky fabule, nikoliv syžetu (velké zjednodušení, dobře vím!). To samozřejmě není nic až tak převratného, i v literatuře je podobný postup častokrát používán. Právě ale velký časový odstup, který leží mezi oběma trilogiemi Star Wars, to, že je příběh vyprávěn vlastně dle schématu prostřední část - konec - počátek - prostřední část, a fakt, že ta první trilogie nebyla - pokud je mi známo - od začátku jasně koncipována jako předehra k té následující (i když George Lucas tvrdí, že "he had always envisioned the whole thing as a series of six films"), vede k možnosti dnešního diváka rozhodnout se, jak celou podívanou pojmout. Protože není nutné vidět tyto dvě trilogie v nějakém "správném" pořadí, může se podívat nejprve na příběhy té staré (jako se to stalo mně), pátrat po totožnosti Darth Vadera a při prvních epizodách sledovat osudový pád Anakina Skywalkera, nebo sledovat příběh chonologicky a s podobným napětím přemýšlet o tom, jak to celé vlastně "skončí". Jednoduše - jeden příběh poskytne naprosto explicitně různé způsoby dekódování, smysl bude utvářen podle zcela různých algoritmů. A teď by mohl přijít pokus o rozhodnutí, jaká cesta je vlastně zajímavější. Myslím, že každá má svoje výhody i nevýhody, jak už to tak bývá. Mně ale moje pozice "vědoucího" vyhovovala. V tom nezvratném naplňování osudu bylo pro mě něco až anticky tragického. A to, jakým způsobem vysvítaly náznaky té tragédie, jak něco zdánlivě pozitivního bylo jen předzvěstí hlubokého pádu... O tom vlastně psal už Friedrich Nietzsche ve svém Zrození tragédie z ducha hudby. To je ta divákova slast mimo dobro a zlo... Ve chvíli, kdy ještě mladý Jedi Anakin odchází se senátorem Palpatinem pryč ze světla místnosti a jejich postavy se tak na pozadí okna mění ve dvě černé silutety, mi běhal mráz po zádech. Takže: pokud jste viděli ty předchozí Hvězdné války, stejně si tyhle nemůžete nechat ujít! Inu, z jasu do temnoty a naopak.
Žádné komentáře:
Okomentovat