Z věd o jazyce III: knihy

V průběhu posledních pár let vyšlo u nás a na Slovensku mnoho knih, které by neměly uniknout pozornosti těch, kteří se zajímají o obecné otázky jazyka, o vztahy mezi jazykem, lidským myšlením, poznáváním a světem. Z hlavy mě napadají minimálně tyto čtyři: Filosofie a jazyk (J. Peregrin), Jazyk a kognicia (eds. J. Rybár, V. Kvasnička, I. Farkaš), Výstup na babylonskou věž (Gerry T. M. Altmann) a Oheň, ženy a nebezpečné věci (G. Lakoff). Recenze zmiňovaných knih se tu budou průběžně objevovat.

Studie, eseje, recenze III: Umění a falzum

Je to starý problém: proč bychom chtěli mít doma na zdi raději Picassův originál než jeho k nerozeznání podobnou kopii? Když je podobná k nerozeznání, mělo by nám to být přeci jedno - jde o krásu! Ale jedno nám to asi není. Jsme proto jenom snobi, kterým záleží spíš na jméně než na uměleckém díle? A co teprve kurátoři výstav, teoretici umění a majitelé galerií?... Zdánlivě jednoduchá odpověď - Vždyť je to PICASSO! - začně totiž při bližším ohledávání strhávat spíš lavinu otázek než přinášet uspokojení. Těmito a spoustou souvisejících otázek se ve své knize Umění a falzum zabývá filosof umění, vědy a jazyka Tomáš Kulka, v současné době docent katedry estetiky FF UK. Moji recenzi zmiňované knihy naleznete zde ve formátu [PDF], publikována byla v mírně upravené verzi také v literárním obtýdeníku Tvar.

Cursus Finis Africae III: Tolkien - Svět ztracené opravdovosti

Včera večer jsem koukal na Jacksonova Pána prstenů - Návrat krále (pokolikáté už?!:-)), a přestože mám tu filmovou trilogii docela rád, přeci jen se nikdy nevyhnu určitému srovnání s Tolkienovou knihou. Nechci se pouštět do planých debat typu: film je plošší než kniha, spousta věcí tam není (např. skvělá "lingvistická" kapitola z Fangornu, velmi důležitý Tom Bombadil) apod. Každá adaptace (ale i každé čtení) je zkrátka interpretací, nikoliv kopií (naštěstí!) a film je svým způsobem ikonický, jazyk pak symbolický (třebaže toto tvrzení je hodně relativní a zasloužilo by samostatnou debatu; čekám Vítku:-)). Je jasné, že epická šíře vyprávění a jeho svébytná "pomalost" se nutně vzpíraly filmovému pásu, byť právě někde tady leží jeden z pilířů Tolkienovy knihy. Mám ale dojem, že notnou úpravou závěru knihy byl ve filmovém zpracování opomenut mimořádně silný moment Tolkienova vyprávění, jedna z podstatných myšlenek příběhu.
Scény návratu hobitů do poničeného Kraje v sobě zahrnuje dva protikladné (ale ve výsledku spjaté) stavy. Pocit, že už nikdy nebudou věci jako dřív, a pocit, že i přesto půjde život dál, pocit naděje. Zatímco nadějeplný pocit filmu dominuje, ztráta něčeho nevratného jako by ustupovala do pozadí a je cele soustředěna jen do osudu jednotlivce, do Frodova smutku z toho, že "Kraj zachránili, ale ne pro něj". Myslím ale, že z knihy zřetelně vystupuje ztráta větší, ztráta Velkých Časů, ztráta celé Středozemě, nikoliv jen ta osobní Frodova. Lórien upadá, elfové odjíždějí ze Šedých přístavů a přichází definitivně čas lidí. A přestože je Aragorn dobrým pánem Gondoru a lidí, něco krásného a velkého je už nenávratně pryč. Celý ten svět hrdinů, elfských písní, čarodějů, svět Pohádkový a paradoxně svým způsobem Opravdovější! Nejspíš až po tomto - pravda nostalgickém - uvědomění je možné pochopit naději úplného závěru. Naději, že svět lidí nebude jenom světem sarumanovských "kol, železa a kouře". Že v něm stále bude místo pro krásu a čas pro paměť uchovanou v písni. I když jinou.

Kde je teď jezdec a kůň? Kde roh, který pěje?
Kde je teď přilba a pancíř a vlas, který věje?
Kde je teď ruka a harfa a oheň, jenž hřeje?
Kde je to jaro, ta sklizeň, ta pšenice kde je?
Jako déšť po horách přešly a jako větérek v louce;
na západ odešly naše dny přes stinné kopce.
Kdo lapí kouř, když se umřelé dřevo pálí,
kdo spatří vracet se roky, jež do Moře napadaly?

Jak ale tohle všechno natočit?...

Studie, eseje, recenze II: Hra a Camus

Hra jako pojem, případně výkladový koncept mě stále fascinuje. Zdá se být jedním z klíčových momentů postmodernismu (viz např. Hubíkovu práci K postmodernismu obratem k jazyku), precizování této "metafory" je ale mimořádně problematické (k tomu např. Kořenského Člověk - řeč - poznání). Nedávno jsme obdrželi grant na projekt Hra jako metodologický koncept pro zachycení dynamické povahy přirozeného jazyka: motivace a perspektivy, v němž bychom se chtěli pokusit o vymezení inspiračních zdrojů a perspektiv, které se k tomuto pojmu mohou vázat ve vědách o jazyce a řeči. Před několika lety mi ale hra "posloužila" také jaké výkladové schéma při analýze dvou nejslavnějších románů Alberta Camuse Cizinec a Mor. Výsledná studie, která v mírně upravené verzi vyšla také v revue Aluze, je zde dostupná ve formátu [PDF].

Cursus Finis Africae II: Snění o systémech, prvcích a komunikaci

Díkybohu jsem si zhruba před třemi měsíci řekl, že přece nemůžu do konce života číst už jenom odbornou literaturu, a znova jsem zhltnul Tolkienova Pána prstenů. Od té doby jsem začal zase číst; hlavně horor a sci-fi. A koneckonců, někdy je beletrie ta nejlepší odborná literatura. Taková je třeba Lemova Solaris, fantastický psychologický román o člověku, jeho touhách, nejposlednějších záhybech duše, ke kterým ani nemůžeme dohlédnout, a o jedné z "nejvšednějších" záhad - o tajemství rozumění a komunikace. Je beletristickým zpracováním a kladením otázek, nad kterými dumali Wittgenstein, Quine, Davidson, Chomsky ...
Tuto očividnost a s ní i jiné, jako je absence společných zkušeností, absence pojmů, které by se daly sdělit, solaristé odmítají, stejně jako kdysi věřící odmítali argumenty, které vyvracely základy jejich víry. Ostatně co lidé očekávají, čeho se mohou nadít od 'navázání informačního spojení' s myslícími moři? Zprávu o prožitcích spjatých s exitencí, která nekončí v čase a je tak stará, že se jistě nepamatuje na svůj počátek? Vylíčení tužeb, vášní, utrpení, nadějí, které propukají monumentálními porody živých hor? Návod, jak přetvořit matematiku v existenci a osamocenost a rezignaci v naplnění smyslu existence? Ale to všechno je přece nesdělitelné, a kdybychom se to pokusili přeložit do kteréhokoliv zemského jazyka, všechny hledané hodnoty a významy se ztratí, zůstanou na druhé straně...
Opravdu? Solaris je kniha o snech, otázkách a rozumění ...
O snech jsou taky Smrtonosné sny (The Lathe of Heaven) Ursuly K. Le Guinové. Kniha, jejíž anglický název je přeci jen výstižnější, než ten český. Přiznám se, že i přes silný a zajímavý filosofický rozměr (inspirace nepokrytě pochází z východních filosofií, možná by se dalo uvažovat i o kristovské paralele nebo spíš variaci) mě román Le Guinové literárně(!) trochu zklamal. Po jejích povídkách Ti, kteří odcházejí z Omelas a Mohutněji než impéria a pomaleji jsem očekával přesvědčivěji vystavěný/vyprávěný příběh. Bohužel kromě několika zajímavých pasáží (zejména úvodní scéna s medúzou, která je vlastně - chválabohu obrazným - vyjádřením hlavního tématu příběhu) se Le Guinová tak trochu točí v kruhu variací jednoho, pravda klíčového, motivu a občas sklouzává k přílišné doslovnosti vnitřního monologu. Otázka logického statusu hlavního motivického "mechanismu" příběhu by možná byla zajímavá pro příznivce teorií fikčních světů inspirovaných modálními logikami (např. L. Doležel); pro mě byly Smrtonosné sny hlavně knihou o vztazích mezi částmi a celkem, mezi prvky a jejich systémy, beletrií o teorii systémově-strukturální. Myšlenka o vlivu prvku na chování systému, o "podstatě" prvku, o jeho hodnotě, samostatnosti a vlivu, která byla v lingvistice poprvé explicitně formulována de Saussurem, ale ve filosofii ji nacházíme jak v západní tradici (např. Mikuláš Kusánský), tak zejména v té východní (Tao te Ting), je už pěkných pár aktuální taky ve vědách tzv. přírodních (např. I. Prigogine) a nakonec má svoji samostatnou a nadmíru obecnou vědu, obecnou teorii systémů. (U nás se různými strukturálně-systémovými problémy zabývali J. Klír a M. Valach ve svém Kybernetickém modelování, z hlediska logiky a věd o jazyce pak třeba taky J. Peregrin v knize Význam a struktura.)
Smrtonosné sny jsou ale asi především knihou o člověku, etice a obou vesmírech:-)
Splývajíc s proudem, nesena vlnami, mocně hnána silou oceánu, vznáší se medúza v hlubině přílivu. Proniká jí světlo a naplňuje tma. Nesena, kolébána, unášena odkudkoliv kamkoliv, protože hlubina moře nezná hranic, je jen blíž a dál, výš a níž, medúza se vznáší a houpá, jejím tělem probíhají drobné rychlé záchvěvy, tak jako mořem tepou nesmírné denní pulzy, které řídí Měsíc. Vznáší se, houpá se, pulsuje, nejzranitelnější a nejsubtilnější z tvorů, a její obranou je síla a moc celého oceánu, jemuž svěřila svoje bytí, svoje směřování a svoji vůli.
Koupil jsem Heinleina (Měsíc je drsná milenka a Čas pro hvězdy) a rozečetl Dunu.

Smrt panen

'Lux celý den brečela v posteli. Stromy jsou plíce našeho světa. Sestra mě za vlasy tahá.' A tak jsem se o jejich životě dozvídali stále víc. Pamatovali jsme si věci, které jsme nikdy nezažili. Cítili jsme, jak je to stísňující být dívkou, když se vaše mysl rozběhne a sní. A jak to dopadne, když se všechno dozvíte. Zjistili jsme, že pod dětskou maskou to byly skutečné ženy. Věděly, co je láska a co je smrt. A že my jsme jenom dělali rozruch, abychom na sebe upozornili. Zjistili jsme, že o nás věděly všechno. A že my je nedokážeme pochopit...
Včera jsem viděl už asi potřetí Smrt panen (The Virgine Suicides), jeden z nejlepších filmů, ke kterým jsem se za poslední dva roky dostal; druhý film Sofie Coppolové. Film s nádherně výraznou atmosférou (jakoby dunivě tlumenou jako tep srdce), dobrým scénářem, jemnými barvami, prosvícenými sluncem a zároveň "staženými" interpretujícími filtry (závěrečná "zelená" pasáž byla tíživá až běda), a skvělou muzikou Air. Film o zániku, ztrátě, smrti a neuchopitelnosti. O sebevraždách pěti krásných sester. O nitru, do kterého neuvidíme. Porozumět mu cele pro mě bylo jako porozumět sestrám Lisbonovým. Proplétal se mezi prsty myšlenek jako život. Jejich, náš. Ale možná taky proto, že jsem "nikdy nebyl třináctiletá holka".

Z věd o jazyce II: čtenář Chomského

Přesto však je, zdá se, jasné, že vysvětlovací adekvátnost pro popisnou sémantiku vyžaduje rozvinutí samostatné sémantické teorie [...], která se obírá takovými otázkami, které lze dnes sotva koherentně formulovat [...] Formulace obecné sémantické teorie, ať už jakéhokoli druhu, nezávislé na žádném jednotlivém jazyce, není nerozumným úkolem...

(N. Chomsky, Logický základ teorie jazyka)