neděle, května 06, 2007

Letem světem

Tento post jsem rozepsal těsně po uveřejnění Cursus Finis Africae XVIII, a původně začínal slovy: "Filmů, které jsem v poslední době viděl, bylo bohužel daleko míň, než bych si přál. V kině jsem byl už před drahnou dobou a doma víc než jeden týdně nezvládnu. I to je někdy zázrak..." Od té doby se mnohé změnilo, a já musím s povděkem říct, že k lepšímu. Filmů jsem zhlédl dost a i s kinem jsem na tom už líp. Posuďte.

I když je hodně nových snímků, které bych rád viděl, neodpustil jsem si jeden návrat. Četa (Platoon) Olivera Stona je pro mě jedním z mála kusů, které se snesitelným patosem reflektují americkou zkušenost s válkou (v tomto případě ve Vietnamu) a svojí kvalitou značně převyšují většinu tzv. válečných filmů. Drama, které bylo životní nadějí (a nakonec asi i životní rolí) tehdy mladičkého Charlieho Sheena, není na rozdíl od neméně dobré Apocalypse Now F. F. Coppoly jungovským/filosofujícím ponorem zacíleným do nitra hlavních hrdinů, ale daleko více "ven" obráceným, civilnějším pohledem do plamenů vietnamského pekla. Zručně, odvážně a citlivě natočenou obžalobou a nahlas vyslovenou demýtizací hrdinství (byť občas trochu deklamativní), která v Sheenově postavě rozkrývá schizofrenii, již po sobě válka zanechává. Nevšední zážitek!

Trochu zklamáním pro mě byli poměrně dobře přijímaní Potomci lidí (Children of Men) Alfonsa Cuaróna (např. Harry Potter and the Prisoner of Azkaban). Sci-fi z neutěšené budoucnosti natočená podle předlohy známé detektivkářky P. D. Jamesové (ano, tvůrkyně inspektora Adama Dalglieshe!:)) mě zaujala jenom svou první polovinou. Přiznám se, že Clive Owen není zrovna ztělesněním MOJÍ představy dobrého herce, ale vzhledem k tomu, že o postavy samotné až tak nešlo (byť jakási psychologická linie naznačena byla), stačil na to alespoň svým vzhledem (lehce zanedbaný, prošedivělý a se strhanými rysy výborně zapadl do trochu trifidovské nálady snímku). První část, soustřeďující se na neokázalé, ale náladou a "kulisami" výstižné zachycení světa v téměr postapokalyptickém úpadku, vyvolaném záhadnou ztrátou schopnosti žen rodit děti, slibovala zajímavý zážitek. Druhá polovina však přinesla jenom průměrnou "skoroakční" podívanou, která kroužila bez zjevného nápadu tak dlouho, až dospěla k zešílení nezajímavému konci. Jeho potenciální otevřenost totiž už nepůsobila jako dobře promyšlený tah, ale jako nouzové východisko z bezradného bloudění.

S velkým očekáváním jsem si zato pouštěl nový film Sofie Coppolové, Marie Antoinette. Když jsem před nedávnem objevil jeho trailer, myslel jsem chvíli, že muselo dojít k nějaké chybě: ke scénám z očekávaného kostýmního dramatu vyhrávali The Strokes, New Order apod. Jak se později ukázalo, žádná chyba se nekonala - snímek jenom po svém lehce zapadl do režisérčiny předchozí tvorby, v níž zvuková složka vystavěná na kvalitní moderní hudbě hrála důležitou roli (nepřekonatelní Air v Smrti panen nebo zajímavý mix ve Ztraceno v překladu). Marie Antoinette je odvážný film. Vítek už se na svém blogu zmínil o jeho velmi rozporuplném přijetí (Cannes mě překvapilo!) a vystihl, v čem spočívá podivnost a netradičnost zpracování. Děj je téměř úplně vyvázán z historických souvislostí (jsou omezeny na nutné minimum) a s úžasnou lehkostí se soustředí jenom na titulní postavu. V náladových, až impresionismem dýchajících záběrech, bez verbalizované introspekce a dramatického psychologizování je zachycena pozvolná proměna v krátkém a tragickém životě mladé francouzské královny, která z historického hlediska zklamala snad ve všem. Schopnost evokování jakési tiché melancholie a vnitřního boje s životní prázdnotou prokázala Coppolová už v předchozí snímcích, zde s okouzlující Kirsten Dunst zariskovala a pokusila se tentýž aktuální pocit vyjádřit v dobových kulisách konce 18. století. Spojovníkem v čase a tématech i byly nejen krásné dlouhé záběry, ale právě i zmiňovaná hudba, která snímek skvěle "aktualizovala". Myslím, že určitým klouzáním po povrchu propojovala Coppolová neustále formu s obsahem a toto spojení nechala vyústit v lakonické poslední větě. Jedinečně a báječně.

Trochu thrillerově-hororového odlehčení jsem si chtěl dopřát u Ďáblova advokáta (Devil's Advocate) Taylora Hackforda (např. zajímavý Blood in, blood out). Velkým lákadlem byl především Al Pacino (který nakonec celý film držel nad hladinou pouhého průměru) a téma, od Keanu Reevse jsem moc nečekal (a ani se nedočkal). Snímek s dobrou hudbou mě zaujal především příjemně decentním, ale o to hrůznějším zobrazovaním zla (až na závěrečné scény, které jsou naopak čítankovým příkladem, jak via deklamativní proslovy celou tu uměřenost zničit) a famózním podáním skvělého Al Pacina. (Po shlédnutí jsem došel k závěru, že kdyby měl ďábel lidskou podobu, vypadal by jako Al Pacino, jenom za nocí by se občas měnil v Jacka Nicholsona:)). Poměrně chatrný scénář bohužel na konci nabyde takové kostrbatosti, že podivné pachuti z promarněné šance se nezbavíte ještě dlouho po závěrečných titulcích. Věčná škoda, nálada byla místy téměř kingovská.

Ne nepodobný dojem jsem nakonec měl i z druhého hororového thrilleru, natočeného tentokrát podle slavné komixové předlohy Alana Moora, Z pekla (From Hell). Zde byl kromě tématu samozřejmě lákadlem snad nejvytíženější herec současnosti (spolu s Leonardem di Capriem), Johnny Depp. Protože jsem Moora nečetl, moje očekávání se nesoustředilo na způsob adaptace, ale spíš na samotnou fabuli příběhu. A protože jsem čekal nějaké otevřené (ne?)vyústění, které by podpořilo tajemnost legendy o vrahu Whitechapelských prostitutek, byl jsem poněkud zklamán (ty zednáře a spol. zvládá snad opravdu jen ten Eco:)). Příjemně mě překvapily pokusy o formální ozvláštnění a až démonické vykreslení Jacka Rozparovače (notně podpořené výtvarně i hudebně), přesto všechno jsem se ale "nedostal" do příběhu a ve výsledku film vnímal spíš jako sled scén, nikoliv dramatické kontinuum děje. Deppovi role na absintu a opiu závislého detektiva sedla bez problémů, uměřeně nevyčníval z příběhu a stal se tak tajemnému Jackovi rovnoceným protihráčem. Marná sláva, Tim Burton to ale nebyl...

Můj návrat do kinosálových sedaček (netradičně multiplexových) zapříčinila nutnost - vidět další komixovou adaptaci, tentokrát Millerova 300 (u nás zřejmě s ohledem na apatické konzumenty distribuováno po polopatickým názvem 300: Bitva u Thermopyl), jinde než na několikametrovém plátně a s pořadně vyhuleným zvukem nemá cenu ani v nejmenším. Rozepisovat se o tomto zážitku není nijak zvlášť nutné: výtvarně a co se týče efektů opulentní až fantastické, scénáristicky a myšlenkově nulové (proboha, proč stopáž ku dvěma hodinám?!!!), herecky sympatické především ze strany Gerarda Butlera. Největším zážitkem (a jediným příjemným mrazivým překvapením) byla postava perského krále. (Doufám, že s pomocí efektů) zhruba 2,5 metru velký zlatý obr z hlasem dunivým jako hádské vodopády působil opravdu božsky. I přes toto zpestření jsem však po několikrát aplikované metodě "nastavovaná kaše" a finální scéně jak ze Statečného srdce s oddechem přivítal závěrečné titulky, jejichž kvalita kupodivu dala upomenout na ty slavné bondovské! Byla to ta z lepších částí filmu. Z tragiky toho bezesporu silného příběhu z historie "silou překypujícího národa" (Nietzsche) nebylo ve filmu zhola nic. A propos. Až tragikomická debata o proamerickém/probushovském vyznění "Třístovky" (nepopiratelně podpořená slaboduchými deklamovánkami ze sporých dialogů a monologů filmu) mě přivedla k malé úvaze: není to snad právě Al-Kajda, kdo v malém počtu a guerillovým způsobem vzdoruje dobře organizovanému přílivu amerických vojáků v Iráku?...

O svojí euforii nad fantastickým zmrtvýchvstáním Leonarda di Capria, za nímž stojí můj milovaný Martin Scorsese (Gangs of New York, The Aviator, The Departed), jsem mluvil snad s každým (odpusťte mi!:)). A i kvůli ní jsem s napětím očekával, jaký bude další di Capriův snímek - Krvavý diamant (Blood Diamond, režie Edward Zwick). Nu a zdá se, že Leonardo di Caprio naplňuje pověst nového Roberta de Nira i skrze účinkování ve filmech, o jejichž kvalitě je možné s úspěchem pochybovat. Upřímně, Blood Diamond mě příšerně zklamal. Syrovosti a umělecky ztvárněné autenticity při zachycení nepředstavitelného zoufalství a hrůz ze Sierry Leone (zkuste některé Šibíkovy série fotografií), ve kterou jsem tajně doufal, je ve filmu pomálu (ne že by tam nebyly - např. přestřelka mezi vládními vojáky a rebely a polodětskými milicemi R. U. F. je velmi dobře natočená), zato kombinace uhlazeně osvětové filantropie, romantiky a "national geographic" záběrů si divák s postupem času může užít čím dál víc. A čím dál tím hůř pro něj. Je téměř k vzteku, jak se tak silné téma mohlo v rukách tvůrců proměnit v klasický dobrodružný příběh s politickým pozadím, který ve výsledku mění to nejpodstatnější v pouhou kulisu filmových klišé, jež bohužel představují typickou polohu pohledu na bolestivá témata třetího světa. Při závěrečné scéně mi tedy nezbývalo než se modlit, aby tleskající zástupci bývalých kolonizátorů alespoň nepřichystali filmovému pars pro toto zmučené Afriky standing ovation. Bohužel se tak stalo...

S naprostou nejistotou a téměř nulovým očekáváním jsem si naopak pouštěl nejnovější bondovku Casino Royale. Patřím k těm, kteří mají z nějakého těžko vysvětlitelného (a obhájitelného:)) důvodu rádi ty úplně nejstarší Bondovy epizody (ještě se Seanem Connerym) a ty ostatní je téměř nezajímají. To přitom platilo i pro dnes už předposledního představitele Bonda, Pierce Brosnana. Ten sice zřejmě splňoval typové požadavky, myslím ale, že tak jen symbolizoval už jen těžko stravitelnou únavu z opakování. Příjemně mě proto překvapil trailer ke Casinu Royale, který sliboval daleko syrovější a temnější podívanou, než na kterou jsme byli zvyklí. Spory o obsazení Daniela Craiga do hlavní role mě pak jen utvrdily v tom, že by se zatuchlý svět Bondových dobrodružství mohl dočkat oživení. A v podstatě se tak stalo. I když je bondovka svým způsobem "žánr" s relativně pevnými konvencemi, domnívám se, že poslední Bond se pokusil prověřit jejich hranice. Především přibylo již avizované temnosti a i přes nezbytný nadhled a umírněný vtip se podařilo režisérovi Martinu Campbellovi a Danielu Craigovi (moc mile svým herectvím překvapil) rozkrýt v postavě agenta OO7 a jeho příběhu až jakýsi osudově-existenciální rozměr (pochopitelně v rámci možností daných látkou a stylovým zaměřením snímku). Craigův mírně ironický, ale zároveň podivně "zraněný" výraz ubírá Bondovi na jeho někdy až sebeparodicky blazeované aroganci a přetváří jeho postavu do zajímavější polohy lavírující mezi sebejistotou a pochybami. Přestože mi dělala při sledování problémy nevyváženost v tempu vypravování (ostrý začátek versus zdlouhavé scény v kasínu) a přes dojem z jisté násilnosti ve výstavbě struktury zápletky byl pro mě nový Bond příjemným filmovým překvapením!

Druhým kinozážitkem (podobně jako v případě 300 motivovaným především vizuálními přednostmi filmového plátna) je nová sci-fi Dannyho Boyla Sunshine. Film s výborným trailerem, lákavými obrazovými efekty, hudbou od Underworld a poměrně pozitivními recenzemi jsem si nechtěl nechat ujít. Mám rád science fiction, ale z filmového hlediska jsem v tomto směru téměř negramot. Viděl jsem sice Vesmírnou odyseu, jenže na výčet dalších obsahově závažnějších sci-fi snímků by mi hravě stačily prsty jedné ruky. A právě nesmělá srovnání Sunshine s Kubrickovým-Clarkovým sci-fi/losofickým esejem mě proto definitivně přiměla k výletu za město. Na jeho konci jsem byl bohuřel dost zklamaný. Film je opravdu vizuálně nádherný, Cillian Murphy má opravdu uhrančivě hezké oči a lehce si diváka získá, ale ani to nestačí na překousnutí k uzoufání zlého scénáře. Po nadějném začátku nesoucím se v duchu téměř meditativní atmosféry přichází sice logicky kolize posouvající děj, ty jsou ale s rostoucím časem nejen čím dál kostrbatější, ale především jejich ztvárnění posouvá film z roviny náladové úvahy (kterou chtěl možná původně být) do roviny laciného vyvražďováku, z níž už se až do konce přes několik hezkých scén nedostane. O jakémkoliv filosofickém obsahu nemůže být ani řeč, srovnání s Vesmírnou odyseou se v mých očích redukovalo na mluvící palubní počítač (na dobu takové precizní sémantické analýzy řeči si ale ještě počkáme;)), byť právě s touto aluzí se scénárista pokoušel místy docela hezky pracovat (někdy však také poněkud nelogicky!). Hezké Boylovy nápady (úžasně autenticky působily např. scény zevnitř skafandrů) se tak ztratily v hlušině nic neříkajího a čím dál "akčnějšího" příběhu o misi poslední naděje lidstva. Umírající slunce filmu nezachránilo ani víceméně antiheroické a spíš do nitra Murphyho postavy zacílené pojetí. Jestli za to promarnění šance mohly chybějící schopnosti nebo odvaha, to je otázkou....

Byť to sice chronologii mých filmových zážitků úplně neodpovídá, nechal jsem to nejzajímavější, trojici filmů Darrena Aronofského, stále ještě mladého (* 1969), mimořádně talentovaného režiséra zatím nepočetného, ale velmi ceněného díla, na úplný závěr. Myslím, že si zaslouží speciální pozornost.
O tvorbě Darrena Aronofském jsem slyšel donedávna všehovšudy jednou. To když se můj kolega a kamarád rozplýval nad "matematickým" snímkem . Nedostatek času ale uklidil tento zážitek do dlouhodobé paměti a ten z ní vyplaval na světlo, když Vítek přišel zhruba před dvěma měsíci s dalším Aronofského snímkem, Fontánou. Pak zbývalo už jen pořídit Rekviem za sen...
Aronofsky natočil kromě dvou nedistribuovaných absolventských snímků již pouze tři výše zmíněné (jako scénárista a producent se však také podílel třeba na filmu Hlubina), a to v relativně krátkém časovém rozpětí. Jeho filmy mají možná právě proto hodně společného, zároveň v nich ale vnímám přeci jen určitý vývoj. Tím společným je zaměření na velmi obecná až filosofická témata a jejich mimořádně osobité a strhující režijní ztvárnění podpořené důrazem na formu a skvělou vizuální a zvukovou stránkou. Aronofsky se snaží mluvit především obrazem. Tím společným je však bohužel také jistá scénáristická schématičnost a deklamativnost, v případě Rekviemu za sen až plochost postav. Na Aronofského filmech je častokrát až příliš vidět, že jsou spíš nositeli určitých názorů a idejí než jen příběhy. Daleko více se podobají filmovým filosofickým esejům s poněkud čitelnou a jednoznačnou symbolikou. I přesto však stojí za vidění a v esteticko-emoční rovině představují ohromný zážitek!
Aronofského základním tématem je problém poznání, touhy po něm a nacházení limitů našich možností bytí ve světě, téma ne/překročitelnosti určité hranice a konfrontace jistých typů poznání s prostým vnímáním a plným bytím tady a teď. V Pí, velmi expresivním černobíle nasnímaném příběhu geniálního matematika Maxe Cohena, který se snaží jít ve stopách svého učitele a pokouší se nalézt konstantu vyjadřující jistý řád, uspořádanost světa, zachycuje Aronofsky se znalostí věci marný zápas o absolutní poznání (Boha Talmudu nebo matematicky vyjádřitelného řádu světa) ústící až do jakéhosi osvícení, do schopnosti splynutí s jedinečností okamžiku. Forma skvěle koresponduje s obsahovým sdělením, Aronofskému se navíc daří sugestivně vizualizovat vnitřní stav hlavního hrdiny příběhu. Není možné si nevšimnout, kolik pozornosti věnuje Aronofsky také zvukové a výtvarné stránce snímku (skvělá hudba Clinta Mansella v podání Kronos Quartet, všude se opakující spirály apod.). Podobné téma, ovšem podle mě v křehčí a intimnější podobě, se vrací v jeho zatím posledním filmu Fontáná (The Fountain). Ve třech zajímavě propojeným příbězích Aronofsky opět nastoluje mučivé téma touhy po určité absolutnosti (v poznání, ovládnutí chodu světa) a znova v konfrontaci se smířeným bytím hic et nunc. Boj o porozumění principu transcendence a nesmrtelnosti lidské bytosti v universu je zobrazen v nádherně propojených příbězích španělského konquistadora ze 16. století, současného vědce bojujícího svým výzkumem o život umírající manželky a poutníka Tomma ze 26. století na jeho cestě vesmírem do mlhoviny, která má být Xibalbou. Ve strhujícím finále této "sci-fi pro 21. století", pro režiséra tak příznačném, pak Aronofsky znovu přitakává "závěrům" Pí, podle mého je však celkový obraz filmu harmoničtější, a to pravděpodobně i díky nenápadným, ale příjemným výkonům Rachel Weiszové a Hugha Jackmana (ano, toho z X-menů!). O peripetiích a katastrofách provázejících natáčení a o rozporuplných ohlasech si můžete počíst např. na Wikipedii, pro mě ale zůstává Fontána nádherně jemnou, citlivou obrazovou básní.
Poslední film, který jsem od Aronofského viděl, je jeho asi nejslavnější snímek - Rekviem za sen (Requiem for a Dream). Myslím, že to, co o něm napsal Vítek, je výstižné: neuvěřitelně smutný, drásavý a tragický příběh o závislostech a zmařených snech. O tom, že cesta z kruhu drog se hledá těžko a že droga může být taky nablýskaná kabelová děvka. Strašlivý ve své beznaději. K formální dokonalosti mířící dílo, sice opět poněkud schematické co do obsahu a plošší scénáristicky, přesto úžasně sugestivně natočené. Skvělá herecká kreace Ellen Burstyn, úžásná gradace děje, famózní Mansellova hudba (proslavená Lux Aeterna; k poslechnutí zde) a krutý konec, který mi trochu připomněl hrůzu závěru Brazil. Sugestivní, děsivé, nádherné!!!

A to je vše.

4 komentáře:

Czina řekl(a)...

asi s tebou nemůžu souhlasit, co se týče ďáblova advokáta. možná je to jen otázka vkusu - musím přiznat, že ta záležitost s Reavsovým synovstvím je poněkud kostrbatá - ale nemyslím, že by snad téma nebo scénář filmu byl zas takový průser, jak popisuješ. snad jsem jenom méně náročný divák, a taky poměrně prokřesťansky zaměřený, ale... způsob působení zla ... připadlo mi to zkrátka přesné.

pěkně se tomuhle tématu taky věnuje polanskeho film s johnnym deppem (jak se to jmenuje) Devátá brána? asi. en mě taky moc bavil.

subcommandante marcos řekl(a)...

Tak předně: děkuju za comment. Jsem rád, když můžu mít občas pocit, že blog funguje, jak jsem si zhruba představoval:) A teď k věci: myslím, že je potřeba pozorněji oddělovat: téma a základní motivy se mi taky líbí - z těch mých postů je myslím dost vidět, že k takovýmhle věcem mám vztah. Ďábel ve světě lidí, to je jak z mého oblíbeného Machena. Jenom zpracování se mi nezdálo až tak dobré. Na tu krátkou plochu jsem to nevměstnal. Mělo to místy dobrou atmosféru, opravdu zlověstnou, která ale příliš stála a padala s přítomností Al Pacina (např. scéna z pohřbu, kdy krouží Pacino kolem svěcené vody, je skvělá). Stejně dobře udělané se mi zdály střídmé krátké prostřihy na "odhalené" zlo. Ale ta zápletka. A ten příšerný skorozávěr všechno zkazil - několikaminutová deklamace, to bylo jako zlý sen. Opravdový závěr pak byla už jen kudla do zad. Jsem alergický na to, když se věci vysvětlují, místo aby se ukazovaly.
Co se týká křesťanství - to je v hororu silné téma (Lovecraft, King, Hawthorne) a já mám pro ně slabost:) Speciálně puritánství zvrácené v pravý opak. Je na tom něco NEUVĚŘITELNĚ děsivého! (Doporučuju Děti kukuřice od Kinga nebo Hawthornova Mladého hospodáře Browna.)
Devátou bránu mám v merku, jen jsem se k ní ještě nedostal. Ohlasy vesměs pozitivní, takže jsem moc zvědavý. Po tvém commentu o to víc.
Co ty ostatní filmy? Co třeba Marie Antoinette?

Michal Spáda řekl(a)...
Tento komentář byl odstraněn autorem.
Zarw řekl(a)...

Devátá brána je naprosto skvělá... a Marie Antoinett... neuvěřitelně působící, když si tak člověk dá kapku vínka... je tam na Versailles s nimi, prodlužuování obrazů... všechno je přesne... to je skutečně neuvěřitene. A to ještě nic není (ale to už jsem někde jinde)...