Stephen King patří k nejprodávanějším a nejpřekládanějším autorům současnosti. Má mnoho fanklubů (včetně
českého), spousty (občas poněkud fanatických) obdivovatelů a smůlu na filmové adaptace svých děl (až na
Kubrickovo fantastické
Shining prakticky nekoukatelné). Bývá hostem mnoha významných veřejných čtení a debat o literatuře (nedávno např. s
Johnem Irvingem a
J. K. Rowlingovou). Patří k uznávaným osobnostem světové literatury bez ohledu na žánry, a přestože – podobně jako mnoho jiných výborných autorů – možná nikdy nevstoupí do vybrané společnosti klubu „seriózního“ čtení, nic to nemění na faktu, že jeho dílo už dávno přesáhlo hranice okruhu hororové literatury. Ti, kteří je čtou, vědí své.
V našich krajích sice není o překlady z jeho více než třicetileté tvorby nouze, jejich kvalita však občas značně kolísá. To už ale patří – bohužel – skoro ke specifiku tohoto a podobných „typů“ literatury. Na otázku, jestli se jednou dočkáme kvalitních editorů a překladatelů, se raději nebudu pokoušet odpovídat. Je prostě lepší být polyglot...
Jde o věci zajímavější. Před časem jsem při pročítání výborné antologie
Lupiči mrtvol narazil u portrétu jednoho ze zahrnutých autorů na obrat, který mě přiměl k tomuto pokusu o stručné naznačení důvodů, proč považuji Kinga za výborného literáta.
Jan Zábrana, spolu s
Tomášem Korbařem klíčová editorská postava, která v minulých desetiletích zpřístupňovala kvalitní hororovou literaturu, hovoří v miniprofilu
George Langelaana o tom, že v jeho novele
„můžeme sledovat několik základních odnoží pokleslé literatury“. V předmluvě ji pak charakterizuje také jako oddechovou nebo triviální; obecně bývá horor zahrnován do literatury tzv. lehké. Domnívám se, že King sice takový být umí (a to mistrně), ale ve svých vrcholných dílech jde daleko za limity, které horor vymezují jako žánr vyvolávajíc „jenom“
pocit děsu a hrůzy. Je jedním z těch autorů, kteří skrze nelítostné nahlížení do temnoty lidských duší ukazují i duši nás všech a také – což už je otázka teritoriální – tu velkou duši, duši Ameriky. Nejspíš proto, že v nevšedních příbězích všedních životů také ona nabývá často děsivých podob. Některé z jeho prací tak zřetelně opouštějí půdu „pocitů hrůzy“ a neomylně směřují do oblastí, kde se z lehkého čtení stává literatura bohatá ve své hloubce i komplexnosti a která od autora vyžaduje výborné vypravěčství jako podmínku nutnou, nikoliv však postačující.
King je především vypravěč epického rozmachu a lyrického vidění. Dokáže sice pracovat s mistrnou zkratkou na malé ploše (některé jeho povídky představují perly oslňující imaginace), ale v románovém rozměru se okamžitě stává kronikářem se zálibou ve tkaní příběhů. Když na adresu dalšího velkého románu malých žánrů –
Amerických bohů podotkl, že
Neil Gaiman je
„prostě pokladnice příběhů“, byla to výstižné nejen pro Gaimana. Je přitom půvabně příznačné, že Gaimanovi
Američtí bohové jsou magickorealistickým románem boje o duši Nového světa. King je realista s podobnými sklony.
Zajímavě mi podoby Kingova psaní vystoupily při konfrontaci několika románů z první poloviny jeho tvorby:
Prokletí Salemu,
Řbitova zviřátek a jeho životního opusu
To. Letošní léto totiž nebylo jen filmové, ale také hororové.
Prokletí Salemu (
Salem's Lot) je druhým Kingovým románem a výbornou ukázkou toho, jak může vypadat kniha talentovaného autora v začátcích jeho kariéry. Narativní struktura je poměrně prostá, i když už naznačující cestu, po níž se King později vydal v
Tom. Především ale formálně zrcadlí jádro Kingova psaní o hrůze a děsu, odráží jeho hledání kulis, ale i zdrojů děsu ve všední skutečnosti plné traumat a nikoliv snových životů obyvatel zapadlých amerických maloměst. Svým tvrdým a naprosto otevřeným líčením temných spodních (a častokrát i explicitně povrchových a povrchních) proudů vyvěrajících v materiální zajištěnosti Ameriky posledních desetiletí, které mísí s magickou přítomností čehosi neuchopitelného (a zlého) místy připomíná tvorbu dalšího diagnostika duše Ameriky,
Davida Lynche (především jeho
Modrý samet). Prostý příběh, který nepokrytě odkazuje k
„té krásné pohádce“ Brama Stokera, k
Drákulovi, nese většinu hlavních indicií pozdější Kingovy tvorby: autobiografičnost, génius loci Nové Anglie, zálibu v jistém typu „kronikářství“, téma dětství a uplývajícího času, smrti a smrtelnosti, starého zla, zájem o vnitřní svět hrdinů příběhu, zálibu v odkazech ke klasické literatuře a k symptomatickým kulturním konstantám, oblibu citátů – to vše halí do příběhů, kde hrůza nenápadně vyrůstá ze všedních dnů a zase se z nich ztrácí, nebo – ještě lépe – se v nich rozpouští. Rozhodně ale nemizí...
Kingova vlastní verze
Drákuly – ještě několikrát v jeho tvorbě reflektovaná a odkazovaná (
Prokletí jeruzalémské ve sbírce
Noční směna a
Na dobrou noc ve sbírce
Mrtví se někdy vracejí) – je zcela nepochybně kritickou společensko-kulturní metaforou, ale v první řadě skvěle hrůzostrašným příběhem o tušení zlého a blížící se katastrofě. Způsob, jakým King variuje klasické téma, je svým způsobem pádnou odpovědí na Zábranovu námitku, že téma vampyrismu už je pro současnou dobu použitelné jen stěží. Leccos je teprve naznačeno, místy je řečeno více nebo méně, než by možná bylo vhodné, občas působí Kingova snaha vymanit se z okovů žánru trochu křečovitě a nevyzrále, ale v základu má Kingovo vyprávění hlavní předpoklady dobrého hororu: nosný příběh, schopnost vytvořit plastický obraz a atmosféru, umění dobře dávkovaného napětí a přítomnost čehosi zlého, co se vzpírá řádu našeho světa, něčeho těžko uchopitelného, pradávného, téměř věčného, daleko přesahujícího „nepatrnost“ individuálního života. A ještě cosi navíc. Právě náhlý vpád zle magického světa – zde „pohádkového“
Drákuly – do prosté a jisté všednosti světa vyšlapaných cest totiž způsobuje otřes, který skýtá téma širší, než je jen akce a dobře evokovaná hrůza. A King výborně ukazuje, že tomu rozumí. V
Prokletí Salemu zatím pouze v náznacích.
Řbitov zviřátek (
Pet Sematary) dělí od Prokletí zhruba 10 let zkušeností, a především několik dalších rozsáhlejších prací. Bývá označován za Kingův vůbec nejděsivější román, s čímž lze v určitém ohledu souhlasit. Tím ohledem je první plán příběhu, který opravdu už od začátku směřuje neodvratně ke katastrofě, jež je hrůzná až běda. Je drásavý, protože dává naději, kterou vzápětí surově odnímá. Jenomže King není ani tady autorem jednoho „plánu“. V příběhu mladého lékaře, který se právě s rodinou přistěhoval do velkého domu v Nové Anglii, a jeho o generaci staršího souseda, který mu byl za pár měsíců téměř otcem, rozehrává King nejen svou „hru“ o pohřbívání, okořeněnou indiánskou magií, ale i příběh o touze, umírání a děsivě křehké hranici mezi štěstím, spokojeností a šílenstvím. Vypravěčsky je King už dál, příběh ve svém užším zaměření působí soudržněji. Ve vztahu k tomu, co mělo ale přijít tři roky poté, jde stále ještě o pouhou předehru. Mělo přijít
To.
Shrnout více než tisíc stran dlouhý Kingův životní opus je na malé ploše nemožné. Příběh, který v něm King rozehrává, a způsob, jakým to dělá, mě definitivně přesvědčily, že King se právě stal velkým autorem. Do mimořádné šíře rozvržené vyprávění o dětství a zapomnění, kronika provinčního městečka Derry, které je Tím zlem, s nímž se vrátili bojovat dospělí, kteří ho už jednou jako děti málem porazili, je fantastickým a strhujícím příběhem. V některých pasážích možná trošku upovídanějším (King si občas libuje v metatextu a gnómičnosti), ale jako celek ohromujícím. Nikam nespěchá, protože vracení se v čase je obtížné, a cyklickým pohybem mezi minulostí a přítomností tká jemné a čím dál bohatější pavučiny spojující dospělé a děti, jimiž kdysi dávno byli. Vypráví o cestě, která vede opravdu dopředu jen tím, že na ní opíšeme kruh. O tom, že jediné, co nás může zachránit, je touha, která je nejpodstatnějším pojítkem mezí tím, čím jsme byli, a tím, čím jsme nebo můžeme být. Pokud se vám tedy stane, že někdo v debatě zareaguje slovy
King, ten píše ty horory, že? Tak to já nečtu, tak ho s klidným svědomím odkažte na
To. Dostane se mu do ruky skvěle napsaný román o těch nejzákladnějších lidských věcech, jako je smrtelnost, dětství, blednutí vzpomínek a touha porazit zlo, které do našeho světa bohužel patří, ať se nám to líbí, nebo ne! Román o tom, co může člověk zahlédnout, když se kolem čtyřicítky jednoho dne trochu víc zahledí do vlastního nitra a zatím nepříliš dobře chápe, že některé věci se už nikdy nevrátí...
King je prostě Vypravěč příběhů. Občas banálních, občas trochu nepatřičně přemoudřelých, ale někdy také úchvatných a strhujících. A to je na něm nejcennější: i přes svou občasnou mnohomluvnost a potřebu sdělovat „obecné“ pravdy má schopnost – řečeno s
Guy de Maupassantem – ukazovat postavy, jak ve svém životním kontextu jednají, nechat myšlenky z příběhů vystupovat, nepřipojovat je k nim. Myslím, že o nic jiného v dobré literatuře nejde.
