Studie, eseje, recenze VII: Beskydské haiku Jaroslava Ž.

Když Bohumil Mathesius začal vydávat svoji slavnou kolekci Zpěvů staré Číny, byl to malý zázrak. Po prvním náznaku (Černá věž a zelený džbán) se k nám konečně dostala v obsáhlejší podobě poezie dálného Východu, předložená i s výkladem o genezi českých "překladů" (v tomto případě však spíš parafrází) a také o čínském verši vůbec. Velká polemika na téma české překlady čínské poezie se spustila zhruba před dvěma lety, kdy vyšla (kromě jiných překladů čínské poezie) kniha Ferdinanda Stočese Písně a verše staré Číny. Téměř nedotknutelné Zpěvy staré Číny byly podrobeny kritice především kvůli překladatelským zdrojům a postupům (Mathesius zpočátku používal jako výchozí text parafráze čínské poezie do západních jazyků; později úžeji spolupracoval se sinologem Jaroslavem Průškem), ani Stočesova antologie se ale mezi sinology nesetkala s jednoznačně kladným přijetím (také právě - mimo jiné - kvůli překladatelské práci). Ve světle těchto sporů ale zaniká fakt, že kromě parafrází staré čínské lyriky v Česku před pár lety vyšla původní básnická sbírka, která je východním myšlením silně inspirována, ale pevně kotví v kraji svých zdrojů, na Beskydsku. Jaroslav Žila se v ní nesnaží psát východní poezii, snaží se vytvářet haiku toho prostoru, v němž je skutečně pevně zakotven. Jeho básně tedy nejsou lacinými importními obrázky s oprýskaným lakem, ale verše výrazně kořenící v básníkově kraji, prodchnuté čímsi univerzálním bez místa a času. Stručně a jasně: Jaroslav Žila napsal sice krátkou, ale mimořádně obsažnou a harmonicky střídmou sbírku básní. Kratičkou recenzi naleznete zde ve formátu [HTML].

Cursus Finis Africae VIII: O několika hororových antologiích poprvé

Sci-fi o prázdninách vystřídal v mojí příruční knihovničce u postele především horor. Famózní Kingův opus To, kratší práce Machenovy a potom hlavně drobné prózy sebrané v různých antologiích, které u nás v posledních zhruba padesáti letech naštěstí vycházely a které se snažím průběžne kupovat v antikvariátech. To, že se u nás výbory tohoto typu objevovaly, je výsledkem poučené péče především dvou pánů, Tomáše Korbaře a Jana Zábrany. Mezi pořadateli takových antologií ale najdeme například i jméno Aleše Hamana (sic!). Pod dojmem tohoto zjištění a také faktu, že ve zmíněných výborech častokrát nacházíme velká jména z dějin světové literatury, by snad mohli i ti nejzatvrzelejší strážci "vyšší" kultury začít konečně přemýšlet nad tím, jestli jejich ohrnování nosu nad hororem nesvědčí spíš než o vybraném vkusu o předpojatosti pramenící z neschopnosti rozeznat kvalitu bez ohledu na žánr. Ale to je problém, který se zdaleka netýká jenom hororu a literatury.

Pozornost se snažím upírat především k hororu staršímu, spjatému častokrát právě s autory, které proslavilo jejich dílo nehororové (např. Turgeněv, Maupassant, Neruda), případně k hororu klasickému (Poe, Lovecraft, Bierce apod.). Většina u nás dříve vydávaných antologií se soustředila především na tyto oblasti, soudobá zahraniční produkce v ní byla zastoupena - alespoň pokud je mi zatím známo - podstatně méně (snad až na Korbařovu Tichou hrůzu). Spekulovat nad tím, proč tomu tak je a proč se horor nakonec mohl nějak vyhnout obstrukcím kontrolované a cenzurované totalitní produkce, by nejspíš bylo na celou práci. Na jednu stranu je to žánr veskrze lidový a politicky nezaujatý (naopak děs a hrůza západní civilizace by mohly být dokonce solidní propagandou), na druhou stranu přeci jen horor jako žánr nejspíš neodpovídá představě o "kulturně-vzdělávací funkci umění" socialistického ražení. Tady někde je možná nosné hledat důvody právě zmíněného "kompromisu" - velká jména oficiálně uznávané literatury ve službách lehké (i když za nocí někdy pořádně tíživé) literatury. Takže jak kdo chce.
Začnu ale antologií, která mi v antikvariátu doslova utekla před nosem, Rejem upírů. Výbor je, jak je zřejmé už z názvu, tématický, obrácený je do historie. Vyšel u nás dokonce dvakrát, poprvé v roce 1970, velmi zajímavě graficky vypravený (jako malý kluk jsem se té knihy opravdu bál), druhé vydání z roku 1995 se "pyšní" obálkou, ve které byste neprodali ani nového Umberta Eca... Obsah je naštěstí lepší.
Upírská tématika je jedním z příkladů časově relativně(!) omezeného motivu. V počátcích moderní hororové povídky byla jedním ze základních a nosných motivických prvků (v souvislosti s jejím silným zakořeněním v lidovém povědomí prostřednictvím dlouhé ústní tradice), postupem času začal horor hledat zdroje hrůzy a děsu v oblastech jiných. Zajímavé a - myslím, že do jisté míry opodstatněné - vysvětlení nabízí Jan Zábrana, když v roce 1970 napsal, že "přestože vampyrismus je celá nauka, celý systém, je dnes ve své klasické podobě stěží použitelný, především proto, že víra v upíry se všemi atributy [...] vychází historicky z křesťanství, z náboženského výkladu světa, je s ním nerozulučně spjata a je možná a přijatelná pouze uvnitře uzavřeného systému věroučných konstant [...] Ve světe více či méně ateistickém ztrácejí upíři životnost a děsivost, neboť čtenář, který nevnímá osten rouhačství, zápasu o duši s nečistou silou, pro něhož náboženské dogma není už něčím jednoznačně závazným, nemůže už také dost dobře procítit hrůzu z jeho ohrožení či porušení". Jenže to ještě nebyla na světě například Kingova povídka Na dobrou noc nebo román Prokletí Salemu... Myslím, že "moderní" upíři sice musí děsit jinak, ale stále to dokážou.
Devatenácté století, které zmíněná antologie výběrově mapuje, bylo však ještě opravdu rejdištěm upírů. Zastoupení v ní je pestré, kvalita podle mě různorodá. Pro orientaci v žánru je důležité, že v něm najdeme základní a iniciační upírské povídky: Carmillu J. Sheridana Le Fanu a Polidoriho povídku Upír, možná první moderní upířinu; Polidori ji napsal na podkladě nedokončeného torza povídky svého tehdejšího pacienta, Lorda Byrona. Okolnosti jsou známé, historka pouze vstoupila do dějin spíš jako příběh noci, kdy povstal Shelleyové Frankenstein...
Výbor začíná Nerudovou krátkou povídkou Vampýr, fantastickou črtou na dvě strany. Čistý, krásný styl, paradoxně možná nejsilnější kus antologie. Stejně dobrý je i Turgeněv, klasicky východní upířina psaná s nadhledem i tíživou melancholií zároveň a krásným závěrem. Taky druhý Rus, A. K. Tolstoj, nezklamal. Ďáblův dům má v sobě přes všechno trochu křečovité a nakonec možná úplně nevytěžené žonglování se vztahy a zápletkami jakousi horečnatost nepříjemného snu, velmi sugestivní. Trochu mi připomněl Eliadovu Slečnu Kristýnu, výbornou povídku světoznámého orientalisty a antopologa. Svým způsobem byla zajímavá i Gautierova Mrtvá milenka, přestože po stylistické stránce jde svou deskriptivností místy až pod průměr. Gautier však očekávané schéma nechává vyznít příjemně ambivalentně, přesně v duchu romantismu, možná až "okořeněného" špetkou dekadence. Carmilla J. Sheridana Le Fanu i Stokerův Draculův host jsou povídky nevybočující z očekávání, byť zrovna nenadchnou. U Stokera nejde o žádnou velkou literaturu, jeho styl je ale poměrně osobitý, navíc umí využít klasické motivy a stvořit dramatický moment s působivou atmosférou. Carmilla naproti tomu působila místy až příliš popisně a rozvláčně, bez většího dramatického tahu; přesto patří ke klasice žánru. Neboť krev jest život Francis Marion Crawforda a Cyprianovo vyprávění E. T. A. Hoffmanna nezklamaly minimálně atmosférou halící prostý příběh lehce romantickým "oparem" (Crawford) a syrovostí závěru, zakotvenou zřejmě už v klasickém lidovém vyprávění (Hoffmann). Zklamáním pro mě naopak představoval Capuanův Noční návštěvník a již zmiňovaný Upír Johna Williama Polidoriho. Povídky s chatrným dějem, slabou pointou a především úplně nezvládnutou stylistickou stránkou a výstavbou nezaujaly téměř ničím. A nic na tom nemění ani fakt, že Polidori postavou Lorda Ruthvena údajně uvedl jako první do moderní anglické literatury upíra-aristokrata a že je považován za jednoho z tvůrců moderní upírské povídky. Napsána ve dvaceti letech má jeho povídka podle mého názoru hodnotu spíše historickou, než vyloženě uměleckou.
I přes určitou uměleckou nevyrovnanost jednotlivých povídek je dobré výbor Rej upírů znát. Umožňuje udělat si představu o vývoji (zde spíše kořenech) žánru a v případě autorů ne vyloženě hororových přímo vyzývá k srovnání s jejich dílem tzv. klasickým. Zároveň nechává zřetelně vystoupit to jednotící, co mají povídky společné (bez ohledu na primárně upírský motiv): ten děs z neuchopitelného, těžko vysvětlitelného a nezařaditelného do řádu světa. Ne nadarmo v nich častokrát balancujeme na hranici snu, v nejistotě o tom, co je skutečné a co ne. Nejděsivější není totiž to nejbrutálnější, ale to nejméně "viditelné"a jeho vnitřní transformace. Zajímavé je proto také sledovat zpracování tak častého milostného motivu (oblíbená romantická "rekvizita") v podivně dvojakou kombinaci bolestného citu ústícího až do hrůzy a šílenství. Právě rozpolcenost, ztráta předmětu touhy, jeho přerod v předmět děsu, dotek zlého rukou milovaného - to všechno a samozřejmě i mnohé jiné dává hororu hloubku a výraz něčeho víc než jen zábavy na noční večery. Tedy pokud máte fantazii...

Současná komunistická rétorika - ukázka!

Daleko přesněji než pečlivě formulovaná programová prohlášení a prezentace vypovídají o politických stranách jejich každodenní postoje in actio, nejlépe v relativně uzavřených vnitrostranických mediálních okruzích. Pokud si tedy myslíte, že se komunistická rétorika (ruku v ruce se smýšlením) od dob demagogické a často brutální totality ve své až tragikomické prostoduchosti změnila, čtěte článek Supi útočí, uveřejněný na webových stránkách KSČM v minulých dnech. Jeho autorem je Ludvík Šulda (*1979), místopředseda Komunistického svazu mládeže (KSM). Před nedávnem jsem oponoval bakalářskou práci, která byla pokusem o jazykovědnou analýzu jednoho z hlavních propagandistických prostředků KSČ za dob totality, Rudého práva. Pod dojmem současné rétoriky jejího ideologického nástupce si myslím, že by stála za hlubší rozpracování a možná i následné publikování...

Z věd o jazyce VII: Neurolingvistika - mozková centra I

K základním neurolingvistickým problémům patří otázky týkající se možnosti mozkové lokalizace řečových předpokladů v užším slova smyslu, tj. snaha o vymezení oblastí neurálních korelátů jazyka - hledání tzv. řečových center. Přestože je už dnes jasné, že řečová produkce je složitý proces, na jehož průběhu se podílí mnoho oblastí lidského mozku, za hlavní mozková "centra řeči" byly díky tradici dlouho považovány dvě oblasti, tzv. Brocova a Wernickova area. Původní představa o jejich funkční samostatnosti a "dělbě úkolů" v rámci jednotlivých jazykových dovedností je už víceméně opuštěna, přesto - jak ukazují např. výzkumy afázií - mají obě oblasti přeci jen jisté specifické charakteristiky týkající se produkce a percepce řeči. Protože ale přetrvávají nejasnosti v přesném umístění těchto oblastí, operuje se při lokalizaci jazykových schopností s jemnějším a prostorově rozsáhlejším vymezením. (O tom, že i samotná hypotéza předpokládající lokalizovatelnost - nejen jazykových - schopností je problematická, příště).
S těmito otázkami úzce souvisí nedávno publikované výsledky výzkumu vědců z National Institute of Deafness and Other Communication Disorders, National Institute of Mental Health aj. V časopise Nature Neuroscience tým vedený Allenem Braunem poukazuje na určitou podobnost mezi neurální lokalizací řečových schopností u lidí a makaků.
Zjednodušeně řečeno, cílem bylo odpovědět na otázku, jestli morfologická podobnost mozků obou živočišných druhů vykazuje v otázkách komunikace i podobnosti funkční. Pomocí vyšetření formou pozitronové emisní tomografie (PET) bylo zjištěno, že makakové aktivují při komunikaci v rámci druhu podobné mozkové oblasti jako lidé. Stejně tak bylo zjištěno, že v případě tzv. pseudozvuků (tj. zvuků, které znějí podobně jako zvuky používané makaky ke komunikaci; ekvivalent lidských pseudoslov) dochází podobně jako u lidí pouze k aktivaci té oblasti, která zpracovává zvuky jako takové, nikoliv zvuky, které jsou součástí daného komunikačního systému.
Uvedená zjištění představují cenný příspěvek do debaty o evoluci člověka a také o evoluci jeho jazykových schopností. Právě v této oblasti panuje stále mnoho nejasností a teoretických rozporů. Jednou z otázek je, jestli lidský jazyk představuje komunikační systém principiálně a zásadně odlišný od komunikačních systémů ostatních živočišných druhů, nebo jestli leží pouze na škále od těch velmi jednoduchých až po velmi komplikované, ale principiálně odlišný není. Související otázkou pak je, jak se lidský jazyk vyvinul, jakým způsobem došlo k tomu, že člověk začal disponovat takovou komunikační schopností, která pro něj představovala zřejmou evoluční výhodu. Právě podobná srovnání umožňují zajímavý vhled do některých mechanismů lidské řeči.
U makaků je za homologickou oblast lidské Brocovy arey považována oblast F5, která obsahuje tzv. zrcadlové neurony. Ty reprezentují ztotožnění pozorované aktivity se stejnou, ale vnitřně generovanou aktivitou. Podle výzkumů Giacoma Rizzolattiho je oblast F5 jakýmsi "prekurzorom Brocovej oblasti a vývoj ľudskej jazykovej oblsti je dosledkom existencie neurónového systému na stotožňovanie akcií vykonávaných inými s vlastnými akciami" (Beňušková). Bylo totiž zjištěno, že Brocova area se aktivuje i během pohybu rukou, představování si jejich pohybu a během mentální rotace zahrnující ruce. Zároveň je třeba si uvědomit, že Brocova area je někdy považována za premotorickou oblast pro svaly produkující řeč a je aktivní při syntaktických operacích. Jedním z vyvozených závěrů tak může být nejenom gestický původ lidského jazyka, ale i pojetí myšlení jako "kontemplácie akcií v nejakom priestore" (Beňušková).
Podobně zajímavou zprávou je informace o objevení jazykového genu, publikovaná odborníky z Planckova ústavu evoluční antropologie. Mělo by jít o gen FOXP2. Důkazem, že jde o gen nějak související s lidskou jazykovou schopností, má být jeho mutace oproti stejnému genu u ostatních savců a to, že jedinci s jeho poškozením mají artikulační problémy a problémy spojené s gramatikou. Že nejde pouze o motorickou poruchu mají dokazovat vážné problémy právě s gramatickou kompetencí postižených mluvčích. Tyto výzkumy tedy nejen uvádějí do spojitosti motoriku mluvidel a syntaktickou kompetenci, ale zároveň v jistém smyslu podporují jednu ze silných obecně lingvistických hypotéz: tu o genetické predispozici pro fungování komunikačního systému v takové komplexitě, jakou vykazuje lidský jazyk.
Domnívám se, že to ještě nijak NUTNĚ nepodporuje teorii, že je vrozena univerzální gramatika jako taková. Podle mě je totiž možné tuto mutaci interpretovat jako ke svému konečnému určení tzv. agnostickou. Může sice poskytovat výhodné podmínky pro fungování jazyka, ale geneticky jej nekóduje. Argumenty proti genetické predispozici jazyka totiž tvrdí, že nebyl pravděpodobně dostatek času na to, aby se u člověka zakódovala genetická báze pro jazykové struktury, jako je gramatika (viz např. Altmann). Argumentů podporující vrozenost jazyka (ve formě univerzální gramatiky), je samozřejmě také shromážděno celé množství. O tom ale třeba někdy příště.

Zdroje: Gil-da-Costa, R., Martin, A., Lopes, M., Monica Munoz , M., Fritz, Wise, S.P., Braun, A.R.: Species-specific calls activate homologues of Broca’s and Wernicke’s areas in the macaque. In: Nature Neuroscience vol 9, No 8 (abstract); Beňušková, L.: Kde se jazyk stretáva s vedomím. In: Jazyk a kognicia. Bratislava 2005; Giacomo Rizzolatti and Michael A. Arbib: Language within our grasp. In: Trends in Neurosciences, Volume 21, Issue 5, 1 May 1998, Pages 188-194 (abstract); Altmann, G.: Výstup na babylonskou věž. Praha 2005, Mihulka, S.: Řečová centra v mozku makaků.
(http://www.rozhlas.cz/priroda/portal/_zprava/265350; 10. 8. 2006)

Z věd o jazyce VI: Zpráva o jednom experimentu s kognicí

Kognitivní lingvistika patří k pomezním jazykovědným oborům, které se začaly konstituovat ve druhé polovině 20. století a které dnes tvoří velmi podstatnou část "portfolia" jazykovědného zkoumání. Zdroje, inspirace a šíře záběru kognitivní lingvistiky by vydaly na samostatnou a velmi obsáhlou studii (výbornou přehledovou zkratku nabízí např. doslov Dominika Lukeše k Lakoffově knize Oheň, ženy a nebezpečné věci), s únosnou mírou simplifikace ale můžeme kognitivní lingvistiku považovat za jednu z odnoží kognitivní vědy. U jejího zrodu stál mimojiné snad nejvlivnější lingvista druhé poloviny 20. století, Noam Chomsky, a v jím vytýčeném prostoru zpočátku fungovala ve vztahu ke kognitivní vědě jako jakási věda zahrnutá (Chomsky pojímal lingvistiku jako součást kognitivní psychologie). Postupem času se ale vyprofilovala v do jisté míry samostatný obor s vlastním předmětem studia, metodologiemi a problémy. V současné době se v kognitivní lingvistice můžeme setkat s mnoha různými přístupy na škále od výpočetních modelů neuronových sítí až po kognitivní lingvistiku kulturního ražení. V českém prostředí se především zásluhou aktivit Ireny Vaňkové pomalu etabluje varianta opírající se o iniciační texty George Lakoffa, polskou kulturní lingvistiku a fenomenologicko-hermeneutickou tradici evropské filosofie, reprezentovanou Heideggerem, Patočkou nebo Gadamerem (viz článek I. V.), na Slovensku se naopak čile rozvíjí spíše odnož matematicko-komputační. Recenze na Lakoffovy práce i slovenský sborník Jazyk a kognicia se tu brzy objeví, teď jen malá novinka z oboru.
Při výuce obecné jazykovědy se běžně zdůrazňuje, že jazyk je ze znakového hlediska symbolický arbitrární systém (to první v peircovském, to druhé v saussurovském duchu). Jak Peirce tak de Saussure jsou si však vědomi pouhé přibližnosti tohoto tvrzení (viz Kurs obecné lingvistiky a Grammaticu Speculativu) - oba shodně poukazují na neabsolutnost tohoto pojetí, Saussure hovoří spíš o výjimkách, Peirce dokonce každý znak považuje za konglomerát s převahou jednoho "typu" z jeho známé triády ikona, index, symbol. Do evropské lingvistické tradice, která se opírala především o de Saussurův odkaz, poprvé vnesl téma ikoničnosti přirozeného jazyka - tedy pokud je mi známo - až Roman Jakobson, znalec a propagátor inspirátora moderní semiotiky, Ch. S. Peirce. Zjednodušeně řečeno, Jakobson se pokusil v návaznosti na Peirce, ale i na základě vlastních zjištění z oblasti jazykovědy a literární vědy, poukázat na to, že jazyk a komunikace přirozeným jazykem vykazují v mnoha aspektech formy ikonický vztah k obsahové stránce sdělení; že zkrátka jazykem v některých případech skutečně ukazujeme, napodobujeme apod., jak to činí ikonické znaky. Blíže k tomu viz např. jeho stať Hledání podstaty jazyka (ve vynikajícím sborníku Dvanáct esejů o jazyce) nebo studii Světly Čmejrkové Jakobsonovo Veni, vidi, vici v časopise Slovo a slovesnost (Čmejrková, S.: Jakobsonovo Veni, vidi, vici, aneb ikoničnost v jazyce. In: Slovo a slovesnost 57, 3, 1996, 177-190; tam je i další literatura). V rámci kognitivní lingvistiky tuto myšlenku systematicky rozpracovali Mark Johnson a George Lakoff v jejich veleslavné knize Metaphors We Live By z roku 1980 (česky Metafory, kterými žijeme, Host, Brno 2002).
Jednou z oblastí, na které je možné tyto vlastnosti jazyka a řeči demonstrovat, je oblast prozódie. To, že prozódické aspekty sdělení přináší v komunikaci cenné informace a značně se podílejí na konstituci významu promluvy, je ve vědě o jazyce známá věc. Intonační průběh, důraz apod. napovídají mnohé i o rozpoložení mluvčího, mají tedy také hodnotu pragmatickou v užším slova smyslu. A zatímco Jakobson a po něm i Johnson s Lakoffem pracovali "jen" s analýzou textů a komunikačních událostí (což už dnes u Lakoffa zdaleka neplatí), tým z oddělení psychologie Chicagské univerzity pod vedením Howarda Nusbauma v souladu s dnešními postupy zkusil tuto teorii testovat experimentálně. Testované subjekty měly za úkol popisovat pohybující se tečku na obrazovce monitoru, která místy zrychlovala svůj pohyb, v jiném experimentu pak střídavě stoupala a klesala. Při vyhodnocování modulace hlasu bylo zjištěno, že při zrychlování pohybu popisovaného objektu i při jeho stoupání/klesání docházelo k ikonickým jevům v oblasti hlasového projevu: mluvčí projev zrychlovali a stejně tak stoupala/klesala frekvence hlasového signálu (zhruba v rozpětí + - 6 Hz). Vezmeme-li v úvahu, že lidský hlas se pohybuje v rozpětí zhruba 100-4000 Hz, může se zdát taková odchylka nepatrná. Určitý hlasový standard každého mluvčího a statistická pravidelnost dosažených výsledků však naznačují relevantnost takových zjištění. A co je nejpodstatnější, při dalším experimentálním ověřování opodstatněnosti vyvozených závěrů dokázali členové jiné testovací skupiny z poslechu výpovědí subjektů první skupiny určit, jak se pozorovaný objekt choval. Podobné experimenty byly rovněž provedeny se čtením textu. Profesor Howard Nusbaum - domnívám se, že ne nepřípadně - považuje tyto jevy za v podstatě "mluvená gesta". Zdá se tedy, že v komunikaci pomocí přirozeného jazyka v určitých oblastech odkazované skutečnosti takříkajíc "zobrazujeme". Koneckonců, stačí se zamyslet nad tak běžným básnickým prostředkem, jako je synestézie. I když se to tedy nemusí zdát úplně zřejmé, někde tudy vede jedna z cest k poznání lidské mysli.

Cursus Finis Africae VII: Matné hvězdy, slunce a kometa

Ještě před prázdninami jsem nahlédl také do nepovídkové tvorby několika velikánů sci-fi, konkrétně do Aldisse (Skleník), Clarka (Setkání s Rámou) a Martina (Křídla snů, pozn.: společně s Lisou Tuttleovou), nejpříjemnější bylo ale překvapení na závěr. A to přitom nebylo ani románové, ani tak "hvězdné".
O Aldissovi toho bylo napsáno spousta, je považován za jednoho z nejvýznamnějších autorů žánru. Mně po pár povídkách a jednom románu zatím nepřesvědčil. Ne o tom, že by byl dobrý autor, spíš o tom, že by měl být považován za špičku. Nedostal se mi - pravda - zatím do ruky Nonstop, který je charakterizován jako jedno z jeho základních děl. Takže to možná zlomí on. Skleník sice přináší zajímavou "futuristickou" vizi života na planetě Zemi poté, co se zastaví její rotace kolem vlastní osy, příjemně na začátku zapůsobí zručným vyprávěním a nápaditou imaginací (Aldiss si s vykreslením opravdu vyhrál), všechny tyto vklady se ale postupně rozmělňují v jakoby bezradném "nastavování" příběhu, příběhu upadající do deklamace bez dramatického spádu, který nakonec vyústí v trochu nudnou, byť z logiky vyprávění plynoucí pointu. Po počátečním zájmu a naději trochu zklamání.
Velmi podobné to bylo i A. C. Clarkem v případě Setkání s Rámou. Nadějně začínající příběh psaný zhuštěným úsporným stylem, rozdělený do krátkých kapitol, nakonec vyšumí v epizodkách, které sice místy otvírají spoustu dveří k zajímavým otázkám, ale nakonec pokaždé jenom nakouknou. Chytré, v posledku však vedoucí k nádechu, zatajení dechu... a zklamanému vydechnutí. A to až do samého konce, ať už se vypravěč "tváří" jakkoliv ambivalentně a tajemně. Ústřední motiv, který - myslím - odpovídá duchu Clarkovy tvorby, je sice zpočátku krásně rozvíjen, ale podobně jako Aldiss se nakonec Clark utápí v "technice" a deskriptivnosti. Příběh místy rozhodně nepostrádá napětí, protože jeho hnacím motorem je neustálé vyrovnávání se s neznámým a obtížně uchopitelným JINÝM (to jej dělá tak trochu příbuzným Lemovy Solaris), ale hloubka mnohých myšlenek nenachází v Clarkově případě, podle mě, adekvátně kvalitní literární zpracování. Setkání s Rámou tak nakonec připomíná hodně všední setkání s někým, kdo by přitom mohl ukázat, že je opravdu nevšední.
Křídla snů mají v této trojici trošku zvláštní postavení. I přes zakotvení v blíže neurčené, ale zdá se že vzdálené budoucnosti, mají daleko blíže k pohádce než ke sci-fi literatuře. Český název odkazuje k hlavnímu motivickému prvku příběhu, zatímco originální název (Windhaven), který se vztahuje ke jménu planety, na které se děj odehrává, akcentuje šíři plochy a délku jeho času, dává tušit jeho tak trochu "kronikářský" charakter. Vyprávění George R. R. Martina a Lisy Tuttleové mě zaujalo rozhodně víc, než předchozí dvě knihy, byť v tomto případě se mi věřejně diskutovatelné důvody formulují těžko a stále ve mně zůstává podivná nejistota. Snad jakási snová pohádkovost, možná větší plasticita postav, prostředí a osudů. I přes existenci pasáží a motivů, které občas vyzněly trochu zbytečně do ztracena, je vzhledem k šíři příběhu možné jej považovat za zdařilý. A koneckonců - ne každá postava musí být zapletena do osidel vyprávění spoustou pevných vláken. Není to tak ani v životě (i když otázka, kdo koho napodobuje, zůstává stále otevřená;)). A tak jako člověk nečeká pointy v kronikách, neměl by je čekat ani tady. Křídla snů ukazují na pozadí času jeden lidský osud, který dokázal přeměnit sen ve skutečnost. A i když jsou obrazy příběhu občas lehce barotiskově kolorované, přesto je většinu času vyprávěn s ostrou přímostí a nelítostnou nejednoznačností uvnitř jeho hrdinů.
Po matných hvězdách a troše naděje schované pod křídly snů mě ale opravdu zaujal a potěšil autor nerománový a známý spíš jako špičkový a uznávaný editor: Gardner Dozois. Soubor jeho povídek Tanec s Ježíšem (název originálu ovšem zní Geodesiac Dreams!) pro mě našel Dan v Levných knihách, konkrétně v sekci "Poslední kusy" (Kč 49,-!) Poměrně obsáhlá předmluva další ikony sci-fi komunity, Roberta Silverberga, je tak neuvěřitelně adorující, že vzbuzuje nedůvěru i mimořádné očekávání zároveň. A nutno dodat, že to první se nakonec rozplyne (což neznamená, že bych si předmluvu ke knize představoval zrovna takto), a to druhé je víceméně naplněno. Tanec s Ježíšem je vlastně první Dozoisova "bestofka" a obsahuje např. jeho velmi ceněné prózy Usmiřovatel (Peacemaker) a Ranní dítě (Morning Child) - obě dostaly Nebulu. O Dozoisovi je známo, že publikuje málo, ale že to málo je většinou velmi kvalitní, ceněn je především kvůli svým schopnostem stylistickým (a na obálce jsou připomínány i jeho kvalitní, často šokující pointy). Podle mého názoru je ale relevantní spíš to první, než to druhé. Zatímco síla a šokující tvrdost pointy přichází hlavně v Ranním dítěti nebo povídce Apres Moi a její hloubka pak například ve Zvláštním ránu, Dozoisovy prózy (a tyto tři nevyjímaje) jsou zajímavé opravdu především zvládnutým vyprávěním a stylistickou vytříbeností (jak jen to u překladu lze posoudit), někdy už směřující možná až lehce k manýře. Společným tématem většiny - podle mě velmi vyrovnaných - próz je zachycení mezní situace/etapy, často v kulisách na pomezí (a mnohdy už za ním) apokalyptické budoucnosti. Dozoisova schopnost pečlivé kresby prostředí (vnějšího i vnitřního) umožňuje zachytit atmosféru příběhu s nevšední intenzitou. Řečeno jeho vlastními slovy z povídky Království u moře: jako by se "pohyboval na pomezí snu, kde se všechno zdá logické a zázraky se dějí". Je proto pro mě dalším příjemným objevem. Objevem autora, jemuž v tomto literárním proudu, který tak častokrát adoruje hlavně nápad a myšlenkovou kostru příběhu, záleží také na způsobu psaní. I proto se Dozoisovi daří mistrně mazat hranice mezi žánry a pomáhat tak budovat ten jeden opravdu důležitý - kvalitní povídku!

Studie, eseje, recenze VI: My proti nim (ve fotbale i v životě)

Vítek mě před pár dny rozesmál tvrzením, že to, co panuje v posledních několika týdnech venku, už není počasí, ale demoverze krematoria. A protože v takovém horku a u vody není na četbu intelektuálně náročných kusů ani pomyšlení, nabízím něco lehčího - povídkovou knihu Gilese Goodheada My proti nim, vtipnou beletrii o fotbale a někom, kdo ho má tak rád, že je schopen jít třeba na derby v Turecku. A - světe div se - i na Spartu se Slávií. Moji recenzi, která byla publikována i v literárním obtýdeníku Tvar, naleznete zde ve formátu [XHTML].

Neočekávaně se na hřišti objevilo mužstvo Realu Madrid v bílé a začalo se rozcvičovat. Klidné hučení v hledišti okamžitě přerušil pronikavý pískot celého stotisícihlavého davu. Bylo to strašné, i když jste si zacpali uši. Ten desetiletý kluk vedle mě se celý přikrčil a očividně zpanikařil. Všude kolem bylo vidět jen rozmazané skvrny, jak oceán lidí začal ve světle reflektorů mávat bílými kapesníky. Člověk by očekával, že hluk pomalu ustane - ti lidé se snad přece budou potřebovat nadechnout? - ale pískot pokračoval v nezmenšené míře po celou dobu, co byli hráči Madridu na hřišti. Snad jediná změna spočívala v tom, že pokaždé, když některý z bílých kopl do míče, se kakofonie změnila v naprostý zmatek. Jsem si jistý, že to slyšeli psi až v Maroku. A tlaková vlna patrně rozhoupala i raketoplán na oběžné dráze.
[Giles Goodhead, My proti nim, 2004]

Cursus Finis Africae VI: O příbězích II

Myslím, že je to v Pánu prstenů, jedna postava tam říká něco jako "cesta tě přivede k cestě"; že můžeš vykročit tenkou pěšinkou, co nevede nikam a dopadneš líp, než když od hlavního schodiště svého domu sestoupíš na široký chodník před ním a dostaneš se... nu, kamkoliv. A stejné to je s příběhy. Jeden vede ke druhému a ten zase k dalšímu; snad se vinou směrem, kterým chcete, snad jdou úplně někam jinam. Nakonec možná je zajímavější ten hlas, který vypráví, než vyprávění samo.

(Stephen King, To, 1986)

Star Wars: Epizody I - III: Z jasu do temnoty a naopak

Poslední tři večery jsem si konečně v klidu pustil poslední (vlastně první) epizody kultovní space opery režiséra George Lucase Star Wars: Skrytou hrozbu, Útok klonů a Pomstu Sithů. Svým způsobem jsem si to užil, přestože scénář je podle mě slabý, postavy ploché a bez větší věrohodnosti (jejich "vývoj" občas přípomíná spíš salto mortale než psychiku), dialogy jsou častokrát klišovité nebo nicneříkající, herecké výkony nevýrazné (ale hlavně proto, že vlastně nemají moc co hrát; např. Ian McDiarmid v postavě senátora Palpatina, která skrývá tak lákavý potenciál dvojtvářnosti, nebo Hayden Christensen v ambivalencí se zmítající postavě Anakina Skywalkera). Naproti tomu trilogie uchvacuje fascinujícím vizuálním/počítačovým zpracováním (prostě sen!), byť místy trošku vzbuzujícím dojem až "sterilního" obrazu, obrovskou a nádhernou výpravou, zejména v oblasti kostýmů a některých interiérů. Přes až neodpustitelnou slabost zpracování děje ale vykazuje nová série přeci jen postupně stoupající úroveň - první díl na mě působil rozpačitě, druhý jako nevýrazný most, zato ten třetí už naznačuje vzrůstající sílu a temnotu obsahovou i vizuální (stačí sledovat "barevnost" interiérů, kostýmů a prostředí vůbec), jako je tomu např. ve slavné Epizodě V: Empire Strikes Back. Pro ty, kteří si zamilovali starou trilogii, navíc naštěstí všechny tři díly obsahují několik momentů, které jsou prostě fantastické a troufám si tvrdit, že na tom má obrovský podíl i výborná hudba Johna Williamse. Bylo pro mě úžasné sledovat, jakým způsobem se dá intertextuální odkazování vytvářet pomocí jemných hudebních náznaků (např. v Epizodě II, když se Anakin v dialogu s Padmé po smrti jeho matky rozzuří - to mě přikovalo do křesla). A tím se dostávám k jádru té - pro mě - možná nejzajímavější věci: Hvězdné války vytvořili zvláštní fenomén zajímavý z hlediska interpretace díla (textu v širokém slova smyslu). Rozdělily diváky na ty, kteří "staré" epizody viděli, a na ty, kteří se s celým tím obrovských příběhem seznámí dle logiky fabule, nikoliv syžetu (velké zjednodušení, dobře vím!). To samozřejmě není nic až tak převratného, i v literatuře je podobný postup častokrát používán. Právě ale velký časový odstup, který leží mezi oběma trilogiemi Star Wars, to, že je příběh vyprávěn vlastně dle schématu prostřední část - konec - počátek - prostřední část, a fakt, že ta první trilogie nebyla - pokud je mi známo - od začátku jasně koncipována jako předehra k té následující (i když George Lucas tvrdí, že "he had always envisioned the whole thing as a series of six films"), vede k možnosti dnešního diváka rozhodnout se, jak celou podívanou pojmout. Protože není nutné vidět tyto dvě trilogie v nějakém "správném" pořadí, může se podívat nejprve na příběhy té staré (jako se to stalo mně), pátrat po totožnosti Darth Vadera a při prvních epizodách sledovat osudový pád Anakina Skywalkera, nebo sledovat příběh chonologicky a s podobným napětím přemýšlet o tom, jak to celé vlastně "skončí". Jednoduše - jeden příběh poskytne naprosto explicitně různé způsoby dekódování, smysl bude utvářen podle zcela různých algoritmů. A teď by mohl přijít pokus o rozhodnutí, jaká cesta je vlastně zajímavější. Myslím, že každá má svoje výhody i nevýhody, jak už to tak bývá. Mně ale moje pozice "vědoucího" vyhovovala. V tom nezvratném naplňování osudu bylo pro mě něco až anticky tragického. A to, jakým způsobem vysvítaly náznaky té tragédie, jak něco zdánlivě pozitivního bylo jen předzvěstí hlubokého pádu... O tom vlastně psal už Friedrich Nietzsche ve svém Zrození tragédie z ducha hudby. To je ta divákova slast mimo dobro a zlo... Ve chvíli, kdy ještě mladý Jedi Anakin odchází se senátorem Palpatinem pryč ze světla místnosti a jejich postavy se tak na pozadí okna mění ve dvě černé silutety, mi běhal mráz po zádech. Takže: pokud jste viděli ty předchozí Hvězdné války, stejně si tyhle nemůžete nechat ujít! Inu, z jasu do temnoty a naopak.

Cursus Finis Africae V: O příbězích

"Tomu vůbec nerozumím. Nerozumím ničemu z toho. Proč musí být nějaký příběh sociálně-tento? Politika... kultura... historie...copak to nejsou přirozené součásti jekéhokoliv příběhu, pokud je vyprávěn správně? Chci říci... " Rozhlédl se po třídě, zaregistroval nepřátelské pohledy a smutně si uvědomil, že to všichni berou jako nepřátelský útok. A možná to i je nepřátelský útok. Uědomil si, že si možná myslí, že v jejich středu je nějaké sexem posedlý obchodník se smrtí. "Chci říci... copak nemůžete příběh prostě nechat příběhem?"

(Stephnen King, To, 1986)

Z věd o jazyce V: Afázie a věci příbuzné

Přidal jsem do pravého sloupce linků v sekci Neuro-psycholinguistics link na heslo Aphasia z i-netové encyklopedie Wikipedia. Samotné heslo obsahuje základní informace o jinak mimořádně složité problematice afázií a o dvou významných neuropsychologických modelech, pomocí nichž jsou afázie uchopovány, vykládány a léčeny. Podstatné jsou ale hlavně odkazy na konci, kterými se dostanete na stránky organizací a především výzkumných center, které se věnují zkoumání tohoto závažného postižení. Práce o jazykovědném pohledu afázie se tu snad v brzké době objeví. Nutno dodat, že v českém prostředí jich zatím moc není, minimálně ne na stránách lingvistických časopisů (kromě několika prací Heleny Lehečkové; ta se autorsky podílela i na monografii Afázie, kterou vydalo v roce 1997 nakladatelství Triton).
V sekci Cognitive linguistics přibyly stánky Michaela Tomasella, ředitele Department of Developmental and Comparative Psychology Institutu Maxe Plancka. Obsahují jeho bibliografii a také několik prací ke stažení ve formátu PDF, mimo jiné i o problematice univerzální gramatiky. Stejně tak jsou k dispozici ke stažení práce na stránkách Stevena Pinkera (velmi podstatné!) a Gerryho T. M. Altmanna. Enjoy!

Studie, eseje, recenze V: Jazykověda - věc veřejná

Mnoho lidí se domnívá, že lingvistika jako vědní obor je záležitost triviální a tak trochu zbytečná (samozřejmě až na její praktickou aplikaci při výuce cizích jazyků, jejíž souvislost s obecnými otázkami jazyka je však častokrát chápána jen velmi mlhavě). Že jde o hrubý omyl, protože jazyk a řeč jsou jedním ze základních modů našeho bytí ve světě a kontaktu s druhými, jsou pamětí národa, který je používá, a - jak poeticky píše Gerry Altmann - můžeme je chápat jako "okno, z něhož se můžeme vyklonit a vzájemně se dotknout svých myslí," může být zřejmé už při prostém zamyšlení. Méně zřejmé může být ale zjištění, že jazykověda se velmi konkrétně a přímo týká věcí veřejných. Že může mnohé říct o těch, kteří ten či onen jazyk tak či onak takříkajíc veřejně používají, a hlavně může napomoci řešit například otázky, které vnímáme jako politické, tj. ty, které se týkají polis. O tom, ale také o vztahu jazyka-jazykovědy a literatury, o tom, proč a jak vyučovat ve školách malých i vysokých češtinu, o poctivé argumentaci a některých "mýtech" z dějin dávných a nedávných je výborná kniha - bohužel před pár lety zesnulého - významného českého filologa a profesora na Karlově univerzitě Alexandra Sticha. Moji recenzi, která vyšla také v literárním obtýdeníku Tvar, naleznete zde ve formátu [XHTML].

Z věd o jazyce IV: dvakrát o významu, jazyce a myšlení

Důležité je, že význam slova "ryba" je prostě vzorec spojovaný s kontexty které odpovídají tomu, co slovo "ryba" označuje - a právě to je podstatou významu.
(Gerry T. M. Altmann, Výstup na babylonskou věž)

- Opravdu? -

Řekneme-li, že vše, co slyšíme nebo čteme, převádíme do jiného, byť mentálního, jazyka, je to pouhé odsouvání problému. Kdybychom měli k mentálnímu jazyku přístup, zbývalo by nám ještě vysvětlit, co jednotlivé věty v tomto jazyce znamenají. A navíc bychom museli objasnit, jak k tomuto významu přišly.
(Gerry T. M. Altmann, Výstup na babylonskou věž)

- Opravdu! -

Strom života: Moravské lidové písně o stromech

Jak jsem napsal, tak jsem udělal: koupil jsem si Zuzany Lapčíkové a spol. album Strom života. A dobře tak, deska je to výborná. Nijak zvlášť nevybočuje ze směru, kterým Lapčíková už pár let kráčí - ruku v ruce s klasikou a jazzem vstříc lidové písni. Do stopáže něco přes 70 minut se vešlo 37 skladeb, ale ono jde v podstatě o jakousi koláž motivů z lidových písní, jejichž jednotícím prvkem jsou příběhy vážící se ke stromům v běhu ročních dob. Proto je taky booklet - mimochodem z recyklovaného papíru jako "kapsa" pěkně vypravený - rozdělen obsahově ne podle písní, ale na části Jaro, Léto, Podzim a Zima. Lapčíková brala od Janáčka, z lidu, přispěli tradičně také Emil Viklický a Petr Růžička, tentokrát navíc výrazně i Miroslav Minks; předmluvou Antonín Buček, velmi osobním "doslovem" pak Miloš Štědroň. Album není tak jednoznačně "najazzlé" jako Prší déšt, místy působí víc lidověji, spíš blíž některým věcem z Moravských písní milostných. Na rozdíl od nich mi ale přijde přeci jen prostší a lidovější. A díky té kolážovosti působí i trochu pestřeji. Co je ale na lidovce a jejích lapčíkovsko-viklických úpravách vždy zajímavé (a nechybí to ani tentokrát), je zaposlouchávat se do různých variant a variací jednoho tématu, ať už textových nebo hudebních. Folkloristé, etnografové a kognitivní lingvisté by měli pospíšit. Mizí to pomalu, ale mizí...

Stálo mě to slabých 200 korun českých, a navíc 40 z nich šlo do veřejné sbírky Strom života Nadace partnerství určené k podpoře výsadby stromů apod. Užitečný a dobrý kup!

Hollywood v koncích, ať žije Francie...a spanglish!

Ve středu jsme si s Vítkem po dni plném úmorného vedra a ještě úmornější práce v univerzitní knihovně řekli, že potřebujeme nějakou vtipnou, lehkou, ale přitom inteligentní komedii. Pustili jsme si proto Allenův Hollywood Ending..., a to byla chyba. Z posledních patnácti Allenových filmů (ergo z posledních patnácti let jeho tvorby) jsem viděl většinu, i když nový Match Point - Hra osudu zatím bohužel ne. Přiznávám, že možná až nekriticky obdivuju Výstřely na Broadway nebo Všichni říkají: Miluji tě a opravdovou slabost mám pro Manhattan. I s vědomím nutného odstupu od hyperkritické síly takového "metru" byl pro mě Hollywood Ending zklamáním. Že Woody Allen v různých obdobích svojí tvorby točil filmy podle velmi podobného schématu, mi vůbec nevadilo, protože byly plné napaditých vtipů (na vysoké intelektuální úrovni; vůbec Allenovo předstírané shazování "vysoké kultury" bylo vždycky půvabně dvojsmyslné a většinou i svěží, a to jak v jeho tvorbě literární, tak filmové). Posledních pár filmů už jsem ale nevnímal jako různé variace na podobná témata, ale spíš jako variování schématu bez obsahu. Tak na mě působili Darebáčci, Hollywood Ending, jen o trochu lepší se zdálo Cokoliv, ještě o stupeň výš pro mě přeci jen stály Celebrity. Věřím tomu, že většina Allenových diváků vlastně doufá v osvědčený postup: dobré vtipy, fantastické dialogy (nebo monology?:-)), intelektuální narážky a pod tím vším tiše a na konci přeci jen výrazněji pulzující jakýsi melancholicky posmutnělý, ambivalentní, někdy možná i temný spodní proud. Čest výjimkám, sám nejsem zas až tak jiný. A přestože hned druhá scéna, ve které hasnoucí režisérská hvězda Val Waxman (Allen) uprostřed husté chumelenice telefonuje z Kanady a ptá se, jestli jsou losi masožravci, dává naději na "klasiku", po zbytek filmu podle mě Allen-tvůrce až na pár momentů tápe podobně jako jeho hlavní hrdina na filmovém plátně. Občas jsme se pobavili, ale ten harmonický tah Allenových vrcholných snímků ne a ne zachytit:(

V bezděčné narážce na závěr Hollywood Ending jsme si proto rozhodli spravit chuť francouzskou komedií Blbec k večeři... a podařilo se to dokonale. Vtipná a s nadhledem napsaná "konverzačka" (Francis Veber adaptoval vlastní divadelní hru) na téma vše kazící dobrosrdečný "hlupák" versus úspěšný, ale citově plochý muž z "lepší společnosti", která se téměř celá odehrává v jednom pařížském bytě, se podle mě směle vyrovná těm nejlepším a nejslavnějším francouzských komediím (Veber s nimi má bohaté zkušenosti, napsal scénář např. k Velkému blondýnovi s černou botou). V ústřední roli exceluje Jacques Villeret, který má díky dobrému scénáři a hlavně skvělým dialogům opravdu co hrát. A propos: slyšeli jste už někdy o "Belgické zvukové"?:-)
Ale aby toho humoru nebylo příliš: Taylor Hackford, autor úspěšného životopisného filmu o Ray Charlesovi Ray nebo Ďáblova advokáta, natočil v roce 1993 film o třech kamarádech žijících či spíš snažících se nějak přežívat v téměř apokalypticky vypadajícím East L. A. plném gangů a násilí mezi místními Chicanos. Podivuhodně silně a autenticky působící film, ve kterém věci nevypadají černobíle, predikát "správný" je hodně kulturně relativní a naděje se zdá být až nepěkně daleko. Tak či onak: "La Onda forever, homes!"

Naivních nadhasič vs Německo-Argentina 3:0 aneb Ještě jednou o divadle

Sotva by mě napadlo, že se budu ještě jednou vracet k hradeckému divadelnímu festivalu, ale je to třeba. Nikdy jsem pořádně neochutnal klasickou činohru a účast na festivalu jsem omezil na koncert Zuzany Lapčíkové, zato - nevím, odkud přesně se to vzalo - mě před pár lety strhlo loutkové divadlo. Proto jsem 30. 6. vyrazil do hradeckého divadla Drak na předposlední představení festivalu - Krásný nadhasič aneb Požár Národního divadla, se kterým tu vystoupilo dobře známé liberecké Naivní divadlo. (K docenění mého nadšení postačí, vezmeme-li v potaz, že v tu dobu začínalo utkání Německo - Argentina:-)). Navíc vůbec nelituju, že jsem zvolil Nadhasiče.
Jak jsem se dozvěděl od svého dobrého kamaráda a zároveň dramaturga Naivního divadla Vítka Peřiny, hra má co do fabule (číst až po zhlédnutí) reálný základ. Příběh - až tragikomických - peripetií oblíbeného pražského nadhasiče Čeňka D. (nenechte se zavést, s Nietzschem to nemá nic společného:)) se odehrává na pozadí mlado- a staročeských půtek o stavbu "zlaté kapličky". Teatrologicky by bylo možné představení zařadit k iluzivnímu divadlu, na mě jako laika ale zapůsobilo především vyváženým rytmem (tempo střídání scén udržovalo příjemnou dynamiku vyprávění), chytrým a nepřeháněným! humorem (a to přestože postavy vystavěné vyloženě "pro vtip" tam byly), pro neznalé, jako jsem já, bylo jistě zajímavé zakomponování videoprojekcí s ukázkami z dobového tisku, tedy ozvlášťnující propojení různých typů vizualizace.
Krásný nadhasič zkrátka na hodinu zavede do svébytně kouzelného světa loutek, do světa imaginace tak odlišné od té animované ("ruční" i počítačové), a věřím, že může zaujmout široké spektrum diváků. (Samozřejmě, když víte víc, víc se pobavíte:-)) Po Alibababovi a Bezhlavém rytíři mě tak Krásný nadhasič jen utvrdil v tom, že Iva Peřinová píše hry, které jsou v podání Naivního divadla pohádkové, a to i když o pohádky nejde. Už brzy snad uvidím Zrzavého Orma!:-)

Kola, Itálie a nějaké ty novosti

Týden na kolech v Jeseníkách byl báječný, od posledka se nastřádalo i leccos nového k zapsání (o divadle, knihách a filmech), začínám na tom pracovat. Smutné bylo snad jen to, že Itálie vyhrála mistrovství světa ve fotbale a to, jak Zizou ukončil kariéru. Kdo je Marco Materazzi, si můžete prohlédnout ZDE...

Zuzana Lapčíková živě

Zuzana Lapčíková hrála v Hradci už potřetí během posledních tří měsíců, ale dostal jsem se na ni teprve v sobotu v rámci XII. mezinárodního festivalu Divadlo evropských regionů. Bylo to lehké, vzdušné, uvolněné - jako celý ten sobotní večer. S Emilem Viklickým, v malém amfiteátru u Klicperova divadla. Improvizovalo se jenom mírně, písničky byly jako obvykle "krásné, ale smutné jak sviňa", hráno s úctou duši "původní" skladby (co to u lidovky znamená původní, to je otázka), ale taky s nápadem, jak ji obohatit a ozvlášnit. Zvlášť když nazapomněli na moji oblíbenou Na osice... Tohle spojení lidovky a jazzu; myslím, že tam je hodně společného. Kdyz pominu to, že jazz má kořeny v černošské "lidové" tvorbě, obojí je hodně emoční záležitost (ale to nejspíš každá solidní hudba), která "útočí" na tu hodně hlubokou, zasutou archetypální paměť. I když Milana Kunderu dvakrát nemusím, to, co v Žertu napsal o lidové písni, mě kdysi dávno oslovilo...
Spolu s ad hoc projektem Domácí lékař tak nabízí Zuzana Lapčíková asi to nejlepší domácí uchopení lidové tvorby, jaké jsem zatím slyšel... Zítra si půjdu koupit Strom života.

Studie, eseje, recenze IV: Filosofie a jazyk

V současné době v Česku asi těžko najdete aktivnějšího a povolanějšího propagátora a popularizátora myšlenek (post)analytické filozofie, než je profesor logiky a filosof Jaroslav Peregrin. Už od počátku devadesátých let, kdy vyšel jeho Úvod do analytické filosofie, svou až neuvěřitelnou publikační aktivitou pracuje na tom, aby se tento u nás do té doby víceméně opomíjený proud filozofické tradice dočkal náležitého uznání a zapustil v Česku kořeny. Kromě již zmíněného Úvodu totiž vydal Jaroslav Peregrin také vysokoškolská skripta Úvod do teoretické sémantiky, anglicky psanou monografii Doing Worlds with Words, svou zatím asi vrcholnou práci Význam a struktura (též anglicky jako Meaning and Structure), spíše techničtější monografii Logika a logiky a zatím poslední Kapitoly z analytické filosofie, které jsou svým způsobem revidující a rozšiřující reakcí na některé výtky týkající se právě jeho těsně porevolučního Úvodu. Kromě toho je Peregrin autorem mnoha u nás i v zahraničí publikovaných článků (např. v Organonu, Filosofickém časopise, Vesmíru, Slově a slovesnosti, Aluzi atd.), editorem několika sborníků (např. Truth and its Nature (if any), Obrat k jazyku: druhé kolo nebo Co je analytický výrok?) a velmi plodným překladatelem. Společně s Jiřím Fialou a Petrem Koťátkem má tak asi největší zásluhu na tom, že analytická a postanalytická filosofie mysli a jazyka si u nás nejen prostřednictvím překladů původních prací nachází stále více zastánců.
V nakladatelství Triton vydaná knížka Filosofie a jazyk (eseje a úvahy) z tohoto Peregrinova profilu nijak nevybočuje. Představuje totiž výbor z autorových článků napsaných v posledních zhruba deseti letech, a jak je psáno na přebalu, "spojuje je idea filosofického výkladu různých aspektů fenoménu jazyka". Hned na začátku je přitom třeba zmínit, že díky Peregrinovu talentu podávat i složité věci srozumitelně, zábavně, a přitom bez velké simplifikace, je (snad až na jednu výjimku) určena i širšímu čtenářskému okruhu a že stojí za to si ji přečíst.
Deset Peregrinových článků je v knize rozděleno do tří větších kapitol - Co je to filosofie a co je to jazyk, Filosofické problémy vztahu jazyka a skutečnosti a Od logiky k myšlení - a představují tematicky poměrně širokou paletu otázek a problémů, které byly a stále jsou v (nejen analytické) filosofické tradici živé. K těm základním tématům z hlediska obecného a historického patří otázka postavení (a opodstatnění!) filosofie v současné době a její status vzhledem k přírodním vědám jako v podstatě paradigmatickému způsobu poznávání ve 20. století nebo často diskutovaný vztah analytické a tzv. kontinentální filosofie (k tomu viz také nedávno vydaný sborník Schizma filosofie 20. století). Tato témata traktuje Peregrin spíše esejisticky a úvahově, přičemž odpovědi jsou většinou jen načrtávány, a proto jsou na konci samy tak trochu mlhavé, podobně jako na začátku kladené otázky. Přesto se i tady snaží Peregrin dělat to, co činí dobrou filosofii tak (kupodivu?!) užitečnou a potřebnou: snaží se "čistit" pojmy a uvádět je do kontextů, které je potřeba brát v úvahu při snaze těmto pojmům rozumět. Pokouší se vidět různé trendy ve filosofické tradici co nejnepředpojatěji a zdůraznit slabé i silné stránky různých přístupů. Je proto dalek radikálního odmítání ve stylu Carnapovy reakce na Heideggerovu filosofii, stejně ale také "blouznivého básnění" bez důrazu na racionálně kontrolovatelnou argumentaci. Konečně jako propagátorovi wittgensteinovského pohledu na jazyk mu ani nic jiného nezbývá. Škoda jen, že právě těm citlivým bodům, které jsou tak často jablkem sváru mezi příznivci obou táborů, se věnuje spíš jen letmo, bez důkladnější analýzy pojmů jako např. racionalita, jasnost a vymezenost pojmu apod.
Přestože je Peregrin znamenitým vykladačem klasiků analytické a postanalytické filosofie, je na jeho přístupu přitažlivé, že se neomezuje pouze na interpretaci textů velikánů, jako byli Carnap, Quine nebo Davidson, ale že vždy dává najevo, jaký je jeho vlastní názor, jak se k dané problematice staví on. Proto i když recenzuje Pinkerovu knihu věnující se obhajobě chomskyánského pohledu na jazyk a lingvistiku, není popisný, ale opravdu kritický a hodnotící. To, že jsou mu cizí texty odrazovým můstkem k prezentaci vlastních názorů a teorií, je pozitivní, protože Peregrin neukazuje pouze to, co ví, ale hlavně to, co si myslí. A tím neupozaďuje recenzovaný text, ale vstupuje s ním do živého dialogu přesně tak, jak by to ve filosofii mělo být. A pokud se s nějakým přístupem ztotožní natolik, že s ním nijak zvlášť kriticky nepolemizuje, pak jej alespoň uvádí do zajímavých kontextů a poukazuje na nečekané paralely s přístupy, které nejsou nijak triviálně nasnadě (jako v případě hravé "zenové interpretace" Davidsonova filosofování).
Nejvlastnějším Peregrinovým tématem, které stojí v základech jeho zkoumání, je ale vztah pojmů na ose (nebo spíš ve vícerozměrné síti?) svět-(přirozený) jazyk-logika-myšlení, jejichž společný průsečíkem jsou otázky vztahující se k problematice významu (Peregrin se jako logik a jazykovědec věnuje otázkám - nejen formální - sémantiky), vědecké metodologie a modelu jako způsobu uchopení zkoumaného. Přestože ani tady neopouští Peregrin esejistickou rovinu a pro toho, kdo zná jeho práce, nepředstavují zde nabízené myšlenky nic zásadně nového, je důležité, že se snaží poukázat na častou záludnost a problematičnost některých našich zdánlivě zřejmých pohledů na vztah výše zmíněných pojmů, že se snaží demaskovat dřeň různých metafor, kterými je vykládáme, a připomínat nám, že mnoho palčivých filozofických i "filozofických" problémů má původ právě v pozapomenutí na modelovou podstatu modelů poznávaného jevu (například jazyka), případně v nevhodně zvolené nebo příliš doslovné metafoře. Tou může být podle Peregrina např. metafora jazyka jako nástroje označování něčeho mimojazykového (ke kterému je, jak říká kamarád Karel Šebela, logika jako model přirozeného jazyka odsouzena), představa pod jazykem ležící pravé logické formy, která může být objevena, apod. Proto v Peregrinově pojetí není logická analýza přirozeného jazyka (ergo v podstatě formální sémantika) objevováním, ale zpřehledňováním z hlediska pojmové soustavy logiky jako teorie vyplývání. Je tedy vytvořením obrazu, který může mít např. podobu sítě znázorňující vztahy mezi jednotlivými pojmy vzhledem k otázkám pravdivosti, ale s vědomím, že stále jde jen a pouze o výklad jednoho jevu pomocí jevu druhého, přičemž kritériem by mělo být, že vykládající konceptuální soustava bude v jistém ohledu jednodušší, a tím přehlednější než vykládaná. Zajímavou otázkou přitom zůstává například to, jaký je vztah těchto konceptuálních soustav z hlediska závislosti (tj. přirozeného jazyka a logiky), případně jestli je možné chopit se jiného sémantického modelu, který by nebyl v jistém ohledu tak zásadně ontologicky zavádějící, jak se o tom množinově-objektovém domnívá Peregrin. (A to například proto, že jazyk jako systém má dynamickou povahu, že další zajímavou otázkou je konstituování smyslu (ve smyslu lingvistické, nikoliv logické opozice význam-smysl) v řeči a hledání modelujícího schématu pro tak komplikovanou proceduru apod.) Podobných otázek se Jaroslav Peregrin dotýká ve statích zabývajících se vztahem logiky a myšlení (přičemž logiku chápe jako teorii vyplývání, tj. jako vědu o v podstatě intersubjektivním, zatímco myšlení je individuální proces), případně modelováním lidského myšlení v kognitivní vědě. Ve vztahu jazyka a světa pak stojí Peregrin asi nejblíže davidsonovské pozici, která se opírá o tzv. námitku proti třetím dogmatu empirismu (narážka na Quinovu veleslavnou stať Dvě dogmata empirismu) a která za toto třetí dogma považuje představu, že můžeme nějak smysluplně a jednoznačně (pevně) rozlišovat mezi schématem a obsahem (takové přesvědčení končí ve skepsi relativismu), případně (při interpretaci) mezi přesvědčeními a jazykovými významy.
Jediná stať v Peregrinově knize, kterou lze považovat za techničtější a specializovanější, se věnuje problematice jednoho paradoxu spojeného s pojmem nespadání pod sebe sama. Jde o problém, který se vynořil s Fregeho pokusem vybudovat nerozporný systém symbolické logiky a přes Russellův návrh řešení dospěl až do známého Gödelova důkazu o neúplnosti. Peregrin v článku poukazuje na podle jeho názoru mylné závěry, které ze zmíněného Gödelova objevu mnozí matematici vyvozují.
Přiznám se, že je pro mě těžké být k Peregrinově knize kritický nebo se k ní stavět nějak výrazně polemicky. Právě četba Peregrinových prací totiž do značné míry formovala můj pohled na analytickou a postanalytickou filozofii a spousta jeho názorů je mi prostě blízká. A to ať už se jedná o jeho pohled na problematiku kritérií pro hodnocení jednotlivých modelačních soustav sloužících k popisu přirozeného jazyka (jsou to zkrátka zpřehlednění) nebo o názor na povahu přirozeného jazyka a jeho vztahu ke světu a lidskému pozná(vá)ní.
To ale neznamená, že není možné o mnohém debatovat. Podnětem k zamyšlení může být třeba otázka, jak se tradice analytické filosofie - při svém důrazu na přesně vymezené a definované pojmy - vyrovnává s Davidsonovým postulátem, že pojem pravdy (kolem kterého se svět logiky a poznání otáčí) je primitivní ve smyslu základní, dále neanalyzovatelný. Stejně tak je otázkou, do jaké míry jsou opodstatněné některé z Peregrinových názorů na možnosti logické analýzy přirozeného jazyka (viz debatu v loňských číslech Filosofického časopisu). Ani jím častokrát obhajovaná tzv. filosofie přirozeného jazyka se nevyhne mnohým kritickým námitkám (především se strany logiků); problematickou se mi jeví také jeho analýza a následná kritika toho, co nazývá sémiotickým pohledem na přirozený jazyk (díky Vítku!:-)). Ve všech těchto případech jde už ale o otázky velmi speciální, kterými se Peregrin ve vybraných statích přímo nezabývá. Jak jsem už předeslal v úvodu, výbor se nese spíš v obecnějším úvahovém a esejistickém duchu a já jeho přednost vidím v tom, o co se Peregrin snaží ve většině svých pracích: o srozumitelné rozbíjení častých klišé našich úvah o něčem tak blízkém a zároveň tak obtížně uchopitelném, jako je přirozený jazyk. Jedinou vadou na kráse publikace Filosofie a jazyk je tak nejspíš nebetyčně hloupý (grafikův?) nápad "vyzdobit" úvodní stranu každé ze statí nějakým pod textem položeným obrázkem. Škoda, že kvůli tomu pak nemůžete několik prvních řádků téměř přečíst..

Cursus Finis Africae IV: Duna není drsná milenka

"Jen si na mě zkoušej svoje triky, stará čarodějnice," vyzýval ji Paul. "Kde máš svůj gom džabbár? Pokus se nahlédnout do toho místa, kam se pohlédnout neodvážíš! Zjistíš, že se z něho na tebe budu dívat!"

Že je Duna Franka Herberta kultovní sci-fi román, je skoro tak jisté, jako že všichni staří mládenci jsou neženatí. Vím, o čem mluvím, protože poté, co jsem ji dočetl, jsem měl čas si to dobře rozmyslet. A Quina taky znám.
Brian Aldiss zařadil ve své historii science fiction (Trillion Year Spree, 1986) Franka Herberta mezi jednoho ze sedmi "dinosaurů" současné americké sci-fi, což je vzhledem k tomu, co Brian Aldiss pro sci-fi znamená, samo o sobě projevem významného uznání. Je přitom jasné, že to muselo být především díky Duně. Za tu konečně dostal Herbert v roce 1966 Huga i Nebulu (tehdy vyhlašovanou poprvé). A ne dost na tom, v roce 1984 Dunu zfilmoval tehdy už neodvratně ke kultovnosti a slávě směřující David Lynch. Takže čím je Duna tak přitažlivá?
Ondřej Neff dává ve svém doslovu k prvnímu českému vydání (Nakladatelství Svoboda, 1988) úspěch Herbertova románu do souvislosti s téměř souběžným americkým vydáním Tolkienova Pána prstenů a s tehdejší náladou ve světě sci-fi literatury, která jako předzvěst věcí budoucích vždy citlivě reaguje na ty současné. Myslím, že je na tom dost pravdy, ale tím podstatným je především kvalita, nápaditost a strhující barvitost příběhu o pouštní planetě Arrakisu zvané Duna, o Paulu Muad'Dibovi Atreidovi, fantastickém plánu planetárních rozměrů, světě daleké budoucnosti a mnohém dalším (což s Neffovými argumenty souvisí). Mnohovrstevnatost románu, zahrnujícího obrovské množství motivů a témat, je výsledkem pečlivé propracovanosti, "drobnokresebné důkladnosti v líčení ekologických, sociálních, historických, psychologických a náboženských reálií" (Neff) a Herbertovy schopnosti vytvořit tak celistvý a komplexní obraz mohutné románové šíře, který ani na chvilku nenudí. Je vyprávěn s patřičným patosem, který mu spolu se zvláštně působícím spojením budoucího (osídlení vesmíru, laserové zbraně, supermoderní technika) a minulého (impérium, šlechtické rody, vražedné dýky, retrouniformy) dodává až podivně mytický ráz a rozměr, téměř podobu mytologie budoucího. Herbert díky své schopnosti nevšední imaginace vystavěl příběh, která působí mimořádně uvěřitelně a který myšlenky rodí, nikoliv deklamuje. Pokud bych se měl přeci jen pokusit zobecnit, čím především pro mě Duna je, pak nejspíš fantasticky beletrizovanou teorií systémů (v nejlepší smyslu slova "beletrizovaný") a příběhem o neuvěřitelně komplikovaném světě lidské psýché a vědomí. Jde o román psychologický (vnitřní monolog jako častný prostředek k nahlédnutní do vnitřního světa lidského myšlení, změněné stavy vědomí ústící až do něčeho jako vědomí kolektivní), strategický (neustálá kombinatorika možností, že jde o "další úskoky v úskocích jiných úskoků"), ekologický (s trochu komplikovanějším pohledem na ekologii, než jaký nabízí běžná představa o významu výrazu "ekologie"), sociologický a hlavně báječně vyprávěný. Herbert dokázal rozsáhlý tvar vystavět vyváženě, snad možná jen plně nevyužil potenciálu některých postav (Hawata, Idaha, Hallecka), které do příběhu nadějně vstoupí, ale pak jím sotva znatelně procházejí, pokud ho přímo neopustí. Maximální koncentrace na osudy Paula Atreida tak některé postavy možná až příliš upozaďuje, ale konečně, o to plastičtější je až tíživě osudový příběh toho, který je nadějí i zhoubou současně...
To Heinleinův román Měsíc je drsná milenka (The Moon is a Harsch Mistress) je něco úplně jiného. Jeho nejspíš nejúznávanější příběh (spolu s Cizincem v cizí zemi), který vypráví o měsíční vzpouře řízené starým profesorem, jednorukým opravářem počítačů, půvabnou revolucionářkou a supervýkonným počítačem Mikem, připomíná svým nedbale suveréním, ale zároveň odlehčeným tónem spíš detektivku z drsné školy. Je vyprávěný s chladnou, ironickou tvrdostí a smyslem pro ostrý vtip, takže jde vlastně především o dobrou zábavu. Tedy až do té chvíle, než začnete mít neodbytný pocit, že to ten Heinlein myslí vlastně vážně a že pokud by k něčemu takovému došlo, chtěli byste být rozhodně na té straně, na které je on. Podobně jako v Pohlových & Kornbluthových Obchodnících s vesmírem (The Space Merchants) i zde je silně tématizována sociální problematika (autorita a centralismus vs individualismus a liberalismus), byť z podstatně odlišných úhlů a s akcentací jiných jevů. A právě u/dystopismus budoucího (které je ale vyústěním současného!:-)) je jedno z nejsilnějších témat, které podle mě může literatura sci-fi nabídnout: vztah jedince a společnosti, citlivé body kultury, "testování" alternativ apod. Heinleinův román tak na jednu stranu působí jako nápaditý a skvěle vyprávěný dobrodružný příběh, na druhou stranu jde o nepokrytý manifest práva na sebeurčení jednotlivce a komunity, která takové právo podporuje. Měsíc je drsná milenka je tak asi nejpolitičtější sci-fi román, který jsem zatím četl. Obsahuje varování, kam až může vést centralismus moci a sociální inženýrství, zároveň ale přináší alternativu, která je prosta iluzí a přikrášlování - alternativu světa, který je stejně solidární jako nebezpečný, světa, který je permanentní výzvou, a proto zůstává zajímavý. A když je vám navíc pouhých 100 let a máte ještě leccos před sebou...
Jestliže Heinlein nabízel především alternativu a zaměřoval se na ni, Obchodníci s vesmírem analyzují budoucí společnost, která velebí jen jediného boha, a tím je Prodej. Ukazují, kam může dokráčet kultura, která vyrobí totalitu naruby - totalitu trhu, reklamy a obrovských korporací; společnost, kde je demokracie redukována na mechanismus bez obsahu, kde v parlamentu zasedají zástupci komerčních firem a z občanů se stávají konzumenti vyžívající se především v reklamách. I když samotný příběh není nijak překvapivě vystavěný a občas působí trochu deklamativně, přeci jen zanechává "nepříjemně děsivou pachuť" věrohodnosti. Je zjevně příbuzný Huxleyho Konce civilizace (Brave New World, anglicky zde ) nebo Bradburyho 451 stupňů Fahrenheita (Fahrenheit 451), i když jejich literárních kvalit a vypravěčské přesvědčivosti přeci jen asi nedosahuje a svým vyzněním zůstává zhruba někde mezi těmito dvěma opusy. Pro mě tak zůstává zajímavý především kvůli trošku upozaděnému, ale přeci jen důležitému "lingvistickému" motivu moci a síly slova (jímž vládne především hlavní hrdina příběhu).
Na stole leží Clarkovo Setkání s Rámou (Randezvous with Rama) a 2001: Vesmírná odysea (2001: A Space Odyssey) a Aldissův Skleník (Hothouse), včera jsem koupil Heinleinovy Dveře do léta (The Door into Summer) a Dvojníka (Double Star). Bude to hezká předehra pro Hyperion:-)