Studie, eseje, recenze VII: Beskydské haiku Jaroslava Ž.

Když Bohumil Mathesius začal vydávat svoji slavnou kolekci Zpěvů staré Číny, byl to malý zázrak. Po prvním náznaku (Černá věž a zelený džbán) se k nám konečně dostala v obsáhlejší podobě poezie dálného Východu, předložená i s výkladem o genezi českých "překladů" (v tomto případě však spíš parafrází) a také o čínském verši vůbec. Velká polemika na téma české překlady čínské poezie se spustila zhruba před dvěma lety, kdy vyšla (kromě jiných překladů čínské poezie) kniha Ferdinanda Stočese Písně a verše staré Číny. Téměř nedotknutelné Zpěvy staré Číny byly podrobeny kritice především kvůli překladatelským zdrojům a postupům (Mathesius zpočátku používal jako výchozí text parafráze čínské poezie do západních jazyků; později úžeji spolupracoval se sinologem Jaroslavem Průškem), ani Stočesova antologie se ale mezi sinology nesetkala s jednoznačně kladným přijetím (také právě - mimo jiné - kvůli překladatelské práci). Ve světle těchto sporů ale zaniká fakt, že kromě parafrází staré čínské lyriky v Česku před pár lety vyšla původní básnická sbírka, která je východním myšlením silně inspirována, ale pevně kotví v kraji svých zdrojů, na Beskydsku. Jaroslav Žila se v ní nesnaží psát východní poezii, snaží se vytvářet haiku toho prostoru, v němž je skutečně pevně zakotven. Jeho básně tedy nejsou lacinými importními obrázky s oprýskaným lakem, ale verše výrazně kořenící v básníkově kraji, prodchnuté čímsi univerzálním bez místa a času. Stručně a jasně: Jaroslav Žila napsal sice krátkou, ale mimořádně obsažnou a harmonicky střídmou sbírku básní. Kratičkou recenzi naleznete zde ve formátu [HTML].