Four Winds Bar III: O jednom klaunovi...

Tuhle písničku Sufjana Stevense mám moc rád. I kvůli dost mrazivému textu, inspirovanému bohužel skutečnými událostmi. A ten závěr je do Four Winds Bar jako dělaný.

John Wayne Gacy, jr.

His father was a drinker
And his mother cried in bed
Folding John Wayne's T-shirts
When the swingset hit his head
The neighbors they adored him
For his humor and his conversation
Look underneath the house there
Find the few living things
Rotting fast in their sleep of the dead
Twenty-seven people, even more
They were boys with their cars, summer jobs
Oh my God

Are you one of them?

He dressed up like a clown for them
With his face paint white and red
And on his best behavior
In a dark room on the bed he kissed them all
He'd kill ten thousand people
With a sleight of his hand
Running far, running fast to the dead
He took of all their clothes for them
He put a cloth on their lips
Quiet hands, quiet kiss
On the mouth

And in my best behavior
I am really just like him
Look beneath the floorboards
For the secrets I have hid

Z věd o jazyce XV: 45. kongres komputační lingvistiky

Přestože se matematické a komputační lingvistice nevěnuji, už párkrát jsem se ve svých příspěvcích vkradl do krámu algebraikům a statistikům jazyka. Polehčující okolností mi snad může být, že především proto, abych vyjádřil obdiv jejich práci. Myslím, že jejich směřování k exaktnosti může být vzorem každému, kdo se o otázky jazyka a jazykovědy zajímá. Přitažlivé mi přitom připadá zejména budování určitého (častokrát obecného) modelu jazyka zapojené do širšího - interdisciplinárního kontextu a orientované k aplikovatelnosti. Číst si v textech takto uvažujících lingvistů může být pro ty "nematematické" v mnohém inspirativní, protože lingvistika už nesmí být pro příště izolovanou vědou. A fakt, že i tzv. počítačová jazykověda má své problémy, nejasnosti a slabá místa, představuje hlavně výzvu, nikoliv důvody k odmítání. Domnívám se totiž, že jazykověda stojí stejně jako mnoho jiných věd před výzvou k nacházení trans-jazyka pro popis světa, člověka a jeho místo v něm nevyjímaje. Jak říká Gerry Altmann (mimochodem lingvista poučený komputačními modely), "jazyk je okno, z něhož se můžeme vyklonit a dotknout se svých myslí". Dokážeme-li toto naše rozumění modelovat do fungující podoby "jazykových uživatelů", tím lépe pro nás.

Komputační lingvistika je jedním z oborů, který vznikl na přelomu polovin 20. století a který tuto modelační ambici má. Stejně tak má své už neopomenutelné místo v tradici české jazykovědy. I proto se letošní 45th Annual Meeting of the Association for Computational Linguistics konal v Praze. V jeho velmi obsáhlém programu naleznete příspěvky zahrnující strojový překlad, modelování jazyka, otázky týkající se parsingu, strojového "učení" atd. Na oficiálních stránkách konference jsou k nahlédnutí i abstrakty jednotlivých příspěvků, a to i těch, které byly součástí studentských workshopů. Krátké představení konference slovy šéfa jejího organizačního týmu Prof. PhDr. Evy Hajičové, DrSc., naleznete na stránkách Českého rozhlasu Leonardo, kde je rovněž odkaz na oficiální stránky konference.
No a pro ty, kterým zní spojení matematická a komputační lingvistika hrozivě, mám jeden tip: je jím delší rozhovor (zde ve formátu MP3) s již zmiňovanou Evou Hajičovou, který zazněl 26. 9. 2006 v rozhlasovém pořadu Vstupte! Možná během něj zjistíte, že i lingvistika může být zajímavou a užitečnou vědou s velkým V:-)

Cursus Finis Africae XXI: O některých hororových antologiích pošesté (netradiční intermezzo)

Před nedávnem jsem na blogu avizoval, že jednou z prvních akcí nově vzniklého občanského hnutí Mastodont bylo instalování malého rovu nad již zesnulým Hlbokým hrobem v podobě vydání antologie Neželané dedičstvo po neoblúbenom strýkovi. Toto kvalitně koncipované ohlédnutí, které editorsky připravil literární redaktor tehdejšího HH Michal Spáda, se už dočkalo několika pozitivních kritických ohlasů (např. v Hostinci U starého elfa) a myslím, že malá recenze bude příjemným intermezzem mého seriálu o česko-slovenských hororových antologiích.
Po jistou dobu mezi horormany oblíbená zkratka HH znamenala sice Hlboký hrob, ale už od počátků fungování časopisu bylo jeho redaktorům jasné, že to, co je spojuje, je mimo jiné vnímání HH také jako zkratky za spojení horor & humor, tj. jakási forma nadhledu nad tímto mimořádně objemným a populárním odvětvím současné literární produkce (který mu tak často chybí). V podobném duchu koncipoval Michal Spáda i "strýkovskou" antologii. Na rozdíl od mnoha jiných výborů, které mají představit to nejlepší z..., Neželané dedičstvo po neoblúbenom strýkovi chce být spíš co nejvěrnějším zrcadlem Hlbokého hrobu jako specifického fenoménu na tehdejší i-časopisecké scéně. Klíčem výběru tedy Michalovi Spádovi nebyla jen kvalita povídek, ale zároveň i pestrost postihující "podstatu" Hrobu se všemi jeho zvláštnostmi. I proto je nedílnou součástí antologie série minimedailonů jednotlivých kusů a jejich autorů (téměř povinná součást každého poctivějšího pokusu o podobný počin), které jsou však zároveň také promyšleně vystavěným průvodcem světem HH.
Sbírka obsahuje devět povídek od sedmi autorů, kteří významně pomáhali formovat tvar Hrobu; dvakrát jsou v ní přitom zastoupeni Miroslav Šustek a Dušan D. Fabian. U prvního je tím jednak reflektován jeho iniciační vztah k HH, jednak ukázány různé rozměry jeho tvorby, dvojí zařazení Dušana Fabiána je pak v podstatě logickým zhodnocením jeho místa na současné slovenské scéně hororu a fantastiky.
Úvodní Šustekova Acherontia atropos přináší variaci na hororovou klasiku v duchu strašidelných povídek 19. století. Na krátké ploše je úsporným, ale překvapivě "vypsaným" stylem rozehrán mikropříběh s kvalitní atmosférou a hrůzně dobrou pointou jako z Jacobsovy Opičí tlapky. Otevřít sbírku Šustekovou povídkou bylo tak nejen symbolické, ale z hlediska čtenářova navnazení taky velmi povedené. Současný horor jako žánr je sice někde jinde, toto příjemné "retro" je přesto mimořádně vydatným a osvěžujícím připomenutím starých mistrů, kteří literární horor vybudovali.
Z podobných pramenů čerpá i druhá povídka Eště mi zostáva pár dní života od Marka Ciglana. Michal Spáda vymezuje její pozici někde mezi starými příběhy slavných Weird Tales a tradicí suchého britského humoru. Faktem je, že Marek Ciglan variuje dobře známé (téměř klasické!) schéma zejména v první polovině povídky poměrně zručně, její druhá část je kvalitativně horší, navíc "díky" svému názvu nemůže těžit z napětí před pointou. Přesto je podle mě standardním průměrem, který dokáže zaujmout.
Naprosto svérázný útvar vybočující z konvencí žánru naopak představuje stylisticky opulentní hříčka Gabriela Plesky pod názvem Muž, který měl místo mozku klíště. Černá a jazykově mimořádně zajímavá "mravoučná" groteska. Navíc pěkně vymyšlená a současně první náznak toho dvojsmyslného H&H. Bát se sice nebudete, ale literatury a vtipu užijete dostatek. Poučené a jazykově vytříbené.
Jak už jsem naznačil výše, jedním ze dvou autorů, které ve sborníku představují dvě jejich dílka, je Dušan "Duke" Fabian. Prvním z jeho textů je revidovaná verze povídky Cesta k novej identite, jak správně poznamenáva M. Spáda "lovecraftovsky ladený príbeh", ovšem velmi konkrétně zakotvený v současných reáliích. S Lovecraftem má přitom společnou nejen tematiku, ale i základní způsob kompozice příběhu a pojetí hlavního hrdiny. Fabianovo psaní mi vždycky dá upomenout také na Neila Gaimana, především svým stylovým pojetím, ve kterém je jaksi záhadně skloubena poetičnost s civilností až syrovostí výrazu. Navíc dokáže mít originální nápad a to, co Michal Spáda nazval schopnost psát sugestivně. Co je ale nejpodstatnější, Cesta k novej identite sice stojí na ramenou velikánů, ale zjevně jen proto, že autor hledá svou vlastní cestu.
Michal Löwy, autor výtvarné stránky Neželaného dedičstva přispěl do sborníku nejen svými zajímavými (a kvalitními!) ilustracemi, ale také povídkou Snáď sa niekedy dozvieme odpoveď. Kratičkým, ale uhánějícím a nekompromisně bláznivým textem, který nedokážu charakterizovat jinak než jako ujetou kombinaci staré grotesky a hororové parodie (navíc okořeněnou metatextovými komentáři:)), která přesně ví, kde je její místo. Když už vám text neutkví v paměti díky své literární kvalitě, zahákne se minimálně háčkem půvabné bizarnosti. I takový byl Hlboký hrob a jeho milovníci!:)
Nebývá příliš obvyklé, aby editor zařadil do sborníku svoji vlastní povídku, v tomto případě je to však nejen ospravedlnitelné, ale dokonce žádoucí: Koniec leta Michala Spády je totiž podle mého názoru literárním vrcholem celé sbírky. Michal Spáda už delší dobu představuje jeden ze spících a dostatečně nevyužitých potenciálů scény česko-slovenské literární fantastiky. Jestli tím touží získat pověst středoevropského Teda Chianga nebo Gardnera Dozoise, jsem zatím nezjistil, nepopiratelný ale zůstává fakt, že podobně jako dva výše zmínění autoři publikuje spíš sporadicky, ale zato ve vysoké kvalitě. Jeho osobitá poetika je sice poučená lyrickým psaním Raye Bradburyho, fantastickou (až dětskou) imaginací filmů Tima Burtona a tíživou melancholií hudby The Cure, ale ve svém výsledku osobitá a kouzelná. Jako nemnoho autorů dokáže umně skloubit i konfrontovat něžnou pohádkovou atmosféru a obraznost s krutostí a zlověstností, která ale skrze magický kontext jeho próz nabývá naprosto nevšedních podob a významů. Pokud má slovenská literární scéna mladý talent obcházející na hranicích světa magického realismu, je jím autor Konca leta - povídky s takovým KONCEM, o kterém se vám nejspíš ani nesnilo!
Také Michal Jedinák není už na slovenské literární scéně autorem neznámým. Uspěl v literární soutěži HH Béla, publikoval knihu Nie celkom rozprávky, účastní se mnoha různých čtení a pravidelně publikuje např. ve Fantázii. Jakožto autorovi, který svou kvalitní tvorbou přispěl k uznání, jehož se HH časem dostalo, mu pochopitelně patří i místo v tomto sborníku. Povídka Nočná hudba je z rodu těch, které děsí nejen zlověstným obsahem, ale jejichž autoři při vyvolávání hrůzy sází ani ne tak na pointu jako na pozvolna budovanou atmosféru. K tomu použil Michal Jedinák vhodné kulisy a postupnou, neukvapenou gradaci děje, přiznám se ale, že to vše bylo v mých očích příliš často přebíjeno přepjatým patosem, pro nějž autor nenašel literárně dostatečně vhodný rámec, aby jej opodstatnil. Z povídky je zřejmé, že Michal Jedinák zná psát, ale taky že přepjatost může být svůdně nebezpečná.
Předposlední povídkou sbírky je její nejobsáhlejší text, druhá Fabiánova povídka pojmenovaná mnohovrstevnatě Na dne. V příběhu o tíži a prokletí starých hříchů, jež nesmyjou ani miliony litrů vody, lze najít některé Fabianovy oblíbené postupy a témata (rekapitulující vypravěč v první osobě, prostupování různých světů, těžko vysvětlitelné přeludy apod.). Tak jako jeho předchozí povídka, je i tato životnou a tvůrčí (rozuměj obohacující) variací klasických "ghost" hororů o pomstě ze záhrobí (např. můj oblíbený Montague R. James), navíc napsanou zručně. Je sympatické, že Fabian se nesnaží jen děsit vnějškovitými kulisami (i když jeho nápady jsou zajímavé a schopnost nevšední obraznosti a evokování atmosféry zřejmá), jeho práce je náročnější, ale také sofistikovanější - ukazuje, jak se děsivé události zrcadlí uvnitř jeho postav. A to dokáže podat s nevšední přesvědčivostí. Tímto přístupem se tak řadí k tradici počínající v hororu už E. A. Poem a pokračující H. P. Lovecraftem nebo velkým mistrem nadpřirozeného fantastična A. Blackwoodem. Podobně jako jeho další povídky (Migréna, Tri čierne útorky) i příběh Na dne ukazuje, že Fabianovi rozumí děsu a hrůze jako něčemu, co je kvalitou prožitku vlastního nitra. Věci a děje nejsou strašné, strašné je to, co musíme nosit uvnitř.
Kruh sbírky uzavírá svojí druhou povídkou Miroslav Šustek, a to povídkou ještě stokrát zběsilejší než jsou ty Pleskova a Löwyho dohromady - Noc na Orgazburgu. Po Fabianově čistém hororu znenadání vpadneme do gejzíru duchařských obscéností, které jsou ale uchopeny brilantním (!) stylem a představují druhou významnou polohu Šustekova psaní - parodii, která vychází z podrobné znalosti parodovaného. Tento porn-horror:) je neuvěřitelně vtipnou a naprosto šílenou historkou o tom, co vás může potkat na hradech za "strašidla". "Pán Frayer si nevdojak spomenul na názov hradu. 'ORGAZBURG!' zopakoval nahlas jeho meno a poškrábal sa v rozkroku." I toto byste vykopali z Hlbokého hrobu.
Takže teď už jen najít klidné místo a můžete se začíst do příběhů o strašné pomstě, klíštatech na mozku, halloweenovém muži nebo třeba o vodách jedné slovenské přehrady. Ručím za to, že nebudete litovat. A těm, co už četli, nezbývá než doufat, že poučeni vydáním této knížečky Mastodonti vychytají zrádné technické nedostatky provázející většinu začátků a jejich další vydavatelský počin bude zase o kousek lepší. Je zjevné, že s rozpoznáním kvalitního a zajímavého potíže nemají!

Neželané dedičstvo po neoblúbenom strýkovi vyšlo v nakladatelství Artis Omnis a informace o tom, jak a kde se k němu dostat, najdete na stránkách OZ Mastodont.

Z věd o jazyce XIV: literatura a filosofie jazyka 1

„Je-li úlohou filosofie zlomit moc slova nad lidským duchem prostřednictvím odhalení omylů, které se týkají vztahů pojmů a které v důsledku užití jazyka vznikají často téměř nevyhnutelně, a to tím, že osvobodí myšlenky od toho, čím je zatěžuje čistě povaha výrazových prostředků, pak by mohlo být moje pojmové písmo, dále rozpracované pro tyto účely, filosofům užitečným nástrojem.“

[Gottlob Frege, Pojmové písmo, 1879]

"A jak jste, pane starosto, dospěl k tomu pozoruhodnému závěru?"
"To bylo poměrně jednoduché. Stačilo použít onoho prostředku, na který se často zapomíná - zdravého rozumu. Abyste věděli, existuje oblast lidského vědění známá jako symbolická logika, a ta se dá použít k odstranění všelijakého zbytečného balastu, který zamořuje lidský jazyk."
"A co s ní má být?"
"Já jsem ji použil."

[Isaac Asimov, Nadace, 1951]

Cursus Finis Africae XX: sci-fi - horor - klasika

V minulých týdnech jsem navzdory přívalu práce (obhajoby diplomek, konference atd.) splatil dva zásadní literární dluhy a zažil jedno velmi příjemné překvapení a jedno velké zklamání.

Nejprve to zklamání. Britský autor John Wyndham je spolu s Brianem Aldissem nepochybně nejslavnější ostrovan ve světě sci-fi. Od Aldisse ho ale v mých očích doposud odlišovala jedna zásadní věc - z Wyndhama jsem byl nadšený. Den trifidů mě uchvátil a dodnes jej považuju ze jeden z nejlepší sci-fi románů, které jsem četl. Proto jsem byl ohromně zvědavý na další Wyndhamovu knihu - Kukly. Zatímco ve Dni trifidů však Wyndham dostal nejen výborný nápad, ale dokázal ho i přesvědčivě zpracovat v napínavý a a realisticky vykreslený příběh (navzdory slovu fiction:)), v Kuklách zůstalo jen u dobrého nápadu. Přestože (nebo možná právě protože) mám slabost pro postapokalyptická témata mísící v sobě hrůzu z konce s nadějí nového začátku na pozadí zajímavých sociovizí, Wyndhamovy Kukly nenabídly kromě něj nic než jen mdlé čtení upadající místy až k deklamativnosti. Ani tentokrát se sice nepřiklonil k lákavé (a tak zrádné) možnosti pestře líčit svět po rozsáhlé a fatální katastrofě, v Kuklách však mikrosvět hrdinů nikam nespěl, Wyndham pouze rozmělňoval základní motiv a vyprávění pomalu bez stopy dramatických impulzů dospělo k očekávanému konci.
Se science fiction souvisí také jedna ze dvou zmíněných "splátek". Isaac Asimov patří (podobně jako např. Larry Niven) k autorům tzv. hard sci-fi, o nichž je známo, že vědecko-technologický rozměr příběhu je pro ně stejně důležitý jako ty ostatní a velmi dbají na to, aby povídky byly po této stránce korektní. Tato linie science fiction zažila roky svojí největší slávy už před bezmála půl stoletím a Asimov byl (podobně jako např. Larry Niven:)) tenkrát u toho. O svém vztahu k následujícím revolucím v žánru se navíc s odzbrojující upřímností přiznal v předmluvě k antologii pořádané Harlanem Ellisonem (Nebezpečné vize). Přes to všechno nelze jeho tvorbu naštěstí redukovat na pouhou "techmenštinu". Asimovovy práce totiž nepostrádají mimořádný etický a filosofující rozměr. Soubor povídek Já, robot - to je popkulturní učebnice etiky a epistemologie. A podobně je na tom i jeho neslavnější práce a můj velký dluh, román Nadace. Příběh z rodu budoucí historie rozprostřený v ohromném prostoru a dlouhém čase nesoucí obě konstanty Asimovova psaní: důkladnou promyšlenost a po výtce průměrnou literární úroveň. Je skvělé sledovat Asimovovy nápady a myšlenkovou závažnost, je ale zároveň tak trochu utrpením prokousávat se jeho nepříliš zajímavým stylem, topornými dialogy a nepřesvědčivou schematičností postav (které jsou na kratší ploše jeho povídek daleko snáz snesitelné). Asimov je nejspíš opravdu autorem na rozhraní dvou epoch. Ale víte, jak je to s kronikami zajímavých časů... Nadace a Říše už čeká.
Ani velmi příjemné překvapení nemá k science fiction až tak daleko, byť bychom jeho autora hledali mezi slavnými postavami žánru sci-fi marně. Algernon Blackwood si totiž vydobyl nesmrtelnou slávu jinde - na poli literárního hororu a nadpřirozena. Pro mnoho čtenářů dnes tato zajímavá literární postava spíš podřimuje ve stínu H. P. Lovecrafta nebo Arthura Machena, a to navzdory tomu, že jde bezpochyby a předního autora světa mrazivé fikce. V Česku je jeho tvorba dostupná pouze ve formě povídek roztroušených po antologiích, slovenští čtenáři mají to štěstí, že u nich relativně nedávno vyšla povídková sbírka Pikestaffov prípad obsahující pět výborných kusů, u nás zatím nepublikovaných (nové, i když hrozně vypadající vydání mě stálo jen něco kolem 100 Sk:)). Podobně jako povídky jiného Angličana a vrstevníka, Montague R. Jamese, vyznačují se i ty Blackwoodovy mile staromódním viktoriánským nádechem. Zatímco James ale děsí ponejvíc skrze duchy překonávajíc věky a nebezpečné síly tajemných rituálů (tj. zdroje mrazení představuje jako vědomě konající a katastrofu způsobující entity), Blackwood podobného účinu dosahuje ještě o stupeň rafinovaněji: tím, že bez konkretizace, zato s poetickou přesvědčivostí "pouze" ukazuje existenci jiného "prostoru"; předvádí, že skutečnost se nevyčerpává v nám běžně dostupných rozměrech všedních dní. Hýří báječným nápady, nebojí se však ani "klasických" motivů a doslova o něm platí slova H. P. Lovecrafta dosvědčující jeho minuciózní přesnost, s kterou "zaznamenáva náznaky nadprizrodzena v obyčajných veciach a skúsenostiach". Povídky Muž, ktorý bol Miliganom nebo titulní Pikestaffov prípad lze nepochybně považovat za perly sofistikovaného hororu. Po mých mírných rozpacích s Blackwoodovy povídky zařazené do antologie Půlnoční povídky jsem si tak rád poopravil názor na tohoto autora. Nebo rovnou - mistra hrůzy.
Ten nejsilnější literární zážitek mi ale způsobil autor z úplně jiného světa - Gustave Flaubert. Paní Bovaryová, kniha tak klasická, že ji dnes čte už asi jen málokdo. A když na ní vystavěl jednu ze svých neuvěřitelně vtipných povídek Woody Allen, definitivně jsem pochopil, že už není zbytí. Flaubert je autorem realistické tradice - nastupující generace naturalistů v něm vidí svého předchůdce a učitele (Pechar). A ať už se v odhadu Flaubertových intencí francouzští naturalisté mýlí či nikoliv, nezpochybnitelný pro mě zůstává skvělý styl jeho prózy. I přes pro dnešního čtenáře možná trochu rozvláčné popisy má Flaubertova próza (díky silnému "pnutí") v podstatě strhujicí děj, v němž vnitřní, tragicky neklidný svět paní Bovaryové nejen zrcadlí ten autorův ("Paní Bovaryová jsem já", Flaubert), ale také ostře vystupuje jako výrazná figura na pozadí nudně měšťácké společnosti. Flaubertovi se podařilo vytvořit v paní Bovaryové postavu nejednoznačnou, komplikovanou, ale životnou a uvěřitelnou. Dokázal do ní vnést i s odstupem svého vypravěče intenzivní tragičnost bez náznaku "romantického" sentimentu a "soucitu". Napohled nezúčastněně, deskriptivně a ohromně přesvědčivě. Paní Bovaryová je pro mě jednou z mála knih, u nichž si znova čtu některé odstavce a (pošetile) dumám, jak je možné najít tak správně TA slova. Scéna, v níž se Léon zmocní paní Bovaryové za divoké jízdy městem, je až do svého konce téměř osudově démonická. V devadesátých letech natočil Paní Bovaryovou slavný Claude Chabrol (před ním např. také Jean Renoir aj.), letos film vydaly na DVD Levné knihy i s kratičkou, ale zasvěcenou předmluvou Aleny Prokopové. Už čeká v přehrávači a já čekám, jak si Chabrol poradil s tak nevšedním stylem a interpretací paní Emy. Uvidíme.