Mají vás vaši blízcí rádi?:)

Před několika málo dny jsem na THS vedl u piva, kofoly, Jamesona a smaženého sýra rozhovor s člověkem, kterého znají čtenáři ČSFD jako tajemného d-corsa. A kromě hororu (o tom vlastně řeč téměř nebyla) jsme si povídali například o blogování - o jeho smyslu, perspektivách a tak podobně. Zkrátka hospodsky jsme mudrovali. Ono - v tom parném dni nebylo divu. Dušoval jsem se při tom, že nejsem z těch, kteří by blog používali jako veřejný "soukromý" deníček (většinou je to nuda), že mi jde o něco jiného. Od popularizace přes sebekázeň až po jakýsi těžko definovatelný pocit nesvázanosti pravidly akademické obce (sic!) atd atd. Věřím, že až na tyto řádky a pár jiných v některých minulých příspěvcích se mi to daří:) Ne že bych se nesnažil o osobní pohled, jen nepíšu o osobních věcech mého osobního života. Dnes udělám malou výjimku, byť i ona snad může vykročit za hranice mojí maličkosti. Snad mě někdo nesepse tak jako nedávno nějací šílenci Obituse na jeho vlastním blogu. Rád bych totiž poděkoval. Proto taky ten podivný název.

Moji blízcí mi nadělili k mým ehmcátým narozeninám pěkné dárky. Dan vyslyšel moji prosbu, že se mi přes veškerou snahu nedostává pořádného románu, a podaroval mě proslavenou knihou Petera Hoega Cit slečny Smilly pro sníh. Nevím, jestli ho k tomu vedla moje nedávná SMSka, kde jsme definoval svou potřebu zhruba jako touhu po sci-fi, která bude obsahovat hutnou dobrodružnou epiku se ždibcem romantiky, ale ne hloupou, zato s řádným přesahem - něco mezi Herbertovou Dunou a Crowleyho povídkou Sníh, nebo je to náhoda. Uvidíme. Snad v tom nebude jen ten sníh...
Vítek zase umně skloubil moji slabost pro promrzlý Island a hororové příběhy, když mě obdaroval souborem Mrtvému nože netřeba - starými i novějšími příběhy, které jsou kouzelné nejenom tím, že činí čtenáře vnímavějším k tradičním vyprávěcím postupům, odlišným od těch, jež známe z moderní literatury. Po laponských, grónských, tichomořských a podobných "pohádkách" už snad trochu rozumím a těším se o to víc.
S největším překvapením ale přišla moje milá - pamětlivá toho, jak moc mě baví, když spolu posloucháme rozhlasové dramatizace, a také mojí nepřehlédnutelné obsese brakovými žánry zakoupila mluvené slovo, o jehož existenci jsem neměl ani ponětí. Věděl jsem sice, že je možné si poslechout v angličtině Kingovu Temnou věž, ale nikdy mě nenapadlo pátrat po "čtení z hororu" v češtině... Takže pozor sci-fi a hororoví maniaci - na CD je možné koupit výbor z Poea Jáma a kyvadlo a jiné povídky, povídku Růže pro Algernon Daniela Keyese nebo - světe div se - minisoubor hororových povídek Guy de Maupassanta Strach. Ve výborné kvalitě! O všech zmíněných autorech už jsem na blogu psal a ručím za ně hlavou (byť u Maupassanta je nutné zvyknout si na jeho "bezpointový" styl soustředěný hlavně na psýché postav a atmosféru příběhu - úvodní Horská chata je ukázkovým příkladem).
Takže ještě jednou a velmi osobně: Díky!

Z věd o jazyce XXIII: Co to znamená, že je jazyk jako hra?

"Proč hrajete tak rád šachy?"
"Protože je to jediná věc na světě, kde vidím všechny faktory a rozumím všem pravidlům."

[Robert A. Heinlein, Oni, 1941]

"Teze I
... Tak jako se pravidla šachu aplikují na to, k čemu dochází v průběhu šachové partie, a určují, 'jak se to počítá' (např. jako mat, malá rošáda nebo jednoduše jako tah jezdce z B1 na A3), jazyková pravidla se aplikují na promluvy a dávají jako out-put jejich význam..."

"Souhrnně řečeno, Saussurova známá srovnání jazyka s hrou v šachy nemají s Tezí I vesměs co dělat. Tvrzení, že jazyk je systém, který 'zná jen svůj vlastní řád', bychom neměli přejít bez komentáře. Měli bychom je jednoznačně odmítnout, pokud má implikovat, že jazyk je autonomní, v sobě završený systém pravidel, jejich určitost nezávisí na mimojazykových faktech."

[Petr Koťátko, Interpretace a subjektivita, 2006]

Nová sekce

Nestíhám přispívat na blog o všem, o čem bych rád. Proto jsem alespoň přidal do pravého sidebaru sekci Co právě čtu. Pro možnou inspiraci. Řazeno abecedně, nikoliv dle preferencí.
Právě toho čtu hodně:)

O entropii

Everyone dates the demise of our neighbourhood from the suicides of the Lisbon girls. People saw their clairvoyance in the wiped-out elms, the harsh sunlight and the continuing decline of our auto industry. Even then, as teenagers, we tried to put the pieces together. We still can't. Now whenever we run into each other at lunches or parties, we find ourselves going over the evidence one more time. All to understand those five girls, who, after all these years, we can't get out of our minds [...] So much has been said about the girls over the years. But we have never found an answer. It didn't matter in the end how old they had been, or that they were girls. But only that we had loved them, and that they hadn't heard us calling, still do not hear us calling them out of those rooms where they went to be alone for all time, and where we will never find the pieces to put them back together.

[The Virgin Suicides]

V tu chvíli jsem pochopil.
"Pomůžu ti ho dostavět," řekl jsem.
Dostál jsem slovu. Pomalu, docela pomalu jsem hrad dokončil, pak jsem vstal, otočil se a odcházel, abych neviděl, jak se rozpadá ve vlnách, jako se rozpadá všechno...

[Ray Bradbury, Jezero]

Letní filmy: lehce, ale kvalitně?

Léto přeje blockbusterům a oddechovějšímu žánru, o tom není pochyb. I na letošek je kvalitně přichystáno. Opomenu věci, na které se čeká, protože jsou uboze podbízivé a reklamně zdatné (Sex ve městě apod.) a zůstanu u filmových pochutin. Už v předstihu se na scéně objevilo nové dobrodružství Indiany Jonese (Indiana Jones and the Kingdom of the Crystal Skull), a přes mírné obavy z toho, jak se starý pán (sic!) popasuje po dvaceti letech s postavou tak neodolatelně přitažlivou, jako je drsný archeolog, stejně neodolám a vyrazím do kina. Nevěřím, že by to mohli Spielberg a spol. pokazit. Dalším kouskem, který rozbuší srdce fanouška odmítajícího si přiznat, že na šestákovou zábavu je už trochu starý, je pochopitelně také nové pokračování Batmana (The Dark Knight). Snad to není nevkusné, když přiznám, že se těším na výkon před nedávnem zesnulého Heatha Ledgera (jeho Joker skutečně děsí) a inteligentně podané temnoty Christophera Nolana. Podle dostupných střípků to celé vypadá skvěle...

To nejdůležitější má ale na svědomí někdo úplně jiný. Příští pátek (13. 6.) se v kinech objeví nový film M. Night Shyamalana The Happening. A nejde ponejvíc o to, že po kolísavé kvalitě jeho posledních snímků (byť třebas taková Vesnice si rozhodně nezaslouží odsudky, které se na ni častokrát sesypaly) se o Happening hovoří jako o poslední Shyamalanově šanci (fatalistickou nadsázku mají nejen média, ale i fanoušci v debatách prostě rádi). Jde o obsah traileru ve verzi určené pro diváky starší sedmnácti let... Přiznávám, jsem Shyamalanův fanoušek a skousnu i pro mnohé neskousnutelné Signs (podle mě vtipný kus) a poněkud lacinější shyamalanovské "filozofování", protože technicky je Shyamalan skvělý. Oficiální trailer nevybočuje z řady, na to, jak urežíruje Shyamalan Marka Wahlberga, jsem navíc upřímně zvědavý. Jenomže když jsem uviděl onu zmíněnou verzi "od sedmnácti výše", začal mi běhat mráz po zádech. Pokud nejde jen o epizodické momenty a kvalitně zavádějící mix, ale o záběry vystihující náladu a pojetí celého filmu, máme se na co těšit. Shyamalan nejspíš hrubě přitvrdil a přichází s hodně ostrou podívanou, u které není slovo horor nemístné! Pokud se nerozmělní a nespadne do pasti prvoplánového, stále opakovaného efektu, bude to pro mnoho diváků poněkud nečekaný a asi i šokující zážitek. Risknu to a přestanu krotit své naděje - nemůžu se dočkat!:)

Z věd o jazyce XXI: O významu

Lingvistika je hledání významu.

[B. L. Whorf]

Jazykové konvence mohou jen usnadnit shodu komunikativní intence a interpretace (jsou prostředkem komunikativního komfortu, ne zdrojem významu).

[P. Koťátko, parafráze intencionalistického postoje v otázce povahy významu promluvy]

Cursus Finis Africae XXVII: O jiném typu hrůzy

"My nepřekračujeme vzdálenosti, my se jim vyhýbáme."

Jack Finney, O ztracených lidech, 1995

Z věd o jazyce XX: O teorii informace/komunikace

Na základě krátkého Vítkova postu jsem vyrazil nedávno do hradeckého Centralu na nový film Juliana Schnabela Skafandr a motýl (Le Scaphandre et le papillon). Schnabela mohou čeští diváci znát jak díky Basquiatovi, tak smutnému a tragickému Before Night Falls (momentálně k dostání jako DVD v Levných knihách, hlavní roli ztvárnil čerstvý držitel Oskara Javier Bardem). Poslední Schnabelův film není vůbec jednoduchý. Vítek už psal o zajímavé a výrazné kameře, já přidám velice silný příběh/námět (vnitřní svět muže stiženého locked-in syndromem) nebo netriviální dějovou strukturu, nepodbízivý způsob vyprávění a kladení akcentů. Pokud v brzké době vyšetřím trochu času, zkusím stručně analyzovat významotvornost střídání funkcí kamery a jejího pohybu (např. jestli její užití ve funkci "objektivujícího oka" nějak koreluje s vnitřním stavem hrdiny apod.), dnes chci ale soustředit pozornost na jiný problém.

Děsivost locked-in syndromu spočívá mimo jiné v tom, že pacient je sice při vědomí a častokrát s plně zachovanými kognitivními funkcemi, zároveň je však bohužel quadriplegický a zbaven schopnosti produkovat mluvenou řeč (jazyková schopnost však zůstává neporušena!). Jean-Dominique Bauby, hrdina Schnabelova filmu, byl po mozkové příhodě úplně paralyzován a jediným komunikačním prostředkem mu bylo mrkání levým očním víčkem, jež využíval jako binární logické funkce TRUE/FALSE. Jeho řečová terapeutka se po mnoha "výzkumech a konzultacích" rozhodla, že odemkne Baubyho svět pomocí tabulky grafémů uspořádané na základě frekvence jednotlivých grafémů ve francouzštině (nebylo řečeno, zda-li na základě slovníku nebo statistického výzkumu korpusového typu). Komunikace ve směru Bauby-okolní svět probíhala tak, že Bauby vybíral pomocí mrknutí oka z řady vždy od začátku opakovaného výčtu frekvenčně řazených grafémů francouzštiny. Bauby tak za pomoci zapisovatelky dokonce napíše knihu, která "took about 200,000 blinks to write and each word took approximately two minutes".
Daná situace je velmi zajímavá z hlediska matematické a logizující i klasické lingvistiky a také neurolingvistiky (teorie informace a komunikace, teorie binárního kódování, problém vztahu mluvené a psané řeči ve vztahu k jazyku, afatické a neafatické poruchy atd.). V tomto postu se ale podrobněji zaměřím pouze na problematiku vztahu přirozeného jazyka (češtiny) a teorie informace. Zdá se, že komunikační kód, který zvolila terapeutka (v podání překrásné Marie-Josée Croze), je sice inspirován v základě správnou úvahou, ale představuje "pouhý" počátkek cesty k rozvinutí opravdu efektivního komunikačního prostředku. Je přitom nutné vzít v úvahu, že film nijak netematizuje způsob sestavení dané tabulky, takže se budeme pohybovat v rovině spekulací a instruktážních ilustrací. Ale minimálně zobrazované užívání tabulky trochu napoví a poslouží jako vstupní brána při exkurzu do světa (lingvistické) teorie informace.
V roce 1997, kdy se příběh francouzského žurnalisty J-D. Baubyho odehrál, již měla (nejen francouzská) lingvistika k dispozici velmi mnoho kvalitních údajů o tom, jaké jsou vlastnosti přirozeného jazyka nahlíženého z hlediska obecné teorie informace. Zájem lingvistů o výsledky matematiků pracujících na poli teorie informace a komunikace se totiž objevil záhy po publikování základní práce oboru, Shannonovy Mathematical Theory of Communication (Shannon, 1948). Podobně jako v případě aplikací matematických modelů v oblasti strojového překladu, i v případě teorie informace bylo počáteční nadšení zchlazeno složitostí problematiky, nesporné výsledky však dlouhodobý výzkum přeci jen přinesl. Ukázalo se, že modely přirozeného jazyka pojímaného jako kód (symbolický systém s určitými statisticky relevantními vlastnostmi jako jsou konexita jeho prvků, statistická struktura zprávy, množství informace apod.), které vycházejí např. z markovovských procesů, mohou nejen vypovědět mnoho teoreticky zajímavého o vlastnostech přirozených jazyků a průběhu našeho dorozumívání, ale mohou přinést i spoustu praktického využití (např. Baubyho případ).
Od počátku se výzkumy v oblasti přirozených jazyků týkaly aplikací klíčového pojmu teorie informace, entropie (průměrného množství informace na jeden symbol jazyka, vyjádřené konvenčně v bitech). Bylo vypracováno několik typů metod pro její zjišťování (viz např. Königová, 1965, podrobněji o některých pak v Shannon, 1964 a Newman - Waugh, 1964), jejichž vývoj odrážel uvědomování si, jak složité vztahy existují uvnitř přirozených jazyků i mezi nimi navzájem. A právě to, jak bylo ve Skafandru a motýlovi používáno pomocné tabulky, nám pomůže na některé z těchto vztahů poukázat.
Jak vyplývá z výše uvedeného, úkolem Baubyho terapeutky bylo vymyslet co nejefektivnější způsob, jak z minima pacientových možností vytěžit maximálně efektivní nástroj pro jeho možné vyjádření. Celkem pochopitelně usoudila, že nezbývá nic jiného, než směřovat svou snahu k vystavění kódu založeného na Baubyho schopnosti mrkat jedním okem. Zde se nabízí jako nejjednodušší poskytnout pacientovi tabulku s písmeny zakódovanými do tzv. Morseovy abecedy, samozřejmě - vzhledem k univerzálnímu charakteru morseovky - upravené pro potřeby daného přirozeného jazyka (tj. kódování by se přizpůsobilo statistickým vlastnostem grafémického systému francouzštiny, češtiny atd.). Pacient by pak prostě každé písmeno zakódoval a zapisovatelka by pouze převedla jeho sdělení do grafémické podoby. Tento postup by byl pochopitelně nejrychlejší, ale pro Baubyho také nejnamáhavější - vezmeme-li v úvahu, že základní česká abeceda (zredukovaná o samostatné grafémy pro dlouhé vokály a konsonanty s diakritikou!) vykazuje průměrné zatížení jednoho grafému zhruba 3 mrknutí oka, pak by průměrně dlouhé české slovo (cca 5 - 6 písmen) vyžadovalo 15-18 mrknutí (o tom, že skutečný údaj by nakonec byl přeci jen nižší, níže). Nespornou výhodou tohoto postupu tedy zůstává snadná technická proveditelnosti, největší rychlost kódování a nejspíš i menší kognitivní náročnost pro Baubyho paměť a plánování výpovědí (umožňovalo by to pohodlnější tvorbu v reálném čase), nevýhodou pak relativně velká fyzická náročnost celého procesu.
Další možnou metodou představuje využití binárně koncipovaného algoritmu, který by sloužil jako průvodce hláskovým systémem daného jazyka (co nejpřehledněji vztaženým k jeho grafémové podobě). Ten by byl v základu opřen o kombinaci statistických výzkumů (četnost jednotlivých skupin hlásek i hlásek samotných v textech daného jazyka) a funkčně upravených klasických klasifikací hláskového systému na základě fonologických kritérií. V zájmu co nejmenšího zatížení pacienta bychom při průchodu systémem kódovali NE jako NEMRKNUTÍ, ANO jako MRKNUTÍ. Tak by při opětovném vynechání kvantity byl vokál kódován maximálně dvěma mrknutími (a navíc velice rychle), stejně tak neznělý konsonant, znělý by byl kódován jen jedním mrknutím. Výhodou celého systému je opět jeho technická nenáročnost a při mírném snížení rychlosti vyvažující menší zatížení pacienta (max. počet mrknutí na znak by se snížil na dvě mrknutí, což by při první variantě z hlediska úspornosti překonávaly pouze dva grafémy a vyrovnávaly grafémy čtyři).
Oba výše uvedené modely pracují s principy teorie informace velmi omezeně. Opírají se především o statistická zjištění týkající se četnosti grafémů v textech jazyka (případně fonémů dle fonologických kategorií), při podrobnějším zpracování by pak využívaly zjištění o frekvenci výskytu symbolu v závislosti na pozici ve slově (o tom níže) a při praktické aplikaci by zároveň oba modely přirozeně pracovaly s prediktabilitou následujícího symbolu, jež by ovšem byla ukotvena "pouze" jako znalost v jazykovém povědomí zapisovatelky. K efektivnějšímu využití teorie informace by však nejspíš směřovaly až modely následujícího typu.
Jak už bylo uvedeno výše, teorii informace zajímá statistická struktura zprávy, a to vzhledem k pojmu entropie, což je neurčitost symbolu vyjádřitelná také jako jeho informační hodnota (a tak vztáhnutelná např. k pojmu redundance). Teorie informace mimo jiné zjišťuje, kolik informace připadá průměrně na jeden symbol kódu a jakými vlastnostmi kódu (a vztahy v něm) je tato míra informace ovlivněna. Vlastně ji zajímá předpověditelnost...
Základním východiskem, se kterým pracuje i tabulka z Baubyho případu, je fakt, že jednotlivé symboly se v textech jazyka nevyskytují se stejnou frekvencí. Pravděpodobnost, že se v textu objeví určitý symbol, je u různých symbolů různá. "Míra neurčitosti před obdržením symbolu tedy závisí na počtu možných symbolů a na jejich pravděpodobnostech." (Padučevová, 1965) V případě, že bychom sestavovali základní "baubyovskou tabulku", mohli bychom se řídit právě četnostmi výskytů symbolů v textech (spíš než ve slovníku). V takovém případě by na prvním místě v tabulce pro češtinu stál grafém O (nepočítáme mezeru), druhý by byl grafém E atd. (viz např. Králík, 1985), což by mělo zefektivnit a zrychlit celý proces vyjadřování. Na tomto principu byla vystavěna tabulka ve filmu a koneckonců by se o něj opíral navrhovaný "morseovský" přístup a částečně i přístup "fonologický". Průměrná hodnota neurčitosti H₁ = - [p(1)log₂p(1) + p(2)log₂p(2) + ... p(n)log₂p(n)], kde n je počet symbolů v abecedě a p jsou pravděpodobnosti prvního až n-tého symbolu. Problémem tohoto jednoduchého přístupu je, že cenou, kterou platí za svoji jednoduchost, je právě ignorování vztahů v systému symbolů (jejich konexity). Takovýto přístup totiž pojímá symboly ve zprávě jako nezávislé a nezpracovává fakt, že v jazyce musíme počítat s tzv. podmíněnou pravděpodobností. Tak jako se s určitou četností vyskytují v textech jazyka základní symboly, platí to i o jejich řetězcích (matematici mluví v případě přirozeného jazyka o složitých markovovských řetězcích). Můžeme tedy zkoumat vlastnosti digramů (H2), trigramů (H3) atd. To vše samozřejmě v závislosti na velikosti vzorku, z něhož dané informace získáváme (čím větší řetězce, tím více se přibližujeme zjišťování frekvence slov, tedy musíme pracovat skutečně s velkým korpusem dat). Zatímco pro zjištění četnosti jednoduchých nezávislých symbolů stačí relativně malý vzorek (Königová a spol. pracovali se vzorkem 20 000 grafémů, viz Königová, 1965), pro zjišťování digramů a trigramů by takový vzorek už nejspíš dostatečný nebyl. Takovýto model odpovídá více naší intuici, že po grafémech následují další grafémy s nestejnou pravděpodobností. Pokud budeme např. někomu předříkávat tabulku písmen a on odsouhlasí písmeno P, pak můžeme při novém kole prezentace grafémů P v češtině klidně vynechat a (za jisté situace) rovnou přikročit ke grafému O. Vylepšená tabulka by v naší úpravě tedy musela obsahovat "podtabulky" operující minimálně s markovovskými, v lepším případě však přímo se složitými markovovskými procesy. Tak bychom se vyhnuli tomu, že bychom nerespektovali vztahy konexity, které v daném kódu panují.
Tento přístup bychom mohli samozřejmě dále zjemňovat a efektivizovat. Je např. zcela zřejmé, že jinou tabulku bychom potřebovali pro začátky slova, jinou pro jeho zakončení apod. Ukazuje se, že pozice grafému ve slově zřetelně ovlivňuje pravděpodonost jeho výskytu. Přestože je např. O nejfrekventovanější grafém v českých textech, tabulka pro počáteční písmeno slova by ho obsahovala až kolem sedmé pozice (jeho frekvence je silně ovlivněna vysokou frekvencí předložky o, předpony o-, zakončením tvarů ukazovacích zájmen apod.) a obecně byl by relativně osamoceným vokálem, protože frekvence vokálů je vysoká především v zakončení slovních tvarů (díky bohaté flexi češtiny). Stejně tak se mění entropie počátečního písmene v závislosti na frekvenci slov v jazyce (o tom pro češtinu např. Těšitelová, 1965).
Další zjištění, které můžeme využít, je údaj o průměrné délce slova v grafémech. Vezmeme-li v úvahu, že jazyková sdělení jsou do značné míry redundandní (kontext pomáhá posluchači dourčovat prediktabilitu zakončení slov apod.) a zvážíme-li průměrnou délku českého slova, mohou nás do jisté míry zajímat jen statistické vlastnosti a vztahy omezené na zhruba první čtyři grafémy českých slov. Vždy se však pohybujeme v aproximaci a testování, tj. musíme vzít v úvahu např. slovotvorné vlastnosti češtiny - typy předpon, závislost na slovních druzích apod. Podíváme-li se na nejfrekventovanější počáteční grafémy češtiny, zjistíme, že jejich frekvence je dána silnou produktivností předpon, na jejichž počátku stojí. V takovém případě bychom tedy s frekvencí pouhých čtyř prvních grafémů vystačili jen těžko... Atd. atd.
Tento stručný pohled na jednu z praktických aplikací vysoce teoretického jazykovědného výzkumu není samozřejmě vyčerpávající a nejspíš ani nejaktuálnější. Věřím, že existují sofistikované softwarové nástroje, které by, opřené o podrobnější výzkum češtiny, pomohly řešit "Baubyho problém" mnohem elegantněji, než zde bylo naznačeno. Nebohá terapeutka by si za filmem naznačených podmínek mohla dovolit tak maximálně speciální tabulku pro každou pozici ve slově, což by nebylo úplně neefektivní, ale pořád značně krkolomné. Přes veškerou snahu se mi zatím nepodařilo zjistit nic o případném aktuálně probíhajícím lingvistickém výzkumu současné češtiny. Pokud o něm víte nebo máte v šupleti dobrý algoritmus, podělte se :)

Čermák, F. - Křen, M. a kol.: Frekvenční slovník. Praha 2004.
http://en.wikipedia.org/wiki/The_Diving_Bell_and_the_Butterfly (5. 4. 2008)
Königová, M.: Odhad entropie vyšších řádů. Informační bulletin pro otázky jazykovědné. Kvantitativní lingvistika, 6, 1965, s. 17-23.
Králík, J.: Kvantitativní charakteristiky českých grafémů. In: Těšitelová, M. a kol.: Kvantitativní charakteristiky současné češtiny. Praha 1985.
Newman, E. B. - Waugh, N. C.: Redundance textů ve třech jazycích. In: Doležel, L. (ed.): Teorie informace a jazykověda. Praha 1964.
Padučevová, J. V.: Možnosti zkoumání jazyka metodami teorie informace. In: Exaktní metody v jazykovědě. Praha 1965.
Shannon, C. E.: Mathematical theory of Communication. Bell System Technical Journal, Vol. 27, pp. 379–423, 623–656, 1948.
Shannon, C. E.: Predikce a entropie tištěné angličtiny. In: Doležel, L. (ed.): Teorie informace a jazykověda. Praha 1964.
Těšitelová, M.: O entropii počátečních písmen v češtině. Informační bulletin pro otázky jazykovědné. Kvantitativní lingvistika, 6, 1965, s. 31-37.

Nové filmy: Scottova žánrová odysea pokračuje

Restů se od posledních systematičtějších a pravidelnějších příspěvků na tomhle blogu nahromadilo tolik, že nemá cenu pokoušet se je nějak dohánět. Je to trochu škoda, protože o Vánocích byla trocha času číst a koukat na filmy a krok se současnou filmovou produkcí se snažím držet i teď, co jen to jde. Proto alespoň stručně připomenu, že už před Vánocemi vyšly Dějiny filmu Kristin Thompsonové a Davida Bordwella zacílené především na narativní strategie, což umožní, aby se zdejší diváci mohli kvalitně seznámit s "řečí" filmu jako specifického média. (A snad to donutí Terezu Brdečkovou, aby konečně přestala psát o filmu do Respektu a definitivně přenechala tuto práci zjevně mnohonásobně kompetentnějšímu Janu Gregorovi.)

Snad se dostanu k jednotlivým snímkům podrobněji (podobně jako u Tahle země není pro starý), i když ne všechno, co jsem viděl, stojí za podrobnější zmínku (např. I am Legend mě docela zklamal). Na druhou stranu Ti druzí (The Others; díky, Apači!), Persepolis nebo Východní přísliby (Eastern Promises) potěšily. Včera jsem si v klidu a trochu s odstupem znovu pustil se zvědavostí očekávanou a nakonec dost rozporuplně přijatou novinku Ridleyho Scotta American Gangster.
Výpravná epika o vzestupu a pádu černošského bosse Franka Lucase a jeho nenápadném lovci Richiem Robertsovi nepotvrdila toužebné očekávání další opuletní kroniky z rodu Kmotra, Tenkrát v Americe, Mafiánů nebo Casina. A to kvůli slabšímu scénáři, nepřesvědčivému Denzelu Washingtonovi (Crowe byl lepší!) a Scottově utápění se v dokonale zvládnutných finesách, které se však bez zajímavě vyprávěného příběhu stávají podružnostmi. Ridley Scott si dal opravdu záležet na tom, aby všechno vypadalo stylově adekvátně - např. skvěle využití škály "vybledlosti" barev, kostýmy, hudba nebo aby film bohatě pracoval s intertextovými odkazy fungujícími na úrovni obsahu i vztahu k žánru/tradici - reverzivně pojatá variace Kmotra, scorseseovské scény atd. To všechno bylo chytré, ale filmový zážitek to neumocňovalo, pouze na sebe upoutávalo pozornost. V těch lepších momentech totiž vyprávění představovalo eklektickou směsku, jejíž intelektuální hodnotu z hlediska vztahování se k tradici možná docení cinefilové (viz např. zasvěcenou a kvalitní mikroanalýzu na Markově blogu), která ale podle mého negenerovala žádné zajímavé významy a působila jako spíš samoúčelná, i když občas také příjmně vtipná/ironizující hra. Nesouhlasil bych s tvrzeními, že film neobsahoval žádné zapamatovatelné scény ("kostelní" scéna a scény následující, skvěle hudebně vygradované zastřelení Lucasova konkurenta na rušné ulici aj.). Podle mého se ale Scott až zbytečně příliš soustředil na vymezování svojí pozice v dějinách gansterského subžánru namísto toho, aby poutavě vyprávěl něco zajímavého. Není třeba kopírovat Scorseseho téměř sociologický pohled na fungování mafie nebo rozmáchlou osudovost Coppoly. "Stačí" jen vytěžit nabízející se témata a použít na vyjádření rozporuplných postav herce, který v sobě rozpory integruje, nikoliv je nevěrohodně slepuje (Washington). Držení hrdinů "od sebe" nenese žádné napětí, postavě Lucase chybí hloubka, kontext událostí plní jen úlohu kulis, nikoliv neoddělitelného rámce. Těžko věřit, že by chtěl Scott jen opisovat z klasiků, spíš bychom čekali, že se k nim nějak vyjádří (viz Markův blog) nebo je doplní. Nakonec však jeho rozmáchlá freska působí jen jako odrážení se mezi mantinely vyřčeného, které nedokáže navzdory zjevné snaze nijak inspirativně posunout.
Možná že zejména u filmů, které nějak pracují se žánrovostí, je o to důležitější přemýšlet, proč jsme nakonec nedostali to, co bychom díky rámci typických očekávání vázaných na žánr dostat měli/chtěli. Zároveň bychom ale neměli zapomínat, že stejně tak je důležité chtít vždycky víc než jen porušení zaběhnutého řádu věcí, které nenabízí zajímavější alternativu. V případ Scottova Amerického gangstera platí podle mého obojí.

Z věd o jazyce XIX: O češtině dnes

"Česká komise UNESCO, Univerzita Karlova v Praze a Akademie věd ČR uspořádaly u příležitosti vyhlášení 21. února organizací UNESCO Mezinárodním dnem mateřského jazyka kolokvium s názvem Potřebujeme češtinu? A jakou?" Vystoupily na něm významné postavy současné české lingvistiky jako Petr Sgall (propagátor velmi nekonvenčních přístupů k pojímání vztahu spisovné češtiny a jejích nespisovných útvarů), Jiří Kraus (přední český badatel v oblasti rétoriky), Oldřich Uličný (badatel v oblasti jazykové kultury), Jana Hoffmannová (propagátorka komunikačně orientovaných lingvistických modelů) apod. Kompletní zvukový záznam kolokvia si díky záslužnému projektu ČRo Leonardo můžete stáhnout ZDE, několik dní předtím uvedené Vstupte s prof. Jiřím Krausem pak ZDE. Posouzení kvality příspěvků z hlediska jejich obsahu i způsobu prezentace ponechám na vás...

Bratři Coenové a McCarthyho smutná vize

O Fantomu, filmovém internetovém měsíčníku, už jsem několikrát krátce psal. Je stále ambicióznější a respektovanější. I proto mě potěšila a zároveň pěkně vyděsila a znervóznila nabídka publikovat v něm. Nakonec jsem to zkusil, i když je to jen zlomek toho, co všechno by stálo za to rozebírat. Takže aspoň něco málo o bratrech Coenových a jejich novém filmu připomínajícím, že Tahle země není pro starý.

Z věd o jazyce XVIII: O čtení

Po nahlédnutí do literatury o čtenářských dovednostech by se nezasvěcený člověk mohl domnívat, že cílem čtení je konvertovat tištěný text do řeči. Ovšemže tomu tak není: cílem čtení je porozumět textu (a snad ho i vychutnat)".

[R. Ellis]

Čeští studenti jsou podprůměrní čtenáři [...] České děti totiž mají velké problémy pochopit text, analyzovat ho a vybrat z něj podstatné věci. Mnohem lépe tuto dovednost - čtenářskou gramotnost - zvládají malí Finové či Britové. I v mezinárodním srovnání jsou Češi až na 26. místě z 56 zemí, které v loňském roce porovnávala OECD ve svém průzkumu PISA. To testuje patnáctileté žáky v dovednostech, které člověk uplatní v životě. Právě čtenářská gramotnost je jednou z nejdůležitějších schopností, kterou by si člověk měl odnést už ze základní školy.

[HN.IHNED.CZ 24. 1. 2008]

O některých hororových antologiích poosmé: stará dobrá hororová práce

Tak trochu ve stínu dvou slavných předlistopadových antologií hororu Tiché hrůzy a Lupičů mrtvol zůstává povídkový soubor Půlnoční povídky, který k vydání v roce 1989 připravily Zuzana Ceplová a Jarmila Rosíková. Svým způsobem oprávněně, přesto je podle mého názoru dobré se s ním seznámit. Je totiž poměrně obsáhlý, a přestože není nijak koncepčně výrazný, obsahuje pár skutečných stavebních kamenů hororové povídky.
Budu se nejspíš opakovat, ale s vydáváním antologií hororu, a to nejen tím předlistopadovým a nejen tím naším, je tak trochu potíž. Antologie je svým způsobem úžasný "nástroj", v jehož moci je interpretačně představit dílo jednotlivce nebo skupiny autorů. A i když i poměrně náhodně uspořádáné uskupení literárních děl může obsahovat pravé poklady (příkladem budiž právě Půlnoční povídky), osobně preferuji existenci určité koncepce v pozadí takovýchto výborů. Vzato poctivě, síla Korbařova výboru byla především v pečlivém výběru a aktuálnosti nastřádaného materiálu, Zábranův projekt si s Korbařovým nezadal v pečlivosti výběru, navíc místy překračoval podvědomě běžně akceptované hranice hororu a ukazoval i jistý vývoj na časové ose. Z hlediska interpretačního a vědeckého je nejspíš dosud nepřekonaným dílem Adamovičův Hlas krve, na další podobně ambiciózní projekt si nejspíš ještě dlouho počkáme. Jako rozumný se však jeví i obyčejný model vydávání bestofek pro daný rok, případně danou epochu. Potřeba českého S. T. Joshiho je však neodiskutovatelná.
Půlnoční povídky jsou další z antologií, které pátrájí v bezesporu inspirativních dobách minulých a jejichž těžiště se nachází v 19. století. Zároveň, podobně jako mnoho jiných výborů, vybírají ze jmen povětšinou slavných a nepřekvapivých (čest výjimkám), u nás již mnohokrát představených. A že mají být především čtením na ukrácení noční chvíle, chválabohu alespoň nijak nezastírají. Seznámíme se tak s dalšími kusy z per Poea, Turgeněva, Gogola, Hoffmanna, Maupassanta, Puškina nebo Stevensona, což sice ani v roce 1989 jistě neuškodí, ale přeci jen v té době už bylo třeba kreslit mapy i jiných, neprobádaných oblastí. Jejich posledními kartografy byli totiž právě Korbař se Zábranou. Jako materiál pro hledání různých podob děsu však Půlnoční povídky poslouží velmi dobře. Zdá se, že to byl koneckonců možná ten hlavní "klíč" při výběru jednotlivých kusů!
K nespornému kladu antologie Půlnoční povídky patří to, co její editoři zmiňují na záložce: kromě toho, že míchali autory primárně hororové (Poe, James, Le Fanu, Blackwood) s těmi nehororovými (viz výše) - což je ale častý "mustr" takovýchto nakladatelských počinů - je jistě záslušné, že některé ze zařazených kusů vyšly v Půlnočních povídkách česky poprvé (zatím se mi nepodařilo identifikovat je všechny). I jen čistě informativní rozměr mnohých antologií je totiž nezbytným předpokladem pro seznamování českých čtenářů s kontextem hororové povídky (třebaže 19. století patří k těm oblastem prozkoumanějším). A Půlnoční povídky seznamují opravdu důkladně. Publikace o čtyřista šedesáti stranách obsahuje dvacet tři povětšinou velmi vydařených strašidelných příběhů z české, ruské, americké, francouzské, čínské, britské, irské, německé a švédské literatury. Tu českou zastupuje poměrně nepřekvapivě Jakub Arbes se svým až halucinačním příběhem (zajímavá atmosféra), odkazujícím k jeho tvorbě romanetové, a nepříliš hororový Nebožtík rytmistr Ignáta Hermanna. Důkazem, že i strašidelnost může být kulturně podmíněná, je Liščí svatba Pchu Sung-Linga (jeho povídku lze nalezt i ve Fantastických povídkách). Myslím, že v Číně musí mít liška nepříliš dobrou pověst, pokud chceme věřit, že je třeba se u čtení Liščí svatby bát... Poměrně dost příběhů se pohybuje na hranici humorných variací s hororovými prvky. Mezi takové patří Gogolova Májová noc aneb Utonulá (ovšem s famózní Gogolovou imaginací, prostoupená folklórními prvky ukotvujícími horor v lidových pohádkách, jako to předvedl např. i ve Viji), Puškinův Majitel pohřebního ústavu, Irwingův Ženichův duch (pod názvem Příšerný ženich také v antologii Stráž u mrtvého aj.), Turgeněvův Pes či Dickensovo Vyprávění o tom, jak skřeti unesli hrobníka. Jiné texty zase směřují spíše k detektivnímu thrilleru (Collins) nebo dobrodružnému vyprávění (Crawford, třebaže závěr jeho jinak spíše průměrného příběhu je přímo hororově strhující!). Stevensonův Skřítek v lahvi končí až nehororově šťastně, Bierceův Případ na mostě přes Soví řeku patří ke slavným povídkám a spíše než typickým hororem je krutou sondou do zmučené štvané duše. Ukotvením v pověstech a lidovém vyprávění řadí po bok Májové nociDovreskou čarodějnici Selmy Lagerlöfové, přestože její poetika i základní poloha jsou jiné. Jeden z klasiků hororové tvorby Guy de Mauppasant svou povídkou Zjevení nezklamal (byť jsem Maupassantovým hororům nikdy moc neholdoval), velice zajímavá byla i Venuše Illská Prospera Mérimée a pro mě trochu nevyzpytatelný E. T. A. Hoffmann svým Pískařem (obsah jeho povídek je vždy jakoby zahalen oparem šílenství, z něhož vystupuje ta ze znepokojivějších tváří děsu).
Kromě zmíněných více či méně zajímavých strašidelných příběhů však obsahuje antologie i několik opravdu silných hororů. Strašidelný ostrov Algernona Blackwooda sice možná není jeho nejlepší prózou, ale pečlivě budované napětí a závěrečná scéna jsou příkladem koncentrované hrůzy. Podobně je tomu i s Varováním zvědavcům Montague Rhodes Jamese, které označila autorka doslovu Magda Hájková jako "pouhou historku pro ukrácení volné chvíle" snad jen nedopatřením... Málokdo mě dokáže vyděsit tak jako M. R. James! Poeův Zánik domu Usherů a Carmilla Josepha Sheridana Le Fanu představují absolutní a základní klasiku, poněkud se vymykající zbytku souboru. Možná nejhvězdnějšími dílky jsou ale kratičké, opravdu černočerné a krutě vypointované povídky Opičí tlapka Williama Wymarka Jacobse a Otevřené dveře Hectora Hugha Munroa - Sakiho. Gradace napětí je v obou případech neuvěřitelná a děsivá, byť závěry vyznívají dost rozdílně. Zatímco Saki naplňuje pověst dahlovského škodolibce, Jacobs utáhne šroub definitivně....
Jak už jsem uvedl výše, Půlnoční povídky nejsou vystavěny na půdorysu nějaké editorské koncepce zaměřené na systematictější mapování hororové povídky. Úběžníkem je zjevně pestrost poloh, mix známého s méně známým a nejspíš také dostupnost materiálu. Těžko tedy hovořit o možnosti nějaké výraznější typologizace. V souboru nalezneme dost příkladů oblíbené ghost story (jedno z dominantních východisek tehdejší hororové produkce) v různých variacích, ilustraci návaznosti hororové povídky na útvary a motivy lidové slovesnosti, iniciační upírský příběh (rovněž vyrůstající z lidové tvorby), horor psychologizující a velmi sofistikovaný (směřující k moderní povídce), nestavějící na nijak výrazné pointě i naopak horory vysoce pointované!
Spíš než vnitřní "logiku" žánru je v tomto případě poměrně zajímavé sledovat, jak odráží některé z uvedených povídek obecněliterární kontext doby svého vzniku. Z Arbesova hororu dýchá sociálně kritický realismus, podobně je tomu u Charlese Dickense, Poe čerpá z gotického románu a vypořádává se s romantismem, Hoffmannova vypjatost romantismus téměř završuje. Gogol, ať v mnohém od Puškina odlišný, se tu s ním v parodické notě sbližuje apod.
Právě tento typ zkoumání je podle mého názoru totiž neméně důležitý. Je nepochybné, že horor je svébytný subkód literární tradice s vlastní historií, s vlastními klíčkovými autory, tématy a problémy. Zároveň je to ale součást literatury v širokém slova smyslu (a o interakci mezi mainstreamem a hororem není pochyb - Poe, Bradbury, King) a měl by být v tomto kontextu interpretován, hodnocen a analyzován. Knihy generují významy a mohou to dělat dobře nebo špatně. To je celé. Jedním z důsledků tohoto procesu může být čtenářův pocit napětí, strachu, ohrožení (hororovou knihu by měl provázet). Tím může, ale nemusí být pramen významů díla vyčerpán. Mezi dobrými horory najdeme díla, která "prostě jen" vyvolávají strach (a to skvěle, viz např. Bradburyho Emisara), stejně tak ale narazíme na knihy, u nichž je hrůza nikoliv cílem, ale průvodním jevem obsahu vícevrstevnatějšího (silné momenty próz Kingových a mnoha dalších). Zdá se, že děs je tedy nepochybnou podmínkou nutnou a někdy také postačující, že však v případě mnoha hororových knih není rozměrem jediným.
I z toho důvodu se mi jako trochu problematický jeví poměrně velký rozptyl Půlnočních povídek zasahující od opravdu děsícího Blackwoodova Strašidelného ostrova nebo Jacobsovy Opičí tlapky přes Collinsovo Cestovatelovo vyprávění o děsivě podivné posteli až k Odojevského Pohádce o mrtvém těle, patřícím neznámo komu nebo Puškinovu Majiteli pohřebního ústavu. Je sice dokumentem obtížné vymezitelnosti kategorie horor (co detektivka, thriller, expresionismus...?), přesto lze podle mého názoru za horor jen stěží považovat něco, co jenom baví, ale neděsí (byť vybaveno klasickými hororovými rekvizitami). Horor má vzbuzovat hrůzu, a to ať už útokem na naši pudovost nebo tím, že bude zasahovat složitější a komplexnější vrstvy našeho vědomí. Měl by nás zaplavovat strachem, i když je neodiskutovatelné, že tato naše zkušenost je před leckteré konstatny vysoce individuální. A právě pro tuto nevyzpytatelnou individuálnost obsahů děsu možná stojí za zvážení, jestli se nepokusit najít oporu pro ukotvení pojmu horor také ve formální a stylové stránce díla. Špatně vykreslených čarodějnic se nebojí nikdo ... i malá holčička brodící se sněhem ke svému otci může však přinést nejednu bezesnou noc!

Od všeho trochu...

Věci se mají bohužel tak, že od začátku semestru se mi nedaří najít čas na trochu podrobnější psaní. A nerad bych svůj blog začal plnit řadou výkřiků do tmy nebo z něj udělal album pro filatelisty ducha. Přitom by bylo o čem psát - hlavou mi naštěstí prošlo leccos z lingvistiky, literatury, filmu i hudby. Jenže z nánosu valících se dnů vykukují spíš jen fragmenty a torza...

Už dlouho se mi nestalo, že bych měl rozečtených několik vcelku dobrých knih, mezi kterými bych přeskakoval a žádná mě nedokázala připoutat a donutit ke zhltnutí. Američtí bohové Neila Gaimana jsou napodruhé ještě lepší než kdysi dávno, ale přesto..., povídky z různých antologií splývají nepříjemně jedna s druhou, Utažení šroubu Henryho Jamese vypadá slibně, ale bylo by třeba ji prostě přečíst a ne nad ní usínat večer co večer a nehnout se tak prakticky z místa... Teprve včerejší pustá a tichá noc mě zlákala a já přečetl znova Machenovy Bílé lidi - jednu z nejpodivnější knih, jaká se mi kdy dostala do rukou. Artur Machen je spisovatelem zázraku, zázraku děsivého a potemnělého, spisovatelem svatosti a extáze hříchu, hororu kořenícího v archetypální přitažlivosti pohádek, zneklidňujících legend a mýtů a v pohledu za oponu přehledného světa, za kterou víří věci, na které se bojíme byť jen pomyslet. Podobně jako když jsem v létě četl jeho slavného Velikého boha Pana, zmocňovala se mě i včera pomalu hrůza živící se tušením a nejistotou. "Podoby" Zla, jež Machen vykreslí v příběhu malé dívky z Bílých lidí nebo záhadné ženy z Velikého boha Pana, jsou možná tím nejděsivějším, co jsem zatím v literatuře objevil, hlavně svou nadčasovostí... Sugestivnost a tematika jeho děl jej podle mého názoru jednoznačně spojuje s dalším velkým Mistrem vizí, Williamem Blakem. Machenova díla představují hrozivý škleb zastiňující valnou většině hororových povídek a románů. Když skládal Stephen King v povídce Crouch End poklonu Howardu P. Lovecraftovi, patřila možná daleko spíš Arthuru Machenovi, prvnímu mezi autory zla číhajícího u známých a rovných cest... Doufám, že Machena budu moct brzy představit podrobněji!
Od mého posledního filmového přehledu uběhlo už hodně času a mezi pestrou směsicí filmů, které jsem za tu dobu viděl - od příjemných retro vzpomínek, jako je postapokalyptická Planeta opic, až po výtečnou Pulp Fiction -, stojí za připomenutí dva momenty: Vítkům liberecký filmový maraton a báječný Faunův labyrint Guillerma del Tora (trailery).
Se svým psaním o filmech mám potíž - je především plné dojmů. Doufal jsem, že kvalitní rozbory z libereckého maratonu se co nejdřív objeví na Fantomu, ale chlapci byli poněkud zaneprázdnění plněním karlovarských závazků, takže zatím nezbývá než doufat a spokojit se s mou kratičkou upomínkou. Tématem maratonu byl méně známý Nový Hollywood, takže v seznamu filmů zazářila jména tehdy mladých a začínajících Martina Scorseseho, Briana de Palmy, ale také již známého Roberta Altmana a dalších. Pro mě jako fanouška a beznadějného filmového amatéra opět ohromný zážitek. Ať už šlo o rebelující a existencialistický Vanishing Point, ostře kritickou dlouhou metráž Nashvillu nebo odlehčenější The Long Goodbye, černou komedii Hi, mom!, první Scorseseho movie Who's That Knocking at My Door, Lumetovo Dog Day Afternoon, Schatzbergova Scarecrow, nebo Ashbyho The Last Detail. A zajímavý byl tento výběr nejen proto, že mi umožnil vhlédnout do začátků tvorby mých oblíbenců režírujících (de Palma, Scorsese) či hrajících (Pacino, de Niro, Nicholson), nebo proto, že jsem mohl vidět fimy kultovní (Vanishing Point) a slavné (Nashvill). Byl jsem nadšený hlavně z intenzity těch filmů, z jejich (neploché!) angažovanosti a efektu autenticity, které podporoval místy až polodokumentaristický styl, jinde skvělé herecké výkony (uchvátil mě hlavně Al Pacino), a především silná témata. Nejsilněji na mě zapůsobil svou vizualitou a silným závěrem Scarecrow. Mnohým z těchto filmů byla společné zajímavá směsice (černého) humoru a syrového dramatu (např. Hi, mom!, Dog Day Afternoon, ale i Nashvill), nejdůležitější byl ale pro mě pocit, že se koukám na pokusy o osobité vyjádření, na něco, co nemá jen "pobavit" a zaplácnout čas...
Loňské/letošní překvapení Guillerma del Tora - El laberinto del fauno, Faunův labyrint, je nejen tím druhým velkým zážitkem, ale zároveň je také svázáno s již zmiňovaným Arthurem Machenem, z jehož poetiky se Faunův labyrint vydatně (ale přiznaně) napájel! Na pohádkovém půdorysu vystavěný (a proto také typově čitelný, nikoliv povrchní) příběh malé dívenky Ofélie, dívky dvou světů, byl uchvacující nejen vizualitou a některými hereckými výkony, ale především tématem a prostotou jeho podání. Vyvážené propojení surovosti a snové pohádkovosti, jejichž průsečíkem byl Oféliin "svět" a její osud, je tou nejlepší pohádkou o pohádkách, jakou jsem kdy viděl. Neveselou, tragickou, okouzlující...
Nejen proto je fantastickým příslibem del Torův záměr konečně natočit Lovecraftovo At the Mountains of Madness!
Tenhle stručný přehled zmatku mých posledních dnů ukončním pár řádky týkajícími se věd o jazyce. Za zmínku stojí především dvě věci:
1) Česká kognitivní lingvistika se rozrostla o další práci, a sice Nádobu plnou řeči od Ireny Vaňkové z Ústavu českého jazyka a teorie komunikace FF UK v Praze. Po Co na srdci, to na jazyku, jež byla dílem autorského kolektivu a která byla první původní českou monografií s tématem kognitivní lingvistiky, jde o další významný přírůstek tohoto ve světě již dostatečně etablovaného přístupu ke zkoumání jazyka. Irena Vaňková se v duchu svých předchozích zkoumání snaží postihnout specifikum českého jazykového obrazu světa, v tomto případě metalingvisticky českého jazykového obrazu řeči jako základního způsobu našeho pobývání ve světě. Už samotný nápad zaměřit se na konceptualizaci řeči považuji za nesmírně zajímavý (Irena Vaňková mi svou prací"ukradla" nápad věnovat se tématu metaforizace jazyka:)), protože tento přístup tematizuje nejen specifika českého pojetí řeči, ale je zároveň studií metodologickou, tedy nahlédnutím vlastního oboru a jeho filosofických základů (viz citát George Lakoffa). Pokusím se co nejdřív nahlédnout až na dno Nádoby plné řeči a napsat na ni krátkou recenzi.
2) Druhou zajímavou událostí je konání konference Language, Communication and Cognition, která se uskuteční od 4. do 7. 8. 2008 v anglickém Brightonu. Už fakt, že mezi hlavní řečníky bude patřit George Lakoff (University of California v Berkeley), v současné době asi největší ikona kognitivní lingvistiky, nebo Michael Tommasello (Max Planck Institute for Evolutionary Anthropology v Lipsku), významný představitel výzkumu v oblasti osvojování jazyka, je příslibem mimořádně zajímavé události.
Naštěstí ani české aktivity v oblasti kognitivní vědy (včetně lingvistiky) nejsou zanedbatelné. Nedávno uskutečněná konference Kognice 2007, na které jsem se podílel jako spolupořadatel, může snad posloužit jako důkaz (krátká zpráva o ní je ZDE).
A mě zaměstnává vztah jazyka/řeči a kognice také čím dál víc. Snažím se proniknout hlouběji do základů oboru neuro- a psycholingvistiky a připravit první náčrt možného výzkumu. V současné době jsem vypsal diplomovou bakalářskou práci na téma Sclerosis multiplex a problém řeči/jazyka: základní přehled, která by měla přispět k základnímu zmapování této složité a v Česku zatím nepříliš probádané oblasti. Zároveň by tato práce měla být součástí většího souboru aktivit, jež by měly vyústit ve skutečný neuro- a psycholingvistický experimentální výzkum. Snad se věc podaří...

Filosofický blog

I když to většinou nedělám, chtěl bych upozornit na nově přidaný link v sidebaru tohoto blogu. Sekci Blogs and homepages jsem doplnil o web s názvem El Picho, pravděpodobně nejvtipnější filosofický web, na jaký jsem kdy narazil (a zároveň velmi kvalitní a fundovaný!). Má ho na svědomí ... ale co, zjistěte si sami, kdože je to Ištván Tračník!...

Z věd o jazyce XVII: Základní pojmy analytické filosofie

Analytická filosofie se definitivně usídlila v našich zemích. Filosofický proud, který je někdy s lehkou nadsázkou definován jako filosofie pofregovská (rozuměj jím inspirovaná a na něj navazující), má za sebou už více než 100 let existence. Za tu dobu prošla mnohými proměnami, zvraty a vydobyla si ve světě pozici jednoho z hlavních proudů současného filosofického myšlení. V Česku se ji sice už od padesátých let snažil propagovat např. Ladislav Tondl a pod rouškou problematické buržoazní filosofie vědy pronikla k českému čtenáři např. ve formě sborníků Filosofie vědy nebo výborů z prací Russellových či Carnapových. Oficiálně však pěstována nebyla - na to nejspíš nebyla dost marxistická. Přesto se dočkala reflexe - právě na půdě logiky, lingvistiky apod. Od 90. let se situace začala výrazně měnit a analytická filosofie začala být soustavnou péčí těch, kteří o ní věděli a soukromě se jí zabývali, popularizována. Dnes už je běžně provozována na stránkách Filosofického časopisu nebo slovenského Organonu F (na rozdělení Česka a Slovenska se v této oblasti naštěstí moc "nehrálo"), ve Filosofickém ústavu AV ČR existuje samostatné oddělení analytické filosofie a skupina věnující se logice se pouze jinak jmenuje, protože dvě oddělení analytické filosofie by nepůsobila dobře:) Jako jisté završení této integrace analytické filosofie do českého filosofického myšlení lez vnímat nedávné vydaní slovníku Základní pojmy analytické filosofie jazyka a mysli. Je signálem, že prostor existuje a je na čase poskytnout orientaci těm, kteří do něj chtějí vstoupit. Je jich naštěstí zřejmě víc a víc...
Recenzi, kterou jsem sepsal spolu s Lukášem Zámečníkem z olomoucké katedry filosofie a která vyjde v dalším čísle časopisu Aluze si můžete přečíst ve formátu HTML [ZDE].

Cursus finis Africae XXIV: O ragnaröku

"Něco ti povím," prohlásil, jako by do té chvíle mlčel. "Chodíš po šibeničním vrchu, kolem krku ti visí smyčka a na každým rameni ti sedí havrana a čeká, až ti bude moct vyklovat voči. A šibenice je strom s dlouhýma kořenama, páč roste z pekla až do nebe, a náš svět je jenom větev, na který se ten provaz houpe."

[Neil Gaiman, Američtí bohové, 2001]

Z věd o jazyce XVI: Neurolingvistika a psycholingvistika 2

O psycholingvistice a neurolingvistice, dvou tzv. pomezních oborech, které mě momentálně mimořádně zajímají, jsem na tomto blogu už několikrát psal. Zatímco ve světě mají psycho- i neurolingvistika už svou bohatou historii a je možné je bezesporu zahrnout do stále zajímavějšího "balíku" tzv. kognitivních věd, v Česku se jim přes bouřlivý rozvoj v posledních letech zatím příliš nedaří. Signifikantní je především fakt, že až na výjimky se jejich tematice podrobněji věnují především specialisté z oboru psychologie a neurologie (zejména logopedie), lingvisté pomálu. V recenzi na velmi dobrou knihu britského psycholingvisty Gerryho T. M. Altmana jsem připomněl i lingvistické snahy zejména Ivy Nebeské a Jana Průchy, jednalo se však o vzácné "anomálie" v českém jazykovědném myšlení, navíc v případě Ivy Nebeské záhy orientované spíše komunikačně-pragmatickým směrem než soustředěné na experimentální tradici. Neurolingvistika na tom je v českých zemích ještě hůř. Jediným lingvistou, který však zase vstoupil do povědomí obou těchto oborů, byl již před lety všestraný Rus Roman O. Jakobson, a to zejména svými pracemi věnujícími se vývoji řeči u dětí a pracemi o afáziích, jež byly zase inspirovány výzkumy slavného ruského neuropsychologa Alexandra R. Luriji.

V posledních letech se sice v Česku objevilo pár nadějných psycholingvistů, ti však téměř bez výjimky okamžitě zmizeli za hranicemi, protože nikde jinde se vstoupit kvalitně do problému nedalo (Denisa Bordag, Barbara Schmiedtová, Filip Smolík), neurolingvistika se probírá ještě pomaleji...
Předzvěstí lepších časů by mohla být (doufám!) bohulibá snaha několika Mladých (studentů Univerzity Karlovy v Praze, pracovníků Ústavu pro jazyk český a pracovníků Psychologického ústavu), kterým se letos podařilo zorganizovat Letní školu lingvistiky v Dačicích. Ta se totiž věnovala právě tématům psycho- a neurolingvistickým a jejím cílem bylo poskytnout mladým badatelům v této oblasti možnost uvést své kolegy do problematiky (a tak obory zpopularizovat), případně se vzájemně seznámit s vlastními aktuálně probíhajícími výzkumy.
Nepodobalo se to žádným podobným "konferencím", které jsem zatím zažil (ať už z hlediska kvality a zajímavosti přednášek, nebo s ohledem na kvalitu sekce "posterové", rozuměj hospodské:)). Zkrátka - povedlo se to dokonale...
Moje maličkost ve spolupráci s kolegou Danem Faltýnkem přispěla workshopem na téma Popis mluvy afatiků. Prezentaci první - obecné části naleznete ve formátu ppt [ZDE]. Pár mých dalších fotografií pak [ZDE].

O některých hororových antologiích posedmé: silný hlas - Hlas krve

Existují v podstatě dva typy výborů z literární tvorby a oba jsou nepochybně legitimní: v jednom případě může editor prostě sebrat do svazků povídky známé, oblíbené a žádané, vzhledem k právům pro vydavatele dostupné apod., v tom druhém je sestavování vedeno hlubší „logikou“ a ono samo má mít jistou literárněvědnou sdělnou hodnotu, jednotící prvek, který je netriviální a spočívá v mapování daného výseku z literárního prostoru. Ten první je snazší a nejspíš dominantní, ten druhý osobně považuji za zajímavější a přínosnější. Že jsou oba okleštěny ekonomicky, je – bohužel – nepochybná věc. Konečně i vydávání knih je byznys a v případě hororu, zřejmě nejúspěšnějšího z „lehkých brakových“ žánrů současnosti, nadprůměrně výnosný.

V období do roku 1989 u nás vyšly jen dvě hororové antologie – Korbařova Tichá hrůza a Zábranovi Lupiči mrtvol, obě však naštěstí zároveň patřily do výše zmíněné druhé skupiny a splnily důležitou úlohu – učily českého čtenáře chápat, co je to kvalitní literární horor. Tichá hrůza byla nevšedním zjevením proto, že umožnila zahlédnout alespoň zlomek soudobé (!) západní (!) hororové produkce, Lupiči mrtvol pak díky Zábranově široké literární erudici především pomáhali pozvednout ve čtenářových očích horor do vyšších pater literární tvorby, respektive ukázali, že kvalitní autoři v ní mohou nalézt místo i využitím tohoto výrazového prostředku.
V porevoluční době se pak k těmto dvěma klenotům svým významem přidala i třetí opravdu velká česká hororová antologie: Ivanem Adamovičem uspořádaný výbor Hlas krve (Najáda, 1996). Ta totiž obohatila průkopnickou práci předchozích editorů o další nezanedbatelný rozměr. Zatímco Tomáš Korbař se pokusil „úvést v tomto prvním českém výboru […] pokud možno co největší počet možných variací“ a Jan Zábrana prostě pečlivě vysbíral perly hrůzy bez ohledu na urozenost autorského původu, Hlas krve představuje Adamovičův pokus o vytvoření co nejkomplexnějšího průvodce hororem jako specifickým literárním žánrem, tedy skutečnou antologii z dějin anglo-amerického hororu! Je přitom sice nutné dodat, že nejde o pokus první - už antologie Dotek zla, vydaná v roce 1992 tehdy začínajícím nakladatelstvím Polaris, představuje jakýsi malý kapesní bedekr tohoto typu. Ale přestože jde o čin nesporně zasloužilý, přeci jen rozsahově příliš skromný a limitovaný (pouhých třináct, i když bezesporu výstavních, povídek proti sedmadvaceti hlasům Adamovičovým).
Každá přednost něco stojí. Téměř všechny výbory, jejichž editor je veden cílem provést čtenáře dějinami žánru, nesou na zádech obsah a odkaz svých více či méně promyšlených předchůdců. Limity rozsahové a finanční jsou nepříjemně kvalitními mazadly selekčního mechanismu, jehož neúprosnost budeme muset možná navždy omlouvat frázemi o vhodném doplnění již vydaného a podobnými drobnými lžmi. Ani Hlas krve není výjimkou a Ivan Adamovič to s nepředstíraným smutkem v jinak značně stylizované předmluvě konstatuje. Nenajdeme v něm tak např. Poea, Machena, Jamese, Bierce, Blackwooda, Dunsanyho, Dahla, Koontze, Martina a další a další, což sice zatemňuje některé podstatné úseky v dějinách žánru, ale i navzdory tomu jde o výbor vysoce reprezentativní a instruktivní. Minimálně na české poměry.
Do linie korbařovsko-zábranovské editora řadí nejen nezpochybnitelná erudice, ale také právě výše zmíněná existence zřetelného úběžníku výběru a oceněníhodná ambice tímto činem sdělovat a jistém smyslu i interpretovat daný literární proud. Neklamným indexem toho je vkomponování kvalitních a nepovšechných medailonků jednotlivých autorů, které mají na rozdíl od těch Zábranových spíše faktografický/bio- a bibliografický ráz (než aby tvořily téměr srovnatelnou a integrální součást textového celku antologie), ale svým obsahem jsou pro českého čtenáře mimořádně přínosné (což se zdaleka netýká jenom novějších autorů). Malým bonbónkem jinak vcelku jednoduché chronologické kompozice je pak zarámování prologem, který obstarává současný muž číslo jedna světového hororu Stephen King, a nekrologem, jímž byl poctěn zřejmě největší kandidát na Kingova nástupce, Brit žijící v Hollywoodu Clive Barker.
Nebudu se pokoušet recenzovat jednotlivé povídky, protože tak bylo učiněno již několikrát jinde, Adamovič podle mě až na výjimky (Hullová, Hopkins, Vogt, Brown) nešlápl vedle a vzhledem k vysokému počtu zařazených prací by to bylo i neúnosné. Mezi Praotci hrůzy tradičně dominuje H. P. Lovecraft, ale rovněž Dickensova povídka, Hlas ve tmě Williama H. Hodgsona a zejména místy pekelně hrůzostrašní Holubi z pekel conanovce Roberta E. Howarda (evokující na prvních stranách hodně mrazivý slasher, později kombinující různé postupy) z nich dělají možná nejsilnější generaci hororového rodu. Mezi Otci strachu při vší úctě k ostatním zřetelně vystupují Shirley Jacksonová (zřejmě spíš Matka strachu:)), Henry Kuttner (zařazený hned dvakrát) a jeden z opravdových pilířů hororu, Ray Bradbury. Syny děsu, nejpočetnější pokolení, jsou pak vesměs žijící ikony jako na hranici mezi Otci a Syny se nacházející Richard Matheson nebo třeba Ramsey Campbell a Brian Lumley, které doplňuje silná střední „subgenerace“ reprezentovaná Joe R. Lansdalem, Darrellem Schweitzerem či T. E. D. Kleinem; a Adamovič nezapomněl ani na pár slibných Mladých, jako např. v současné době už několika „stokery“ oceněného Briana A. Hopkinse a hlavně obrovský tehdejší talent a dnes již také uznávanou osobnost hororu Thomase Ligottiho!
Ohromně důležité je, že podobně jako Korbařovi podařilo se i Adamovičovi postihnout pestrost hrůzy a malou typologii jejích zdrojů, tj. uměleckých motivů, jejichž cesta časem v mnoha případech podtrhuje značnou univerzálnost našich strachů, aniž by tím byl popřen interní vývoj žánru na rovině nejen formální, ale i obsahové. V antologii se tak nesčetněkrát setkáme s různými variacemi hlavně v Británii populárního subžánru duchařské povídky (ghost story), jehož nesmrtelnost snad může dosvědčit i v současné době neobvykle rozsáhlá řada povídkových sbírek vydávaných nakladatelstvím Mladá Fronta v edici Ikaros (Skotské duchařské historky, Irské duchařské historky, Anglické duchařské historky a připravované Viktoriánské duchařské historky) – v podání Charlese Dickense poznáme ghost story v její zřejmě nejklasičtější a nejsilnější podobě (kterou zatím zřejmě nepřekonatelně ovládl v antologii bohužel nezařazený Montague Rhodes James), u Theodora Sturgeona, autora proslaveného především vysoce sofistikovanou sci-fi tvorbou, pak v její příjemně odlehčené variantě. Klasický i méně klasický mytologický a mytologizující rozměr nalezneme u možná nejuznávanější postavy žánru H. P. Lovecrafta (i když jeho Krysy ve zdech nejsou z tohoto hlediska úplně typické a jako většina Lovecraftovy tvorby jen těžko zařaditelné), E. L. Whitea, téměř moderně pohádkový u A. E. van Vogta nebo u jeho ženy E. Mayne Hullové a v přímé návaznosti na Lovecraftovu tvorbu pak také u mladších autorů Ramseyho Campbella nebo významného současného autora T. E. D. Kleina. Mimochodem, právě Adamovičem trochu omlouvané „protěžování“ lovecraftovské linie považuji za naprosto oprávněné a opodstatněně podtrhující mimořádné postavení tohoto autora v klubu spisovatelů hororu (viz např. právě Campbellem iniciovanou antologii New Tales of the Cthulhu Mythos). Špičkový psychologický horor představuje ve slavné povídce Byl to démon Henry Kuttner nebo v mrazivé Loterii možná největší dáma hororu, Shirley Jacksonová. Expanzi zdrojů hrůzy do lidských myslí a jeho civilnější tvář potvrzují v jistých variantách i povídky Darrella Schweitzera (současný Senior editor obnovených Weird Tales), Stephena Kinga nebo jednoho ze zakládajících členů Horror Writers Association Roberta McCammona. Jistou variantu sci-fi hororu reprezentují v antologii kupodivu ženy – na zajímavém nápadu a atmosféře založená Jeho rostlinná manželka Pat Murphyové nebo postapokalyptické Nákupy Carol T. Nobleové. Možnosti lyrizující a fantasktní odnože hororu nejlépe ilustruje Mrtvý muž Raye Bradburyho mající vyjímečnou atmosféru a nádherný závěr, ale také nečekaně Joe R. Lansdale svou imaginativní Rybí nocí. Thrillerový rozměr je rozložen na celé časové ose body označenými jmény Roberta Howarda, Roberta Blocha (oblíbené téma Jacka Rozparovače) a v silně intelektualizované variantě u Cliva Barkera (jeho povídka je zajímavá i tím, že v jednom z plánů tematizuje samotný literární žánr hororu!). Lumleyho povídka Cesta domů zase zajímavě variuje jinak známé téma ztrácejících se míst, skvělý Richard Matheson vytěžil maximum z rovněž již použitého tématu izolované komunity (o několik desítek let později ho podobně kvalitně napodobil King svými Dětmi kukuřice), k znepokojující lovecraftovské bizarnosti má blízko Hodgsonův Hlas ve tmě (koneckonců je známo, že Lovecraft Hodgsona obdivoval).
Stejně pestrá je i paleta motivů: od pomsty přes nadpřirozeno, prokletí, izolací deformovanou societu, postkatastrofický nebo třeba alternativní svět, pohřbení zaživa atd. atd. Vzato kolem a kolem lze dost možná tuto antologii číst jako materiálový dodatek ke slavné Lovecraftově studii Nadpřirozeno a hrůza v literatuře, protože i když je nutně pouze výběrová, postihuje zřejmě základy hrůzostrašné literatury a zároven naznačuje také tendence v jejím vývoji. Snad jen milovníci upírských příběhů zůstanou nenasyceni....
Není úplně snadné vyzdvihovat mezi mistry NADmistry a věřím, že to ani není třeba. Literární schopnosti Raye Bradburyho, H. P. Lovecrafta, Charlese Dickense nebo Henryho Kuttnera už dostatečně prověřil čas, většina ostatních představuje pak kandidáty na když ne tak výsadní, pak jistě minimálně nezanedbatelná místa v dějinách hororové literatury. Richard Matheson, Brian Lumley nebo Stephen King a Clive Barker už pomalu ale jistě zaujímají své pozice úhelných kamenů žánru. Proto si na závěr dovolím spíš jednu malou a čistě osobní poznámku nekomentující intersubjektivní literární prostor, ale mou limitovanou zkušenost: asi největších zjevení a zároveň objev pro mě představovala tvorba tří autorů: Shirley Jacksonové, Thomase Ligottiho a mnou zatím opomíjeného Cliva Barkera – ve všech třech případech mě zaujala především vysoká stylistická úroveň daných textů, schopnost pracovat mimořádně účinně s napětím a skvěle evokovat atmosféru příběhu. Loterie Shirley Jacksonové je úžasnou studijí zvrácenosti lidského davu, Ligottiho Dovádění pak až halucinační sondou do lidské mysli se sice očekávatelnou, ale přesto strašlivou pointou. Barkerův příběh mě zase zaujal mrazivou konfrontací syrově skutečného s nadskutečným, jež nakonec ústí v podivnou symbiózu založenou na principu podobném tomu, který ukazuje i Jacksonová.
Zdá se, že moderní horor opravdu čím dál víc připomíná starou pravdu – přes všechnu hrůzu, která se skrývá v jiných prostorech, v hlubinách vesmíru, pralesů, moří nebo času, je možná tím nejstrašnějším místem hlubina nás samých....

O populární vědě

...Další možností by bylo nabídnout vám to, čemu se říká populárně vědecká přednáška, tj. přednáška, jež vás má přimět, abyste uvěřili, že rozumíte něčemu, čemu ve skutečnosti nerozumíte, a vyhovět něčemu, co je podle mne jednou z nejnižších tužeb moderních lidí, totiž povrchní zvědavostí na nejnovější vědecké objevy...

[Ludwig Wittgenstein, Přednáška o etice, 1929]