sobota, května 13, 2006

Cursus Finis Africae II: Snění o systémech, prvcích a komunikaci

Díkybohu jsem si zhruba před třemi měsíci řekl, že přece nemůžu do konce života číst už jenom odbornou literaturu, a znova jsem zhltnul Tolkienova Pána prstenů. Od té doby jsem začal zase číst; hlavně horor a sci-fi. A koneckonců, někdy je beletrie ta nejlepší odborná literatura. Taková je třeba Lemova Solaris, fantastický psychologický román o člověku, jeho touhách, nejposlednějších záhybech duše, ke kterým ani nemůžeme dohlédnout, a o jedné z "nejvšednějších" záhad - o tajemství rozumění a komunikace. Je beletristickým zpracováním a kladením otázek, nad kterými dumali Wittgenstein, Quine, Davidson, Chomsky ...
Tuto očividnost a s ní i jiné, jako je absence společných zkušeností, absence pojmů, které by se daly sdělit, solaristé odmítají, stejně jako kdysi věřící odmítali argumenty, které vyvracely základy jejich víry. Ostatně co lidé očekávají, čeho se mohou nadít od 'navázání informačního spojení' s myslícími moři? Zprávu o prožitcích spjatých s exitencí, která nekončí v čase a je tak stará, že se jistě nepamatuje na svůj počátek? Vylíčení tužeb, vášní, utrpení, nadějí, které propukají monumentálními porody živých hor? Návod, jak přetvořit matematiku v existenci a osamocenost a rezignaci v naplnění smyslu existence? Ale to všechno je přece nesdělitelné, a kdybychom se to pokusili přeložit do kteréhokoliv zemského jazyka, všechny hledané hodnoty a významy se ztratí, zůstanou na druhé straně...
Opravdu? Solaris je kniha o snech, otázkách a rozumění ...
O snech jsou taky Smrtonosné sny (The Lathe of Heaven) Ursuly K. Le Guinové. Kniha, jejíž anglický název je přeci jen výstižnější, než ten český. Přiznám se, že i přes silný a zajímavý filosofický rozměr (inspirace nepokrytě pochází z východních filosofií, možná by se dalo uvažovat i o kristovské paralele nebo spíš variaci) mě román Le Guinové literárně(!) trochu zklamal. Po jejích povídkách Ti, kteří odcházejí z Omelas a Mohutněji než impéria a pomaleji jsem očekával přesvědčivěji vystavěný/vyprávěný příběh. Bohužel kromě několika zajímavých pasáží (zejména úvodní scéna s medúzou, která je vlastně - chválabohu obrazným - vyjádřením hlavního tématu příběhu) se Le Guinová tak trochu točí v kruhu variací jednoho, pravda klíčového, motivu a občas sklouzává k přílišné doslovnosti vnitřního monologu. Otázka logického statusu hlavního motivického "mechanismu" příběhu by možná byla zajímavá pro příznivce teorií fikčních světů inspirovaných modálními logikami (např. L. Doležel); pro mě byly Smrtonosné sny hlavně knihou o vztazích mezi částmi a celkem, mezi prvky a jejich systémy, beletrií o teorii systémově-strukturální. Myšlenka o vlivu prvku na chování systému, o "podstatě" prvku, o jeho hodnotě, samostatnosti a vlivu, která byla v lingvistice poprvé explicitně formulována de Saussurem, ale ve filosofii ji nacházíme jak v západní tradici (např. Mikuláš Kusánský), tak zejména v té východní (Tao te Ting), je už pěkných pár aktuální taky ve vědách tzv. přírodních (např. I. Prigogine) a nakonec má svoji samostatnou a nadmíru obecnou vědu, obecnou teorii systémů. (U nás se různými strukturálně-systémovými problémy zabývali J. Klír a M. Valach ve svém Kybernetickém modelování, z hlediska logiky a věd o jazyce pak třeba taky J. Peregrin v knize Význam a struktura.)
Smrtonosné sny jsou ale asi především knihou o člověku, etice a obou vesmírech:-)
Splývajíc s proudem, nesena vlnami, mocně hnána silou oceánu, vznáší se medúza v hlubině přílivu. Proniká jí světlo a naplňuje tma. Nesena, kolébána, unášena odkudkoliv kamkoliv, protože hlubina moře nezná hranic, je jen blíž a dál, výš a níž, medúza se vznáší a houpá, jejím tělem probíhají drobné rychlé záchvěvy, tak jako mořem tepou nesmírné denní pulzy, které řídí Měsíc. Vznáší se, houpá se, pulsuje, nejzranitelnější a nejsubtilnější z tvorů, a její obranou je síla a moc celého oceánu, jemuž svěřila svoje bytí, svoje směřování a svoji vůli.
Koupil jsem Heinleina (Měsíc je drsná milenka a Čas pro hvězdy) a rozečetl Dunu.

Žádné komentáře: