Studie, eseje, recenze VII: Beskydské haiku Jaroslava Ž.

Když Bohumil Mathesius začal vydávat svoji slavnou kolekci Zpěvů staré Číny, byl to malý zázrak. Po prvním náznaku (Černá věž a zelený džbán) se k nám konečně dostala v obsáhlejší podobě poezie dálného Východu, předložená i s výkladem o genezi českých "překladů" (v tomto případě však spíš parafrází) a také o čínském verši vůbec. Velká polemika na téma české překlady čínské poezie se spustila zhruba před dvěma lety, kdy vyšla (kromě jiných překladů čínské poezie) kniha Ferdinanda Stočese Písně a verše staré Číny. Téměř nedotknutelné Zpěvy staré Číny byly podrobeny kritice především kvůli překladatelským zdrojům a postupům (Mathesius zpočátku používal jako výchozí text parafráze čínské poezie do západních jazyků; později úžeji spolupracoval se sinologem Jaroslavem Průškem), ani Stočesova antologie se ale mezi sinology nesetkala s jednoznačně kladným přijetím (také právě - mimo jiné - kvůli překladatelské práci). Ve světle těchto sporů ale zaniká fakt, že kromě parafrází staré čínské lyriky v Česku před pár lety vyšla původní básnická sbírka, která je východním myšlením silně inspirována, ale pevně kotví v kraji svých zdrojů, na Beskydsku. Jaroslav Žila se v ní nesnaží psát východní poezii, snaží se vytvářet haiku toho prostoru, v němž je skutečně pevně zakotven. Jeho básně tedy nejsou lacinými importními obrázky s oprýskaným lakem, ale verše výrazně kořenící v básníkově kraji, prodchnuté čímsi univerzálním bez místa a času. Stručně a jasně: Jaroslav Žila napsal sice krátkou, ale mimořádně obsažnou a harmonicky střídmou sbírku básní. Kratičkou recenzi naleznete zde ve formátu [HTML].

Cursus Finis Africae VIII: O několika hororových antologiích poprvé

Sci-fi o prázdninách vystřídal v mojí příruční knihovničce u postele především horor. Famózní Kingův opus To, kratší práce Machenovy a potom hlavně drobné prózy sebrané v různých antologiích, které u nás v posledních zhruba padesáti letech naštěstí vycházely a které se snažím průběžne kupovat v antikvariátech. To, že se u nás výbory tohoto typu objevovaly, je výsledkem poučené péče především dvou pánů, Tomáše Korbaře a Jana Zábrany. Mezi pořadateli takových antologií ale najdeme například i jméno Aleše Hamana (sic!). Pod dojmem tohoto zjištění a také faktu, že ve zmíněných výborech častokrát nacházíme velká jména z dějin světové literatury, by snad mohli i ti nejzatvrzelejší strážci "vyšší" kultury začít konečně přemýšlet nad tím, jestli jejich ohrnování nosu nad hororem nesvědčí spíš než o vybraném vkusu o předpojatosti pramenící z neschopnosti rozeznat kvalitu bez ohledu na žánr. Ale to je problém, který se zdaleka netýká jenom hororu a literatury.

Pozornost se snažím upírat především k hororu staršímu, spjatému častokrát právě s autory, které proslavilo jejich dílo nehororové (např. Turgeněv, Maupassant, Neruda), případně k hororu klasickému (Poe, Lovecraft, Bierce apod.). Většina u nás dříve vydávaných antologií se soustředila především na tyto oblasti, soudobá zahraniční produkce v ní byla zastoupena - alespoň pokud je mi zatím známo - podstatně méně (snad až na Korbařovu Tichou hrůzu). Spekulovat nad tím, proč tomu tak je a proč se horor nakonec mohl nějak vyhnout obstrukcím kontrolované a cenzurované totalitní produkce, by nejspíš bylo na celou práci. Na jednu stranu je to žánr veskrze lidový a politicky nezaujatý (naopak děs a hrůza západní civilizace by mohly být dokonce solidní propagandou), na druhou stranu přeci jen horor jako žánr nejspíš neodpovídá představě o "kulturně-vzdělávací funkci umění" socialistického ražení. Tady někde je možná nosné hledat důvody právě zmíněného "kompromisu" - velká jména oficiálně uznávané literatury ve službách lehké (i když za nocí někdy pořádně tíživé) literatury. Takže jak kdo chce.
Začnu ale antologií, která mi v antikvariátu doslova utekla před nosem, Rejem upírů. Výbor je, jak je zřejmé už z názvu, tématický, obrácený je do historie. Vyšel u nás dokonce dvakrát, poprvé v roce 1970, velmi zajímavě graficky vypravený (jako malý kluk jsem se té knihy opravdu bál), druhé vydání z roku 1995 se "pyšní" obálkou, ve které byste neprodali ani nového Umberta Eca... Obsah je naštěstí lepší.
Upírská tématika je jedním z příkladů časově relativně(!) omezeného motivu. V počátcích moderní hororové povídky byla jedním ze základních a nosných motivických prvků (v souvislosti s jejím silným zakořeněním v lidovém povědomí prostřednictvím dlouhé ústní tradice), postupem času začal horor hledat zdroje hrůzy a děsu v oblastech jiných. Zajímavé a - myslím, že do jisté míry opodstatněné - vysvětlení nabízí Jan Zábrana, když v roce 1970 napsal, že "přestože vampyrismus je celá nauka, celý systém, je dnes ve své klasické podobě stěží použitelný, především proto, že víra v upíry se všemi atributy [...] vychází historicky z křesťanství, z náboženského výkladu světa, je s ním nerozulučně spjata a je možná a přijatelná pouze uvnitře uzavřeného systému věroučných konstant [...] Ve světe více či méně ateistickém ztrácejí upíři životnost a děsivost, neboť čtenář, který nevnímá osten rouhačství, zápasu o duši s nečistou silou, pro něhož náboženské dogma není už něčím jednoznačně závazným, nemůže už také dost dobře procítit hrůzu z jeho ohrožení či porušení". Jenže to ještě nebyla na světě například Kingova povídka Na dobrou noc nebo román Prokletí Salemu... Myslím, že "moderní" upíři sice musí děsit jinak, ale stále to dokážou.
Devatenácté století, které zmíněná antologie výběrově mapuje, bylo však ještě opravdu rejdištěm upírů. Zastoupení v ní je pestré, kvalita podle mě různorodá. Pro orientaci v žánru je důležité, že v něm najdeme základní a iniciační upírské povídky: Carmillu J. Sheridana Le Fanu a Polidoriho povídku Upír, možná první moderní upířinu; Polidori ji napsal na podkladě nedokončeného torza povídky svého tehdejšího pacienta, Lorda Byrona. Okolnosti jsou známé, historka pouze vstoupila do dějin spíš jako příběh noci, kdy povstal Shelleyové Frankenstein...
Výbor začíná Nerudovou krátkou povídkou Vampýr, fantastickou črtou na dvě strany. Čistý, krásný styl, paradoxně možná nejsilnější kus antologie. Stejně dobrý je i Turgeněv, klasicky východní upířina psaná s nadhledem i tíživou melancholií zároveň a krásným závěrem. Taky druhý Rus, A. K. Tolstoj, nezklamal. Ďáblův dům má v sobě přes všechno trochu křečovité a nakonec možná úplně nevytěžené žonglování se vztahy a zápletkami jakousi horečnatost nepříjemného snu, velmi sugestivní. Trochu mi připomněl Eliadovu Slečnu Kristýnu, výbornou povídku světoznámého orientalisty a antopologa. Svým způsobem byla zajímavá i Gautierova Mrtvá milenka, přestože po stylistické stránce jde svou deskriptivností místy až pod průměr. Gautier však očekávané schéma nechává vyznít příjemně ambivalentně, přesně v duchu romantismu, možná až "okořeněného" špetkou dekadence. Carmilla J. Sheridana Le Fanu i Stokerův Draculův host jsou povídky nevybočující z očekávání, byť zrovna nenadchnou. U Stokera nejde o žádnou velkou literaturu, jeho styl je ale poměrně osobitý, navíc umí využít klasické motivy a stvořit dramatický moment s působivou atmosférou. Carmilla naproti tomu působila místy až příliš popisně a rozvláčně, bez většího dramatického tahu; přesto patří ke klasice žánru. Neboť krev jest život Francis Marion Crawforda a Cyprianovo vyprávění E. T. A. Hoffmanna nezklamaly minimálně atmosférou halící prostý příběh lehce romantickým "oparem" (Crawford) a syrovostí závěru, zakotvenou zřejmě už v klasickém lidovém vyprávění (Hoffmann). Zklamáním pro mě naopak představoval Capuanův Noční návštěvník a již zmiňovaný Upír Johna Williama Polidoriho. Povídky s chatrným dějem, slabou pointou a především úplně nezvládnutou stylistickou stránkou a výstavbou nezaujaly téměř ničím. A nic na tom nemění ani fakt, že Polidori postavou Lorda Ruthvena údajně uvedl jako první do moderní anglické literatury upíra-aristokrata a že je považován za jednoho z tvůrců moderní upírské povídky. Napsána ve dvaceti letech má jeho povídka podle mého názoru hodnotu spíše historickou, než vyloženě uměleckou.
I přes určitou uměleckou nevyrovnanost jednotlivých povídek je dobré výbor Rej upírů znát. Umožňuje udělat si představu o vývoji (zde spíše kořenech) žánru a v případě autorů ne vyloženě hororových přímo vyzývá k srovnání s jejich dílem tzv. klasickým. Zároveň nechává zřetelně vystoupit to jednotící, co mají povídky společné (bez ohledu na primárně upírský motiv): ten děs z neuchopitelného, těžko vysvětlitelného a nezařaditelného do řádu světa. Ne nadarmo v nich častokrát balancujeme na hranici snu, v nejistotě o tom, co je skutečné a co ne. Nejděsivější není totiž to nejbrutálnější, ale to nejméně "viditelné"a jeho vnitřní transformace. Zajímavé je proto také sledovat zpracování tak častého milostného motivu (oblíbená romantická "rekvizita") v podivně dvojakou kombinaci bolestného citu ústícího až do hrůzy a šílenství. Právě rozpolcenost, ztráta předmětu touhy, jeho přerod v předmět děsu, dotek zlého rukou milovaného - to všechno a samozřejmě i mnohé jiné dává hororu hloubku a výraz něčeho víc než jen zábavy na noční večery. Tedy pokud máte fantazii...

Současná komunistická rétorika - ukázka!

Daleko přesněji než pečlivě formulovaná programová prohlášení a prezentace vypovídají o politických stranách jejich každodenní postoje in actio, nejlépe v relativně uzavřených vnitrostranických mediálních okruzích. Pokud si tedy myslíte, že se komunistická rétorika (ruku v ruce se smýšlením) od dob demagogické a často brutální totality ve své až tragikomické prostoduchosti změnila, čtěte článek Supi útočí, uveřejněný na webových stránkách KSČM v minulých dnech. Jeho autorem je Ludvík Šulda (*1979), místopředseda Komunistického svazu mládeže (KSM). Před nedávnem jsem oponoval bakalářskou práci, která byla pokusem o jazykovědnou analýzu jednoho z hlavních propagandistických prostředků KSČ za dob totality, Rudého práva. Pod dojmem současné rétoriky jejího ideologického nástupce si myslím, že by stála za hlubší rozpracování a možná i následné publikování...

Z věd o jazyce VII: Neurolingvistika - mozková centra I

K základním neurolingvistickým problémům patří otázky týkající se možnosti mozkové lokalizace řečových předpokladů v užším slova smyslu, tj. snaha o vymezení oblastí neurálních korelátů jazyka - hledání tzv. řečových center. Přestože je už dnes jasné, že řečová produkce je složitý proces, na jehož průběhu se podílí mnoho oblastí lidského mozku, za hlavní mozková "centra řeči" byly díky tradici dlouho považovány dvě oblasti, tzv. Brocova a Wernickova area. Původní představa o jejich funkční samostatnosti a "dělbě úkolů" v rámci jednotlivých jazykových dovedností je už víceméně opuštěna, přesto - jak ukazují např. výzkumy afázií - mají obě oblasti přeci jen jisté specifické charakteristiky týkající se produkce a percepce řeči. Protože ale přetrvávají nejasnosti v přesném umístění těchto oblastí, operuje se při lokalizaci jazykových schopností s jemnějším a prostorově rozsáhlejším vymezením. (O tom, že i samotná hypotéza předpokládající lokalizovatelnost - nejen jazykových - schopností je problematická, příště).
S těmito otázkami úzce souvisí nedávno publikované výsledky výzkumu vědců z National Institute of Deafness and Other Communication Disorders, National Institute of Mental Health aj. V časopise Nature Neuroscience tým vedený Allenem Braunem poukazuje na určitou podobnost mezi neurální lokalizací řečových schopností u lidí a makaků.
Zjednodušeně řečeno, cílem bylo odpovědět na otázku, jestli morfologická podobnost mozků obou živočišných druhů vykazuje v otázkách komunikace i podobnosti funkční. Pomocí vyšetření formou pozitronové emisní tomografie (PET) bylo zjištěno, že makakové aktivují při komunikaci v rámci druhu podobné mozkové oblasti jako lidé. Stejně tak bylo zjištěno, že v případě tzv. pseudozvuků (tj. zvuků, které znějí podobně jako zvuky používané makaky ke komunikaci; ekvivalent lidských pseudoslov) dochází podobně jako u lidí pouze k aktivaci té oblasti, která zpracovává zvuky jako takové, nikoliv zvuky, které jsou součástí daného komunikačního systému.
Uvedená zjištění představují cenný příspěvek do debaty o evoluci člověka a také o evoluci jeho jazykových schopností. Právě v této oblasti panuje stále mnoho nejasností a teoretických rozporů. Jednou z otázek je, jestli lidský jazyk představuje komunikační systém principiálně a zásadně odlišný od komunikačních systémů ostatních živočišných druhů, nebo jestli leží pouze na škále od těch velmi jednoduchých až po velmi komplikované, ale principiálně odlišný není. Související otázkou pak je, jak se lidský jazyk vyvinul, jakým způsobem došlo k tomu, že člověk začal disponovat takovou komunikační schopností, která pro něj představovala zřejmou evoluční výhodu. Právě podobná srovnání umožňují zajímavý vhled do některých mechanismů lidské řeči.
U makaků je za homologickou oblast lidské Brocovy arey považována oblast F5, která obsahuje tzv. zrcadlové neurony. Ty reprezentují ztotožnění pozorované aktivity se stejnou, ale vnitřně generovanou aktivitou. Podle výzkumů Giacoma Rizzolattiho je oblast F5 jakýmsi "prekurzorom Brocovej oblasti a vývoj ľudskej jazykovej oblsti je dosledkom existencie neurónového systému na stotožňovanie akcií vykonávaných inými s vlastnými akciami" (Beňušková). Bylo totiž zjištěno, že Brocova area se aktivuje i během pohybu rukou, představování si jejich pohybu a během mentální rotace zahrnující ruce. Zároveň je třeba si uvědomit, že Brocova area je někdy považována za premotorickou oblast pro svaly produkující řeč a je aktivní při syntaktických operacích. Jedním z vyvozených závěrů tak může být nejenom gestický původ lidského jazyka, ale i pojetí myšlení jako "kontemplácie akcií v nejakom priestore" (Beňušková).
Podobně zajímavou zprávou je informace o objevení jazykového genu, publikovaná odborníky z Planckova ústavu evoluční antropologie. Mělo by jít o gen FOXP2. Důkazem, že jde o gen nějak související s lidskou jazykovou schopností, má být jeho mutace oproti stejnému genu u ostatních savců a to, že jedinci s jeho poškozením mají artikulační problémy a problémy spojené s gramatikou. Že nejde pouze o motorickou poruchu mají dokazovat vážné problémy právě s gramatickou kompetencí postižených mluvčích. Tyto výzkumy tedy nejen uvádějí do spojitosti motoriku mluvidel a syntaktickou kompetenci, ale zároveň v jistém smyslu podporují jednu ze silných obecně lingvistických hypotéz: tu o genetické predispozici pro fungování komunikačního systému v takové komplexitě, jakou vykazuje lidský jazyk.
Domnívám se, že to ještě nijak NUTNĚ nepodporuje teorii, že je vrozena univerzální gramatika jako taková. Podle mě je totiž možné tuto mutaci interpretovat jako ke svému konečnému určení tzv. agnostickou. Může sice poskytovat výhodné podmínky pro fungování jazyka, ale geneticky jej nekóduje. Argumenty proti genetické predispozici jazyka totiž tvrdí, že nebyl pravděpodobně dostatek času na to, aby se u člověka zakódovala genetická báze pro jazykové struktury, jako je gramatika (viz např. Altmann). Argumentů podporující vrozenost jazyka (ve formě univerzální gramatiky), je samozřejmě také shromážděno celé množství. O tom ale třeba někdy příště.

Zdroje: Gil-da-Costa, R., Martin, A., Lopes, M., Monica Munoz , M., Fritz, Wise, S.P., Braun, A.R.: Species-specific calls activate homologues of Broca’s and Wernicke’s areas in the macaque. In: Nature Neuroscience vol 9, No 8 (abstract); Beňušková, L.: Kde se jazyk stretáva s vedomím. In: Jazyk a kognicia. Bratislava 2005; Giacomo Rizzolatti and Michael A. Arbib: Language within our grasp. In: Trends in Neurosciences, Volume 21, Issue 5, 1 May 1998, Pages 188-194 (abstract); Altmann, G.: Výstup na babylonskou věž. Praha 2005, Mihulka, S.: Řečová centra v mozku makaků.
(http://www.rozhlas.cz/priroda/portal/_zprava/265350; 10. 8. 2006)

Z věd o jazyce VI: Zpráva o jednom experimentu s kognicí

Kognitivní lingvistika patří k pomezním jazykovědným oborům, které se začaly konstituovat ve druhé polovině 20. století a které dnes tvoří velmi podstatnou část "portfolia" jazykovědného zkoumání. Zdroje, inspirace a šíře záběru kognitivní lingvistiky by vydaly na samostatnou a velmi obsáhlou studii (výbornou přehledovou zkratku nabízí např. doslov Dominika Lukeše k Lakoffově knize Oheň, ženy a nebezpečné věci), s únosnou mírou simplifikace ale můžeme kognitivní lingvistiku považovat za jednu z odnoží kognitivní vědy. U jejího zrodu stál mimojiné snad nejvlivnější lingvista druhé poloviny 20. století, Noam Chomsky, a v jím vytýčeném prostoru zpočátku fungovala ve vztahu ke kognitivní vědě jako jakási věda zahrnutá (Chomsky pojímal lingvistiku jako součást kognitivní psychologie). Postupem času se ale vyprofilovala v do jisté míry samostatný obor s vlastním předmětem studia, metodologiemi a problémy. V současné době se v kognitivní lingvistice můžeme setkat s mnoha různými přístupy na škále od výpočetních modelů neuronových sítí až po kognitivní lingvistiku kulturního ražení. V českém prostředí se především zásluhou aktivit Ireny Vaňkové pomalu etabluje varianta opírající se o iniciační texty George Lakoffa, polskou kulturní lingvistiku a fenomenologicko-hermeneutickou tradici evropské filosofie, reprezentovanou Heideggerem, Patočkou nebo Gadamerem (viz článek I. V.), na Slovensku se naopak čile rozvíjí spíše odnož matematicko-komputační. Recenze na Lakoffovy práce i slovenský sborník Jazyk a kognicia se tu brzy objeví, teď jen malá novinka z oboru.
Při výuce obecné jazykovědy se běžně zdůrazňuje, že jazyk je ze znakového hlediska symbolický arbitrární systém (to první v peircovském, to druhé v saussurovském duchu). Jak Peirce tak de Saussure jsou si však vědomi pouhé přibližnosti tohoto tvrzení (viz Kurs obecné lingvistiky a Grammaticu Speculativu) - oba shodně poukazují na neabsolutnost tohoto pojetí, Saussure hovoří spíš o výjimkách, Peirce dokonce každý znak považuje za konglomerát s převahou jednoho "typu" z jeho známé triády ikona, index, symbol. Do evropské lingvistické tradice, která se opírala především o de Saussurův odkaz, poprvé vnesl téma ikoničnosti přirozeného jazyka - tedy pokud je mi známo - až Roman Jakobson, znalec a propagátor inspirátora moderní semiotiky, Ch. S. Peirce. Zjednodušeně řečeno, Jakobson se pokusil v návaznosti na Peirce, ale i na základě vlastních zjištění z oblasti jazykovědy a literární vědy, poukázat na to, že jazyk a komunikace přirozeným jazykem vykazují v mnoha aspektech formy ikonický vztah k obsahové stránce sdělení; že zkrátka jazykem v některých případech skutečně ukazujeme, napodobujeme apod., jak to činí ikonické znaky. Blíže k tomu viz např. jeho stať Hledání podstaty jazyka (ve vynikajícím sborníku Dvanáct esejů o jazyce) nebo studii Světly Čmejrkové Jakobsonovo Veni, vidi, vici v časopise Slovo a slovesnost (Čmejrková, S.: Jakobsonovo Veni, vidi, vici, aneb ikoničnost v jazyce. In: Slovo a slovesnost 57, 3, 1996, 177-190; tam je i další literatura). V rámci kognitivní lingvistiky tuto myšlenku systematicky rozpracovali Mark Johnson a George Lakoff v jejich veleslavné knize Metaphors We Live By z roku 1980 (česky Metafory, kterými žijeme, Host, Brno 2002).
Jednou z oblastí, na které je možné tyto vlastnosti jazyka a řeči demonstrovat, je oblast prozódie. To, že prozódické aspekty sdělení přináší v komunikaci cenné informace a značně se podílejí na konstituci významu promluvy, je ve vědě o jazyce známá věc. Intonační průběh, důraz apod. napovídají mnohé i o rozpoložení mluvčího, mají tedy také hodnotu pragmatickou v užším slova smyslu. A zatímco Jakobson a po něm i Johnson s Lakoffem pracovali "jen" s analýzou textů a komunikačních událostí (což už dnes u Lakoffa zdaleka neplatí), tým z oddělení psychologie Chicagské univerzity pod vedením Howarda Nusbauma v souladu s dnešními postupy zkusil tuto teorii testovat experimentálně. Testované subjekty měly za úkol popisovat pohybující se tečku na obrazovce monitoru, která místy zrychlovala svůj pohyb, v jiném experimentu pak střídavě stoupala a klesala. Při vyhodnocování modulace hlasu bylo zjištěno, že při zrychlování pohybu popisovaného objektu i při jeho stoupání/klesání docházelo k ikonickým jevům v oblasti hlasového projevu: mluvčí projev zrychlovali a stejně tak stoupala/klesala frekvence hlasového signálu (zhruba v rozpětí + - 6 Hz). Vezmeme-li v úvahu, že lidský hlas se pohybuje v rozpětí zhruba 100-4000 Hz, může se zdát taková odchylka nepatrná. Určitý hlasový standard každého mluvčího a statistická pravidelnost dosažených výsledků však naznačují relevantnost takových zjištění. A co je nejpodstatnější, při dalším experimentálním ověřování opodstatněnosti vyvozených závěrů dokázali členové jiné testovací skupiny z poslechu výpovědí subjektů první skupiny určit, jak se pozorovaný objekt choval. Podobné experimenty byly rovněž provedeny se čtením textu. Profesor Howard Nusbaum - domnívám se, že ne nepřípadně - považuje tyto jevy za v podstatě "mluvená gesta". Zdá se tedy, že v komunikaci pomocí přirozeného jazyka v určitých oblastech odkazované skutečnosti takříkajíc "zobrazujeme". Koneckonců, stačí se zamyslet nad tak běžným básnickým prostředkem, jako je synestézie. I když se to tedy nemusí zdát úplně zřejmé, někde tudy vede jedna z cest k poznání lidské mysli.