Z věd o jazyce VII: Neurolingvistika - mozková centra I

K základním neurolingvistickým problémům patří otázky týkající se možnosti mozkové lokalizace řečových předpokladů v užším slova smyslu, tj. snaha o vymezení oblastí neurálních korelátů jazyka - hledání tzv. řečových center. Přestože je už dnes jasné, že řečová produkce je složitý proces, na jehož průběhu se podílí mnoho oblastí lidského mozku, za hlavní mozková "centra řeči" byly díky tradici dlouho považovány dvě oblasti, tzv. Brocova a Wernickova area. Původní představa o jejich funkční samostatnosti a "dělbě úkolů" v rámci jednotlivých jazykových dovedností je už víceméně opuštěna, přesto - jak ukazují např. výzkumy afázií - mají obě oblasti přeci jen jisté specifické charakteristiky týkající se produkce a percepce řeči. Protože ale přetrvávají nejasnosti v přesném umístění těchto oblastí, operuje se při lokalizaci jazykových schopností s jemnějším a prostorově rozsáhlejším vymezením. (O tom, že i samotná hypotéza předpokládající lokalizovatelnost - nejen jazykových - schopností je problematická, příště).
S těmito otázkami úzce souvisí nedávno publikované výsledky výzkumu vědců z National Institute of Deafness and Other Communication Disorders, National Institute of Mental Health aj. V časopise Nature Neuroscience tým vedený Allenem Braunem poukazuje na určitou podobnost mezi neurální lokalizací řečových schopností u lidí a makaků.
Zjednodušeně řečeno, cílem bylo odpovědět na otázku, jestli morfologická podobnost mozků obou živočišných druhů vykazuje v otázkách komunikace i podobnosti funkční. Pomocí vyšetření formou pozitronové emisní tomografie (PET) bylo zjištěno, že makakové aktivují při komunikaci v rámci druhu podobné mozkové oblasti jako lidé. Stejně tak bylo zjištěno, že v případě tzv. pseudozvuků (tj. zvuků, které znějí podobně jako zvuky používané makaky ke komunikaci; ekvivalent lidských pseudoslov) dochází podobně jako u lidí pouze k aktivaci té oblasti, která zpracovává zvuky jako takové, nikoliv zvuky, které jsou součástí daného komunikačního systému.
Uvedená zjištění představují cenný příspěvek do debaty o evoluci člověka a také o evoluci jeho jazykových schopností. Právě v této oblasti panuje stále mnoho nejasností a teoretických rozporů. Jednou z otázek je, jestli lidský jazyk představuje komunikační systém principiálně a zásadně odlišný od komunikačních systémů ostatních živočišných druhů, nebo jestli leží pouze na škále od těch velmi jednoduchých až po velmi komplikované, ale principiálně odlišný není. Související otázkou pak je, jak se lidský jazyk vyvinul, jakým způsobem došlo k tomu, že člověk začal disponovat takovou komunikační schopností, která pro něj představovala zřejmou evoluční výhodu. Právě podobná srovnání umožňují zajímavý vhled do některých mechanismů lidské řeči.
U makaků je za homologickou oblast lidské Brocovy arey považována oblast F5, která obsahuje tzv. zrcadlové neurony. Ty reprezentují ztotožnění pozorované aktivity se stejnou, ale vnitřně generovanou aktivitou. Podle výzkumů Giacoma Rizzolattiho je oblast F5 jakýmsi "prekurzorom Brocovej oblasti a vývoj ľudskej jazykovej oblsti je dosledkom existencie neurónového systému na stotožňovanie akcií vykonávaných inými s vlastnými akciami" (Beňušková). Bylo totiž zjištěno, že Brocova area se aktivuje i během pohybu rukou, představování si jejich pohybu a během mentální rotace zahrnující ruce. Zároveň je třeba si uvědomit, že Brocova area je někdy považována za premotorickou oblast pro svaly produkující řeč a je aktivní při syntaktických operacích. Jedním z vyvozených závěrů tak může být nejenom gestický původ lidského jazyka, ale i pojetí myšlení jako "kontemplácie akcií v nejakom priestore" (Beňušková).
Podobně zajímavou zprávou je informace o objevení jazykového genu, publikovaná odborníky z Planckova ústavu evoluční antropologie. Mělo by jít o gen FOXP2. Důkazem, že jde o gen nějak související s lidskou jazykovou schopností, má být jeho mutace oproti stejnému genu u ostatních savců a to, že jedinci s jeho poškozením mají artikulační problémy a problémy spojené s gramatikou. Že nejde pouze o motorickou poruchu mají dokazovat vážné problémy právě s gramatickou kompetencí postižených mluvčích. Tyto výzkumy tedy nejen uvádějí do spojitosti motoriku mluvidel a syntaktickou kompetenci, ale zároveň v jistém smyslu podporují jednu ze silných obecně lingvistických hypotéz: tu o genetické predispozici pro fungování komunikačního systému v takové komplexitě, jakou vykazuje lidský jazyk.
Domnívám se, že to ještě nijak NUTNĚ nepodporuje teorii, že je vrozena univerzální gramatika jako taková. Podle mě je totiž možné tuto mutaci interpretovat jako ke svému konečnému určení tzv. agnostickou. Může sice poskytovat výhodné podmínky pro fungování jazyka, ale geneticky jej nekóduje. Argumenty proti genetické predispozici jazyka totiž tvrdí, že nebyl pravděpodobně dostatek času na to, aby se u člověka zakódovala genetická báze pro jazykové struktury, jako je gramatika (viz např. Altmann). Argumentů podporující vrozenost jazyka (ve formě univerzální gramatiky), je samozřejmě také shromážděno celé množství. O tom ale třeba někdy příště.

Zdroje: Gil-da-Costa, R., Martin, A., Lopes, M., Monica Munoz , M., Fritz, Wise, S.P., Braun, A.R.: Species-specific calls activate homologues of Broca’s and Wernicke’s areas in the macaque. In: Nature Neuroscience vol 9, No 8 (abstract); Beňušková, L.: Kde se jazyk stretáva s vedomím. In: Jazyk a kognicia. Bratislava 2005; Giacomo Rizzolatti and Michael A. Arbib: Language within our grasp. In: Trends in Neurosciences, Volume 21, Issue 5, 1 May 1998, Pages 188-194 (abstract); Altmann, G.: Výstup na babylonskou věž. Praha 2005, Mihulka, S.: Řečová centra v mozku makaků.
(http://www.rozhlas.cz/priroda/portal/_zprava/265350; 10. 8. 2006)