O některých hororových antologiích posedmé: silný hlas - Hlas krve

Existují v podstatě dva typy výborů z literární tvorby a oba jsou nepochybně legitimní: v jednom případě může editor prostě sebrat do svazků povídky známé, oblíbené a žádané, vzhledem k právům pro vydavatele dostupné apod., v tom druhém je sestavování vedeno hlubší „logikou“ a ono samo má mít jistou literárněvědnou sdělnou hodnotu, jednotící prvek, který je netriviální a spočívá v mapování daného výseku z literárního prostoru. Ten první je snazší a nejspíš dominantní, ten druhý osobně považuji za zajímavější a přínosnější. Že jsou oba okleštěny ekonomicky, je – bohužel – nepochybná věc. Konečně i vydávání knih je byznys a v případě hororu, zřejmě nejúspěšnějšího z „lehkých brakových“ žánrů současnosti, nadprůměrně výnosný.

V období do roku 1989 u nás vyšly jen dvě hororové antologie – Korbařova Tichá hrůza a Zábranovi Lupiči mrtvol, obě však naštěstí zároveň patřily do výše zmíněné druhé skupiny a splnily důležitou úlohu – učily českého čtenáře chápat, co je to kvalitní literární horor. Tichá hrůza byla nevšedním zjevením proto, že umožnila zahlédnout alespoň zlomek soudobé (!) západní (!) hororové produkce, Lupiči mrtvol pak díky Zábranově široké literární erudici především pomáhali pozvednout ve čtenářových očích horor do vyšších pater literární tvorby, respektive ukázali, že kvalitní autoři v ní mohou nalézt místo i využitím tohoto výrazového prostředku.
V porevoluční době se pak k těmto dvěma klenotům svým významem přidala i třetí opravdu velká česká hororová antologie: Ivanem Adamovičem uspořádaný výbor Hlas krve (Najáda, 1996). Ta totiž obohatila průkopnickou práci předchozích editorů o další nezanedbatelný rozměr. Zatímco Tomáš Korbař se pokusil „úvést v tomto prvním českém výboru […] pokud možno co největší počet možných variací“ a Jan Zábrana prostě pečlivě vysbíral perly hrůzy bez ohledu na urozenost autorského původu, Hlas krve představuje Adamovičův pokus o vytvoření co nejkomplexnějšího průvodce hororem jako specifickým literárním žánrem, tedy skutečnou antologii z dějin anglo-amerického hororu! Je přitom sice nutné dodat, že nejde o pokus první - už antologie Dotek zla, vydaná v roce 1992 tehdy začínajícím nakladatelstvím Polaris, představuje jakýsi malý kapesní bedekr tohoto typu. Ale přestože jde o čin nesporně zasloužilý, přeci jen rozsahově příliš skromný a limitovaný (pouhých třináct, i když bezesporu výstavních, povídek proti sedmadvaceti hlasům Adamovičovým).
Každá přednost něco stojí. Téměř všechny výbory, jejichž editor je veden cílem provést čtenáře dějinami žánru, nesou na zádech obsah a odkaz svých více či méně promyšlených předchůdců. Limity rozsahové a finanční jsou nepříjemně kvalitními mazadly selekčního mechanismu, jehož neúprosnost budeme muset možná navždy omlouvat frázemi o vhodném doplnění již vydaného a podobnými drobnými lžmi. Ani Hlas krve není výjimkou a Ivan Adamovič to s nepředstíraným smutkem v jinak značně stylizované předmluvě konstatuje. Nenajdeme v něm tak např. Poea, Machena, Jamese, Bierce, Blackwooda, Dunsanyho, Dahla, Koontze, Martina a další a další, což sice zatemňuje některé podstatné úseky v dějinách žánru, ale i navzdory tomu jde o výbor vysoce reprezentativní a instruktivní. Minimálně na české poměry.
Do linie korbařovsko-zábranovské editora řadí nejen nezpochybnitelná erudice, ale také právě výše zmíněná existence zřetelného úběžníku výběru a oceněníhodná ambice tímto činem sdělovat a jistém smyslu i interpretovat daný literární proud. Neklamným indexem toho je vkomponování kvalitních a nepovšechných medailonků jednotlivých autorů, které mají na rozdíl od těch Zábranových spíše faktografický/bio- a bibliografický ráz (než aby tvořily téměr srovnatelnou a integrální součást textového celku antologie), ale svým obsahem jsou pro českého čtenáře mimořádně přínosné (což se zdaleka netýká jenom novějších autorů). Malým bonbónkem jinak vcelku jednoduché chronologické kompozice je pak zarámování prologem, který obstarává současný muž číslo jedna světového hororu Stephen King, a nekrologem, jímž byl poctěn zřejmě největší kandidát na Kingova nástupce, Brit žijící v Hollywoodu Clive Barker.
Nebudu se pokoušet recenzovat jednotlivé povídky, protože tak bylo učiněno již několikrát jinde, Adamovič podle mě až na výjimky (Hullová, Hopkins, Vogt, Brown) nešlápl vedle a vzhledem k vysokému počtu zařazených prací by to bylo i neúnosné. Mezi Praotci hrůzy tradičně dominuje H. P. Lovecraft, ale rovněž Dickensova povídka, Hlas ve tmě Williama H. Hodgsona a zejména místy pekelně hrůzostrašní Holubi z pekel conanovce Roberta E. Howarda (evokující na prvních stranách hodně mrazivý slasher, později kombinující různé postupy) z nich dělají možná nejsilnější generaci hororového rodu. Mezi Otci strachu při vší úctě k ostatním zřetelně vystupují Shirley Jacksonová (zřejmě spíš Matka strachu:)), Henry Kuttner (zařazený hned dvakrát) a jeden z opravdových pilířů hororu, Ray Bradbury. Syny děsu, nejpočetnější pokolení, jsou pak vesměs žijící ikony jako na hranici mezi Otci a Syny se nacházející Richard Matheson nebo třeba Ramsey Campbell a Brian Lumley, které doplňuje silná střední „subgenerace“ reprezentovaná Joe R. Lansdalem, Darrellem Schweitzerem či T. E. D. Kleinem; a Adamovič nezapomněl ani na pár slibných Mladých, jako např. v současné době už několika „stokery“ oceněného Briana A. Hopkinse a hlavně obrovský tehdejší talent a dnes již také uznávanou osobnost hororu Thomase Ligottiho!
Ohromně důležité je, že podobně jako Korbařovi podařilo se i Adamovičovi postihnout pestrost hrůzy a malou typologii jejích zdrojů, tj. uměleckých motivů, jejichž cesta časem v mnoha případech podtrhuje značnou univerzálnost našich strachů, aniž by tím byl popřen interní vývoj žánru na rovině nejen formální, ale i obsahové. V antologii se tak nesčetněkrát setkáme s různými variacemi hlavně v Británii populárního subžánru duchařské povídky (ghost story), jehož nesmrtelnost snad může dosvědčit i v současné době neobvykle rozsáhlá řada povídkových sbírek vydávaných nakladatelstvím Mladá Fronta v edici Ikaros (Skotské duchařské historky, Irské duchařské historky, Anglické duchařské historky a připravované Viktoriánské duchařské historky) – v podání Charlese Dickense poznáme ghost story v její zřejmě nejklasičtější a nejsilnější podobě (kterou zatím zřejmě nepřekonatelně ovládl v antologii bohužel nezařazený Montague Rhodes James), u Theodora Sturgeona, autora proslaveného především vysoce sofistikovanou sci-fi tvorbou, pak v její příjemně odlehčené variantě. Klasický i méně klasický mytologický a mytologizující rozměr nalezneme u možná nejuznávanější postavy žánru H. P. Lovecrafta (i když jeho Krysy ve zdech nejsou z tohoto hlediska úplně typické a jako většina Lovecraftovy tvorby jen těžko zařaditelné), E. L. Whitea, téměř moderně pohádkový u A. E. van Vogta nebo u jeho ženy E. Mayne Hullové a v přímé návaznosti na Lovecraftovu tvorbu pak také u mladších autorů Ramseyho Campbella nebo významného současného autora T. E. D. Kleina. Mimochodem, právě Adamovičem trochu omlouvané „protěžování“ lovecraftovské linie považuji za naprosto oprávněné a opodstatněně podtrhující mimořádné postavení tohoto autora v klubu spisovatelů hororu (viz např. právě Campbellem iniciovanou antologii New Tales of the Cthulhu Mythos). Špičkový psychologický horor představuje ve slavné povídce Byl to démon Henry Kuttner nebo v mrazivé Loterii možná největší dáma hororu, Shirley Jacksonová. Expanzi zdrojů hrůzy do lidských myslí a jeho civilnější tvář potvrzují v jistých variantách i povídky Darrella Schweitzera (současný Senior editor obnovených Weird Tales), Stephena Kinga nebo jednoho ze zakládajících členů Horror Writers Association Roberta McCammona. Jistou variantu sci-fi hororu reprezentují v antologii kupodivu ženy – na zajímavém nápadu a atmosféře založená Jeho rostlinná manželka Pat Murphyové nebo postapokalyptické Nákupy Carol T. Nobleové. Možnosti lyrizující a fantasktní odnože hororu nejlépe ilustruje Mrtvý muž Raye Bradburyho mající vyjímečnou atmosféru a nádherný závěr, ale také nečekaně Joe R. Lansdale svou imaginativní Rybí nocí. Thrillerový rozměr je rozložen na celé časové ose body označenými jmény Roberta Howarda, Roberta Blocha (oblíbené téma Jacka Rozparovače) a v silně intelektualizované variantě u Cliva Barkera (jeho povídka je zajímavá i tím, že v jednom z plánů tematizuje samotný literární žánr hororu!). Lumleyho povídka Cesta domů zase zajímavě variuje jinak známé téma ztrácejících se míst, skvělý Richard Matheson vytěžil maximum z rovněž již použitého tématu izolované komunity (o několik desítek let později ho podobně kvalitně napodobil King svými Dětmi kukuřice), k znepokojující lovecraftovské bizarnosti má blízko Hodgsonův Hlas ve tmě (koneckonců je známo, že Lovecraft Hodgsona obdivoval).
Stejně pestrá je i paleta motivů: od pomsty přes nadpřirozeno, prokletí, izolací deformovanou societu, postkatastrofický nebo třeba alternativní svět, pohřbení zaživa atd. atd. Vzato kolem a kolem lze dost možná tuto antologii číst jako materiálový dodatek ke slavné Lovecraftově studii Nadpřirozeno a hrůza v literatuře, protože i když je nutně pouze výběrová, postihuje zřejmě základy hrůzostrašné literatury a zároven naznačuje také tendence v jejím vývoji. Snad jen milovníci upírských příběhů zůstanou nenasyceni....
Není úplně snadné vyzdvihovat mezi mistry NADmistry a věřím, že to ani není třeba. Literární schopnosti Raye Bradburyho, H. P. Lovecrafta, Charlese Dickense nebo Henryho Kuttnera už dostatečně prověřil čas, většina ostatních představuje pak kandidáty na když ne tak výsadní, pak jistě minimálně nezanedbatelná místa v dějinách hororové literatury. Richard Matheson, Brian Lumley nebo Stephen King a Clive Barker už pomalu ale jistě zaujímají své pozice úhelných kamenů žánru. Proto si na závěr dovolím spíš jednu malou a čistě osobní poznámku nekomentující intersubjektivní literární prostor, ale mou limitovanou zkušenost: asi největších zjevení a zároveň objev pro mě představovala tvorba tří autorů: Shirley Jacksonové, Thomase Ligottiho a mnou zatím opomíjeného Cliva Barkera – ve všech třech případech mě zaujala především vysoká stylistická úroveň daných textů, schopnost pracovat mimořádně účinně s napětím a skvěle evokovat atmosféru příběhu. Loterie Shirley Jacksonové je úžasnou studijí zvrácenosti lidského davu, Ligottiho Dovádění pak až halucinační sondou do lidské mysli se sice očekávatelnou, ale přesto strašlivou pointou. Barkerův příběh mě zase zaujal mrazivou konfrontací syrově skutečného s nadskutečným, jež nakonec ústí v podivnou symbiózu založenou na principu podobném tomu, který ukazuje i Jacksonová.
Zdá se, že moderní horor opravdu čím dál víc připomíná starou pravdu – přes všechnu hrůzu, která se skrývá v jiných prostorech, v hlubinách vesmíru, pralesů, moří nebo času, je možná tím nejstrašnějším místem hlubina nás samých....