Z věd o jazyce XIII: co modelujeme čím?

Jako generativní gramatika není modelem jazykového chování, tak na druhé straně Markovův model není modelem gramatiky jazyka.

[Jan Průcha, Problémy teorie psycholingvistiky, 1970]

Nová sekce

Rozhodl jsem se přidat do sidebaru Tortugy Bay novou sekci: ARTeFACT for these days. V ní by se měly v nepravidelných, ale relativně krátkých intervalech střídat různé objekty/útvary ze světa všech možných druhů umění - básně, videa, písňové texty, fotografie, obrazy... Na rozdíl od klasických sekcí blogu bude ale obsah ARTeFACT for these days pomíjivý jako mandaly tibetských mnichů - jediným archivem vzpomínek zůstane nakonce jen seznam ARTeFACTů... Herakleitovské. Jako všechno.

Z věd o jazyce XII: status slova

Slovo je bytostně psychickou kategorií.

[Jerry A. Fodor, Psychosemantics: The Problem of Meaning in the Philosophy of Mind, 1987]

Letem světem

Tento post jsem rozepsal těsně po uveřejnění Cursus Finis Africae XVIII, a původně začínal slovy: "Filmů, které jsem v poslední době viděl, bylo bohužel daleko míň, než bych si přál. V kině jsem byl už před drahnou dobou a doma víc než jeden týdně nezvládnu. I to je někdy zázrak..." Od té doby se mnohé změnilo, a já musím s povděkem říct, že k lepšímu. Filmů jsem zhlédl dost a i s kinem jsem na tom už líp. Posuďte.

I když je hodně nových snímků, které bych rád viděl, neodpustil jsem si jeden návrat. Četa (Platoon) Olivera Stona je pro mě jedním z mála kusů, které se snesitelným patosem reflektují americkou zkušenost s válkou (v tomto případě ve Vietnamu) a svojí kvalitou značně převyšují většinu tzv. válečných filmů. Drama, které bylo životní nadějí (a nakonec asi i životní rolí) tehdy mladičkého Charlieho Sheena, není na rozdíl od neméně dobré Apocalypse Now F. F. Coppoly jungovským/filosofujícím ponorem zacíleným do nitra hlavních hrdinů, ale daleko více "ven" obráceným, civilnějším pohledem do plamenů vietnamského pekla. Zručně, odvážně a citlivě natočenou obžalobou a nahlas vyslovenou demýtizací hrdinství (byť občas trochu deklamativní), která v Sheenově postavě rozkrývá schizofrenii, již po sobě válka zanechává. Nevšední zážitek!

Trochu zklamáním pro mě byli poměrně dobře přijímaní Potomci lidí (Children of Men) Alfonsa Cuaróna (např. Harry Potter and the Prisoner of Azkaban). Sci-fi z neutěšené budoucnosti natočená podle předlohy známé detektivkářky P. D. Jamesové (ano, tvůrkyně inspektora Adama Dalglieshe!:)) mě zaujala jenom svou první polovinou. Přiznám se, že Clive Owen není zrovna ztělesněním MOJÍ představy dobrého herce, ale vzhledem k tomu, že o postavy samotné až tak nešlo (byť jakási psychologická linie naznačena byla), stačil na to alespoň svým vzhledem (lehce zanedbaný, prošedivělý a se strhanými rysy výborně zapadl do trochu trifidovské nálady snímku). První část, soustřeďující se na neokázalé, ale náladou a "kulisami" výstižné zachycení světa v téměr postapokalyptickém úpadku, vyvolaném záhadnou ztrátou schopnosti žen rodit děti, slibovala zajímavý zážitek. Druhá polovina však přinesla jenom průměrnou "skoroakční" podívanou, která kroužila bez zjevného nápadu tak dlouho, až dospěla k zešílení nezajímavému konci. Jeho potenciální otevřenost totiž už nepůsobila jako dobře promyšlený tah, ale jako nouzové východisko z bezradného bloudění.

S velkým očekáváním jsem si zato pouštěl nový film Sofie Coppolové, Marie Antoinette. Když jsem před nedávnem objevil jeho trailer, myslel jsem chvíli, že muselo dojít k nějaké chybě: ke scénám z očekávaného kostýmního dramatu vyhrávali The Strokes, New Order apod. Jak se později ukázalo, žádná chyba se nekonala - snímek jenom po svém lehce zapadl do režisérčiny předchozí tvorby, v níž zvuková složka vystavěná na kvalitní moderní hudbě hrála důležitou roli (nepřekonatelní Air v Smrti panen nebo zajímavý mix ve Ztraceno v překladu). Marie Antoinette je odvážný film. Vítek už se na svém blogu zmínil o jeho velmi rozporuplném přijetí (Cannes mě překvapilo!) a vystihl, v čem spočívá podivnost a netradičnost zpracování. Děj je téměř úplně vyvázán z historických souvislostí (jsou omezeny na nutné minimum) a s úžasnou lehkostí se soustředí jenom na titulní postavu. V náladových, až impresionismem dýchajících záběrech, bez verbalizované introspekce a dramatického psychologizování je zachycena pozvolná proměna v krátkém a tragickém životě mladé francouzské královny, která z historického hlediska zklamala snad ve všem. Schopnost evokování jakési tiché melancholie a vnitřního boje s životní prázdnotou prokázala Coppolová už v předchozí snímcích, zde s okouzlující Kirsten Dunst zariskovala a pokusila se tentýž aktuální pocit vyjádřit v dobových kulisách konce 18. století. Spojovníkem v čase a tématech i byly nejen krásné dlouhé záběry, ale právě i zmiňovaná hudba, která snímek skvěle "aktualizovala". Myslím, že určitým klouzáním po povrchu propojovala Coppolová neustále formu s obsahem a toto spojení nechala vyústit v lakonické poslední větě. Jedinečně a báječně.

Trochu thrillerově-hororového odlehčení jsem si chtěl dopřát u Ďáblova advokáta (Devil's Advocate) Taylora Hackforda (např. zajímavý Blood in, blood out). Velkým lákadlem byl především Al Pacino (který nakonec celý film držel nad hladinou pouhého průměru) a téma, od Keanu Reevse jsem moc nečekal (a ani se nedočkal). Snímek s dobrou hudbou mě zaujal především příjemně decentním, ale o to hrůznějším zobrazovaním zla (až na závěrečné scény, které jsou naopak čítankovým příkladem, jak via deklamativní proslovy celou tu uměřenost zničit) a famózním podáním skvělého Al Pacina. (Po shlédnutí jsem došel k závěru, že kdyby měl ďábel lidskou podobu, vypadal by jako Al Pacino, jenom za nocí by se občas měnil v Jacka Nicholsona:)). Poměrně chatrný scénář bohužel na konci nabyde takové kostrbatosti, že podivné pachuti z promarněné šance se nezbavíte ještě dlouho po závěrečných titulcích. Věčná škoda, nálada byla místy téměř kingovská.

Ne nepodobný dojem jsem nakonec měl i z druhého hororového thrilleru, natočeného tentokrát podle slavné komixové předlohy Alana Moora, Z pekla (From Hell). Zde byl kromě tématu samozřejmě lákadlem snad nejvytíženější herec současnosti (spolu s Leonardem di Capriem), Johnny Depp. Protože jsem Moora nečetl, moje očekávání se nesoustředilo na způsob adaptace, ale spíš na samotnou fabuli příběhu. A protože jsem čekal nějaké otevřené (ne?)vyústění, které by podpořilo tajemnost legendy o vrahu Whitechapelských prostitutek, byl jsem poněkud zklamán (ty zednáře a spol. zvládá snad opravdu jen ten Eco:)). Příjemně mě překvapily pokusy o formální ozvláštnění a až démonické vykreslení Jacka Rozparovače (notně podpořené výtvarně i hudebně), přesto všechno jsem se ale "nedostal" do příběhu a ve výsledku film vnímal spíš jako sled scén, nikoliv dramatické kontinuum děje. Deppovi role na absintu a opiu závislého detektiva sedla bez problémů, uměřeně nevyčníval z příběhu a stal se tak tajemnému Jackovi rovnoceným protihráčem. Marná sláva, Tim Burton to ale nebyl...

Můj návrat do kinosálových sedaček (netradičně multiplexových) zapříčinila nutnost - vidět další komixovou adaptaci, tentokrát Millerova 300 (u nás zřejmě s ohledem na apatické konzumenty distribuováno po polopatickým názvem 300: Bitva u Thermopyl), jinde než na několikametrovém plátně a s pořadně vyhuleným zvukem nemá cenu ani v nejmenším. Rozepisovat se o tomto zážitku není nijak zvlášť nutné: výtvarně a co se týče efektů opulentní až fantastické, scénáristicky a myšlenkově nulové (proboha, proč stopáž ku dvěma hodinám?!!!), herecky sympatické především ze strany Gerarda Butlera. Největším zážitkem (a jediným příjemným mrazivým překvapením) byla postava perského krále. (Doufám, že s pomocí efektů) zhruba 2,5 metru velký zlatý obr z hlasem dunivým jako hádské vodopády působil opravdu božsky. I přes toto zpestření jsem však po několikrát aplikované metodě "nastavovaná kaše" a finální scéně jak ze Statečného srdce s oddechem přivítal závěrečné titulky, jejichž kvalita kupodivu dala upomenout na ty slavné bondovské! Byla to ta z lepších částí filmu. Z tragiky toho bezesporu silného příběhu z historie "silou překypujícího národa" (Nietzsche) nebylo ve filmu zhola nic. A propos. Až tragikomická debata o proamerickém/probushovském vyznění "Třístovky" (nepopiratelně podpořená slaboduchými deklamovánkami ze sporých dialogů a monologů filmu) mě přivedla k malé úvaze: není to snad právě Al-Kajda, kdo v malém počtu a guerillovým způsobem vzdoruje dobře organizovanému přílivu amerických vojáků v Iráku?...

O svojí euforii nad fantastickým zmrtvýchvstáním Leonarda di Capria, za nímž stojí můj milovaný Martin Scorsese (Gangs of New York, The Aviator, The Departed), jsem mluvil snad s každým (odpusťte mi!:)). A i kvůli ní jsem s napětím očekával, jaký bude další di Capriův snímek - Krvavý diamant (Blood Diamond, režie Edward Zwick). Nu a zdá se, že Leonardo di Caprio naplňuje pověst nového Roberta de Nira i skrze účinkování ve filmech, o jejichž kvalitě je možné s úspěchem pochybovat. Upřímně, Blood Diamond mě příšerně zklamal. Syrovosti a umělecky ztvárněné autenticity při zachycení nepředstavitelného zoufalství a hrůz ze Sierry Leone (zkuste některé Šibíkovy série fotografií), ve kterou jsem tajně doufal, je ve filmu pomálu (ne že by tam nebyly - např. přestřelka mezi vládními vojáky a rebely a polodětskými milicemi R. U. F. je velmi dobře natočená), zato kombinace uhlazeně osvětové filantropie, romantiky a "national geographic" záběrů si divák s postupem času může užít čím dál víc. A čím dál tím hůř pro něj. Je téměř k vzteku, jak se tak silné téma mohlo v rukách tvůrců proměnit v klasický dobrodružný příběh s politickým pozadím, který ve výsledku mění to nejpodstatnější v pouhou kulisu filmových klišé, jež bohužel představují typickou polohu pohledu na bolestivá témata třetího světa. Při závěrečné scéně mi tedy nezbývalo než se modlit, aby tleskající zástupci bývalých kolonizátorů alespoň nepřichystali filmovému pars pro toto zmučené Afriky standing ovation. Bohužel se tak stalo...

S naprostou nejistotou a téměř nulovým očekáváním jsem si naopak pouštěl nejnovější bondovku Casino Royale. Patřím k těm, kteří mají z nějakého těžko vysvětlitelného (a obhájitelného:)) důvodu rádi ty úplně nejstarší Bondovy epizody (ještě se Seanem Connerym) a ty ostatní je téměř nezajímají. To přitom platilo i pro dnes už předposledního představitele Bonda, Pierce Brosnana. Ten sice zřejmě splňoval typové požadavky, myslím ale, že tak jen symbolizoval už jen těžko stravitelnou únavu z opakování. Příjemně mě proto překvapil trailer ke Casinu Royale, který sliboval daleko syrovější a temnější podívanou, než na kterou jsme byli zvyklí. Spory o obsazení Daniela Craiga do hlavní role mě pak jen utvrdily v tom, že by se zatuchlý svět Bondových dobrodružství mohl dočkat oživení. A v podstatě se tak stalo. I když je bondovka svým způsobem "žánr" s relativně pevnými konvencemi, domnívám se, že poslední Bond se pokusil prověřit jejich hranice. Především přibylo již avizované temnosti a i přes nezbytný nadhled a umírněný vtip se podařilo režisérovi Martinu Campbellovi a Danielu Craigovi (moc mile svým herectvím překvapil) rozkrýt v postavě agenta OO7 a jeho příběhu až jakýsi osudově-existenciální rozměr (pochopitelně v rámci možností daných látkou a stylovým zaměřením snímku). Craigův mírně ironický, ale zároveň podivně "zraněný" výraz ubírá Bondovi na jeho někdy až sebeparodicky blazeované aroganci a přetváří jeho postavu do zajímavější polohy lavírující mezi sebejistotou a pochybami. Přestože mi dělala při sledování problémy nevyváženost v tempu vypravování (ostrý začátek versus zdlouhavé scény v kasínu) a přes dojem z jisté násilnosti ve výstavbě struktury zápletky byl pro mě nový Bond příjemným filmovým překvapením!

Druhým kinozážitkem (podobně jako v případě 300 motivovaným především vizuálními přednostmi filmového plátna) je nová sci-fi Dannyho Boyla Sunshine. Film s výborným trailerem, lákavými obrazovými efekty, hudbou od Underworld a poměrně pozitivními recenzemi jsem si nechtěl nechat ujít. Mám rád science fiction, ale z filmového hlediska jsem v tomto směru téměř negramot. Viděl jsem sice Vesmírnou odyseu, jenže na výčet dalších obsahově závažnějších sci-fi snímků by mi hravě stačily prsty jedné ruky. A právě nesmělá srovnání Sunshine s Kubrickovým-Clarkovým sci-fi/losofickým esejem mě proto definitivně přiměla k výletu za město. Na jeho konci jsem byl bohuřel dost zklamaný. Film je opravdu vizuálně nádherný, Cillian Murphy má opravdu uhrančivě hezké oči a lehce si diváka získá, ale ani to nestačí na překousnutí k uzoufání zlého scénáře. Po nadějném začátku nesoucím se v duchu téměř meditativní atmosféry přichází sice logicky kolize posouvající děj, ty jsou ale s rostoucím časem nejen čím dál kostrbatější, ale především jejich ztvárnění posouvá film z roviny náladové úvahy (kterou chtěl možná původně být) do roviny laciného vyvražďováku, z níž už se až do konce přes několik hezkých scén nedostane. O jakémkoliv filosofickém obsahu nemůže být ani řeč, srovnání s Vesmírnou odyseou se v mých očích redukovalo na mluvící palubní počítač (na dobu takové precizní sémantické analýzy řeči si ale ještě počkáme;)), byť právě s touto aluzí se scénárista pokoušel místy docela hezky pracovat (někdy však také poněkud nelogicky!). Hezké Boylovy nápady (úžasně autenticky působily např. scény zevnitř skafandrů) se tak ztratily v hlušině nic neříkajího a čím dál "akčnějšího" příběhu o misi poslední naděje lidstva. Umírající slunce filmu nezachránilo ani víceméně antiheroické a spíš do nitra Murphyho postavy zacílené pojetí. Jestli za to promarnění šance mohly chybějící schopnosti nebo odvaha, to je otázkou....

Byť to sice chronologii mých filmových zážitků úplně neodpovídá, nechal jsem to nejzajímavější, trojici filmů Darrena Aronofského, stále ještě mladého (* 1969), mimořádně talentovaného režiséra zatím nepočetného, ale velmi ceněného díla, na úplný závěr. Myslím, že si zaslouží speciální pozornost.
O tvorbě Darrena Aronofském jsem slyšel donedávna všehovšudy jednou. To když se můj kolega a kamarád rozplýval nad "matematickým" snímkem Pí. Nedostatek času ale uklidil tento zážitek do dlouhodobé paměti a ten z ní vyplaval na světlo, když Vítek přišel zhruba před dvěma měsíci s dalším Aronofského snímkem, Fontánou. Pak zbývalo už jen pořídit Rekviem za sen...
Aronofsky natočil kromě dvou nedistribuovaných absolventských snímků již pouze tři výše zmíněné (jako scénárista a producent se však také podílel třeba na filmu Hlubina), a to v relativně krátkém časovém rozpětí. Jeho filmy mají možná právě proto hodně společného, zároveň v nich ale vnímám přeci jen určitý vývoj. Tím společným je zaměření na velmi obecná až filosofická témata a jejich mimořádně osobité a strhující režijní ztvárnění podpořené důrazem na formu a skvělou vizuální a zvukovou stránkou. Aronofsky se snaží mluvit především obrazem. Tím společným je však bohužel také jistá scénáristická schématičnost a deklamativnost, v případě Rekviemu za sen až plochost postav. Na Aronofského filmech je častokrát až příliš vidět, že jsou spíš nositeli určitých názorů a idejí než jen příběhy. Daleko více se podobají filmovým filosofickým esejům s poněkud čitelnou a jednoznačnou symbolikou. I přesto však stojí za vidění a v esteticko-emoční rovině představují ohromný zážitek!
Aronofského základním tématem je problém poznání, touhy po něm a nacházení limitů našich možností bytí ve světě, téma ne/překročitelnosti určité hranice a konfrontace jistých typů poznání s prostým vnímáním a plným bytím tady a teď. V Pí, velmi expresivním černobíle nasnímaném příběhu geniálního matematika Maxe Cohena, který se snaží jít ve stopách svého učitele a pokouší se nalézt konstantu vyjadřující jistý řád, uspořádanost světa, zachycuje Aronofsky se znalostí věci marný zápas o absolutní poznání (Boha Talmudu nebo matematicky vyjádřitelného řádu světa) ústící až do jakéhosi osvícení, do schopnosti splynutí s jedinečností okamžiku. Forma skvěle koresponduje s obsahovým sdělením, Aronofskému se navíc daří sugestivně vizualizovat vnitřní stav hlavního hrdiny příběhu. Není možné si nevšimnout, kolik pozornosti věnuje Aronofsky také zvukové a výtvarné stránce snímku (skvělá hudba Clinta Mansella v podání Kronos Quartet, všude se opakující spirály apod.). Podobné téma, ovšem podle mě v křehčí a intimnější podobě, se vrací v jeho zatím posledním filmu Fontáná (The Fountain). Ve třech zajímavě propojeným příbězích Aronofsky opět nastoluje mučivé téma touhy po určité absolutnosti (v poznání, ovládnutí chodu světa) a znova v konfrontaci se smířeným bytím hic et nunc. Boj o porozumění principu transcendence a nesmrtelnosti lidské bytosti v universu je zobrazen v nádherně propojených příbězích španělského konquistadora ze 16. století, současného vědce bojujícího svým výzkumem o život umírající manželky a poutníka Tomma ze 26. století na jeho cestě vesmírem do mlhoviny, která má být Xibalbou. Ve strhujícím finále této "sci-fi pro 21. století", pro režiséra tak příznačném, pak Aronofsky znovu přitakává "závěrům" Pí, podle mého je však celkový obraz filmu harmoničtější, a to pravděpodobně i díky nenápadným, ale příjemným výkonům Rachel Weiszové a Hugha Jackmana (ano, toho z X-menů!). O peripetiích a katastrofách provázejících natáčení a o rozporuplných ohlasech si můžete počíst např. na Wikipedii, pro mě ale zůstává Fontána nádherně jemnou, citlivou obrazovou básní.
Poslední film, který jsem od Aronofského viděl, je jeho asi nejslavnější snímek - Rekviem za sen (Requiem for a Dream). Myslím, že to, co o něm napsal Vítek, je výstižné: neuvěřitelně smutný, drásavý a tragický příběh o závislostech a zmařených snech. O tom, že cesta z kruhu drog se hledá těžko a že droga může být taky nablýskaná kabelová děvka. Strašlivý ve své beznaději. K formální dokonalosti mířící dílo, sice opět poněkud schematické co do obsahu a plošší scénáristicky, přesto úžasně sugestivně natočené. Skvělá herecká kreace Ellen Burstyn, úžásná gradace děje, famózní Mansellova hudba (proslavená Lux Aeterna; k poslechnutí zde) a krutý konec, který mi trochu připomněl hrůzu závěru Brazil. Sugestivní, děsivé, nádherné!!!

A to je vše.

Belgičtí hudebníci opravdu existují!:-)

Nejzajímavější hudební objev, který jsem v posledních dnech učinil, je tvorba belgického muzikuse Marca Moulina. Šokem bylo především zjištění, že tu svěže a mimořádně moderně znějící hudbu má na svědomí šedesátiletý pamětník, který svou první kapelu dával dohromady v roce 1961! Album Top Secret, o kterém je řeč, pochází z roku 2002 a nabízí směsici taneční muziky, zajímavé elektroniky a jazzu. Výborný zvuk, někdy jednoduché, někdy jen zdánlivě jednoduché (a někdy komplikované) výrazné "taneční" rytmické podklady, do toho jazzující směsice nástrojů (sám Moulin je klávesista) a občasný ženský vokál. Dohromady skvěle kompaktní útvar z rodiny čítající Jazzanovu, Llorcu nebo poslední desky Herbie Hancocka. Okamžitě začínám pátrat po Moulinových následných deskách Entertainment a I am You. Na ukázku jeden klip z Youtube (píseň Silver pochází z alba Entertainment) . Myslím, že je výstižný (i tou svou lehce sexy atmosférou). A tenhle pán je ještě uznávaný humorista!:)

Cursus Finis Africae XIX: O několika hororových antologiích popáté

Jednou ze dvou jednoznačně nejlepších předlistopadových hororových antologií, které se mi zatím dostaly do ruky, je mnou již několikrát zmiňovaný výbor "světových horrorů" Lupiči mrtvol. Uspořádal jej Jan Zábrana a napsat o Lupičích mrtvol cokoliv zajímavého je nesmírně těžké. Důvod je prostý a paradoxní zároveň: je to kniha velmi dobře "udělaná" a téměř všechno podstatné do ní vepsal svou předmluvou i medailonky jednotlivých autorů sám editor. Navíc téměř na den přesně před rokem o ní pár výstižných řádků přidal na web blogující znalec hororu Apache, takže já připojím jen pár vlastních postřehů. Snad budou k věci.

Lupiči mrtvol vyšli v roce 1970 a patří do té skupiny antologií, které neobsahují pouze specialisty žánru (byť těch tu pár také je, a přímo zásadních), ale snaží se rovněž "problematizovat" jeho hranice zařazením autorů, kteří si získali slávu na poli jiném (a často kritiky uznávanějším). Tímto pojetím tak stojí "proti" druhé z věží tehdejší hororové produkce - Tiché hrůze Tomáše Korbaře, která loví pouze v temných hororových tůních.
Zasádní přínos Lupičů mrtvol přitom spočívá rovnou měrou nejen ve vybraných autorech/dílech, ale také v pečlivé Zábranově práci komentářové, která je sice malým, ale důležitým pilířem pro přemostění mezer, jichž je ve zdejším literárním povědomí o hororu pořád víc než dost. Úvodní studie nazvaná trefně Rozkoš z hrůzy je téměř iniciačním vymezením souřadnic hororu v prostoru (obecně-) literární produkce a tradice a zároveň pokusem o zhuštěné nalezení jeho esenciálních vlastností (pokud jste metafyzici aristotelské provenience) nebo prostě jen - nejspíš kulturně podmíněných - charakteristik (to pokud jste quineovci). Kromě toho Zábrana naznačí možnosti typologie motivů a různých topoi hororové tvorby v synchronním i diachronním pohledu, což je předmět mimořádně zajímavý. Brilantním shrnutím této snahy je ale nakonec hlavně jeho gnómicky prostý výrok: "Dobrý horor se snaží vyvolat hrůzu, nikoliv žaludeční nevolnost." Myslím, že tím je vytýčena jedna z mála ostrých hranic tohoto jinak po čertech amébovitého literárního organismu.
Jak bylo již řečeno výše, v Lupičích mrtvol se setkává pozoruhodná směsice autorů: hybridnímu výběru poskytuje oporu pouze časová osa, dle níž jsou jednotliví představení autoři řazeni. Že ale přitom nemůže jít o nějaké dějiny hororu jako žánru, je již z výše řečeného doufám jasné. Koneckonců, na druhé straně "slovo horror neznamená nic víc a nic méně než hrůza, děs".
V kořenech sbírky tedy pevně dlí mistři zakladatelé Edgar Allan Poe, Ambrose Bierce nebo třeba Robert Louis Stevenson, za kmenové autory lze považovat Howarda Phillipse Lovecrafta nebo později Raye Douglase Bradburyho, tak trochu čerstvými letorosty jsou pak Roald Dahl či William F. Nolan (i když chronologie tvorby je tu poněkud relativní). A do této nosné "konstrukce" jsou Zábranou nečekaně, zato umně vpleteni autoři "nehororoví", jako jsou např. Ivan Bunin, Virginia Woolfová nebo William Faulkner. Že toto potvrzení výše zmiňovaného Zábranova citátu o významu slova "horror" funguje báječně, posoudíte nejlépe na základě vlastních prožitků. Zde je můj aperitiv (s omluvou všem, kdo už četli Zábranovy medailonky!).

Berenice E. A. Poea není povídkou zas až tak populární (lépe řečeno nakladatelsky recyklovanou), to jí ale neubírá na síle. Myslím, že příběh o poněkud patologickém citovém vztahu nese základní atributy Poeova mistrovství (především horečnatost Poeových "vypravěčů" mi přijde mimořádně sugestivní), a to včetně rozkošné pointy. Je až s podivem, jak dokáže tento "normovač" lehkých žánrů ve svých textech propojit strhující šílenství jednajících postav s chladnou logikou vyprávění. Sám jsem hledal cestu k Poeovi dlouho, ale věřím, že v posledních měsících jsem ji definitivně našel.

Další klasik, Ambrose Bierce, je zastoupen hned dvěma kratšími texty: Tajemstvím Macargerovy rokle a miniaturou Jedné letní noci (obsažené také ve výboru Oči plné děsu). Obě vystihují Biercovu zálibu v černěhumorné duchařině (nečekejte žádné netradiční motivy, spíš zaujme autorův typický "point of view" hraničící až s cynismem). Přiznám se, že i když mi ne vše od mistra Ambrose je vždy pochuti, některé jeho texty mám rád. Nedosahuje sice literární velikosti Poea (jak o tom konečně píše v předmluvě i Jan Zábrana), v hrůzných nápadech se mu ale leckdy vyrovná! Bierce chce především šokovat (zejména v Jedné letní noci), v lepších textech mu ale není proti mysli trocha toho poctivého strašení. A Macargerova rokle je jen dalším důkazem toho, že hrůza není jen záležitostí okamžiku setkání s nevysvětlitelným (jež může být relativizováno poukazem na selhání chladného rozumu), ale že může být ještě s odstupem gradována. Třeba skrze objektivní potvrzení daných skutečností. A v hrůze na druhou je pan Bierce mistrem!

Prvním nehororovým autorem, který ovšem za svého života napsal i notně strašidelných kusů, je čtenářům (nejen podobných výborů) dobře známý Guy de Maupassant. Pro tento výbor původně připravovaná povídka Horla (asi nejlepší Maupassantův horor, je obsažen v antologii Fantastické povídky) byla nakonec z dobrých důvodů nahrazena Zločincovou rukou a Zpovědí, a i když patří autor k Mistrům literatury, ani jeden z textů mě příliš nenadchnul. Zločincova ruka nenabídla k všednímu motivu nic příliš zajímavého, Zpověď alespoň zaujala podivným chladem a jakousi téměř přestylizovanou zvrhlostí. Horle se ale ani tak zdaleka nevyrovná.

Titulní povídka z pera "dobrodruha" R. L. Stevensona je klasickým strašidelným příběhem o vině a trestu (oblíbené to Stevensonovo téma) s půvabnou pointou, již nemožno přiblížit nejen kvůli dobrému vkusu... Dýchají z ní všechny ty bryčky, cylindry a plynové lampy, ale je cítit také notně zatuchlého vzduchu piteven, laboratoří šílených vědců a Londýna čekajícího na svého Jacka Rozparovače. A abych nezapomněl - těch půvabně mrazivých lidových historek o hřbitovech a umrlcích.

Jedním z autorů, pro které mám v hororovém ranku slabost, je Hektor Hugh Munro, známý více jako Saki. Čeští čtenáři mají možnost se s ním seznámit v několika výborech z jeho tvorby (např. Léčba neklidem nebo Kruté šprýmy) a také v několika hororových antologiích (kromě této ukázku z jeho tvorby obsahují také např. Půlnoční povídky). Tento mistr stylu, nápadu, schopnosti gradovaného napětí a ukrutné, slastně kruté pointy nezklamal ani v černohumorné (pro něj tak příznačné) skazce Sredni Vaštar. Takže pozor, upjaté staré panny vychovatelky. Bučení mlčenlivého "vola" hýbe i malými příběhy!

Zábranův široký rozhled umožnil uvést do vybrané společnosti také jednoho nositele Nobelovy ceny za literaturu - Rusa Ivana Bunina, ceněného především kvůli "bohatosti jazyka" a mistrovskému stylu, čehož potvrzením může být i kratičká Strašná povídka. Jen letmo načrtnutá situace jedné noci. Jenomže načrtnutá mistrovsky... a ten konec:) Mám pro ruské strašidelnosti slabost - hororové texty Gogola, Turgeněva apod. žhnou podivně uhrančivou silou, je v nich něco vzpírajícího se chladné západní religiozitě; zřetelně v nich pociťuji ten svár s východním mysticizmem a pohanstvím. Buninova povídka není sice z tohoto rodu (navíc je situována do jeho exilu ve Francii), i ona má v sobě ale cosi z té zlověstné iracionality lidské duše, kterou jsou moje oblíbené texty tak prostoupeny. Bunin má pravdu: "Přece jen to nejstrašnější na světě je člověk, jeho duše." Zkuste třeba Andrejevovu Fixní ideu!

Jestliže Buninova přítomnost byla nečekaná, zařazení Virginie Woolfové, synonyma pro literární impresionismus a autorskou smetánku, je přímo šokující. Zároveň je ale důkazem neuvěřitelného Zábranova citu, skrze který sám naplňuje jím zmiňovaný požadavek na pozorného čtenáře. Textově Woolfová nepřekvapí, protože ke klasickému hororu má její Dáma v zrcadle: odraz nepředstavitelně daleko. Jenomže hrůza se může skrývat v malých střípcích, z nichž složený obraz naplní následně děsem.
Tento fantastický záblesk vhledu do jedné duše (provedený jinak než u Bunina) je školou nejen pro autora, ale i pro čtenáře.

Vybrat také nějaký Lovecraftův text do hororové antologie je poměrně nesnadné, i když důvody jsou pochopitelně naprosto odlišné: jednak je představování Lovecrafta nošením sov do Atén (ale zkuste ho opomenout!), jednak si "pan Weird" liboval častokrát v rozsáhlejších textech. Hrůzný stařec je proto jakýmsi kompromisem, podle mého názoru však trochu zavádějícím, protože Lovecraftova síla leží v jiných kusech. Hrůzný stařec představuje spíš takovou hříčku. Nikoliv však lehkou. Pokud ale chcete poznat Lovecraftovu sílu, sáhněte spíš po některém z toho mála u nás vydaných výborů z jeho díla (zhruba tři jsou slušné) nebo třeba po antologii Dotek zla.

Dalším literárním šokem jsou Růže pro Emili nikoho menšího než W. Faulknera. Famózní text spěje kronikářsky pomalu, ale neúprosně k rozuzlení, které je děsivé ve své neodvratnosti, před níž nejspíš podvědomí mnohých z nás tak dlouho zavíralo oči, až se mu podařilo pomyšlení na ni prostě vytěsnit. I proto je pointa takovým šokem. Přitom je celý příběh vyprávěn až s jakýmsi odstupem, jenom se v něm, jak napsal Zábrana, dějí občas podivné věci. A Faulkner je tak dalším důkazem toho, že když se hororového tématu zmocní velikán literatury, dá často zapomenout na mnohé uznávané ikony žánru.

Povídka Muž, který měl rád Dickense je kapitolou z románu Hrst prachu svého času velmi populárního autora (sic!) satirických a temně humorných textů Evelyn Waugha. Děsivě černý příběh o ztraceném cestovateli představuje sice mírně očekávatelnou, ale o nic strašnější noční můru, jejíž pointa je hrůzná především svou otevřeností...

Uznávaný autor žánru, Ray Bradbury, je zastoupen hned třemi kratšími texty - Větrem, Emisarem a Kostlivcem - a všechny jsou výborné (všechny u nás vyšly také v jiných výborech). Osobně mám nejradějí Vítr - ten šíleně se stupňující dialog mezi mužem a jeho kamarádem uvězněným v domě, kolem kterého se zvedá vítr. O tom, že je Bradbury fantastickým vypravěčem s nepřekonatelně poetickým viděním světa, jsem už několikrát psal. O tom, že dokáže být rozkošně krutý, také. Takže teď jen pro doplnění: má taky neuvěřitelné nápady!

Malý svět Lewise Stillmana ve své době velmi nadějného, ale nakonec u nás nepříliš známého Williama F. Nolana (další jeho text vyšel také v antologii Dotek zla) má sice v rodokmenu science fiction, ale pečlivě budovanou atmosférou ohrožení a stále oddalovaným i když neodvratným rozluštěním hrozivého tajemství (pro čtenáře, nikoliv pro postavu!) směřuje k hororu. Pokud chcete vědět, proč se Lewis Stillman plíží jedním nesmírným hřbitovem, zaplatíte hodně. Obzvlášť proto, že tím hřbitovem je Los Angeles. Jedna z pointových perel, pro mě z rodiny Kuttnerova fantastického Byl to démon!

Představovat Roalda Dahla naproti tomu nemá smysl. I když jeho povídky zařazované do podobných antologií jsou si svým způsobem podobné, nikdy nezklamou. Jsou černohumorné, výborně napsané a mají pointu, nad kterou mě většinou přepadne, kupodivu, smích. Jenom je trochu hysterický. Myslím, že přesně takový, jakému by propadla leckterá postava jeho příběhů. Třeba ona tichá milá paní ze Skopce na porážku.

Pro tehdejšího (a leckterého dnešního) čtenáře (včetně Jana Zábrany) bylo a bude velkou neznámou jméno Stephena Grendona. Jak už ale prozradil na svém blogu Apache, je to pouze jeden z pseudonymů Augusta Williama Derletha, blízkého přítele a spolupracovníka Lovecraftova a následného pečovatele o mistrům odkaz (založil např. slavné nakladatelství Arkham House). Derleth je dalším z okruhu autorů tzv. Cthulhu Mythos, přestože jeho do výboru zařazená povídka Pán z Prahy mi připomněla spíš klasickou ghost story v duchu Montague Rhodes Jamese. Podobně jako James ani Grendon se nesnaží skrývat to, co je zřejmé, pouze vypráví příběh. A právě někde v tom kontrastu zřetelného "klidu" vyprávění a jeho děsivého obsahu se skrývá klíč k ne/příjemnému chvění. Grendon sice nedosahuje kvality nejlepších Jamesových kusů, přesto je jeho příběh solidní variací v žánru duchařské povídky.

Pauline C. Smithová představuje už polohu soudobějšího hororového mainstreamu (např. tematicky). Její "sousedská" povídka (vyšla u nás také později v jedné z "hitchcockovských" antologií) sice není žádným strhujícím kusem, neoplývá šokující pointou, není odvážným literárním experimentem. Je "pouze" dobře rozepsanou zprávou z černé kroniky. Věcnou. Ale její síla spočívá právě v oné klidné, všední věcnosti, protože ta jí dodává ona postupně se otvírající ústa čtenářova:) Nečekejte skvost, ale... nakonec, může se to stát i vám....

Na závěr svého výboru zařadil Jan Zábrana dnes už vousatou klasiku, Langelaanovu Mouchu, horor s (nejen) frankensteinovským rozměrem. Známý příběh o vědci, který doplatil na svou posedlost výzkumem, není ani tak soustředěn filosofujícím směrem (byť kdo chce, může si takové poselství mezi řádky klidně najít!), daleko spíš v sobě umně kombinuje spektrum literárních odvětví s cílem vyvolat napětí a koncentrovat hrůzu upřením pozornosti na marný zápas s děsivou situací. A jak to tak bývá, nejkrutější je samotný závěr!

Textem, kterým jsem čtení Lupičů mrtvol zakončil, je kapitola z románu Kůže italského publicisty a spisovatele Curzia Malaparta (vlastním jménem Kurta Ericha Suckerta). Chronologicky jí sice náleží místo mezi Faulknerem a Waughem, kam ji Zábrana také zařadil, zasáhla mě ovšem natolik, že jsem se rozhodl zdůraznit ji umístěním na závěr tohoto malého přehledu. Přiznám se, že tak jako Zábrana dlouho váhal s jejím uvedením ve sbírce hororových textů (z důvodů především etických), váhal jsem i já s jejím přečtením (z důvodů pochybností ne nepodobných těm Zábranovým). Curzia Malaparta proslavily jeho dva romány - Kaput a Kůže, které jsou jakousi reflexí Evropy druhé světové války. První, napsaný z pohledu německé strany, se dokonce dostal na Index Librorum Prohibitorum katolické církve (jak příznačné). Otřesnost zážitků z Ukrajiny, kam se jako korespondent Malaparte za války dostal, pak našla umělecký tvar i ve zmíněném textu Černý vítr. Fascinující je především lyrizující jazyk a obsah, do kterého tak brutálně vpadne téměř surreálná scéna, na kterou jsme sice od úvodu vzrůstající temnotou připravováni, která je však natolik neuvěřitelná, že šok z ní není ničím zmenšen, naopak je možná takovou "přípravou" ještě umocněn. Propojení "ruské lyriky" s brutální neurvalostí doby dalo Malapartově textu až osudově apokalyptický nádech.

Hrůza má prostě miliony tváří. A i když jednou z nich je podle mě i obálka Lupičů mrtvol (bohužel), nenechte se odradit. Myslím, že nebudete litovat. I když, jak se to vezme...:)

Studie, eseje, recenze XII: Problémy sémantiky

Dnes se skrze pavučiny internetu a obvody obrazovek monitorů rozzářilo do světa druhé (téměř kompletní) číslo on-line dvouměsíčníku pro sémiotiku Crabtree. Zahalené v novém designu obsahuje studii Vítka Gvoždiaka o Peircově klasifikaci znaků, práci Michala Kříže Strukturalita struktury, recenzi Dana Faltýnka na knihu Člověk - řeč - poznání autora Jana Kořenského a recenzi knihy Ladislava Tondla Problémy sémantiky, kterou jsem sepsal já (zde ke stažení ve formátu [PDF] ). V pondělí zkompletuje číslo překlad jedné ze studií Jurije Lotmana v podání Nadi Brázdilové. Pokud zabrousíte, přeju příjemné počtení.

...Jak už bylo řečeno, jádrem Tondlovy práce je problematika sémantická traktována optikou formalizovaných jazyků logiky, ale autorovým skutečným vkladem je, podle mého názoru, pokus o permanentní interakci a integraci logické sémantiky s širší oblastí sémiotiky a teorie informace a kybernetiky – to vše pod zorným úhlem procesů komunikace! Významným impulzem a inspiračním zdrojem jsou mu především výsledky Carnapovy, zejména jeho pojem sémantické informace. Právě tuto dimenzi – dimenzi vztahu významu, informace a komunikace se Tondl pokouší sám rozpracovávat...

Z věd o jazyce XI: O člověku, stroji a rozumění

Centrálu tvoří počítač s velkou schopností učit se. Příliš průhledné, běžné, často se vyskytující přirovnání nebo kryptonymy má v paměti nepochybně zkatalogizované. Postačí, aby se daná narážka objevila dvakrát, třikrát v různých kontextech - a už ji počítač pochopí. Šifrovaný jazyk, který zde používají lidé pro sdělování důvěrných informací, musí být proto dynamickým, proměnlivým, trvale neexistujícím, ale vznikajícím a mizejícím během hovoru, efemérním, dočasným systémem narážek, odvolávajícím se na paměť a erudici, pronikavost a schopnost asociovat. Mohou jej tedy užívat pouze lidé, jejichž inteligenci se není schopen vyrovnat ani dokonalý umělý systém.

[Janusz A. Zajdel, Edenie, 1984]

Z věd o jazyce X: O cestě k významům 1

V psychologii může člověk behaviouristou být nebo nebýt, ale v lingvistice nemá na vybranou.

[Willard Van Orman Quine, Hledání pravdy, 1990]

Simpsonovi a intertextualita

Žijeme v ikonické době. Když svým studentům na hodinách Úvodu do obecné jazykovědy vysvětluji mimořádně zajímavý textový jev nazývaný intertextovost/intertextualita, používám proto častokrát jako příklady ukázky z různých filmů. Postmoderní filmaři (např. Jim Jarmusch) k tomu svou tvorbou přímo vyzývají, navíc je větší pravděpodobnost, že se budu moc o znalost takových "textů" při výkladu opřít. Opravdovou promyšlenou (!) pokladnicí odkazování a variací jsou ale např. i takoví The Simpsons, v nichž se to filmovou intertextualitou přímo hemží. Někdy je hravě samoúčelná, někdy promyšlená. Častokrát je explicitní, já mám ale rád především tu tichou, nenápadnou a skrytou. Když jsem dnes sledoval několik dílů 14. sezóny, už jsem neodolal, protože jsem v nich zaregistroval pár odkazů pro fajnšmekry (a šťastlivce:)). Byly nekřiklavé, a o to sympatičtější. Naštěstí jsem nebyl jediný, takže můžu nabídnout jeden z nich (Strong Arms of the Ma) v "youtube" verzi. Scéna citující Coppolova Kmotra (konkrétně první polovina ukázky) je naprosto úžasná. Když potom později Marge ve stejném dílu zdemoluje hospodu U Vočka, zazní nad obrazem absolutní zkázy a destrukce krátce hudební motiv ze Stoneova slavného Platoon (Četa) - Adagio pro housle Samuela Barbera. A významy se začínají proplétat....

Four Winds Bar II: O těch z hvězd

Tímhle textem možná měla rubrika Four Winds Bar začínat. Už letitá píseň Astronomy od hodně podivné americké kapely Blue Öyster Cult je, jak napsal Apache v jednom článku na svém blogu, "úžasně melodická kompozice, vznosný hymnus plný zneklidňujících (lovecraftovských) obrazů". Weird, weird tale.....

Clock strikes twelve and moondrops burst
Out at you from their hiding place
Like acid and oil on a madman’s face
His reason tends to fly away
Like lesser birds on the four winds
Like silver scrapes in May
And now the sands become a crust
Most of you have gone away

Come Susie dear, let’s take a walk
Just out there upon the beach
I know you’ll soon be married
And you’ll want to know where winds come from
Well it’s never said at all
On that map that Carrie reads
Behind the clock back there you know
At the Four Winds Bar

Four winds at the Four Winds Bar
Two doors bought and windows barred
One door to let to take you in
The other one just mirrors it

Hellish glare and inference
The other one’s a duplicate
The Queenly flux, eternal light
Or the light that never warms
Yes, the light that never, never warms
Or the light that never
Never warms
Never warms
Never warms

The clock strikes twelve and moondrops burst
Out at you from their hiding place
Miss Carrie nurse and Susie dear
Would find themselves at the Four Winds Bar

It’s the nexus of the crisis
And the origin of storms
Just the place to hopelessly
Encounter time and then came me

Call me Desdinova
Eternal light
These gravely digs of mine
Will surely prove a sight
And don’t forget my dog
Fixed and consequent

Astronomy
A star

Digging the Grave

Před několika lety jsem s pár přáteli páchal guerillovou činnost na poli česko-slovenského hororu. Základnou nám byl i-netový magazín Hlboký hrob, který "sa počas svojej existencie venoval predovšetkým vydávaniu pôvodnej tvorby z oblasti humoru a hororu (ideálne kombinácii oboch) vo forme poézie, poviedok, komiksov, hudby a mnohých ďalších; bol organizátorom troch (ukončených) ročníkov literárnej súťaže Béla," měl svoji recenzní rubriku, sekci věnovanou recepci hororu v pohádkách a mytologiích celého světa atd. atd. Ve své době byl v rámci žánru uznávaným periodikem, a to navzdory (nebo snad díky?) své zjevné svébytnosti (viz např. - personálně však trochu zavádějící - hodnocení A. Kudláče na serveru Pevnost). Postupem času (někdy v průběhu roku 2004) se však naše aktivity začaly z různých důvodů přesouvat jinam a HH zmizel v tichém a smutném zapomnění, podobně jako Béla Lugosi v půvabném snímku Tima Burtona Ed Wood. V současné době však v rámci občanského sdružení Mastodont pracujeme na nové verzi Hlbokého hrobu, snad trochu sofistikovanější, každopádně jiné. Symbolickým mostem mezi starým a novým Hrobem se stala před nedávnem vydaná povídková sbírka Neželané dedičstvo po neobľúbenom strýkovi, která má zachytit ducha Hrobu v letech jeho první slávy:)

So: Nevermind the grave, here is Mastodont!

Cursus finis Africae XVIII: sci-fi, sci-fi...sci-fi

Jak napsal jednou Vítek, je to smutný pohled dívat se na svůj dlouho pořádně neaktualizovaný blog. Zavalila mě spousta neodkladné práce: ke klasické výuce a snaze načítat literaturu k disertaci přibylo organizování tří konferencí a především příprava projektu akreditace nového studijního oboru. Žít se v tom zmatku a spěchu dalo, psát ale ne. Přitom je o čem. Přečetl jsem pár zajímavých povídek (většinou kolem druhé v noci), jeden fantastický román (v podobném čase, jen těch nocí bylo víc), viděl výborné i slušné filmy, zjistil pár moc zajímavých věcí z oboru a začal pracovat na jednom (snad nadějném) projektu. Takže popořádku.

Už dávno bohužel neplatí, že knihy, které kupuju, stíhám beze zbytku číst. Dvě nově koupené dvoumetrové knihovny, které pohltily po bytě se kupící hromady svazků, jsou mi němým svědkem, ale alespoň je z čeho vybírat. O odborné literatuře raději pomlčím, úplně stačí beletrie. Jako bych tušil dny příští, zmlsaný Kingovými Nezbytnými věcmi a Marquézovými Sto roky samoty jsem zatoužil po na dlouho zřejmě posledním románovém tvaru. Když jsem v antikvariátu uviděl Simmonsovy Hyperion a Pád Hyperionu, ani jsem se nedíval na ceny.
Dan Simmons patří k zázračným dětem moderní sci-fi a o hyperionské tetralogii, nazývané někdy Hyperion Cantos (součástí je kromě zmíněných ještě Endymion a Vzestup Endymionu), toho bylo úměrně tomu řečeno. Katapultovala ho to mezi hvězdy žánru a myslím, že v případě samotného Hyperionu zcela právem. Kniha získala v roce 1990 Huga a proklamované srovnání s Dunou Franka Herberta (mojí asi nejoblíbenější sci-fi) zase tak moc nekulhá (byť jsou to knihy jinak po čertech rozdílné).

"Na planetě zvané Hyperion, mimo dosah zákonů Hegemonie Člověka, čeká bytost zvaná Štír. Někteří ho uctívají. Někteří se ho bojí. A někteří přísahají, že ho zničí. V údolí Hrobek Času se obrovské Artefakty s neznámým obsahem pohybují proti proudu času. Štír čeká. V předvečer Armaggeddonu, kdy se celá Galaxie připravuje k válce, se sedm poutníků vydává na poslední Pouť na Hyperion, aby nalezli odpovědi na nevyřešené hádanky svých životů. Každý v sobě nese zoufalou naději - a strašné tajemství. A jeden z nich možná drží v rukou osud celého lidstva..."

Je zvláštní, že v tom krátkém textu z přebalu se kupodivu opravdu podařilo zachytit hlavní rysy rozsáhlé Simmonsovy knihy: podivně zneklidňující tajemství (Štír, Hrobky Času, Artefakty), oduševnělou básnivost a lyričnost jeho jazyka (odkaz na Hyperion anglického básníka Johna Keatse, motiv několika poutníků), patos (osud lidstva v předvečer blížícího se Armaggeddonu) i rozmáchlou a propracovanou epičnost příběhu (rozprostřeného po různých koutech celé Galaxie). Toto neuvěřitelně tajemné a vzrušující, monumentálně rozvržené divadlo osudů, které Dan Simmons rozehrál, mě dokonale uchvátilo. Poučen klasickou literaturou vytvořil Simmons intelektuálně bohaté a pečlivě promyšlené drama plné nápadů, zajímavých postav, napsané bohatým jazykem autora s neméně bohatou imaginací. Šest příběhů vyprávěných cestou k Hrobkám Času zrcadlí šest zvláštních osudů, které kladeny přes sebe vytvářejí stále ostřejší, ale o nic méně zahadnější obraz nad-příběhu, do nějž jsou osudově vpleteny. Simmons ohromně organicky mísí cosi neuchopitelně archaického, křehkého a melancholického (skrze Keatsovu postavu, básníkovy vzpomínky na starou Zemi, cestování kololodí nebo Yggdrasillem novodobých Templářů) s cyberpunkovými i "zlatými" sci-fi motivy a dokáže hlubokému a místy meditativnímu a filosofujícímu dílu dát strhující dějovost. Domnívám se, že především díky své nevšední obraznosti, velkému intelektuálnímu zázemí a schopnosti vystavět skvělou zápletku tak dokázal napsat jeden z nejlepších sci-fi románů, jaké kdy vznikly.
Druhým románem, shodou okolností také koncipovaným jako soubor propojených povídek (byť na jiném základu), bylo o téměř 40 let starší Město Cliffora D. Simaka (vyšlo u nás už jednou pod názvem Když ještě žili lidé). Simak patří svojí tvorbou do období přelomu Zlatého věku sci-fi a jeho jméno je spojováno především s Astounding Johna W. Campbella. Město (1952) však v sobě už nenese technologický optimismus 40. let, ale ztělesňuje rozvoj sci-fi směrem k hranicím ambiciózní literatury s filosofujícím přesahem. I když mě ne všechny povídky ze souboru zaujaly, myslím, že je z Simakova Města patrné přerod, kterým žánr v té době procházel, a minimálně proto je dobré Město znát. Přestože Simak pracuje s mým oblíbeným motivem "kroniky" světa/krajiny opouštěných člověkem, nedokázal jsem se do jeho povídek pořádně "začíst". I přes zajímavé nápady se mi nakonec svět Města zdál příliš bezbarvý a jeho hrdinové byli až příliš figurami fabule spíš než živými bytostmi.
Většinou však zbýval čas jen na povídky. Stejnojmenné Město (antologie Tunel do věčnosti), tentokrát však od Raye Bradburyho, je půvabně ledovou hříčkou o trpělivě očekávané pomstě a působí opravdu jako chirurgický řez. Bradbury je prostě stylistický kouzelník. Konečně jsem přečetl také jednu z nejslavnějších povídek Roberta Heinleina - svižně, zručně a jistě napsan Cesty se musí hýbat (antologie Síň slávy: nejlepší sci-fi povídky 1929-1946). Z Heinleinových kusů vystupuje zjevné zvládnutí řemesla, smysl pro vtip, promyšlenost a jakási podivně přitažlivá jistota. Tu vtěluje do svých hrdinů (např. také v Měsíc je drsná milenka), ale podporuje ji i úsečným, "propočítaným" akčním stylem psaní. Zkrátka Heinlein je naprosto oprávněně jedním z oněch starých Mistrů!
Podobně svěže působila i povídka dalšího z příslušníků éry Zlatého věku (byť trochu mladšího), Larryho Nivena. Neutronová hvězda, oceněná v roce 1967 Hugem, stylově odpovídá tzv. hard sci-fi, ale i přes technický akcent neztrácí nic na vtipu, výborně načasovaných pointách a motivech a skvělém závěru. Pokud Hugo Gernsback toužil po sci-fi představující vědu v hávu dobrodružství, měl by z Nivenových kusů radost (stejně skvělý je také např. Nivenův Nestálý měsíc; Hugo 1972).
Zaujala mě i povídka Roberta Sheckleyho Zvedá se vítr z antologie Tunel do věčnosti. Výborně vypointované (ani ne tak nápadem, jako tím nevyřčeným) krátké drama s poměrně jednoduchou zápletkou je sice důkazem především Sheckleyho řemeslné zručnosti, ale pro mě taky potvrzením, že Robert Sheckley je doma někde na pomezí žánru sci-fi a hororově laděné černé grotesky (viz např. jeho famózní kratičkou novelu Strach v noci).
Přiznám se, že mě příliš nezaujala mezi scifisty slavná Aréna Fredrica Browna (řazené mezi nejlepší povídky sci-fi do roku 1964) ani Nemesis dalšího z velkých jmen, A. C. Clarka. Obě mi vyznívaly příliš do ztracena a chyběl mi v nich moment napětí nebo překvapení, který by kompenzoval myšlenkovou... no, řekněme střídmost. Což především u Clarka překvapí.
Zajímavé pro mě bylo seznamování s dílem Henryho Kuttnera, velmi záhy zesnulého, nadaného autora (např. slavné Chrudošiví jsou Borolové) volně přecházejícího, tak jako mnoho další autorů, mezi sci-fi a hororem. Jeho vynikající povídka Byl to démon mě zaujala už před delším časem, a přestože ani Zlo, které známe, ani Absolon (obě z Čarovného světa Henry Kuttnera) nedosáhly oné hrůznosti, dokázal i v nich Kuttner (skrze jinak poměrně jednoduché zápletky) zachytit ten děs z prchavých zatmění zla dobývajícího se do našich myslí nebo deroucího se z nich ven...
Klasický horor jsem naopak na čas odložil, a to s jedinou výjimkou - stále víc a víc se mi pod kůži zarývá psaní Edgara Allana Poea. Jeho promyšlené a dobře na efekt spočtené novelky jsou nejen klasikou žánru, ale také vzrušujícím učebním textem dobré hororové povídky. Slavný Sud vína amontilladského nebo povídky Předčasný pohřeb či Muž z davu (jako vystřižená od Richarda Weinera) žhnou uhrančivou silou chorých myslí, něčím, co jsem v podobné intenzitě nalezl zatím jen v některých povídkách pozdějších autorů východní Evropy: Eliadeho, A. K. Tolstého a Turgeněva. Poe nejspíš jako první dokázal sloučit směsici z lidových báchorek a klasické literatury a přetavit ji do dekadentně se šklebícího výrazu, majícího sice pevný tvar, a zároveň cosi neopakovatelně neuchopitelného. Jako by pro Poea fin de ciecle nastalo o půl století dříve...
Trochu nesoustavné, ale možná už to nikdy nebude lepší. U postele se povalují Kingovo Osvícení, antologie Vlak do pekla, Asimovovy Nadace a Nadace a říše, antologie Na vrcholu zlatého věku, k tomu Celistvá teorie lingvistických popisů, Neuropsychologie a Význam a komunikace.... Příště o filmech!

The Arcade Fire

Můj osobní hudební objev roku. Kanadští the Arcade Fire s hudbou pro mě tak těžko vymezitelnou, že mě jako přirování napadá jenom to nejlepší z Davida Bowieho. A pro Tunnels mám slabost...

Four Winds Bar I: O ubohém Edwardovi

Někdy se prostě text povede. A když to podá Tom Waits, tak nějak divně se vám stáhne hrdlo a trochu to zamrazí ... a pak se pousmějete...

Poor Edward

Did you hear the news about Edward?
On the back of his head he had another face
Was it a woman's face or a young girl?
They said to remove it would kill him
So poor Edward was doomed
The face could laugh and cry
It was his devil twin
And at night she spoke to him
Things heard only in hell
But they were impossible to separate
Chained together for life
Finally the bell tolled his doom
He took a suite of rooms
And hung himself and her from the balcony irons
Some still believe he was freed from her

But I knew her too well
I say she drove him to suicide
And took poor Edward to hell

Cursus Finis Africae XVII: Sto roků a jeden týden ve dvou městech

Poctivě přiznávám, že název příspěvku měl původně být tak trochu oslím můstek, jehož hlavní funkcí bylo spojit krátká vyprávění o dvou knihách, které jinak spojuje snad jen to, že obě se odehrávají v malých městech, jsou dobré a přečetl jsem je v nedávné době. Nakonec toho ale možná bude víc, co Marquézových Sto roků samoty s Kingovými Nezbytnými věcmi pojí...

Moje prozkoumávání románové tvorby současného krále světového hororu Stephena Kinga pokračovalo románem z počátku devadesátých let a stalo se další oporou k upevnění přesvědčení, že Kingovo psaní si zaslouží podrobnější reflexi.

Nezbytné věci (Needful Things, 1991) stojí na konci druhého desetiletí Kingovy tvorby a představují svým způsobem v mnohém jakousi syntézu jeho předchozí práce – Prokletím Salemu počínaje a To konče. Syntézu především proto, že se v nich King pokusil zhustit a koncentrovat leccos z toho, čím už se zabýval ve svých předchozích dílech. Z tohoto úhlu pohledu bychom Nezbytné věci mohli dokonce považovat za ztělesnění jejich samotného tématu, tj. věčného návratu. Že jde o věčný návrat a nekonečnost zla, to u Kinga nepřekvapí ani v nejmenším.
Zdánlivě prostá kostra příběhu o tom, co způsobí tajemný cizinec otevřením jednoho podivného krámku v malém městečku Castle Rock, je ve skutečnosti těžkou zkouškou autorských schopností. Pavučina, kterou totiž musí King následně začít zaplétat (a dumat přitom o správném načasování), je pekelně hustá. To proto, že by měla vystihnout spletitost vztahů mezi obyvateli malého městečka, kde se téměř všichni navzájem znají a kde leckteré vlákno bylo utkáno dávno před tím, než by byli mnozí ochotni připustit. Je to nakonec jednoduché: pan Leland Gaunt vlastně nemusí nic, než je pořádně napnout a pak na pár z nich zadrnkat. Funguje to jako domino, jako z učebnice strukturalismu a teorie systémů..., protože dozrál čas. Větší část Kingovy knihy je pak cestou k jeho kořenům, k uzlům, kterými je síť ukotvena v tom malém městě ve státě Maine.
O některých hlavních konstantách Kingovy tvorby už jsem psal dříve a myslím, že většina z nich je přítomna i v Nezbytných věcech. Je jí například Kingovo možná až mírně obsesivní téma vyrovnání se z vlastní minulostí, s tím, co jsme učinili na cestě k dnešku, čím jsme vytvářeli sebe sama, nyní se ohlížejícího. Desítky charakterů, které King ve svých románech mimořádně pečlivě vykresloval, představují portréty různých podob tohoto vyrovnání se. Pociťovaná potřeba nějak uchopit svoji minulost, abychom mohli opravdu žít budoucnost, tak patrná už z Prokletí Salemu, Řbitova zvířátek, To nebo mnohých povídek, je jedním z hlavních témat Nezbytných věcí. A právě minulost kontrastující s přítomností, sen a touha, kterou přítomná a žitá skutečnost „zrcadlí“ jen v prázdném a ošklivém šklebu, je trnem v srdcích všech, na který nabízí pan Gaunt jedovatý „lék“. Řadím tak Nezbytné věci ke Kingovým románům o duši Ameriky. Je dalším z vyprávění, v nichž je městečko zrcadlem světa, ve kterém je až příliš všední prázdnoty, zklamání a nesplněných snů, za které by dali jejich „majitelé“ cokoliv. Klidně by za ně prodali i duši...
King je opět dobrým sociologem i psychologem. Svou jednoduchou, ale plastickou kresbou vztahů a jednotlivých postav nahlíží bez přetvářky, ale zároveň s určitým pro něj charakteristickým pochopením za fasádu amerického snu. Rozehraje svou tradiční hru se spoustou lidských osudů, a přestože jsem měl občas pocit, že místy už začíná zaměňovat prostředek za účel a že se rozmělňuje, výsledkem je i v tomto případě po většinu času strhující čtení. To, jak v průběhu příběhu konfrontuje dva hlavní hrdiny, jak dokáže gradovat děj, doslova zaplavit čtenáře závěrem (oblíbená Kingova paralela přírodního a lidského běsnění), a finální scéna mě nakonec stejně nadchly. V kruhu své vlastní tvorby na pomezí magie a realismu King opět vypráví o kruhu věčného návratu zla, té možná nadpřirozené síly, která se ale živí až příliš lidskou slabostí a pýchou. A také o vzdoru temnotám...
Přes všechnu úctu ale přeci jen King není Márquezem, Nezbytné věci Sto roky samoty a Castle Rock Macondem. Světoznámý kolumbijský spisovatel Gabriel García Márquez napsal svůj nejslavnější román v roce 1967. V roce 1982 za něj a svá další díla dostal Nobelovu cenu a já se jej pokusil v roce 2003 přečíst. Dostal jsem se tehdy téměř do tří čtvrtin a pak jsem byl nucen knihu na dlouhý čas odložit. Tentokrát jsem nedostal nejmenší šanci skončit jinde než na poslední stránce.
Ta kronika vesnice, městečka, města, trosek, Maconda zachycující sto let jeho bytí v příběhu rodiny Buendíů se tak neuvěřitelně nepodobá ničemu, co jsem kdy četl od jiných autorů, že jakékoliv přirovnání začíná být hloupé, jen co se připlete „na jazyk“. Ze všeho nejvíc připomíná Sto roků samoty říční proud, který se vzdouvá, utichá, slábne, sílí, stáčí se do vírů, ale nemizí, dokud nezavřete oči. Márquez vytvořil mýtus, který je v čase ukotvený tak přesvědčivě, že může nebo spíš musí být nadčasový. Čerpá z dávné tradice a transformuje ji do postmoderního sebereflektujícího vyprávění. Píše dějiny jedné rodiny a jednoho malého bodu, který po většinu své existence ani nebyl na mapě, ale skrze něj píše dějiny své země, svého kontinentu a občas i celého světa. Myslím, že právě tím je jeho příběh tak neuvěřitelně působivý – nese uvnitř jednotlivého mnohé. Prochází tam a zpátky světem kouzel a světem všednosti s takovou samozřejmostí, že nakonec vytváří tu legendární magickou realitu. Marquéz putuje časem v kruzích, mísí vznešené a pudově zvířecí, staví labyrint, sleduje střetávání světů jako dávný kronikář a hlavně... píše o jakési tíži a samotě, osudové opuštěnosti, proti které se nedá postavit nic, dokonce ani to, že přestavíte v celém domě nábytek a znova nabílíte všechny stěny vápnem... Přesto je, podle mě, prostý sentimentu. A to i když vypráví o světě nerozdělujícím příběhy na vědecké a pohádkové, který však mizí v nenávratnu.
Márquézův styl vyprávění, dobře rozpoznatelný ve většině jeho próz, a přitom stále ohromující, není snadno popsatelný. Je až děsivě samozřejmý, uhánějící stále dál bez viditelných zaškobrtnutí, těkající ale přesto suverénně zvládaný. Větná stavba (rozvitá souvětí prokládaná kratšími útvary) zní neuvěřitelně rytmizovaně a harmonicky (Vítek mě upozornil na to, že někteří kritici hovoří o výrazné zvukové rytmizaci originálu). Text jako by na sebe nabaloval další a další části a vzápětí odbočil a začal nanovo. Připomíná tak trochu jízdu rozvětvenou řekou, která se místy dělí na několik ramen, aby se po chvíli zase slila v mohutný tok a tak pořád dokola. Většina řek má ale široké ústí... Zkoušel jsem přijít na to, jak Márquézův postup schematizovat, jak zachytit tu zdánlivou neuspořádanost, za kterou je cítit pevný řád. Nepodařilo se mi to (co na to naratologové?). Svět Marquézovy knihy je pestrý, jazykově bohatý, má v sobě osudový patos i tragédii a ve své magii nakonec působí neuvěřitelně přesvědčivě. To věčné míšení a opakování jmen připomínající kruh, který se nakonec ukáže být spíš spirálou, zaměnitelnost (a přitom živost) jednotlivých postav – to všechno nádherně podtrhuje jednu z hlavních myšlenek příběhu...
Myslím, že chce-li člověk alespoň koutkem oka zahlédnout duši Jižní Ameriky, symbolizované pro evropského čtenáře spíš exotikou, narkotiky a v poslední době jedním nepoučitelným revolucionářem, měl by číst Márquézovy knihy. No a ten, kdo chce vidět její mladší severní sestru, může sáhnout třeba po Kingovi. Magie skutečnost nezastírá. Spíš naopak!

Studie, eseje, recenze XI: O počátcích filosofie jazyka

Zdá se, že během dneška bude konečně první číslo on-line měsíčníku Crabtree úplné. Musím se přiznat, že za průtahy s kompletací může především moje neschopnost dopsat článek o Platónově Kratylovi. Nakonec se to ale podařilo...

Síla obrazů Platónova Kratyla by měla být především úvedením do tohoto Platónova dialogu. Pokusil jsem se ukázat, jak tematicky bohatý je pro ty, které zajímá filosofie jazyka a problematika (nejen jazykového) znaku. Trochu pečlivější čtení totiž může za jednoduchou a běžnou interpretací tohoto Platónova dialogu tzv. středního období ukázat spoustu závažných filosofických otázek týkajících se našeho jazyka, poznání a našeho vztahování se ke světu. Jestli se mi podařilo to alespoň naznačit, můžete posoudit [ZDE] a samozřejmě v prvním čísle Crabtree!

Cursus finis Africae XVI: O začátcích II

Jeho nejstarší sluha José Palacios ho nalezl ve vaně, jak se vznáší v jejích očistných vodách, nahého a s otevřenýma očima, a domníval se, že se utopil. Věděl, že to je jeden z mnoha jeho způsobů přemýšlení, ale zdálo se, že stav vytržení, v němž ležel v vodě, přísluší někomu, kdo už není z tohoto světa. Neodvážil se přistoupit blíž, jen na něj tlumeným hlasem zavolal, neboť měl přikázáno vzbudit ho před pátou, aby se mohli vydat na cestu za úsvitu. Generál se probral z vytržení a v pološeru spatřil čiré modré oči, kadeřavé vlasy veverčí barvy a neohroženou důstojnost svého sluhy, neustále držícího v ruce hrneček s odvarem z vlčího máku s klovatinou. Generál se lehce přidržel okrajů vany a vymrštil se z léčivých vod rychlostí delfína, kterou by nikdo v tak vyhublém těle nečekal.
"Tak jde se," řekl. "Rychle, protože tady nás nikdo nechce."

[Gabriel García Márquez, Generál ve svém labyrintu, 1989]

Malá poznámka o důležitosti postmoderní archeologie

Nothing shockes me. I am scientist.

Indiana Jones
Anything goes.
Paul K. Feyerabend

Existuje několik filmů, které se občas dají vidět vždy. Neznám je bohužel všechny, ale měl jsem to štěstí alespoň s některými. Patří k nim například famózní Spielbergova a Lucasova trilogie o hrdinném archeologovi Indiana Jonesovi. A to navzdory tomu, že jednotlivé díly nejsou úplně vyrovnané.
Steven Spielberg je zajímavý režisér. Kdyby nikdy nenatočil nic jiného, slavný E. T. mu zařídil nesmrtelnost a věčné uznání. Přiznám se, že ne každý jeho film je mi úplně po chuti, ale u všech, které jsem viděl, jsem musel uznat - minimálně z diváckého hlediska - perfektně zvládnuté řemeslo. Kvůli němu jsem přežil dokonce poněkud slabý závěr jinak velmi dobrého Minority Report, s napětím očekávaného filmu podle veleslavného díla Philipa K. Dicka, jednoho z nejuznávanějších autorů sci-fi.
Steven Spielberg si potrpí na čistou práci a ve filmech, v nichž to jde, na entertainment, kvalitní zábavu ve velkém hollywoodském stylu. Patří tím, přes všechny – a mnohdy výrazné – odlišnosti, k podobnému druhu režisérů, jako mnou nedávno vychvalovaný Martin Scorsese. A i když je to podle mě Scorsese, kdo většinu zřetelně usiluje o podstatně silnější a hlubší sdělení, ta schopnost „bavit filmem“ je u obou režisérů podobná.
Fantastickým příkladem jako z učebnice je právě „jonesovská“ trilogie. Jako malý jsem měl nejraději její poslední díl – Indiana Jones a Poslední křížová výprava. Bylo v ní pro mě tehdy, podobně jako v dílu prvním – Indiana Jones a Dobyvatelé ztracené archy, cosi srozumitelně zábavného a přitom přitažlivě tajemného, nejspíš to s postmodernou tolik do souvislosti dávané alternativní „vykládání“ historie. Jenže tenkrát jsem netušil ani co to znamená „alternativní“, natož „postmoderna“. Před nedávnem jsem si proto opatřil celou trilogii, podíval se znova a trochu pozorněji.
Celá koncepce jonesovského příběhu je opravdu téměř jakýmsi popokulturním manifestem postmoderny. Ve své vícevrstevnatosti v sobě mixuje kupu žánrů a přístupů (dobrodružný akční film, komedii, horor, pohádku, melodrama, parodii...), vyžívá se v intertextuálních odkazech ať už popkulturních, nebo intelektuálních (naprosto fantastický „bondovský“ úvod druhého dílu, mnoho drobných intertextových vtípků), pracuje s fikčním "doplňováním" historie, převrací klišé vysokého a nízkého (už v samotné Jonesově postavě skvěle obsazené Harrisonem Fordem) a tak dál a tak dál – to všechno za kouzelného hudebního doprovodu Johna Williamse a zabaleno do strhující zábavy, která není vůbec hloupá, a to navzdory tomu, že nějaké hlubší poselství bychom hledali jen stěží. Jenže proč taky!...
I když je těžké v rámci trilogie srovnávat a vyzvedávat, "nejvyhranější" tvar podle mého nabízí prostřední díl série: Indiana Jones a Chrám zkázy. Již zmiňovaná dokonalá úvodní muzikálová scéna v baru (mimochodem, všimněte si, jak se ten bar jmenuje...) je ve své výstavbě fantastická. Celý zbylý děj pak skvělým způsobem demonstruje výše uvedené charakteristiky, a to se všemi filmovými finesami. Jestliže tedy první díl prověřil nosnost takové koncepce a nadchl její novostí, druhý ji, podle mého , v mnohém vybrousil téměř k dokonalosti. Ten třetí, natočený s pětiletým odstupem, pak sice občas jen – místy lépe, místy hůře – varioval osvědčené a původně tak svěží recepty, zase ale nabídl Jonesovi skvělého partnera v jeho filmovém otci (pro mě nezapomenutelně sebeparodující Sean Connery) a hlavně: stoje sám o sobě a za sebe ani on v žádném případě nenudil! I ten, kdo viděl předchozí dvě dobrodružství, si možné zklamání z „pouhého“ opakování mohl vynahradit například několika mimořádně vtipnými interními odkazy a variacemi.
Zkrátka a dobře Indiana Jones a... je pro mě ukázkovým příkladem vysoce kvalitního a chytrého filmu. Svým způsobem výzvou, abychom nelkali nad labyrintem našeho (post)moderního světa, a snažili se v něm vyznat novým způsobem. Například uvědoměním si, že opravdové poklady leží i jinde než jen v častokrát rutinně oprašovaných policích oficiálních a místy pěkně fádních muzeí (čehokoliv!). A že mísení dříve nemísitelného nemusí být někdy na škodu věci. I proto je občas třeba vydat se za dobrodružstvím, které může ušpinit. Kořist totiž někdy skutečně stojí za to!
Jak zpívá Willie Scott v úvodu Temple of Doom: „Anything goes“. Jen je potřeba chtít...

Hrůza Zeleného děsu

Když jsem kdysi vymyslel název Cursus Finis Africae pro rubriku, v níž jsem chtěl představovat knihy, které jsou podle mého názoru nějak zajímavé a zároveň častokrát neprávem opomíjené nebo ostrakizované - zkrátka schované za dveřmi "na konci Afriky" -, nenapadlo mě, že jednou budu stát před otázkou, jestli se tím, co se chystám napsat, tak trochu nepřidávám na stranu "ctihodného" bratra Jorgeho, onoho samozvaného strážce Pravdy.
Po pečlivé úvaze ale věřím, že ne. Už tím, že knihy neskrývám v zapomnění za křivým zrcadlem, se od šíleného dominikána snad liším. Ale k věci.
Dnes bude moje představení tvorby dalšího významného autora hororu krátké. Povídky obsažené v souboru Zelený děs, který vydalo roku 1970 nakladatelství Dialog v edici Labyrint totiž nenapsal, navzdory tvrzení na obálce, Joseph Sheridan Le Fanu!
Otázky spojené s faktem existence různých verzí jednoho literárního díla (vymezení samo o sobě sice poněkud vágní, ale v prototypických případe srozumitelné a přijatelné) jsou častokrát zapeklité, a to nejen pro ty, které zajímá textologie. Abychom nemuseli chodit pro příklady daleko: co jenom sporů vyvolalo takové vydávání Slezských písní Petra Bezruče. (Spor o to, kdo je vlastně napsal, nebudu raději rozvádět!) Je jistě zajímavé uvažovat o tom, kterou verzi Slezských písní vlastně vydávat, když je Petr Bezruč několikrát upravoval. A přestože vlastně nevíme, jestli náhodou Petr Bezruč neupravoval text, který možná nenapsal, může nás toto nevědění paradoxně uklidňovat. Nakonec, stejně je pro vydávání za "kanonické" považováno znění před následnými výraznějšími Bezručovými zásahy. A kdo z nás ví, kolik slavných děl dostalo svou výslednou podobu díky zásadním redaktorským zásahům. Vždyť ani Asimov ty své slavné zákony robotiky nejspíš nevymyslel (sám tvrdil, že je vymyslel John W. Campbell). Navíc asi málokdo tuší, jak to bylo z jazykového a textového hlediska s vydáváním samotných originálů. S českou úpravou Zeleného děsu je to ale minimálně z určitého pohledu ještě trošku jiné. Tady totiž naprosto přesně víme, kdo upravoval co a že se tak dělo bez autorova souhlasu.
Projdeme-li anglický text Sheridanových povídek obsažených v souboru In a Glass Darkly, jež v české úpravě obsahuje Zelený děs, zjistíme, že Volákovy úpravy probíhaly především silným krácením originálu. Ivo Fencl na stránkách věnovaných knihám vyšlým v edici KOD (Knihy odvahy a dobrodružství) sice tvrdí, že oproti "starému českému překladu vydanému kdysi před válkou pod názvem V temném zrcadle" (konkrétně v Praze roku 1925 v překladu Františka Bommera; pozn. S. M.) jde v případě Zeleného děsu o vydání ve "zhuštěné, modernější a čtivější úpravě", ale tam zajímavá debata podle mne nekončí, nýbrž začíná.
Každý překlad beletrie je samozřejmě do značné míry tvůrčí interpretací, k tomu není nutné studovat Eca nebo Quina (s běžnou lidskou komunikací jsme na tom navíc - z hlediska principu - podobně). Jedná-li se o současný překlad textu staršího (La Fanu je autorem století devatenáctého), stojí ale navíc překladatel před otázkou, jak si poradit s nepochybnou proměnou nejen jazykových prostředků a způsobů vyjadřování (tj. obecně jazykových pravidel), ale kulturního prostředí jako celku. Protože teze, známá i ze strojového překladu, že text překládáme přes význam, je sice hezká, ale nikoliv triviální! A jeho kvalitu jako celku navíc těžko posoudit bez originálu. Překlad mezi jazyky je totiž v jistém smyslu převod mezi dvěma – někdy více, někdy méně – různými světy. A čím více vzdálené tyto světy kulturně jsou, tím více – zřejmě – píše překladatel vlastní knihu. Už „pouhá“ konotační funkce jazykových výrazů (konotační ve smyslu, v jakém s termínem „konotace“ nakládá např. kognitivně-kulturní lingvistika) představuje celý vesmír otázek a problémů...
V našem skromném případě však stačí porovnat překlady Evy Outratové a Josefa Voláka pod názvy Neodbytný duch, resp. Pronásledovatel. Přestože vycházejí zřejmě z jednoho anglického textu, jsou velmi rozdílné! A především - mnohé z pasáží, které Outratová přeložila, ve Volákově úpravě prostě chybí. Velmi podobně jsme na tom s povídkou Zelený děs (název originálu zní Green Tea...). Také v ní Volák notně krátil, což lze snadno zjistit porovnání s anglickým originálem [ZDE]. Že takový případ není bohužel v překladech hororů ojedinělý, dokazuje například i slovenský překlad Stokerova Draculy v podání Jozefa Kota. Za podobně odstrašující považuji také postupy, kdy se nepřekládá z jazyka originálu, ale z překladu originálu do jiného jazyka (minimálně jedno české vydání Frankensteina) aj. Horor jako jeden z "brakových" žánrů takové zacházení bohužel přímo přitahuje. O to cennější je pak fakt, že ty nejvýznamnější u nás dříve vydané antologie hororu obsahují překlady takový osobností, jako jsou Tomáš Korbař, Jan Zábrana, Jarmila Emmerová, Bohumil Mathesius apod.
V tomto kontextu proto katastrofou zůstává, že výše uvedeným způsobem byl "uveden" Joseph Sheridan Le Fanu do českých knihoven ještě několikrát. Až na čestné výjimky totiž i ostatní jeho práce prošly tzv. úpravou, tj. ve většině případů převyprávěním, krácením apod. Ať už se jedná o román Dům u hřbitova (Volák, 1972 a 1999), Hodinu smrti (Volák, 1999), Strýce Silase (Volák, 1974) nebo Prsty ze záhrobí (Carmilla) (přeložila Szekelyová, upravil Koestler, 1992, 1999). Naštěstí Carmillu máme i v normálním Korbařově překladu (samostatně 1992, 1989 v Půlnočních povídkách, 1970 a 1995 pak v Reji upírů), stejně tak by na tom mělo být Tajomstvo hrobu (Ľubimov,1975), Sirota z Knowlu (Krupa,1974) a již zmiňovaný soubor V temném zrcadle.
Motivace takových zásahů do originálu je celkem prostá: stojí za ní snaha text zatraktivnit pro současného čtenáře, stylově ho přiblížit dnešní podobě žánru, jehož charakteristiky jsou pochopitelně jiné než v devatenáctém století. A z hlediska čtenáře, který hledá jen další knihu k pobavení, je to opravdu víceméně jedno, jestli příběh napsal Sheridan Le Fanu nebo Josef Volák. Jeho přístup je totiž vlastně strukturalistický – zajímá ho pouze text a jeho estetická hodnota. Pro toho, kdo ale touží porozumět literatuře také jako specifické lidské aktivitě, která má svou komplikovanou historii se vším, co k tomu patří, je takový přístup nepřijatelný. Takový čtenář potřebuje číst text v podobě, v jaké vstoupil do literatury a v jaké ji ovlivňoval. Jenže upřímně: kolik nakladatelů věnovalo a věnuje tomuto žánru takovou péči a překládá horor pro ty, kteří o něm chtějí trochu přemýšlet?! Navíc tento požadavek klade na druhé straně nemalý nárok i na samotného čtenáře – pokud chce OPRAVDU porozumět danému autorovi a jeho místu v literární historii, měl by chtě nechtě jít až ad fontes. Přiznám se však, že i když mě hororová literatura zajímá i z tohoto hlediska, propátrávání se k různým textovým verzím literárního díla a meditování nad tím, která z nich je ta „pravá“, mi nikdy moc zábavné nepřišlo. I proto by mi ke štěstí stačil prostě dobrý překlad. Ale rozum velí ještě aspoň o krok dál – začít číst v originále!