Cursus Finis Africae XX: sci-fi - horor - klasika

V minulých týdnech jsem navzdory přívalu práce (obhajoby diplomek, konference atd.) splatil dva zásadní literární dluhy a zažil jedno velmi příjemné překvapení a jedno velké zklamání.

Nejprve to zklamání. Britský autor John Wyndham je spolu s Brianem Aldissem nepochybně nejslavnější ostrovan ve světě sci-fi. Od Aldisse ho ale v mých očích doposud odlišovala jedna zásadní věc - z Wyndhama jsem byl nadšený. Den trifidů mě uchvátil a dodnes jej považuju ze jeden z nejlepší sci-fi románů, které jsem četl. Proto jsem byl ohromně zvědavý na další Wyndhamovu knihu - Kukly. Zatímco ve Dni trifidů však Wyndham dostal nejen výborný nápad, ale dokázal ho i přesvědčivě zpracovat v napínavý a a realisticky vykreslený příběh (navzdory slovu fiction:)), v Kuklách zůstalo jen u dobrého nápadu. Přestože (nebo možná právě protože) mám slabost pro postapokalyptická témata mísící v sobě hrůzu z konce s nadějí nového začátku na pozadí zajímavých sociovizí, Wyndhamovy Kukly nenabídly kromě něj nic než jen mdlé čtení upadající místy až k deklamativnosti. Ani tentokrát se sice nepřiklonil k lákavé (a tak zrádné) možnosti pestře líčit svět po rozsáhlé a fatální katastrofě, v Kuklách však mikrosvět hrdinů nikam nespěl, Wyndham pouze rozmělňoval základní motiv a vyprávění pomalu bez stopy dramatických impulzů dospělo k očekávanému konci.
Se science fiction souvisí také jedna ze dvou zmíněných "splátek". Isaac Asimov patří (podobně jako např. Larry Niven) k autorům tzv. hard sci-fi, o nichž je známo, že vědecko-technologický rozměr příběhu je pro ně stejně důležitý jako ty ostatní a velmi dbají na to, aby povídky byly po této stránce korektní. Tato linie science fiction zažila roky svojí největší slávy už před bezmála půl stoletím a Asimov byl (podobně jako např. Larry Niven:)) tenkrát u toho. O svém vztahu k následujícím revolucím v žánru se navíc s odzbrojující upřímností přiznal v předmluvě k antologii pořádané Harlanem Ellisonem (Nebezpečné vize). Přes to všechno nelze jeho tvorbu naštěstí redukovat na pouhou "techmenštinu". Asimovovy práce totiž nepostrádají mimořádný etický a filosofující rozměr. Soubor povídek Já, robot - to je popkulturní učebnice etiky a epistemologie. A podobně je na tom i jeho neslavnější práce a můj velký dluh, román Nadace. Příběh z rodu budoucí historie rozprostřený v ohromném prostoru a dlouhém čase nesoucí obě konstanty Asimovova psaní: důkladnou promyšlenost a po výtce průměrnou literární úroveň. Je skvělé sledovat Asimovovy nápady a myšlenkovou závažnost, je ale zároveň tak trochu utrpením prokousávat se jeho nepříliš zajímavým stylem, topornými dialogy a nepřesvědčivou schematičností postav (které jsou na kratší ploše jeho povídek daleko snáz snesitelné). Asimov je nejspíš opravdu autorem na rozhraní dvou epoch. Ale víte, jak je to s kronikami zajímavých časů... Nadace a Říše už čeká.
Ani velmi příjemné překvapení nemá k science fiction až tak daleko, byť bychom jeho autora hledali mezi slavnými postavami žánru sci-fi marně. Algernon Blackwood si totiž vydobyl nesmrtelnou slávu jinde - na poli literárního hororu a nadpřirozena. Pro mnoho čtenářů dnes tato zajímavá literární postava spíš podřimuje ve stínu H. P. Lovecrafta nebo Arthura Machena, a to navzdory tomu, že jde bezpochyby a předního autora světa mrazivé fikce. V Česku je jeho tvorba dostupná pouze ve formě povídek roztroušených po antologiích, slovenští čtenáři mají to štěstí, že u nich relativně nedávno vyšla povídková sbírka Pikestaffov prípad obsahující pět výborných kusů, u nás zatím nepublikovaných (nové, i když hrozně vypadající vydání mě stálo jen něco kolem 100 Sk:)). Podobně jako povídky jiného Angličana a vrstevníka, Montague R. Jamese, vyznačují se i ty Blackwoodovy mile staromódním viktoriánským nádechem. Zatímco James ale děsí ponejvíc skrze duchy překonávajíc věky a nebezpečné síly tajemných rituálů (tj. zdroje mrazení představuje jako vědomě konající a katastrofu způsobující entity), Blackwood podobného účinu dosahuje ještě o stupeň rafinovaněji: tím, že bez konkretizace, zato s poetickou přesvědčivostí "pouze" ukazuje existenci jiného "prostoru"; předvádí, že skutečnost se nevyčerpává v nám běžně dostupných rozměrech všedních dní. Hýří báječným nápady, nebojí se však ani "klasických" motivů a doslova o něm platí slova H. P. Lovecrafta dosvědčující jeho minuciózní přesnost, s kterou "zaznamenáva náznaky nadprizrodzena v obyčajných veciach a skúsenostiach". Povídky Muž, ktorý bol Miliganom nebo titulní Pikestaffov prípad lze nepochybně považovat za perly sofistikovaného hororu. Po mých mírných rozpacích s Blackwoodovy povídky zařazené do antologie Půlnoční povídky jsem si tak rád poopravil názor na tohoto autora. Nebo rovnou - mistra hrůzy.
Ten nejsilnější literární zážitek mi ale způsobil autor z úplně jiného světa - Gustave Flaubert. Paní Bovaryová, kniha tak klasická, že ji dnes čte už asi jen málokdo. A když na ní vystavěl jednu ze svých neuvěřitelně vtipných povídek Woody Allen, definitivně jsem pochopil, že už není zbytí. Flaubert je autorem realistické tradice - nastupující generace naturalistů v něm vidí svého předchůdce a učitele (Pechar). A ať už se v odhadu Flaubertových intencí francouzští naturalisté mýlí či nikoliv, nezpochybnitelný pro mě zůstává skvělý styl jeho prózy. I přes pro dnešního čtenáře možná trochu rozvláčné popisy má Flaubertova próza (díky silnému "pnutí") v podstatě strhujicí děj, v němž vnitřní, tragicky neklidný svět paní Bovaryové nejen zrcadlí ten autorův ("Paní Bovaryová jsem já", Flaubert), ale také ostře vystupuje jako výrazná figura na pozadí nudně měšťácké společnosti. Flaubertovi se podařilo vytvořit v paní Bovaryové postavu nejednoznačnou, komplikovanou, ale životnou a uvěřitelnou. Dokázal do ní vnést i s odstupem svého vypravěče intenzivní tragičnost bez náznaku "romantického" sentimentu a "soucitu". Napohled nezúčastněně, deskriptivně a ohromně přesvědčivě. Paní Bovaryová je pro mě jednou z mála knih, u nichž si znova čtu některé odstavce a (pošetile) dumám, jak je možné najít tak správně TA slova. Scéna, v níž se Léon zmocní paní Bovaryové za divoké jízdy městem, je až do svého konce téměř osudově démonická. V devadesátých letech natočil Paní Bovaryovou slavný Claude Chabrol (před ním např. také Jean Renoir aj.), letos film vydaly na DVD Levné knihy i s kratičkou, ale zasvěcenou předmluvou Aleny Prokopové. Už čeká v přehrávači a já čekám, jak si Chabrol poradil s tak nevšedním stylem a interpretací paní Emy. Uvidíme.