pondělí, května 08, 2006

Smrt panen

'Lux celý den brečela v posteli. Stromy jsou plíce našeho světa. Sestra mě za vlasy tahá.' A tak jsem se o jejich životě dozvídali stále víc. Pamatovali jsme si věci, které jsme nikdy nezažili. Cítili jsme, jak je to stísňující být dívkou, když se vaše mysl rozběhne a sní. A jak to dopadne, když se všechno dozvíte. Zjistili jsme, že pod dětskou maskou to byly skutečné ženy. Věděly, co je láska a co je smrt. A že my jsme jenom dělali rozruch, abychom na sebe upozornili. Zjistili jsme, že o nás věděly všechno. A že my je nedokážeme pochopit...
Včera jsem viděl už asi potřetí Smrt panen (The Virgine Suicides), jeden z nejlepších filmů, ke kterým jsem se za poslední dva roky dostal; druhý film Sofie Coppolové. Film s nádherně výraznou atmosférou (jakoby dunivě tlumenou jako tep srdce), dobrým scénářem, jemnými barvami, prosvícenými sluncem a zároveň "staženými" interpretujícími filtry (závěrečná "zelená" pasáž byla tíživá až běda), a skvělou muzikou Air. Film o zániku, ztrátě, smrti a neuchopitelnosti. O sebevraždách pěti krásných sester. O nitru, do kterého neuvidíme. Porozumět mu cele pro mě bylo jako porozumět sestrám Lisbonovým. Proplétal se mezi prsty myšlenek jako život. Jejich, náš. Ale možná taky proto, že jsem "nikdy nebyl třináctiletá holka".

1 komentář:

Vítek řekl(a)...

Když jsem poprvé viděl The Virgin Suicides, bylo mi těžko (jako by mé poslední dny pomalu kapaly ze střechy domu sester Lisbonových). O poznání dříve jsem však slyšel soundtrack, který mě doslova zničil. To, co na něm Air předvedli (předvádějí?), je neuvěřitelné.