Před nedávnem jsem na blogu avizoval, že jednou z prvních akcí nově vzniklého občanského hnutí Mastodont bylo instalování malého rovu nad již zesnulým Hlbokým hrobem v podobě vydání antologie Neželané dedičstvo po neoblúbenom strýkovi. Toto kvalitně koncipované ohlédnutí, které editorsky připravil literární redaktor tehdejšího HH Michal Spáda, se už dočkalo několika pozitivních kritických ohlasů (např. v Hostinci U starého elfa) a myslím, že malá recenze bude příjemným intermezzem mého seriálu o česko-slovenských hororových antologiích.Po jistou dobu mezi horormany oblíbená zkratka HH znamenala sice Hlboký hrob, ale už od počátků fungování časopisu bylo jeho redaktorům jasné, že to, co je spojuje, je mimo jiné vnímání HH také jako zkratky za spojení horor & humor, tj. jakási forma nadhledu nad tímto mimořádně objemným a populárním odvětvím současné literární produkce (který mu tak často chybí). V podobném duchu koncipoval Michal Spáda i "strýkovskou" antologii. Na rozdíl od mnoha jiných výborů, které mají představit to nejlepší z..., Neželané dedičstvo po neoblúbenom strýkovi chce být spíš co nejvěrnějším zrcadlem Hlbokého hrobu jako specifického fenoménu na tehdejší i-časopisecké scéně. Klíčem výběru tedy Michalovi Spádovi nebyla jen kvalita povídek, ale zároveň i pestrost postihující "podstatu" Hrobu se všemi jeho zvláštnostmi. I proto je nedílnou součástí antologie série minimedailonů jednotlivých kusů a jejich autorů (téměř povinná součást každého poctivějšího pokusu o podobný počin), které jsou však zároveň také promyšleně vystavěným průvodcem světem HH.
Sbírka obsahuje devět povídek od sedmi autorů, kteří významně pomáhali formovat tvar Hrobu; dvakrát jsou v ní přitom zastoupeni Miroslav Šustek a Dušan D. Fabian. U prvního je tím jednak reflektován jeho iniciační vztah k HH, jednak ukázány různé rozměry jeho tvorby, dvojí zařazení Dušana Fabiána je pak v podstatě logickým zhodnocením jeho místa na současné slovenské scéně hororu a fantastiky.
Úvodní Šustekova Acherontia atropos přináší variaci na hororovou klasiku v duchu strašidelných povídek 19. století. Na krátké ploše je úsporným, ale překvapivě "vypsaným" stylem rozehrán mikropříběh s kvalitní atmosférou a hrůzně dobrou pointou jako z Jacobsovy Opičí tlapky. Otevřít sbírku Šustekovou povídkou bylo tak nejen symbolické, ale z hlediska čtenářova navnazení taky velmi povedené. Současný horor jako žánr je sice někde jinde, toto příjemné "retro" je přesto mimořádně vydatným a osvěžujícím připomenutím starých mistrů, kteří literární horor vybudovali.
Z podobných pramenů čerpá i druhá povídka Eště mi zostáva pár dní života od Marka Ciglana. Michal Spáda vymezuje její pozici někde mezi starými příběhy slavných Weird Tales a tradicí suchého britského humoru. Faktem je, že Marek Ciglan variuje dobře známé (téměř klasické!) schéma zejména v první polovině povídky poměrně zručně, její druhá část je kvalitativně horší, navíc "díky" svému názvu nemůže těžit z napětí před pointou. Přesto je podle mě standardním průměrem, který dokáže zaujmout.
Naprosto svérázný útvar vybočující z konvencí žánru naopak představuje stylisticky opulentní hříčka Gabriela Plesky pod názvem Muž, který měl místo mozku klíště. Černá a jazykově mimořádně zajímavá "mravoučná" groteska. Navíc pěkně vymyšlená a současně první náznak toho dvojsmyslného H&H. Bát se sice nebudete, ale literatury a vtipu užijete dostatek. Poučené a jazykově vytříbené.
Jak už jsem naznačil výše, jedním ze dvou autorů, které ve sborníku představují dvě jejich dílka, je Dušan "Duke" Fabian. Prvním z jeho textů je revidovaná verze povídky Cesta k novej identite, jak správně poznamenáva M. Spáda "lovecraftovsky ladený príbeh", ovšem velmi konkrétně zakotvený v současných reáliích. S Lovecraftem má přitom společnou nejen tematiku, ale i základní způsob kompozice příběhu a pojetí hlavního hrdiny. Fabianovo psaní mi vždycky dá upomenout také na Neila Gaimana, především svým stylovým pojetím, ve kterém je jaksi záhadně skloubena poetičnost s civilností až syrovostí výrazu. Navíc dokáže mít originální nápad a to, co Michal Spáda nazval schopnost psát sugestivně. Co je ale nejpodstatnější, Cesta k novej identite sice stojí na ramenou velikánů, ale zjevně jen proto, že autor hledá svou vlastní cestu.
Michal Löwy, autor výtvarné stránky Neželaného dedičstva přispěl do sborníku nejen svými zajímavými (a kvalitními!) ilustracemi, ale také povídkou Snáď sa niekedy dozvieme odpoveď. Kratičkým, ale uhánějícím a nekompromisně bláznivým textem, který nedokážu charakterizovat jinak než jako ujetou kombinaci staré grotesky a hororové parodie (navíc okořeněnou metatextovými komentáři:)), která přesně ví, kde je její místo. Když už vám text neutkví v paměti díky své literární kvalitě, zahákne se minimálně háčkem půvabné bizarnosti. I takový byl Hlboký hrob a jeho milovníci!:)
Nebývá příliš obvyklé, aby editor zařadil do sborníku svoji vlastní povídku, v tomto případě je to však nejen ospravedlnitelné, ale dokonce žádoucí: Koniec leta Michala Spády je totiž podle mého názoru literárním vrcholem celé sbírky. Michal Spáda už delší dobu představuje jeden ze spících a dostatečně nevyužitých potenciálů scény česko-slovenské literární fantastiky. Jestli tím touží získat pověst středoevropského Teda Chianga nebo Gardnera Dozoise, jsem zatím nezjistil, nepopiratelný ale zůstává fakt, že podobně jako dva výše zmínění autoři publikuje spíš sporadicky, ale zato ve vysoké kvalitě. Jeho osobitá poetika je sice poučená lyrickým psaním Raye Bradburyho, fantastickou (až dětskou) imaginací filmů Tima Burtona a tíživou melancholií hudby The Cure, ale ve svém výsledku osobitá a kouzelná. Jako nemnoho autorů dokáže umně skloubit i konfrontovat něžnou pohádkovou atmosféru a obraznost s krutostí a zlověstností, která ale skrze magický kontext jeho próz nabývá naprosto nevšedních podob a významů. Pokud má slovenská literární scéna mladý talent obcházející na hranicích světa magického realismu, je jím autor Konca leta - povídky s takovým KONCEM, o kterém se vám nejspíš ani nesnilo!
Také Michal Jedinák není už na slovenské literární scéně autorem neznámým. Uspěl v literární soutěži HH Béla, publikoval knihu Nie celkom rozprávky, účastní se mnoha různých čtení a pravidelně publikuje např. ve Fantázii. Jakožto autorovi, který svou kvalitní tvorbou přispěl k uznání, jehož se HH časem dostalo, mu pochopitelně patří i místo v tomto sborníku. Povídka Nočná hudba je z rodu těch, které děsí nejen zlověstným obsahem, ale jejichž autoři při vyvolávání hrůzy sází ani ne tak na pointu jako na pozvolna budovanou atmosféru. K tomu použil Michal Jedinák vhodné kulisy a postupnou, neukvapenou gradaci děje, přiznám se ale, že to vše bylo v mých očích příliš často přebíjeno přepjatým patosem, pro nějž autor nenašel literárně dostatečně vhodný rámec, aby jej opodstatnil. Z povídky je zřejmé, že Michal Jedinák zná psát, ale taky že přepjatost může být svůdně nebezpečná.
Předposlední povídkou sbírky je její nejobsáhlejší text, druhá Fabiánova povídka pojmenovaná mnohovrstevnatě Na dne. V příběhu o tíži a prokletí starých hříchů, jež nesmyjou ani miliony litrů vody, lze najít některé Fabianovy oblíbené postupy a témata (rekapitulující vypravěč v první osobě, prostupování různých světů, těžko vysvětlitelné přeludy apod.). Tak jako jeho předchozí povídka, je i tato životnou a tvůrčí (rozuměj obohacující) variací klasických "ghost" hororů o pomstě ze záhrobí (např. můj oblíbený Montague R. James), navíc napsanou zručně. Je sympatické, že Fabian se nesnaží jen děsit vnějškovitými kulisami (i když jeho nápady jsou zajímavé a schopnost nevšední obraznosti a evokování atmosféry zřejmá), jeho práce je náročnější, ale také sofistikovanější - ukazuje, jak se děsivé události zrcadlí uvnitř jeho postav. A to dokáže podat s nevšední přesvědčivostí. Tímto přístupem se tak řadí k tradici počínající v hororu už E. A. Poem a pokračující H. P. Lovecraftem nebo velkým mistrem nadpřirozeného fantastična A. Blackwoodem. Podobně jako jeho další povídky (Migréna, Tri čierne útorky) i příběh Na dne ukazuje, že Fabianovi rozumí děsu a hrůze jako něčemu, co je kvalitou prožitku vlastního nitra. Věci a děje nejsou strašné, strašné je to, co musíme nosit uvnitř.
Kruh sbírky uzavírá svojí druhou povídkou Miroslav Šustek, a to povídkou ještě stokrát zběsilejší než jsou ty Pleskova a Löwyho dohromady - Noc na Orgazburgu. Po Fabianově čistém hororu znenadání vpadneme do gejzíru duchařských obscéností, které jsou ale uchopeny brilantním (!) stylem a představují druhou významnou polohu Šustekova psaní - parodii, která vychází z podrobné znalosti parodovaného. Tento porn-horror:) je neuvěřitelně vtipnou a naprosto šílenou historkou o tom, co vás může potkat na hradech za "strašidla". "Pán Frayer si nevdojak spomenul na názov hradu. 'ORGAZBURG!' zopakoval nahlas jeho meno a poškrábal sa v rozkroku." I toto byste vykopali z Hlbokého hrobu.
Takže teď už jen najít klidné místo a můžete se začíst do příběhů o strašné pomstě, klíštatech na mozku, halloweenovém muži nebo třeba o vodách jedné slovenské přehrady. Ručím za to, že nebudete litovat. A těm, co už četli, nezbývá než doufat, že poučeni vydáním této knížečky Mastodonti vychytají zrádné technické nedostatky provázející většinu začátků a jejich další vydavatelský počin bude zase o kousek lepší. Je zjevné, že s rozpoznáním kvalitního a zajímavého potíže nemají!
Neželané dedičstvo po neoblúbenom strýkovi vyšlo v nakladatelství Artis Omnis a informace o tom, jak a kde se k němu dostat, najdete na stránkách OZ Mastodont.
Žádné komentáře:
Okomentovat