Včera večer jsem koukal na Jacksonova Pána prstenů - Návrat krále (pokolikáté už?!:-)), a přestože mám tu filmovou trilogii docela rád, přeci jen se nikdy nevyhnu určitému srovnání s Tolkienovou knihou. Nechci se pouštět do planých debat typu: film je plošší než kniha, spousta věcí tam není (např. skvělá "lingvistická" kapitola z Fangornu, velmi důležitý Tom Bombadil) apod. Každá adaptace (ale i každé čtení) je zkrátka interpretací, nikoliv kopií (naštěstí!) a film je svým způsobem ikonický, jazyk pak symbolický (třebaže toto tvrzení je hodně relativní a zasloužilo by samostatnou debatu; čekám Vítku:-)). Je jasné, že epická šíře vyprávění a jeho svébytná "pomalost" se nutně vzpíraly filmovému pásu, byť právě někde tady leží jeden z pilířů Tolkienovy knihy. Mám ale dojem, že notnou úpravou závěru knihy byl ve filmovém zpracování opomenut mimořádně silný moment Tolkienova vyprávění, jedna z podstatných myšlenek příběhu.
Scény návratu hobitů do poničeného Kraje v sobě zahrnuje dva protikladné (ale ve výsledku spjaté) stavy. Pocit, že už nikdy nebudou věci jako dřív, a pocit, že i přesto půjde život dál, pocit naděje. Zatímco nadějeplný pocit filmu dominuje, ztráta něčeho nevratného jako by ustupovala do pozadí a je cele soustředěna jen do osudu jednotlivce, do Frodova smutku z toho, že "Kraj zachránili, ale ne pro něj". Myslím ale, že z knihy zřetelně vystupuje ztráta větší, ztráta Velkých Časů, ztráta celé Středozemě, nikoliv jen ta osobní Frodova. Lórien upadá, elfové odjíždějí ze Šedých přístavů a přichází definitivně čas lidí. A přestože je Aragorn dobrým pánem Gondoru a lidí, něco krásného a velkého je už nenávratně pryč. Celý ten svět hrdinů, elfských písní, čarodějů, svět Pohádkový a paradoxně svým způsobem Opravdovější! Nejspíš až po tomto - pravda nostalgickém - uvědomění je možné pochopit naději úplného závěru. Naději, že svět lidí nebude jenom světem sarumanovských "kol, železa a kouře". Že v něm stále bude místo pro krásu a čas pro paměť uchovanou v písni. I když jinou.
Scény návratu hobitů do poničeného Kraje v sobě zahrnuje dva protikladné (ale ve výsledku spjaté) stavy. Pocit, že už nikdy nebudou věci jako dřív, a pocit, že i přesto půjde život dál, pocit naděje. Zatímco nadějeplný pocit filmu dominuje, ztráta něčeho nevratného jako by ustupovala do pozadí a je cele soustředěna jen do osudu jednotlivce, do Frodova smutku z toho, že "Kraj zachránili, ale ne pro něj". Myslím ale, že z knihy zřetelně vystupuje ztráta větší, ztráta Velkých Časů, ztráta celé Středozemě, nikoliv jen ta osobní Frodova. Lórien upadá, elfové odjíždějí ze Šedých přístavů a přichází definitivně čas lidí. A přestože je Aragorn dobrým pánem Gondoru a lidí, něco krásného a velkého je už nenávratně pryč. Celý ten svět hrdinů, elfských písní, čarodějů, svět Pohádkový a paradoxně svým způsobem Opravdovější! Nejspíš až po tomto - pravda nostalgickém - uvědomění je možné pochopit naději úplného závěru. Naději, že svět lidí nebude jenom světem sarumanovských "kol, železa a kouře". Že v něm stále bude místo pro krásu a čas pro paměť uchovanou v písni. I když jinou.
Kde je teď jezdec a kůň? Kde roh, který pěje?
Kde je teď přilba a pancíř a vlas, který věje?
Kde je teď ruka a harfa a oheň, jenž hřeje?
Kde je to jaro, ta sklizeň, ta pšenice kde je?
Jako déšť po horách přešly a jako větérek v louce;
na západ odešly naše dny přes stinné kopce.
Kdo lapí kouř, když se umřelé dřevo pálí,
kdo spatří vracet se roky, jež do Moře napadaly?
Jak ale tohle všechno natočit?...
Kde je teď přilba a pancíř a vlas, který věje?
Kde je teď ruka a harfa a oheň, jenž hřeje?
Kde je to jaro, ta sklizeň, ta pšenice kde je?
Jako déšť po horách přešly a jako větérek v louce;
na západ odešly naše dny přes stinné kopce.
Kdo lapí kouř, když se umřelé dřevo pálí,
kdo spatří vracet se roky, jež do Moře napadaly?
Jak ale tohle všechno natočit?...
Žádné komentáře:
Okomentovat